Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 18. kapitola

Předurčená - 18. kapitolaOpět po delší době tady máme další kapitolu. Bella se dala do pátrání a Edward je rozhodnutý ji pomoct, jak jenom to půjde. Podpoří ho v tom jeho rodina?

18. kapitola

Isaabella

Nikdy jsem se nepovažovala za umělkyni, takže ani můj pokus o překreslení tetování na papír nebyl nijak povedený. A to jsem to tetování znala nazpaměť. Ze začátku, po rozchodu s Justinem, jsem si to tetování prohlížela snad celé hodiny, než jsem ho akceptovala jako neměnnou součást sebe sama a naučila se s ním žít bez toho, abych neustále myslela na toho zmetka, kvůli kterému jsem si nechala zhyzdit tělo. Ve skutečnosti jsem nikdy nad vyhotovením tetování nepřemýšlela. Bála jsem se těch jehel a možného faktu, že bych si od tatéra odnesla i nějakou tu žloutenku. Jenže s Justinem po boku bylo všechno jednoduché a já to podstoupit prostě chtěla.

A teď, po víc jak dvou letech, jsem se rozhodla zjistit, co ono Vítězné V znamená. Chtěla jsem vědět, co na tom tetování Alici tak znepokojovalo.

V okamžiku, kdy jsem naskenovaný obrázek vložila do vyhledávače, sevřel se mi nervozitou žaludek. Co když se dozvím, že si mě Justin označkoval jako nějakou chovnou krávu někde v Texasu? Nervozitou jsem si začala dokonce okusovat nehet na palci a úplně ignorovala tichý hlásek Monique, která si na tenhle můj otřesný zlozvyk stěžovala už v Paříži.

Ale ani po půl minutě – tak dlouho to stařičkému počítači ve školní knihovně trvalo – jsem nenašla nic podstatného. Ve vyhledávači se mi objevila nesčetná zobrazení písmena V ve všech možných fontech, s různými kaligrafickými příkrasami a snad ve všech barvách světa. Bylo to pro mě vcelku zklamáním, ale mohla jsem tušit, že to nebude tak jednoduché. I o upírech se toho najde na netu hodně, ale jenom pramálo z toho je opravdu pravdivé. Většinou to byly jenom zavádějící bláboly o česneku, svěcené vodě a kolících v srdci. Takže mi bylo jasné, že budu muset k tomu obrázku připojit i nějaká klíčová slova, která by mě mohla nasměrovat k jasnému cíli.

Italie… vítězství… upír

Slova ve vyhledávači jsem psala pomalu a s rozmyslem. U toho posledního jsem zaváhala, ale nakonec ho přece jenom napsala a poté zmáčknula enter.

A opět jsem měla tendenci si začít okusovat nehty. Rychlost školní techniky v tomhle městečku mě nijak nezarážela, ale aktuálně mi trochu brnkala na nervy. Chtěla jsem zjistit, proti čemu že to stojím bez toho, abych se na to musela ptát Alice nebo jejího bratra, na kterého jsem byla stále naštvaná.

Ve chvíli, kdy se mi vyhledávač rozhodl poskytnout nějaké ty nové informace, objevilo se mi na milion odkazů na všelijaké stránky. U většiny z nich však chyběl některý z pojmů, které jsem do vyhledání zadala. Jednou to byla Itálie, podruhé upír nebo vítězství. Trvalo mi potom pěkně dlouhou chvíli, než jsem se dostala k článku o nějakém knězi z Itálie, který zvítězil nad všemi upíry ve své městě. Byla to jenom nepatrná zmínka, a proto jsem vyhledávání pozměnila pouze na Svatého Marka. To však mé hledání odvedlo úplně jiným směrem, protože Marek, kterého mi to tentokrát vyhledalo, byl nějaký kněz, který přivezl křesťanství do Afriky a s nějakými báchorkami o upírech neměl nic společného.

„Pff…“

Podrážděnost ve mně rostla až neúměrně vzhledem k tomu, jak moc jsem se chtěla něco dozvědět a přímo vmést těm dvěma dotěrným upírům, že se o sebe umím postarat sama. Jenže internet očividně nebyl tak vševědoucí, jak se o něm vykládalo. Když jsem tedy zjistila, že mé hledání k ničemu nevede, zavřela jsem internet, odhlásila se od počítače a rovnou ho vypnula. V knihovně jsem tím hledáním strávila mnohem víc času, než jsem předpokládala. U tiskárny jsem si vyzvedla svůj pokus o kresbu, naštvaně ho zastrčila do kapsy od tašky a vyrazila jsem na parkoviště. Musela jsem domů a dát se do přípravy večeře, což dneska zřejmě znamenalo objednat pizzu, jelikož jsem nestíhala.

 

Později ten den, vlastně už skoro v noci, když jsem pololežela na své posteli a do laptopu ťukala všemožná hesla, která mě napadala a která měla nějakou spojitost se vším, co mi kdy Justin řekl, se ozvalo zaťukání na okenní tabulku. Zprvu jsem to ignorovala, jelikož jsem se domnívala, že zřejmě o okno zavadila větev blízkého stromu – což se stávalo docela často – ale když se to ozvalo podruhé, donutilo mě to odložit laptop a dojít až k oknu. Uvolnila jsem zavírání a vysunula ho nahoru.

„Co tady děláš?!“ sykla jsem naštvaně, když jsem ve tmě spatřila Edwardův obličej.

„Přišel jsem se omluvit, ale nechtěl jsem, aby o mě věděl Charlie,“ poznamenal a tvářil se přitom docela kajícně. Navíc mu pomáhal i fakt, že venku poprchalo a jeho jinak dokonalý rozcuch byl teď pěkně na maděru. Vypadal jako zmoklé štěně. Upíří zmoklé štěně.

„Pojď dovnitř nebo-,“ v tom jsem se zarazila, „můžou vůbec upíři nastydnout?“

„Vzhledem k tomu, že jsou už mrtví, tak bych řekl, že ne,“ odvětil a na tváři se mu objevil trochu rebelský úsměv. A to mě opět nakrklo. Copak si myslí, že mu tak snadno odpustím? Ještě před půl minutou bych se vydala do koupelny, abych mu donesla ručník na osušení, ale když se na mě uculoval, rozhodla jsem se ho nechat mokrého, ať už mu to bylo pohodlné nebo nikoliv.

„Takže…, ehm, přišel jsi mi něco říct…?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy na mě jenom koukal.

„Hmm, ano, přišel jsem se omluvit za své návštěvy tvého pokoje. Tedy, jenom za ty, o kterých jsi nevěděla, ale… Mám takový dojem, že ti tak úplně nevadily…“

Chtělo se mi po něm něco hodit. Jakkoliv se snažil tvářit kajícně, pořád jsem v něm viděla tu dávku sebedůvěry, kterou získal milným dojmem a tedy tím, že jsem ho jednoduše nevyhodila. Jenže já spala!

„Vypadni,“ zamumlala jsem dost naštvaně. Takhle se prostě chovat nemůže.

„Opravdu mám odejít? Nemáš třeba nějaké otázky, na které bych ti mohl odpovědět?“ zeptal se a snad i doufal, že tu opět prosedíme celou noc a budeme si povídat o tom jeho podivném upířím světě, který šel pořád tak trochu mimo mě, přestože se mě do sebe snažil vtáhnout.

„Nemyslím si, že bych od tebe potřebovala něco vědět,“ namítla jsem.

I přesto, že jsem ho jasně vyhazovala ze svého pokoje, se však Edward pohnul a nepatrně pootočil laptopem na mé posteli, abychom oba viděli na jeho zářivou obrazovku, kde pořád jasně svítily vyhledávané položky.

„Nepotřebuju, abys mi cokoliv vysvětloval,“ trvala jsem si na svém a ukázala na okno, kterým se sem dostal. „Měl bys odejít, než začnu křičet. Pokud jsi nezapomněl, tak je táta policista a má zbraň a…“

„Ta by mi nijak neublížila,“ skočil mi do řeči.

„Ale asi bys těžko vysvětloval, že se od tebe kulka jenom tak odrazila anebo že se Charlie netrefil. Táta je dobrý střelec, nikdy nemine,“ informovala jsem ho.

„Dobrá tedy, já půjdu. Chtěl jsem se jenom omluvit a nabídnout ti pomoc. Nebo ti ji aspoň připomenout, jelikož jsem ti pomoc nabízel už od začátku. Justin je nebezpečný a ty vůbec netušíš, proti čemu že to stojíš. Navíc se domnívám, že nezbývá zrovna moc času, než Justin uskuteční všechno, co má v plánu. Nebo spíš všechno, co mu bylo nařízeno uskutečnit,“ dodal a potom jsem jenom cítila, jak mi do pokoje proudí studený únorový vzduchu. Edward zmizel a můj mozek se mohl zbláznit z toho přehršle myšlenek a teorií, které se v něm začaly po Edwardových slovech vytvářet.

 

Alice

Edward vyrazil večer opět za Bellou a já jsem nevěděla, jestli je to dobře nebo ne. Na jednu stranu jsem chápala, že Bella potřebuje trochu toho času, než se se vším tím nadpřirozenem kolem sebe vypořádá a dá nám šanci jí pomoc. Na stranu druhou Edward tvrdil, že nám toho času moc nezbývá. Proto jsem taky byla jako na trní.

„Měla by ses uklidnit,“ snažil se mě uchlácholit Jasper, ale marně. „Pokud mají Volturiovi něco v plánu a Isabella je hlídána tak dobře, že i naše dary jsou nám k ničemu, stejně se to nedozvíme dřív, než se něco začne dít.“

„Nebo až bude úplně pozdě,“ zamumlala jsem a zamračila se na něj. Obvykle jsem se na něj nemračila. Vlastně jsem se vždy snažila, abych tu pro něj byla a poskytovala mu tolik potřebnou oporu – hlavně tu psychickou – pokud šlo o jeho odolávání lidské krvi. Jenže poslední dva roky jsem to byla já, kdo potřeboval jeho pomoc a měla jsem dojem, že on to svoje podporování nějak nezvládá.

„Alice?“ oslovil mě opatrně, když zaznamenal mé vnitřní rozpoložení.

Chtěla jsem mu něco odseknout, ale v tom jsem mezi stromy zahlédla Edwarda. Vracel se od Belly, ale bylo to podivně brzy. Zatím pokaždé, když se s ní bavil, trvalo to mnohem déle. Odmítla ho?

Ještě než stačil Edward dorazit do domu, jsem mu otevřela dveře. On se kolem mě prohnal celý mokrý a mířil si to rovnou za Carlislem do pracovny. Vůbec nedbal na ty drahocenné koberce, které měla Esmé rozmístěny po domě a kterým voda nesvědčila.

Musíme si promluvit,“ zaslechla jsem z pracovny Edwardův naléhavý hlas. „Máš pravdu. Potřeboval bych od tebe laskavost a vím, že se ti to nebude vůbec líbit, ale zřejmě to nepůjde jinak,“ odpovídal na Carlisleova nevyřčená slova a já se začínala mračit čím dál tím víc. Na okamžik jsem měla dojem, že se Belle něco muselo stát, ale pokud by tomu tak bylo, tak by Edward zůstal u ní a o pomoc by zavolal. Nebo by ji donesl rovnou. Takže Bella je určitě v pořádku, alespoň prozatím. Tak co takového může Edward po Carlisleovi chtít.

Bella se rozhodla pátrat na vlastní pěst. Pořád se od naší rodiny distancuje a má k tomu jistě dobré důvody, ale nemá ani zdání proti komu to stojí. Potřeboval bych si zapůjčit jeden z tvých deníků z doby, kdy jsi pobýval v Itálii. Bella si ho musí přečíst. Na internetu nic nenajde a další pátrání by jí zabralo až moc času. Musí se co nejdříve dozvědět, kdo jsou Volturiovi a musí nám dovolit, abychom jí pomohli.“

Edward se dožadoval Carlisleovi pomoci ačkoliv věděl, jak nebezpečné to pro hlavu našeho klanu může být. Ty deníky by vůbec neměly existovat. Aro zakázal jakékoliv písemné svědectví o upírství, a pokud by zjistil, že se Carlisleovi v knihovně povaluje něco tak cenného, jistě by s ním neměli slitování. Byl to důkaz, přestože by se člověk, který by deníky četl, jistě domníval, že se jedná o nějakou fantaskní tvorbu. Jenže Aro byl trochu paranoidní, co se týkalo lidí. A já opět byla na vážkách, jelikož jsem ho z části chápala, vzhledem k pokrokům, jaké lidstvo učinilo v posledním století – jaderné bomby byly dost velkým problémem i pro upíry. Na stranu druhou jsme přece pořád byli upíři a lidi pro nás měli být potravou.

Byl v tom pěkný bordel.

„Chápu tvé obavy.“ Edward si očividně v mysli Carlislea přečetl stejné námitky, jaké jsem teď zvažovala sama. „Postarám se, aby se o tom Justin nedozvěděl. Děkuji,“ zamumlal a já si oddechla. Carlisle přitom nevydal ani jedno slovíčko. Čistě teoreticky tedy byl z obliga, pokud jde o to, že se kniha dostala do Belliných rukou. Nic Edwardovi výslovně nepovolil. A myšlený souhlas není nic v porovnání s tím řečeným.

 

Isabella

Ráno jsem se probudila do nezvykle jasného dne. Z přesahu střechy odkapávala voda. Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji a pohledem hledala budík. Bylo s podivem, že je tak jasné ráno a já ještě ležím v posteli.

Budík ukazoval za dvě minuty celou. Probudila jsem se tedy těsně před jeho zvoněním, což bylo divné vzhledem k tomu, jak dlouho jsem byla v noci vzhůru a snažila se něco vypátrat. V okamžiku, kdy jsem si dovolila ulehnout ke spánku, jsem však začínala zvažovat tu Edwardovu pomoc, protože internet byl plný obyčejných blábolů, které nedávaly smysl. Nenašla jsem v nich nic podstatného.

Posadila jsem se na posteli a chystala se stanout, abych budíku vůbec zabránila ve zvonění, když v tom jsem se zarazila. Při té prvotní rychlé prohlídce vlastního pokoje jsem si toho nevšimla, ale můj mozek to přece jenom s drobným zpožděním zpracoval. Stočila jsem tedy pohled k nočnímu stolku, na kterém ležela kniha, která tam večer určitě nebyla, a na ní byl nalepený žlutý poznámkový papírek z mého stolu.

Omlouvám se, že jsem opět porušil tvůj zákaz, ale tohle je důležité.

E.

Chvíli jsem zmateně hleděla na ten dokonalý rukopis, než mě z toho transu probralo pronikavé ječení budíku. Zmateně jsem ho došla vypnout a pak jsem se vrátila k posteli a rovnou do rukou vzala knihu. Byla tak jiná od všech knih, které jsem kdy držela v ruce. Neměla žádný potisk obalu a skoro bych si dovolila hádat, že byla z kůže. Celá byla omotaná koženou šňůrkou a já byla ještě zmatenější.

Proč by mi Edward nosil knihu?

Dvakrát jsem knihu obrátila v rukách, než jsem tu šňůrku rozvázala a knihu otevřela. Pohled mi spočinul na ručně psaných stránkách. Papír byl trochu hrubý a k bílé měl hodně daleko. Když jsem pak po něm přejížděla prsty, napadlo mě, že vůbec bílý být neměl. Takhle knížka byla hodně stará a pochybovala jsem, že v době, ve které ji někdo napsal, papír bělili.

První čeho jsem si všimla v okamžiku, kdy jsem začala studovat, co je v ní psáno, byl letopočet.

Rok 1800

Znovu jsem knihu obrátila dvakrát dokola, než jsem se vrátila ke čtení. Nebylo to nic snadného, jelikož angličtina, která byla v knize použitá se už dlouho nepoužívala a některé výrazivo mi unikalo, ale vcelku rychle jsem pochopila, že si čtu deník. A u druhého odstavce jsem zjistila, že je to deník doktora Cullena a ten se v té době nacházel v Itálii.

Edward mi půjčil deník svého otce? To bylo opravdu překvapení, ale rychlým pohledem na budík jsem zjistila, že nemám čas na to, abych se pořádně začetla a zjistila, co se mi tím snažil říct. Musela jsem se připravit do školy, takže jsem knihu zastrčila pod polštář, kde se mi Charlie hrabat určitě nebude, a vyrazila jsem do koupelny, abych se trochu zkulturnila.

 

Nějak podvědomě jsem tušila, že bych se na tu knihu neměla Edwarda ptát, když jsem ve škole. Už jsem věděla, jak dobrý mají upíři sluch a proto jsem nehodlala riskovat, že se něco o mém pátrání dozví Justin. Jemu do mého života nic nebylo, ale on to nechápal a choval se přesně naopak.

„Pořád jsi na Edwarda naštvaná?“ přitočila se ke mně před společnou hodinou Alice.

Místo odpovědi jsem pokrčila rameny. Sama jsem teď nevěděla, jestli jsem naštvaná nebo ne. Asi jsem se chystala rozhodnout na základě toho, co se dozvím v knize.

„Nechci za bratra orodovat, vím, že to neměl dělat, ale ty tvoje noční můry mu dělaly starosti.“

„Jo, tak ty dělají starosti i mě,“ přitakala jsem trochu nevrle. Ten pocit, že mě neustále někdo pronásleduje, nebyl vůbec příjemný a můj spánek tudíž nestál ani za zmínku. V noci mě totiž opět někdo honil a já si začínala být jistá, že je to Justin, jenže dneska mě Edward nechránil. Nikde jsem ve spánku necítila jeho uklidňující vůni, která by mě uchlácholila do poklidného spánku bez toho hrozícího nebezpečí. Očividně si vzal má slova k srdci. Jenže…

Sakra!

Byla jsem na sebe naštvaná. Copak se celý můj svět musel zbláznit a stavět se na hlavu? Pokud jsem si před příjezdem do Forks myslela, že mám nějaké problémy, bylo to nic proti tomu, čemu jsem čelila v tuhle chvíli. Jak moc jsem se chtěla vrátit v čase do těch bezstarostných chvil. Dokonce i do doby, kdy mi pukalo srdce z Justinova podvodu. Tehdy jsem byla ještě dost naivní a nosila ty směšné růžové brýle, které k pubertě prostě patří. A teď jsem je sundala a místo nich nasadila ty nejčernější, přes které toho světla moc do mého světa nevstupovalo.

Byla jsem z toho všeho tak mimo, že jsem při tělocviku schytala ještě pěknou ránu míčem.

„Bello!!! Bello, proboha, jsi v pořádku?!“ volala na mě Jessica a už přibíhala z opačné strany volejbalové sítě. Trenér Clapp byl opět velmi zaneprázdněný nějakým papírováním, takže bylo jednodušší nám rozdat míče a nechat nás hrát. No a Jess byla občas soutěživá až moc, takže ten smeč, kterému bych se za normálních okolností zřejmě vyhnula, pozdravil můj obličej a během okamžiku jsem cítila, jak se mi z nosu spustila krev.

„Musím na ošetřovnu,“ zamumlala jsem a stiskla si nos, abych za sebou nenechávala krvavou stopu.

„Odvedu tě tam… Fakt mě to mrzí, kdybych věděla, že nedáváš pozor, tak… Promiň…“

Zbytek hodiny tělocviku jsem pak strávila na ošetřovně s milou zdravotní sestrou, která mi nos ošetřila a rovnou mi nabídla chladivý sáček, abych si ho aspoň chvíli ledovala.

„Zřejmě budeš mít modřinu,“ zamumlala, když jsem se před odchodem koukla do zrcadla na stěně.

„Aspoň se nebudu muset ráno malovat, budu si moct pospat,“ zašklebila jsem se v sarkastické odpovědi, kterou jsem původně neplánovala, ale tak nějak mi prostě vyklouzla z pusy, aniž by se ptala na svolení. Sestra na to něco zabručela a já pak zmizla zpět do budovy tělocvičny, kde zůstaly všechny mé věci. Potřebovala jsem se převléct a zamířit domů ještě před zvoněním, abych se vyhnula všem těm soucitným pohledům.

 

Alice

Bella byla natolik chytrá, že se na Carlisleův deník ve škole nezeptala, což nás udržovalo v napětí celou tu dobu. Všichni jsme čekali, že se prořekne a my budeme muset něco podniknout. Nejvíc naštvaná byla zřejmě Rosalie, které se Bella vůbec nezamlouvala, jakkoliv svému bratrovi přála všechno štěstí světa.

„Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než na to někdo přijde?“ zeptala se podrážděně v okamžiku, kdy jsme všichni po odpoledních hodinách mířili domů. V autě panovala dusivá atmosféra. Všichni jsme byli jako na jehlách a aktuální situace nikomu nevyhovovala, jakkoliv nabourávala náš až nudně zažitý stereotyp.

„Bella bude opatrná. Zatím si tím není úplně jistá, ale tuší, že je v nebezpečí,“ odvětil vážně Edward.

„Nikdo z nás neví, s čím si zahráváme. Ani Eleazar to neví a ten o chodu italské domácnosti ví daleko víc věcí, než my,“ trvala si na svém Rose a ještě stupňovala to dusno kolem nás.

„Pokud ti to tak moc vadí, už o tom nemusíš slyšet ani slovo. Neprosil jsem se o pomoc, pokud si vzpomínáš. Hodlám Belle pomoct a je mi jedno, pokud na to budu sám,“ zavrčel Edward. Rose ho vytáčela a já se nedivila. Vždyť on Bellu miloval a snažil se ji jenom ochránit před tím, co číhalo za nejbližším rohem. Nikdo z nás netušil, co to je, ale pro objekt své lásky by to udělal tak jako tak.

„Edwarde, Rose to takhle nemyslela,“ namítla jsem chlácholivě.

„Ale myslela,“ odsekla Rose a překřížila si ruce přes hrudník. Tvářila se uraženě a jenom ona sama a Edward věděli, co si vůbec myslela. I za ty roky, co jsme společně sdíleli jednu domácnost, jsem měla občas problém přijít na to, jak některé věci myslí. Každá jsme vyrůstaly v jiných podmínkách. Za úplně jiných podmínek jsme byly proměněny a nakonec se náš život ustálil na přibližně stejných liniích. Každá jsme si prošly něčím jiným a bylo tudíž komplikované jedna druhou soudit. Naučily jsme se společně žít a myslím, že tomu hodně napomáhala zvířecí krev, která mírnila náš upíří temperament. Věřila jsem, že kdybych nebyla vegetariánka, nevydržela bych s nimi v jednom autě.

Jen jsem na to pomyslela, Edward se nepatrně ušklíbl a já na něj na oplátku vyplázla jazyk.

Poslouchat cizí myšlenky se nemá, bráško -  prohodila jsem jeho směrem trochu káravě, ale Edward věděl, že to tak nemyslím. Když žijete pod jednou střechou s někým, kdo čte myšlenky, musíte se s tím naučit žít a přijmout to.

„Nezaznamenala jsi během dne, že by měla Bella dneska končit dřív?“ změnil najednou Edward téma a já zavrtěla záporně hlavou. „Když jsem dorazil na parkoviště, už tam neměla auto a přitom jim hodina končila stejně jako nám…“

„Justin odcházel s ostatními, jestli ti jde o tohle,“ odvětila jsem. Toho upíra jsem si hlídala. Nelíbil se mi od prvního okamžiku a pochybovala jsem, že se mi kdy líbit bude.

„Měl bych se za ní jet podívat,“ zamumlal jenom tak mimochodem. Já o jeho plánech vůbec nepochybovala, ale Rose se očividně nelíbila.

„Copak se jí musíš takhle doprošovat? Vždyť je to trapné,“ namítla. „Pochybuju, že Justin musel o její přízeň škemrat.“

V tu chvíli zřejmě uhodila hřebíček přímo na hlavičku nebo se trefila do černého… Ať už se to říká, jak chce, Edward prudce stoupl na brzdu. Už jsme byli kousek za Forks a nikde nebylo ani živáčka.

„S těmihle řečmi přestaneš, Rosalie. Nikdo z nás nemá nejmenší představu, jaké vztah byl mezi Bellou a Justinem a rozhodně nehodlám podporovat nějaké drby. Podstatné je, že s ním teď nechce mít nic společného. A teď, kdybych nebyl gentleman, bych tě požádal, aby sis vystoupila, ale právě proto, že gentleman jsem, dovezu tě až domů. Od téhle chvíle však nechci slyšet jediné křivé slovo ohledně Belly.“

V autě v tom momentě zavládlo doslova hrobové ticho. Každý musel přemýšlet nad Edwardovými slovy a vyvozovat si vlastní závěry.

„Ani myšlenky!“ ozval se jenom o deset sekund později Edwardův naštvaný hlas. Potom konečně nastartoval a dovezl nás až domů. Ne že by těch pár kilometrů bylo nějak moc, ale pro obyčejné lidské studenty by to moc bylo a my se museli chovat přesně takhle.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 18. kapitola:

 1
2. Veronika :)
17.06.2019 [0:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. BabčaS.
16.06.2019 [12:36]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!