Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 17

Poslední naděje 17

„Esmé jistě věděla, o co jde, a přesto – nebo možná právě proto – dělala, že nic neslyšela. Isabelle o něco víc zčervenaly tváře, když si uvědomila, čím to bylo způsobeno.“

Příjemné počtení přeje Myfate.

„Jak je to dlouho? Šest let?“ zeptala se Tanya a nespouštěla z ní zrak.

„Tak nějak.“

„Vím, že jsi mi říkala, že budu překvapená, ale že až takhle? Teda Alice!“ vydechla Tanya a podívala se na černovlasého elfíka, kterému hrál na tváři potěšený úsměv. „Abych to vysvětlila, tak tady s Iss jsem byla první dva semestry v ročníku na vysoké. Mě to přestalo bavit, takže jsem odešla, ale jak to tak sleduji, ty jsi školu dokončila, že?“ Isabella přikývla.

„Teď je to Bella, náš vážený host, kterého si přivedl Carlisle,“ řekla Esmé, jako by všechny přítomné i v doslechu nabádala ke slušnému chování.

„Myslím, že bychom ji měly nechat najíst. Na ostatní bude čas později,“ prohlásila Alice ve chvíli, kdy se Esmé nadechovala k pokračování, a významně pohlédla na sestry Denaliovy. Obě souhlasně přikývly, Tanya popřála Isabelle dobrou chuť a s Alice v patách zmizely kamsi pryč.

„Bello?“ oslovila ji Esmé, jakmile osaměly. „Nevadilo by ti, kdybych na chvilku pustila kluky? Mám pocit, že jsem tam nedala všechno, co bych měla.“

Isabellu napadlo, jestli mají upíři skutečně tak dobrou paměť, jak pochopila z Jakeova vyprávění, ale zeptat se styděla. Přeci jenom by to mohlo být bráno jako urážka. Naštěstí pro ni to Esmé vysvětlila bez dalšího vyptávání, protože když se dlouho neozývala, otočila se na ni a uviděla její všeříkající výraz ve tváři.

„Náš druh má paměť... asi jako počítač... Hodně počítačů... Dohromady.“ Zdálo se, že kdyby mohla, začervenala by se. Zřejmě si vybavila, proč zapomněla.

„Jsem si jistá, že to chápu, a vlastně mi do toho nic není,“ odpověděla Isabella spěšně, protože měla pocit, že zasahuje do jejího soukromí. A něco takového by rozhodně dělat neměla.

Trapnou chvilku mezi nimi přerušila právě Esmé, když vzala dálkové ovládání a pustila svůj oblíbený pořad na plazmové televizi zavěšené na protější stěně.

Isabella musela uznat, že jsou skutečně pohlední. A že umí vařit, to se jim taky musí nechat. Navíc jsou velmi dobře sehraní, takže jim jde práce od ruky, třebaže se pohybují lidskou rychlostí a ještě se vzájemně stíhají doplňovat v radách ohledně jednotlivých ingrediencí a koření.

Stačilo pár minut a Isabella ztratila veškerý zájem o to, co říkají, a začala po nich nepokrytě pokukovat. Přemýšlela, který z nich je hezčí, ale zároveň jí to srovnávání připadalo nemístné, protože jsou tak rozdílní.

Jason je o něco vyšší než Jamie, má tmavší pleť, velké zlatavé oči a černé vlasy sepnuté do ohonu. Výraznější nos a strniště na tváři z něho dělají dominantního muže. Jamie vedle něho působí tak nějak křehce. Je drobnější, s rozcuchem stříbrných vlasů a pronikavýma černýma očima usazenýma v klukovské tváři.

Detailnější záběr kamery na Jasona ji přiměly k zamyšlení nad jeho podobností s Jakem. Ano, skutečně si jsou podobní, ovšem zdaleka ne tolik, aby mohli být příbuzní. Spíše by je nazvala stejným typem muže. Do jejího srovnávacího přehledu najednou pronikly vzpomínky na poslední hodiny s ním a ona bezděčně zadržela dech. Nechala se zaplavit příjemnými pocity a její tělo reagovalo tím pro ni tolik známým způsobem...

„Nech si chutnat,“ přerušila zanedlouho její dumání Esmé a položila před ni talíř s jídlem. Na televizi namísto kluků doběhly závěrečné titulky právě ve chvíli, kdy o sobě Isabellin žaludek dal dost hlasitě vědět.

„Děkuji,“ špitla tiše a zvedla vidličku, aby si nabrala první sousto do úst.

Jakmile ho spolkla, okamžitě se hladově vrhla na zbytek jídla na talíři, aniž by věnovala pozornost čemukoli jinému. Alespoň dokud bylo co jíst. Potom se podívala na prázdný talíř a s omluvným výrazem se otočila na Esmé.

„Vím, že tohle nebylo zrovna chování hodné dámy... ale když ono to bylo tak dobré... Ani nevím, kdy jsem něco tak výtečného jedla naposledy.“ Její tváře dostaly růžový nádech.

„Jsem ráda, že ti chutnalo. A s etiketou si nedělej starosti,“ usmála se na ni shovívavě Esmé a byla ráda, že si Carlisle nepřivedl domů druhého Emmetta. Ještě větší radost měla ovšem z toho, že jí bude vařit. Konečně bude moci někomu dát ochutnat všechna – nebo alespoň v to doufala – jídla, která se naučila. Třeba by také mohla zkusit něco vlastního...

„Jsme doma!“ zavolal Emmett na celý dům, čímž přerušil tok jejích myšlenek, a proběhl kolem dveří do kuchyně s Rosalie v náručí.

Esmé si povzdechla. Kdyby si to alespoň odbyli venku... Hlavně, že byli oblečení...

Isabella se na ni tázavě zadívala a přemýšlela, co se jí honí hlavou.

„Prostě to ignoruj,“ poradila Isabelle a až příliš rychle se jala sklízet její talíř ze stolu. Ještě než se stihla zeptat, co že to má ignorovat, ozval se z horního patra dost hlasitý zvuk. Znělo to jako praskající dřevo.

Esmé jistě věděla, o co jde, a přesto – nebo možná právě proto – dělala, že nic neslyšela. Isabelle o něco víc zčervenaly tváře, když si uvědomila, čím to bylo způsobeno.

„Tak... Co bys chtěla dělat, Bello?“ zeptala se Esmé znenadání. Jen pokrčila rameny a přemýšlela, jestli by se neměla odebrat zpět do svého prozatímního pokoje. „Pokud se ti nechce spát, můžeš si v Carlisleově pracovně půjčit něco na čtení. Jsem si jistá, že se tam najde kniha, která se Ti bude líbit.“

„To zní dobře.“ S těmi slovy se zvedla ze židle a následovala Esmé do patra, kde se zastavily u dveří hned vedle Isabellina pokoje.

„Tady má Carlisle své království,“ řekla pyšně a ukázala na místnost o něco větší než její vlastní pokoj a celou obloženou policemi s knihami, z níž vedly dvoje dveře. Jedny, jak Isabella zpozorovala, do jejího pokoje a jedny do pokoje hned vedle. Hádala, že tam budou mít nejspíš on a Esmé ložnici.

„Působí to tu útulně...“ Nevěděla, jak jinak to nazvat. Možná domácky? Tak nějak si tu opravdu připadala jako doma – obložená hromadou knih, s nábytkem z ebenového dřeva na stejně tmavé podlaze, částečně pokryté vysokým kobercem. „Sem chodíte číst?“

„Tahle místnost má totiž jednu výhodu – stěny i dveře mají zvukovou izolaci. Takže pokud se Emmett nerozhodne někde v nejbližším okolí domu uspořádat ohňostroj nebo párty se svými spolužáky, budeš tady mít klid.“ Z jejího hlasu zazněla výhrůžka, jistě adresovaná jmenovanému.

Isabella se rozhlédla po místnosti a najednou ji napadlo, jak by ji mohla využít. Čtení bude muset počkat.

„Bylo by možné, abych si mohla popovídat s Tanyou?“

„Samozřejmě. Jsi tu na návštěvě, ne ve vězení,“ pokárala ji mírně, protože na takovéhle dotazy nebyla zvyklá. „Její pokoj je ten na konci chodby po levé straně, můžeš tam za ní zajít,“ odpověděla Esmé s úsměvem a ukázala směr, kterým se má vydat.

„Děkuji,“ špitla Isabella a vydala za přítelkyní, kterou tak dlouho neviděla.

Když došla k prosklené stěně, která poskytovala výhled na okolní lesy, už měla myšlenky naprosto jinde. Její mysl se toulala kdesi ve vzpomínkách z prvního ročníku na vysoké a přemítala, jak je možné, že si nevšimla té odlišnosti mezi Tanyou a ostatními lidmi. Kdyby se nad tím jen trochu zamyslela, jistě by ji napadlo, že není tak úplně člověk. Tehdy ovšem měla jiné starosti než zkoumat původ své přítelkyně.

Vzala za kliku dveří a ocitla se v pokoji, který jistě nemohl být její. Všechny věci zde byly srovnány, aby nenarušovaly ten okouzlující pohled z okna, které se táhlo namísto celé jedné stěny. Veškerý nábytek byl situován tak, aby při jeho využívání bylo možné dívat se ven, a protější stěna byla pokrytá různými hudebními nosiči a také mnoha knihami.

Jen jí vrtalo hlavou, proč zde není žádná postel – našla pouze pohovku a v jejím nejbližším okolí zaznamenala nejohmatanější výtisky knih. Než ovšem došla k závěru, že zřejmě není potřeba, navzdory čemuž se jí vybavil příchod Rosalie a Emmetta, někdo si za jejími zády odkašlal.

Měla největší chuť dotyčnému říct něco pěkně od plic, protože takové chování je od upíra naprosto nevhodné, ale když se otočila, slova se jí zadrhla v krku a ona nebyla schopná ani polknout.

„Tady nemáš co dělat!“ zavrčel na ni a zatímco ona udělala jeden opatrný krok stranou a zírala na něho jako opařená, protáhl se kolem ní, aniž by se jí dotkl, a zabouchl jí dveře před nosem.

Isabella se dvakrát zhluboka nadechla a zase vydechla a potom se začala rozhlížet po chodbě a přemýšlela, kde udělala chybu. Netrvalo dlouho a zjistila, že Tanya bydlí naproti, a to právě ve chvíli, kdy odtamtud vystrčila hlavu.

„V pořádku?“ zeptala se a zamračila se na dveře, zpoza nichž se ozvalo naštvané zavrčení.

„Nic se nestalo. Vím, že tu nejsem vítaná,“ odpověděla se stopou smutku v hlase a pokusila se o úsměv.

„To není pravda. Já tě vidím opravdu ráda. Pojď dál, máme si toho tolik co říct...“ Isabelle se zvedly koutky úst do upřímného úsměvu a nabídku k popovídání přijala, třebaže měla jednu výhradu. Posunky Tanye naznačila, aby ji následovala a mluvit začala až ve chvíli, kdy za nimi zavřela dveře pracovny.

„Jsem tak ráda, že tu je aspoň někdo, koho znám. A co tu vůbec děláš? A jak dlouho už jsi...?“ I když to nedořekla, v jejím hlase byla znatelná úleva, že je odtamtud pryč.

„Myslím, že správné slovo, které hledáš, je upír. Tím jsem už pár století, před nějakou dobou jsem to přestala počítat. No a jsem tu, abych dělala své sestře družičku na svatbě,“ odpověděla bez váhání. „Posaď se, musíš se šetřit. Carlisle říkal, že se o tebe máme dobře starat.“

„Smím se na něco zeptat?“ Tanya se na ni na okamžik zadívala a potom jí přes tvář přeletěl náznak poznání.

„Nebo spíš na někoho?“ uculila se vědoucně a Isabella jen plaše přikývla.


 


Doufám, že se kapitolka líbila a ráda bych ji věnovala svému nakopávacímu týmu za to dlouhé čekání. Dámy, děkuji za vaši výdrž a doufám, že si udržím vaši přízeň. ;-)

Myfate :o)



« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 17:

 1
2. Myfate admin
06.09.2012 [19:59]

MyfateMarcela:
Jéé, promiň. Zapomněla jsem na správný formát... Ale příště se polepším. Emoticon
Myfí :o)

1. marcela
06.09.2012 [19:50]

Líbí,líbí,líbí moc líbí. EmoticonMyfí,chci ti moc poděkovat,že jsi na mě nezapomněla a poslala mi to na mail. Emoticon EmoticonA jako vždy,jsem to nerozbalila. Emoticon Emoticon Moc se těším na další.A věř mi,že já si ráda počkám. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!