Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 10. kapitola

08.11.2011 (09:00) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2184×

Bella

Byla jsem pořád ještě v šoku, když mě Edward soukal do svého auta. Co mi chce ukázat? Upásala jsem se, abych při prvním prudším zabrzdění nevyletěla předním sklem. Edward si sedl na místo řidiče a rychle se rozjel. Mohla jsem jenom doufat, že Alice pro moje auto přijede co nejdříve.

Jak je možné, že jsem se do toho auta vůbec nechala nasoukat? Nechtěla jsem se od Edwarda náhodou držet dál? Jedna moje část mi nadávala nejhoršími urážkami, druhá moje část se tetelila blahem, že sedím sama v autě s Edwardem Cullenem, zase. Proč jsem v jeho přítomnosti tak šíleně rozpolcená? Vždy mám ve všem jasno. Vždy jsem sebejistá. Teď jsem v tom měla guláš a moje jistota se vždy při Edwardově přítomnosti někam stáhla a rozhodla se ze mě dělat stydlivku. Kdyby aspoň nebyl tak přitažlivý. Přitažlivý? Já se při tom nárazu musela pěkně praštit do hlavy. Pak mi ale něco problesklo hlavou. Do čeho jsem vlastně narazila? Když jsem z auta vystoupila, nebylo na něm nic jiného než promáčklina a široko daleko nic, kromě Edwarda, který mi hned přispěchal na pomoc.

„Jak se to auto zastavilo?“ vyslovila jsem svou otázku nahlas a podívala jsem se na Edwarda. Ten na volantu zatnul ruce. Byl nervózní, ale z čeho? Chvíli přemýšlel, a pak se nadechl k odpovědi.

„Nemám tušení, asi se zastavilo samo od sebe,“ řekl. Lhal. Tomuhle by snad ani on sám neuvěřil. O co tady šlo? Nebyla jsem zvyklá na nevědomost.

„Sám tomu přece nevěříš. Navíc na autě byla promáčklina, o něco se to muselo zastavit, ale kolem vůbec nic nebylo,“ řekla jsem a zdálo se, že Edward znervózněl ještě víc. Co nechtěl, abych věděla? Věděl něco?

„Bello jsi v šoku, určitě si to nepamatuješ správně. Mohla bys být ráda, že jsi živá. Kdyby se něco takového stalo mně, o nic jiného by mi nešlo. Přežila jsi to, to je hlavní,“ řekl a mně bylo jasné, že víc se od něj nedozvím. Asi měl pravdu, můžu být ráda, že jsem to přežila. Okolnosti můžu řešit později, až se vrátím… Odkud se vlastně vrátím?

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Uvidíš, je to v Port Angeles,“ řekl Edward.

O bližší informace jsem ho nežádala, stejně by mi nic neřekl. To byl celý on, pan tajemný. To je jedna věc, co tě na něm přitahuje, Bello, řekla mi jedna moje část, kterou Edward přitahoval. Snažil jsem se co nejvíc přivolat tu druhou racionální část, která milovala Alexe víc, než cokoliv na světě. Bohužel zdálo se, že v přítomnosti Edwarda asi odjíždí na dovolenou na druhý konec světa.

Když jsme se stavili na benzínce, abychom natankovali, vystoupila jsem z auta. Chtěla jsem si jít něco koupit. Edward začal tankovat a já šla dovnitř. Prohlížela jsem si regály. Od stěračů až po čokoládové bonbóny. Usmála jsem se a vzala jeden sáček. Čokoláda byla moje slabina. Z ledničky jsem si ještě vzala jednu vychlazenou perlivou vodu a šla jsem k pokladně. Až tam mi teprve došlo, že peněženku a ostatní věci mám v kabelce, kterou jsem nechala ve svém autě.

„Slečno,“ upozornila mě nerudná prodavačka, které mohlo být tak sedmdesát.

„No já, ehm, totiž,“ zakoktala jsem se.

„Drobné si nechte,“ řekl Edward, který se najednou objevil vedle mě.

Prodavačka se na něj zářivě usmála a vzala si peníze.

„Díky,“ řekla jsem Edwardovi, když jsme vycházeli ven.

„Není zač,“ řekl Edward a jako pravý gentleman mi otevřel dveře od auta, abych mohla nasednout, a pak když jsem se posadila, je zase zavřel. Vyjeli jsme od benzínky a pokračovali v cestě.

Napila jsem se vody a dala ji do držátka. Pak jsem se dychtivě vrhla na sáček s čokoládovými bonbóny. Hned jsem první rozbalila a strčila ho do pusy. Jak já miluju čokoládu.

„Chceš taky?“ zeptala jsem se Edwarda, a nabídla jsem mu sáček. Přece jenom to platil, tak jsem mu mohla alespoň pár bonbónů dát.

„Ne, díky,“ řekl a dál se věnoval jízdě. Neznala jsem člověka, který by neměl rád čokoládu. Zakroutila jsem nad tím hlavou a trochu se uchechtla. Hned jsem získala jeho pozornost.

„Na co myslíš?“ zeptal se mě.

Na to, že by tě ráda políbila, promluvila část přitahována Edwardem. Okřikla jsem ji.

„Nechápu, jak někdo nemůže mít rád čokoládu,“ řekla jsem a Edward se uchechtl taky.

„Čekal jsem hodně věcí, ale tohle ne,“ řekl a pousmál se.

„No jo, jsem plná překvapení,“ řekla jsem.

„To rozhodně jsi,“ řekl Edward.

Měla jsem pocit, že každý z nás to myslel trochu jinak.

(…)

Zastavili jsme před obyčejným rodinným domkem. Vystoupili jsme z auta a Edward šel zazvonit. Doběhla jsem ho.

„Už bys mi mohl říct, proč jsme tady,“ řekla jsem.

„Pojď a uvidíš,“ řekl Edward a zazvonil.

Uslyšela jsem kroky, a pak chrastění klíčů. Otevřela nám asi čtyřicetiletá žena. Byla celkem malé postavy, černovláska, v očích měla zaznamenáno mnoho zkušeností, vypadal strhaně. Zřejmě si toho v životě dost zkusila.

„Edwarde,“ řekla vesele a zároveň překvapeně a objala ho.

„Ahoj, Becky. Přišli jsme za Tonym. Tohle je Bella,“ řekl Edward a já si s Becky potřásla rukou.

Co tady sakra děláme. A proč tady jsme?

„Tony bude mít radost, že jsi ho přišel navštívit,“ řekla Becky, když nás vedla po schodech nahoru.

Na konci schodů počkala a já šla za Edwardem, který zřejmě věděl, kde ten kluk Tony je. Edward otevřel dveře od posledního pokoje na chodbě a vešel dovnitř. Šla jsem za ním, neměla jsem nejmenší tušení, co mě čeká.

„Ahoj, Tony,“ řekl Edward a já ho poprvé spatřila.

„Ahoj, Edwarde,“ řekl Tony a zadíval se na mě.

Zprvu jsem to trochu nechápala. Tony ležel na posteli v pyžamu a vůbec se nehýbal, v první chvíli se mi to zdálo normální, čekala jsem, že se zvedne a nějak se s Edwardem přivítá. Místo toho šel ale Edward až k němu a poplácal ho po rameni. Tony ale nijak nereagoval. Nezvedl ruce, ani nohy a ani nepohnul krkem. A pak mi to došlo. On byl ochrnutý.

„A kdopak je tohle?“ zeptal se Tony Edwarda.

Zdál se v dobré náladě, jako kdyby o nic nešlo.

„Tohle je Bella,“ řekl Edward a pokynul mi, abych šla blíž. Nějak se mi podařilo přinutit mé nohy do pohybu a stále šokovaná jsem šla k Tonyho posteli.

„Bella, hmmm, je pěkná, ale vypadá pěkně vyjukaně,“ řekl Tony a já rychle změnila svůj výraz. Bylo to ode mě neslušné. Na lidi se přece takhle nezírá.

„Ahoj, Tony, moc mě těší,“ řekla jsem mu a málem mu nastavila ruku na potřesení.

„Ahoj, Bello, taky mě těší. Jsi Edwardova holka?“ zeptal se mě Tony.

„Ne, to vážně ne,“ řekla jsem překvapená, že ho něco takového napadlo.

„Když ne, tak ne. Alespoň mám šanci,“ řekl a zasmál se, jak kdyby řekl povedený vtip.

Nechápala jsem, jak to mohl brát tak dobře. Vždyť je ochrnutý. Kdyby se něco takového stalo mně, rozhodně bych tak veselá nebyla.

„Přestaň se tvářit tak vážně, Bello. Připadám si, jako kdybych byl na pohřbu,“ řekl Tony a zase se zasmál.

„Asi je jenom překvapená, neřekl jsem jí, o co jde,“ řekl Edward.

„Promiň,“ řekla jsem směrem k Tonymu.

„Ty nemůžeš za to, že jsem ochrnutej, tak se nemáš za co omlouvat. Můžu si za to sám, kdybych to tehdy nepřehnal, ještě chodím. Je zázrak, že vůbec žiju,“ řekl Tony.

Přinutila jsem se k úsměvu a přikývla, nevěděla jsem, o čem mluvil. Edward mi to určitě vysvětlí později.

Zůstali jsme ještě chvíli, protože Edward se s Tonym dlouho neviděl. Pak jsme se rozloučili a nasedli do auta směr Forks.

„Co se mu stalo?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme už míjeli ceduli, vítejte ve Forks a on ještě pořád neřekl ani slovo.

„Závodil s auty. Jsou to dva roky zpátky. Tehdy jsem žil na Aljašce a Tony shodou okolností taky. Měl to být závod jako každý jiný, ale pro Tonyho byl poslední. Přehnal to s rychlostí, až příliš chtěl vyhrát. Nezvládl zatáčku a vysekal se. Když ho odvážela záchranka, mysleli jsme, že je konec. Doktoři ho ale zachránili, pokud se to tak dá říct,“ řekl Edward a já pochopila, proč mě tam vzal. Kdyby to dneska dopadlo špatně, mohla jsem skončit jako Tony.

„Jak to myslíš, pokud se to tak dá říct?“ zeptala jsem se ho.

„Jaký si myslíš, že je to život? Nikdy nevstát z postele. Být na někom závislý tak, že tě ten člověk musí i umývat. Nikdy nemoct ven s přáteli. Nikdy nemít nikoho, kdo by s tebou chtěl být. Myslím, že bych raději volil smrt, než něco takového,“ řekl Edward a já s ním musela souhlasit. To nebyl život.

„Takže jsi mě tam vzal, abych už nedělala kraviny?“ zeptala jsem se Edwarda, když už zastavil před mým domem.

Edward zvážněl, pokud to ještě šlo. Pronikavě se na mě zadíval.

„Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo kvůli mně,“ řekl.

„Takže jde o tvoje čisté svědomí. Na mně ti vůbec nezáleží,“ řekla jsem. Proč mi to bylo líto?

„To není pravda. Záleží mi na tobě, Bello,“ řekl Edward a já měla najednou o hodně lepší náladu.

Bylo nemožné, co se mnou dělal. A bylo to špatné.

„Takže tě uvidím zítra ve škole?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, zítra ve škole,“ řekl Edward a usmál se na mě.

„Měj se a díky,“ řekla jsem mu a zabouchla dveře od auta.

Na příjezdové cestě stálo moje auto. Podívala jsem se přes okýnko, jestli mám kabelku uvnitř. Nebyla tam, Alice ji zřejmě zanesla ke mně domů. Když už jsem chtěla od auta odejít, něco mi došlo. Ta promáčklina, která tam tohle odpoledne ještě určitě byla, tam teď chyběla. Auto vypadalo bezchybně, jako obyčejně. Buď jsem měla halucinace, a nebo ji někdo zázračně opravil za čtyři hodiny, což je prakticky nemožné.

Zazvonila jsem na zvonek a čekala, až mi mamka přijde otevřít. To zas bude otázek. Ale nemohla jsem ji vinit, přece jenom jsem na čtyři hodiny prakticky zmizela.

„Bello, kde jsi byla? Alice Cullenová tady nechala tvoje auto a řekla, že něco na odpoledne máš,“ řekla mamka, když mi otevřela vchodové dveře a já vešla dovnitř.  Na botníku byla položena moje kabelka. Alespoň, že se neztratila. Teď jsem jenom musela rychle vymyslet dobrou lež pro mamku. Nakonec jsem rozhodla pro částečnou pravdu.

„Byla jsem venku s kamarádem,“ řekla jsem.

Ano, už to tak asi bude. Edward Cullen je můj kamarád.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 10. kapitola: