Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 5

10.10.2011 (11:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1938×

„Iss, mám tu něco, co by tě mohlo zajímat,“ vytrhl ji z bezostyšného zírání na jeho záda Jake, „podařilo se mi získat nejnovější poznatky k té zbrani. Sice tomu houby rozumím, ale i tak myslím, že jestli se jim podaří dopravit ji k nám, máme velký problém. A tím velký myslím opravdu velký. No, raději se podívej sama.“

Isabella potřásla hlavou, aby z ní vyhnala vzpomínky na Jakea na střední škole, přičemž jí pár pramenů rozpuštěných vlasů přelétlo dopředu a zůstalo ležet na levém rameni.

Když Jake nezaznamenal žádnou odezvu, otočil se a opětoval Isabelle tázavý pohled. Ta se ihned vzpamatovala a dvěma ladnými kroky přešla ke stolu a stoupla si vedle Jakea. Jak se sehnula k zemi, aby odložila kabelku, vlasy jí skryly tvář a neodhalily ji Jakeovi ani ve chvíli, kdy se opřela rukou o stůl a zadívala se na monitor.

Jake se otočil i se židlí a snažil se soustředit se na informace, které naskakovaly na monitoru. Bohužel pro něj většinu jeho myšlenek zaměstnávaly vzpomínky na to, jak se kdysi mohl Isabelly dotýkat a že se nikdy nenabažil její vůně a hebkosti jejích vlasů, která se nedala srovnat ani s nejjemnějším hedvábím. Ve chvílích, kdy měl hlad, mu zase barvou připomínaly tekutou čokoládu.

Jen jeden dotek, smlouval sám se sebou, zatímco Isabella věnovala plnou pozornost monitoru a na něho se ani neohlédla.

Nevydržel to, vzdal snahu o soustředění se na práci a vztáhl ruku k mahagonové cloně jemně vlnitých vlasů, jež mu bránila ve výhledu na jedinou dívku – nyní již mladou ženu – kterou kdy doopravdy miloval.

Opatrně vzal jeden pramen do prstů, jako by to snad opravdu bylo to nejvzácnější hedvábí, a lehce ho promnul.

Sám pro sebe se usmál, protože jeho odhad, že její vlasy jsou pořád stejné jako kdysi, byl správný a zároveň se mu hlava zaplnila vzpomínkami na chvíle, které trávili spolu.

Jednou, velmi brzy ráno, vlezl oknem do Isabellina pokoje, aby ji vzbudil a mohli se spolu jít podívat na východ slunce nad horami. Při otevírání její okno vrzlo a ona se otočila na posteli, ale oči neotevřela. Když došel přes pokoj až k ní, zjistil, že její tvář před jeho pohledem částečně skrývá pramen vlasů. Pokusil se ho tedy opatrně odsunout na polštář, aby se mohl ještě chvilku kochat svou spící kráskou, než ji probudí. V tu chvíli byl rád, že nemohl dospat a přišel s předstihem.

„Jakeu...“ zamumlala ze spaní. Jeho ego vystřelilo do nebeských výšin, protože když už se jí o něm i zdá, tak to znamená jediné...

„Jakeu,“ přerušil nit jeho vzpomínek hlas Isabelly stojící vedle něho, „můžu se zeptat, co to děláš?“

Namísto, aby stáhl ruku zpět a tvářil se jako dítě přistižené při něčem zakázaném, jí opětoval sebevědomý pohled a pomalu, jako by se s ní tím jedním a posledním dotykem loučil, vzal do ruky všechny vlasy spadlé podél tváře a opatrně je položil na její záda. Letmo se přitom dotkl prsty bledé pokožky na jejím krku.

„Nemohl jsem si pomoct. Tak dlouho jsem tě neviděl...“ řekl tiše, aniž by spustil pohled z její tváře.

Atmosféra kolem nich se začala plnit všemi emocemi, které mezi nimi dříve bývaly a ani jeden nebyl schopen ten kouzelný okamžik zničit byť i jediným pohybem.

Zaťukání na dveře to ovšem udělalo za ně. V ten okamžik od sebe odskočili, jako kdyby dostali ránu od toho druhého.

„Jime!“ vyjekla Isabella a tváře jí lehce zrůžověly. Jake po něm mrskl pohled, který hovořil za vše, a otočil se k počítači, aby stáhl a vytiskl nejnovější informace.

„Isabello, tohle ti posílá Preston,“ řekl poněkud rozpačitě Jim a hodil jí žlutou složku. Isabella ji chytila do obou rukou a okamžitě ji otevřela, aby mohla ignorovat posla.

Jim pochopil, že přerušil něco, co mohlo ještě chvíli trvat a navíc se vystupňovat, ale jak to, sakra, mohl vědět? Jake tohle nikdy nedělal v práci, tak proč teď?

Na druhou stranu, on si určitě najde nějaké večerní povyražení, takže na to snad brzy zapomene.

Rychle za sebou zavřel dveře a spěchal, aby se mohl Samirovi pochlubit dalším Jakeovým brzkým úlovkem.

Isabella se začala plně věnovat práci, a tak si ani nevšimla, že ze složky, kterou má rozečtenou, vypadl list papíru. Jake u počítače zaznamenal jakýsi pohyb v periferním vidění a sehnul na zem pro jeho původce.

„Dnes v osm, bistro Sunrise, podpis velké pé,“ přečetl nahlas. Isabella vzhlédla a pokusila se Jakeovi papír vzít.

„Kdopak to je? Žeby Jim Powell? Copak s ním máš?“

„Nebo taky Preston, že?“ odpověděla Isabella kousavě, když letmo spatřila rukopis, jehož majitele dokázala neomylně identifikovat.

„Ten by se nedovážil. Určitě je to Jim. A ty mi řekneš, co s ním máš,“ nenechal se odradit Jake.

„Nemám s ním nic, protože žiju v domnění, že on se tak nějak... sblížil se Samirem,“ odpověděla Isabella vyhýbavě. Ne že by některá témata nedokázala rozebírat, ale prostě nevěděla, jak přesně by měla nazvat vztah Jima a Samira.

„Jo, možná až moc. Věděla jsi, že spolu chodí pít a lovit do baru Sundown? Aspoň myslím, že se to tak jmenuje. Kdo si to má pamatovat?!“

„Tak jo, vysvětlím ti to. Bistro Sunrise má otevřeno dvacet čtyři hodin denně i o svátcích a nejvíc lidí tam chodí na snídaně. Je odtamtud pěkný výhled na východ slunce. Naopak bar Sundown, který vlastní mimochodem stejný majitel jako bistro, poskytuje zákazníkům i soukromé salonky, které jsou o dvě patra výš a je z nich dobrý výhled na západ slunce. Myslela jsem, že tohle už víš. Vždyť tu bydlíš už dost dlouho. Snad.“

„Jo, něco jsem o tom slyšel, ale rozhodně tě nenechám, abys zamluvila téma, které mě opravdu zajímá. Takže, spala jsi s Jimem nebo ne?“ zeptal se přímo a Isabelle vypadla složka z ruky a papíry se rozlétly do všech stran.

„Tak to tedy ne,“ odsekávala, zatímco sbírala jednotlivé papíry a rovnala je zpět, „ani jsem si s ním nikdy nevyrazila.“

„Teď pěkně kecáš!“ probodl ji pohledem, jako by z její zčervenalé tváře mohl vyčíst pravdu, „slyšel jsem Samira, když zpovídal Jima ohledně schůzky s tebou.“

„A co říkal?“

„To si nejsem úplně jistý, protože to odposlouchávací zařízení bylo nové a špatně nastavené, ale od té doby ti Samir říká Rychlovka Swanová.“

„No, myslím, že si budu muset s Jimem něco ujasnit, až se potkáme,“ odpověděla Isabella klidným hlasem, ale v očích jí zlobně zablýsklo.

„Když ti dám všechny informace, které jsem našel, vynecháš mě z toho vašeho rozhovoru?“ pokusil se smlouvat Jake.

„Pokud budou užitečné, zvážím tvou prosbu. Nejdřív je ale potřebuji pročíst,“ odpověděla a přemýšlela, kam se uchýlí, než bude porada, aby si mohla v klidu projít to, co jí Jake vytiskne.

Řádky na monitoru Jakeova počítače se přestaly pohybovat a ozvalo se pípnutí. Isabella i Jake vzhlédli.

„Odstřihli nás. A vypadá to, že přišli na to, že jim někdo sosá z jejich sítě,“ podotkl Jake a ukázal na jeden řádek, který se Isabelle zdál stejný jako všechny ostatní.

„Takže už tam nemůžeš?“ zeptala se.

„Ani nemusím. Podařilo se mi dostat všechno, co měli na serveru, mám dokonce nákresy a popisy té zbraně. Za to se prohlašuji zaměstnancem měsíce,“ řekl Jake hrdě a poplácal se rukou po rameni. Isabella se rozesmála.

„Máš všechno vytištěné?“

„Jop, najdeš to za rohem v místnosti s tiskárnami,“ odpověděl.

„V tom případě se s tebou loučím. Uvidíme se na poradě,“ řekla Isabella, zatímco sbírala kabelku ze země.

„Ty mě tady jen tak necháš?“ Znělo to vystrašeně.

„Jestli se bojíš, tak si rozsviť,“ poradila mu a otevřela dveře, „jo a Jakeu?“

„Ano?“

„Díky.“ S tím dveře zavřela.

„Není zač,“ zašeptal Jake do ticha kanceláře a opět se ponořil do krabice vzpomínek s nápisem Iss.

Doufám, že se pátá kapitola líbila. Šestá už je na světě. Ještě poslední úpravy a jde do administrace.

Věnováno Bubulience...

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 5: