Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 2. kapitola

05.09.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1442×

2. kapitola

Isabella

„Justine, přisedneš si?“ zajímala se Jenny, když jsme spolu seděly u oběda. Justin se jí líbil. Asi stejně jako všem ostatním holkám. A já nebyla žádná výjimka. Jeho zářivý úsměv a dokonalé oči dokázaly okouzlit všechny.

„Jak bych mohl podobnou nabídku odmítnout. Dvě tak nádherné dívky,“ usmál se a přišlo mi, že na mě mrkl, když zaznamenal můj pohled. Hned jsem ho tedy odvrátila, ale bylo už pozdě. Cítila jsem ten ruměnec na mé tváři. Justin si navíc odsunul židli přímo vedle mě.

Nesměle jsem k němu opět zvedla oči. Chtěla jsem vědět, jestli se mi to mrknutí nezdálo.

Zarazila jsem se pohledem do jeho zlatých očí.

Rychle jsem zatřepala hlavou a snažila se soustředit na rozhovor, který probíhal u stolu. Nějak jsem to ale dokázala. Podvědomě jsem vnímala, jak si hraju s lahví od vody. Pomalu se mi vracely všechny vzpomínky, které se mi poslední dva a půl roku dařilo držet pod pokličkou. Jen co jsem však zahlédla tu jejich pětici, byly najednou tady.

„Bello!“ zaslechla jsem, jak mě někdo oslovil a hned na to se mi před očima mihla i ruka.

„C-co?“ odvětila jsem a lehce se zamračila. Hned na to jsem zvedla hlavu a zadívala se na Jessicu vedle mě. To ona mi mávala před očima rukou, aby mě přivedla do přítomnosti. Rychle jsem se na ni usmála.

„Zrovna jsme si říkali, že pokud vydrží tyhle mrazy, že bychom mohli i víkendu vyrazit na brusle, co říkáš? Přidáš se?“ vyzvídala nedočkavě.

„Možná tak jako pozorovatel. V opačném případě bych byla nebezpečná všem okolo,“ namítla.

„Pokud neumíš bruslit, rád tě to naučím,“ nabízel se mi už Mike.

„Tady nejde o to, že bych neuměla bruslit – jakože opravdu neumím. Spíš jsem při jakékoliv sportovní aktivitě nebezpečná nejen sobě ale i ostatním. Víš jaký je pro mě risk přijít sem v těchhle botách?“ zeptala jsem se a ukázala na kozačky. Měly stěží pěti centimetrový podpatek a už jsem si na něj i zvykla, ale pořád to bylo docela riziko, že jednou mě v nich povezou na pohotovost.

„Jak myslíš. Každopádně – víkend platí a já pro jistotu vezmu jedny brusle navíc, kdyby sis to rozmyslela,“ sliboval Mike a já nad ním jenom zavrtěla hlavou. Potom jsem už jenom poslouchala, jak domlouvají podrobnosti. A já přitom vůbec netušila, o jakých místech mluví. No jo, dvanáct let je dvanáct let.

Povzdechla jsem si. Tohle bude ještě těžké.

Než však můj povzdech stačil vyvolat nějaké otázky, ozval se zvonek a všichni se pomalu začali zvedat, aby zamířili na odpolední výuku.

S Jessicou jsme došly až k učebně biologie. Většina míst už byla zabraná a já ještě musela profesorovi donést ten kus papíru z kanceláře. Chtěli mít přehled, jestli jsem se hned první den někam neulila. To jediné musel být důvod všech těch vynucených podpisů.

Jen co si mě tedy pan Banner prohlédl a podepsal mi papír, mohla jsem se rozhlédnout, kam si sednu. Nic však pro mě nepředstavovalo větší problém než fakt, že jediné dvě volné místa byly u těch dvou zlatookých. Jejich jména jsem zřejmě vypustila z hlavy, když jsem se zabrala do vzpomínek. Proč, sakra, nemůžou sedět spolu? Copak se pohádali? Kdo z těch dvou bude pro tuhle chvíli menší zlo?

Střelila jsem pohledem na toho kluka s rozcuchanými vlasy. Jeho upřený pohled mi způsobil zamrazení v zádech. Takhle to nepůjde.

Pohlédla jsem tedy na tu holku. Seděla v poslední lavici a vypadala v ní tak malá. Všimla jsem si, jak se na mě usmála a já stále váhala. Ještě jednou jsem se podívala na toho kluka a potom zamířila do poslední lavice za tou holkou. Ta div neposkočila nadšením, že jsem si vybrala ji. Já však podobné pocity nesdílela.

„Jsem Alice,“ prohodila s širokým úsměvem na tváři a podávala mi ruku. Překvapeně jsem na ni hleděla a přemýšlela, co by mi mohlo udělat seznámení s ní.  Měla bych Justina hodit za hlavu. Tihle budou možná jiní.

„Bella,“ zamumlala jsem a lehce si s ní potřásla rukou. Trochu mě však zarazil ten chlad. Byla to další věc, která mi Justina připomněla. A spolu s tou připomínkou mi zmizel i ten náznak úsměvu, o který jsem se pokusila.

„Takže, milí studenti, je tady začátek nového pololetí a s tím opět spousta zajímavých vědních disciplín, kterým se během následujících pár měsíců budeme věnovat,“ ujal se najednou slova pan Banner a tak umlčel Alici, která se snažila mi něco říct.

Alice

S Edwardem jsme se domluvili, že se z naší nové spolužačky pokusíme vypáčit některé informace. Bohužel jsem dopředu netušila, jak moc těžké to bude. Chvíli jsem měla dokonce dojem, že mi ani nepodá ruku, když jsem se s ní chtěla seznámit.

Tuší kdo jsme, a proto se zdráhá?

„Myslím, že kdyby to tušila, tak odtud letí jak namydlený blesk,“ namítl Edward, když jsme společně vycházeli z učebny.

„Zřejmě pro nás ale nebude představovat nějaké ohrožení. To bych musela vidět,“ namítla jsem.

„Nechci být rýpavý, ale na tvé vize zřejmě v poslední době není moc spoleh,“ odpověděl Edward a já tiše zavrčela. Ano, to jsem věděla. A nesnášela jsem ten pocit, že už nedokážu být nijak nápomocná. Teď nám nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na Edwardovo čtení myšlenek. A to – jak se teď ukázalo – taky není úplně bezchybné.

„Ještě mi to připomínej,“ zabručel.

„Nápodobně,“ zasyčela jsem na něj. Neměli jsme si co vyčítat. Dva ochranné radary naší rodiny a oba jsou teď na nic.

„Navíc nejsem tak úplně na nic. Budu ji sledovat přes myšlenky ostatních a třeba se něco dozvíme,“ namítl a snažil se u toho tvářit jako by byl nad věcí. To já ale nedokázala. Nesnášela jsem ty nic neříkající vize. Nesnášela jsem Edwardův stávkující dar. Začínala jsem nesnášet i Forks a všechny ty ubohé lidi kolem nás…

Najednou mě přelila vlna klidu a já se rozhlédla. S Edwardem jsme mířili na parkoviště, kde na nás už čekal Jasper. Jen několik málo kroků před ním roztáhl ruce a já k němu přiběhla, abych se mohla stulit v jeho konejšivém objetí.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Ta rudá mlha zlosti a frustrace byla najednou pryč a já byla dokonale klidná. Zhluboka jsem se nadechla a nasála tak Jasperovu vůni. Takhle, přímo v jeho objetí a s jeho rty, které se mi lehce otíraly o temeno hlavy, bych dokázala přežít zbytek věčnosti a vůbec bych si nestěžovala. Ta láska, kterou jsem k němu cítila, byla naprosto všeobjímající.

„Nerad bych vás nějak víc stresoval, ale pokoušel jsem se během té poslední hodiny zaměřit na Isabelliny city. Doufal jsem, že mi něco odhalí, když vám bude muset být tak blízko,“ prohodil po chvíli. Odtáhla jsem se od něj stěží na patnáct centimetrů ale dost na to, abych se mu mohla podívat do obličeje. Tón, jakým mluvil, se mi totiž ani v nejmenším nelíbil. Určitě tu bylo opět něco špatně. A já měla čím dál neodbytnější pocit, že je něco špatně právě s tou holkou. Ta holka je celá špatná.

„Jakoby pod pokličkou?“ zeptal se najednou Edward a odpovídal tak na Jazzovi myšlenky.

„Přesně. Všechno, co jsem cítil, bylo jakoby filtrované. Nebyly to ty správně neředěné emoce, jaké jsem zvyklý u lidí vnímat. Tohle bylo něco jiného,“ souhlasil s ním Jazz.

„A co konkrétně jsi cítil?“ vyzvídala jsem.

„Zlobu, smutek, beznaděj a potom jakoby smíření… Ale to jenom na malou chvíli. Spíš se tam mísil ten smutek s beznadějí.“

„Takže je fajn, že nemá strach. Protože kdyby měla strach, tak skoro s jistotou můžeme říct, že o nás zná pravdu,“ dedukovala jsem a pokoušela se o trochu veselejší výraz ve tváři. Jakkoliv byla Isabella Swanová divná, určitě o nás nevěděla.

„Kdyby to bylo tak jednoduché,“ povzdechl si Jasper a já se na něj trochu zamračila. Nejdřív mě tady chlácholí svým darem a potom mi tak nějak bezprostředně podsouvá svou bezradnost!

„Všichni na ni budeme dávat pozor a uvidíme, co se z toho vyklube,“ mírnil můj počáteční výbuch Edward, když už jsem se opět přestávala ovládat a trochu na Jaspera zavrčela.

Isabella

Už to bylo víc než rok, co jsem na Justina nepomyslela. Proto jsem byla odpoledne dost naštvaná, že se mi nepřestaly vybavovat vzpomínky na naše společně strávené chvilky. Dokonce i na tu bolestivou dobu, kdy mě přemluvil, abych s ním zašla do tetovacího salónu a nechala si udělat to prokleté tetování, kterého se jenom tak nezbavím.

Nadzvedla jsem si vlasy a snažila se v zrcadle zahlédnout to černé písmenko.

„Neboj, zlato, nic to není. Vidíš, já si ho nechal udělat taky,“ uklidňoval mě, když jsem seděla na tom tatérském mučícím křesle a nepřestávala se klepat. I přesto jsem se pokusila o úsměv. Máma by mě za tenhle kousek asi zabila, ale konec-konců já byla zamilovaná a pro Justina bych udělala cokoliv.

„Miluju tě,“ zamumlala jsem a stiskla mu ruku. Občas mě nepřestával udivovat ten chladný dotek. S Justinem jsme spolu chodili už pomalu tři-čtvrtě roku. Ze začátku to byl šok – hlavně ve chvíli, kdy se mi jeho ruce dostaly třeba pod tričko. Postupně jsem si ale zvykla. A teď jsem doufala, že mou ruku nepustí minimálně do chvíle, než bude to prokleté tetování konečně na místě.

Na bolest jsem byla zvyklá. Ale ve chvíli, kdy se ta jehla dotkla mé kůže, jsem vyjekla.

„Zkus sedět klidně,“ nabádal mě Justin a sledoval, jak tatér pracuje.

„Řekneš mi ještě jednou, co ten obrázek znamená?“ požádala jsem ho. Milovala jsem, když mluvil. Měl tak melodický hlas a já doufala, že mě to odvede od myšlenek, jak se mi ta jehla zapichuje do kůže, kde zanechává kapičky inkoustu.

„Tohle písmeno je pro mě velmi důležité. Sám jsem si ho nechal udělat už hodně dávno. Je to něco jako symbol. To velké ´V´ je znak vítězství. V pár knihách jsem se o něm dočetl. Podobné tetování bylo spojováno hlavně s Itálií. A myslím, že od chvíle, kdy jsem si ho pořídil, jsem nikdy neměl smůlu. Proto jsem si říkal, že bych se o své štěstí měl podělit i s milovanou osobou,“ prohlásil a shlížel na mě tím dokonalým zlato-hnědým pohledem, až jsem opravdu přestávala cítit tu bolest.

Neměl pravdu. Kdyby totiž ano, nenachytala bych ho o měsíc později, jak se líbá s nějakou courou v obchoďáku. Nevěděl o mně. Zato já jsem si jeho i tu nánu mohla prohlédnout opravdu dobře na to, abych si byla jistá, že jsem viděla Justina a ne jenom někoho, kdo je mu podobný.

Tehdy taky vznikl nápad s výměnnými pobyty. Mámě jsem samozřejmě lhala. Tušila, že se muselo něco stát mezi mnou a Justinem, ale já jsem jí to nehodlala vysvětlovat. Nakonec musela uznat, že studijní pobyt v cizině je rozhodně velmi prospěšný. Navíc – z nás dvou jsem byla vždy ta rozumnější a zodpovědnější já – takže neměla tak velkou obavu mě pustit. Jak vtipné, když se na to podívám s odstupem a hlavně z Forks. Kdo by řekl, že tady jednou skončím?

S povzdechem jsem stáhla vlasy do copu a vlezla si do sprchy. Potřebovala jsem se trochu uvolnit. Od chvíle, když jsem se seznámila s Alicí, jsem tak nějak podvědomě byla neustále ve střehu. Bylo mi jasné, že s tím budu muset něco udělat. Zvlášť pokud budu muset s Alicí sdílet jednu lavici po celý následující půlrok.

Nebo bych ji mohla přemluvit, aby si sedla k bratrovi a já měla od nich pokoj.

Bylo potřeba zvážit všechny možnosti.

Během oběda jsem je neviděla, že by se nějak víc socializovali s ostatními studenty. Justin s tímhle problém nikdy neměl.

Dost!

Musím s tím přirovnáváním k Justinovi přestat. Kromě těch podivuhodně zlatých očí a ledové pokožky spolu nemají nic společného. Určitě se ani neznají. Ani tak se mi na to však nepodařilo zapomenout a jenom tak hodit tohle téma za hlavu. Celou noc jsem se spíš jenom válela po posteli ve snaze usnout. Jenže Justin mě provázel i ve snech.

Alice

Celý další den jsme Isabellu sledovali. Nepřetržitě a za všech možných a dostupných prostředků. Edward se tak neustále nabourával do myšlenek lidí v jejím okolí. Já a zbytek rodiny jsme napínali uši tak, že pokud by to bylo možné, měli bychom je dlouhé jako nějací králíci.

Ale všechno vypadalo naprosto v pořádku. Dokonce i ve chvíli, kdy si ke mně přisedla v biologii. Dneska nezaváhala. Jenom si podmračeně prohlédla mě a Edwarda – tušila jsem, co jí vrtá hlavou, ale nehodlala jsem se vzdát možnosti, že by se nakonec rozpovídala – ale nakonec dosedla na židli vedle mě a zamumlala něco jako pozdrav. Potom mě opět pěkně ukázkově ignorovala. Sledovala profesora a psala si poznámky. Líbilo se mi její písmo. Pro lidské oko dokonalé, ale pro to mé upíři nedokonale perfektní.

Další hodinu jsem měla sama a opět jsem napínala uši, abych zaslechla, co se děje ve vedlejší budově, kde měla Isabella tělocvik. Už včera zmiňovala něco o své nešikovnosti, takže jsem byla zvědavá, jak se jí povede.

„Swanová, tys´ kecala!“ okřikl ji Mike a já se trochu zamračila. Lhala? V čem?

„A v čem prosím tě?“ zajímala se a z hlasu se jí ozýval smích.

„Co ta tvoje nešikovnost, hmm? Brusle odmítne, ale na volejbal jsi docela profík. Tak co, proč jsi lhala?“ vyzvídal dál a já litovala, že nemám Edwardovu schopnost. Chtěla bych vidět, jak se Isabella zrovna v tuhle chvíli tváří.

„Nelhala jsem. Jenom jsem neupřesnila, že pokud mám vhodnou obuv, jde všechno. Upozorňovala jsem tě na podpatky a brusle. Na botasky se to nevztahuje,“ zasmála se a já se uchechtla.

Ta holka má docela vyřídilku, to se musí nechat. Ale ani tohle špehování mi nepřineslo žádné odpovědi. Povzdechla jsem si a to vyvolala zájem toho kluka přede mnou. Začal se ke mně obracet, ale po krátkém zaváhání si to rozmyslel.

Na parkovišti jsem byla mezi prvníma a snažila se zahlédnout Isabellu vycházející z tělocvičny, ale podle rozhovoru, který jsem zaznamenala, se tam zdržela. Než vyšla ven, celá rodina už byla u auta a tak jsme odjížděli domů. Zvažovala jsem možnost, jestli je ta holka opravdu normální a divná jsem jenom já, protože z ní mám špatný pocit.

Týden postupně plynul a pozornost mé rodiny se trochu otupila. Pouze já s Edwardem jsme byli stále na stráži. Jednou jsem se pokusila Isabellu zapojit do rozhovoru a tak jsem jí pochválila boty, načež mi odpověděla, že je nevybírala sama a současně potvrdila mou domněnku, že je má z Paříže. Dál v rozhovoru však nepokračovala.

Co však bylo zajímavější, než její naprostý nezájem o naši rodinu, byl Edward. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se za ten týden změnil jeho výraz, když poslouchal hovory kolem Isabelly.

„Sledoval jsi poslední týden Edwarda?“ zeptala jsem se v sobotu Jaspera. Společně jsme vyrazili na menší lov, aby v pondělí nebyl v tak velkém pokušení. Ostatní se chystali vyrazit až za týden, jelikož jejich sebeovládání nebylo tak špatné, jako u Jaspera.

„Co konkrétního máš na mysli?“ zajímal se a přitáhl si mě do náruče. Už jsme dávno zahnali tu nejpalčivější žízeň a teď jsme si mohli vychutnávat chvíli o samotě bez toho, abychom se museli cítit špatně za projevování naší lásky. Nezáviděla jsem Edwardovi fakt, že nám neustále vidí do hlavy a pak taky to, že vnímá tu naši lásku. A nejen mou a Jasperovu, ale celé rodiny.

„Jeho city,“ prohodila jsem a doufala, že se nepletu.

„Převážně jsem sledoval Isabellu a snažil se přijít na to, proč jsou její city tak tlumené, ale je pravda, že jsem se sem tam zaměřil i na Edwarda. Něco se mi na něm nezdálo,“ přitakal.

„Já si to myslela!“ vypískla jsem spokojeně.

„Kvůli čemu ta náhlá radost?“ zajímal se Jasper a já jen zavrtěla hlavou.

„Sledování Isabelly už dávno přešlo z povinnosti k něčemu jinému. Všimla jsem si, jak se na ni párkrát dívá,“ odpovídala jsem mu s širokým úsměvem na tváři. Edward do teď neprojevil zájem o žádnou dívku, a proto bylo tak snadné ho načapat na švestkách. Nedával si pozor, když na ni bezostyšně několikrát zíral.

„Vycítil jsem z jeho strany jistý zájem, ale z její nic,“ povzdechl si Jasper a trochu mi tak schladil tu mou radost.

„Co takhle tomu trochu pomoct? Edwardovi bych přála štěstí, a co může být lepší, než když Isabelle ke všemu ještě nevidí do hlavy? Už tolik dívek ho tímhle způsobem nevědomky odradilo. Navíc, po týdnu pozorování mi Isabella přijde jako holka s hlavou a srdcem na správném místě,“ prohodila jsem a doufala, že se Jasper přidá.

„Za zkoušku by to stálo, ale nejsem si jistý, jestli máme u Isabelly jakoukoliv šanci.“

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 2. kapitola: