Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 8. kapitola

03.10.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 961×

Isabela

Hodinu biologie jsem strávila vedle Alice, ale nemohla jsem odtrhnout zrak od Edwardových zad. Doslova jsem je hypnotizovala a nedokázala se přinutit toho nechat. Vrtalo mi hlavou, co se asi muselo stát, že se Edwardovo chování tak najednou změnilo. Alicina odpověď, kterou jsem od ní při obědě dostala, mě neuspokojila, ale říkala jsem si, že nemá smysl to z ní tahat, a proto jsem se obrátila na Angelu a zbytek osazenstva stolu, abych se mohla zapojit do plánování Valentýnské párty.

Následující hodinu jsem pak měla opět tělocvik a trenér Clapp se nijak nenamáhal s nějakou inovací a rovnou nám odemkl sklad s míči, kde jsme si měli vzít ty na volejbal a chvíli trénovat přihrávky, smeče a nadhozy, než si dáme závěrečný zápas.

Justin posedával na tribuně – stejně jako kteroukoliv jinou hodinu – a sledoval nás. Nebo možná jenom mě. Každopádně mě to dneska rozčilovalo víc než jindy.

Při jednou nadhozu, kdy jsem měla míč poslat pouze přes síť k mé spoluhráčce, jsem do odpalu dala mnohem víc síly, než bylo potřeba a míč zamířil rovnou na tribuny a nebýt Justinova bleskového postřehu, jednu bych mu tím ubalila.

Lehkým poklusem jsem se vydala za ním, abych si míč převzala.

„Jsi nějaká roztěkaná, děje se něco?" zeptal se, když mi podával míč.

„Ještě dělej, že nemáš nejmenší tušení," zasyčela jsem na něj a trhnutím jsem si míč vzala. Bohužel jsem zřejmě neměla mít dneska ani trochu štěstí a prudký pohyb mi narušil stabilitu a já cítila, jak z tribuny, na které jsem stála, padám.

„Opatrně," zaslechla jsem najednou těsně nad sebou, když jsem se zavřenýma očima čekala bolestivý náraz do hlavy nebo jiné části mého těla. Jenže nic z toho se nedělo a místo toho jsem ucítila dvě silné paže, které mě držely.

Justin se nade mnou skláněl a nepokrytě se mi zubil do tváře.

„Okamžitě mě pusť," zavrčela jsem na něj vztekle a pokusila jsem se vykroutit. Justin si dával pořádně na čas, než ze mě spustil ruce – napřed se ujistil, že pořádně stojím na nohách a nehrozí mi další pád. Celé to divadlo mezi námi samozřejmě sledovala polovina našich spolužáků. „Příště si podobné hrdinské činy nech pro sebe, nikdo o ně nestojí," informovala jsem ho.

„Nemůžeš mi zakázat, abych se o tebe přestal starat,“ namítl.

„Myslíš?“ zeptala jsem se a v dotazu nadzvedla jedno obočí.

„Samozřejmě,“ usmál se na mě a bylo to vůbec poprvé, kdy se mnou jeho úsměv nic neudělal. Žádné měknutí nohou ani chvění v břiše. Bylo to podivné, ale měla jsem skvělý pocit z toho, že na něj už nereaguju tak, jak v den jeho příjezdu. Jeho úsměv už na mě neměl vliv!

„Dobrá tedy, když o mě máš starost, tak se přestaň vrtat v mých soukromých záležitost a odrazovat mé přátele. Myslíš, že když se přestanu bavit s Alicí a jejími bratry, tak se něco změní?“ zeptala jsem se.

„Ale já jim nebráním v tom, aby s tebou mluvili. To, že jsme si nesedli mezi sebou, ještě neznamená, že je v tvé přítomnosti neakceptuju,“ odvětil a já byla zmatená. Vypadal upřímně, a to mě mátlo. Opravdu neměl s Edwardových podivným chováním nic společného?

„Slečno Swannová, tohle je tělocvik a ne hodina komunikací. Vraťte se laskavě na hřiště!"

Samozřejmě, trenér Clapp si všiml mého ulívání se a musel zasáhnout. Při tom napomenutí mi uniklo i jedno kyselé zašklebení a u Justina to vyvolalo úsměv. Opravdu pěkný úsměv, takový přátelský a bez sarkastického a škodolibého podtónu… Ani ten však se mnou nezamával, a proto jsem se rovněž usmála. Byla jsem spokojená, že se mé city srovnaly.

Po tělocviku jsem už mohla zamířit domů. Cestou jsem se však musela stavit v supermarketu a přikoupit nějaké potraviny. Během víkendu jsem na to trochu zapomněla a nechtěly se mi vytahovat další ryby z mrazáku, který jimi byl naplněn až k prasknutí. Celá ta zajížďka mi však netrvala déle než čtyřicet minut, a tak jsem už ve čtyři odpoledne byla usazena doma nad školními projekty. Charlie se měl objevit až kolem sedmé, takže jsem měla dost času na to, abych mu připravila večeři. Od okamžiku, kdy jsem se sem nastěhovala, si zvykl na domácí kuchyni. Nebyla jsem sice zrovna skvělá kuchařka, ale něco jsem se přiučila v jednotlivých rodinách po celém světě… A Charlie byl velmi vděčný strávník – snědl, cokoliv jsem před něj postavila.

Před pátou jsem pak na příjezdové cestě zaznamenala pohyb a vykoukla jsem z pokoje. Při krajnici postávalo stříbrné Volvo, což znamenalo jediné – Edward přijel na doučování. Vydala jsem se mu otevřít dveře, ale ještě při cestě k nim, jsem se rychle podívala do zrcadla a překontrolovala jsem si vlasy.

Bylo to tak automatické, že jsem se sama podivila, co to dělám. Už to bylo docela dlouho, co jsem se kvůli nějakému klukovi zabývala svým vzhledem. V tuhle chvíli jsem totiž odmítla počítat všechny ty přípravy na večírky a zábavy, které jsem v minulosti podnikla. Tehdy jsem se šňořila hlavně kvůli mému dobrému pocitu a nikoliv proto, že bych plánovala oblbovat kluky.

Alice

Edward s odjezdem k Belle váhal, ale nakonec jsem ho k tomu dokopala. Pochybovala jsem, že se Justin o něco pokusí, ale byla jsem odhodlána k tomu zjistit, co ten upír pro naši rodinu bude v budoucnu znamenat. Začínala jsem mít totiž podezření, že s Bellou jsou pro nás nějak důležití už poslední tři roky - od první záhadné vize, kterou jsem měla.

„Vyzvedni v půjčovně ten film a nezkoušej protestovat - je ti doufám jasné, že uvidím, když se z toho pokusíš vyvléct?“ upozorňovala jsem ho a tentokrát jsem se na svou vizi spolehnout mohla. Díky štítu, kterým Justin Bellu obklopoval, jsem neviděla nic s ní spojeného, takže pokud Edwardovu budoucnost uvidím naprosto nezkresleně, bude mi to jasné.

„Nechápu tu tvou zatvrzelost,“ zavrtěl Edward hlavou, ale nakonec přece jenom nasedl do auta a vyrazil. Já jsem se vrátila do obývacího pokoje, kde na sedačce seděl jak Jasper, tak i Emmett a oba sledovali nějaký sportovní zápas. Posadila jsem se na k Jazzovi a přehodila mu nohy přes klín a hlavu mu opřela o ramenu. Jasper mě okamžitě objal kolem ramen, aniž by odtrhl zrak od televize.

„Co se děje?“ sklonil se však během okamžiku ke mě.

„Trochu se bojím, že Edward nakonec vycouvá a nepokusí se o Bellu zabojovat,“ povzdechla jsem si.

„Myslím si, že potřebuje jenom strávit ten šok a potom to bude v pohodě,“ uklidňoval mě a nepatrně se o mě otřel i svým darem. Připadala jsem si neuvěřitelně vyčerpaná tím, jak jsem se Edwardovi snažila domluvit.

„Doufám, že máš pravdu,“ přitakala jsem a užívala si, že se mám o koho opřít. Tolik bych přála Edwardovi, aby se to podařilo i jemu. Bella očividně neměla problém s tím, že chodí s upírem – nebo alespoň ignorovala jisté fyzické projevy upírství, jako byla naše ledová pokožka nebo měnící se barva očí.

„Edward bude v pohodě, to jenom vy dva to nějak moc hrotíte,“ vložil se do našeho rozhovoru Emmett.

„Hrotíme? Copak je tak těžké pochopit, že pro něj chceme trochu toho štěstí, které máme my všichni?“ podivila jsem se a vyletěla na něj jako ten pomyslný čertík z krabičky.

„Zbytečně na něj tlačíš a to ho může nakonec od všeho odradit,“ upozornil mě.

„Netlačím na něj. Mám jenom strach, aby to nevzdal. Víš, jak je to s námi a láskou,“ namítla jsem. Nelíbilo se mi, že by se Edward měl zamilovat a nakonec strávit celou věčnost jenom vzpomínkami na to, jak vedle Belly sedával ve škole. Vždyť tohle nebyla budoucnost, kterou bych přála ani nejhoršímu nepříteli natož pak svému vlastnímu bratrovi.

„To víš, že vím, jak to je s námi a láskou. Nesmíš však zapomínat, že Edward je z trochu jiného těsta než kdokoliv z nás. Jeho výchova ho od nás dost odlišuje a s tím svým darem si toho zažil taky dost – má na lidi dost jasný obrázek… Jasně, vím, co chceš namítnout – u Belly to neplatí, ale co kdyby Justin ten štít jednou sejmul, Edward Bellu nezabil, a nakonec přece jenom uslyšel její myšlenky, a ty ho od ní odradily? Třeba je stejně povrchní jako kterákoliv jiná holka…“

„Bella je jiná,“ bránila jsem ji. „A nevím, co ti tak vadí na Edwardově výchově. Byla jsem totiž vychovávaná stejně jako on,“ namítla jsem a upozornila ho tak na fakt, že jsme se s Edwardem narodili ve stejném roce, kdy společnosti vládla jasná pravidla, které se však začínaly postupně třást ve svých základech.

„Nejde mi tak úplně o ten rok. Edward byl prominentní syn právníka v Chicagu. Tys byla jenom ta divná holka, co všechny děsí svými vizemi někde z Mississippi. Prošla sis blázincem, zatímco on měl život nalajnovaný do posledního zářivého detailu.“

Připomínky mého lidského života se mi nelíbily za jakýchkoliv okolností a nejméně v podání Emmetta. Netušila jsem, kam podobným proslovem míří a hodlala jsem se do něj pustit – samo sebou že jenom slovně, jakkoliv bych měla v zápase výhodu. Emmett se sice rád sázel, ale kdo by vsadil na předem prohraný zápas?

„Emmette,“ oslovil ho mírně Jasper, který musel cítit, jak se ve mně zvedá vlna hněvu.

„Ještě mi oponuj. Edward prostě potřebuje jenom čas a ty bys tedy měl svou ženu trochu krotit. Díky těm svým vizím chce všechno hned a to prostě není vždy možné. Upír se zamiluje klidně na první pohled, ale u člověka to tak jednoduché není. Navíc pokud se ten člověk nemůže soustředit pouze na to se zamilovat. Justin Bellu neustále pronásleduje, ať už z jakéhokoliv důvodu, a proto asi nemá Bella myšlenky ani na nějaké to rande. Kdyby totiž ano, myslím si, že už by něco podobného Edwardovi navrhla – Bella je totiž na rozdíl od našeho brášky moderně smýšlející holka, která nemá zapotřebí čekat někde v koutě.“

Nestačila jsem zírat, co všechno to z Emmetta vypadlo. Obvykle se vztahy nějak nezabýval a teď mi tady dával takovou přednášku. Uvědomovala jsem si, že Bella nepatří k těm šedým myškám bez odvahy – normálně se s kluky bavila, vtipkovala, a aniž by si to možná uvědomovala, tak i decentně flirtovala.

A kluci na to reagovali.

Kdyby ta Valentýnská zábava, co má za dva týdny propuknout byla klasickým plesem s pánskou volenkou, Bella by nestačila odhánět nápadníky. Všimla jsem si, jak popularita Lauren Malloryové poklesla s Belliným příchodem na školu. A samozřejmě to nemělo co dělat jenom s jejím vzhledem, ale i s tím rozhledem a vtipem, který se jí cestováním po světě dost vyvinul.

Isabela

Pozvala jsem Edwarda dál a už v jeho rukou viděla obal od DVD.

„Nebyl jsem si úplně jistý, co bys chtěla vidět, ale tohle není vůbec špatné,“ prohodil, když jsme společně vešli do kuchyně. Mrkla jsem se na ten obal a spatřila, že i název je ve španělštině a jediné, co jsem si z něj dokázala přeložit, bylo slovo červená, to co za ním pokračovalo, pro mě bylo velkou neznámou.

„Říkal jsi, že se mi bude španělština pomocí filmu líp učit, takže věřím, že jsi vybral něco vhodného,“ ujistila jsem ho. „Navíc nemám nějak vyhraněný filmový vkus,“ dodala jsem.

„Španělé jsou mistři na dramata, tak jsem zkusil jedno vzít,“ informoval mě.

„Tak když to není horor,“ usmála jsem se a hned vzápětí mu nabídla něco k pití. K nemalému překvapení mu stačila sklenička s vodou. Byla jsem připravená, že nám uvařím čaj, ale nakonec jsem se přizpůsobila.

„Budeme se na to muset mrknout u mě v pokoji. Charlie moc neholduje moderní technologii, takže vlastníme jenom televizi a budeme si film muset pustit na mém notebooku,“ poznamenala jsem a vybídla ho, aby mě následoval do pokoje. Na maličký okamžik jsem měla dojem, že jsem si všimla jeho zaváhání, což nedávalo vůbec smysl vzhledem k tomu, že v mém pokoji už strávil nějakou tu chvíli při včerejším doučování. Dneska to však mohl brát odlišně, když jsem ho k sobě do pokoje tak očividně zvala.

Jenom myšlenka na to, že by za mým pozváním mohl vidět něco víc a mohl se zdráhat, mi přišla trochu komická. Bylo to, jako by se Edward nikdy neviděl v zrcadle a nevšiml si, jak na něj holky reagují. Znala jsem ho všehovšudy pár týdnů a už jsem věděla, že musí být lamačem dívčích srdcí – Jessica byla jasným příkladem a to byla jenom jedna z mnoha. Ale i tak… Já ho nezvala do svého pokoje kvůli nemravnostem!

V pokoji jsem rovnou zamířila k pracovnímu stolu, kde jsem měla odložený notebook a až po chvíli jsem si všimla, že Edward nadále postává ve dveřích.

„Klidně si sedni na postel,“ navrhla jsem mu a ukázala na postel. Předpokládala jsem, že si film budeme muset pustit u mě v pokoji, takže jsem udělala všechna preventivní opatření, která byla potřeba. Postel byla tudíž zastlaná a polštáře vyskládány tak, že jsme se o ně mohli pohodlně opřít.

„Nebude šerifovi vadit, že…“

„To je vtipné,“ zasmála jsem se a skočila mu tak do řeči. „Máš strach, že by šerif okamžitě tasil proto, že najde v pokoji své jediné dcery kluka?“ začala jsem si ho dobírat. Jeho chování se hodně odlišovalo od té bezprostřednosti včera odpoledne a potřebovala jsem, aby se trochu uvolnil. Jak jinak bych z něj dostala, co se stalo mezi ním a Justinem? Můj ex se mě sice snažil přesvědčit, že za Edwardovým podivným chováním není, ale já si nehodlala nechat mazat med kolem pusy. Nehodlala jsem Justinovi opět sednout na lep jako nějaká Nanynka.

„Je to šerif, ale předně je to tvůj otec a může být vůči tobě dost ochranitelský,“ namítl.

„Dva a půl roku jsem na vlastní pěst žila v cizině. Charlie ví, že se o sebe dokážu postarat. Navíc se má vrátit až po sedmé a to je dost času na to, abychom shlédli film a já tě poslala domů,“ ujistila jsem ho a převzala si plastový obal s diskem, který jsem následně zasunula do notebooku. „Doufám, že tam budou anglické titulky, jinak z toho filmu nic mít nebudu,“ zasmála jsem se trochu nervózně a navolila na přehrávači všechno potřebné předtím, než jsem se pohodlně usadila na posteli. Až potom, co se začaly přehrávat úvodní titulky, mě Edward následoval.

Sledovat ten film bylo přinejmenším namáhavé. A nemohl za to pouze fakt, že to bylo celé ve španělštině. Rozhovory mezi hlavními hrdiny byly vcelku jednoduché a celkově toho moc ani nenamluvili. Všechno to bylo spíš o atmosféře celého toho díla. Každopádně se mi pointa příběhu docela zamlouvala. Ztráta paměti hlavní hrdinky byla zajímavá, co mě však dostalo víc, bylo to, jak snadno uvěřila tomu podivnému muži, který jí hned přisoudil novou identitu, a bez nějakého zaváhání s ním vyrazila pryč. Důvěřovala mu bez toho, aby se na cokoliv pořádně zeptala. Stačilo, aby jí řekl, že spolu už nějakou dobu chodí a holka to přijala jako fakt.

Zrzavá veverka byl vlastně dost podivný příběh o lásce dvou lidí, kteří o sobě navzájem nic nevědí, přestože spolu žijí v kempu. Dvě neznámé osoby, které se baví spoluvytvářením lži o tom, že spolu žijí čtyři roky, protože – a nedá se to vysvětlit jinak – se jeden druhému líbí a touží po sobě.

Při konci jsem byla jako na jehlách, než jsem se dočkala závěrečného objasnění všech částí příběhu. Tiskla jsem k sobě polštář a nakonec… Nic. Nepochopila jsem to.

„Tohle je konec?“ zeptala jsem se překvapeně a pohlédla na Edwarda.

„No… jo?“ odvětil Edward a vstal z mé postele, aby vyndal disk z mého notebooku.

„A já myslela, že se něco dozvíme i o Jotovi [čti: Chotovi]. Ten chlap byl podivín… Pořád jsem čekala, co za psychopata se z něho vyklube. Už ty písničky, co v minulosti zpívali…“ Neměla jsem dostatek slov k tomu, abych popsala, jak se mnou ten film zamával.

Alice

„Tak?“ zeptala jsem se, když se Edward objevil v domě. Po celou dobu jeho nepřítomnosti jsem musela uvažovat nad slovy, která řekl Emmett, ale i tak jsem svou nedočkavost nemohla skrýt. Proto jsem taky vpadla Edwardovi do pokoje, když se mi pokusil vyhnout tím, že nešel hlavním vchodem.

Pohlédl na mě a já si úplně nebyla jistá, co se v tom pohledu odráží víc. Byla v něm vidět bolest, to bezpochyby. Ale měla jsem dojem, jako bych tam zahlédla i nepatrnou naděj a samozřejmě s tím i lásku.

„Neuvěřitelně jsem riskoval,“ promluvil po chvíli, kdy mi upřeně koukal do očí a poslouchal všechno, co se mi honí hlavou. Zřejmě sám potřeboval mou analýzu, aby si srovnal myšlenky.

„Ale zvládl jsi to,“ namítla jsem. Nezabil ji, přestože věděl, že štít, pod kterým je Bella ukryta, skrývá samou dokonalost. Takovou, na kterou upír narazí jenom párkrát v životě. Italové tomu s oblibou říkali zpívající krev neboli La tua cantante.

„Opravdu si myslíš, že Justin nechá štít na svém místě?“ zajímal se a konečně začal trochu víc přemýšlet nad slovy, která jsem řekla dneska ráno.

„Pokud ji chrání, byl by hlupák, kdyby štít odstraňoval. Sám si je moc dobře vědom toho, co jeho štít ukrývá,“ odvětila jsem a trhla přitom rameny. Jenom vzpomínka na mou vizi byla děsivá a o to víc jsem chtěla vědět, co je Justin zač. Dokonce jsem začala skutečně přemýšlet nad tím, že bych požádala Carlislea aby pozval Eleazara. Samozřejmě jsem musela počítat i s návštěvou Tanyi, ale v tuhle chvíli to byla asi přijatelná oběť. Justin říkal, že o nich ví z doslechu. Třeba se i Eleazar o něm něco doslechl. Vegetariánů není zrovna moc a všichni o sobě víme. Není tudíž úplně možné, aby se někdo takový toulal po světě a úplně sám.

„Opravdu si myslíš, že je to nezbytné?“ zapochyboval Edward.

Kousla jsem se do rtu. Bylo to takové lidské gesto, které odkrývalo nejistotu a které jsem za ty léta odkoukala od nesčetného množství dívek.

„Dáme tomu dva týdny, a pokud se mi nepodaří zjistit, co se mezi Bellou a Justinem v minulosti odehrálo, zavoláme Eleazarovi,“ rozhodla jsem nakonec a Edward jenom v němé otázce nadzvedl obočí. Nechápal ten můj termín. Já to však měla dokonale promyšlené. Za dva týdny bude po valentýnském večírku a já doufala, že během společných nákupů s Bellou něco odhalím. A pokud ne tam, tak při tom večírku určitě. Každá party byla vždy prosycena emocemi a alkoholem, jakkoliv se to pedagogové snažili limitovat – nikdy se to nepovedlo. Placatka laciné vodky snad vždy obohatila punč a s rostoucím množstvím alkoholu v krevním řečišti se lidé vzdávali zábran. Mluvili.

A já potřebovala Bellu rozmluvit. 

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 8. kapitola: