Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 14. kapitola

Potížista - 14. kapitolaK Belle přijíždí sestřenice, která jí nevědomky pomůže zjistit důležitou věc.

Od mého přijetí na Harvard uběhly dva týdny. Dva týdny, kdy jsem se snažila zjistit, co se to se mnou děje. Jsem zamilovaná do Edwarda, to vím jistě. Jak se mi podařilo do něj zamilovat, mi ještě stále není jasné.

Kdyby mi někdo před třemi měsíci řekl, že budu zamilovaná do Edwarda Cullena, pravděpodobně bych se mu vysmála. Teď mi to připadalo úplně možné. Kdo by se do Edwarda taky nezamiloval? Byl milý, přátelský, vtipný a ochranářský. Dokonalý, alespoň pro mě, ale jsem si jistá, že i pro spousty dalších holek, které měly oči.

Rozhodla jsem se, že mu to neřeknu. Proč taky? Už za ani ne čtyři měsíce maturuju. Nemělo by to cenu. Pokud by mě tedy vůbec chtěl, na což bych moc nesázela. Vzhledem k tomu, kolik nabídek na rande denně dostával. Všechny odmítal. Proč by to se mnou mělo být jiné? Od těch holek se ani trochu neliším. Navíc jsme nejlepší kamarádi, nechtěla jsem pokazit naše přátelství. Ve chvíli, kdy by mě odmítl, bych o něj přišla úplně. A vím, že by mi zatraceně moc chyběl.

Vědět, že mi na někom tak moc záleží, mě ubíjelo. Pro mě to znamenalo obrovskou zranitelnost, tu jsem nesnášela. Nechtěla jsem být zranitelná. Edward se stal jediným člověkem, který mi mohl opravdu ublížit.

Víkend jsem se rozhodla strávit sama doma, jen abych ho nemusela vidět. Táta výjimečně dostal volno v práci, a tak s mamkou vyjeli na výlet. Neměla jsem nejmenší tušení, co budu dělat. Viděla jsem to na víkendové leháro spojené s díváním se na filmy a cpaním se nezdravými věcmi. To by ovšem nesměl někdo zazvonit, sotva jsem si sedla na pohovku a chtěla zapnout první film.

Se zaúpěním jsem se zvedla a pomalým krokem došla ke dveřím. Odemkla jsem a otevřela je. Zůstala jsem překvapeně koukat.

Ashley, moje sestřenice Ashley stála na prahu dveří. Tmavě hnědé vlasy měla o něco kratší než minule, což u ní znamenalo asi po uši. Pořád si udržovala štíhlou figuru. Vypadala skvěle, ostatně jako vždy, když přijela na neohlášenou návštěvu.

Kdysi tady taky bydlela se svými rodiči. Její matka je mamčina sestra. Strýc pak ale dostal práci v Bostonu, a tak se tam přestěhovali. Bylo mi deset a Ashley patnáct. I přesto, že to tu neměla moc v lásce, čas od času nás přijela navštívit.

„Ahoj,“ řekla jsem překvapeně a objala ji.

„Jak se má moje nejoblíbenější sestřenice?“ zeptala se mě Ashley a vešla dovnitř.

„Dobře,“ řekla jsem a zavřela za ní vchodové dveře.

Ashley se rozhlédla kolem dokola. Vždycky to tak dělala. Jako kdyby čekala, že jsme najednou přestavěli celý dům.

„Nic se tu nezměnilo,“ konstatovala a sundala si dlouhé černé kozačky. Značkové, jak jinak.

Víc než její boty mě ale zajímalo, proč je tady. Moc často sem nejezdí.

„Co ty tady? Měla jsi cestu kolem?“ zeptala jsem se jí, když si sundávala fialový kabát a dávala ho na věšák.

„Tak nějak. Jedu sem navštívit staré přátele,“ řekla a šla rovnou do kuchyně.

Znala to tady dobře. Však tady několikrát strávila pár dnů o prázdninách.

„Mám volný pokoj, jestli tu chceš přespat. Naši odjeli na víkend pryč,“ řekla jsem a Ashley na mě překvapeně vykulila oči.

„Ty máš celý dům pro sebe na víkend a neuspořádalas párty?“ zeptala se mě šokovaně.

A byla tady ta stará dobrá Ashley. Věčná pařmenka, která nikdy neměla dost. Zdálo se, že víc než místo k přespání ji zajímal večírek. Což u ní nebyla žádná novinka. Jak jsem ji znala, dnes večer jde na večírek ke svým přátelům. Už prostě taková byla. Sice studovala na vysoké medicínu, ale nějak moc jí na tom nezáleželo, přesto ale zázračně studovala předposlední ročník. Nevěděla jsem, jak to dělá.

„Ne,“ řekla jsem a nalila jsem si džus do skleničky.

„Kdy ty se začneš bavit, to vážně netuším,“ řekla a pobaveně nad tím zakroutila hlavou.

Takhle si ze mě dělala legraci často. Věděla, že večírky nějak moc nemusím. Usmála jsem se a napila se. Měla jsem Ashley ráda. Byla vždy taková plná života. Snažila se z něj vytěžit co nejvíc. To jsem na ní obdivovala.

„Chceš tady přespat nebo ne?“ zeptala jsem se jí, když začala něco psát na mobilu.

Vzhlédla a prohlédla si mě.

„Ty nepiješ, že ne?“ zeptala se mě.

„Ne,“ řekla jsem a přemýšlela nad tím, proč se mě na to ptá.

„Bezva, půjdeš se mnou na tu sešlost. Potřebuju šoféra,“ oznámila mi.

Mojí první reakcí bylo jasné ne, které jsem ale neřekla nahlas. Pak mi ale svědomí začalo našeptávat, že by kvůli mně mohla Ashley mít bouračku, když bude řídit opilá. No tak sbohem klidný víkende, snad někdy příště.

„Tak dobře,“ řekla jsem.

„Bezva,“ řekla Ashley a vyšla z kuchyně.

(…)

Bello, do čeho ses to zase navrtala? Ptala jsem se sama sebe, když jsem přijížděla k rezervaci La Push. Jak mi Ashley oznámila těsně před odjezdem, má tam přátele, se kterými bude dělat táborák.

Mně, jako normální osobě, se zdál táborák v půlce února tak trochu nereálná věc. Je přece zima a dříví musí stát za prd, když je mokré od sněhu. Ashley to obhájila tím, že po pár hltech vodky se rychle zahřejeme. Myslím, že tak trochu zapomněla na to, že já nepiju a že jsem její řidič.

Po dvaceti minutách cesty jsme zastavily u malé chaty. Široko daleko nebylo nic jiného než les. No bezva, ještě nás tady někdo zavraždí. Vystoupily jsme z auta. Ashley se sebevědomě rozešla k chatě, zatímco já šla pomalu za ní. Měla jsem zůstat doma a pustit si film. Byla by to mnohem lepší alternativa, než mrznout s partou Ashleiných kamarádů, které ani neznám. Navíc tam budu zřejmě nejmladší. Ach jo.

„A hele, kdo přišel,“ zvolal jeden vysoký černovlasý kluk a přiběhl Ashley naproti.

„Paule,“ řekla Ashley vesele a objala ho.

„A kdo je tohle?“ zeptal se Paul a podíval se na mě.

„Sestřenice Bella. Dělá mi šoféra,“ oznámila mu Ashley a Paul jenom přikývl.

Tohle stejné představování se konalo ještě asi šestkrát, než jsem si konečně sedla k ohni a pořádně si ohřála ruce. Byla mi zima, ale nebylo to tak hrozné, jak jsem očekávala. Taky, že jsem si navlékla asi pět vrstev, než jsem vůbec vyšla ven. Při pohledu na Ashley v kožené bundě a džínách, mi byla zima. Jak ale řekla, ona se zahřeje vodkou, nebo co to bylo za alkohol, který v kruhu koloval kolem ohně.

Ashley se vesele bavila se svými přáteli, zatímco já tam seděla a zaobírala se vlastními myšlenkami, což nebylo zrovna nejlepší, jelikož jsem neustále musela myslet na Edwarda a na to, co zrovna dělá. Už teď mi chyběl a to byla teprve sobota. Možná jsem přece jen měla přijmout to Alicino pozvání, abych u nich přespala. Byla by to mnohem větší zábava, než nesmyslené čumění do ohně.

No uznávám, hlavně jsem právě teď mohla být s Edwardem a dívat se s ním na film. Seděli bychom na pohovce, on by mě objímal kolem ramen, já bych o něj byla opřená. Zatřepala jsem hlavou, abych se ty myšlenky pokusila vyhnat. Nepodařilo se. S každou další minutou bez něj jsem si čím dál tím víc uvědomovala, jak moc jsem do něj zamilovaná. To nebylo dobré. To vůbec nebylo dobré.

Naštěstí se jeden z Ashleyiných kamarádů rozhodl vyprávět strašidelnou historku. Alespoň něco, co odpoutá moje myšlenky od Edwarda. Na druhou stranu, poslouchat strašidelné historky uprostřed opuštěného lesa, taky není zrovna nejlepší. Bylo mi jasné, že se budu neskutečně bát.

„Takže,“ začal Tom, alespoň myslím, že se tak jmenoval. „Kdysi na tomto území žila podivná rodina. Byli bledí, oplývali krásou, ale něco na nich bylo jiné. Lidé z naší rezervace jim říkali studení. Často je potkávali v lesích, kde studení lovili. Nebyl to ale normální lov. Oni lovili pomocí své vlastní síly. Byli neuvěřitelně rychlí a silní. Uloveným zvířatům pak vysáli krev…“

„Nuda. Upíří, kteří nepijí lidskou krev, jsou trapní“ zvolala Ashley a tím přerušila Tomovo vyprávění.

Já se pomalu probírala z šoku. Bledí, neuvěřitelně krásní, studení. Až moc mi to někoho připomínalo. Ale to přece nemůže být vědecky možné. Nejde to. Ne v tomto světě. Je to blbost. Určitě je to jenom povídačka na strašení malých dětí.

I přesto, že jsem něčemu takovému odmítala uvěřit, strávila jsem zbytek večera zahloubaná v pochybnostech. Sice je to nereálné, ale ta podoba upírů s Cullenovými se mi zdála až moc velká. Připadala jsem si sama sobě neskutečně směšná, už jenom pouhá představa Edwarda s tesáky u mě vyvolávala výbuchy smíchu.

Když jsem v jednu hodinu ráno vezla Ashley domů, pořád jsem to nemohla dostat z hlavy. Ashley ležela na zadním sedadle a hlasitě zpívala nějakou přitroublou písničku. Ještěže nepiju, takhle bych vážně dopadnout nechtěla.

Zastavila jsem u domu a otevřela zadní dveře. Pomohla jsem Ashley ven, která se poněkud kymácela. Dala jsem si jednu její ruku kolem ramen a druhou zamkla auto. Vydala jsem se ke dveřím, Ashley se potácela sem a tam a táhla mě sebou.

„Víš, Bello. Ty jsi tak hrozně hodná,“ řekla a já se usmála.

„No jo, jsem úplná světice,“ konstatovala jsem a odemkla vchodové dveře.

Zabouchla jsem je a Ashley posadila na botník. Rozsvítila jsem světlo a Ashley něco naštvaně zamumlala a začala si zakrývat oči.

Sundala jsem jí obě kozačky, které mohly jít rovnou do popelnice, protože byly kompletně zničené zimou a vlhkem, které ve Forks převládalo. Sundala jsem jí i koženou bundu a dala ji na věšák. Pak jsem ze sebe sundala bundu a dvě mikiny, které jsem měla pod tím.

„Tak jdeme,“ řekla jsem Ashley, která málem usnula vsedě.

Opět jsem ji vzala kolem ramen a šla s ní ke schodům. No, tak to bude zajímavé. Vyšla jsem na první schod a Ashley se na něj nějak dostala taky. Když jsme po pěti minutách vyšly nahoru, měla jsem chuť zatančit si vítězný taneček. S Ashley jsem došla do pokoje rodičů a pomohla jí nasměrovat do postele. Sundala jsem jí mokré džíny a přikryla ji.

„Dobrou, Belloušku,“ zavolala za mnou ještě a já zavřela dveře.

Belloušku? Vážně?

Měla jsem štěstí, že se mi vůbec podařilo přesvědčit Ashley, abychom odešly o něco dřív, než měla původně v plánu. Vidina dalších čtyř hodin u ohně mě přesvědčila, ať začnu vyhrožovat. Chtěla jsem se ještě na něco podívat na internetu. No dobře, spíš na někoho.

„Tak jo, už opravdu blázníš, Bello,“ řekla jsem si sama pro sebe, když jsem do google vyhledávače zadala slovo upíři.

Vyběhlo mi asi milion odkazů na různé stránky, které většinou říkaly to stejné. Bledí, krásní, studení, nechodí na slunce, pijí krev, jsou nesmrtelní. Skutečnost, že Culenovi splňovali čtyři ze šesti podmínek, mi na pochybnostech nijak neubrala.

Odmítala jsem tomu věřit. Prostě jsem se zbláznila, to je celé. Je přeci naprostá blbost, aby Cullenovi byli upíři. Aby kdokoliv byl upír. Upíři neexistují. Jsou to jenom staré povídačky. Spisovatelé o tom píší knížky a natáčí se o tom filmy a seriály, ale není to opravdové.

Vypnula jsem počítač o půl čtvrté a hned jsem zapadla do postele. Byla jsem neskutečně unavená a doufala jsem, že ve světle všedního dne se mi to všechno bude zdát jenom jako špatný sen.

Vstala jsem v jedenáct dopoledne. První věc, co jsem udělala, bylo to, že jsem se pořádně vysprchovala. Pak jsem v domácím oblečení sešla dolů do kuchyně s tím, že pro sebe a pro Ashley udělám snídani. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vešla do kuchyně a tam moje povedená sestřenice dělala vajíčka se slaninou. Zdálo se, že kocovina je pryč, anebo to hodně dobře hrála.

„Dobré ráno, ospalče,“ řekla vesele, když si mě všimla.

Ospalče? To se diví? Asi zapomněla na to, že jsem jí dělala včera, vlastně dneska, šoféra.

„Ahoj,“ řekla jsem, otevřela ledničku a začala hledat pomerančový džus. Když mi po chvíli došlo, že celou dobu je přímo přede mnou, povzdechla jsem si. Nalila jsem ho do dvou skleniček a postavila je na jídelní stůl.

To, co mi včera připadalo naprosto nereálné, mi za denního světla připadalo naprosto jasné. Přesto jsem tomu ale nechtěla uvěřit. Upíři neexistují, tečka. To, že všechno nasvědčovalo tomu, že je to jinak jsem se snažila ignorovat, stejně tak fakt, že Cullenovi jsou vlastně zabijáci. Pokud teda nepijí krev zvířat, jak to říkal ten kluk v té historce. Protože pokud by vážně zabíjeli lidi, jak je možné, že jsem ještě naživu? Několikrát jsem s Edwardem byla sama a nikdo ani neměl tušení, že jsem s ním a nic mi neudělal. Nepokusil se mi vypít krev, nebo mě zabít. Nebo prostě upíři nejsou a jenom jsou jim podobní. Jo, tak to určitě bude. Až na ten fakt, že se vyhýbají slunečnímu světlu. Vážně nevím, jestli jsem někdy opravdu věřila té historce o kempování v horách. Zatřepala jsem hlavou a podívala se na vajíčka před sebou. Všechnu tu šlamastiku vyřeším až později, teď se alespoň najím. Poslední snídaně, napadlo mě a vyprskla jsem smíchy. Zamaskovala jsem to kuckáním, aby Ashley náhodou nezískala dojem, že jsem blázen.

„Tak se tady měj. Zase někdy přijedu,“ loučila se se mnou Ashley krátce po čtvrté hodině odpoledne.

Po snídani jsme šly na procházku a já jí popovídala o všem, co se s poslední dobou událo v mém životě. Mým odchodem z roztleskávaček byla překvapená, ale nadšená. Až teprve teď mi přiznala, jak moc nesnáší ty „hopsající husy.“ Rozchod s Alexem nepochopila, ale nepokusila se ho se mnou řešit. Došlo jí, že o tom nechci mluvit. Na druhou stranu ji ale hrozně zajímala rodina Cullenových, která se přistěhovala před třemi měsíci. To bylo přesně to téma, na které jsem zrovna v tuhle chvíli neměla nejmenší chuť myslet. Přesto jsem Ashley trpělivě odpovídala na všechny její otázky.

„Měj se,“ řekla jsem jí a zavřela za ní dveře od auta.

Když odjížděla, ještě chvíli jsem jí mávala. Ve chvíli, kdy auto zabočilo za roh ulice, opět jsem se začala věnovat problému, který mi posledních dvacet hodin nechtěl dát pokoj. Musela jsem na to přijít. Na druhou stranu, nemohla jsem prostě vkráčet do domu Cullenových a zeptat se jich, jestli náhodou nejsou rodina upírů, která se tu asi před sto lety na pár let usadila.

Nasedla jsem do auta a vyjela k domu Cullenových. Ne nevkráčím do jejich obýváku a neoznámím jim, že si myslím, že jsou upíři. Promluvím si s Edwardem. Buď se mi vysměje a nebo mi řekne, že mám pravdu. Těžko říct, co od něj chci slyšet. Vážně se chci dozvědět, že kromě lidí tu jsou ještě upíři?

Určitě neuteču, pokud mi řekne, že je upír. Jednu věc jsem věděla jistě. Ať se děje cokoliv, věřím mu a vím, že by mi nikdy neublížil. Navíc, nemůžete utéct od někoho, koho milujete. Je to příliš těžké, alespoň pro mě. Vždyť už po dvou dnech bez něj se mi po něm neskutečně stýskalo. Ano, já ho miluju. S Alexem mi trvalo půl roku, než jsem si to dokázala říct. U Edwarda mi stačily tři měsíce a byla jsem naprosto a bezhlavě zamilovaná. Určitě mu to neřeknu, ale to je to, co si myslím a co cítím.

Zastavila jsem před domem Cullenových a vypnula motor. Už se stmívalo. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z auta. Zabouchla jsem dveře a vydala jsem se ke vchodovým dveřím jejich domu. Musela jsem vlastní nohy přímo nutit, aby šly dál a nezůstaly stát na místě. Bála jsem se toho, že ve chvíli, kdy Edwardovi řeknu, že si myslím, že je upír, už se mnou nikdy nepromluví. Tahle myšlenka mě děsila víc, než cokoliv jiného. Být bez něj. Nemuseli jsme spolu chodit, ale už jeho samotná přítomnost bylo vše, co jsem potřebovala.

Krátce jsem zazvonila a počkala. Přišla mi otevřít Alice. Nevypadala překvapeně, že mě vidí.

„Ahoj,“ řekla a objala mě tak jako vždycky. Žádný náznak změny. Prostě to byla pořád Alice, moje nejlepší kamarádka, kterou jsem měla moc ráda a na kterou bych nedala dopustit.

„Ahoj,“ řekla jsem a odtáhla se. „Je doma Edward?“ zeptala jsem se.

„Jasně, pojď dál,“ řekla Alice a usmála se.

Jejich dům, už jsem znala nazpaměť. Za ty tři měsíce jsem tady byla několikrát. Věděla jsem, kde je Edwardův pokoj. Vystoupala jsem po schodech nahoru a zabočila doprava. Dveře od jeho pokoje byly zavřené.

Zaklepala jsem a vyčkala na klasické dále. Byla jsem sama sebou překvapena, že se vůbec nebojím být v domě, který je zřejmě plný upírů. Cullenovi se ale za ty tři měsíce stali mojí druhou rodinou. Přece se jich nemůžu bát. Jenom představa Esmé, která byla všem milující matkou, jako zlé upírky, mi připadala nereálná.

„Ahoj, Edwarde,“ řekla jsem mu, když jsem vešla a on vzhlédl od knihy.

Něco mi říkalo, že už dávno věděl, že jsem tady.

„Ahoj,“ řekl a vstal.

Byl krásný a dokonalý, jako vždy, ale vypadal nervózně. Nevěděla jsem, z čeho on mohl být nervózní. To já tady mám být ta, která neví, co říct a má zarytě mlčet.

Mám to na něj prostě vybalit? Jednoduše pronést: Jsi upír? Ne, to není nejlepší nápad. No tak, Bello, prostě něco udělej. Nadechla jsem se pro odvahu.

„Edwarde, musím se tě na něco zeptat. Vím, že to bude znít šíleně, ale nezbavím se té myšlenky, dokud ji nevyslovím nahlas. Jsi upír?“

 


 

Snad se vám kapitola alespoň trochu líbila. Nevím, jestli se vám líbí způsob, kterým se Bella dozvěděla o Cullenových. Hodně jsem o tom přemýšlela, a potom mě napadlo tohle. No, snad mě za to neukamenujete.

Chci taky moc, moc, moc poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Ani nevíte, jakou mi dělá radost, když vidím, že jich je přes dvacet. Je to jako palivo, které mi pomáhá při psaní. Díky vám všem. Kajushqa1



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 14. kapitola:

03.12.2011 [12:59]

kachnullkaToš toto se dělá? Takto to useknout.. Způsob jak se dozvěděla, že Cullenovi jsou upíři mi přijde dost dobrý Zajímalo by mě, jak na to Edward bude reagovat.. Emoticon Přidej prosím rychle další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. van
03.12.2011 [12:45]

van Emoticon Emoticon Emoticon

03.12.2011 [12:24]

mima19974Bolo to dokonalé!!! Úplne úžasný spôsob ako sa má Bella dozvedieť o upíroch. Rýchlo ďalšiu,chcem vedieť ako Edward zareaguje... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.12.2011 [12:19]

LuLuu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. marcela
03.12.2011 [12:16]

Paráda.Jsem zvědavá,co Edward odpoví. Emoticon Emoticon

1. MM
03.12.2011 [12:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!