Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pomsta bude sladká, chlapečku - 13. kapitola

23.03.2010 (11:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2919×

13. Čerstvý vzduch pomáhá

,,Jsi vlkodlak?"

Uskočila jsem od něj, jako kdyby mě popálil a nevěřícně ho pozorovala. Je snad na nějakých omamných látkách? Jak bych mohla být vlkodlak? V naději, že myslel někoho jiného, jsem se rozhlédla kolem sebe, ale nikdo kromě nás dvou tady nebyl.

,,Co to tady plácáš za blbosti?" zeptala jsem se ho a do hlasu přitom vložila všechen výsměch, kterého jsem byla schopná. Edward se zamračil, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Po chvilce se jeho obličej rozjasnil a vyvalil oči.

,,No jasně, že jsem si toho nevšiml dřív," plácl se do čela, ,,vždyť tomu vše nasvědčovalo. Ta vůně i to, že ti nemůžu číst myšlenky. A tvoji rodiče byli taky vlci." Zmínka o mých rodičí mě nějak naštvala a já zavrčela. Jakmile jsem si to uvědomila, zakryla si rukou ústa a tentokrát jsem to byla já, kdo se vyděšeně díval na Edwarda.

,,Neboj, to se vyřeší," snažil se mě uchlácholit a udělal krok ke mně. Já ale zavrtěla hlavou a ustoupila od něj. Oba dva jsme stáli na cestě a nechaly na sebe dopadat studené dešťové kapky. Přesto mi nebyla zima. Moje tělo pulzovalo, jako by na něco čekalo.

Zhluboka jsem se nadechla ve snaze se uklidnit a pořádně si vše promyslet, ale když jsem to udělala, něco se stalo. Vybouchla jsem - jako bych se rozletěla na milion malých kousků - a ani si pořádně neuvědomila, co se stalo. Stála jsem teď na čtyřech obrovských tlapách a vrčela na Edwarda. Zase se tvářil vyděšeně, ale já to nevnímala. Ovládla mě vlčí podstata a s vyceněnýma tesákama a divokým vrčením po něm skočila.

V polovině letu mě cosi udeřilo z boku a já odlétla do trávy. Zakňučela jsem a chtěla se postavit na nohy, když v tom jsem si všimla jedné nohy, která ležela v nepřirozeném úhlu. Znovu jsem zakňučela a pokusila se nějak postavit. Periferním okem jsem viděla Edwarda, jak se ke mně snaží dostat. Bránili mu v tom ale jiné bledé paže. Alice s dalším jejich sourozencem teď doplňovali naši soukromou schůzku.

,,Edwarde, počkej," zasyčela na něj Alice a pohledem střelila po mně a následně někam vedle mě. Následovala jsem její pohled a uviděla toho blonďáka, jak si mě ostražitě měří.

Povzdechla jsem si a pokusila se stoupnout si. A až teď si uvědomila, jak bídně na tom jsem. Nejen že se mi úplně nevyléčila zranění z našich předchozích setkání, ale teď k nim ještě přibyla další. Vážně skvělé, tohle se podaří jen tobě, holčičko, pochválila jsem se ironicky a uvědomila si tu změnu. Jak jsem se pomalu uklidňovala, cítila jsem, že se ze mě zase stává člověk.

Zarazila jsem a uvažovala, co bych měla udělat. Žádné oblečení tady nemám a jestli se proměním, uvidí mě všichni nahou. Popotáhla jsem nosem - znělo to jako slabé zakňučení. Alice střelila pohledem na mě a pak na Edwarda. Ten jediný na sobě měl bundu. Na tváři se ji objevil menší úsměv a přešla k němu.

,,Bundu dolů, potřebuje něco na sebe," řekla. Když ji ale věnoval nechápavý pohled, jen protočila oči a sama mu bundu stáhla. Pak se pomalým obezřetným krokem dostala až ke mně za neustálého vrčení vycházející od upíra za mnou. Vděčně jsem bundu přijala, i když to Alice zřejmě ani nepochytila, a s bundou mezi zubama odběhla za dům.

Párkrát jsem se otřepala a byl ze mě zase člověk. Proč je to tak snadné? ptala jsem se sama sebe, když jsem se vracela před dům za těma upírama. Popravdě se mi tam vůbec nechtělo, ale co jsem měla dělat? Nemůžu jen tak zbaběle utéct a schovat se ve svém pokoji.

Blonďák se přemístil a teď stáli všichni tři vedle vebe vyrovnaní jako voláci. Při představě Alice v oblečku vojáků jsem se musela uchechtnout. Vypadala tak legračně. Vážně se nemůžu někde schovat? Šel z nich celkem strach.

Kývla jsem nově příchozím na pozdrav, stoupla si proti nim a založila ruce na prsou.

,,Tohle je Jasper," představila mi Alice toho blonďáka a chytila ho přitom za ruku.

,,Těší mě, Jaspere."

,,Mě taky," odpověděl mi a pak se zamračil.

,,Patříš do zdejší smečky?" zeptal se. Otevřela jsem pusu údivem. Tak ono nás je víc?

,,Ona není ze smečky," odpověděl za mě Edward. ,,Ani nevěděla, že se dokáže přeměnit ve vlkodlaka."

Jasper se zamračil ještě víc a našpulil pusu. ,,Takže ty jsi se proměnila poprvé? Můžeš být nebezpečná pro okolí, když nevíš, co sama-" přerušilo ho až zasyčení.

,,Ona pro nás nepředstavuje hrozbu," zastal se mě Edward. Proč to dělá? Mezitím se od nich oddělil a stoupl si vedle mě. Je to blázen, když se staví proti rodině.

,,Ať už představuje nebo ne, copak ty nechápeš, že ona je vlkodlak?" zeptala se ho Alice. Vypadala, že to neříká ráda, ale co se dalo dělat. Já prostě byla někdo, kdo od přírody bojuje proti upírům.

Uskočila jsem od Edwarda a vyděšeně se na něj dívala. Vím, není to dlouho, co jsem ho chtěla zabít, ale teď je všechno jinak. Představa, jak se mu vrhám po krku a zabíjím ho, mě děsila. Nechtěla sem, aby to takhle skončilo. Abych to byla já, kdo zničí jeho život.

A pak tady byla další věc, která mi došla. Byla jsem vlkodlak. Vlkodlak, který dokáže zabít upíra. Tedy alespoň v to doufám. Ve skutečnosti tohle znamenalo konec naší spolupráce a já nemusela vložit svůj život do jeho rukou. Ale bylo to to, co jsem právě teď chtěla? Přijít o Edwarda a jít proti nim sama?

,,Co se děje, Alice?" ozval se Jasper a lehce zatřásl se svojí přítelkyní. Překvapeně jsem se na ni podívala a pak střelila pohledem na Edwarda. Co tohle mělo znamenat?  On ji ale pozoroval stejně upřeně jako Jasper a pak se podíval na mě se sdviženým obočím.

Otevřela jsem pusu, abych se jich na to zeptala, ale Edward mi odpověděl sám.

,,Tihle dva sem přišli proto, že Alice neviděla moji budoucnost. Myslela si, že jsem umřel, protože jsem šel za tebou. Jenže Alice teď najednou už moji budoucnost vidí."

,,A to znamená?" zeptala jsem se. Zamračil se a téměř zavčel:

,,To znamená, že někdo změnil budoucnost. Že někdo nechce, abych byl s ním."

,,Eh, měla bych jít domů. Je mi celkem zima a musím se připravit zítra do školy," vyhrkla jsem a snažila se co nejrychleji vyklidit pole. Naštvaný upír není dobrá věc.

,,Počkej!" křikl a hrnul se ke mně. V tom mu do cesty stoupla Alice a zabránila v dalším pohybu. V tu chvíli jsem ji byla vděčná jako nikdy. Stála jsem na místě a sledovala ty dva upíry před sebou. On zavrčel!

,,Bella má pravdu, musí se jít schovat, nebo bude nemocná. A to by jsi nechtěl, že ne? Navíc musíme jít domů, než si o nás budou dělat starosti," mluvila na něj Alice. Sahala mu sotva po prsa, přesto bylo vidět, jak na něj její slova zabírají. Jeho oči nepřestaly sledovat moji tvář.

Poraženě se zamračil a Alice kývla na Jaspera, aby ji trochu pomohl. Pak se všichni tři otočili a vydali se rychlejším krokem pryč. Tak to bychom měli, pomyslela jsem si a zavřela za sebou dveře. Až teď jsem si uvědomila, jaká mi byla zima. Ještě že máme topení.

Henri byl stále v knihovně a tak jsem se vypravila za ním. Tohle si musíme vyjasnit.

Ani jsem nezaklepala a vlétla za ním jako vichřice. Stoupla jsem si před jeho stůl, za kterým seděl, a založila si naštvaně ruce na prsou.

,,Kdy jsi mi chtěl říct, že se budu měnit ve vlka se sadistickými sklony? A kdy jsi mi, k sakru, chtěl říct, že moji rodiče byli to samý!" vykřikla jsem. Zvedl převapeně oči od knihy a na čele se mu objevila vráska.

,,Chtěl jsem počkat, než přijde správný čas. Kdo byl ten chlapec?"

,,Kamarád," odpověděla jsem a našpulila pusu. On nás snad viděl?

,,Vlastně jsem ti to nechtěl říct nikdy. Tohle se aktivuje, když jsou poblíž upíři," zamyšleně se na mě podíval a pak pokračoval: ,,Ptám se znovu a naposledy, kdo byl ten chlapec?"

,,Edward Cullen a pomáhá mi najít vrahy mých rodičů." S tím jsem se otočila a naštvaně za sebou třískla dveřma. Tohle jsem si zasloužila? Žádné pořádné vysvětlení, nic? Ještě než jsem za sebou zavřela dveře svého pokoje a otočila klíčem v zámku, zakřičela jsem:

,,On to aspoň chápe! On aspoň chápe mě!"


Jen co jsem vjela na škoní parkoviště, uviděla jsem je. Stáli bokem od ostatních studentů, někteří opření o stříbrné volvo, a mluvili mezi sebou. Alice společně s tím svalovcem - tuším, že se jmenuje Emmett - něco klavírovali do Edwarda, ten je ale moc nevnímal. Díval se někam do dálky. Bloncka společně s Jasperem jen stáli vedle nich jako nějaká jejich stráž.

Zajela jsem na jedno z volných míst a pak se vydala do školy. Obešla jsem je velikým obloukem a zamířila na první hodinu.


Nikdo nemůže říct, že ho škola baví a pokud ano, měl by si s ním někdo vážně promluvit. Neříkám, že bych raději pracovala, ale některé hodiny jsou nanejvíš nudné a profesoři těchto předmětů by dokázali uspat i upíry. Což mi připomnělo, že jsem na ně dneska ještě nenarazila. Zvláštní, protože je většinou potkám hned po ránu, abych měla celý den zkažený.

Dopoledne uteklo rychle a tak nám zbývala poslední hodina před obědem a pak hurá domů. Jenže to jsem ještě nevěděla, co mě potká.

Když jsem se usadila na místě, vešel do třídy Edward a jako naschvál zamířil k mojí lavici. Aniž by mi věnoval jakýkoli pohled nebo pozdrav, sesunul se na židličku vedle a okázale mě ignoroval. Zasekla jsem se nad jeho chováním. Kdy jsem mu co udělala, aby mě takhle přehlížel?

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se přitom dostat do plic co nejvíce čerstvého vzduchu, který vanul z otevřeného okna. To jsem si ale nestačila uvědomit, že já jsem vlkodlak a sedím vedle upíra. Jeho vůně mě pořád dráždila v nose a moje tělo na to okamžitě zareagovalo. Tak jako předtím jsem se začala třást a nešlo to nijak zastavit.

Vyděšeně jsem se podívala kolem sebe a snažila se přijít na způsob, jak co nejrychleji a nejnenápadněji zmizet ze třídy, když se mi kolem paže ovinula ledová ruka a táhla mě někam pryč. Nesnažila jsem se nijak odporovat, jen jsem se nechala Edwardem odtáhnout ven před školu.

Jakmile jsme se objevili sami na čerstvém vzduchu, odstoupila jsem od něj na několik kroků a polykala vzduch, jako by to byla voda. Edward stál tiše na místě a jen mě pozoroval. V jeho obličeji už nebyla ani známka zloby. Ani se mě nesnažil ignorovat, jen mě starostlivě sledoval.

,,V pořádku?" zeptal se. Přikývla jsem a založila si ruce na prsou. Přešla jsem vedle něj a opřela se zády o zeď.

,,Provedla jsem něco, že se mnou nechceš mluvit?"

,,Teď s tebou mluvím," zamumlal. Zakroutila jsem hlavou.

,,Myslím spíš, proč jsi se mnou nemluvil ve třídě. Provedla jsem něco?"

,,Jen mě zaráží, že..." odmlčel se, ,,no prostě nechápu, proč najednou nechceš, abych šel s tebou," dořekl a podíval se mi do očí. Vzal mě opatrně za ruce a naléhavost v jeho slovech byla jasně slyšet:

,,Vím, že není lehké mi věřit, ale já ti vážně chci pomoct. Za všechno, co jsem ti způsobil, si zasloužíš, abych ti ulehčil alespoň něco, tak mi v tom nebraň, ano?"

Stála jsem proti němu a snažila se jeho slovům uvěřit. Netušila jsem, co bych mu měla odpovědět a tak jsem jen přikývla. Copak je fér, že na mě používá psí pohled?

Snad ta délka a obsah vynahradí to čekání.

Díky za komentáře k předešlé kapitole, vážně jsem netušila, že to čte tolik lidí. Takže moc díííky.

Shrnutí od Jitulka963

Shrnutí od martisek

12. kapitola

14.kapitola

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pomsta bude sladká, chlapečku - 13. kapitola: