Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek od Edwarda s příchutí kouře 6

20.09.2009 (15:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6362×

Edward:

Držel jsem svoji Bellinku pevně za ruku. Hleděl na ni s neutuchajícím strachem, který prostupoval celým mým mrtvým tělem. Tělem co milovalo tu křehkou dívku, ležící před ním ve strašných křečích. Kdybych mohl hned bych si s ní vyměnil místo, jenom mi nabídnout tu možnost, ale nikdo takový se neobjevil. Na druhé straně postele seděla moje sestřička a celou dobu mě pozorovala a občas jí pohled sjel k Belle. Zlobil jsem se na ni za to. Bella tu trpí a ona se dívá na mě. Nepochopitelné. Jenže kdo Alici chápe.

Sledoval jsem Bellin každý pohyb, každé bolestivé heknutí a třas. Víčka jí kmitali jako by se jí zdála noční můra, která ne a ne skončit. Občas její tělo zachvátila taková křeč se prohnula v páteři a ležela, spíše se opírala o kousek drobných ramen a paty. Nutkání zatlačit jí do postele bylo příliš velké, ale tím bych nepomohl. Přeměna se blížila už ke konci. Ta poslední hodina se mi zdála jako věčnost. Delší doba než jsem byl bez ní. Více než devadesát let. Daleko víc. To se čísli ani nedařilo vyčíslit. Nemohl jsem se ani vyjádřit k tomu co bych měl říct k tomu co jsem provedl. Ani moje láska k ní mě nedonutila přestat. Ukončit její utrpení. Utnout ten příval Belliny krve v mém hrdle, jenže já toužil ji mít víc a víc. Vysát ji všechnu. Až do poslední kapičky. Můj mozek se zbláznil, ani hlas srdce ho nepřehlušil. Vnitřní hlas toho netvora ve mně přímo řval „Pij, pij! Nepřestávej!“ Nedokázal jsem mu odolat. Po tolika letech jsem podlehl. Podlehl jsem tomu netvorovi ve mně, kterého jsem dokázal zkrotit, když Bellu kousnul James, ale teď to bylo jiné. Cítil jsem z ní něco co tam před tím nebylo. Uhnízdilo se to v ní. Razilo si to v ní cestu a já to toužil zabít. Nic jiného v tom nebylo. Jen jsem při tom nehleděl na Bellin život. Prostě jsem to musel zabít, ale netušil, že svoji lásku při tom zabiju. Netušil jsem víc věcí.

Netušil jsem, že ji zachrání zrovna ten co jí do této situace dostal. Ten odporný smradlavý čokl Jacob mě z ní naneštěstí strhnul. Dobře pro ni, ale špatně pro něj. Alespoň dostal to co si po právu zasloužil. Měl jsem mu raději zlámat všechny kosti v těle, aby trpěl co nejvíce. Ne to by nebylo to pravé. Raději když by byl v lidské podobě, abych viděl jak se při tom tváří. Jak jeho odporný samolibý indiánský obličej pohlcuje neskutečná bolest. Když by prosil o smrt, nedopřál bych mu ji. Mučil bych ho znovu a znovu, dokud bych ho naprosto nezlomil, a pak ho zabil tím nejjednodušším způsobem.

Bella začala mrkat víčky. Viděl jsem jak její zplihlé vlasy se polehoučku začali lesknout. Zubožený, vychrtlý obličej se vyhlazoval a blednul, kruhy pod očima mizeli. Bledé rty získali trochu sytější odstín rudé. Vychrtlé ruce a nohy se vraceli velice pomalu do původní podoby, kdy přijela moje Bella do Forks. Už tehdy vypadala dokonale. Nepotřebovala žádné vylepšení. Její bledost vyčnívala mezi ostatními, i když se přistěhovala z Arizony. Její pokožka byla jen o dva odstíny bledší než před proměnou. Oba jsme začali tisknout Bellinu ruce o něco víc, přeměna se blížila ke konci a taky její těžší část.

Srdce začalo naposledy bušit z posledních sil, když se k němu dostal můj jed, ale já měl stále pocit, že dělám špatně, že bych ji měl zabít hned teď na místě, dokud to jde. Dokud ještě můžu a nebude nezničitelná. Bože! O čem jsem to jenom přemýšlel? Chtěl jsem zabít Bellu? Proč bych to dělal? Jen kvůli nějakému tichému hlásku co mi našeptával, že se to nemá stát? Nemohl jsme to dovolit. Pevně jsem Bellu držel za ruku a bál se co se stane až jí dobuší srdce. Šíleně jsem se strachoval co to z ní udělalo. Jestli bude stejná jako před tím nebo ještě horší. Naposledy jsem pohlédl na sestru a zaposlouchal se do posledních úderů jejího srdce. Bušilo stále rychleji a rychleji. Bál jsem se, že jí snad vyskočí z hrudi. V té chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Tedy pokud bych nějakou měl.

Buch, buch, buch, buch…buch…buch……buch…….…buch……………… a

Buch, buch..buch..buch..buch..buch..buch..buch..buch..buch..buch..buch..buch..buch.

Nemohl jsem uvěřit tomu co slyším. Předpokládal jsem, že po vniknutí jedu do srdce bude konec. Prostě její srdce zemře, stejně jako moje. Bude konec, ale nestalo se tak. Nebilo už tak rychle, možná trochu zpomalilo, stále však bilo rychleji než obyčejnému člověku. Nemohl jsem tomu uvěřit. Zmateně jsem těkal očima z mé milované Belly na Alici a zase zpět. Na svoje dokonalé upíři uši jsem se mohl na sto procent spolehnout. Jenže můj mozek tomu nemohl stále uvěřit.

Pevněji jsem jí stiskl ruku a sledoval jak její víčka se lehce pohybují. Bála se snad otevřít oči? Sykla bolestí. Povolil jsem svůj stisk. Chvíli ještě mrkala, a pak konečně otevřela oči. Ležela a hleděla jen tak nepřítomně před sebe. Začínala jsem se bát, že přeměna nedopadla dobře, ale otočila hlavu, aby se podívala na Alici, které hned v hlavě začali vířit myšlenky o tom jak může mít pomněnkově modré oči. Poté se konečně podívala na mě a moje mrtvé srdce by poskočilo radostí a překvapením, kdyby bylo živé. Nic takového nádherného jsem ve svém smrtelném a nesmrtelném životě opravdu neviděl. Její oči přímo zářili. Bez námahy se posadila na posteli. Nádherné lesklé hnědé vlasy se jí rozvlnily po ramenou a až do půli zad. Otočila ke mně hlavu a vpíjela se do mých očí. Bylo to jako bych se propadal do nejhlubší propasti z níž už nebylo návratu. Padal jsem však s ní. Nic kolem nás nebylo, ani sestřiny myšlenky jsem neslyšel, prostě nic. Byl jsem jenom já a moje milovaná Bella. Má přenádherná a zvláštní Bella.

Její rychlý pohyb jsem ani nestačil postřehnout. Okamžitě mě povalila na zem. Nechápal jsem co se děje. Ani po její přeměně, jsem nemohl číst Belliny myšlenky. Zaplavovali mě rozporuporné pocity. Chtěl jsem ji na prvním místě popadnout za týl a přitáhnout si ji blíž v polibku. Líbat ji až do konce věčnosti a cítit ji u sebe, ale na druhou stranu mi něco pořád říkalo, abych ji na místě zabil. Prostě ji odhodil ze sebe jako nějakého prašivého psa a na místě ji prostě zabít. Nechápal jsem to. Nepoznával jsem sám sebe. Obkročmo si na mě sednula. Ucítil jsem jak vyšší teplota přímo z ní sálá. Polknul jsem. Měl jsem nepříjemné pocity v dolních partiích, které přehlušovali vraždící myšlenky. Chtěl jsem se zvednout, ale Belliny bělostné paže mě chytili za ramena a silně přitlačili k podlaze. Pohltil mě najednou strach. Strach z toho co se chystala udělat. Nevěděl jsem co se bude dít. Neměl jsem o tom ani ponětí.

Rychle se ke mně sehnula. Cítil jsem jak její horký dech mi ovanul tvář před tím než se naše rty setkaly. Kdyby moje mrtvé srdce ještě tlouklo určitě by se zastavilo. Její rty chutnaly stejně jako před přeměnou možná ještě sladčeji. Prvně jsem byl z toho trochu překvapen co to dělá, ale přetrvával se v jejím polibku bez jakéhokoliv přičinění, ale když se ode mne začala odtahovat konečně jsem se probudil a uvědomil si o co přicházím. Líbala mě naprosto obyčejně a normálně. Toužil jsem najednou po něčem vím. Naše jazyky se spojili. Nic tak krásného jsem dlouho nezažil. Konečně se ode mne odtrhla a zhluboka dýchala. Potřebovala dýchat. Srdce jí tlouklo. V těle kolovala krev. Jenže na první pohled vypadala jako upír, ale na ten druhý však připomínala člověka. Nechápal jsem to, její další a další polibky mi to všechno vyhnali z hlavy. Zbytečné přemýšlení šlo stranou.

Konečně jsem ji vzal do náručí. Byla pro mě jenom ona. Celý svět zmizel. Neviděl, neslyšel, necítil a nedotýkal jsem se ničeho jiného než jí. Přejížděl jsem lehce prsty po jejím dokonalém těle, které sálalo neuvěřitelnou horkostí, která se skoro dala přirovnat k těm odporným psům z la Push. Moc jsem o tom nepřemýšlel. Jenom si užíval toho, že ji mám konečně na věčnost, že mi ji už nikdo nevezme. Už ani smrt nebo alespoň jsem v to doufal. Nevnímal jsem čas s ní to nebylo potřeba. Jen jsem postřehnul, že se moje malá sestřička vzdálila. Dokonce úplně odešla z domu, to bylo jediné co jsem ještě vnímal. Tak byla jenom Bella. Moje Bella. Moje láska. Moje vyvolená. Moje zvláštní Bella ani upír ani člověk. Nemohl jsem se nabažit jejích polibků a dotyků na tom dokonalém těle co bylo už jenom moje. Pomalu jsem obtočil svoje ledové paže kolem tak horkého pasu a položil ji na postel kde jsme pokračovali.

Začal jsem však cítit, že Bella se začala třást zimou. Jemně jsem ji od sebe odstrčil. Překvapeně se na mě dívala, ale když jsem vytáhnul z obvyklého místa teplou deku, do níž jsem jí balíval pokaždé, když chtěla být se mnou, pohled zněžněl. Zabalil jsem ji a přitáhnul si ji na hruď. Cítil jsem se šťastný jako nikdy, ale po prvním oblouznění jsem musel trochu pročistit hlavu a začít přemýšlet nad vysvětlením Bellina stavu. Zvedla hlavu, chtěla po mně další polibek, ale zastavil jsem ji. Dívala se rozzlobeně a naštvaně. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně tak cítila. Ne po tom co si se mnou prožila. Chtěl jsem, aby se pořád cítila šťastná a spokojená.

„Víš jaké máš oči Bello? A co tvoje srdce?“ rychle se vymotala z deky a odběhla k zrcadlu. Díval jsem se za ní s neutuchajícím napětím v celém těle. Tiše jak myška jsem seskočil z postele a došel k Belle. Stála před zrcadlem se zavřenýma očima. Jemně jsem ji objal. Ani s sebou necukla, jenom si slyšitelně oddechla. Chvíli dýchala pěkně zhluboka než otevřela oči. Pak se na sebe dlouho dívala. Zkoumala své zvláštní oči.

„Jsou tak…“

„…zářivé.“ Dopověděl jsem za ni pravdu, která přímo bila do očí. Lehce jsem ji po líbil na její krk. Vůbec mě nelákala její krev. Bylo to až s podivem. Začala do mě strkat. Tlačila mě k posteli, po cestě jsme se začali opět líbat. Tolik jsem miloval ty její rty. Nemohl jsem se prostě od nich odtrhnout. Líbat je byl pro mě ten největší poklad na světě. Takový jaký nikdo nemá. Jenom já. Nikdo jiný. Už jsem prostě nechtěl nikomu jinému dovolit, aby se mé přesladké a dokonalé bytosti dotknul. Ale trochu mě dohnalo svědomí. Jacob jí ubližoval, dotýkal se jí a já se jí sice také dotýkal, ale ne tak jako on. Bál jsem se, aby Belle třeba nějak neublížil.

„Bello jsi si jistá? Nemáš třeba žízeň?“ Snažil jsem se ji nějak od toho nějak odradit, i když jsem po tom toužil stejně jako ona, možná ještě víc, ale nechtěl jsem jí ublížit. Jenom se na mě tak koketně podívala, položila mi ruku na mrtvé srdce a zavrtěla hlavou. „Ne.“ Umlčela mě polibkem a pomalu mi začínala rozepínat a svlékat košili. Začala moji hruď zasypávat svými letmými polibky, které byly teplé. Zatnul jsem zuby, zaťal pěsti a hlasitě vzdychl. Tolik jsem po ní toužil a ona mi to neusnadňovala.

„Bello máš krev.“ Byla to chabá výmluva, ale mohla zabrat.

„Ale ty jsi mě kousnul Edwarde, jed mě přeměnil, sice ještě nevíme na co, ale buď si jistý, že člověk už nejsem.“ Zašeptala mi do ucha a přitom mi pomalu rozepínala kalhoty. Neměl jsem sílu ji zatavil. Musel jsem pevně sevřít víčka a zaklonit hlavu. Během chviličky bylo všechno moje oblečení na zemi. To už jsem se neudržel popadl jsem Bellu do náručí a začal svlékat i ji. Jenom pomalu a lehce. Každé odhalené místo jsem políbil. Na zemi se už leželo i Bellino oblečení. Hleděl jsem na její dokonalé pevné tělo. Bělostné a bez chybičky. Přejížděl jsem po něm chladnými prsty a vychutnával si jeho hebkost a pružnost. Nebylo tak tvrdé jako moje. Jako by byla stále člověk.

„Tvoje tělo je teplejší než když jsi byla ještě člověk, ale chladnější než vlkodlak.“ Zašeptal jsem, ale poslední moje slovo v ní vyvolal třas. Hned jsem ji omluvně objal a políbil. Bylo mi líto, že jsem to vyslovil na hlas. Neměl jsem to říkat. Byl jsem pitomec. Tak krásná chvíle a já ji zkazil tím, že jsem jí připomněl toho smradlavého čokla. Stále jsem se bál jestli to chce stejně tak jako já, ale dívala se na mě tak nádherně, tak klidně a láskyplně. Naplňovalo mě to snad ještě větší láskou než před tím. Lehce přikývla. Jemně jsem ji objal a naše těla se spojilo v jedno. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bál jsem se, že Bella začne křičet nebo se ošívat, odstrkovat mě od sebe, ale nic takového se naštěstí nestalo. Líbal jsem ji a hladil po páteří, těšilo mě, že se ke mně ještě více tiskla. Tohle bylo to po čem jsme oba toužili. Oba jsme dosáhli svého konce, když mě Bella od sebe prudce odstrčila. Jako první myšlenka se mi hlavou táhla, že jsem jí ublížil. Prostě jsem něco pokazil. Vzal jsem deku, co ležela na zemi a přehodil ji přes Bellu.

„Bello lásko, co jsem udělal?“ neměl jsem to dovolit. Měl jsem se udržet. Tohle se vůbec nemělo stát. udělal jsem strašnou chybu.

„Nic ty nic.“ Zašeptala bolestivě. Vyskočil jsem z postele a rychle se obléknul. Vrátil jsem se na postel a vzal svou lásku zabalenou v dece schoulenou v klubíčku do svého ledového náručí. Přiložil jsem jí ruku na rozpálené čelo. Jenže to asi nepomáhalo.

„Bello co se to děje?“ zase mě od sebe odstrčila a zabalená v dece doběhla neuvěřitelnou rychlostí do koupelny. Než jsem za ní stačil za ní doběhnout, dveře se mi zavřeli před nosem a klíč zarachotil v zámku. Mohl jsem klidně vyrazit dveře, ale to jsem nechtěl udělat. Jenom jsem celou dobu klepal a prosil Bellu, aby mě pustila dovnitř. Slyšel jsem jak tam zvrací. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jak to mohlo jenom být možné. Začalo to být opravdu prapodivné. Dlouho se nic nedělo. Slyšel jsem jak Bella vztekle zavrčela. Nemohl jsem to vydržet. Kdybych ty dveře vykopnul udělal bych nelépe, protože to mě strašně ubíjelo.

„Bello otevři dveře prosím.“ Deka zašustila, klíč zašramotil v zámku. Popadl jsem kliku a prudce otevřel a vběhnu vyděšeně dovnitř. Hned jsem svojí lásku vzal do náručí. Prohlížel ji jestli jí není ještě něco jiného. Vypadala docela dobře ani barva její tváře se moc nezměnila. Lehce jsem Bellu chytil za bradu a zase se utápěl v těch nových neuvěřitelných očích. „Co ti bylo? Mohl jsem snad za to já?“ chtěl jsem křičet, řvát, vztekat se. Okamžitě se vrátit pro toho odporného čokla a zabít ho. Roztrhat ho na kusy, aby už nežil. Chtěl jsem ho vymazat z našich životů a z našich myslí, aby už nikdy do nich nevnesl takový smutek a beznaděj jako to dělal posledních několik dlouhých týdnů. Za ně málem zabil Bellu, která teď byla v mém náručí. Ani člověk, ani upír. Nikdo z nás nevěděl co je teď a co se bude dít dál.

„To ani neříkej. Byl jsi skvělý. Nebylo mi dobře a…“

„A?“ unaveně se na mě podívala.

„A jsem podrážděná.“ Měla unavené oči. Které jsem u ní vidíval, když byla ospalá.

„Nechce se ti spát?“ nemohl jsem uvěřit tomu, že to říkám na hlas, ale nic jiného mě prostě nenapadlo. Možná to bylo jediné vysvětlení jejích očí, které byla menší a trošku červené.

„A-ano. Trochu.“ Překvapeně na mě hleděla. zvednul jsem se a odnesl ji na postel. Lehce ji položil. „Podal by jsi mi moje oblečení? Stačí něco ze skříně.“ Přikývnul jsem. Vytáhnul jsem tričko, džíny a spodní prádlo. Přijala je s nádherným úsměv. Otočil jsem se, aby se mohl převléknout. Nic neřekla, ale já věděl, že se tiše zasmála. Zavrtala se do postele. Natáhla ke mně ruku a já si k ní vděčně přisedl. Bylo to přesně jako když ještě bývala člověk. V kapse mi zavibroval telefon. Podíval jsem se na něj. Volal mi Carlisle. Alice určitě dorazila domů a všechno mu řekla. Třeba už na něco přišel.

„Kdo volá?“

„Carlisle. Měl bych to vzít.“ Přikývla. Zvednul jsem telefon. „Ano Carlisle?“

„Edwarde jak je na tom Bella?“

„Dobře, je jenom unavená. Potřebuje se vyspat.“ Čekal jsem na jeho reakci.

„Nech ji spát Edwarde. Potřebuje odpočinek stejně jako člověk.“

„Carlisle zjistil jsi něco blíž o tom co je teď z Belly?“ ta se na mě s očekáváním podívala.

„Ano zjistil synu. Není upír to je jasné, ale ani člověk. Je to složité. Měli by jsi přijet, abych vám to lépe vysvětlil.“

„Kde je?“ Tiše jsem do telefonu zavrčel. Bella s sebou cukla.

„O Jacoba jsem se postaral synu. Nemusíme ho hned zabíjet, abychom ho potrestali. Neboj je mimo. Nemusíš mít strach. Jasper u něj drží hlídku, aby až se zahojí nikam neutekl. Vezmi Bellu a přijeďte.“ Věděl jsem, že náš celý rozhovor slyší. Podíval jsem se na ni. Přikývla.

„Dobře Carlisle, za chvíli jsme tam.“ Ukončil jsem hovor a strčil telefon zpět do kapsy. Zabalil jsem Bellu do deky a vzal ji do náručí. Ležela v mém náručí jako nejcennější poklad. Vyšel jsem z jejího pokoje. Pomalu scházel ze schodů.

„Co řekneme Charliemu Bello?“

„Něco vymyslíme.“ Zašeptala. Vyšel jsem s ní z domu a položil ji na přední sedadlo spolujezdce. Vyjeli jsme k vile. Bella po cestě usínala. Zavírala únavou oči. Před vilou usnul opravdu. Tam na nás už čekal Carlisle s Esme. Vyskočil jsem z auta a běžel otevřít dveře spolujezdce, abych vzal Bellu zase do náručí. Carlisle na mě hleděl klidně a Esme trochu překvapeně a zvědavě. Nečekala, raději šla otevřít dveře do domu. Odnesl jsem Bellu do svého pokoje, kde už na ni čekala rozestlaná postel. Položil jsem ji do ní a přikryl. Byla stála zabalená v dece, ale nechtěl jsem, aby se probudila. Chvíli jsme ještě stál u postele a pozoroval jak klidně oddechuje a tváře dostávají barvu nachu. Miloval jsem když se červenala. To by mi chybělo strašně moc pro přeměně, ale ona ji prodělala, červenání však nezmizelo.

„Edwarde?“ odešel jsem za Carlislem do jeho pracovny, kde se posadil za pracovní stůl, který byl poházený nepřeberným množstvím knih a papírů. Zůstal jsem stát ve dveřích a pozoroval nepopsatelný pohled svého stvořitele a otce. Chtěl jsem vědět co zjistil, ale zároveň se bál.

„Co jsi zjistil Carlisle? Když není ani člověk ani upír co tedy je?“ lidskou rychlostí jsem došel a posadil se před něj na polstrovanou židli. Pohodlnější bylo pro mě stát, ale pohled z očí do očí pro tuto chvíli byl velmi důležitý. Mohl jsem si to přečíst v jeho myšlenkách. Jenže já to chtěl slyšet z Carlisleových úst. Snažil jsem se nevnímat myšlenky všech z mé rodiny a soustředil se na náš malý rozhovor.

„Je to poloupír Edwarde. Velmi vzácný tvor.“ Takže když mě napadlo, že něco mezi tím, nebyl jsem daleko od pravdy.

„Pokračuj.“

„Volal jsem pár známým jestli něco neví nebo o něčem takovém neslyšeli. Takoví tvorové tu jsou Edwarde. Poloupíři jsou vlastně potomci upírů a lidí. Vím, že se ti to zdá trochu nepravděpodobné, ale v Amazonii žije několik takových. Jenže ti se už jako poloupíři narodili. Svoje matky při porodu přímo roztrhali, aby se dostali ven. Jenže Bella vykazuje stejná dá se říct příznaky jako oni. Teplotou těla, že jí srdce tluče, necítí takovou touhu po krvi. Nebo ano?“

„Ne necítila.“

„Oni jsou na půl lidé. Proto mohou jíst i normální lidské jídlo a zároveň se živit krví, ale stále netuším jak se z Belly mohl stát poloupír.“

„Možná to bude znít hloupě Carlisle, ale co třeba její schopnost. Sice nevím jak přesně funguje, mohla by třeba mít ona vliv na její stav?“ Carlisle vstal a začal přecházet po místnosti. Nestíhal jsem sledovat proud jeho myšlenek, byl rychlý i na mě.

„O tom jsem taky přemýšlel, ale v tom to asi nebude synu. To asi ne, musí v tom být něco jiného. Neboj se, určitě na to přijdeme. Ještě mi Alice řekla, že nevidí její budoucnost Edwarde. Mám pro to taky teorii. Chceš ji slyšet?“

„Ano.“

„Alice byla sice člověk a teď je upír, díky tomu může vidět osudy obou, ale budoucnost vlkodlaků vidět nemůže, protože jím nebyla. U Belly je to možná taky tak. Alice prostě nemůže vidět budoucnost dá se říct tvorů, kterými sama nebyla.“

„Na tom možná něco je.“ To mělo docela výhody.

„A řekni Edwarde, vážně má Bella modré oči?“ přikývnul jsem. „Jdi za ní.“ Zvednul jsem se a odběhnul do svého pokoje. Bella klidně ležela na posteli a oddechovala. Lehnul jsem si k ní. Před její dokonalou tvář. Tak tedy byla zřejmě poloupír. Jenže teď zbývala jediná věc a to ta, zjistit jak? Jak se to mohlo stát? mohlo být hodně způsobů, ale já musel najít ten správný. Jenže jaký to mohl být? Jak se to stalo? Co to mohlo způsobit.

Hleděl jsem na svoji lásku, jak spí. Víčka se jí ani nehnula. Spala tvrdě. Stejně jako když bývala člověk. Jenže co se od té doby změnilo? Nic. Jen je krásnější, silnější a méně nemotornější. Nad tím jsem se trochu pousmál. S ní prostě chci strávit zbytek věčnosti. Nechtěl jsem ji znovu ztratit. Chtěl jsem udělat další krok. Krok k tomu, abychom byli spolu spojeni na věčnost. Láskou jsme byli už spojeni dávno. Jenže já byl ze staré školy. Měl jsem rád všechno postaru a podle pravidel. Potichu jsem vstal a šel hledat drobný šperk po své babičce. Do mého pokoje vlétla Alice.

„Co hledáš?“ opřela se o rám dveří a hleděla mi na ruce

„Vzbudíš ji Alice. Jdi pryč. Nech nás. Prosím.“

„Můžu t…“

„Jdi.“ Zavrčel jsem na ni. Zamračila se a potichu se vytratila od přízemí. V myšlenkách mi nadávala, ale hrozně se jí stýskalo po Jasperovi, který musel hlídat toho odporného zablešeného psa. Zaťal jsem ruce v pěst, ale stačil jediný pohled na světlo mého života a byl jsem hned klidný. Otevřel jsem malou semišovou krabičku ukrytou hluboko v jednou šuplíku. Zhluboka se nadechl a došel k posteli. Položil jsem se vedle Belly a čekal, že se probudí. Až otevře svoje dokonalé pomněnkově modré oči.

Spala dlouho, ale nevadilo mi to, pozorovat ji, bylo to nejkrásnější. Občas se ze spaní usmála nebo jí tváře trošku zčervenali. Měl jsem nutkání ji pohladit, ale věděl jsem, že bych ji tím probudil. Stále jsem byl pro ni chladný a takový pro ni zůstanu. Na věky věků. Snad jí to nebude vadit. Během toho se setmělo a dole Emmett sledoval své obvyklé sportovní kanály. Carlisle dále hledal ve spisech, občas zatelefonoval nějakému známému, ale stále bez výsledku. Esme s Alicí něco řešili v kuchyni, šeptali, ale i tak se to rozléhalo domem jako by mluvili nahlas. Nějak mi unikal smysl jejich slov. Rosalie se koupala. Jak jinak, ale s Bellou mi to bylo všechno jedno. Byla pro mě střed vesmíru.

K ránu se začala pomalu probouzet. Protahovala se jako kočka po dlouhém a spokojeném spánku. Opřel jsem se o loket a pozoroval ji. Vypadala tak nádherně. Její tváře se ještě více zbarvili, ale mě to vůbec nedělalo problém. Nechápal jsem to. Na druhou stranu jsem za to byl rád. Konečně otevřela oči, jakmile mě uviděla, usmála se a políbila na tvář. Přitáhl jsem si ji k delšímu polibku.

„Mám hlad.“ Na souhlas se ozval její žaludek. Oba jsme se zasmáli.

„Co by sis dala. Snídani od Esme nebo si zalovíme?“ žmoulal jsem stále v ruce semišovou krabičku. Byl jsem tak rád, že tohle nemůže Alice vidět.

„Chtěla bych zkusit jak mi bude chutnat zvířecí krev. Jestli ti to nebude vadit.“ Opět se usmála tím kouzelným úsměvem. „Děje se něco Edwarde?“

„Ještě jsem se tě chtěl na něco zeptat Bello než půjdeme.“

„Ptej se.“ Posadila se a zadívala se mi do očí. Zhluboka jsem se nadechl a vytáhnul krabičku. Hleděla na ni hodně překvapeně, ale nechala mě mluvit.

„Přemýšlel jsem o tomhle kroku už dávno před tím, než se tohle všechno stalo Bello, ale po nedávných událostech jsem se rozhodl, že nastal čas, abychom udělali další krok. Moc bych si přál, aby ses stala mojí ženou. Přijala jméno Cullen. Jmenovala jsi se Isabella Marie Cullen.“ Lehce jsem otevřel krabičku a odhalil na světlo prsten po mé babičce, který jsem si schovával pro tu s ním budu chtít strávit celý svůj život. A myslím, že tu pravou jsem našel. Vylezl jsem z postele a klekl si před Bellu na jedno koleno a natáhl k ní už vyndaný prsten. Bella se na mě překvapeně dívala. Hledala ta správná slova, ale doufal jsem, že řekne jediné. Nadechla se…

„Edwarde já…“

<<< SHRNUTÍ

THE END

Možná Vás ten konec trošku naštval co? Asik jo. Tak mám pro Vás menší návrh a drobnou zprávičku. Tuhle povídku jsem stejně musela ukončit, protože pro pokračování se tento název : Polibek od Edwarda s příchutí kouře už prostě nehodí. Pokuď to tak budeme brát, tak Bella přestala kouřit a tak ten název prostě nemá logicky smysl.

Tak tu vyvstává drobná otázka dřív než mě určitá osoba na místě zabije. Jestli by jste měli zájem o pokračování? Pokuď ano napište do komentářu a já se s tím pokusím něco udělat. Pokud nebude zájem tak to nechám tak.

Tak to je asi tak všechno. Děkuju Vám za vaši přízeň, protože tahle povídka se mi opravdu dostala pod kůži jako žádná jiná. Snad proto, že sama jsem to taky zkoušela. A kdo ne. Doufám, že to na mě nevrhne nějaký blbý světlo, ale každý je nějaký.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek od Edwarda s příchutí kouře 6: