Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 9. kapitola

22.09.2012 (12:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 7709×

9. kapitola

Ráno to nebylo o moc lepší. Můj psychický i fyzický stav byly na bodu mrazu. Vůbec se mi nechtělo sejít dolů a čelit Edwardovi nebo Randalovi. V noci se mi o nich dokonce zdálo, a že to nebyly hezké sny. Uhýbala jsem v nich před jejich pohledy a dotěrnými poznámkami o tom, jak je dítě důležité, a že chci zabít živou bytost. Nikdy jsem si nemyslela, že by sny mohly mít až tak silný vliv na psychiku. Připadala jsem si jako přejetá parním válcem. A musím přiznat, i když nerada, že jsem už o svém rozhodnutí nebyla tak přesvědčená. Ale přece se nebudu řídit tím, co si myslí ten moula, který se nějakým nedopatřením dostal do mé rodiny.

Ve snídani jsem se rýpala, kafe jsem už ani nezkoušela, protože jsem věděla, jak by to dopadlo. Hlavu jsem si opírala o ruku položenou loktem na stole.

„Slečno Swanová,“ kárala mě paní Brooksová, „musíte pořádně jíst. Miminko potřebuje jídlo.“ Hodila jsem po ní zamračený pohled. Ještě ona bude začínat. Ale mlčela jsem. Jí to nějak šetrně oznámím, až bude po všem. Dovedla jsem si živě představit, jak by reagovala. To bych už vážně nezvládla.

Proč je mi tak divně, když uvažuju o interrupci? Možná jen malá nervozita, nic jiného.

Edward se objevil ve chvíli, kdy jsem si asi po milionté míchala čaj. Mechanický pohyb, nad kterým jsem nemusela moc dumat. 

„Dobrý,“ zahučel a hned se sápal po hrnku s kávou. Byl rozcuchaný a zjevně právě probuzený.
„Čau,“ odpověděla jsem mu. Pohledem jsem hypnotizovala tekutinu v hrnku, která se pomalu otáčela ve víru způsobeném nerezovou lžičkou. Slyšela jsem, jak vrzla židle, když si sedl a klepnutí talíře, když mu paní Brooksová podala talíř s míchanými vajíčky.
„Děkuju.“
„Co jsem vám říkala?“ ozval se hlas paní Brooksové.
„Že mám snídat.“
„Správně, takže to koukejte sníst. Jdu na chvíli za Randalem a pak chci vidět čistý talíř.“

Edward počkal, až se hospodyně vzdálí a pak se k ní přidal. „Má pravdu.“
„Co zase?“ zeptala jsem se otráveně. Jen prosím nepokračuj ve včerejším rozhovoru, prosila jsem ho v duchu.
„To jídlo. Potřebuješ ho.“ Převrátila jsem oči v sloup. Mám smůlu.
„Já vím sama nejlíp, co potřebuju.“ Nehodlala jsem to s ním zase probírat, takže jsem ho tam nechala sedět samotného a šla si na chvíli sednout do obýváku. Potřebovala jsem chvíli klidu, než se vypravím za Randalem žadonit o práci, kterou mi v poslední době dával dost nerad.

Schoulila jsem se do křesla a zavřela oči. Zhluboka, pravidelně jsem dýchala. To byla pohodička. Jako by bylo všechno při starém. Zamručela jsem a protáhla si ruce.

„Isabello Swanová,“ rozlehlo se domem. Ajaj, to neznělo dobře. Boty paní Brooksové klapaly po dřevěné podlaze. Nejdříve mířily do kuchyně. Slyšela jsem tlumené hlasy a pak změnily směr a postupně se přibližovaly k obýváku, kde už jsem neodpočívala, ale čekala na nastávající bouři.

„Isabello Swanová!“ zahřměla hospodyně na prahu pokoje. „Jak si vůbec dovolujete myslet si, že byste si mohla nechat to dítě vzít? Jak vás taková pitomost vůbec napadla?“ křičela. Paní Brooksovou jsem vždycky považovala za klidného člověka. Nic ji nerozhodilo, nic nerozčílilo. Nikdy jsem ji neviděla, takže rozzuřenou. „Vy jste se snad zbláznila nebo co? Taková úžasná věc vás potkala. Nemůžete jen tak zahodit tak ohromný dar. Jsou tisíce žen, které se o miminko pokoušejí a mají tu smůlu, že to nejde. A vám se to podaří a vymýšlíte takové hovadiny.“ Kdyby mi nebylo tak úzko, musela bych se tomu výrazu zasmát. Místo toho se mi stahovalo hrdlo a v očích hromadily slzy.

„Já… já…“
„Vy co, mladá dámo? Nedovolím vám takhle si zničit život. Jestli do té nemocnice půjdete, tak jsme spolu skončily. Považovala jsem vás za svou rodinu, ale tohle vám odpustit nemůžu.“
„Ale já… vy mi nerozumíte… nechtěla jsem.“
„Ne, slečno, vy nerozumíte. Dítě je požehnání. Dar. Ne něco, čeho se můžete zbavit, když se vám to nehodí,“ pokračovala v lamentacích a ukazovákem šermovala ve vzduchu.
„Ještě to přece není…“
„Ale je, slečno. Sice není úplně vyvinuté, ale je to dítě, miminko. Bude mít oči jako vy, malé prstíčky, nos jako knoflíček. Copak byste dokázala něco takového zabít?“ Slzy mi tekly po tvářích. Klepaly se mi ruce. Místo dalších obhajujících slov ze mě vyšlo jen jakési zavytí. „Rozmyslete si to dobře, protože tím můžete ztratit víc, než si myslíte.“ S tím se otočila a rázně odkráčela.

Rozbrečela jsem se na plno. Cítila jsem tlak na prsou. Automaticky jsem si to místo promnula. Ano, tohle byl přesně ten důvod, proč jsem paní Brooksové nechtěla prozradit své úmysly. I když bych nečekala až takovou reakci. Každé pronesené slovo se do mě zabodávalo jako nůž. Nejspíš bych už byla jako cedník, kdyby to tak skutečně bylo. Každé z těch slov se mi vrylo do paměti spolu s jejím rozhořčeným výrazem.

Objala jsem se rukama. Proč to všechno tak bolí?

„Jsi v pořádku?“ Edward se ke mně pomalu blížil. Chtěla jsem mu odpovědět, odseknout, sprdnout ho… Zatmělo se mi před očima a já ztratila pevnou půdu pod nohama. Zakymácela jsem se. Okamžitě mě podepřely pevné ruce.

„Měla by sis sednout,“ zamumlal a opatrně mě zvedl do náruče. Normálně bych měla spoustu řečí, ale v tu chvíli jsem mu byla vděčná. Opustila mě veškerá zbývající síla. Prostě už jsem dál nemohla. Napětí, které jsem několik posledních dní potlačovala, vybublalo na povrch a smetlo mě jako nečekaná, ale o to silnější tsunami. Složila jsem se jako domeček z karet. Zvládla jsem jen ronit slzy a v hlavě si jako na zaseknuté gramofonové desce přehrávat něco z toho, co řekla paní Brooksová.

Bude mít oči jako vy, malé prstíčky, nos jako knoflíček. Copak byste dokázala něco takového zabít? Jsou tisíce žen, které se o miminko pokoušejí a mají tu smůlu, že to nejde. Jestli do té nemocnice půjdete, tak jsme spolu skončily.

Otřásla jsem se.

„Neměl bych zavolat doktora?“ staral se Edward. Další z věcí, které jsem viděla poprvé. Nikdy bych do něj neřekla, že by se mohl zajímat i o někoho jiného než o sebe.
Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý,“ zaskřehotala jsem, ale nebylo to skoro slyšet.
„Donesu ti trochu vody,“ napadlo ho.

Byl zpátky co by dup. K obličeji mi strkal skleničku do poloviny naplněnou čirou tekutinou. „Dělává se to tak, ne? Když je někomu špatně,“ ujišťoval se. Bylo to srandovní, ale taky milé. Normální Bella by si ho dobírala a vysmívala se mu. Ta nešťastná a vyčerpaná to přijímala bez řečí.

Nepatrně jsem si lokla a prsty si rozmazala slzy po obličeji.

„Tys jí to řekl?“
„Já? No dovol, do cizích záležitostí se nepletu,“ odvětil maličko naštvaně.
„Nikdo jiný to nevěděl.“
„Mluvila venku s Randalem, viděl jsem je oknem. Pak sem přilítla jako fúrie a… zbytek znáš,“ vysvětlil. Přikývla jsem, jakože rozumím. Sledovala jsem vodu ve sklenici, kterou jsem postavenou na břiše držela rukou. S každým nepatrným pohybem se hladina rozvibrovala. Ani na okamžik nebyla v klidu. Jako můj život. Když už to všechno vypadá dobře, zdá se, že jsem konečně nalezla své místo, zem se zachvěje a všechno se čeří.
„Víš, jestli na tom vážně trváš, odvezu tě tam. Myslím, že bys tam měla jet s někým.“

Zvedla jsem pohled. Díval se na mě vážně. Beze stopy výsměchu, zlosti nebo pohrdání, na jaké jsem u něj byla zvyklá. Ani obviňování z toho, co chci udělat, jsem tam neobjevila. Jeho tvář vypovídala o tom, že to myslí vážně. On by to opravdu udělal, i přesto, co všechno mi řekl…

„Zvládnu to sama.“
„Hele, vím, že jsi hrdinka a tak dále, ale určitě po tom budeš oblbnutá všelijakýma práškama nebo co do tebe nacpou. Těžko bys mohla řídit. Takže si, drahá sestřenko, odpusť všechny výmluvy, zítra jedeme mým autem.“

₪₪₪₪₪

Vešla jsem do dědečkovy pracovny. Od začátku svého pobytu jsem neměla čas ten pokoj navštívit. Vlastně mě to ani nenapadlo. Ráno jsem šla pracovat a večer pak rovnou do postele. Ale v ten den mě to tam nějak táhlo.

Vonělo to tam pořád stejně. Tabák, který děda používal do své dýmky. Zhluboka jsem nasála nosem a zavřela oči. Jako by tu byl se mnou. Dlaní jsem přejela po krbové římse. S mírným úsměvem, který se mi po hodné době přikradl na rty, jsem si prohlížela fotky, které tam měl vystavené. Nebylo jich moc. Já při nástupu do první třídy, na ukončení střední školy a na dvoře ranče. Pak tu byl Carlisle s Esmé a jedna fotka Edwarda. Rámeček s ním jsem si vzala do ruky a usadila se s ním do koženého křesla, kde děda kouřívával.

Edward mi maličko připomínal schizofrenika. V jednu chvíli protivný a najednou starostlivý. Uštěpačný a milý. V jednom těle se schovávaly dvě naprosto rozdílné osoby. Začínala jsem z něho být zmatená. Dosud jsem znala jen to špatné, ale na ranči se chvílemi ukazovaly i světlé stránky jeho osobnosti.

Povzdechla jsem si.

Jaké by asi bylo to dítě? Sladká holčička s růžovými mašlemi ve vlasech nebo divoký kluk, který chvíli neposedí? Podobalo by se na mě nebo na Marka? Ať už byl jakýkoliv, chlap to byl pěkný. Měl delší světlé vlasy, úzkou tvář s výraznými lícními kostmi. Nos maličko kulatější a modré oči orámované hustými kartáči řas.

Na co to proboha myslím? vyděsila jsem se.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl stejný už takových let. Zůstane tak navždy nebo se změní jako všechno? Všimla jsem si nějakých papírů, které vyčuhovaly z nedovřené skříňky. To byl celý děda. Papíry strkal všude, kam se vešly. Zvedla jsem se, abych to šla trochu urovnat. Až bude čas, budu se muset vrhnout taky na nějaké to účetnictví. Probrat to tady a vyhodit, co není potřeba, uvažovala jsem a otevřela skříňku.

Mimo hlady potištěných bílých listů se na mě vysypala i dvě foto alba. Se zájmem jsem je zvedla a vrátila se s nimi do křesla. Ta halda počká na později, usoudila jsem.

Panebože. Hned z první stránky modrého alba se zlatými ornamenty na mě koukalo baculaté miminko. Fotka byla černobílá, ale podle tmavých očí a chomáče vlásků na hlavě jsem poznala tátu. Nikdy jsem neviděla jeho fotky jako dítěte. Byl tak roztomilý. Jako mimčo rozvalený nahý na přebalovacím stole, trochu větší s prvními zuby a stále stejně divokými vlasy. Táta na malém koníkovi, u krávy, s vidlemi, s větším koněm… smála jsem se a prohlížela si jeden obrázek za druhým.

Červené album patřilo Esmé. Ano, takhle nějak si představuju malou slečnu, pomyslela jsem si při pohledu na její lokýnky. Třeba je bude mít mé dítě taky.

Mé dítě… Snad poprvé jsem o něm uvažovala jako o svém. Zahnala jsem tu myšlenku. Zítra jsem přece objednaná k doktorovi. Jenže jsem si vzpomněla, co říkal Edward, Randal a paní Brooksová… Nejde to vzít zpět. Jsem rozhodnutá a hotovo!

₪₪₪₪₪

Ve zpocených dlaních jsem drtila bezpečnostní pás. Dívala jsem se přímo před sebe, ale místo cesty do Monroe jsem viděla… Ne, na to nemůžu ani pomyslet.

„Uklidni se, už to budeš mít brzo za sebou,“ řekl Edward. Bylo to poprvé, co promluvil od chvíle, kdy jsme vyjeli.
„Jsem klidná,“ opáčila jsem nepřítomně.
„Jasně, jak nejvíc to jde.“ Sarkasmus v jeho hlase nešel přeslechnout.
„Nikdo tě nenutil se mnou jezdit.“
„Nó jo, naše stará Bella je zpátky. Jako tichá holka ses mi líbila víc,“ podotknul.
„Polib mi.“

Zase se vrátil Edward pitomec. Kampak asi zastrčil toho ze včerejška? Snad nespáchal nějaký zločin… Hahaha, dneska srším vtipem.

Až před kliniku jsme dojeli mlčky.

„Takže… měl bych ti popřát štěstí nebo tak něco?“ Jeho otázku jsem nechala bez povšimnutí.
„Až budu hotová, tak ti zavolám.“ Už jsem vystupovala, když… „Díky moc. Za všechno.“

Šla jsem, co noha nohu mine. A čím blíž ordinaci jsem byla, tím hůř mi bylo. Dech se mi krátil a srdce prudce bilo. Neměla jsem daleko k omdlení.

Otevřela jsem dveře a málem se srazila s maminkou s kočárkem, která právě odcházela.

„Jejda, promiňte,“ omlouvala se.
„Nic se nestalo.“
„Jsem s tím trochu neohrabaná,“ ukázala rukou na kočárek, ve kterém leželo miminko. Vypadalo jako panenka. Tak maličké, že se v prostoru kočárku skoro ztrácelo.
„Je tak drobné,“ zašeptala jsem.
„Říkala jste něco?“
„Jak je staré?“
„Necelý měsíc. Je to moje zlatíčko. Nejdřív jsem si nemohla představit, že bych ji měla a teď, že bych ji neměla. Ale to jednou poznáte sama.“

Dítě sebou v kočárku začalo nepatrně mlet, jakoby tím chtělo vyjádřit svou netrpělivost.

„Už musíme jet. Nashledanou.“
„Nashle.“

Stála jsem mezi dveřmi a nedokázala udělat krok vpřed. Obě dlaně jsem měla přitisknuté na břiše, jako bych chtěla chránit, to, co se schovává uvnitř. Ano, mou povinností je chránit své dítě a to před vším a přede všemi, i před sebou.

Nemůžu ho jen tak vymazat, protože ono je a i přesto, že se ještě nedává najevo svou přítomnost, vím o ní. Cítím, že je mou součástí. Jak jsem si mohla myslet, že bych se ho mohla zbavit? Takového bezbranného drobečka.

S úsměvem od ucha k uchu jsem zakroutila hlavou. Ne, nedám ho. Nikdy!

„Edwarde, jsi ještě u auta?“ zeptala jsem se do telefonu.
„Už je po všem? Jsi připravená jet domů?“ Zněl překvapeně.
„Jo. Jsem připravená…“ Být matkou dodala jsem v duchu.

Zkrátka jsem ji nemohla nechat to udělat. Copak nás asi čeká dál?

Opět Vám moc děkuju za komentáře!:-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 9. kapitola: