Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 16. kapitola

27.12.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1353×

16. kapitola

Isabella

V ten večer jsem měla problém usnout. V hlavě se mi toho honilo opravdu hodně a nedokázala jsem myšlenkám poručit, aby mi daly pokoj a já se mohla uložit ke spánku. Pořád jsem si představovala housenky a hned na to před očima vířily motýlí křídla. Edward to sice uvedl jenom jako takový pomyslný příklad, ale celkově to lidskému druhu moc nelichotilo. Jen se tak zkuste přirovnat k chlupaté baculaté housence, která se celé dny jenom cpe listovím, aby se následně zakuklila do kokonu, který rovněž není nijak estetický. Výsledek však stojí za to a v tom se Edward moc nemýlil.

Od těch podivných myšlenek jsem se nakonec trochu odreagovala v okamžiku, kdy mi na laptopu zazvonil skype.

„Co tak pozdě online?“ zajímala se Ekaterina.

„Spousta neposedných myšlenek v hlavě,“ odvětila jsem neurčitě na její zprávu. V Moskvě bylo krátce po poledni, a jak jsem znala Ekaterinu, měla teď to jediné volné odpoledne z celého týdny. Vždycky jsem obdivovala, kolik toho je ta holka schopná zvládnout. Byla rozlítaná jako nějaký drak ve větrném podzimním počasí.

„Takže nic nového. Ty se asi nikdy nezměníš, Bello,“ povzdechla si teatrálně.

„Je vidět, že už jsme dlouho nebyly skutečně v kontaktu. Od mého pobytu v Moskvě jsem se docela změnila,“ ujišťovala jsem ji. Můj první výměnný pobyt byl fakt něco, ale Ekaterina narážela hlavně na fakt, že se mi toho hlavou honilo hodně hlavně kvůli Justinovi. Pořád jsem byla dost přešlá z toho našeho rozchodu a mozek potřeboval čas na to to nějak zpracovat. No, abych pravdu řekla, mozek s tím tolik práce neměl, jako spíš srdce, ale to bylo fuk. Dost často se stávalo, že mě Ekaterina nachytala myšlenkami úplně jinde – nejčastěji zpět v New Yorku – a ono to nebyla zrovna sranda. Ona, ale i její spolužáci, si mě kvůli tomu rádi dobírali.

„Tak mi pověz, co tě trápí. Sdílené starosti jsou poloviční. Navíc potřebuju trochu zaměstnat svou hlavu, protože sama přemýšlím nad hloupostmi,“ ujistila mě a já se ušklíbla. Ekaterina a hloupé myšlenky? Na to ji moc neužilo. Ta holka byla až moc realistická a její chování tomu odpovídalo. Brala život tak, jak je, bez zbytečných příkras. Ale abych jí řekla pravdu, co se mi honí hlavou, to bych asi nedala. I na tu dálku jsem si dokázala jasně představit, jak by se má kamarádka tvářila, kdybych na ni vyvalila informace o upírech a o faktu, že jsem s jedním chodila.

„Je v tom chlap… Jak jinak,“ odvětila jsem místo toho a na mysli mi opět vytanul Edwardův obličej. Ulevilo se mu, že mi mohl říct pravdu? Proč mi to vůbec neřekl Justin, když jsme spolu chodili? S Edwardem přece nemáme žádný vztah, který by ho ke mně nějakým způsobem poutal. Neměl žádný důvod mi říkat, že je vlastně nesmrtelný a že se živí krví zvířat. Na rozdíl od něj Justin a já – my dva měli v minulosti vztah! On měl povinnost mi říct podobnou informaci. A rozhodně mi měl všechno vysvětlit.

„Nová známost?“ zajímala se a hned za svůj doraz doplnila rozzářeného smajlíka.

„Tak bych to asi nenazvala, jelikož mezi námi nic není, ale… No, je to trochu komplikovanější,“ namítla jsem a dost přitom zlehčovala.

„O tom mi něco říkej, s chlapama není nic jednoduchého,“ odepsala a to hned vzbudilo mou pozornost, takže jsem stočila rozhovor Ekateřininým směrem a soustředila se jenom na ni a její problémy s klukem, který byl na rozdíl od toho mého (ehm, ehm) úplně normální. Jo, odkašlala jsem si, protože i jenom myšlenka na to, že by Edward měl být můj, byla dost šílená.

A tak jsme si povídaly skoro celou dobu, co měla Ekaterina polední studijní volno, tak to velmi vznešeně nazývali. Zjistila jsem, že Grigory je vážně super kluk, jenom se k mé kamarádce tak úplně nehodí. A zřejmě právě tohle ji tak moc na něm přitakovalo. Ta jeho nepředvídatelnost, když ona měla v životě všechno dokonale nalinkováno. Věděla skoro na minutu přesně, kde se bude nacházet v průběhu příštího měsíce - její diář díky tomu praskal doslova ve švech - a potom tu byl Grigory, který nic neplánoval a jenom prostě byl. Ekaterinu to štvalo, postrádala jakýkoliv náznak aspoň malého řádu v tom jeho světě chaosu. A v okamžiku, kdy se ho chystala pochopit, zjistila, že se jí Grigory líbí.

No, a následně přišla řeč na mě. K mé velké smůle jsem to nezakecala a nestočila rozhovor jenom a pouze na Ekaterinu, takže jsem jí musela chtě-nechtě popsat to, jak se Edward podobá na mého bývalého, přestože je v mnoha ohledech úplně jiný, ale nakonec... Ach jo - jo, přesně takhle jsem ukončila svůj monolog o Edwardovi. Pomalu na mě padala únava a začínala se mi klížit víčka. 

„Jsem ráda, že jsme si mohly popovídat, ale teď už musím na hodinu. Měj se a zase se někdy ozvi,“ napsala Ekaterina ve spěchu a tak jsem se s ní rychle rozloučila a následně zaklapla laptop a svalila se na polštáře. 

„Jak já k tomu všemu příjdu?" zamumlala jsem si pod nos a dál hleděla do stropu, který byl od mého nájezdu před pár týdny pěkně bílý a jasný. Lust umístěný takřka nad středem pokoje ho ještě projasňoval a byl jako takové malé slunce, které mě nutilo lehce přivírat oči.

Opět jsem se myšlenkami vrátila k svému nepovedenému milostnému životu a najednou jsem si nepřipadala jako ta lidská housenka, jako spíš můra, která je podivně přitahována k plameni, kterým jsou upíři. Ačkoliv - spojitost upírů a plamenů byla hodně podivná, nachala jsem svůj mozek volně běžet a doufala jsem, že se s tím nějak vypořádá. Měla jsem na to přece jenom celou noc, abych to zvládla a zítra se všem nesmrtelným ve škole postavila tváří v tvář. 

Jenom ta myšlenka mě donutila si zkousnout nervozitou ret. Opravdu to zvládnu? - ptalo se mě moje podvědomí a já si nebyla odpovědí jistá. Jasně, už jsem se se všemi setkala a věděla jsem, že jsou to upíři, ale tou pravou a skutečně podstatnou otázkou bylo, jestli s nimi zvládnu opět komunikovat jako dřív. Pořád ještě neskončila lhůta, kterou nám dala paní Norrisová a já se tedy s Alicí, Jasperem a Justinem vídat a bavit prostě musela.

Až někdy hrubě po půlnoci se mi následně podařilo upadnout do neklidného spánku, plného podivných stínů, které mě pronásledovaly a mě se z nich svíralo srdce do malé ustrašeně bijící hroudy. 

Alice

Vidět Edwarda šťastného a spokojeného bylo opravdu skvělé. I přes to všechno, co se dělo, se nad to konečně dokázal trochu povznést a já jsem byla ráda, že se jeho přístup změnil, přestože okolnosti tomu nijak extra nepřály.

S Eleazarem a Carmen se však málem ani nepozdravil, jak se chystal rychle vrátit za Bellou.

„Nechtěl bys trochu přibrzdit?“ zeptala jsem se škádlivě, když se chystal opustit dům.

„Chci tam být, kdyby jí opět trápil nějaký zlý sen,“ odvětil a já se usmála. Edward mi svěřil, že se k ní minulou noc vloupal do pokoje, když měla Bella neklidné spaní, a že se mu ji podařilo utišit. Bella nějak podvědomě reagovala na jeho blízkost a Edward věřil, že to je to hlavní. Jakmile její podvědomí pochopí, že pro ni není Edward nijak nebezpečný, bude jejich vztah konečně možný. Bez jakýchkoliv tajností.

„S tím, cos jí o nás řekl, bych se divila, kdyby se jí dneska podařilo jenom tak usnout. Chvíli by ses tedy mohl zdržet,“ brzdila jsem ho a Edward nakonec souhlasil. S Eleazarem a Carmen se neviděl od doby, kdy jsme je před několika lety navštívili na Aljašce při našem předchozím stěhování. Celkově Edward do Denali jezdil jenom velmi nerad, protože se musel potýkat s Tanyou a na jednu stranu jsem se tedy nedivila, že hodlá co nejrychleji utéct zpět za Bellou, ale na stranu druhou jsem nehodlala dovolit Irině, aby zpochybňovala Edwardovy city.

Tanya se o Edwarda vždy snažila. Se svými sestrami neměla nikdy problém získat cokoliv, co si umanula. A Edward byl zatím tou jedinou věcí, kterou se jí získat nepodařilo. Tanya se tedy snažila ukonejšit zraněnou ješitnost, ale dávala to Edwardovi náležitě ochutnat pokaždé, když se měli setkat.

„… opravdu je škoda, že mu Edward nedokáže číst myšlenky, docela by se to v současné chvíli hodilo,“ zaslechli jsme část rozhovoru, který dál vedl Eleazar s Carlislem, v okamžiku, kdy jsme se od dveří vrátili zpět do obývacího pokoje.

„Myslíš si, že by to mohlo nějak souviset s tím, že patří do oné frakce, o které mi Alice řekla?“ zapojil se Edward okamžitě do rozhovoru a zřejmě reagoval na Eleazarovi nevyslovené myšlenky.

„Nejsem si jistý. Žádný dar se zatím nevyskytnul u víc než jednoho aktuálně žijícího upíra… Navíc jsem se ještě nesetkal s nikým, kdo by do oné frakce měl patřit…“

Eleazar byl v tomhle docela podobný na Carlislea. Žil už dlouho, ale pořád ho fascinovaly novinky a byl odhodlaný je prozkoumat. Viděla jsem mu to na očích. A zároveň jsem viděla i to, jak nesouhlasně se tváří Carmen. Určitě si za ty roky po Eleazarově boku musela projít vším možným jak kvůli jeho práci, tak i kvůli povaze. Esmé na tom byla podobně. Neustále se strachovala. Věřila Carlisleovi a jeho úsudku, ale obavy byly prostě její součástí stejně jako bezbřehá láska ke každému členu naší rodiny.

„Je dost sebejistý, pokud se jedná o Bellu a její budoucnost. Docela by mě zajímalo, co to Bellino tetování má znamenat. Ale zeptat se jí na to můžu až zítra, dneska už je pozdě,“ prohodil Edward.

„Jasně, ona je vlastně člověk,“ zamumlala pohrdlivě Tanya a Edward se na ni zamračil. Ani jsem nemusela umět číst myšlenky, abych pochopila, že si o Belle nemyslela nic pěkného.

„Ano, je to člověk – a?“ odvětil Edward a Tanya si jenom odfrkla.

„Opravdu by sis měl promyslet, jestli ta holka stojí za tvé problémy s Volturiovými. Zasahovat do jejich plánů není moc dobrý nápad. Pokud se k nim samozřejmě nehodláš přidat. Aro by byl jistě potěšen, kdybys vstoupil do gardy. O tebe a Alici má zájem už několik desetiletí,“ vložila se do konfliktu mezi Edwardem a Tanyou Irina, aby se zastala své sestry.

„Co se týká Belly, nemám si co promýšlet stejně tak, jako nemusím zvažovat vstup do gardy. Bella za ty problémy stojí a do gardy se nepřidám,“ odvětil odhodlaně Edward.

„To říkáš teď,“ namítla Irina.

„Bellu miluju a před Arem a jeho plány ji ochráním,“ trval si na svém Edward.

„Ale…“

„To by myslím stačilo,“ vložil se do hádky Carlisle. „Čímkoliv, co by se mohlo nadále dít, se budeme zaobírat až ve chvíli, kdy se to skutečně dít bude. Alice je teď trochu bezradná, co se budoucnosti týká, takže není možné plánovat moc dopředu.  Edward tu dívku miluje a všichni tady to budeme akceptovat. Jeho srdce si zvolilo partnerku a to není možné brát na lehkou váhu. Každopádně…“ Carlisle se odmlčel a hned na to se obrátil na Eleazara. „Jsem ti skutečně vděčný, drahý příteli, za to, že jsi vážil tuhle cestu jenom kvůli rozhovoru, ale myslím si, že bude opravdu nejlepší, když tebe ani tvou rodinu, nebudeme dále zatahovat do problémů, které se mohou vyskytnout,“ prohodil.

„Mou rodinu do toho skutečně tahat nebudeme, ale já osobně jsem odhodlaný zjistit, co Aro plánuje s lidmi,“ namítl Eleazar a Carlisle přikývl.

„Eleazare, to nemůžeš!“ vykřikla Carmen.

„Rozhodl jsem se tady zůstat. Ty se s dívkami vrať domů,“ pronesl mírně Eleazar ke své družce.

„To si vážně myslíš, že tě jenom tak opustím, když se chystáš zahrávat si s vládnoucí rodinou?“ divila se Carmen a mě bylo jasné, že tahle upírka jenom tak náš dům neopustí. „Tanya a její sestry se vrátí domů, ale já tady s tebou zůstanu. Neopustím tě,“ pronesla odhodlaně a sledovala upřeně Eleazara dokud nepřikývl.

Trochu jsem čekala, že Tanya s Kate a Irinou budou něco namítat, když Eleazar takhle narychlo naplánoval jejich návrat na Aljašku, ale k mému velkému překvapení se nic nedělo. Ty tři shledaly naše problémy skutečně pouze našimi a nechtěly se plést po nohy vládcům. Předpokládala jsem, že s tím má co dělat právě Tanyina uražená pýcha, která dostávala pořádnou nakládačku pokaždé, když se Edward zmínil o Belle a o své lásce k ní. Navíc to byla právě Tanya, ktetá obvykle za sestry mluvila. To ona mívala poslední slovo, protože byla nejstarší z nich. Byla dokonce starší než Eleazar a s vládci už si zažila svoje v okamžiku, kdy ji připravili o její stvořitelku, kterou podle všeho milovala jako svou matku.

Vztah mezi stvořitelem a jeho potomkem býval stejně hodně zvláštní. Mohla jsem to vidět u většiny své rodiny. Carlisle byl tvůrcem všech kromě mě a Jaspera, a bylo to dost patrné. To, jak se všichni k němu chovali. Samozřejmě, nesmím zapomínat na to, že je Carlisle milý a ohleduplný i na upíra a snaží se s každým jednat narovinu a tak podobně, ale … Je prostě stvořitel. Pochybovala jsem, že by proti němu kdokoliv z nich vystoupil. Všichni byli rodina a jako k členovi rodiny se k němu chovali. Proudil v nich jeho jed a to stačilo. Stejně jako lidé říkají, že krev není voda, u nás by to mohlo platit podobně s jedem.

Po odchodu sester už Edwardovi nic nebránilo v tom vrátit se na pár posledních hodin k Belle. Bylo už skoro ráno a do zvonění Bellina budíky zbývalo poslední tři hodiny.

Isabella

Ve snu se jenom těžko odhaduje čas. Po zazvonění budíku si můžete říct, že zavřete oči jenom na pár sekund a najednou jsou to celé hodiny, které vám spánek ze dne ukrojil. Nemohla jsem tedy s určitostí říct, jak dlouho jsem spala, když se mi do snu začal opět vkrádat ten podivně tíživý pocit, jaký jsem nezažila už hodně dlouho. Pocit, že se nemůžu nadechnout a že mě současně něco dusí a svírá.

A najednou to přestalo… Bylo to stejné jako předešlou noc. Obklopila mě velmi příjemná vůně a já se uklidnila. Bohužel však byl můj klidný spánek přerušen budíkem až moc brzy. Velmi neochotně jsem se vyhrabala z postele a šla ho vypnout. Ten dotěrný zvuk mi trhal ušní bubínky.

Po ranní sprše a rychlém zhodnocení vlastního šatníku jsem nakonec do přízemí odcházela učesaná, lehce namalovaná a v obvyklých černých džínách a blankytně modrém svetru s véčkovým výstřihem. V kuchyni jsem si následně nachystala rychlou snídani z kávy a rohlíku s jogurtem. Nebylo to zrovna nic výživného, ale nemohla jsem si nadvakrát vybírat. Čas na to, abych si ukuchtila něco jiného, jsem neměla a škola se rychle blížila. Takže jen co jsem dopila poslední doušek té černé a neslazené tekutiny, oblékla jsem si bundu, na nohy nazula kozačky a přes rameno hodila tašku. Celé mi to zabralo sotva pár minut a už jsem zamykala přední dveře od domu.

Na parkovišti si mě okamžitě odchytla Jessica. Málem jsem ji ani nestačila pozdravit, když spustila své líčení té Valenstýnské party. V sobotu jsme se při úklidu tělocvičny nepotkaly, takže se musela vypovídat až teď.

„Myslím, že jsem se Mikeovi v těch šatech vážně líbila. Lauren říkala, že ze mě nemohl spustit oči… Myslíš, že bych si s ním měla promluvit a pozvat ho ven? Nebo mám počat, až pozve on mě? Ale – co když nebude mít odvahu to udělat? To bych pak na něj musela čekat a čekat…? Na čekání mě neužije, ale rozhodně nechci být vlezlá. Nevím, jestli se Mikeovi líbí rozhodné ženy, které přesně vědí, co chtějí a jdou si za tím…“

„Ahoj Bello.“ Do Jessicina monologu se najednou vmísil jasný hlas Alice Cullenové. Ani jsem si nevšimla, že je na parkovišti a že si vůbec dodala odvahu k tomu, aby mě oslovila – hlavně ne potom, co jsem jí řekla v sobotu. Ačkoliv – v tom mě napadlo, že nejspíš mluvila se svým bratrem a odtud pramenila ta sebejistota, že jí pozdrav oplatím.

 „Alice,“ vyslovila jsem její jméno a nepatrně pokývala hlavou v pozdravu.

„Á, Alice…!“ vykřikla Jessica. „Jak sis se sourozenci užila páteční večer? Viděla jsem vás jenom na začátku a potom jste se všichni vytratili. Nebavili jste se?“ zajímala se a tvářila se nadmíru sklíčeně.

„Bavili jsme se, ale potom nám do toho něco přišlo,“ zamumlala Alice, ale na Jessicu se ani nepovídala. Pohledem bez jediného mrknutí hypnotizovala mou maličkost.

„To je opravdu škoda. Myslím, že se nám to opravdu povedlo. Je sice pravda, že ne všichni dodrželi to, že si nepřivedou partnery, pokud samozřejmě už nějaké neměli před tou party, ale i tak si myslím, že to byl vážně úspěch,“ brebentila dál Jess a vůbec si nevšímala toho, že ji s Alicí nevěnujeme ani krapet pozornosti.

„Předpokládám, že jsi mluvila s Edwardem,“ začala jsem po chvíli, kdy mi přišlo tohle naše postávání naprosto nevhodné.

„Zmínil se, že jste spolu mluvili, to ano,“ přitakala a nervózně přešlápla z nohy na nohu.

„Vysvětlil mi jisté věci o vás, ale to ještě neznamená-.“

„Bello, my ti ale chceme pomoct!“ skočila mi do řeči Alice tak naléhavým tónem, že to zarazilo i Jessicu.

„Pomoc? S čím potřebuješ pomoct, Bello?“ obrátila se na mě Jess a vypadala značně zmateně. Asi nepředpokládala, že bych mohla řešit něco jiného než její vyprávění o zábavě a jejich úspěších. Předpokládala, že ji nakonec požádají, aby se ujala plánování i jiných školních akcí, které do konce školního roku ještě budou.

„Ale s ničím. Jde o jeden mimoškolní projekt… O motýlech,“ vyhrkla jsem první výmluvu, která mě napadla.

„Motýli?“ podivila se Jessica. „Není na ně ještě moc brzy?“

„Řekla bych, že na motýly není brzy nikdy,“ odvětila jsem a Jess jenom s velkým nezájmem pokrčila rameny a nakonec se slovy - Uvidíme se na hodině – odkráčela a tak jsem zůstala s Alicí na pomalu se vylidňujícím parkovišti, sama.

Alice

Bylo dost troufalé takhle Bellu oslovit, ale nakonec jsem to udělala a bylo vidět, že Edwardovo vysvětlování mělo přece jenom jistý pozitivní vliv. Bella si zachovala klid a dokonce mě rovnou neodehnala. Jakkoliv by to mohlo být Jessice divné, určitě by jí to za velké zjišťovaní Belliných důvodů nestálo. Stále jsem patřila ke Cullenovým a Cullenovi, jak známo, jsou ti divní, co se s nikým nebaví. A tak by to nakonec mohlo skončit, pokud by se mě Bella nepřestala bát.

Nechtěla jsem, aby se mě bála. Jen ta představa byla strašná.

„Netuším, před čím si myslíš, že mě musíš chránit, ale řeknu ti to jenom jedno – nepotřebuju žádného osobního strážce, nebo tak něco,“ prohodila rozmrzele Bella v okamžiku, kde se nám Jessica ztratila z dohledu.

„Já vím, nejsi žádná Whitney Houston, ale pro mě… a nejen pro mě, jsi hodně důležitým člověkem a byli bychom jenom velmi neradi, kdyby se ti mělo něco stát,“ odvětila jsem a myslela přitom hlavně na Edwarda. Ten by nesnesl, kdyby se Belle vinou Volturiových něco stalo. V tom okamžiku by pro něj skončila celá jeho věčnost a jistě by se domáhal pravé smrti, jenom aby ukončil tu strašnou bolest, kterou by Bellinou ztrátou pocítil.

„Co by se mi mělo stát?“ zajímala se Bella a lehce při tom povystrčila svou drobnou bradu dopředu. Vypadala odhodlaně a já jsem ani v nejmenším nepochybovala o tom, že si takhle holka získala srdce mého bratra. Už jenom to, jak klidně – samozřejmě s jistou rezervou – reagovala na existenci upírů.

„Tím si bohužel nejsem jistá, ale mám takový hodně neblahý pocit. Edward ti ještě nestihl říct všechno, a proto bys toho asi hodně nepochopila, ale musíš mi věřit. Hrozí ti nebezpečí a to opravdu velké.“

Snažila jsem se, aby z mých slov jasně pochopila, že si z ní rozhodně nikdo neutahuje a začala na to brát zřetel.

„Tak pokud jde jenom o tvůj pocit…“ Bella pokrčila rameny a ohlédla se ke škole. „Já mám teď pocit, že bych sebou měla hnout, nebo přijdu pozdě a Berta se bude rozčilovat,“ dodala a aniž by se snažila dodat něco dalšího, vydala se ke škole. Ke mně pak v tu chvíli došel Edward, který po celou dobu sledoval náš rozhovor z bezpečí Volva. Nechtěl na Bellu nějak tlačit, a proto se k nám nepřipojil.

„Nic si nedělej z toho, že odešla. Prostě potřebuje čas. Třeba, až jí vysvětlím jak je to s Volturiovými, bude přístupnější naší pomoci,“ chlácholil mě a já se trochu nevesele usmála. Doufala jsem, že nám Bella dovolí jí pomoct.

„Doufám…“

Chtěla jsem mu odpovědět, ale v tom se mi jeho obličej rozplynul a já místo toho spatřila hradby Volterry. Všude kolem svítilo jasně slunce a já na okamžik měla dojem, že jsem na tváři pocítila lehký středomořský vánek. Volterra nebyla přímo u moře, ale všude šlo vnímat tu krásu Italské země. Nebýt Volturiových, považovala bych tu zemi za dokonalou, ale proto, že jsem Volturiovi znala, měla jsem je vždy s touto zemí spojenou.

Když jsem opět pohlédla na Edwarda, věděla jsem, že vize měla opět něco společného s Bellou.

„Kdy?“ vydechl Edward se stopami strachu ve svém hlasu.

„Netuším,“ namítla jsem, ale v duchu jsem se pokoušela analyzovat každý kousíček mé vize, zda bych nedokázala nějak odhadnout dobu, která nám zbývá, než se Bella vydá do Itálie. Ať už dobrovolně nebo nikoliv. A já spíš sázela na tu druhou možnost. S informacemi, které měla teď, nemohla přece do hlavního města všech upírů odjet dobrovolně.

„Nebyl tam sníh, takže bych vyloučil zimu. Dokonce jsem neměl dojem, že by takhle nějak vypadala Italská krajina na podzim…“ Edward začal vylučovat postupně všechna roční období, až se zarazil u jara a já si uvědomila, že jsem tam někde, v koutku vlastního oka, zahlédla kvetoucí olivovník.

„Jaro?“ zamumlala jsem s obavou a Edward přikývl.

„Nemáme moc času,“ odvětil a tentokrát jsem přikývla já.

Byla za námi půlka února, a pokud jsem ve své vizi měla vidět jarní Itálii, mohlo se to stát vlastně kdykoliv. Březen jsme tu měli coby dup a při vší naději jsme neměli víc, jak tři měsíce!

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 16. kapitola: