Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 10

Poslední naděje 10Hlásím se s dalším dílkem PN.
Dozvíte se, koho Jake našel, a taky se přesvědčíte, že čas je jen relativní pojem.
Přeji příjemné počtení. Myf :o)

„Mám tu shodu. Dvě jména. Carlisle Cullen a Edward Cullen. Ten první byl ve čtyřicátých letech zaměstnaný v Seattleské všeobecné. Pak o něm nejsou záznamy až do roku... dva tisíce – tehdy pracoval na Aljašce a od začátku letošního roku je vedený jako zaměstnanec nemocnice ve Forks.

Ten druhý, Edward, pracoval v sedmdesátých letech ve Vancouveru poté, co tam dostudoval poslední semestr vysoké. Odsloužil si tam také stáž. Ve Forks dělá stážistu Carlisleovi, diplom má z Chicaga, kde se údajně i narodil...“

 

 

Když Jake skončil, Isabella přemýšlela o všem, co jí řekl. Kdyby měla sama mít takový život, jaký si představovala, že vedou ti... Cullenovi, asi by ji to hodně brzy přestalo bavit. Po celou dobu setrvávat v utajení a hrát si na lidi, aby na ně nikdo nepřišel. Neznala přesné důvody pro jejich chování, ale připadali jí jako rodina, která nestojí o zásah do soukromí. Proto všechno to stěhování, vily v lesích opředené různými historkami, zřejmě ani nemohli mít mnoho přátel...

„Iss, podívej se,“ přerušil její myšlenkový pochod Jake. „Řidičské průkazy obou Cullenů a adopční listy jsou v jejich kartách. Otec a syn.“ Isabella chvíli sledovala fotografii otce, který vypadal sotva na nějakých dvacet sedm, víc by mu určitě nehádala. V jeho přítomnosti musí mít všechen nemocniční personál opačného pohlaví velký problém soustředit se na práci. Blond vlasy, hnědé oči, bledá pokožka – samo o sobě nic neobvyklého, ale přeci jen na něm i přes ten neutrální pohled bylo něco zvláštního.

Přesunula se k synovi. Téměř stejná barva očí, ovšem pohled, který jasně říkal, že navzdory veškeré snaze se prostě nezatváří tak, jak fotograf chtěl. Bronzové vlasy, které tvořily kolem jeho hlavy rošťácký rozcuch a umně tvarovaná ústa, jejichž jemný úsměv neodhaloval zuby. Pokud ten první rozptyloval ženy ve svém okolí, z tohohle musely jít všechny do mdlob.

„Říkal jsi, že mají zlaté oči, tihle mají hnědé,“ prohlásila Isabella, aby odvedla své myšlenky jinam. Její naděje na to, že se Jake mýlí nebo sehrál velmi dobrý žertík, byla zadupána do země velmi účinně slovy, která zároveň zchladila její horkou hlavu.

„Říkal jsem toho mnohem víc. Mimo jiné jsem se také zmínil o tom, že se jim barva očí mění,“ odpověděl Jake a teprve nyní si všiml Isabellina pohledu. „Iss, nemyslíš to vážně, že ne? Vždyť je to pijavice!“ Isabella potřásla hlavou, dopila zbytek už studeného kafe a odešla do kuchyně. Jake vyskočil ze židle, jako by seděl na doutnajícím zbytku upíra, a rychlým krokem ji následoval.

Zatímco Isabella omývala hrnky od kávy a její myšlenky se potulovaly, časem i prostorem netknuté, Jake si ji prohlížel a byl odhodlaný nenechat ji udělat špatné rozhodnutí.

„Jakeu,“ oslovila ho vemlouvavě, když uviděla jeho výraz. „Nechystám se udělat žádnou hloupost. A kdyby ano, následky svého jednání si stejně ponesu sama, protože už jsem dospělá a nikdo nade mnou nedrží ochrannou ruku.“

„Já ano,“ odpověděl bez váhání.

„Kdysi tomu tak opravdu bylo, ale to už je dávno. Dospěla jsem.“ Jake se na ni podíval nesouhlasným pohledem.

„Tak mi aspoň slib, že zůstaneš taková, jaká jsi,“ dodal rezignovaně a povzdechl si.

„Nejsem si jistá, že ti rozumím.“ Opravdu vypadala zmateně. Dokonce hrnek v jejích rukách se na okamžik zastavil, jak se zamyslela.

„Slib mi,“ odříkával Jake pomalu a upřeně při tom pozoroval znovu se otáčející hrnek v její ruce, „že nebudeš chtít, aby tě přeměnili.“

Oba sebou trhli při tříštivém zvuku, jenž vyloudil dopad hrnku z Isabelliných rukou na dlažbu. Střepy se rozlétly po celé kuchyni a Isabella si rukama zakryla ústa.

„To nemůžeš myslet vážně!“ dostala ze sebe po chvíli zírání na Jakea a ověřování si, zda tohle není ten vtip, na který celou dobu čekala. „Vždyť jsem je v životě neviděla. A nejspíš ani neuvidím...“ dodala, když pochopila, že ani to nebylo myšleno méně vážně než všechno předchozí.

„Ale uvidíš. Jen to musíme naplánovat. To oni nám pomůžou s tímhle případem,“ odpověděl Jake a nevypadal, že by ho její reakce aspoň trochu překvapila.

„Ale jak? Kdy...? Co vůbec...?“

„Proč myslíš, že jsme tady? Myslíš, že jsem Prestona ohrozil jen proto, abychom si mohli v klidu popovídat?“ zeptal se Jake sakrasticky a přemýšlel, jestli ho Isabella skutečně poslouchala. Už v kanceláři jí přece řekl, že ví o někom, kdo by jim mohl pomoci.

„Jen mě překvapilo, že bychom se s nimi měli setkat,“ odpověděla tiše, zatímco sbírala střepy hrnku po zemi a přemýšlela, jestli náhodou ještě nespí.

„Ne my, ale ty,“ opravil ji Jake a Isabella sebou trhla a sykla. Pohotově vyskočila, strčila pravou ruku do dřezu a pustila na ni studenou vodu. Teprve v okamžiku, kdy si všiml, že odtékající voda je růžová, došlo mu, co se stalo. I na bílé podlaze kontrastovalo několik rudých kapek a jedna menší loužička v místě, kde se pořezala o střepy.

Sesbíral tedy všechny střepy, které viděl, a vyhodil je do koše v rohu místnosti. Potom v jednom šuplíku našel papírové utěrky a setřel krev z podlahy. Isabella se zatím pokoušela zastavit krvácení a oba při tom mlčeli.

Po chvíli promluvil první Jake.

„Ukaž mi to,“ nařídil jí trochu příkřeji, než původně zamýšlel, třebaže počítal s odporem. Nezklamala ho a s rázným „ne“ před ním poranění skryla za zády. Věděl, že dohadování by nemělo smysl a pokud se jí krvácení doteď nepodařilo zastavit, bude potřebovat lepší ošetření než studenou vodu. Proto ji také jedním rychlým pohybem uvěznil ve svém objetí s rukama za zády a svými dlouhými prsty obemkl její drobná zápěstí, aby se nemohla bránit.

 

Isabella se v tu chvíli ani bránit nechtěla. Byla příliš blízko, než aby mohla i jen volně dýchat. Vliv, který na ni měl kdysi, se projevil znovu. A v plné síle. Právě teď...

Jakási téměř neznatelná část jí samotné měla stále připomínky k jejímu zranění a protože se jí nepodařilo krvácení zastavit, určitě bude zase špinavá podlaha... ale v tu chvíli to byl ten nejmenší problém.

V Jakeově objetí, s hlavou rezignovaně opřenou o jeho hruď, mohla jen vdechovat jeho vůni a bezbranně přihlížet tomu, jak omamuje její smysly a její tělo přestává odporovat.

„Iss?“ zašeptal Jake tak potichu, že ho sotva slyšela. I když věděla, jak hluboký pád ji čeká, přesto vzhlédla. Setkala se s jeho pohledem, který byl černější než nejtemnější lesy kolem Forks, a v němž se ztratila ještě snáze než před lety sama na procházce. Padala do víru nových myšlenek a pocitů i starých vzpomínek. Nebyla schopná rozlišit, co bylo dřív a co je teď, nemohla volně dýchat, nedokázala myslet. Realita a sny se prolnuly a společně vytvořily jediné – tento okamžik.

Bez naděje na únik a s celou myslí upnutou k tomu, aby se čas pohyboval rychleji, se dívala, jak se vzdálenost mezi nimi zkracuje. Ve chvíli, kdy měla pocit, že se už už musí setkat, zavřela oči a snažila se připravit na to, co přijde. Ale její snaha byla k ničemu, protože v okamžiku, kdy se o její ústa otřela ta jeho, definitivně ztratila kontrolu nad svým tělem i myslí. Dlouho potlačované emoce ji zaplavily natolik, že i bez racionálního uvažování věděla, co chce. Co potřebuje...

Ani jeden by nebyl schopen sdělit slovy vše, ale do toho relativně krátkého okamžiku, který jejich polibek trval, vložili všechny emoce z doby po rozchodu, během odloučení, setkání i z uplynulých několika měsíců, kdy kolem sebe chodili po špičkách a jeden druhého se báli dotknout v domnění, že ten druhý si to nepřeje. Ona si nepřipouštěla, že jí chybí natolik, aby uvažovala o tom, že by ho znovu pustila do svého života. On po ní toužil tak, že ze svého života během chvilky vytěsnil všechny ostatní.

 

Isabellino tělo ochablo v Jakeově náruči a on se velmi rychle vzpamatoval, aby dokončil, co začal. Otočil ji a zády opřel o sebe, aby neupadla, protože tušil, že se jí točí hlava. A konečně se mohl podívat na její ruku. Krev už netekla tolik, ale říznutí bylo dlouhé a hluboké a on se obával, že mu nezbyde nic jiného, než vzít jehlu a nit a zašít to.

Zkusil ještě jednu možnost – stiskl ránu z obou stran prsty a držel ji u sebe. Pokud do pár minut takto pod tlakem přestane krvácet, ušetří ji zbytečné bolesti, kterou stejně zavinil jen on. A navíc by ji i způsobil.

Během čekání na verdikt stáli oba v tichosti, Isabella se pomalu uklidňovala, její srdce zpomalovalo, stejně jako dech a do tváří se jí vracela její obvyklá světlá barva. Téměř celou svou vahou byla opřená o něj a měla zavřené oči. Zdálo se, že navzdory situaci si ten okamžik vychutnává. Stejně jako on.

„Co teď?“ zeptala se šeptem Isabella, aniž by otevřela oči. Znělo to zmámeně a unaveně. Jake ji namísto odpovědi zvedl do náruče a odnesl do obývacího pokoje na pohovku. Tam ji položil a s tím, že si má ránu zatím tisknout sama, odešel zpět do kuchyně. Když jí však věnoval poslední pohled předtím, než odešel, zahlédla v jeho očích vědoucný záblesk. Něco ho napadlo.

Slyšela, jak otevírá dveře lednice, a během pár sekund byl zpět a v ruce třímal skleněnou lahvičku s jakousi čirou tekutinou. V tu chvíli jí bylo jedno, co se s ní bude dít. Byla unavená a cítila, že se potřebuje vyspat, takže byla ochotná udělat cokoliv, aby se už zbavila toho krvácení. Přesto se neodvážila zeptat, co to přinesl.

Ani Jake nic neřekl, jen jí naznačil, aby mu podala svou ruku. Bez dotazů to splnila a byla zvědavá, co se bude dít.

Odšrouboval víčko a i když věděl, že ho to bude pálit, kapku jejího obsahu si nanesl na prsty. Nedbal na to, že má kůži v jednom ohni a raději vzal opatrně Isabellinu ruku a jemnými tahy svými prsty začal kreslit po jejím zranění. To nejdříve přestalo krvácet a vzápětí se rána začala viditelně zmenšovat.

Isabella byla natolik překvapená, že ani nevnímala pálení, které jí to něco, čím ji Jake ošetřoval, způsobovalo. Dívala se, jak se jí dotýká a nevnímala ani to, že jeho to bolí ještě nesčetněkrát víc než ji.

Ještě notnou chvíli po tom, co se Jake zvedl a šel do koupelny, aby se umyl a potom vrátil lahvičku do lednice, Isabella jen ležela na pohovce a nevěřícně zírala na svou ruku, na níž nebyla jediná známka toho, že by si před chvílí ublížila.

„Jakeu?“ zavolala na něj tiše, právě když si klekl na zem s celou rolí papírových utěrek a odstraňovačem skvrn, který našel v kuchyni, aby uklidil i ten zbytek krve.

„Ano, Iss?“ ozvalo se z kuchyně.

„Co to bylo?“

 


 

Věnováno Kikky. Však Ty víš. ;-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 10:

 1
5. martty555
14.06.2012 [18:42]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.05.2012 [11:43]

KikketkaOuuuuuuuuuuuuuuuuuuu! Teď jsem si všimla věnování!!!! Děkuju strašně moc Myfí, jsi zlatíčko!!!! MOc, moc, moc!!! Já tuhle povídku prostě zbožnuju!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.05.2012 [11:42]

KikketkaMyfí, koukám, že jsem tu zanedbala i tebe. To je mi líto, ale můj sáhodlouhý koment byl u kapitolky! Každopádně, kapitolka je naprosto úžasná a já můžu jen znovu opakovat, že tady toho Jacka mám opravdu ráda. Vůbec se mi nehnusí. Asi proto, že si na Bellu nedělá žádné nároky jako ten skutečný... A to i přes to, jak nepřitažlivého ho díky Taylorovi mám... Blaf... Lautner mi naprosto zkazil všechny Jacky, škoda! No ten tvůj je boží. Dala jsem mu jen jiné vzezření, abych to pokousala, a teď ho prostě zbožnuju! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Koukám, že Bella ať chce nebo ne, tak už ji Edward lapnul a to viděla jen fotku! Emoticon Emoticon Emoticon Už aby se tu objevil!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Nádherná kapitola! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. marcela
23.04.2012 [7:38]

Napsala jsem ti to už v meilu,ale musela jsem to přečíst znovu.Krásná,úžasná kapitola. Emoticon Emoticon Emoticon

21.04.2012 [20:28]

vesperježíš, Myf - ten všelék - byl to... Byl? Já teda nevím, jestli to skutečně vím, ale pokud jo a bude si toto číst někdo, kdo neví, nechtěla bych to prozradit... Kde TO sakra Jack vzal??? Že on už předem kamarádí s Edwardem?
Takže Jacob chce Bellu předhodit Cullenům, jééj Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jen mě překvapuje, že ho hned napadlo, že by se mohla nechat chtít přeměnit... to byla rychlost.
Mám fakt ráda ty tvoje odlehčené hlášky - Jack vyskočil ze židle jakoby seděl na doutnajícím upírovi Emoticon Emoticon Emoticon
A fakt jsi mě vyděsila představou, že bude Jacob Belle zkoušet šít ruku... to by byl masakr! Emoticon Emoticon Emoticon

Z Edwarda chodím do mdlob pořád a stále a už se moc těším, až se objeví... jen se bojím, že mi bude líto Jacoba... pokud se teda Bella zamiluje do Eda. Ale na druhou stranu - ať je Jack jakkoli okouzlující... já mám jasno Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!