Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 47


Práce je můj život 47Bella má prostě smůlu, ale nic horšího jsem jí prostě udělat nedokázala. Vím, slíbila jsem, že už všechno bude dokonalé, ale ono se to tam nějak dostalo samo. V každém případě už se blížíme ke konci. Užijte si to.

Zase jsem nestíhala. Už za deset minut jsem měla být na kontrole na gynekologii a já ještě pobíhala polonahá po bytě a snažila se dát nějak dohromady. Kvůli odběru krve jsem si dala jenom trochu vody a snad za rekordní čas jsem nasedala do auta. Rychle jsem vycouvala s parkoviště a už jela směr ordinace.

„Všechno je v naprostém pořádku, slečno Swanová,“ uslyšela jsem větu, která mi na rtech vykouzlila široký úsměv. „Krev pošleme do laboratoře, tak si za dva dny zavolejte.“

„Děkuju, na shledanou,“ rozloučila jsem se a jako ve snách nasedla do auta.

Byla jsem šíleně šťastná. Nejradši bych to vykřičela do celého světa, ale bála jsem se, abych to ještě nezakřikla. Proto jsem se držela a byla odhodlaná nedat na sobě nic znát, dokaď nepřekonám alespoň první trimestr. Věděla jsem, že stát se může cokoliv i později, ale tohle pro mě byla pomyslná laťka, kterou jsem prostě chtěla překonat.

S úsměvem na rtech jsem čekala na semaforu a nehty vyťukávala do volantu rytmus písničky, kterou právě hráli v rádiu. Když konečně naskočila zelená, v klidu jsem se rozjela. Najednou jsem ale uslyšela troubení a skřípění plechu. Moje auto to nebylo, takže jsem otočila hlavu napravo, abych se podívala, co se děje, když to se mnou cuklo a pořádně jsem se praštila do hlavy. Začaly se mi dělat mžitky před očima a nedokázala jsem vůbec říct, co se děje. Jestli se mi to zdá nebo ne. Chtěla jsem vystoupit z auta, ale byla jsem natolik dezorientovaná, že mi to nešlo. Celou vahou jsem se opřela do sedačky a zavřela oči. Pulsující bolest hlavy trochu přešla. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká pramínek něčeho teplého. Byla jsem si jistá, že je to krev. Miminko! Okamžitě jsem zpozorněla a osahala si podbřišek. Nic mě nebolelo, ani se mi nezdálo, že bych krvácela a doufala jsem, že je to dobré znamení. Po druhé už jsem o něj přeci přijít nemohla! A vážně mi, až na bolest hlavy, bylo dobře a to jsem brala jako dobré znamení.

Uslyšela jsem houkání sirény, tak jsem otevřela oči, ale sanitku jsem nikde neviděla. Místo toho se na křižovatce objevili hasiči. Nejprve dostali od sebe dvě auta, která za všechno mohla. Mezitím už se objevili záchranáři a ošetřovali zraněné. Konečně jsem přišla na řadu.

„Potřebuju obvaz,“ zavolal jeden hasič, jakmile se ke mně dostal a viděl krev. „Jste v pořádku? Nebolí vás nic?“

„Jenom jsem se praštila do hlavy.“ Chtěla jsem vystoupit, ale zadržel mě, dokud mi záchranář na ránu nepřiložil bílou gázu a na krk nedal nákrčník.

„Potřebuju nosítka,“ zařval. Nechápala jsem na co, ale byla jsem zticha.

Konečně mě dva hasiči dostali z auta. Zacházeli se mnou, jako kdybych měla zpřelámané všechny kosti a milion dalších zranění. Klidně bych došla do nemocnice po svých. Dobře, to asi nedošla, ale tohle mi připadalo prostě zbytečné.

Už cestou v sanitce mi kontrolovali životní funkce, ale víc dělat nemohli. Byla jsem při vědomí, na hlavě jsem měla něco, aby to zadrželo krev a to bylo všechno. V nemocnici mě vezli rovnou na chirurgii. Bylo to rychlé a mně se začalo chtít strašně spát. Zavřela jsem oči.

„Bello? Panebože! Bello!“ Edward zakřičel moje jméno. Rychle jsem oči otevřela a měla pocit, že se tu pozvracím.

„Při nehodě se uhodila do hlavy. Všechny příznaky ukazují na commotio cerebri.“ Záchranář předal sestře papíry a vycouval.

„Jak je ti?“ zajímal se.

„Bolí mě hlava.“ Dotkla jsem se levého spánku a sykla jsem.

„Nesahej si tam. Máš ji ošklivě rozraženou, musím ti udělat pár stehů. Snaž se nehýbat.“ Shrnul mi vlasy, které byly ošklivě přilepené krví na stranu, a sestra už mu podávala jehlu se zelenou nití. Vyděšeně jsem ucukla.

„Neboj se. Bude to jen minutka.“

„Jakto, že jsi oblečený v zeleném?“ Potřebovala jsem, aby nějak zaměstnal mou pozornost.

„Měl jsem jít s tátou na sál, když přiběhla sestra, že přivezli dva těžce zraněné muže a jednu ženu. Bylo tu málo chirurgů, tak poslali mě. Byl jsem naštvaný, že nemůžu jít operovat a pak jsem zjistil, že jsi to ty. Ani nevíš, jak jsem se vyděsil, když jsem viděl, že krvácíš. Ale naštěstí jenom z čela. A je to.“ Udělal poslední uzlík a nit přestřihl. „Podívej se na mě, ať můžu vyloučit silný otřes mozku.“ Pomohl mi posadit se a upřeně sledoval moje panenky. Sice jsem netušila, co z nich může vyčíst, ale odtáhl se s poměrně spokojeným výrazem.

„Vypadá to jenom na slabší otřes, ale to není nic vážného. Můžeš mi, prosím tě, říct, co se stalo?“ Přitáhl si ke mně stoličku, a když mi zalepil ránu na čele, vzal moje ruce do svých.

„Nevím to úplně přesně. Jela jsem do práce, na semaforu se mi rozsvítila zelená, tak jsem jela a do auta vedle mě to muselo něco naprat. Pak vážně nevím, nejspíš se to auto muselo přetočit a šťouchnout to do mě. Bouchla jsem se do hlavy, jinak to nic nebylo. Mám ale strach o miminko.“

„Pro jistotu tě ještě pošlu na vyšetření.“

„Byla jsem u doktora ráno. Co když…“

„Pšt, všechno bude v pořádku, ano?“

„Dobře,“ kývla jsem.

„Hlavně, že ty jsi v pořádku,“ oddechl si a dal mi pusu na obě ruce. „Počkáš tu na mě chvilku? Až Carlisle odoperuje, domluvím se s ním a vezmu tě domů. Na práci nějakou chvilku zapomeň. Ale ještě využijeme čas, já ti vypíšu žádanku a sestra tě odveze na gynekologii. Nebudeme nic podceňovat,“ rozhodl. Nechal mi přistavit vozík, do ruky mi strčil papír. Dal mi jednu rychlou pusu a sestřička už si to se mnou mířila o patro výš.

Nevím, jestli jsem byla přijata dřív kvůli té nehodě nebo jestli mi to vyřídil Edward. V každém případě jsem byla ráda, že tu nemusím čekat celé dopoledne. Bylo mi dobře, takže jsem nepředpokládala, že se něco podělalo, ale chtěla jsem si být jistá, stejně jako Ed.

Moje domněnky se naštěstí potvrdily. Prcek ránu přežil a jako ráno se měl čile k světu. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Ani jsem si nedovedla představit, že bych se znovu musela tváří tvář postavit už druhému zničenému životu.

Sestra, která se mnou čekala, mě odvezla zase zpátky dolů. Edward, už převlečený, na mě netrpělivě čekal.

„Tak co?“ vyhrknul okamžitě, když si mě převzal.

„Všechno je v pořádku,“ usmála jsem se a přitom sykla. „Hlava blbá,“ zaklela jsem.

„Ještě minutku. Carlisle by měl každou chvíli vylézt ze sálu, pak tě odvezu domů.“

„Odvezla bych se sama, ale moje auto je asi nezvěstné.“

„Postarám se o to,“ slíbil mi.

Seděli jsme spolu na chodbě a Edward mě každou chvíli kontroloval. Pořád se mě ptal, jestli mi není špatně, jestli se mi nechce zvracet nebo jestli mě něco nebolí. Byla jsem z něho na prášky. Naštěstí se ale objevil Carlisle, a když nás uviděl, hned se zastavil.

„Co vy dva tu tak sedíte?“

„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně a Edward se hned postavil, aby vysvětlil situaci. Neporozuměla jsem jim ani slovo, ale když Carlisle přistoupil ke mně a zadíval se mi na čelo, došlo mi, že se nejspíš bavili o mně.

„Excelentní práce. Jako z učebnice. Dal sis záležet, co?“ Zasmál se.

„Nic jsem nechtěl podcenit.“ Edward pokrčil rameny.

„Dobře, jeďte domů, já to tu dneska vezmu. I zítra. Hlavně to nepodceňujte.“

„Díky,“ zamumlal Edward a i s vozíčkem mě vezl z nemocnice ven.

„S nohama nic nemám,“ podotkla jsem, ale on nezastavil. Nejspíš se vážně bál o moje zdraví.

„Ještě se musím zastavit v práci.“ Vzpomněla jsem si, kam jsem měla původně namířeno. „Lucy je tam sama.“

„Zapomeň, že budeš skákat po place!“

„Musím jí alespoň zavolat Carol,“ vyštěkla jsem podrážděně. „Kvůli nějakýmu kreténovi, co neumí barvy, se tam přeci neztrhá. A bude mít strach, co se mnou je, když jsem slíbila, že přijdu.“

„Fajn, už tam jedu.“

„A moc nevzdychej.“

„Nevzdychám,“ ohradil se.

„Vzdycháš!“

„Ne-“ Chtěl se hádat, ale utnula jsem ho varovným pohledem. Jenom zakroutil hlavou a věnoval se řízení.

„Počkej tu, hned přijdu.“

„Jdu s tebou, kdybys náhodou potřebovala první pomoc.“ Nehodlal zůstat v autě.

„Tak já jdu napřed,“ zamumlala jsem a už přebíhala silnici.

S Lucy to málem seklo, když viděla na čele náplast, a když jí Edward vysvětlil, co se mi stalo. Nechtěla ani slyšet o tom, že budu pracovat, že si zavolá Carol, jestli by mohla alespoň na týden. Spikli se proti mně, a když jsem se vzdala, vypadali na výsost spokojeně. Hlavně Edward, když mě odvážel domů.

„Bolí mě hlava,“ stěžovala jsem si cestou. A tohle byla vážně velká bolest. V ráně mi škubalo, jak začínala přicházet k sobě.

„Pojď si lehnout. Dám ti trochu ledu a budeš odpočívat.“

Ani jsem neprotestovala, když mě vzal Edward do náruče a do postele mě donesl. Chtělo se mi šíleně spát. Pomohl mi sundat kalhoty a přinesl mi led zabalený v utěrce. Opatrně mi ho přiložil na ránu a začal mě hladit po vlasech. Byla jsem spokojená, takže jsem zavřela oči, a když tepání v čele trochu přešlo, podařilo se mi i usnout.

Vzbudila mě potřeba mého močového měchýře. Vyhrabala jsem se z postele a odšourala se na toaletu. Samozřejmě to neuniklo Edwardovi a jen co jsem vylezla, už u mě stál. Ujistila jsem ho, že jsem v pořádku, a protože mi pořád nebylo do zpěvu, šla jsem si znovu lehnout.

„Mám pro tebe dobrotu.“ Přišel za mnou vysmátý Ed. S nadzvednutým obočím jsem se na něj podívala, když přede mě strčil palačinky se zmrzlinou a čokoládovou polevou.

„Čím pak jsem si to zasloužila?“

„Ničím,“ pokrčil rameny a pomohl mi posadit se.

„Děkuju,“ usmála jsem se a natáhla se pro pusu.

S nadšením jsem se do toho pustila a Edward se uvelebil vedle mě. S úsměvem sledoval, jak se láduju a ani mu to nepřišlo blbé. Ale jemu nepřišlo blbé asi nic. Navíc ty palačinky byly výborné, takže mi bylo tak nějak jedno, jestli mě právě někdo sleduje nebo ne. Hlavně, že jsem si pošmákla.

Když jsem dojedla, Edward odnesl talíř. Uvelebila jsem se znovu v poloze ležmo a hladila jsem si plné bříško, které bylo plné na oba způsoby. Jak jídlem, tak i plodem naší lásky. Edward se vrátil a v ruce už držel foťák.

„Čas pro pravidelnou dávku obrázků,“ oznámil mi. Nemohla jsem si pomoct a musela protočit oči. „Takhle zůstaň, je to úžasný. Oba jste dokonalí.“

„Už cítím, jak mi trochu povyrostlo břicho,“ pochlubila jsem se. „Je tam takový hrbolek.“

„Můžu?“ Natáhnul ruku a váhal.

„Ty musíš.“ Svoji dlaň mi položil na podbřišek a palce mě hladil.

„Úžasný,“ vydechl. „Miluju tě.“

„Já tebe.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 47:

 1 2 3   Další »
24. Anizek
17.06.2012 [0:48]

AnizekNádhera. Moc pěkný dílek a těším se na další. Ta jejich láska je tak krásná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. Aneta
07.06.2012 [17:46]

nádhera Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon , už se těším na další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon

06.06.2012 [0:41]

AfroditaAliceCullenTy jo nejdřív jsem si myslela, že vyhořel bar. Emoticon Emoticon Emoticon

05.06.2012 [23:17]

EleonorJé jsem ráda, že je v pořádku :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

20. ClaireStew
05.06.2012 [20:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.06.2012 [19:38]

kikuskaAspoň že je bábo v pohode a nie je to nič vážne. Emoticon Emoticon Aj keď som neverila, že by si to Bells znova spravila... To by už bolo moc kruté... Krásna kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

05.06.2012 [18:01]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

17. Domik
05.06.2012 [17:54]

Domikuž jsem se lekla. moc se těším na další díl!

05.06.2012 [17:23]

Irmicka1dokonalé, to mimčo jim oběma přeju Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15. terka
05.06.2012 [16:26]

skvělá kapitola rychle další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!