Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 19. kapitola

20.06.2019 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 847×

19. kapitola

Isabella

Zrovna jsem si v kuchyni chladila naražený nos, když se ozvalo zaklepání na domovní dveře. Zmateně jsem koukla na hodiny, které vesele tikaly nad dveřmi, a potom jsem vyrazila otevřít.

„Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se v okamžiku, kdy jsem spatřila nezvaného návštěvníka.

„Přišel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku,“ pokrčil rameny a nepatrně se usmál. Tenhle úsměv jsem milovala. Kdysi.

„Žiju, jak vidíš, takže můžeš jít,“ snažila jsem se ho vypoklonkovat co nejdříve. Nos mě bolel při každém nádechu a celou tou ranou od míče jsem si zřejmě i pohnula s krkem, od kterého se šířila pěkná bolest do hlavy. Bude to chtít nějaký aspirin.

„No tak, Bello, vážně jsem si o tebe dělal starosti, copak to nevidíš? Z ošetřovny ses nevrátila…“

„Moc dobře víš, že jsem se vrátila a jenom nedošla do tělocvičny,“ namítla jsem a pokoušela se nechat ruce podél těla tak, abych si nesahala na citlivý nos. Měla jsem dojem, jako by měl být aspoň jednou tak velký. V mé představivosti už musel pomalu vypadat jako klaunský, jenom zatroubit.

„Fajn, chceš to řešit takhle?“ povzdechl si Justin a promnul si kořen nosu. To mi dělá naschvál? – pomyslela jsem si. „Víš toho dost, takže je ti jistě jasné, proč jsem ti nemohl pomoct, když tě Jessica zranila. Chtěl jsem, ale nemohl. Byl to prostě risk.“

„Tím chceš říct, že…“ Hlasitě jsem polkla. Do tohohle okamžiku mě to vlastně vůbec nenapadlo. V tělocvičně jsem byla zaneprázdněna jinými věcmi než sledováním toho, kde se Justin nachází. Navíc mi očividně ještě nedocházelo, v jak vážné kaši se to nacházím. Hlavně co se týká upírů. Vždyť stačí jenom jedna kapka krve a je to může vytočit do nepříčetna.

„Jen klid, Bells,“ zamumlal a zlehka se dotkl mého ramene.

„Jen klid?“ podivila jsem se. „Zrovna jsi mi tady naznačil, že ses v té tělocvičně nemusel ovládnout a všichni v místnosti se mohli stát postavami z milovaných hororů!“

„Nic takového jsem nenaznačil. Dokážu se ovládat. Jenom jsem nechtěl zbytečně riskovat,“ promlouval ke mně a dál mi zlehka třel rameno. Já tu jeho ruku neshodila?

Okamžitě jsem zatřásla ramenem, abych to napravila. Justin se nijak nebránil, takže jsem byla během okamžiku volná.

„Když je to tak,“ pokrčila jsem rameny a dál mu nic nevymlouvala. Neměla jsem na jakékoliv řeči s ním náladu a chtěla jsem se vrhnout na knihu, která spočívala pod mým polštářem. „Teď už můžeš jít, jsem v pohodě a i ta modřina, která se mi na obličeji rýsuje, bude dočasná. Žádné trvalé poškození,“ doplnila jsem a chystala se mu zavřít před nosem.

„Uvidíme se zítra,“ ujistil mě a potom kupodivu v klidu odkráčel. To jeho chování bylo den ode dne podezřelejší, a proto jsem byla neskutečně zvědavá, co se z doktorova deníku dozvím. Pravdivá minulost skutečného upíra? To bude vážně skvělé čtení a rozhodně to nebude nic na způsob Interview s upírem. Aspoň jsem v to doufala.

Zavřela jsem tedy dveře a vrátila se do kuchyně, abych schovala do mrazáku led, který jsem si původně vytáhla na svůj poraněný nos, a potom jsem se vydala do pokoje.

Číst doktorův deník bylo zprvu velmi podivné. Nikdy by mě nenapadlo něco podobného udělat – deník byla soukromá záležitost každého z nás, a přestože jsem nepatřila ke skupině lidí, co si ho vedou, měla jsem k tomu respekt. Deník vždy obsahuje niterní myšlenky a pocity svého zapisovatele a proto by se bez svolení číst neměl. Tím, že mi ho však Edward nechal na stole, jsem však toto svolení měla. Nebo jsem aspoň doufala, že ho mám. Určitě by ho svému otci jenom tak neukradl.

Všechny cesty vedou do Říma. Nejednou už jsem tohle pořekadlo slyšel a vždy se tomu musel zasmát, ale bylo tomu sotva pár dnů, kdy i mě má vlastní cesta přivedla právě do onoho města. Dlouhé horké dny jsem trávil v rozsáhlých knihovnách univerzity La Sapienza a noci následně procházkami po městě.

V rámci studia jsem se zdokonaloval ve své sebekontrole. Hodiny strávené u pitevního stolu nebyly ani zdaleka tak náročné, jak jsem zprvu očekával. Studená lidská krev nebyla tak lákavá jako ta, která má příjemných třicet sedm stupňů. Díky její nečinnosti a až ztuhlosti v krevním řečišti, nešířila ono lahodné aroma, které za všech okolností dráždilo onoho netvora, který se před dlouhými lety usídlil v mém nitru.

Na tělech lidí, kteří se již za života zaslíbili studiu, jsem mohl společně s mými kolegy, trénovat jednoduché chirurgické zákroky. Díky perfektnímu zraku jsem neměl problémy s ničím. Snadno jsem se popasoval i s komplikovaným případem a nakonec sklízel samé pochvaly. Kdyby jenom profesoři tušili, s kým mají tu čest a v jak nefér výhodě jsem oproti mým kolegům, kterým mě předkládali za vzor. Pochyboval jsem, že by kdokoliv z nich vyměnil svůj lidský život za ten můj, jenom aby se stal dokonalým chirurgem…

Skutečná zkouška mé sebekontroly přicházela pokaždé v okamžiku, kdy nás profesoři vzali sebou do nemocnice. Obvykle jsme se mohli účastnit pouze prohlídek pacientů, kteří byli uloženi na lůžkách v rozsáhlých a zdánlivě nekončících místnostech, o které se staraly jeptišky se základním zdravotnickým proškolením.

My, studenti lékařství, jsme pak chodili od pacienta k pacientovi a zkoušeli své diagnostické dovednosti a následně doporučovali léčbu. V té době nás již neobklopovalo ticho přednáškové místnosti nebo pitevny. Kolem nás se rozprostíraly steny nemocných, potlačované výkřiky i uklidňování sester. Intenzivně jsem vnímal krev v žilách jednotlivých osob, jak se otírá o vnitřní stěny žil a tepen. Tlukot srdcí, ať už klidný nebo ten zrychlený a bojácný…

Alice

Bella vzala studium Carlisleova deníku dost důkladně. Alespoň jsem to předpokládala vzhledem k tomu, jak se den za dnem měnilo její chování. Možná to z její strany bylo nevědomky, ale výraz v jejím obličeji a následně i pohledy, které sem tam vrhala k našemu stolu v jídelně, vypovídaly o všem.

„Jak dlouho myslíš, že to bude ještě trvat?“ zeptala jsem se nedočkavě Edwarda, když jsem celý víkend proseděla doma v marné snaze zachytit i sebemenší vizi o tom, že se k nám Bella vypraví a dovolí nám pomoct, případně jí dovysvětlit něco málo o Volturiových.

„Netuším. Každý večer tráví u toho deníku a dokonce u něj i usíná,“ odvětil. Každý večer jsem ho vídala vytrácet se z domu, aby mohl na Bellu dohlížet aspoň z dálky. Do jejího pokoje se již bez pozvání neodvážil, a proto taky zůstával skryt před jejím zrakem za prvními stromy kousek od jejího domu. Nedokázala jsem ani pochopit, jak těžké to pro něj musí být. Být tak blízko Belle a zároveň tak daleko. Nemoci se jí dotknout a pouze jí sledovat. Dát jí dojem, že na ni nikdo netlačí, přestože čas ubíhal a nikdo z nás, kromě Justina, nevěděl, kolik nám ho ještě zbývá.

„Co kdybych se za ní jela podívat? Třeba jí přijde jenom divné přijít do domu plného upírů potom, co si přečetla,“ navrhla jsem najednou řešení našeho aktuálního stavu nevědomí.

„Neříkala jsi, abychom jí dali čas?“ podivil se Edward a nepatrně se při tom usmál.

„Říkala, ale jak jí můžeme dát neomezené množství času, když ani nevíme, jestli ho vůbec máme? Sám jsi říkal, že máme maximálně dva měsíce a to už ani ne, vzhledem k tomu, že týden už uběhl. Musíme vymyslet co dál a potřebujeme do toho plánování a vymýšlení zapojit právě Bellu. Třeba by nám mohlo pomoct, kdyby sama začala na Justinovi něco vyzvídat, nebo…“

„Nebudeme Bellu tlačit do nějakého jednání s Justinem, mohlo by to být nebezpečné,“ skočil mi okamžitě Edward do řeči.

„Nemyslím si, že by jí právě Justin měl ublížit. Sám přece řekl, že je tady, aby ji chránil. Aro Bellu chce. Těžko říct na co, ale chce ji, takže se jí nesmí nic stát a Justin na to musí dohlédnout.“ Bylo potřeba, abych bratrovi připomněla všechny fakta, se kterými disponujeme a jedním z nich byla i Justinova neškodnost. Samotné se mi fakt, že pro nás aktuálně Justin není nebezpečný, moc nelíbil, ale bylo potřeba, abych to brala v potaz. Dokud něco Belle neprovedeme – a to my neměli v plánu – byl Justin jenom takový neškodný upír v pozadí.  

„Nelíbí se mi, že by Bella měla spolupracovat s Justinem,“ trval si na svém Edward.

„Mě se to nelíbí o moc víc než tobě, ale my sami z Justina informace nedostaneme. Bella je jediná, kdo by mohl uspět. Týká se to její budoucnosti a Justin ví o tom, že je Bella o upířím světě informovaná. Nemá důvod jí toho moc tajit. Minimálně by jí mohl říct nějaký termín, nebo tak něco…“

Chvíli to trvalo, než Edward souhlasil a já mohla nasednout do auta a vyrazit za Bellou, ale nakonec se mi to povedlo. Zaparkovala jsem při kraji chodníku, jelikož na příjezdové cestě k domu stál již Bellin Hyundai a staré policejní auto, což znamenalo, že je Charlie doma. Teď jsem jenom mohla doufat, že policejní náčelník dopřává své dceři dostatečné soukromí.

„Dobrý den, je Bella doma?“ zeptala jsem se, jen co mi policejní kapitán otevřel. Netvářil se nijak nadšeně, takže jsem ho s největší pravděpodobností od něčeho vyrušovala.

„Samozřejmě. Pojď dál,“ zamumlal si pod knír a pustil mě do domu. V chodbě následně ukázal na schody vedoucí do patra, což jsem brala jako pobídku, abych pokračovala dál, a sám se odebral do kuchyně. Očividně to byla velmi komunikativní rodina – pomyslela jsem si, vzhledem k tomu, jak působila Bella. Nikdy jsem z ní neměla dojem, že by slovy nějak plýtvala.

Vyšla jsem tedy po schodech, a aniž bych zaváhala, na které dveře zaklepat, došla jsem až k posledním dveřím nalevo. Ozýval se odtud klidný tlukot srdce a listování knihou. Bella zřejmě pokračovala ve studiu Carlisleova deníku a vůbec si nevšimla, že k nim někdo dorazil.

Zaťukala jsem, ale odpovědi jsem se nedočkala. Zopakovala jsem zaklepání, a když jsem se ani teď nedočkala odpovědi, nakoukla jsem dovnitř. Bella ležela na posteli, listovala přesně podle očekávání Carlisleovým deníkem a v uších měla sluchátka. To vysvětlovalo fakt, že si nevšímala ničeho kolem sebe.

Vešla jsem tedy do pokoje, zavřela za sebou dveře a došla až k posteli. Zvažovala jsem, jak Belle dát vědět, že tu jsem, abych ji zbytečně nevyděsila, ale neměla jsem tu možnost. Bella se najednou zvedla a v tom mě spatřila. Její srdce na několik dlouhých vteřin vynechalo, než se rozběhlo jako blázen.

Isabella

„To je zvyk každého upíra, takhle se přiblížit aniž by o vás člověk věděl…!?“ spustila jsem v okamžiku, kdy jsem si vyndala sluchátka z uší. Srdce mi v hrudníku splašeně uhánělo a měla jsem co dělat, abych se uklidnila. Strašně jsem se Alice lekla.

„Nemůžu za to, že jsi měla sluchátka v uších. Klepala jsem. Dokonce dvakrát,“ namítla Alice a já musela uznat, že měla pravdu. Chtěla jsem si v klidu dočíst doktorův deník a sluchátka v uších byla jenom takovou pojistkou. Věděla jsem, že Charlie nebude nic potřebovat – oběd jsem uvařila, nádobí bylo umyto a uklizeno a teď jsme si každý trávil nedělní odpoledne podle sebe.

„Fajn,“ mávla jsem nad tím rukou a řádně se usadila na posteli. „Jdeš si pro ten deník?“

„Podle toho, jestli jsi ho už dočetla nebo ne,“ přitakala tak napůl Alice a dál postávala těsně před postelí.

„Zrovna jsem ho dočetla, takže ti ho můžu dát,“ odvětila jsem a natáhla k Alici ruku s deníkem, který ona hned vzápětí přijala.

„Máš ohledně toho, co ses dočetla, nějaké otázky?“ zeptala se a já se musela zamyslet. Ještě pořád jsem vstřebávala dojmy z té podivuhodné četby. Na většinu z toho, co jsem četla, jsem měla dost času, ale těch posledních několik desítek stran, co jsem četla teď… Bylo toho hodně. A při vzpomínce na některé pasáže, o kterých doktor psal, jsem se musela oklepat. Jeho deník byl pojat prostě tak přirozeně, jak jen to šlo. Nezabíhal do stoprocentních detailů, za což jsem byla ráda, ale i tak toho napsal víc, než jsem si do tohohle okamžiku dokázala představit. Cullenovi se od italských upírů hodně lišili a já nevěděla, co si s tou skutečnosti počít.

„Jak tam mohl žít?“ zeptala jsem se na to první, co mě napadlo. Pořád jsem to nedokázala pochopit. Carlisle se snažil být doktorem a pomáhat lidem. Studoval. Potlačoval svou přirozenost a potom skončil ve Volteře mezi těmi krvežíznivými a nemilosrdnými upíry.

„Na tohle by ses měla zeptat zřejmě přímo jeho. Těžko bych ti mohla odpovědět na něco, co zažil pouze on. Navíc – jsi jediná, kdo ten deník četl,“ prohodila a já na ni vykulila oči.

„Proč by mi ale doktor dával k přečtení něco, co je tak soukromé?“ podivila jsem se.

„Edward ho o to požádal. Věděl, že pátráš na internetu a chtěl ti pomoct, proto Carlislea požádal, aby ti půjčil svůj deník,“ odvětila a já byla ještě zmatenější. Proč by to pro mě Carlisle dělal? Pokud jsem to chápala dobře, italští upíři si dávají hodně záležet na tom, aby se o nich nedalo nic najít. Žádné písemné známky, prostě nic… A potom tu byl deník, který popisoval všechno, co se za zdmi tamějšího hradu děje. Doktor musel porušovat zákon a tím, že dal deník přečíst mě, ho porušil dvojnásobně.

„Já… No, tohle by se…“ Z Alice ta odpověď lezla jako z chlupaté deky. Jako by mi něco nechtěla říct a přitom i chtěla. Očividně bojovala sama se sebou.

„Alice?“

„Nemůžu… Teda, no, chceme ti pomoct, a protože ty sama nevíš, proti čemu stojíš, museli jsme ti to nějak dát vědět. Třeba nám teď dovolíš, abychom ti pomohli.“ Neříkala mi ten pravý důvod, ale pro tuhle chvíli jsem to hodlala nechat být. Předpokládala jsem, že se to stejně časem dozvím.

„A máte nějakou představu o tom, co by ta vaše pomoc měla znamenat? Nikde jsem se totiž nedočetla o žádném tetování ani o tom, co by to mělo znamenat,“ namítla jsem trochu skepticky. Bylo fajn, že jsem na své straně měla celou upíří rodinu, ale i proti nim stála velmi mocná skupina upírů. A ti navíc byli něco jako královská rodina, kterou všichni upíři do jednoho respektují a poslouchají a… A pokud ne, tak přijdou o život.

„V tom je trochu potíž, to přiznávám, ale něco málo se nám podařilo už zjistit od našich vzdálených přátel a i to málo co víme, bylo dost znepokojující,“ přiznala a mě po zádech přejel mráz. „Možná by bylo nejlepší, pokud bys teď jela se mnou ke mně domů, abychom si o tom všem mohli promluvit všichni,“ navrhla a já až po několika chvílích přikývla. Moc se mi k nim nechtělo, vzhledem k okolnostem, za kterých jsem tam byla posledně, ale tušila jsem, že nemám moc na výběr. Nabízeli mi pomoc a tu jsem zřejmě přijmout musela.

Alice

Celou cestu k nám domů Bella mlčela. Bylo mi to líto, jelikož jsem doufala, že se spřátelíme ještě předtím než… No jasně, neměla bych předbíhat. Věděla jsem o Edwardových citech k Belle, ale nikdo, dokonce ani Jasper, netušil nic o tom, co Bella cítí k Edwardovi. Jasně, dala mu pár příležitostí k rozhovoru, ale to je tak všechno. A ten zatracený štít, který ji obklopuje, tomu moc nepomáhá.

Zastavila jsem před domem a bez zaváhání vysedla z auta. Předpokládala jsem, že mě bude Bella následovat, ale ta dál seděla zabořená v pohodlné sedačce Edwardova Volva. Za tu dobu, co jsme opět ve Forks jsem ještě nebyla v tom správném rozpoložení, abych se vydala koupit vlastní auto. Což by ale chtělo – poznamenal můj vnitřní hlásek, který si už dlouho stěžoval na to, že místní obchody dost zanedbávám.

„Nejdeš?“ zeptala jsem se Belly v okamžiku, kdy jsem se vrátila k autu.

„Ale jo, jenom… Vzpomněla jsem si, jak jsem tu byla naposledy,“ zamumlala po krátké pauze a mě došlo, že to nebyla úplně dobrá vzpomínka. Edward se tehdy choval jako blbec a dost riskoval.

„Nemusíš se bát. To nejhorší už víš a žádné další překvapení pro tebe nechystáme,“ ujišťovala jsem ji a pokoušela se přitom o přátelský úsměv. Chtěla jsem ji uklidnit, přestože jsme obě věděly, že tohle nebude jenom taková společenská návštěva.

Bella na má slova jenom přikývla a vysedla z auta. K domu pak už dorazila jistým krokem. Jako by se v ní něco zlomilo a nechala všechen strach a obavy sedět v autě.

V obývacím pokoji na nás pak čekali Edward, Carlisle a Jasper.

„Zdravím,“ prohodila Bella k přítomným a i přes všechnu tu jistotu v jejím kroku zněl její hlas nejistě, což mě pobavilo. Ta holka byla plná rozporů.

„Vítám tě u nás, Bello,“ oplatil jí pozdrav Carlisle a rovnou ji naznačil, aby se u nás i posadila. Já mu mezitím donesla deník, který jsem měla celou dobu u sebe. Bella si toho samozřejmě všimla.

„Velmi zajímavé čtení,“ poznamenala a kývla směrem k deníku.

„Obávám se, že ne zrovna ideální pro klidný spánek,“ namítl Carlisle a Bella se na něj usmála. Staletí praxe v jednání s lidmi byly u Carlislea opravdu znát. Jen co se Bella usmála, byla hned o něco klidnější, čehož si všimli úplně všichni přítomní.

„Alice mi doma naznačila něco v tom smyslu, že i vy jste začali pátrat po tom, co znamená tetování na mém rameni,“ ujala se po chvíli ticha slova. „A jelikož v deníku nic takového není, tak se chci zeptat, na co jste přišli.“

„To tetování souvisí s jistou skupinou upírů, která spadá přímo pod Ara,“ začal Carlisle s vysvětlováním a dával přitom dost prostoru k tomu, aby si Bella mohla všechno náležitě srovnat. „Původně jsme se domnívali, že Justinovo tetování, o kterém ses zmínila, bylo falešné, ale nakonec jsme zjistili, že to tak není. Víš… je to tak, že zanechat nějakou fyzickou stopu v naší kůži není vůbec jednoduché. Jsme prakticky nezničitelní a právě proto nám to nedávalo smysl. To, že má Justin ono tetování, znamená, že musel podstoupit nějaký velmi komplikovaný zákrok a spadá do velmi výlučné skupiny. Úplně přesně nevím, co má ta skupina na starosti, ale vzhledem k Arovým zálibám v talentovaných lidech bych si dolil uvažovat, že tvoří něco jako bodyguardy pro talentované lidi, než dojde k jejich přeměně.“

„Myslíte, že mě budou chtít proměnit na u…“

„Upíra. Ano,“ doplnil a přitakal Carlisle v okamžiku, kdy bylo patrné, že Bella to slovo prostě nevysloví. Pořád to pro ni bylo dost komplikované a já ji musela ve skrytu duše obdivovat za statečnost, s jakou nastalé situaci čelí. Ne každý by něco takového zvládl a nezhroutil se při tom.

„Ale to přece…,“ začala s námitkami, které si však odumřely na rtech.

„Systém, který si za ta staletí ve Volteře vytvořili, nemá zrovna moc trhlin. I fakt, že nějaká tajná skupina upíru existuje je dost zarážející. Nikdo z nás netušil, že má Aro podobní ambice.“

„Myslím, že jsem vcelku pochopila, jak to celé v Itálii funguje a teď mi jde jenom o to, proč se do toho chcete zamotat i vy? Vždyť to pro vás bude s největší pravděpodobností sebevražda. Ara nestrpí jakoukoliv vzpouru a nemyslím si, že jsem zrovna já hodna toho, aby kvůli mně kdokoliv vystavoval všanc svůj život.“

To poslední slovo pronesla s jistým zaváháním, jak si uvědomovala, že náš život je něco malinko jiného, než život, jaký má úplně na mysli. A jen co to pronesla, rozhlédla se po celé místnosti a pohledem se na okamžik zastavila na každém z přítomných. Hledala ve výrazech všech tu správnou odpověď.

Všimne si, že Edwardův pohled, který na ni upírá, se od ostatních značně liší?

Pozorovala jsem Bellin výraz a čekala, bohužel marně, na nějakou její reakci. Edward si mé myšlené poznámky samozřejmě všiml, takže se zaměřil na mě a ten něžný výraz, s kterým shlížel na Bellu, zmizel. Samozřejmě jsem rovněž zaslechla to tiché zavrčení, kterým mě chtěl upozornit na to, abych mlčela. A já mlčela. Nebyla zrovna vhodná příležitost na to, abychom Belle řekli pravdu.

„Víš, život, který vedeme, není nic, co bychom komukoliv přáli,“ prolomil ticho následně Jasper, což mě překvapilo. „Vážíme si lidského života, což je patrno podle stylu našeho stravování a je nám tudíž proti mysli nechat někoho zemřít jenom pro rozmar někoho jiného – a je jedno, že je to samozvaný vládce našeho světa.“

„Jasper má pravdu. Kdyby měl kdokoliv z členů mé rodiny šanci na normální lidský život, nikdy bych se neuchýlil k tomu, abych ho proměnil. Ti členové mé rodiny, kteří se stali upíry mým zapříčiněním, tak ti umírali a já je tedy o lidský život nepřipravil,“ přitakal Carlisle.

„A to pro vás má můj život větší cenu, než život celé vaší rodiny?“ podivila se Bella a upřeně přitom pozorovala Carlislea. Jako by snad mohla spatřit všechno, co se mu odehrává v hlavě. A přitom vlastně neviděla vůbec nic. Alespoň ne to podstatné. My všichni kolem jsme věděli, že pro Edwarda a jeho pravou lásku, bychom udělali všechno.

„Ano,“ přitakal Carlisle a dál to nerozvíjel. Já však potajmu stále doufala ve fakt, že jednou bude Bella patřit do naší rodiny. Pouze tehdy by dávaly smysl všechny ty podivné vize, které jsem za poslední dva roky měla.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 19. kapitola: