Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 13. kapitola

Weizt - NM 1


Předurčená - 13. kapitolaBelliny myšlenkové pochody ohledně nově odhalených skutečností.

13. kapitola

Isabella

V hlavě mi hučelo jako v úle. Měla jsem dojem, jako by se mi tam usídlil celý roj a teď se vážně snažil, abych se nemohla vyspat. Naštvaně jsem tedy otevřela oči, do kterých se mi rovnou zabodlo denní světlo. Ležela jsem ve své posteli a uvažovala, co se stalo. Včerejší večer jsem měla trochu jako v mlze od okamžiku, kdy jsem šla za Edwardem, abych si s ním zatančila. To byl poslední bod, kterým jsem si byla naprosto jistá.

Nech ji spát!“ zaslechla jsem přes dveře Martinin hlas.

„Jak – nech ji spát? Forks je sice fajn, ale my máme určité plány na zbytek jarních prázdnin,“ oponoval mi Petr a mě došlo, že dneska měli vyrážet do Seattlu a mě čeká úklid tělocvičny.

„Vždyť ani nevíš, v kolik přišla, nech ji vyspat,“ brblala dál Martina a já se snažila prodrat tou mlhou, která mi zastírala vzpomínky. Jak je možné, že nevědí, v kolik jsem přišla? Znamená to, že jsem se s nimi nebavila a někam jsem odešla? S Edwardem? Políbila jsem ho?

V ten moment jsem se vyšvihla na posteli a začala se rozhlížet kolem sebe. Najednou jsem přesně věděla, co se stalo. Dotkla jsem se Alicina krku… Necítila jsem její puls…  Tvrdili mi, že jsou všichni mrtví a ještě k tomu upíři!

Cítila jsem srdce pomalu až v krku. Odhodila jsem ze sebe deku a trochu packavým krokem jsem se vydala otevřít dveře. Trhla jsem tím kusem dřeva a Martinu s Petrem tím vyděsila. Zůstali na mě hledět jako dvě sochy. Na malý okamžik mi to připomnělo Cullenovi.

„Odešla jsem včera s Edwardem Cullenem?“ zeptala jsem se bez nějakého úvodu.

„Jo, někam tě vedl a potom zmizel i zbytek jeho rodiny,“ souhlasil Petr a já jenom zaskuhrala. Dokud mi nepotvrdil, že jsem odešla, mohla jsem si myslet, že si ze mě můj mozek trochu utahuje, ale takhle… „Stalo se něco? Najednou jsi bílá jako stěna,“ začal se o mě obávat v okamžiku, kdy jsem se ztěžka opřela o rám dveří.

„Nechceš si raději sednout?“ přidala se k němu starostlivě Martina.

„Ne, hmm… to je dobrý. Ehm… Neviděli jste tátu?“ zeptala jsem se a ani jsem nějak nepřemýšlela nad důvodem, proč se na Charlieho ptám. Možná jsem tak trochu doufala v to, že mě uklidní. Byl to přece racionální chlap a ještě strážce zákona. Pokud by mu ve městě žili upíři, nějak by se to muselo projevovat, ne? Nějaká záhadná zmizení, podivná úmrtí nebo ještě podivnější zranění? Mé zmatené myšlenky ale najednou zastavil fakt, že Carlisle dělá v nemocnici. Byl to doktor a ať už to tedy bylo jakkoliv, mohl mít přístup k dárcovské krvi, které by je všechny udržovala v anonymitě. Nemuselo by docházet k ničemu z toho, o čem jsem přemýšlela.

„Vyrazil s nějakým Billem na ryby, nechal ti vzkaz v kuchyni na stole,“ odvětila Martina.

„Aha,“ zamumlala jsem a vrátila se do pokoje. Ono bylo vlastně fuk, jestli venku mrzlo, až praštělo, nebo naopak pálilo slunce, div jste venku nelekli, táta musel vždy vyrážet na ryby. Navíc – zběžným pohledem z okna jsem si všimla, že zase taková zima není. Bylo kolem nuly a já si všimla, jak z okolních stromů pomalu kape voda na zem. „No, něco na sebe hodím a půjdu nachystat snídani. Už určitě musíte mít hlad, navíc jsem zaslechla, že chcete co nejdřív vyrazit na prozkoumávání tohohle státu.“ Pokusila jsem se o veselý tón, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi to povedlo. Hlavu jsem měla doslova přetíženou neveselými myšlenkami a Petr si toho zřejmě všiml. Zamumlal něco k Martině, ta pokrčila rameny a vydala se po schodech do přízemí. Petr vešel do mého pokoje.

„Vím, že bych se asi na něco podobného neměl ptát, ale… Stalo se s tím klukem včera něco? Vypadal tak divně, když jste odcházeli z tělocvičny.“ Petr začal vyzvídat a já jsem se tomu vlastně ani nedivila. V Česku bylo naprosto běžné to, že se jeden člověk druhému dost svěřuje.

S povzdechem jsem se posadila na rozestlanou postel.

„Já sama ani nevím. Mám takový dojem, že včerejší noc byla jenom jeden z těch velmi nepodařených hororových filmů, které nesnáším. Možná tak trochu jako Scary Movie, nebo tak něco,“ zamumlala jsem.

„Zrovna Scary Movie je velká parodie na horor, takže ten večer nemohl být tak strašný,“ zasmál se a já mu úsměv křečovitě oplatila.

„Jsem ráda, že jste s Martinou přijeli, víš to?“ změnila jsem rychle téma. Potřebovala jsem si v hlavě ujasnit, jak se k nově nastalé situaci vůbec postavit a tak jsem nebyla schopná se o tom právě teď bavit s Petrem. Přestože jsem nepochybovala, že by mi nějak pomohl. Jakkoliv jsem během posledních pár let hodně cestovala a poznávala odlišné kultury, pořád jsem byla duší Američanka, která se prostě vším musí prokousat sama.

Byla to otrava.

Někdy je fajn, když se máte s kým podělit o své starosti, ale já byla od malička vychovávána k tomu, abych se spoléhala sama na sebe. A onou výchovou jsem myslela to, že jsem se vypracovala do školy, chystala si svačiny, psala sama úkoly… V tuhle chvíli se asi ptáte, od čeho jsem měla mámu, že mi s takovými věcmi nepomáhala, ale… Máma je osoba se značně éterickým vnímáním světa. Samozřejmě je to skvělá osoba, ale taky dost netrpělivá, nestálá a roztěkaná. A proto jsem taky na všechno podstatné byla sama.

„Vím,“ přitakal Petr a opět se usmál, přestože si mě měřil podezíravým pohledem. Očividně mu na mě něco nesedělo. Měl rok na to, aby mě poznal, a myslím, že během těch necelých dvou dnů přišel na to, že to doma nesnáším a že se se mnou něco děje. „Každopádně, opravdu by ses měla už převlíknout a sejít dolů. Marťa se dala do chystání snídaně, protože potom budeme muset vyrazit na cestu, ačkoliv se mi tě tu nechce nechávat. Opravdu si to nerozmyslíš a nepojedeš s námi? Aspoň na víkend?“ zajímal se a já byla skutečně v pokušení na to kývnout. Místo toho jsem však jenom zavrtěla hlavou a Petr tedy pokrčil rameny a se slova – Jak myslíš – odešel z mého pokoje, aby mi zanechal trochu soukromí k převléknutí. 

 

Alice

„Neměla jsem dovolit Edwardovi, aby Bellu odvezl domů,“ zamumlala jsem a dál přecházela po obývacím pokoji, kde se od noci moc nezměnilo. Tedy kromě faktu, že tu nebyla vyděšená Bella, ale její místo na pohovce zaujala Rose s Emmettem. „Proč jste tu s námi v noci nebyli?“ obořila jsem se na ně.

„Měli jsme za to, že když už se jí chystáte říct o upírech, mělo by to probíhat v trochu intimnějším kolektivu. Nechtěli jsme, aby měla dojem, že se na ní všichni každým okamžikem vrhneme,“ odvětila Rose a začala si důkladně prohlížet svou manikúru.

„Ani tak to však nedopadlo zrovna dobře. Ačkoliv její poznámka o jednorožcích a zoubkových vílách byla dobrá,“ přisadil si Emmett a já jenom zaprskala. Dneska mě nedokázal uklidnit ani Jasper a jeho dar. Opět jsem byla podrážděná. Ano – dalo se očekávat, že Bella nezvládne fakt, že upíři existují, přijmout zrovna lehce, ale copak u toho musela omdlívat? Vždyť jsme neměli vůbec možnost jí cokoliv vysvětlit.

„Alice, je důležité, aby se Bella cítila v pohodě, až s ní budeme mluvit o těch dalších věcech. Je vcelku jednoduché ji říct o upírech a potom jí začít vysvětlovat, že v tom celém hraje nějakou důležitou roli, kterou jsme ještě nijak nerozklíčovali,“ odvětil mírně Carlisle, který souhlasil s Edwardovým nápadem odvést Bellu domů. Věřil, že to pomůže její psychice, když se probudí doma, v bezpečí a bez pocitu, že se jí snažíme nějak ublížit.

Jako bych jí snad chtěla ublížit!

Moje podvědomí bylo pěkně v ráži a já byla tudíž protivná na kohokoliv, kdo se jenom mihnul kolem. Edward měl naštěstí tolik rozumu, že zůstal hlídat Bellu. Potřebovali jsme se ujistit, že o nás nebude nikde vyprávět, ať už by se jí ta informace zdála sebedivnější. Nemohli jsme dovolit, aby ve Forks vykládala o existenci upírů. Ať už byly Justinovy plány ohledně Belly jakékoliv, určitě by se mu nezamlouvalo, kdyby se o nás dozvědělo víc lidí. S Bellou učinil výjimku a zřejmě ho to ani nijak netrápilo, když nám v tom nepřišel zabránit a teď si ani nestěžoval. Očividně mu bylo jedno, že Bella o upírech ví.

„Nemohl bys zavolat Eleazarovi a požádat ho o pomoc?“ zeptala jsem se sklíčeně. Hlavu jsem měla plnou k prasknutí od všech těch teorií, co může Bella pro Volturiovi znamenat a postupně jsem z toho začínala šílet.

„Nemyslím si, že by o tom Eleazar něco věděl. Pro bratry sice nějakou dobu pracoval, ale už je to dlouho,“ namítl Carlisle.

„Je to ale naše jediná šance, jak se dozvědět, co je Justin zač a co na Bellu čeká. Jestli je to jenom nějaká extra výborná svačinka nebo s ní plánují něco jiného.“ Jakkoliv jsem neměla šanci Bellu zatím pořádně poznat, začínala jsem na ní až lehce nezdravě lpět. Moje porouchané vize ohledně ní, mě nutili nad ní přemýšlet poslední víc jak dva roky. Byla jsem s ní nějak svázaná a určitě to mělo nějaké vysvětlení. Ať už tím vysvětlením bylo to, že by to mohla být Edwardova budoucí partnerka nebo jenom obyčejný prostý fakt, že ji máme zachránit před spáry krvežíznivých italských upírů.

„Možná bychom se ho na to mohli zeptat,“ navrhl Carlisle a já si odfrkla. Pochybovala jsem, že by s námi ten jeden namyšlený floutek chtěl mluvit. Očividně nás měl prokouknuté. Věděl, co dokážeme a nestrachoval se o to, že bychom Belle mohli ublížit… Ačkoliv!

Ano, určitou obavu mít musel. Proč jinak by Bellu nechal jenom tak cestovat po světě a našel si ji až po tak dlouhé době, kdy se dostane do kontaktu s dalšími upíry? Jakkoliv se Justin tvářil jako největší suverén, kterého tahle Země nosila, musel se nás trochu bát. Kdyby to tak totiž nebylo, spakoval by si svých pět švestek, jen co by obhlídl situaci a Bella ho vypoklonkovala z Forks už před měsícem.

Hatili jsme mu plány?

„Možná máš pravdu,“ přitakala jsem zamyšleně a už jsem si procházela seznam otázek, které budu muset Justinovi položit. Tentokrát už nebudeme muset být tak diplomatičtí, jako při naší první společné schůzce. Hodlala jsem na něj udeřit. Potřebovala jsem odpovědi a on mi je bude muset dát, ať se mu to líbí nebo ne.

„Alice, co máš v plánu?“ zeptal se opatrně Jasper, kterému neunikl nepatrný úsměv, který se mi usadil na tváři. A za tím úsměvem nebylo skryto pouze potěšení nad výslechem, který jsem si představovala, jako spíš nad vyslýchacími metodami, které jsem hodlala použít. Když jsme u Justina neměli výhodu žádného daru, bylo vlastně jedno, kdo se ho pokusí zlomit, aby nám všechno vyklopil.

„Asi budu potřebovat pomoc, přidáš se?“ zeptala jsem se svého muže a tentokrát se na něj sladce usmála.

„Obávám se, že když budu trvat na odpovědi, na otázku co máš v plánu, nebude se mi to líbit, mám pravdu?“ pokusil se ještě před svou odpovědí o takové malé výzvědy Jasper. Já však pouze zavrtěla hlavou. „Dobrá, nechám se tedy překvapit, ale Alice… Víš, že bych pro tebe umřel, ale nehodláš to skutečně riskovat, že ne?“ ujišťoval se.

„Tvůj život je pro mě velmi cenný, nikdy bych neriskovala jeho ztrátu. Budu velmi opatrná a ty budeš jenom záloha,“ přitakala jsem a došla ke křeslu, na kterém seděl. Sklonila jsem se k němu a políbila ho na rty. V tom samém okamžiku mě jeho ruce popadly kolem pasu a stáhly si mě na jeho klín, kde jsem se pohodlně uvelebila a opětovala mu něžnosti.

„Tohle byste si měli nechat do svého pokoje,“ zabrblal Emmett a mezi polibky jsem zaznamenala jeho spěšné kroky vzdalující se z místnosti. Hned na to ho následovala i Rose a jako poslední i Carlisle. S Jasperem jsme tedy měli pár minutek klidu, než bude potřeba vyrazit na misi s jasným cílem – donutit Justina mluvit.

 

Isabella

Po snídani jsem odvezla Petra a Martinu se všemi jejich věcmi do Port Angeles. Tím, že byla sobota a Forks bylo opravdu malé, měli jsme trochu problémy s veřejnou dopravou, proto bylo jednodušší dovést je do většího města, odkud se sami už měli přepravit do Seattlu případně kamkoliv by potřebovali. Já pak cestou domů zamířila ke škole, kde na parkovišti už postávalo pár aut, a dveře do tělocvičny byly otevřené. Jistila je velká černá popelnice, kam v okamžiku mého příchodu někdo hodil obrovský pytel odpadků.

 

Právě jsem zametala podlahu tělocvičny, když ke mně došla Alice. Vzala jsem její přítomnost na vědomí, ale neřekla jsem jediné slovo.

„Bello…?“ oslovila mě a já se se smetákem v ruce zastavila a vzhlédla k ní.

„Pokud mi nechceš říct, že ten včerejšek byl jenom špatný vtip a že jste si doma všichni spletli Valentýn s Halloweenem, tak se ode mě laskavě drž dál,“ procedila jsem skrz zuby a snažila se moc nevyšilovat. Pokud je všechno pravda, nemohla jsem dopustit, aby se ke mně někdo z nich přiblížil.

„Bello…,“ vydechla a snažila se něco namítnout, jenže jsem předpokládala, že cokoliv by mi právě teď chtěla říct, byly by to jenom zbytečné vytáčky.

„Drž. Se. Ode. Mě. Dál,“ zavrčela jsem podrážděně a znovu se dala do zametání, abych co nejdřív dokončila rozdělanou práci a mohla se vrátit domů. Potřebovala jsem si promyslet, co budu dělat dál. Budu muset podniknout nějaké preventivní opatření? Co z toho všeho, co píšou na netu nebo ukazují ve filmech a seriálech je vůbec pravda? Alice tvrdila, že Deníky jsou jeden z největších braků, takže tam čerpat inspiraci nemůžu. Co potom takový česnek nebo svěcená voda? Charlie česnek zbožňoval, ale ke svěcené vodě jsme měli daleko, ani jeden z nás nepatřil k věřícím lidem.

„A ty se ode mě taky drž dál, pijavice,“ zamumlala jsem, když jsem vycítila Justinovu přítomnost za svými zády. V minulosti jsem na něj byla dokonale vyladěná. Mé tělo na něj reagovalo a vždy si užívalo jeho blízkost. Od našeho rozchodu jsem se snažila své tělo přimět, aby na Justina zapomnělo, což se mi až do příjezdu do Forks vcelku dařilo. Potom si však tělo vzpomnělo a všechna moje snaha byla v trapu. Ve chvíli, kdy jsem pak začala něco cítit k Edwardovi, se však i moje vnitřní radiové vlny trochu pozměnily. Každopádně, po včerejším večeru nebylo nic jenom tak. Moje tělo mi najednou začalo vysílat obranné signály, když se někdo z nich ke mně přiblížil.

„Udělal jsem ti snad něco? Neměl jsem šanci ti ani pošlapat střevíčky, když jsi mi neustále utíkala na parket s tím svým kamarádem,“ prohodil Justin jako by nic.

„Ještě se ptej, cos mi udělal!“ vyprskla jsem na něj a otočila se k němu čelem. Nelíbilo se mi, že za mnou jenom tak stojí. Takhle jsem sice za svými zády nechala Alici, ale ani tenhle postoj neměl dlouhého trvání. Přestože jsem se snažila téhle podivné malé osůbky zbavit, ona si trvala na svém a pouze se o dva kroky posunula, aby stála vedle mě.

Co to má být? Morální podpora? – odfrklo si moje podvědomí.

„Opravdu netuším, co jsem ti udělal.“ Justin se tvářil jako největší neviňátko.

„Odvážil ses se mnou chodit bez toho, abys mě upozornil na fakt, že nejsi člověk! Před osobou, kterou miluješ, bys neměl mít žádná tajemství a už vůbec ne taková, která se týkají faktu, že jsi vlastně mrtvý!“

Snažila jsem se držet svůj hlas na uzdě, abych nepřivolávala zbytečnou pozornost spolužáků, ale bylo to hodně těžké. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechnu tu frustraci. Teď jsem se na ten náš vztah dívala úplně jinak, než předtím. Navíc ta Justinova posedlost mým krkem. Neustále mi po něm přejížděl nosem a líbal mě na něj… Jenom vzpomínka na to, jak snadné by pro něj v ten okamžik muselo být mě zabít, a už jsem se třásla. 

„Takže ti to Cullenovi přece jenom řekli,“ prohodil a pohlédl na Alici po mém boku.

„Netuším sice proč, ale ano, řekli mi to,“ přitakala jsem a taky pohlédla na Alici. Pořád jsem nevěděla, co sledovala tím, že mi o jejich tajemství řekla. Navíc jsem s jistotou mohla prohlásit, že teď stojí až moc blízko – radila jsem ji přece, aby se ode mě držela co nejdál, ne? O tom, aby mě však poslechla, jsem si mohla nechat jenom zdát. Ona si vlastně dělala pokaždé, co chtěla.

„A řekli ti všechno?“ zajímal se a podezíravě si dál prohlížel Alici. Měla jsem dojem, jako by mezi nimi probíhala tichá konverzace. Jenom v rámci těch pohledů, které na sebe vrhali.

„Nejsem si jistá, co konkrétně máš na mysli, ale mám dojem, že toho vím dost na to, abych si tě už po zbytek svého života držela hodně daleko od sebe. A to samé platí i o celé té tvé podařené rodince, Alice,“ obrátila jsem se na dívku vedle sebe a hned na to jsem pevněji popadla koště a rázným krokem od nich odpochodovala.

S vervou jsem se hned na to pustila do zametání tělocvičny na druhé straně svého původního místa a doufala, že ani jednoho z nich nenapadne mě znovu otravovat. Potřebovala jsem popřemýšlet nad těmi opatřením. A s jistotou jsem mohla říct, že si toho musím o upírech hodně zjistit. Jenže kde sehnat relevantní a věrohodné informace? Pochybovala jsem, že by upíři po světě šířili, informace jak se proti nim bránit anebo jak je zlikvidovat. Na mysl mi v tom okamžiku vytanula Buffy, ale pochybovala jsem, že by to bylo tak jednoduché.

 

Alice

Že na Justina natrefím v sobotu v tělocvičně, byla taková malá sázka na jistotu. Jasper na mě čekal na parkovišti, abychom zbytečně moc neděsili Bellu, která se rozhodla svým spolužákům pomoct s úklidem po Valentýnské zábavě. Edward mi tu domněnku potvrdil, protože stále dohlížel na Bellu z dostatečné vzdálenosti. Nechtěli jsme ji děsit, ale já se nakonec odhodlala k tomu, abych s ní promluvila.

Moc platné mi to ale nebylo. Bella mě vcelku rychle odkázala do patřičných mezí a já se vlastně ani nedivila. Ještě netušila, že to já a má rodina máme na mysli jenom její blaho. Pořád jsme pro ni byli upíři a ono je pak jedno, že jste ti hodní. Od kdy se vůbec upíři pasují do role hodných?

„Musíme si promluvit,“ zasyčela jsem na Justina v okamžiku, kdy se od nás Bella odpojila a i s koštětem zmizela na druhé straně tělocvičny.

„To máš zřejmě pravdu,“ přitakal a trochu mě tím i překvapil, ale jelikož jsem nic nehodlala řešit s lidskými diváky, otočila jsem se na podpatku svých nových kozaček, které jsem ve městě pořídila tenhle týden při výběru šatů, a vyrazila jsem ven.  Justin mě následoval. „Mohlo mě napadnout, že nebudeš sama,“ prohodil, když si všiml Jaspera a Edwarda. Oba teď stáli u našeho auta a sledovali, jak se k nim blížíme.

„Řekněme, že jsem jenom opatrná,“ pohodila jsem a usmála se na Jaspera, abych mu dala najevo, že je všechno v pořádku. Nevypadalo to, že by se Justin chystal vyprovokovat nějaký konflikt. Rozhodně ne teď, když jsme byli v přesile.

„K opatrnosti máš důvod, porušila jsi zákon,“ upozornil mě kysele a jeho slova mě donutila se zastavit v kroku. Jasper s Edwardem u auta zpozorněli a narovnali se. Já se otočila k Justinovi.

„Vyhrožuješ mi?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Jak bych mohl,“ odvětil a v rádoby obranném gestu před sebe zvedl obě ruce. „Jenom poukazuju na fakt, že Bella ví o upírech a to by rozhodně neměla. Včera navíc odcházela ve vaší společnosti, takže je vcelku jednoduché vydedukovat, kdo jí o naší existenci řekl,“ prohodil.

„Bella musí vědět, proti komu stojí,“ namítla jsem a Jasper s Edwardem mi vyšli v ústrety. Od auta mě stejně dělilo jenom pár kroků.

„A proti komu stojí?“ zajímal se Justin a na tváři mu pohrával úsměv.

„I kdyby stála jenom proti tobě, měla by vědět, že nejsi člověk,“ vložil se do naší slovní přestřelky Edwarda, protože já sama už netušila, co bych měla namítnout. Copak jsem mohla říct, že stojí proti Volturiovým? Vždyť by to mohlo vyznít dokonce tak, že sama jsem proti ni, a jen co by se to Aro dozvěděl, mohli bychom mít opravdové potíže.

Neustále jsem italskou rodinu kontrolovala ve svých vizích a hlídala jsem, jestli se něco neděje. Aro byl takový podivný typ upíra, ze kterého jste nikdy neměli dobrý pocit – ani v okamžiku, kdy se usmíval. Jeho myšlenkové pochody byly komplikované. Většinou dal na zdravý rozum, ale objevilo se i pár výjimek, kdy si prostě šel za svým a nehleděl na to, přes kolik mrtvol bude muset přejít. A já si rozhodně nepřála, aby naše rodina Arovi zkřížila cestu v tom horším slova smyslu. Nepochybovala jsem, že Aro by si nějaký způsob, jak naši rodinu roztrhat, našel. Po mém a Edwardově daru toužil už dávno, ale jenom z iluze přátelství mezi ním a Carlislem, se držel bokem a nesnažil se nás ke své gardě dostat násilím.

„Ale já s Bellou vůbec nebojuju. Naopak – myslím si, že máme velmi ucházející vztah, který pouze teď zažívá jisté obtíže.“ Nevypadalo to, že bychom byli schopni Justina rozhodit z jeho klidu.

„Dobrá, pokud bych to brala tak, že ty a Bella jste pouze rozhádaní milenci,“ neodpustila jsem si uvozovky nad oněmi slovy, „tak mi řekni, co má Bella společného s Volturiovými,“ pobídla jsem ho.

„Předpokládám, že narážíš na tetování jejich znaku na jejím rameni,“ zamumlal a já přikývla.

„Tvrdila mi, že máš stejné tetování na paži, ale jak oba moc dobře víme, není možné, abys podobné tetování měl. Není možné, abys měl jakékoliv tetování,“ odvětila jsem a pečlivě si ho přeměřovala. Čerň v jeho očích byla velmi znepokojující, ale pomalu jsem si na ni začínala zvykat a nerozhazovala mě stejně jako v okamžiku, kdy se tak na mě podíval poprvé.

„V tom se pleteš. Bella to tetování na rameni viděla, protože tam skutečně je,“ namítl a já se zamračila. Upíří kůže byla pevná, že by i diamant měl problém jí proniknout a zanechat na ní nějakou stopu. Pokud si ze mě Justin neutahoval, nedokázala jsem si představit žádnou technologii, kterou by to bylo možné provést.

„Jak…?“ vypadlo ze mě.

„Je jedno, jak jeho tetování vzniklo. Spíš nám řekni, jaký význam má to Bellino,“ namítl hned Edward. Byla pravda, že to Justinovo tetování nás nijak trápit nemuselo – ať už vzniklo jakkoliv – a Edward měl pravdu. Museli jsme zjistit, jaký význam má tetování pro Bellu.

„Myslím, že to všichni tušíte, tak proč to neříct nahlas – Bella jim patří,“ pronesl a já se zachvěla. Edward zavrčel a Jasper ho jenom tak tak zadržel, aby na Justina nezaútočil.

„C-co tím myslíš, že jim patří?“ zeptala jsem se s očima navrch hlavy. Bella jim nemůže patřit. Vždyť o upírech do tohohle okamžiku nevěděla. Nemůže být jejich majetkem. „Od kdy Volturiovi vlastní lidi?“ zašeptala jsem další otázku, bez toho, abych na tu první dostala odpověď.

„Divila by ses, jak dlouho ten systém vlastnictví funguje,“ zašklebil se Justin.

„Co přesně to pro Bellu znamená?“ zeptal se Jasper, který nepřestával držet Edwarda ve svém sevření. Edward si obvykle uměl zachovat chladnou hlavu, ale od okamžiku, kdy se do všeho zamotala Bella a oba dva jsme měli ochromené dary, bylo komplikované, jednat s nadhledem.

„Znamená to ochranu. Proč si myslíte, že jsem tady?“ namítl, ale jak už jsem si dříve stačila pomyslet, nevěřila jsem mu ani ten prolhaný nos mezi očima.

„Volturiovi se o lidi nestarají. Mají je pouze jako potravu, takže… Proč konkrétně mají zájem o to, abys Isabellu chránil?“ pokračoval ve vyptávání Jasper.

„Mají s ní určité plány,“ pohodil rameny. „A teď, když mě omluvíte, musím si ještě něco zařídit,“ dodal vzápětí a než jsem stačila já, nebo kdokoliv z mého doprovodu, zaprotestovat, byl pryč.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 13. kapitola:

 1
4. Katka
06.11.2018 [20:33]

Skvela poviedka uz sa neviem dockat dalsej kapitoly Emoticon

31.10.2018 [10:41]

marketasakyJee a já už čekala, že třeba řekne, že jsou si souzeni!:D achjo, těším se na další! stále si myslím, že Justin není špatný!:D Emoticon Emoticon

29.10.2018 [21:01]

KeckaZa-tra-ceně! Takže jak jsem si myslela je Bella vlstnictvím Volturiových :D No docela se obávám, jaké plány s ní chudnkou mají, ale co už, asi se musím teprve nechat překvapit. Nicméně se divím, že si hned ráno po probuzení nemyslela, že měla hodně pošahaný sen, nebo že jí jednoduše hrabe. Já bych si to totiž myslela.
A jsem vážně čím dál napjatější, jaké plány s ní Volturiovi mají. A hlavně kdy a jestli z ní udělají upíra a taky jestli a kdy konečně bude s Edou :D
Jupííí jé, těším se jak to bude dál tak nezanedbávej psaní :D Ani psaní diplomky Emoticon ale víš jak to myslím, že jo :D

1. Babča.S
29.10.2018 [20:28]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!