Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby - Prolog + 1. kapitola

Právo volby - Prolog + 1. kapitola

Příběh o svobodném rozhodnutí, které si nese svoje následky. Každý má právo se svévolně rozhodnout, ale mnohdy se pak jen těžko smiřuje s následnými dopady. Bella ale čelí tomu osudovému rozhodnutí a neví, jak si s ním poradit. K jakému konci nakonec dospěje?

Fanoušci B+J zpozorněte! Povídka je zasvěcena především těm dvěma, avšak Cullenovi se taky objeví.

Přeji příjemné čtení, Sabienna

 

Konečně jsem dorazila na vytoužené místo. Zastavila jsem se před drobnou horskou chatkou, která vypadala přesně tak, jak jsem si ji představovala. Skromný roubený srub ze světlého dřeva, který sice vypadal spíše jako z perníku, ale fakt, že ho postavili pro celoroční pobyt na pohraničí Aljašky a Severní Kanady, mě z toho dojmu snadno vyvedl. Při té myšlence, že se nacházím tak daleko od svého nynějšího bydliště, mnou projela nepříjemná vlna nejistoty. Avšak na druhou stranu jsem nechtěla být nikde jinde, jako právě tady. 

 

Přiměla jsem svoje utahané nohy, aby udělaly ještě pár kroků vpřed. Tenhle horský terén byl pro mě velmi náročný, jelikož mi nějaká sportovní fyzička nic neříkala. Vešla jsem do otevřených dveří, které podle zjištěných informací, ani zavřené být neměly a spatřila jsem místo ve kterém budu pobývat tak dlouho, dokud nedosáhnu svého cíle. Rozhodně bych se do tak nehostinného prostředí nehrnula dobrovolně. Měla jsem k tomu dost dobrý důvod, ale pro některé možná stejně tak dost dobře nepochopitelný. Proto o mém výletu sem věděli jenom zasvěcení lidé. Vlastně, jen jeden člověk a ani on by o tom neměl ponětí, kdybych nepotřebovala jeho pomoc. Nicméně jsem cestu podnikla se zatvrzeným přesvědčením, že jsem si mladého útlého indiána s nevinným kukučem vybrala správně - jediný on dokázal můj odchod do chladné divočiny pochopit a podpořit. Jenom díky Sethovi jsem tu. Za to mě trápilo, že Charlie, můj otec, o tomhle mém počinu nevěděl zhola nic. Kdybych mu totiž jen slůvkem naznačila, co se chystám udělat, byl by schopný mě zamknout v pokoji a na okna mi dát mříže. Můj milovaný Charlie. Úzkostný, důsledný a přehnaně ochranitelský. Musí se doma klepat strachy, co se mnou je. Kdybych mu alespoň mohla dát vědět, ale copak tady, na konci světa, mám nějakou možnost se s ním spojit? No, nemám... 

 

Sundala jsem si ze zad batoh s veškerými věcmi, jež jsem měla za to, že je budu potřebovat. Najednou jsem si připadala jako bych nevážila ani kilo. Mé znavené tělo samo usedlo na primitivní postel, na níž bych měla přečkávat studené noci. Během několika vteřin jsem si k ní vytvořila příšernou nechuť, jelikož jsem cítila každou kost, na které jsem seděla. Jako milosrdná útěcha se mi vybavila myšlenka, že vlastně nepočítám s tím, že bych se tu zdržela moc dlouho. Věřila jsem totiž, že mě dotyčný, kvůli němuž jsem se sem vydala, nenechá dlouho čekat. Měla jsem k tomu hned několik důvodů. 

 

Netrvalo to moc dlouho a zase jsem se postavila na nohy, protože mi po zádech krátce projela husina. Tělo se mi pohybem zahřálo samo, ale teď, když už jsem neměla důvod k vysilující chůzi po horských hřebenech, bych měla vytopit místnost na nějakou přijatelnou teplotu, abych tu mohla... přežívat. 


XXX 

 

Strávila jsem tu několik dní a začínala jsem být ze své stagnující situace docela nervózní. Lezla jsem si sama sobě na nervy a ten, koho jsem očekávala, se mi stále ne a ne ukázat. Došla jsem k závěru, že již třeba ví, že jsem tady, ale nechce mě vidět záměrně. Tahle domněnka mě zevnitř užírala den ode dne víc. Doslova jsem se modlila, abych se mýlila. Ublížilo by mi to… I když asi ne tolik, jako jsem ublížila já jemu. Svému nejlepšímu kamarádovi. Jacobovi. 

 

Navíc jsem si ani nebyla jistá, že bych ho tady mohla najít, ale podle Setha jsem tady měla největší šanci. Často od něj prý slýchával, že by se sem chtěl podívat a ještě ke všemu chata, ve které jsem se nacházela, patřila jeho pradědečkovi. Jenže v jeho případě mu beztak k ničemu nebyla platná. 

 

Po pěti dnech, co jsem tu pobyla, jen se svými myšlenkami, jsem přímo lačnila po nějakém kontaktu s někým jiným. Začínala jsem z toho šílet. Neustále jsem přemítala o tom všem, co se během pouhého roku v zapadlém městečku Forks odehrálo. Bylo toho víc než dost. Mnohem víc než co bych dokázala unést. Myslela jsem, že když z Forks na nějaký čas odejdu a ujasním si všechno, v čem doposud nemám jasno, udělám dobře. Ale právě jsem zde, pouhých pět dní a mám pocit, že mi z těch všech myšlenkových pochodů vybouchne hlava. Možná proto, že nemám čím jiným zahnat všechnu tu přemíru času, kterou výlet sem tak sliboval. A protože čekám pouze na jedinou věc, na něj, přijde mi, že den utíká dvakrát tak pomaleji než normálně. 

 

Sice jsem věděla, že až se tu jednou objeví, náš rozhovor se nebude týkat toho, jak se oba dva máme, ale i přesto jsem netoužila po ničem jiném. Odešel kvůli mně a já jsem tu, abych ho přivedla zase zpátky. Je to sedm týdnů, co odešel a já jsem hned po pár dnech zjistila, že bez něj prostě nemůžu být. Když odešel, zůstala v mém životě jedna obrovská černá díra, která se den po dni neúprosně zvětšovala, i když jsem si vehementně snažila nalhat, že se nic neděje. Stal se nesdílnou součástí mého života a já jsem si konečně přiznala, že bez něj ani být nechci. Odmítala jsem žít bez jeho radostného smíchu, jiskřivých tmavých očí, bez jeho optimistického přístupu k životu, i přestože před jeho odchodem tak optimistický nebyl. S ním se zdálo všechno hezčí. Ne. Bylo to hezčí. Chápala jsem jeho důvod moc dobře, když jsem za to mohla já… A můj přítel Edward. Nejprve jsem se domnívala, že bude lepší ho nechat odejít - pročistit si hlavu, ale když se stále nevracel, počínala jsem se obávat. Řekl, že se zase vrátí, ale neudělal to. Za tu dobu, co Jake odešel, se několik věcí změnilo. Věci, které jsem nečekala ani já, natož potom Jacob. 

 

A teď jsem tady a nevzdávám se. On přijde… Jestli je někde poblíž, nenechá mě tu jen tak. Nebyla jsem si ničím tolik jistá jako právě tímhle. Nikdy mě v ničem nenechal. Jacob takový není. Pouze musím vydržet. Stačí počkat...


 XXX 

 

Seděla jsem u okna a sledovala přírodu kolem sebe. Ne jenom tak, ale kvůli němu. Pozorně jsem vnímala každičký sebemenší pohyb, ať způsobeným poryvem větru nebo pohybem lesní zvěře. Kdykoliv to mohl být on. Ale neodvažovala jsem opustit bezpečí přístřešku a vydat se do tajů místních lesů, přestože jsem tolikrát pocítila nutkání vyběhnout ven, když jsem zaslechla kdesi v dáli zapraskání větví nebo signály zvířat, která si mezi sebou sdělovala varovná poselství.  

 

Zvedla jsem se zklamaně ze židle, když se po těch všech náznacích ani tentokrát neukázal. Přešla jsem ke kamnům, kam jsem přihodila ze zásob, které kdosi do srubu nanosil, ale kterých už nezbývalo mnoho. Dříve nebo později se budu muset vydat ven a nasbírat topivo. Ne že bych se na to těšila. Jen myšlenka na to, vyjít ven, mě děsila. Přiložila jsem do kamen, a když dřevo s omamnou vůni hlasitě zapraskalo, zaslechla jsem venku podivný šramotivý zvuk. Několika svižnými kroky jsem přistoupila opět k oknu a zaostřila zorničky postupně na každý bod svého výhledu. Když už jsem se chtěla s tichými nadávkami, mířenými na svoji naivitu, otočit zpátky, zaznamenala jsem rychlý pohyb několik desítek metrů před sebou. Netušila jsem, co by to mohlo být, ale nohy mě automaticky nesly ven před srub. Neuvědomovala jsem, co by se mohlo stát, protože můj jasný úsudek zamlžovala možnost, že by to mohl být Jacob. Konečně. 

 

„Jacobe?” Tlumeně jsem zvolala jeho jméno a vnímala to vzrušení, co zaplavovalo moje tělo. Takovouhle reakci jsem nečekala. Hruď se mi zběsile zvedala a srdce mi splašeně tlouklo. Měla jsem pocit, že ten kvapný tlukot musí být slyšet na kilometry daleko. Před očima jsem měla jeho snědý obličej, jak na mě usměvavě hledí. Bohužel jen v mysli. Tak moc jsem ho potřebovala vidět. 

 

Musel to být on! Cítila jsem to… 

 

„Jacobe?” zopakovala jsem o něco naléhavěji s neskrývanou nedočkavostí. Rozhlížela jsem se zmateně kolem sebe a nejistými kroky se vzdalovala od malé chatky. 

 

Neudělala jsem ani tři kroky a přímo přede mnou stál obrovský rudohnědý vlk s mandlovýma očima, kterýma mě bedlivě sledoval. Byl to on. Na sucho jsem polkla a s úlevou jsem vydechla. Sice to trvalo jen pár vteřin, ale já měla pocit, že to trvá celou věčnost, co si vzájemně hledíme do očí. Jenomže než jsem stačila otevřít ústa, abych ho vyzvala, aby se proměnil do své lidské podoby, spatřila jsem jenom jeho mohutnou siluetu, jak se mi dlouhými skoky vzdaluje. V tom šoku jsem ztratila schopnost čehokoliv, akorát jsem tupě civěla do míst, kde se mi právě před očima vytratil. Když jsem si uvědomila, že je opět pryč, udělala jsem pár roztřesených kroků vpřed s marným záměrem dohonit jej. 

 

„Jaku…” hlesla jsem do již ztichlého lesa a neušel mi ten bolestný podtón. S nadějí jsem nadále postávala na místě, přešlapovala jsem a očima jsem po krátkých intervalech těkala sem a tam. Byla bych tam vydržela stát o dost déle, kdybych se nezačala klepat zimou. Sklopila jsem hlavu dolů a se zamlženým obzorem, díky lítostným slzám, jsem se vrátila do vytopeného srubu. 

 

Usadila jsem se rezignovaně k dřevěnému stolku a namáhala jsem si mozek promítáním toho, co se tu před malým momentem odehrálo. Ještě než jsem se stačila k něčemu dobrat, nabyla jsem tak nicotného pocitu, že jsem měla chuť se sbalit a odejít pryč. Zřejmě jsem neudělala dobře, když jsem se sem vydala. 


 XXX 

 

Bez hnutí jsem ležela na posteli a má jindy lehkomyslná mysl nedokázala vytěsnit pryč dojem, že mě přeci jenom Jacob nechce vidět. Jako by mi to snad nedal dostatečně najevo. Byl tu, viděl mě, stál přede mnou, ale tím to haslo. Asi jsem mu svým rozhodnutím ublížila na tolik, že už mě ve svém životě nechtěl. Třeba se nechtěl ani vrátit. Možná žil tu, aby byl co nejdále ode mě, ale přesto neztratil kontakt se svou smečkou. Asi jsem si dělala zbytečné naděje. Promýšlela jsem si již tolik věcí dopředu, ale vůbec jsem nepomyslela na to, že by to mohlo skončit takhle. Až moc brzo a rychle… Dřív než bych mu stačila cokoliv vysvětlit a hlavně ho požádat o odpuštění.   

 

Krom tohohle, zatím pouhého zdání, jsem se také nemohla zbavit ještě jedné důležité věci. Zatímco jsem si během několika hodin do kůry mozkové vštípila přesvědčení, že tu zůstávám zcela zbytečně, navzdory tomu se mi nedařilo z hlavy vyhnat ten jeho vlčí pohled, který mi prozradil docela něco jiného. Jeho oči, vždy upřímné a neomylné, mi ukázaly, ačkoliv se velmi snažil mi to upřít, že je za mou přítomnost rád. Za tím skelným pohledem se skrývala vděčnost. 

 

Kdykoliv jsem zavřela oči, uzřela jsem ty jeho a pocit bezvýznamnosti byl ten tam. Avšak jsem potřebovala alespoň nějaký náznak, že se nemýlím. Potřebovala jsem jej zase vidět. 


 XXX

 

Co jsem se vzpamatovala z našeho setkání, uvelebila jsem se u okna a pokračovala v tom samém, co jsem dělala, než se tu objevil. Jediná šance, jak pomoct tomu, abych ho zase viděla. I přes ty všemožné pocity jsem doufala, že se tu ještě ukáže. I kdyby to chtěl definitivně ukončit. Nevěřila jsem tomu, že by mě tu nechal tvrdnout jenom tak. Vydala jsem se sem kvůli němu a jeho bude určitě zajímat, proč jsem to udělala. Jacob byl velice zvídavý, někdy až moc. Častokrát mi to lezlo krkem, především když se to nehodilo, ale teď jsem si nepřála nic jiného, jen to, aby ho zvědavost přivedla zpátky ke mně. O nic jiného nežádám. 

 

Zoufalost pomalu zatemňovala moje myšlení skoro tak, jako se zatemňovala obloha nade mnou. Svoje pocity jsem nikterak nepotlačovala, protože jsem měla v paměti hluboko vryto, že je v Jacobových schopnostech, je vycítit. Byl to slibný způsob, jak ho k sobě přilákat. Naštěstí byly tak silné a opravdové, takže i kdybych se je snažila sebevíc potlačit, nešlo by to. Ale to jsem stejnak nechtěla. Sice jsem si připadala jako potvora, že ho k sobě takhle lákala, jenže to jsem přesně byla. Potvora, která si pohrávala s city svého nejlepšího přítele. Beztak jsem nemohla nic víc ztratit. 

 

Unaveně jsem hleděla do temného lesa, ve kterém jsem toho již moc neviděla. Díky jasnému měsíci, jehož světlo dopadalo i do tmavé místnosti, ve které jsem se nacházela, les nabíral hororového nádechu. Naštěstí pár míst mezi vysokými smrky a hustými keři prosvětloval měsíční svit. 

 

Na malý moment jsem bez jakéhokoliv zvláštního důvodu nasměrovala zrak mimo divokou přírodu, snad abych očím na malý moment ulevila od toho napětí, a když jsem je vrátila do původní pozice, skoro se mi zastavilo srdce. Prudce jsem nabrala vzduch do plic a tím jsem si tak zajistila svou další funkčnost. Nemohla jsem se odtrhnout od páru hnědavých uhrančivých očí, které jasně svítily do tmy. Ani v tuhle chvíli jsem nepochybovala, že je to Jacob. V jeho vlčí podobě jsem ho viděla tolikrát, že bych si ho v žádném případě nespletla. Oči mě z toho ustavičného očního kontaktu počínaly slzet, jelikož jsem se neodvažovala mrknout. Bála jsem se, že by se mi to mohlo pouze zdát. Nevydržela jsem to, a když jsem je během setiny vteřiny opět otevřela, stalo se toho, čeho jsem se bála. Jeho pronikavé oči jsem nenašla. 

 

Zachvátila mě stresující panika. Vystřelila jsem jako šíp ven ze srubu a slepě pospíchala do temnoty hlubokých lesů. V hlavě jsem prosebně volala jeho jméno. Vyděšeně jsem klopýtala pořád kupředu a každou chvíli jsem ve tváři ucítila sílu hustého porostu, který mi bez servítek uštědřoval štiplavé rány. Pud sebezáchovy zafungoval a ruce se mi urychleně vymrštily před nechráněný obličej. 

 

„Neutíkej! Zůstaň tu, prosím!” vydralo se mi ochraptěle z krku a sama jsem se podivila, jak se lesem nesl můj bezradný hlas. Zmateně jsem kličkovala mezi stromy a snažila se nevnímat všechno to nebezpečí, co by tu na mě mohlo číhat. Škobrtala jsem již dobrých patnáct metrů od srubu a jeho světýlko dodávající jakousi jistotu, se nenávratně ztrácelo každým dalším nemotorným krokem. Ještě jsem se ohlédla zpět za sebe, když v tom jsem zabořila tvář do promrzlé země. V kotníku mi bolestivě křuplo a celé mé tělo se tím nečekaným pádem mučivě natáhlo. Úzkostně jsem zasténala do šumu ztemnělé krajiny. 


 

Jestli jste se dostali až sem, tak to smekám. Chápu, že na rozjezd je to docela nuda, ale tak nějak můžu říct, že to bude lepší, i když v průběhu poznáte, jaký charakter povídka má. Za jakékoliv ohlasy nesmírně děkuju, ať budou jakéhokoliv charakteru. Příběh mám dokončený, takže se budu snažit přidávat ho v nějakých pravidelných intervalech. 

Ještě jednou srdečně děkuji! x))  


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby - Prolog + 1. kapitola:

 1 2   Další »
18.01.2013 [14:52]

ElenaCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22.10.2012 [20:26]

Taylorka Emoticon To je hňup... Jako kdyby ji vůbec neznal! To si jako myslí, že se jí v tom srubu nic nestane, že už ji tam dvakrát nechal samotnou? Emoticon

15.09.2012 [22:08]

TerezaRosalieCullenBoží... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Rychle další!! Emoticon Emoticon

9. eliz
08.09.2012 [9:21]

Perfektne, tesim sa na pokracko Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Jana
07.09.2012 [22:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. aniiik8
07.09.2012 [21:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Ceola
07.09.2012 [21:07]

Velmi zajímavé! :) Jsem zvědavá jak to bude dál :) Tak šupky další! :)) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.09.2012 [19:34]

EmpressKrásne Emoticon Emoticon Emoticon Som nesmierne rada, že sa tu objavila poviedka kde budú figurovať J+B Emoticon Emoticon
Ďakujem ti za to Emoticon Emoticon Novú kapitolu budem očakávať s napätím a dúfam, že ju čo najskôr pridáš Emoticon Emoticon

4. lu
07.09.2012 [19:14]

Mám ráda pár J+B, takže jsi mi udělala radost:) Příběh začal velmi dobře, i tvůj styl se mi líbí a děj také vypadá zajímavě:) Těším se na další:) Emoticon

3. Anna
07.09.2012 [18:46]

Moc pěkné Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!