Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 9. kapitola

08.10.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1013×

9. kapitola

Isabella

Ve čtvrtek jsem se španělštinu musela šprtat sama. Nebyla to taková zábava, jako když se s někým v tom jazyce bavíte, ale docela se to dalo. Navíc jsem k tomu využila hodinu studijního volna, abych měla potom trochu prostoru pro sebe. Už pěknou chvíli se mi toho v hlavě honilo opravdu hodně a všechno to mělo co dočinění s mým příjezdem do Forks. Kéž bych se nikdy nevrátila do Ameriky. Co mi v Evropě chybělo? Měla jsem se tam přímo blaženě.

Když jsem tedy potom ležela na posteli, za zády vyskládanou hromadu polštářů a na klině laptop, zvažovala jsem, jestli bych měla zavolat Petrovi nebo třeba holkám do Paříže. Stýskalo se mi po nich a doufala jsem, že by mě dokázali přivést na jiné myšlenky. Bohužel jsem však netušila, co bych jim měla říct.

O svém ex jsem s nikým nemluvila. Všichni tušili, že jsem ve Státech nechala něco ošklivého a nechtěli mě trápit tím, že by to se mnou rozebírali. Všechny své přátele z cizích zemí jsem považovala za nejlepší přátelé, ale tak nějak… Nevím, nikdy jsem neměla dost odvahy to někomu říct. A přitom vlastně o nic nešlo. Jenom jednu bláznivou a po uši zamilovanou holku podvedl její přítel s někým jiným.

Bylo to tak jednoduché, až to jednodušší být nemohlo.

Už jsem zvažovala, že laptop zavřu a pokusím se ke spánku ukolébat povinnou četbou, když se pokojem roznesla melodie ze skypu. Překvapeně jsem zamrkala na obrazovku a okamžitě hovor přijala. Na displeji se pak na mě smála Petrova tvář.

„Čekala jsi, že budu volat?“ zeptal se bez nějakého předchozí pozdravu.

„Ani náhodou,“ zazubila jsem se na něj a zamávala jsem na Martinu, kterou jsem viděla za jeho zády. „Proč voláš?“ zajímala jsem se a jakkoliv jsem se snažila o ten jejich jazyk, přešla jsem raději do angličtiny. Češtinu jsem neovládala natolik dobře, abych s ním mluvila po tak dlouhé době, kdy jsem ji nepoužívala. Nepatřila jsem k těm barbarům, co musí za každou cenu prznit cizí jazyky a tvářit se velmi světově jenom proto, že vysloví jednu-dvě věty.

„Posledně jsi říkala něco o tom, že ses přestěhovala nedaleko Seattlu. Příští týden nám s Martinou začínají jarní prázdniny, tak jsme si říkali, že si uděláme výlet do Ameriky,“ prohodil a já nestačila zírat.

„Poletíte jenom tak do Ameriky?“ podivila jsem se.

„Jasně, že ne jenom tak. Je to týdenní studijní akce… Aspoň našim jsme to tak prezentovali a nakonec s tím neměli takový problém, jak jsme se obávali. Už máme dokonce rezervované letenky do Seattlu, takže mi jenom napiš, kam máme za tebou dojet,“ pobízel mě a já dál kulila oči.

„Nejsem si jistá, jestli se ti do podobného zapadákova jako je Forks bude chtít. Není tu co podniknout,“ namítla jsem, ale všimla jsem si, jak si Petr dělá poznámky.

„Netvrď mi, že na škole nebo u někoho doma nebude nějaká pravá americká valentýnská party,“ dobíral si mě a já se zamračila.

„No, ve škole jedna taková bude,“ odvětila jsem s krátkým zaváháním. „Ale je to spíš taková obyčejná party. Nikdo tam nepůjde v párech, aspoň teda ti, co ty partnery nemají ještě před akcí… Nevím, úplně nechápu, jak si to holky představují.“

S Petrem jsme pak zůstali na skypu ještě asi hodinu a domlouvali podrobnosti ohledně jejich příjezdu. Těšila jsem se na něj, ale trochu jsem se obávala, že bude malinkatý problém s jejich ubytováním. S Charliem jsme nebyli vlastníky nějakého penzionu a ani nijak velkého domu a představa, že budu muset Petra s Martinou uložit na nepohodlnou sedačku v obývacím pokoji, se mi docela příčila.

V pátek jsem však vyrazila do školy se skvělou náladou. Snažila jsem si nepřipouštět nějaké špatné věci. Příjezd mých přátel z Česka jsem si hodlala užít a začínala jsem se dokonce těšit i na tu party. Jenom by to chtělo upozornit Charlieho, že budeme mít návštěvu.

„Co ten úsměv?“ zajímala se mě u oběda Angela.

„Ale, jenom mám dobrou náladu,“ mávla jsem nad tím rukou a to přivolalo pozornost i Alice Cullenové. Opět seděla po mém boku, jako poslední dobou pokaždé – plnila přání výchovné poradkyně do posledního puntíku a měla jsem dojem, že to nedělá jenom kvůli tomu. Ale nevyptávala jsem se. Ačkoliv bych mohla. Jako nové kamarádky, bychom toho o sobě měly vědět daleko víc než jenom to, jak se jmenujeme a kolik máme sourozenců. Chtěla jsem z ní například dostat to, proč se Edward drží tak bokem. A dnešní společné nákupy, co jsme měly podniknout s ostatními holkami, jsem považovala za naprosto vhodné.

Alice

Velmi neochotně jsem se přizpůsobila tomu jejich nápadu nakupovat v konfekci. Za celý svůj upíří život jsem v podobném obchodu nenakupovala a divila jsem se, že jsem byla ochotna si podobný zážitek vyzkoušet. Jenom myšlenka, že do podobného obchodu vcházím, ve mně vyvolala vlnu nevole. Dokonce jsem měla co dělat, abych přemluvila vlastní nohy překročit práh obchodu. Lodičkám od Jimmy Choa se tam vůbec nechtělo. Nakonec jsem však ten krok udělala a vešla za Bellou a ostatními holkami dovnitř.

Jak se dalo očekávat, obchod byl naplněn skoro k prasknutí. Kde jsou ty vzdušné prostory s pár kousky nejluxusnějšího oblečení?

„Alice? Je všechno v pořádku?“ obrátila se na mě starostlivě Bella.

Pohledem jsem přelétla obchod a chtěla jsem prchnout, místo toho jsem se však křečovitě usmála a následně přikývla. Věděla jsem, že na podobném místě obvykle lidé nakupují, ale já prostě byla zvyklá na něco jiného.

„Máte nějakou představu šatů nebo to necháte jenom tak podle toho, co nám padne do ruky?“ zeptala jsem se a neměla jsem vůbec chuť dotýkat se té nekvalitní a méně kvalitní látky. S mými dokonalými smysly jsem s tím měla docela problém.

„Říkaly jsme si, že se trochu sladíme, a to samozřejmě v duchu Valentýnu,“ usmála se Jessica a rovnou z jednoho stojanu vytáhla dvoje šaty v červené barvě.

Lauren si je kriticky prohlédla a rovnou donutila Jessicu jedny pověsit zpátky. Já bych ji tam donutila vrátit oboje, ale nedalo se nic dělat. Holky si musely pořídit šaty a já si nemohla hrát na hodnou vílu kmotřičku a vzít je do Seattlu na skutečně prvotřídní nákupy, kde vás prodavačky doslova obletují. Místní prodavačka stála znuděně za pultem a listovala si v časopise – tomu říkám zájem o zákazníka.

První, kdo si vybral šaty a byl s nimi nadmíru spokojený byla Angela. Ta neměla potřebu na sebe upozorňovat extravagantními kousky, a proto jí stačily jednoduché červené šaty s decentním zdůrazněním pasu pomocí dvou křížících se stužek. Tak nějak se v tom jednoduše odrážela dcera pastora.

S ostatními to bylo však horší a horší. Jessica s Lauren zkoušely jedny šaty za druhými – od růžových přes jasně červené až k těm vínovým. Vždy to byly šaty nad kolena a oproti Angelinům byly značně výraznější. Bella to s úsměvem sledovala a podávala jim další šaty, které postupně snášela snad z celého obchodu. Já jsem se však nedotkla ani jednoho toho kousku.

V mysli mě napadlo, že se o průběhu těchhle nákupů nesmí dozvědět nikdo z mé rodiny. Takovou averzi vůči oblečení jsem snad nikdy neměla.

„Bello, koukej – tyhle šaty si musíš vyzkoušet!“ přišla k nám veselá Angela v ruce nesla další z červených šatů, kterými v současnosti obchod doslova oplýval. Svým střihem se dost podobaly těm, které zkoušely Jessica s Lauren, ale vršek měly bez ramínek kolem krku a s krajkou. Kdyby ten materiál stál aspoň za něco, docela bych s Angeliným výběrem souhlasila.

„Ukaž?“ pobídla ji Bella a začala si  šaty prohlížet a následně je k sobě přiložila, aby se v zrcadle prohlédla.

„Musíš si je zkusit, takhle – když jsou ti vidět nohy v kalhotách – to není vůbec ono,“ namítla jsem a poslala Bellu do kabinky. Já jsem si nemínila v tomhle obchodě koupit vůbec nic. Viděla jsem to spíš tak, že si šaty pojedu koupit příští týden do Seattlu spolu s Rose, kterou jsem hodlala na ten Valentýnský večírek vytáhnout.

Bella proklouzla do poslední volné kabinky a už se z ní ozývalo jenom šustění džínoviny a následně i kovový zvuk zipu. Během tří minut pak Bella vykoukla ven a přede mnou a Angelou se otočila kolem své osy.

„Tak? Co vy na to?“ zeptala se na náš názor.

Bylo to docela rychlý pohyb na to, aby si lidské oči mohly dostatečně prohlédnout šaty a zhodnotit je – a Belle kupodivu vážně slušely – ale můj upíří zrak ulpěl na něčem trochu jiném. Dneska jsem měla poprvé možnost si prohlédnout Bellino tetování, z něhož jsem dosud viděla jenom pár linek. Během zimy si nemáte šanci něco podobného důkladně prohlédnout, ale šaty, které odhalovaly polovinu Belliných zad mi k tomu daly příležitost.

No a já zůstala zírat.

Isabela

Prohlédla jsem si sama sebe v zrcadle a musela shledat Angelin výběr jako velmi dobrý.

„Ty šaty ti vážně sluší,“ poznamenala Jessica, která přes závěs své kabinky prostrčila hlavu, aby mohla můj outfit náležitě zkouknout a okomentovat. Lauren se s něčím podobným neobtěžovala a dál si zkoušela nějaké další šaty. Angela se spokojeně usmívala a Alice… Její odraz v zrcadle mě donutil se k ní obrátit. Vypadala naprosto konsternovaně.

„Co se děje? Něco je s těmi šaty špatně?“ zajímala jsem se. Samozřejmě mi neušlo, že se Alice vůbec netěšila z probíhajících nákupů, a dokonce se ani jednoho modelu nedotkla, ale i tak – neměla jsem dojem, že by ty šaty byly tak hrozné. Délkou mi sahaly těsně nad kolena a nebyly tudíž tak vulgární jako ty, které si hodlala pořídit Lauren – šaty s hlubokým výstřihem a délkou jenom kousek pod zadek.

Alice několikrát zamrkala, jako by se snad snažila vzpamatovat a já si při tom všimla, že nesleduje tak úplně mé šaty, ale tetování na mých zádech. Sama jsem se tedy ohlédla, abych si ho v zrcadle prohlédla. To ´V´, které bylo propletené jakoby břečťanem a nějakými ptáčky jsem na svém těle nesnášena, ale v současnosti jsem neměla dostatek peněz na to, abych si ho nechala odstranit.

„Odkud máš to tetování?“ zeptala se, když se o pár desítek sekund později vzpamatovala a pohlédla mi do tváře.

„Nechala jsem si ho udělat ještě v době, kdy jsem chodila s Justinem, proč?“ zeptala jsem se a přehodila si vlasy na záda tak, aby to tetování schovaly.

„Když jsi chodila s Justinem?“ podivila se a já přikývla.

„Byla jsem mladá, blbá a Justin mě k tomu ukecal s tím, že on má stejné tetování. Přišlo mi to docela romantické a zároveň rebelské. Tehdy to dost bolelo a dneska bych si to nejraději nechala odstranit, ale nakonec mi bude muset stačit trocha make-upu, abych ho na ten ples zamaskovala,“ prohodila jsem zamračeně.

„Justin chtěl, aby sis to tetování pořídila?“

Alice vypadala stále dost zmateně a postupně opakovala části toho, co jsem řekla. Bylo to podivné. Takovou jsem ji ještě nikdy neviděla a trochu mě to děsilo. Samozřejmě jsem věděla, že jsme ji v současné chvíli vyvedli z její zóny komfortu, když jsme ji vzaly na nákupy do obyčejného obchodu s oblečením, a nikoliv k Valentinovi nebo Ralphovi Laurenovi. Ale i tak byla nadmíru divná.  A její chování mě natolik rozhodilo, že jsem raději zapadla do kabinky a šaty ze sebe svlékla.

Když jsem pak vyšla ven a měla jsem opět zakrytá záda, Alice se trochu vzpamatovala a pokusila se dokonce o úsměv, ale tu křeč by nezamaskoval ani ten nejlepší stylista. Ta malá černovláska vypadala jako po špatně provedeném botoxu. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych se jí měla zeptat, zda je všechno v pořádku, ale nakonec jsem nad tím mávla rukou a dál se věnovala holkám ve zkušebních kabinkách. Jessica s Lauren měly s výběrem vhodných šatů větší problém, než třeba já s Angelou.

V obchodě jsme potom strávily ještě hodinu, než jsme s vítěznými úsměvy odcházely. Jen co jsme pak byly venku na ulici, Alice viditelně ožila. Tedy jenom do okamžiku, než Angela navrhla zajít někam na jídlo a probrat detaily toho večírku.

Alice

Už od začátku jsem tušila, že je na Justinovi něco zatraceně špatně, ale aby to bylo tak vážné, jak to ve skutečnosti je, to mě tedy nenapadlo. A myslím, že by to nenapadlo nikoho z rodiny. Vlastně – tak úplně jsem nechápala, co konkrétně mělo znamenat to tetování na Belliných zádech, ale s jistotou jsem mohla říct, že to byl znak Volturiových. Nebylo to dokonalé provedení jejich erbu, ale to podstatné bylo na Bellině kůži černým inkoustem zachyceno.

Když jsme po hodinových nákupech v konfekci vyšli na chodník, oddechla jsem si a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu maloměsta. Port Angeles nebylo místo, kde bych trávila čas nejraději, ale když už jsem neměla na výběr… Doufala jsem však, že teď zamíříme domů. Nemohla jsem se dočkat, až se o novinky podělím se zbytkem rodiny. A zároveň jsem pevně věřila, že mi Carlisle dá nějaké vysvětlení. On přece s bratry žil, a pokud má to tetování nějakou spojitost právě s nimi, Carlisle by to mohl vědět.

Bohužel, návrat do Forks se odchodem z obchodu nekonal. Místo toho jsme zamířily do malého bistra hned u hlavní silnice. Vybavení vypadalo jako ze sedmdesátých let a hudba, která v něm hrála, byla rovněž z podobného období.

Holky se usadily v boxu a tak jsem je následovala. Jakkoliv jsem dychtila po informacích ohledně tetování, nemohla jsem dopustit, aby holky naplánovaly celou valentýnskou party bez mého zásahu. Stále jsem se obávala toho, že Angela požádá svého bratrance a jeho kapelu, aby nám tam hráli.

„Myslím, že o hudbu, bych se mohla postarat já sama,“ navrhla jsem poté, co nám Angela pustila ukázku hudby, kterou dělal její bratránek. Při jejím poslechu mě mrazilo a to v tom špatném slova smyslu.

„Jo, taky si myslím, že by to chtělo něco kapánek… jiného,“ přidala se na mou stranu Lauren a Angela se zatvářila velmi sklesle.

„Myslela jsem, že bychom to mohly mít se slevou. Skutečná koncertující kapela bude hrozně drahá a vyčerpá většinu našeho rozpočtu,“ obhajovala Angela svůj výběr, přestože sama měla tendenci zastavit nahrávku už po pěti sekundách. Vnímala jsem, jak jí doslova škube v ruce, ale nakonec to neudělala. Nemohla přece zamítnout něco, co sama navrhla.

„Pokud jde o rozpočet, nemusíš si dělat vůbec starosti. Mám trochu konexe,“ odvětila jsem a jen co jsem to řekla, všimla jsem si, jak Lauren protočila očima a zabořila se hloub do boxu. Ruce měla složené na hrudníku a něco si pro sebe mumlala. Bylo to však tak potichu a tak zkomoleně, že jsem měla problém zachytit, s čím má takový problém.

„Tak fajn, řekl Michailovi, že ta jejich účast na večírku padá,“ souhlasila nakonec Angela a následně upila z mléčného koktejlu, který si holky stačily během rozmluvy objednat a servírka ho i přinesla. Na hamburgery a hranolky jsme musely trochu počkat.      

Cestou z Port jsme rozvezla holky domů. Jako poslední jsem měla naplánovaný odvoz pro Bellu.

„Víš, to tvoje tetování… Ehm, docela mě zaujalo, je to takové nezvyklé tetovat si nějaké písmeno. Řekla bys mi o tom něco? Proč zrovna ´V´?“ V přítmí auta se dalo docela vyzvídat. Bella měla pohled upřený po většinu času z bočního okýnka, kde stejně nemohla nic vidět. Pořád tu byla zima a venku tedy byla tma velmi časně.

„Šlo jenom o talisman, nebo tak něco. Justin říkal, že mu to přináší štěstí od doby, co to má,“ odvětila Bella tiše a pohlédla na mě.

„Viděla jsi to jeho tetování?“ zeptala jsem se skepticky. Bella znala Justina už jako upíra, takže nebylo možné, aby měl stejné tetování jako ona. Naše kůže byla tak odolná, že by jí žádná tetovací jehla nepronikla, natož aby se někomu podařilo pod ni vpravit inkoust.

„Jo, má ho na pravé paži,“ odvětila Bella. „Ale – proč tě tak zajímá nějaké tetování?“ podivila se.

„Já… hmm, jak jsem řekla, je to neobvyklé,“ zamumlala jsem a zastavila u jejího domu. Policejní auto už stálo na příjezdové cestě a v obývacím pokoji se svítilo a hrála v něm televize. Bella si rozepnula bezpečnostní pás, ale ještě předtím, než vystoupila z auta, docela důkladně si mě změřila pohledem svých čokoládových očí. Kabina auta byla naplněna jenom mdlým světlem kontrolek na palubce u řidiče, takže toho asi neviděla zrovna moc, ale i tak byl ten pohled dost intenzivní.

„Uvidíme se v pondělí,“ prohodila vzápětí, když ode mě odtrhla pohled a otevřela dveře od auta.

„Jasně. V pondělí,“ souhlasila jsem s ní a Bella už vysedla, zabouchla za sebou dveře a vydala se i s taškou s novými šaty do domu. Já jsem počkala, dokud se za ní nezavřely dveře a potom jsem netrpělivě šlápla na plyn, abych už byla doma.

Do obývacího pokoje jsem vpadla div, že jsem neprorazila prosklenou stěnu. Už jenom můj příjezd k domu vyvolal docela povyk, takže mě ani nepřekvapilo, když jsem spatřila celou rodinu postávat v onom pokoji. Všichni na mě zvědavě koukali.

„Neuvěříte, co jsem zjistila,“ vyhrkla jsem ze sebe a nakonec se musela posadit. Tohle bylo i na upíra moc a já potřebovala najednou pár sekund na to, abych vstřebala zážitky z dnešního odpoledne a zároveň si trochu utřídila v hlavě to, co ostatním řeknu.

Než jsem však stačila něco říct nahlas, zarazil se můj pohled na Edwardovi. Celou dobu co jsem se trochu srovnávala, sledoval mé myšlenky, takže už byl kompletně v obraze a teď jsem mohla vidět, jak má křečovitě sevřenou čelist a klouby na rukou mu díky sevření v pěst dočista zbělely. Takhle bílé obvykle nebyly i přesto, že jsme všichni byli de facto mrtví.

„Tak – co se stalo?“ pobídla mě netrpělivě Rose a poklepala nohou v lodičce netrpělivě o dlažbu.

„Volturiovi,“ zamumlal Edward nepřítomně a já spatřila děs v obličejích všech členů rodiny. Stačilo jedno slovo, abychom měli nahnáno. S nejvyšší mocí našeho upířího světa nebylo radno si zahrávat, a přestože jsem zatím nevěděla, co přesně s nimi má Bella společného, věděla jsem, že to nebude nic dobrého.

Jak už jsem psala do komentářů pod 6. kapitolu - v tuhle chvíli pracuju na své diplomové práci, kterou musím nejpozdeji posledního listopadu odezvdat. To znamená, že se nemůžu kompletně ve volném čase věnovat jenom psaní a kapitolu budou tudíž přibývat trochu pomaleji, než jste zvyklí. I tak se však budu hodně snažit, aby prodleva nebyla nijak dlouhá.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 9. kapitola: