Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 15. kapitola

Předurčená - 15. kapitolaTakže, dneska se mrkneme na Bellin návrat z La Push a navážeme i na rozhovor Cullenových s Eleazarem.
Přeji příjemné počtení. Petronela

15. kapitola

Isabella

„Prý mononukleóza, to povídejte mé mrtvé babičce. Vždyť to byl ukázkový příklad kulturitýdi!“ Byla jsem navztekaná, ale ne tolik na Jacoba s Billym jako spíš sama na sebe, že jsem vůbec pekla ten zatracený koláč, který tam navíc celý zůstal. Nechápala jsem, jak jim táta mohl skočit na lež s mononukleózou. A co vlastně napadlo Billy lhát o tom, že je jeho syn nemocný? Tolik se snad bál, že ho všichni odsoudí kvůli steroidům, které musel brát, aby za tak krátkou dobu nabral tolik svalové hmoty? Vždyť naprosto všem muselo být od pohledu jasné, že ten kluk něco bere a Billy neměl šanci to nějak utajit. A vlastně bylo jenom otázkou času, kdy mu tělo selže při pravidelných dávkách podobných svinstev.

„Bello, uklidni se. Billy měl určitě nějaký důvod k tomu, aby nám lhal,“ snažil se mě uklidnit Charlie cestou domů. Zřejmě však neměl až takový strach o mou podrážděnost jako spíš o ručičku tachometru, která dost drze překračovala povolený limit. Trochu jsem tedy povolila to své křečovité sevření volantu a donutila nohu se nepatrně zvednout a srovnat rychlost.

„Jo, asi se styděl za to, že je z jeho syn steroidy nasáklý kulturista,“ zamumlala jsem si jenom pro sebe a přemýšlela u toho, proč jsem se vůbec rozhodla dělat Charliemu radost tou laskavostí. Klidně jsem mohla zůstat doma a věnovat se daleko důležitějším věcem – jako například mému problému s upíry.

Pořád mi to celé nedávalo žádný smysl, ale musela jsem se s tím nějak popasovat. Zvažovala jsem, jestli to, co mě ve snu pronásledovalo lesem, byl taky nějaký upír. Prchala jsem před někým z Cullenových? Jak vůbec může někdo tak dokonalý být zároveň tak nebezpečný? Ty jejich zlaté oči, oči, do kterých by se jeden tak snadno zamiloval… Jako tekuté zlato…

Dost!

Zase jsem začínala přemýšlet na blbostmi a myšlenky odbočily z hlavní silnice vedoucí k vyřešení problému, na vedlejší cestu, která znamenala jenom zbytečné komplikace. Ve světle aktuálních skutečností jsem nedokázala tak úplně pobrat fakt, že jsem chodila s upírem a taky fakt, že jsem se zamilovala do dalšího. Copak jsem nějaký vyšinutý blázen, který ujíždí na podobných abnormalitách? Nepřipadala jsem si jako nějaká gotička, která by za podobnou skutečnost byla určitě ráda.

Zastavila jsem před naším domem, parkujíc vedle Charlieho služebního auta. Bez jediného slova jsem vystoupila a rovnou zamířila k domu. Cesta do La Push byla mrháním mého drahocenného času. Navíc byla neděle odpoledne a já měla ještě nedodělané projekty do školy. Schovívavost profesorů během minulého týdne bude jistě fuč a nemohla jsem se tedy spoléhat na to, že někdo jenom tak přehlídne neplnění školních povinností.

  

I tak jsem však už kolem šesté večer seděla u laptopu a pokoušela se najít nějaké další relevantní informace o upírech. Google ze mě musel být nešťastný, ale na to jsem kašlala a neustále do něj zadávala pojmy jako nemrtvý, oživlý mrtvý, upír, revenant, Nosferatu… Bylo toho hodně a bylo opravdu s podivem, kolik pojmů, které mají něco společného s upíry, jsem znala. A to opětovně upozorňuji na fakt, že nejsem žádný hororový fanda.

Zpovzdálí a i přes potichu hrající hudbu v mém pokoji, jsem zaslechla domovní zvonek.

´…Revenant je v mytologii a folklóru oživené mrtvé tělo, které přichází do kontaktu s živými. Slovo je odvozeno od latinského revenire „navracet se“… I pro jiné druhy nezvyklé smrti, například utonulé, zavražděné, zemřelé při porodu nebo v den své svatby, existovaly zvláštní rituály a obyčeje, které měly zabránit návratu zemřelých…´

Ťuk, ťuk, ťuk.

Ten zvuk mě vytrhl ze soustředění se na texty o nemrtvých, až jsem div nevyjekla. Srdce jsem měla až v krku, když jsem se snažila opanovat a vyzvat Charlieho ke vstupu – nikdo jiný to být nemohl, nečekala jsem žádnou návštěvu.

„D-dále,“ zamumlala jsem a hlas mi trochu přeskočil. Vzápětí, než stačil Charlie vstoupit, jsem stáhla na lištu laptopu všechny otevřené stránky, aby to u něj nevyvolávalo zbytečné otázky, a hned na to jsem se k němu otočila v očekávání, co asi může chtít. Bohužel v tom samém okamžiku jsem ustrnula v dalším pohybu, protože můj pohled se nestřetl se zamyšleným a ustaraným pohledem hnědých očí, ale s naprosto zlatou barvou duhovek, ve kterých se však starost ukrývala rovněž.

„Co tady chceš?“ zeptala jsem se trochu konsternovaně.

„Charlie mě pustil dovnitř,“ informoval mě Edward a já si teď tak nějak spojila ten domovní zvonek a jeho přítomností v mém domě.

„Měl bys odejít. Řekla jsem Alici, že s vámi nechci mít nic společného – copak tě neinformovala?“ zajímala jsem se a pokoušela se tvářit pěkně nad věcí, ale měla jsem s tím značný problém.

„Vím o tom, ale taky vím, že se snažím zjistit nějaké další informace. Můžu ti je poskytnout, pokud chceš,“ nabídl se a já na něj jenom zmateně hleděla. Jeho nabídka byla zvláštní. Na jednu stranu jsem chtěla hned přikývnout, ale na tu druhou… Panebože, vždyť je to upír!

V hlavě se mi toho honilo nespočetně, ale ta jedna myšlenka se dožadovala největší pozornosti.

 

Alice

Eleazar mi nasadil brouka do hlavy. Ne tak úplně tím tetováním, které se ukázalo jako skutečné a podle všeho i bolestivé, ale spíš faktem, že se uvnitř Volterry nachází tajná frakce. Skupina upírů, která nejspíš podléhá jenom Arovi a té jeho vyšinuté mysli. Pochybovala jsem, že o tom Marcus nebo Caius vědí – ti měli své vlastní zájmy, přestože Marcus se už dávno distancoval od jakýchkoliv vládnoucích povinností a byl jenom do počtu. Na rozdíl od něj se Caius zase zapojoval velmi aktivně. Přišlo mi, že tenhle upír nedokáže vydržet jenom tak na zadku a nečinně přihlížet.

„Co má ta skupina upírů na starosti?“ zeptal se Carlisle, který jako první dokázal nějak zpracovat informaci o tetování. Bolest z toho, když vás i jako upíra kousne jiný upír – obvykle ve snaze vás zneškodnit – je tak obrovská, že máte na krátký okamžik pocit, že si opět procházíte proměnou. A to nikdo z nás nechce prožít znovu.

O něco víc jsem se natiskla Jasperovi do náruče, abych se přestala třást. Můj manžel musel tuto bolest snášet hodně dlouho. Území Mexika a jihu Severní Ameriky bylo v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století hodně nebezpečné. Nesčetné boje o moc nad územím mezi upíry… Tolik jizev po různých kousnutích na jeho těle… Ta představa, že jsem o něj mohla přijít ještě dřív, než jsem ho skutečně měla…

Všechno to bylo velmi znepokojující. A Jasper to zřejmě chápal. Jeho paže mě uvěznili v konejšivém sevření a já vydechla.

„Mělo by se to týkat talentovaných obyvatel hradu… Alespoň jsem to předpokládal, ale pokud je jeden z těch upírů tady a doslova si nárokuje nějakou dívku. Nevím, nevím… Nepředpokládám, že by Aro dovolil někomu z nich opustit gardu, nebo tu skupinu, ať už jí říkal jakkoliv. Navíc jste zmínili, že ta dívka má tetování Volturiových na svém těle.“

„Justin doslova prohlásil, že s ní mají Volturiovi nějaké plány,“ zamumlala jsem.

„Jak jsem se zmínil už na začátku, moc jsem v existenci podobné skupiny nevěřil, takže jakékoliv podrobnosti jdou mimo mě, ale pokud si na Bellu Volturiovi kladou nárok, a ta skupina upírů měla pracovat s talentovanými, možná je taky nějak talentovaná.“

Eleazar začal rozvíjet možné teorie a my všichni jenom čekali. Přece jenom měl s Arem a jeho bratry trochu větší zkušenost než Carlisle. Carlisle se s nimi přátelil, ale Eleazar pro ně pracoval a to bylo něco nesrovnatelného.

„Mohl bych zkusit zjistit, jestli má nějaký dar,“ navrhl z ničeho nic.

„Zkusit to můžeš, příteli, ale nemyslím si, že to bude nějak platné. Justin ji chrání všemi způsoby, které svede a to znamená, že tlumí i naše dary. Alice nevidí Bellinu budoucnost, Edward nedokáže číst její myšlenky a Jasper vnímá její pocity jenom velmi tlumeně. Navíc z toho, co jsem vyrozuměl, kryje nějak Justin i Bellinu osobní vůni,“ doplnil Carlisle poslední zbývající informace o Belle.

„V tom případě bych se rád setkal přímo s Justinem. Očividně má dar hodně silného štítu, jenž jsem za svou existenci nespatřil. Stálo by zato zjistit, co všechno svede,“ pozměnil své původní plány.

„Zbláznil ses? Zahrávat si s vojáčkem Volturiových?“ obořila se na něj Tanya.

„Tanya má pravdu,“ přitakala starostlivě Carmen a obrátila se na Carlislea. „Je mi jasné, že kvůli Edwardovi nemáte moc na výběr a musíte se do té situace vložit a zjistit všechny možné informace, ale nemůžeš po nás chtít, abychom se nějak vměšovali do Arových plánů. Jakékoliv podobné jednání nikdy neskončilo dobře.“

„Máš pravdu. Nikdy bych se nepokusil vás ohrozit na životě. Tohle měla být jenom konzultace nad problémem. Nerad bych vás zatahoval do nějaké šarvátky. Zvlášť když bychom s jistotou nemohli prohlásit, že se nám nic nestane,“ přitakal Carlisle a pohlédl na mě. Já jenom zavrtěla hlavou. Těžko se mi sledovala budoucnost, o které jsem neměla nejmenší představu. Pro naši rodinu jsem neviděla zatím nic nebezpečného, ale možná to bylo dáno pouze tím, že jsme ještě nešlápli na Arovo pomyslné kuří oko. A s ohledem na to všechno jsme ještě nebyli rozhodnutí, co budeme muset nakonec udělat, takže mé vize selhávaly.

„Můj dar ale nikoho neovlivňuje, jenom se musím dostat do Justinovi přítomnosti,“ namítl Eleazar, kterého zřejmě zaujal náš problém a rozhodl se do něj vrhnout pěkně po hlavě.

„To je sice pravda, ale i tvá přítomnost nemusí zůstat nepovšimnuta, a jakmile se Aro dozví, že ses jenom pokusil zanalyzovat nějakého jeho člověka nebo upíra, bude vyžadovat tvou přítomnost ve Volteře a po jednom doteku se dozví všechno. Zjistí, co víš o té jeho tajné frakci – a pokud je to skutečně tak tajné, nenechá tě jenom tak odejít,“ nabádala ho pořád Carmen, která si o svého druha dělala velké obavy.

„Opravdu se mi nezamlouvám, že bychom měli teď odjet a nechat Cullenovi bez pomoci,“ trval si na svém Eleazar.

„S tím si nemusíš dělat starosti. S Volturiovými se nikdo nechce pouštět do křížku,“ přitakal Carlisle.

„My bychom to taky nedělali, ale jde nám o Edwardovo štěstí,“ přidala se Esmé.

„Asi se nedalo očekávat, že si najde nějakou bezproblémovou upírku,“ ušklíbla se Tanya.

„Neříkali jste, že té dívce – Belle – nedokáže číst myšlenky? Nemůžou být potom jeho city popletené jenom tím jednoduchým faktem? Je to vůbec poprvé, co někomu nevidí do hlavy a to byl přece problém u všech žen, které o něj kdy projevili zájem. Třeba ho jenom to nadšení z faktu, že Belle nedokáže číst každou myšlenku, natolik uchvátilo, že to považuje za lásku,“ přisadila si Irina a mě uniklo zavrčení.

„Edwardovi city vnímám naprosto čistě a můžu s jistotou prohlásit, že se do té dívky zamiloval,“ namítl Jasper a dál mě konejšil ve svém náručí. Irinina slova mě však dost namíchla. Takhle zpochybňovat upíří lásku, pche!

 

Isabella

Nedokázala jsem ho ze svého pokoje vyhodit. Mozek na mě řval, že je to upír, ale do jeho křiku se po chvíli ozvalo zrádné srdce, které mě upozorňovalo na fakt, že je to Edward a ten by mi přece nemohl ublížit. I přesto, že to udělal už v okamžiku, kdy v tělocvičně neopětoval můj polibek. Jen co jsem na to pomyslela, ucítila jsem ostré škubnutí v tom zrádném srdečním svalu.

„Nechci ti nijak ublížit. Mám odpovědi na otázky, které tě trápí a ani Google ti na ně neodpoví,“ promlouval ke mně přívětivě a já nakonec přece jenom přikývla. Edward to vzal jako pozvání do pokoje a tak vstoupil a zavřel za sebou dveře. Koukala jsem na ten kus dřeva, které obvykle zajišťuje soukromí, ale tentokrát mi to nebylo nijak příjemné. „Byl bych nerad, kdy Charlie zaslechl něco z toho, o čem se budeme bavit,“ dodal na vysvětlení, když jsem nedokázala odtrhnout pohled od dveří a srdce mi v hrudníku zběsile bušilo.

Slyšel to? – napadlo mě.

„Takže?“ zeptala jsem se slabým hlasem v okamžiku, kdy se opřel o hranu mého psacího stolu – dostatečně daleko od postele, abych se mohla aspoň trochu uklidnit, přestože jsem s jistotou mohla říct, že by mu stačily jenom dva dlouhé kroky a mohl by mě popadnout. Nejspíš bych nestačila ani vykřiknout.

„Myslím, že tě Alici v pátek večer velmi vyděsila tím, jak poukázala na fakt, že nikdo z nás není živý,“ začal a já nepatrně přikývla. Ukažte mi jediného člověka, kterého by podobná skutečnost nevyděsila. „Jednou jsem četl takový názor, že: Smrt není konečná stanice, ale pouze brána do jiných světů. Záleží jen na nás, kterou z nabízených možností si vybereme. Jakkoliv zrovna upírství všech členů mé rodiny nebylo způsobeno svobodnou volbou,“ prohodil a důkladně si přeměřoval prkna na podlaze.

Měla jsem ten dojem, jako by se na mě dokonce bál podívat, když mi tu teď odhaloval své největší životní tajemství. Vůbec mi v tuhle chvíli nepřipomínal lovce, který je schopen ze mě během jediného mrknutí oka vysát všechnu krev.

„A ty tomu věříš?“ zeptala jsem se a Edward na mě pohlédl. „Věříš tomu, že svým jednáním a způsobem života můžeme rozhodnout o tom, co nás čeká po smrti?“ doplnila jsem svou otázku.

„Řekl bych, že jsem tak nějak živým důkazem toho tvrzení,“ prohodil nevesele.

„Abych pravdu řekla, moc se mi těm povídačkám o upírech nechce věřit. Děsí mě, ale můj mozek má problém s tím připustit si, že normální smrtelník se jakýmsi zásahem stane stvořením s neobyčejnou silou a schopnostmi. Dovede létat a stane se nesmrtelným. Že se člověk může proměnit v bytost zcela jiného vzhledu, vlastností… podstaty. To přece není možné. To je úplně proti přírodě.“

Hlavu jsem měla plnou všech těch informací, co jsem se dočetla na internetu a zřejmě jsem teď míchala dohromady jablka s hruškami, což jsem si odvodila z Edwardova nepatrného ušklíbnutí, když jsem se zmínila o létání.

„Tak předně – nelétáme. Dokážeme hodně rychle běžet a při správném odrazu bychom se zřejmě stali světovými mistry ve skoku dalekém, ale rozhodně nelétáme,“ ujistil mě a já opět přikývla. Takže žádné přeměny na netopýry. „Ale k té proměně, není to až tak úplně nemožné. Každý rok můžeš jednu takovou sledovat na vlastní oči,“ namítl a já na něj zmateně koukala. „Motýl a housenka. Poletování, krása, něha, přitažlivost… Na druhé straně plazení se, ošklivost, sliz, škůdcovství. Tak strašně rozdílná podoba a přitom je to stále jedno a totéž stvoření.“

„Přirovnáváš lidi k těm chlupatým a nechutným housenkám, ze kterých se po zakuklení stane motýl?“ podivila jsem se nad tím jeho přirovnáním. Nelíbilo se mi to. Ten jeho pohled na lidi. Považoval se za motýla a mě vnímal jako housenku? Pokud tomu tak bylo, není s podivem, že mě odmítl políbit.

„Tak to není,“ odvětil s povzdechem, „pouze jsem poukázal na tuhle podobnost. Stačí pouze projít stádiem kukly, ačkoliv zrovna tohle pomyslné stádium je pro upíra dost bolestivá záležitost.“ Poslední slova už jenom zamumlal a jakoby se v tom okamžiku ponořil do vzpomínek na svou vlastní proměnu. Na malý okamžik jeho tvář vypadala strhaně a opravdu jsem měla dojem, jako bych tu bolest, kterou si musel projít, viděla na vlastní oči.

„Dobře, tak já se pokusím přijmout fakt, že je člověk za určitých okolností schopný jisté metamorfózy a ty mi teď zkus říct něco víc o skutečných upírech. Co česnek?“

„Krev je po něm hořká, ale vypít se dá,“ odvětil a na tváři se mu opět objevil nepatrný úsměv. A já z toho měla radost!

„Svěcená voda? Kostely? Krucifix?“ Pokoušela jsem se odlehčit situaci a v co nejkratší časové lhůtě dostat odpovědi na všechno, co mě trápilo.

„Svěcená voda na nás nemá žádný účinek. V neděli klidně do kostela na mši zajít můžu a krucifixu se taky bez problému dotknu. Carlisleův lidský otec byl dokonce knězem a doma nám na jeho památku visí dřevěný vyřezávaný kříž, který se u něj v rodině dědil,“ odvětil s dokonalým klidem a já si ho důkladně prohlížela. Nedokázala jsem říct, jestli mluví pravdu, ale věřila jsem v to, že mi nelže. Chtěla jsem tomu věřit.

„Takže všechno co se píše na internetu, nebo co vídám v televizi, čtu v knížkách… To všechno je hloupost?“ ujišťovala jsem se, že jsem ho pochopila správně.

„Ano, všechno tohle je hloupost. Ani kůl do srdce bys mi nebyla schopna vrazit. Ublížit mi může jenom oheň, ale obyčejný člověk není dost rychlý, aby se mu to povedlo,“ přitakal souhlasně a hned mě i informoval o své slabosti.

„Nikdy by mě nenapadlo někomu vrážet kůl do srdce a už vůbec ne tobě,“ ujistila jsem ho.

„To jsem rád, ani nevíš jak moc rád,“ zamumlal a já se celá zachvěla pod tím náhle velmi intenzivním pohledem jeho zlatých očí. Měla jsem dojem, jako by mi právě teď mohl vidět až na dno žaludku.

„A… ehm,“ musela jsem si odkašlat, „řekni mi něco o těch vašich očích. Alice jednom kdysi něco nakousla, ale potom…“

Matně jsem vzpomínala na rozhovor před hodinou biologie, kdy se mě ptala na Justinovy oči a to, jestli jsem z nich neměla strach. Teď jsem se mohla konečně dozvědět, co tím myslela.

„Alice narážela na fakt, že Justin měl černé oči a domnívala se, že je hladový. Když totiž pozorně sleduješ naše oči během určitého časového úseku, všimneš si, že postupně tmavnou. Černé jsou, když jsme velmi hladoví. Zlatý pohled mají pak ti z nás, co se živí zvířecí krví. A potom… existují i tací, co konzumují výhradně lidskou krev, těch je většina a jejich pohled je rudý,“ pronesl po krátkém zaváhání a vzápětí stočil pohled ke dveřím, na které jenom okamžik na to zaklepal Charlie.

„Ehm… Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli je všechno v pořádku,“ zamumlal na vysvětlení a střílel pohledem ze mě na Edwarda. Já pohlédla na malé číselko na monitoru laptopu.

„Všechno je v pohodě. Edward je už na odchodu,“ ujistila jsem ho, když jsem si všimla, že je půl desáté a my se pořád ještě bavíme. Celý tenhle rozhovor trval déle, než jsem si myslela. „Dořešíme to někdy jindy,“ ujistila jsem Edwarda v okamžiku, kdy procházel kolem Charlieho na chodbu.

Jakkoliv se mi dneska vnutil do pokoje a porušil tak mou žádost, aby se ode mě držel dál, nakonec ve mně vzbudil jistou zvědavost a já teď chtěla vědět víc. Navíc fakt, že si celou tu dobu udržoval patřičný odstup mě možná i podnítil k tomu, abych mu přislíbila další rozhovor. Ano, chtěla jsem s ním mluvit jenom proto, že jsem chtěla o upírech vědět pravdu.

Ta lež zněla dost chabě i mě samé.

 

Alice

Rozhovor v obývacím pokoji probíhal většinu odpoledne a Eleazar se snažil přesvědčit svou družku i sestry Denaliovi o tom, že mu nic nehrozí, pokud se pokusí nám jakkoliv pomoct. Na zvědavosti podle něj prostě není nic špatného. A on rozhodně neměl v plánu s někým bojovat. I tak jsme byli jako rodina proti Justinovi ve značné přesile a to by Aro viděl. Neměli jsme důvod volat si na pomoc další skupinu pěti upírů. Pokud bychom se skutečně odhodlali k tomu, že bychom se Justina zbavili, zvládli bychom to sami. Do teď jsme však kolem něj našlapovali pouze opatrně a jakoby po špičkách.

Někdy mezi devátou a desátou se vrátil Edward a vypadal… spokojeně?

Doslova proběhl obývacím pokojem a rovnou zamířil k sobě do pokoje. Ani na okamžik jsem nezaváhala a vyrazila jsem za ním. Ten nepatrný úsměv na jeho tváři si žádal vysvětlení, které jsem potřebovala znát. Už to byla pěkná chvíle, kdy jsem ho naposledy viděla se takhle usmívat a o to víc jsem byla zvědavá.

„Co ten úsměv?“ zeptala jsem se v okamžiku, kdy jsem se opřela o dveře do jeho pokoje. Edward stál zrovna ve dveřích šatní skříně a podle všeho si vybíral tričko.

„Mám dobrou náladu,“ odvětil neurčitě.

„Byl jsi u Belly a máš dobrou náladu… Mluvil jsi s ní?“ Nic by mi nedávalo větší smysl. Rozhovor s Bellou a fakt, že ho nechala mluvit. Od toho jejího omdlení v našem obývacím pokoji jsme neměli příležitost k tomu jí o nás říct všechno podstatné. A Edward se culil!

„Nedostal jsem se ke všemu podstatnému, ale řekneme, že teď aspoň ví, že se od nás nemusí bát žádného nebezpečí,“ prohodil, vytáhl jedno ze zelených triček a zavřel skříň. Jen okamžik na to si už to stávající, co měl na sobě, přetahoval přes hlavu, aby se mohl převléknout. Vypadalo to, že má pořádně na spěch a proto taky nijak neřešil mou přítomnost ve svém pokoji.

„Jsou tady Eleazar s Carmen a Tanya se sestrami,“ informovala jsem ho o něčem, co zřejmě nepostřehl. Ach ta zamilovanost – ušklíbla jsem se v duchu.

„Nedělej si obavy, všiml jsem si jich,“ ujistil mě.

„Mluvili jsme s Eleazarem o tom tetování na Belliných zádech,“ pokračovala jsem v obeznamování Edwarda s novinkami. Byl tím faktem, že ho Bella nechala mluvit, natolik rozhozený, že mu unikaly všechny ty znepokojující myšlenky, které se mi honily hlavou. Jo, jasně, v současnosti jsem měla rovněž radost z toho, že Bella s ním komunikuje, protože to znamenalo, že se bude bavit i s námi, ale haló – potřebovali jsme zjistit, co všechno jí hrozí, abychom se k tomu mohli řádně postavit.

„Tajná frakce přímo ve Volteře?“ zarazil se v tu chvíli Edward. Konečně k němu dorazily mé znepokojené myšlenky.

„Z toho, co jsme zatím stačili prodiskutovat, jsme došli k závěru, že by Bella mohla být nějak talentovaná a Justin se o ni jenom stará, aby nepřišla k úhoně, protože ji Volturiovi objevili jako moc mladou a nechtěli porušit svůj vlastní zákon o proměňování dětí. Označili si ji za majetek a Justin ji schovává pod svým štítem, který je podle Eleazara opravdu silný,“ vysvětlila jsem a tak trochu shrnula všechno, o čem jsme se bavili až do Edwardova příchodu domů.

„Předpokládáte, že ji Volturiovi budou chtít proměnit?“ zajímal se a já přikývla.

„A vzhledem k tomu, že jsem měla vizi o Volteře, předpokládám, že se jejich plány daly do pohybu,“ doplnila jsem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 15. kapitola:

 1
5. Seb
18.11.2018 [12:46]

Nejvíc jsem zvědavá, zda a co zjistí Eleazar o Justinovi Emoticon
Děkuju Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.11.2018 [21:35]

marketasakyStále tajně doufam, že se nebude konat E+B Emoticon
Třeba potká Bella ve Volteře někoho lepšího Emoticon

3. BabčaS.
14.11.2018 [21:48]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Katka
14.11.2018 [20:59]

Krasa som zvedavá ako sa to ďalej vyvinie

14.11.2018 [19:39]

KeckaTaaakže :D Jsem opravdu ráda, že Edward už s Bellou může mluvit, aniž by z toho měla šok, infarkt nebo děs... To je rozhodně velice fain, ale jako dělej něco s tím, že stále nejsou spolu!!!Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jako co nějaká pusa, vyznání lásky nebo aspoň narážky, když už ne to vyznání :D Emoticon
Přirovnání člověka k housence se mi teda nelíbí... Ale asi chápu co tím chtěl básník říct... Ale i tak... Ble... To tě vážně nenapadl lepší příklad metamorfózy? Emoticon
Jinak Jacob na steroidech :D Emoticon Emoticon Emoticon Klaním se, to bylo fakt dobrý...
A už se moc těším jak to dopadne s tajným spolkem ve Volteře Emoticon Jen ať je svrhnou rudokabátníky... Emoticon
Těším se na další kapitolku a doufám, že proběhne další rozhovor Belly a Edwarda... Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Juhuuuu Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!