Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 6. kapitola

27.09.2011 (14:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2546×

Bella

Přinutila jsem se nekoukat na Edwarda a podívala jsem se na ostatní z rodiny Cullenových. Všichni vypadali dokonale. Možná, že by mě to už po pár týdnech nemělo takhle udivovat, ale bylo to tak. Pořád jsem nechápala, jak někdo může vypadat takhle dobře, jako kdyby se zhmotnil z obálky magazínu.

„Vítejte,“ řekla jsem všem a pustila je dovnitř.

Edward se pořád usmíval. Že bych mu byla k smíchu? No tak to teda ne, já jsem nic neudělala, za všechno může on.

„Bello, my se ještě neznáme. Jsem Esmé a tohle je Carlisle. Jsme rodiče tady těch pěti výrostků,“ řekla žena s přátelským úsměvem a hnědými vlasy. Byla drobnější postavy. Z jejího obličeje vyzařovala něha a láska.

Její manžel Carlisle byl jedním z nejhezčích mužů, které jsem kdy viděla. Byl blonďatý, vysoké postavy a usmíval se stejně mile, jako jeho žena. Z jeho očí se dalo vyčíst, že toho hodně zažil.

„Těší mě,“ řekla jsem a potřásla si s oběma rukou.

„Veselé Vánoce, Bello,“ řekla Alice nadšeně a objala mě.

Usmála jsem se. Alice měla tu správnou vánoční náladu. Vypadala, jako kdyby se nemohla dočkat, až jí Santa přinese dárky. Trochu mi připomínala malé dítě. Byla jsem moc ráda, že je tady.

„Veselé Vánoce, Alice,“ řekla jsem a odtáhla se od ní, abych si pořádně prohlédla ty úžasné šaty, co měla na sobě.

„Sluší ti to,“ pochválila jsem ji.

Zavedla jsem Cullenovy do jídelny, kde už všichni seděli na svých místech. Ukázala jsem Cullenovým, kam si mají sednout a k své nechuti jsem Edwarda zavedla k místu, které bylo vedle toho mého. Když Edward zjistil, kam si sedám, zacukaly mu koutky. Měla jsem chuť něčím ho praštit. Co si o sobě sakra myslí?

Alex si všiml, že jsem neklidná a položil svou ruku na tu mou.

„Jsi v pohodě? Děje se něco?“ zeptal se mě.

Ne, vůbec nic, jenom teď sedím mezi tebou a Edwardem Cullenem, který mě zřejmě přitahuje a se kterým jsem se zúčastnila nelegálního závodu.

„Jsem v pořádku, všechno je skvělé,“ zalhala jsem pohotově a na tváři vykouzlila ten nejlepší falešný úsměv, jaký jsem uměla. Alex se usmál a dlouze mě políbil na rty.

Vyrušilo nás zacinkání na skleničku. Táta začínal svůj proslov. Bylo to tak každý rok. Vánoční večírek vždycky začínal tátovým proslovem, ve kterém mluvil o tom, že si máme sebe navzájem vážit a že o Vánocích máme zahodit všechnu zášť.

Otočila jsem hlavu směrem k tátovi a setkala se s Edwardovým pohledem. Vypadal zamyšleně. Odtrhla jsem od něj pohled a zadívala se přímo na tátu, který seděl v čele stolu.

„Jsem moc rád, že jsme se zde všichni dnes zase po roce sešli. Víte, o Vánocích je potřeba trávit čas s lidmi, které milujeme. Musíme si vážit každé minuty, každé sekundy, kdy jsme s nimi. Nikdy nevíme, kdy o někoho můžeme přijít. Měli bychom odhodit všechnu nenávist a odpustit. Musíme si také každého vážit, pro to jaký je, ne pro peníze ani pro postavení, jenom pro povahu. Mohl bych vám říkat mnoho dalších věcí, ale věřím, že každý ve svém srdci víte, co je správné a co je špatné. Veselé Vánoce,“ řekl svůj proslov táta a pozvedl skleničku, napodobili jsme ho.

„Vesele Vánoce,“ začalo se ozývat jídelnou, jak si lidé přiťukávali.

„Veselé Vánoce, lásko,“ řekl mi Alex a přiťukl si se mnou. Potom mě opět políbil. Uměl tak skvěle líbat, ale museli jsme se ovládat, přece jenom tady bylo kolem plno lidí, včetně našich rodičů. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po tváři.

Potom jsem se otočila na Edwarda.

„Veselé Vánoce, Bello,“ řekl Edward a přiťukl si se mnou.

Napodobila jsem úsměv.

Když si všichni přiťukli, začalo se jíst. Nabrala jsem si kousek kuřecího masa a k tomu jsem si jako přílohu nabrala brambory a nějakou tu zeleninu. Začala jsem jíst a přitom se dívala na lidi kolem. Viděla jsem, jak si Edward nabral trochu brambor a začal pomalu napichovat sousto na vidličku. Vlastně to tak dělali všichni Cullenovi. To snad celá jejich rodina drží dietu? Cullenovi nikdy nic moc nejedli. Připadalo mi to divné. Byla jsem si jistá, že zrovna oni dietu držet nemusí. Vlastně to byli poslední lidé, u kterých bych to čekala.

Když se všichni najedli, začala volná zábava. To pro mě a pro holky znamenalo jediné. Rozdávání dárků. Přizvaly jsme i Alice, které nadšeně souhlasila. Šly jsme do mého obrovského pokoje v patře a zavřely se. Začala Georgie. Podala každé z nás, kromě Alice tašku. Alice řekla, že jí to nevadí. Nikdo totiž nepočítal s tím, že bude s námi.

Otevřela jsem tašku od Georgie a usmála se. Bylo v ní naprosto úžasné tričko. Bylo modré s krátkými rukávy a kulatým výstřihem.

„Děkuju moc,“ řekla jsem a objala ji.

Na řadu přišla Tara a po ní Christina. Nakonec Alice. Rozbalila jsem složitě zabalený dárek a zalapala po dechu.

Byla to kabelka od Prady, která se mi nedávno líbila v jednom obchodě a která byla pekelně drahá. Se svým dárkem pro Alice jsem se mohla jít leda tak zahrabat.

„Alice, to nemůžu přijmout,“ řekla jsem.

Alice se na mě podívala, jako kdybych jí právě oznámila, že naposledy jsem byla nakupovat před měsícem, a pak se na mě usmála.

„Samozřejmě, že můžeš, jsou to jenom peníze,“ řekla tónem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Ale,“ začala jsem, ale Alice mě utnula.

„Už jsem řekla,“ řekla přísně Alice a nechtěla to dál řešit.

„Jenomže můj dárek není tak dobrý,“ řekla jsem zoufale ve snaze jí to vymluvit.

„Bello, pro mě už je dárek to, že jsme kamarádky. Nikdy jsem takovou kamarádku neměla, ale pak ses objevila ty a byla jsi na mě milá a hodná. Tu kabelku prostě neřeš, je to jenom dárek,“ řekla Alice a já přestala namítat.

„Děkuju moc,“ řekla jsem a objala ji.

Potom jsem holkám dala dárky já. Každá ode mě dostala tričko a k tomu pár náušnic. Nic originálního, ale udělalo jim to radost a to bylo to hlavní.

Když jsme se vrátily dolů, každý z hostů už se nějak bavil. Snažila jsem se najít Alexe. Najednou mi někdo zezadu přikryl oči.

„Hádej, kdo to je, můžeš třikrát,“ řekl Alex.

Jeho hlas bych poznala kdykoliv. Otočila jsem se a dlouze ho políbila.

„Mám pro tebe dárek,“ řekl Alex a usmál se.

Já pro něj taky měla dárek, ale nahoře v pokoji. Nechtělo se mi tam běhat, a tak jsem počkala, co Alex vytáhne z kapsy saka.

„Zavři oči,“ řekl mi.

„Proč?“ zeptala jsem se, ale zavřela je.

Vzápětí jsem dostala odpověď na svou otázku, když mi Alex dal nějaký náramek. Otevřela jsem oči. To nebyl ledajaký náramek, to byl náramek od Tiffanyho. On mi dal náramek od Tiffanyho.

„Alexi, já nemůžu. Nemůžu to přijmout,“ řekla jsem a chtěla si náramek opatrně sundat.

„Na to zapomeň,“ řekl Alex a než jsem stačila protestovat, tak mě políbil.

„Ale, vždyť to je Tiffany,“ řekla jsem, když mě přestal líbat.

„A já tě miluju a ty si ho zasloužíš. Nepokoušej se protestovat,“ řekl mi a políbil mě znovu.

Nevím, jestli jsem ještě byla opojená Alexovým polibkem, nebo se mi nechtěl tak úžasný náramek sundávat, ale už jsem neprotestovala. Alex se usmál a pak šel za svým otcem kvůli nějaké záležitosti.

Zůstala jsem sama stát u stolu s občerstvením. Neměla jsem hlad. Nudila jsem se. Z nudy mě ale vytrhl Emmett Cullen.

„Ahoj, ty jsi Bella, že? Já jsem Emmett Cullen, bratr Alice,“ řekl a potřásli jsme si rukou.

„Jo, jsem Bella,“ řekla jsem a usmála se.

„No, rád tě poznávám, hodně jsem toho o tobě slyšel, hlavně od Alice, ale taky od Edwarda. Víš, on je občas trochu stydlivej, ale já myslím,“ začal mluvit Emmett, ale přerušil ho Edward, který se u nás najednou objevil.

„Ty nemyslíš, Emmette. A teď jdi,“ řekl mu a Emmett poslušně šel. Co mu Edward o mě řekl? Sakra, co když mu řekl o těch závodech.

„Co jsi mu řekl?“ zeptala jsem se Edwarda trochu hrubě. Edward se na mě zadíval a jeho výraz trochu zvážněl.

„Neřekl jsem mu ani slovo. Emmett jenom rád vtipkuje,“ řekl rozhořčeně, ale pak se jeho výraz zase změnil na dokonale usměvavý.

Uf. Přísahám, že bych ho zabila, kdyby něco řekl. Už tak jsem měla dost problémů sama se sebou. Pak mi ale došlo, že Edward ještě pořád stojí vedle mě.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho.

„No, mám pro tebe dárek,“ řekl Edward a já zbystřila.

On pro mě má dárek? A to jako proč?

„No já pro tebe žádný nemám,“ řekla jsem otráveně.

„To je jedno, za tenhle jsem nic nedal,“ pochlubil se Edward a z kapsy kalhot vytáhl jakousi fotku.

Podal mi ji. Byla jsem na ní já. V jeho autě při těch závodech. Na té fotce jsem se zrovna vesele usmívala. Nebyl to takový ten úsměv, který děláte, když víte, že vás fotí, tohle byl upřímný úsměv.

„Kdes to vzal?“ zeptala jsem se ho.

„Mám své lidí,“ řekl Edward a ušklíbl se.

Chtěla jsem vědět, na co přesně je má? Ne, radši ne.

„Proč mi to dáváš? Chceš mě vydírat?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, chtěl jsem ti jen ukázat, jak vypadáš, když si na nic nehraješ. Tohle jsi pravá ty. Ne ta slušná dcerunka pana šerifa,“ řekl Edward.

Zase jsem byla naštvaná. Tohle jsem nebyla já. Prostě ne.

„Tohle nejsem já,“ řekla jsem a chtěla fotku Edwardovi vrátit. Ať si s ní dělá, co chce.

Edward mě zastavil.

„Nech si ji,“ řekl a odcházel. „Jo a mimochodem, můžeš to zažít znovu,“ řekl, a pak se ztratil mezi lidmi.

Neschopna slova jsem zírala na místo, kde ještě před chvílí stál. No to si ze mě snad dělá srandu.

(…)

Když večírek skončil, odebrala jsem se do svého pokoje a dala si pořádnou sprchu. Zbytek večera jsem k svému zděšení přemýšlela nad Edwardem. Nebylo to správné.

Pustila jsem si horkou vodu a trochu se uvolnila. Když jsem vylezla ven, omotala jsem si jeden ručník kolem těla a druhý kolem hlavy. Začala jsem si čistit zuby a přitom nervózně chodila po pokoji a uklízela. Zvedla jsem šaty, ale na zem spadla ta fotka, až na to, že druhou stranou. Ta byla k mému překvapení popsaná. Zvědavost mi nedala a zvedla jsem ji. Bylo tam napsáno telefonní číslo, pravděpodobně Edwardovo a pod tím napsána krátká zpráva.

Až si přiznáš pravdu.

No jistě, ale já říkám pravdu. Ta holka na té fotce jsem nebyla já. Bylo to moje zlé dvojče. Jo, to je skvělé vysvětlení, které mě ale bohužel nikdy nepřesvědčí. Naštvaně jsem hodila fotkou na postel.

Opláchla jsem si pusu a oblékla si kraťásky a tílko. Vyfénovala jsem si vlasy a šla k posteli. Tam pořád ležela ta fotka, provokativně tou stranou s telefonním číslem. Vzala jsem jí do ruky a začala chodit po pokoji.

Chtěla jsem to znovu zažít. Ten adrenalin, to vzrušení z jízdy. Edward byl tady, nic by neřekl a může mi to poskytnout. Mám k němu jistou averzi. Přitahuje mě. Budu lhát všem svým blízkým. Zažiju opět ten skvělý pocit. Myšlenky mi vířily hlavou a já se snažila rozhodnout.

Jít do toho, či nejít. To je oč tu běží.

Vzala jsem do ruky mobil a začala vytáčet číslo, které bylo na papírku. Podepisovala jsem si ortel smrti a moc dobře jsem to věděla. Jenomže ten adrenalin byl pro mě jako droga a já chtěla další dávku.

„Prosím?“ ozvalo se z telefonu.

„To jsem já,“ řekla jsem a doufala, že mě pozná.

„No to šlo rychle. Ahoj, Bello,“ ozvalo se na druhé straně a pak se Edward zasmál.

„Nech si to. Pokud do toho půjdu, nikdo se to nedozví. Nejsme přátelé, jde čistě jenom o obchod,“ řekla jsem.

„Jak si přeješ,“ ozvalo se.

„Takže,“ řekla jsem a čekala.

„Takže se uvidíme na silvestrovském večírku,“ řekl Edward a telefon ohluchl.

Dvě věci jsem věděla naprosto jistě.

Zaprvé, na silvestra Edwarda opět uvidím.

Zadruhé, ženu se do pěkného průšvihu.

Je to moc uspěchané? Co byste chtěli, abych zlepšila? Jinak doufám, že kapitola se vám líbila. Díky, že tuto povídku čtete a děkuji těm, kdo ji komentují, přidává mi to chuť ke psaní. Mám vás všechny ráda. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 6. kapitola: