Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 1. kapitola

Předurčená - 1. kapitolaJsou to bezmála dva roky, co Alice vídá ve svých vizích náhodná místa na zemi bez nějakého konkrétního důvodu. Spolu s Jasperem se tomu snaží přijít na kloub, ale nakonec je vše přivede na začátek jejich cesty - zpět do Forks, kam se shodou okolností v té době nastěhuje i dcera místného šerifa Isabella Swanová z New Yorku
Jak moc je tato dívka s podivnými vizemi spjatá bude Alice odhalovat velmi pomalu, ale nakonec pravdu přece jenom dozví, ačkoliv zároveň odhalí i význam podivného tetování na Isabellině rameni.

1. kapitola

Isabella

Seděla jsem na posteli, na nohou položený laptop a hledala v Port Angeles obchody, které budu muset zítra nutně navštívit. Ve Forks jsem byla zatím druhý den, ale už teď jsem věděla, že můj pokoj potřebuje nutně předělat. Táta s ním nic neudělal od chvíle, kdy jsme se s mámou odtud odstěhovaly – a to mi tehdy bylo pět let!  Teď je mi sedmnáct a vypadá to tu pořád stejně. Chvála bohu, že Charlieho napadlo vyměnit aspoň postel. Nedokážu si ani představit, co bych dělala s postelí určenou pro malé dítě.

Souběžně s vyhledáváním obchodů jsem si i sepisovala, co potřebuji koupit, abych na nic nezapomněla. První v pořadí jsem měla bílou barvu na stěny a světle šedou na dřevo. Hodlala jsem nadcházející víkend pojmout ryze pracovně a doufala jsem, že mi táta nezmizne někam na ryby. S tou masivní skříní po babi Swanové bych nepohnula, ani kdyby byla úplně prázdná.

Zrovna jsem si dopisovala další položku na seznam, když se pokojem rozezněla ta klasická skype melodie a na mě v momentě, kdy jsem zmáčkla zelené tlačítko pro přijetí hovoru, vykoukla usměvavá tvář Petra.

„Zdravím do New Yorku!“ vykřikl vesele v plynulé angličtině.

„Ahoj, Petře. Ráda tě vidím, bohužel ale nezdravíš do New Yorku ale do městečka na druhé straně Států,“ namítla jsem okamžitě a pokoušela se o tu jejich prazvláštní řeč. Bylo to už víc jak půl roku, kdy jsem se s Petrem viděla naživo.

„A co tam, prosím tě, děláš? Další výměnný pobyt?“ zajímal se a přešel do svého rodného jazyka, když zaznamenal, že se o něj pokouším i já. Díky třem výměnným pobytům a faktu, že se vždy jednalo o jazykově zaměřené školy, jsem ovládala několik jazyků. Konkrétně čtyři plus mou rodnou angličtinu.

„Bohužel žádný. Teď je to na rok a půl můj trvalý domov. Přestěhovala jsem se k tátovi do Forks.“ Chvílemi jsem v našem rozhovoru přecházela do angličtiny, když jsem si nedokázala vzpomenout na některé slovo. Třeba slovo ´přestěhovat´ mi přes pusu nešlo ani náhodou.

„A to jsem si říkal, že bych si udělal výlet do New Yorku. Trochu mi kazíš plány Swanová,“ zazubil se na mě skrz webkameru.

„Co se dá dělat, můžeš si udělat výlet do Seattlu – pokud ti to rodiče dovolí. Tam bych byla schopná i dojet. Forks je šílená díra,“ povzdechla jsem si a Petr ze mě začal páčit informace ohledně toho mého nuceného exilu. Měla jsem toho kluka ráda. Ujal se mě spolu se svou přítelkyní ve chvíli, kdy jsem se dostala do Prahy. Byl to můj druhý výměnný pobyt. Ten první jsem trávila v Moskvě a poslední v Paříži – to však byla letní škola, která se trochu protáhla až do prosince. Teď, když jsem byla ve Forks jsem se divila, že mi máma tohle cestování povolila. Na škole v New Yorku jsem strávila všeho všudy tři roky (celou nižší střední) a potom jsem tam neměla výdrž. A to všechno hlavně kvůli Justinovi. Ten kluk mě tak štval, že jsem potřebovala vypadnout a celé to Velké jablko pro mě nebylo dost velké. Dva a půl roku cestování bylo to pravé ořechové. Tehdy jsem si říkala, že už jsem dost zralá na návrat domů, ale v tu chvíli mi plány překazila právě máma. Přestože jsem víceméně celou tu dobu žila sama v naprosto cizích zemích, měla o mě najednou velký strach. A jelikož se rozhodla doprovázet svého současného partnera po cestě napříč celými Státy, nezbylo mi nic jiného, než zavolat Charliemu a domluvit se s ním, že od poloviny ledna nastoupím na střední právě ve Forks.

A tak jsem teda tady. Škola mi začínala za tři dny a já si potřebovala vytvořit adekvátní zázemí – současný stav mého pokoje prostě neodpovídal mému novému standardu. Přestože i ten byl vcelku nízký. Popravdě jsem se divila, že mě už Moskva neodradila od toho cestování.

S Petrem jsme se pak bavili snad ještě hodinu. Dost těžko jsem vzpomínala na jeho jazyk, ale stále jsem měla na paměti všechny ty zážitky z jeho země. Doufala jsem, že se ve Forks neunudím k smrti. Pochybovala jsem, že by tahle škola byla zapojená do nějakých mezinárodních programů, abych mohla zase odjet. Po hodině jsme se rozloučili, protože u Petra bylo o osm hodin víc a tak mi vlastně volal ve dvě ráno. Ten kluk byl noční živočich – o čemž mě během toho půl roku v Praze dokonale přesvědčil. Já padala únavou už v deset večer, ale on vydržel i do tří a to ještě v sedm opět vstával. Nechápala jsem, jak takhle může fungovat, ale očividně mu to tak vyhovovalo.

Po tom zaatlantickém telefonátu jsem se odebrala do sprchy a následně dokončila seznam na zítra. Charlie měl být v práci, takže bylo potřeba, abych všechno nachystala tak, aby až skončí, mi mohl pomoct aspoň s tím nejtěžším.

 

Alice

Nechápala jsem to. Poslední dva roky byly ty nejzvláštnější, jaké jsem kdy zažila. A mělo to co dočinění s mými vizemi. Díky nim jsem s Jasperem procestovala několik zemí, ačkoliv zbytek naší rodiny byl po celou tu dobu usazen pěkně ve Forks. Nechápala jsem, proč se mi ve vizích objevují ty místa. Co mají vlastně společného. Co rok, to jiné město i země. Bylo to divné. Nejzvláštnější na tom však bylo, když mě poslední vize, kterou jsem měla asi před týdnem, dovedla zpět do Forks.

„Jsem ráda, že jste opět s námi,“ prohlásila Esmé dojatě, když nás spatřila u vstupu.

„Taky jsem ráda zpátky doma,“ souhlasila jsem a trochu vlažně ji objala. Stále jsem byla myšlenkami mimo, takže jsem se nedokázala plně soustředit na fakt, že mám kolem sebe opět celou rodinu. Byla jsem z toho neskutečně šťastná, ale nemohla jsem si to vychutnat.

„To zase bude ve škole poprask, jakmile tam nastoupíte,“ zazubil se Emmett a už mě svíral v tom svém medvědím objetí.

„Myslím si, že i nástup té nové holky zastíníte,“ prohodila Rose, která se přišla rovněž přivítat.

„Nové holky?“ Tahle informace mě zaujala. Normálně bych jí zřejmě vůbec nevěnovala pozornost, ale teď, po všech těch podivných vizích, mi přišla velmi zajímavá.

„Dcera šerifa. Přistěhovala se z New Yorku,“ informovala mě a já si jenom povzdechla. New York v těch vizích nebyl. Doufala jsem, že by ta holka s tím mohla mít něco společného, ale teď se to nedalo předpokládat. Vždyť to by musela pořád cestovat. A jak v podobné situaci chcete studovat? Neustále měnit školy? To není pro obyčejného člověka.

„Esmé? Můžeš zítra zavolat do školy a domluvit ten náš nástup? Určitě nebude problém vymyslet nějaký důvod, proč nastupujeme až teď,“ požádala jsem naši naoko-mámu.

„Samozřejmě, Alice, žádný problém,“ ujistila mě a já se rozhlédla kolem.

„Carlisle je v nemocnici, předpokládám, a Edward?“ zajímala jsem se. Byli to poslední dva členové naší ´malé´ domácnosti, se kterými jsme se s Jasperem ještě nepřivítali.

„Řekla bych, že je zase někde v lesích. Moc času tady netráví,“ odvětila Esmé a já jen přikývla. Potom jsem už jenom vyšla před dům k našemu autu, otevřela kufr, abych vyndala dvě vcelku chatrná zavazadla a mohla je odnést do pokoje. Z obývacího pokoje ke mně však dolehl Emmettův šepot, když se podivoval nad tím, že ještě neplánuju nákupy, když jsem jim nic nekoupila poslední rok a půl.

„Neboj se. Jen co pustím z hlavy ty vize, co nedávají vůbec žádný smysl, uděláme si pořádný výlet do Seattlu,“ slibovala jsem mu a zaslechla ten nešťastný povzdech.

 

Můj slib Emmettovi byl všechno jenom ne lehce splnitelný. Nedokázala jsem přestat myslet na ty poblázněné vize, které mě tahaly po světě, a já přitom nevěděla, co mám najít. Proto jsem se v pátek ráno rozhodla, že se ty zmatené myšlenky pokusím vytěsnit z hlavy právě nakupováním.

 Společně s Rose, Emmettem a Jasperem jsme vyrazili směr Seattle. Edward byl opět někde venku, takže se nákupům zdárně vyhnul. Seděli jsme tedy všichni v jeho Volvu vzhledem k tomu, že mělo největší kufr ze všech našich aut. Tušila jsem, že budeme potřebovat opravdu velký skladovací prostor. Doufala jsem, že mi společné nákupy s Rose konečně zlepší náladu. Proto jsem si taky sedla na sedadlo spolujezdce, nechala řídit Jaspera, a s Rose plánovala, co je potřeba koupit.

Zrovna jsme projížděli Port Angeles, když jsme míjeli jeden menší ale zánovně vypadající Hyundai, u kterého stála holka s rukama tak plnýma všemožných tašek, že měla problémy i s tím to auto otevřít.

„Vidíš, Rose? A právě proto potřebujeme na nákupech kluky,“ prohodila jsem a ukázala na tu holku, která už postupně všechno skládala na chodník vedle auta, aby se dostala vůbec ke klíčkům.

„To není fér. Ty její tašky nejsou vůbec plné oblečení,“ namítl Emmett.

„Tašky jako tašky,“ mávla jsem nad tím rukou a dál se tím nezabývala. Avšak ve zpětném zrcátku jsem ještě tu dívku zaznamenala, jak už skládá věci do auta. Přes všechny ty tašky jsem na ni pořádně neviděla, ale z toho, co jsem zahlédla, jsem hádala, že nebude nijak ošklivá. Navíc na sobě měla kozačky, které jsem před pár měsíci zahlédla v Paříži. Možná právě díky nim mě zaujala. Lidé se smyslem pro módu jsou mi vždy velmi sympatičtí. Minimálně se s nimi mám o čem bavit.

 

Isabella

Kdybych se příště rozhodla malovat pokoj uprostřed ledna, rozmluvte mi to! Sama na sebe jsem byla naštvaná, co za volovinu mě to napadlo už ve chvíli, kdy jsem tahala všechny ty krámy na malování do auta. Ráno, když jsem vstala, vypadalo malování stále jako dobrý nápad, teď jsem to tak neviděla, přestože jsem se nemohla dočkat, až ta protivně fialová zmizne ze stěn mého pokoje.

Domů jsem se vrátila krátce před polednem, rychle do sebe hodila jídlo, které jsem si v Port vzala sebou, a oblečená do pohodlných legín a trička, které jsem měla o číslo větší, a neslo nějaký ruský nápis, jsem se dala do vyklízení pokoje.

V takto pracovité náladě mě zastihl i Charlie, když se vrátil z práce.

„Bello, jsi nahoře?!“ zaslechla jsem ho zavolat, když se snažil přehlušit rádio.

„Jo!“ zahulákala jsem a už zaznamenala jeho kroky na schodech. Ztlumila jsem přehrávač a do poslední připravené krabice naskládala zbytek z teď už prázdné skříně.

„Co tady děláš?“ zajímal se, když nakoukl do vyklizeného pokoje. Věci, které nešly vystěhovat, jsem překryla fólií a čekala, že mi Charlie pomůže odsunout postel a šatní skříň.

„Zmiňovala jsem se, že budu chtít malovat,“ namítla jsem a ukázala na kýbl bílé barvy.

„No,“ prohodil Charlie a podrbal se na hlavě. „Podobný nesmysl jsem slyšel, ale nečekal jsem, že to budeš chtít realizovat teď. Myslel jsem, že budeš chtít počkat na pěkné počasí. Víš, jak špatně ti to tady bude schnout?“

Bylo mi to jedno. Nehodlala jsem v té fialové místnosti zůstat ani minutu navíc. Charlie si tedy nakonec jenom povzdechl a pomohl mi s velkými kusy nábytku. Společnými silami jsme je překryli fólií a já se už ve čtyři odpoledne mohla pustit vesele do malování.

 

Zprovoznit pokoj do neděle večer byla docela zabíračka. Hlavně potom, co jsem po druhé noci na gauči byla naprosto rozlámaná a nebyla schopná skoro ničeho. Nakonec, těsně před desátou večer, jsem povlékla poslední polštář. I přes to Charlieho mumlání, že to je nejhorší doba pro malování, barva nakonec uschnula vcelku rychle a já se mohla celou sobotu věnovat restaurování nábytku. Malé kousky jsem si odnesla do garáže, kde jsem z nich šmirglem znamenitě seškrábala jakoukoliv povrchovou úpravu a pak se dala do natírání. Větší, nevystěhovatelné kousky prošly podobným zákrokem přímo u mě v pokoji. V neděli ráno jsem se dala do lakování a večer bylo všechno na svém místě.

Spokojeně jsem si prohlížela mou víkendovou práci. Byla jsem sama se sebou spokojená.

Dokonce natolik, že jsem málem zapomněla, že mě další den čeká škola. Naštěstí nový půlrok teprve začínal, takže jsem se nemusela obávat, že nic nestíhám. Utahaná jak malé kotě jsem si vlezla do sprchy, kde mi horký proud lehce masíroval ztuhlé svalstvo. Bohužel mi nebylo dopřáno si tenhle luxus vychutnat nějak dlouho – všechno to dnešní pulírování mě stálo velké množství teplé vody, takže jsem už po deseti minutách vylezla ven, zabalila se do osušky, vlasy stočila turbanu a vrátila se do pokoje.

Na laptopu už mi svítila konverzace na skypu, takže jsem jenom zběžně koukla, kdo po mě touží.

Ekateirna.

Spokojeně jsem se zasmála, oblékla na sebe tričko na spaní, skočila do postele, která voněla čerstvě vypraným ložním prádlem, a začala psát odpověď. V Moskvě bylo podle všeho jedna odpoledne a má kamarádka měla polední pauzu. Komunikace napříč světem byla komplikovaná.  Všichni ti technologičtí mágové se nám to snažili, jak se patří ulehčit, ale pokud chtěl člověk spát, bylo komplikované sladit tyhle hovory nějak rozumně.

 

Když se ráno roznesl pokojem zvuk budíku, nadávala jsem si, že jsem nešla spát dřív, ale ono to nešlo. Ekateirnu jsem odmítnout nechtěla. V Moskvě byla mou nejlepší kamarádkou a stala se na půl roku mou sestrou. Bydlela jsem u ní doma a její rodiče se o mě starali, přestože jsem byla jenom o jeden hladový krk navíc, se kterým si ještě nemohli ani popovídat. Bylo to se mnou těžké. Ruština mi moc nešla, ale nakonec jsem se pár frází naučila. Jednodušší pro mě bylo jím rozumět, než sama mluvit.  To samé jsem měla potom i v Praze. V Paříži jsem však byla přeborníkem – francouzsky jsem se učila už první rok na střední a proto mě tam nepovažovali za nafrněnou Američanku, ale za sobě rovnou.

Stejně tak jako v Paříži jsem si ráno dala rychlou sprchu a už se chystal do školy. Šatník jsem měla přeplněný posledními výstřely z tohoto módního města. Monique a Denise mi prostě nedovolily odjet bez toho, abych si odvážela o jedno zavazadlo navíc. Ke všemu se o to postaraly i vánoční dárky, které mi neopomněly dát.  Ze šuplíku se spodním prádlem jsem si vybrala jednu soupravu v tělové barvě a hned se přemístila ke skříni se zbylým oblečením.

Chvíli jsem přemýšlela, jak se do nové školy uvést, ale nakonec jsem opět zvolila nedbalou eleganci v podobě úzkých černých kalhot, bílošedém proužkovaném tričku a černým sáčkem na jeden knoflík. Před zrcadlem jsem si ještě spletla přední vlasy jakoby do copu a po chvíli je stáhla všechny do vysokého ohonu. Řasy jsem si přetřela maskarou, na rty nanesla lesk a spokojeně na sebe mrkla. Holky by ze mě měly radost.

V kuchyni jsem do sebe hodila pouze jablko a jogurt a už jsem měla nejvyšší čas vyrazit do školy. Pohledem z okna jsem vyhodnotila situaci a nazula si kozačky. V překvapivě jasném denním světle se vzduchem vznášely sněhové vločky. Oblékla jsem na sebe tedy ještě kabát a s taškou, pohupující se mi na ruce, jsem mohla vyrazit.

Autíčko na mě čekalo pořádně vymrzlé, ale do školy jsem to měla jenom deset minut, takže jsem zatnula zuby a rozjela se. Díky šikovným technikům v bazaru jsem si nemusela dokonce ani lámat hlavu s tím, že bych potřebovala zimní gumy.

 

Alice

Jak už Rose při mém a Jasperově návratu poznamenala, celá škola čekala příjezd nové holky. Podle referencí mých sourozenců jsem pochopila, že v okamžiku, kdy jsme přijeli na parkoviště, už tu byla. Ob jedno místo totiž parkoval červený Hyundai, což bylo i přes jeho stáří, pořád nejlepší auto v téhle sbírce ojetin a šrotu.

Náš příjezd nevzbudil takovou pozornost, jak jsem čekala. Tedy jenom do chvíle, kdy jsme s Jasperem vystoupili.

„Koukej, že by doktor adoptoval další děti?“

„Už je to divné. Řekla bych, že na nich musí experimentovat. Tak bezchybní přece být nemůžou.“

„Nezáviď.“

Postupně k nám doléhaly názory ostatních a já jsem jenom zavrtěla hlavou. Kde na tohle pořád chodí? Jaké experimenty?

„Esmé zařídila všechno potřebné k vašemu nástupu, ale měla bys zajít s Jasperem ještě do kanceláře a všechno tam podepsat,“ informoval mě Edward a sám už si to mířil do druhé budovy na svou hodinu. Já s Jasperem jsem to měla jenom tak tak, abychom všechno vyřídili a nepřišli pozdě.

„Trochu mi chybí to naše cestování,“ povzdechla jsem si, když mě Jasper vzal kolem pasu a vedl do kanceláře školy.

„Kdyby tě vize nevedly zpět k rodině, tak jsme si mohli udělat ještě další výlet,“ namítl.

„Já vím. Ani nevíš, jak moc chci přijít na to, co ty vize znamenaly. Nikdy jsem v nich neviděla víc, než jen konkrétní město. Dokonce tam nebylo ani místo, nebo osoba. Nic,“ stěžovala jsem si a doufala, že Jaspera to moje fňukání ještě neomrzelo. Nebyla bych schopná podstoupit tohle další kolo v nové škole bez mé opory.

„Třeba to teď pochopíš. Forks je na rozdíl od předchozích měst malé,“ sliboval Jazz a políbil mě do vlasů. Lehce mi svou odpovědí zlepšil náladu a já se konečně usmála. Měl pravdu. Pokud jsem měla přijít na to, co se skrývá za těmi vizemi, byla jsem teď v cílové stanici. Ve Forks určitě na všechno přijdu.

 

Celé dopoledne pak probíhalo naprosto stejně jako kterékoliv jiné za posledních deset let. Dřív jsem Jasperovi nedovolila do školy chodit. Vždy to měl se sebeovládáním nejtěžší, ale teď to zvládal. Byla jsem na něj pyšná.  Bohužel jsme spolu měli na téhle škole jenom minimum hodin. Jednu společnou jsem měla s Edwardem, takže jsem hned začala vyzvídat, co se o nás povídá.

„Nic zvláštního, už si zvykli na mě, Rose a Emmetta, takže to není tak dech beroucí skutečnost, že máme další dva dokonalé sourozence,“ namítl.

„Hmm,“ zamručela jsem. Tohle byla vlastně dobrá zpráva. „A co ta nová?“ napadlo mě najednou. Ještě jsem ji nepotkala, ale to auto mi bylo povědomé. Vzpomněla jsem si na holku z Port Angeles, kterou jsme míjeli cestou do Seattlu. Tehdy mě na ní upoutaly ty její kozačky.

„Zaujala své nové spolužáky daleko víc. Možná taky proto, že je daleko přátelštější, než jsme my,“ informoval mě a já opět přikývla. Pro člověka bylo snadné zapadnout do hordy dalších lidí. My to měli trochu komplikovanější, ale nepřestávali jsme se snažit.

„Je aspoň pěkná?“ zajímala jsem se dál a Edward po chvíli přikývl. „Milá nebo namyšlená?“ pokračovala jsem ve vyzvídání, jelikož mě hodina trigonometrie vůbec nezajímala. A přestože ta dívka neměla s mými vizemi nic společného, bylo to zpestření prvního školního dne i pro mě. Docela by mě zajímalo, proč se z New Yorku přestěhovala zrovna sem.

„To by zajímalo všechny,“ zašeptal směrem ke mně Edward a odpověděl na mou nevyřčenou otázku.

„Zjistíš to?“ Vnímala jsem, jak mi tělo samovolně poskočilo zvědavostí směrem k bratrovi. Pokud před všemi skrývala důvod svého stěhování, mohlo to znamenat jenom jedno. Byl to opravdu velký důvod.

„Zkusím to v jídelně, až na ni uvidím a budu se moc vyladit na její myšlenky,“ přislíbil a já už popoháněla pohledem hodinovou ručičku. Zbývalo posledních sedm minut.

Jenže najednou i sedm minut byla celá věčnost. Edward se přitom nepřestával usmívat. Moje netrpělivost ho bavila. Vrhla jsem na něj zamračený pohled, ale to už zazvonilo a já mohla se stejnou nedočkavostí hodit všechny věci do tašky a táhnout Edwarda do jídelny, kde na nás měl už čekat zbytek rodiny.

Emmett už u stolu vrtal do kousku pizzy, Rose si prohlížela nějaký módní časopis a Jasper posedával u dalšího tácu s jídlem a vyhlížel mou maličkost, což jsem poznala podle toho, jak se mu rozjasnila tvář v okamžiku, kdy jsem vešla dovnitř.

„Tak co, Alice, jak si užíváš první den?“ zajímal se Emmett.

„Náramně,“ prohodila jsem s úsměvem. Sedla jsem si k Jasperovi, ale nepřestávala jsem prohlížet jídelnu. Byla jsem zvědavá na tu Newyorčanku. Asi po pěti minutách jsem to pátrání vzdala a chystala se sklonit k časopisu před Rose, když jsem si všimla těch kozaček. Hlava mi samovolně vyletěla vzhůru a já si tak konečně mohla prohlédnout jejich majitelku. Postupovala jsem pěkně popořadě, boty byly fajn, černé kalhoty – sázka na jistotu, obyčejné proužkované triko mě moc nenadchlo, ale sako zvláštním způsobem dolaďovalo ten nesourodý komplet do zajímavého modelu.

Po zhodnocení jejího oblečení jsem se konečně dostala i k její tváři. S někým se zrovna bavila a na tváři měla mírný, takový blahosklonný úsměv. Čokoládové oči odrážely stejnou míru pobavení. Vlasy spletené do ohonu se jí při chůzi mírně pohupovaly sem a tam. Edward měl pravdu, je fakt hezká.

„Myslí si to tady snad všichni kluci,“ přitakal Edward.

„Zjistíš o ní něco víc?“ žadonila jsem, když jsem ji dál nespouštěla z očí.

„Jmenuje se Isabella Swanová. Dcera místního šerifa a přestěhovala se z New Yorku. Kromě jejího jména jsem ti snad řekla všechno podstatné už v den tvého příjezdu,“ prohodila lehce podrážděně Rose.

„Všechno ne. Mě by třeba docela zajímalo, jak se holka z velkoměsta dostane do téhle díry,“ namítla jsem a trochu se na Rose zamračila.

„Má tu otce,“ zavrčela.

„To jsem slyšela. Kde má ale matku? Ta zůstala v New Yorku a zbavila se nezbedné dcery? Je tohle pro ni nějaký trest? Nebo jela dobrovolně?“ namítla jsem a podívala se po Edwardovi, který si ji velmi důkladně prohlížel. „Edwarde, tak už mi dej odpověď aspoň na nějakou otázku,“ zaskuhrala jsem, když jsem zjistila, že se Isabella o tomhle s ostatními nebaví.

„Nemůžu. Z nějakého nepochopitelného důvodu neslyším její myšlenky,“ namítl a obrátil se ke mně. Šokovaně jsem na něj hleděla. Tohle se ještě nikdy nestalo. „O tom mi mluv. Nechápu to a je to dost divné,“ přitakal Edward.

„Bon sang. Bon sang. Ce n'est pas possible. Pourquoi diable suis-je? Cela ne peut pas avoir la paix un moment?“

„To ta holka teď mluví francouzsky?“ podivil se Emmett a já po Isabelle střelila jedním rychlým pohledem. Dívala se na nás. Poznala nás? Sakra! Proč jenom jí Edward nemůže číst myšlenky?

Zaposlouchala jsem se do rozhovoru od jejich stolu. Ostatní si taky všimli toho, jak plynule přešla z angličtiny do jiného jazyka. Málokomu však francouzština říkala něco víc než jen pár slovíček, takže se z ní snažili vypáčit, co jenom to říkala. Já si to však přeložila vcelku snadno - Do háje. Zatraceně. Tohle není možné. Proč, sakra, já? To už nemůžu mít ani chvilku klid?

Isabella je však jenom odbyla a po krátkém ale velmi intenzivním pohledu na mou rodinu, sklopila zrak ke svému obědu.

Co to mělo znamenat?


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 1. kapitola:

 1
02.09.2018 [23:13]

Kethrin Emoticon Emoticon Emoticon

4. Kate
01.09.2018 [20:12]

Emoticon

01.09.2018 [19:27]

marketasakypěkné!:)

2. Seb
01.09.2018 [17:48]

Emoticon Emoticon Emoticon
Mám radost, že ses vrhla do další povídky, zaujala mě,tahle
Isabella je zajímavá Emoticon Emoticon Emoticon
Děkuju a těším se,jak to bude dál Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
01.09.2018 [17:05]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!