Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pokoj osudu - 7. kapitola

Jacob


Pokoj osudu - 7. kapitola „Jestli je budoucnost daná, znamená to, že jsem jen herec, co neodpovídá za své činy, co jen hraje svoji roli a odříkává předepsaný text..."
Hezké počtení přeje KQC. :)

Pokoj osudu – 7. kapitola

Té noci jsem spal úplně jinak. Vlastně jsem po celé dva týdny nezahmouřil oko, ale až po té době, co jsem se pokochal pohledem na ni. Držela se na druhé straně postele a objímala cíp peřiny. Jak je možné, že může žena její vzpurné povahy vypadat tak andělsky? Kolikrát za hodinu jsem toužil konečky prstů přejet po Bellině pokožce, ale nakonec jsem ruku stáhl zpět a nedotkl se jí. Stále jsem měl v paměti ten děs a údiv, když jsem se jí vyznal ze svých citů.

Neuvědomoval jsem si, co to muselo znamenat pro ni, možná ještě mnohem horší přiznání, ale já sám jsem měl co dělat, abych dovolil svému srdci prodrat se s pravdou ven. Ve mně byla jakási bariéra, která mě drtila, a tak zapříčila, že jsem neměl šanci poznat mně vzdálené pocity lásky. Neměl jsem šanci až do této doby, kdy je ve mně záhadným způsobem objevila Bella. Neměl jsem páru, zda udělala dobře, či ne, ale ať už to mělo být jakkoli, nemohl jsem popřít jednu věc. A to, že slova, která šla přímo od srdce, v sobě nesla i ten podtón dobrého pocitu. Najednou jsem se cítil lehčí a zbaven špíny, která mé nitro halila.

Měsíční světlo jí ozářilo levou stranu obličeje, na níž se zatřpytily hvězdy. Ona sama pro mě byla hvězdou. Během těch hodin, co upadla do spánku, během těch mučivých hodin, kdy jsem naivně doufal, že se jí snívá o mně, jsem se na ni díval s takovou láskou v očích, až to zaplnilo celý dům. V myšlenkách jsem viděl jen výsměšný obličej Emmetta a nejapné poznámky ze strany Jaspera. Ale byl jsem ochoten je podstoupit, kdyby mi dala Bella najevo, byť sebemenším náznakem, že u ní mám šanci.

Nemohl jsem naléhat. Přeci by mi z minuty na minutu neřekla, že mě také miluje. Navíc jsem si byl jistý, že se svým způsobem trápila. Bylo srdceryvné dívat se na její krásné oči, jež se zalívají slzami. A o to víc jsem se nemohl soustředit na to, abych si užil celou situaci já. Kdy se poloupírovi stane, aby za ním přišla hříšná poloupíří slečna, která se neskrývá svou ďábelskou podstatou? Přiznejme si to – v ojedinělých případech.

Párkrát vydechla, a tak její sladký dech prosvištěl kolem mého obličeje. Slastně jsem zavrněl a přivřel oči.

„I kdybych na tvou odpověď měl čekat, tak se ji nakonec dozvím,“ slíbil jsem si nahlas a poslal jejím směrem vzdušný polibek. V jiných případech by mi to přišlo absurdní a naivní, ale v té chvíli to pro mě byl jakýsi příslib. A lhal bych, kdybych přiznal, že se mi nelíbil. Líbilo se mi cítit takové zvláštní pocity, při kterých člověk neví, kam vedou cesty od srdce. Takové pocity, kdy vás láska zmate natolik, že nevíte, kým vlastně jste. Takové pocity, kdy vám v podbřišku létají motýlci od nevidím do nevidím, a derou si cestu ven. Nikdy jsem to nezažil, bylo to pro mě nové… a svým způsobem krásné.

S láskou v srdci a podivným mravenčením v podbřišku jsem po jejím boku usnul. Propadl jsem se do krásného, růžového snu, který byl v realitě úplně jinak vykreslen.

 

Zaregistroval jsem nepatrný zvuk z přízemí a ihned jsem otevřel oči. Díval jsem se do stropu a přistihl jsem se, že mám i otevřenou pusu. A to se mi nikdy nestávalo. Do nozder jsem nasál omamnou vůni a rázem se mi zatočila hlava. V jednu chvíli jsem si myslel, že jsem na horské dráze, dokud jsem si nevzpomněl na včerejší noc a naše bližší sbližování. Na tváři se mi rozlil úsměv – moje vzpomínky na to, jak byla Bella náruživá, jak se domáhala větší pozornosti a jak si se mnou hrála, byly k smíchu, ale i přesto jsem byl rád, že jsem mohl být její hračkou na dvě noci. A pevně jsem doufal, že i nadále.

Otočil jsem se směrem k ní a sladkým hlasem, který nebyl znám ani mně, jsem ji oslovil.

„Dobré ráno, lásko,“ vydal jsem ze sebe. Až pak jsem si uvědomil, jak jsem ji vlastně oslovil, ale bylo mi to jedno. Naopak jsem cítil hřejivé teplo kolem srdce a dmul jsem se pýchou, když se mi v uších ozývalo moje Bella, moje Bella, moje Bella… Zklamáním ale bylo, když na druhé straně postele nikdo neležel. Přikrývka byla nedotčená, upravená a po Belle ani stopy.

Vyskočil jsem z postele, jako bych měl raketu v zadku, a připitoměle jsem se díval na místo, o němž jsem si byl jistý, že tam Bella ještě včera v noci byla. Zakroutil jsem hlavou a promnul si oči.

Určitý jsi natolik unavený, že máš jen halucinace, říkal jsem si v duchu, ale spíše jsem se snažil uklidnit sám sebe. Rychlým krokem jsem se vydal do koupelny, jestli bych ji tam nenašel, ale ona nikde. Rozhlédl jsem se po podlaze, jestli tu nejsou ani zbytky jejích věcí. Nebyly. Na kanape byla úhledně složená moje košile, nic víc. Jako by se po ní slehla zem.

To není možný, pomyslel jsem si, vždyť tu byla! Nemohla odejít. Určitě by ji někdo viděl, jak odchází, zoufal jsem v duchu. Moje tělo zaplavila vlna obav a pochybností. Měl jsem o ni strach. Bůhví, co se jí může stát, když byla včera tak vnitře nevyrovnaná. Byl jsem si jistý, že v takových chvílích by potřebovala mužskou oporu, která ji obejme, pohladí a něžně políbí, když bude potřeba. A kupodivu jsem byl ochoten se vzdát i svého sexuálního apetitu, jen abych mohlo ono místo zaujmout.

Navlékl jsem se do bílého trička, černých kalhot a vydal se dolů, odkud se ozývaly stereotypní zvuky. Emmett s Jasperem se dívali na sport a sázeli se, kdo tentokrát odpálí větší homerun. Jen jsem nad nimi zakroutil hlavou a odešel za Alice. Seděla na židli, v ruce měla hrnek s krví a nahlížela do módních časopisů, přitom si brnkala známou melodii. Odstrčil jsem židli a posadil se k ní čelem, abych jí viděl do očí. Chvíli mě úplně ignorovala, až když jsem si odkašlal, podívala se na mě svým milým úsměvem. Tady se někdo dobře vyspal, pomyslel jsem si sarkasticky.

„Alice, potřebuju pomoc,“ vyhrkl jsem na ni, když jsem postřehl její myšlenky. Zakroutila hlavou a protočila oči v sloup.

„V jiných rodinách by nejdříve bratr svou sestru pozdravil, políbil ji na tvář a optal se na situaci její nálady. Ale v této,“ zakabonila se, „mě zřejmě znáš jen v té chvíli, kdy něco potřebuješ, je to tak?“ Zvedla jedno obočí a mnula si bradu. Kdybych nebyl zevnitř tak zničený a strach by nedrtil moje vnitřnosti na padrť, přitakal bych a dokonce bych si dovolil i pronést nějakou peprnou poznámku o její noci, ale neudělal jsem to. Ne, když jsem měl v hlavě stále někoho jiného.

„Omlouvám se, Alice, ale jde o Bellu,“ vyšel jsem narovinu hned s tím, co mě tížilo na srdci. Sklopil jsem pohled a zpytoval jsem vzorečky na oranžovém ubrusu. Byly tak nestálé, až se přecházely v tučné, čisté linie, jež mívaly pravidelné tvary. Ačkoli to bylo nesmyslné, připadal jsem si tak. Také jsem býval nestálý, oklepaný, drzý… ale nevím, co se ve mně zlomilo natolik, že jsem začal vnímat i okolí a pouštět si k tělu okolní pocity, které jsem dosud neznal.

„Co by s ní mělo být?“ ptala se nezaujatě. Jen ten její tón mě vytáčel.

„Neviděli jste ji? Ráno jsem se probudil a ona v mém pokoji nebyla. Prostě zmizela. Bojím se o ni, Alice.“ Poslední slova jsem tiše zavrčel a ještě víc jsem se k ní přiblížil. „Prosím tě, řekni mi vše, co o tom víš!“ naléhal jsem. Když jí cukaly koutky a v očích jí pobíhaly posměšné jiskřičky, drtil jsem roh stolu, abych na ni nakonec nevyjel.

Pak se místností rozlehl její zvonivý smích. Vzala hrnek a i s časopisem odcházela dveřmi do svého pokoje. Než se ale ztratila, zastavila se mezi futry a pohlédla na mě zpytavým pohledem.

„Zdá se mi, že máš halucinace, milý bratře,“ začala normálním hlasem, který v sobě měl posměch, jenž mě vyváděl z rovnováhy, „nevím, co by u tebe v posteli Bella hledala. Možná že máš velké sebevědomí a ego, o čemž jsem se já přesvědčila již dávno, ale věř, že ona má na lepší.“ Dvojitá rána do srdce. Jako by se ta malá poloviční pumpa, co měla představovat srdce, scvrkla nedostatkem kyslíku. „A pokud mi paměť dobře slouží, odešla z domu něco kolem sedmé hodiny večer. Zmínila se o tom, že má ještě nějakou práci a s Carlislem dořeší podrobnosti v nemocnici.“ Opět se objevila u mě a teď už na mě hleděla vážným pohledem, bez žádného vtipu. „Jestli u tebe ta abstinence živočišného aktu vyvolává takové nereálné a bláznivé představy, pak se nikdy nesnaž držet celibát, zlatíčko. A ber to jako radu od sestřičky, jež vidí vše možné i nemožné.“ Stoupla si na špičky a políbila mě na tvář. Pak zmizela.

Zmizela stejně jako moje naděje a pocit šance. Odebral jsem se do svého pokoje, kde jsem se zamknul na zámek, a ulehl do postele. Na nic z toho jsem neřekl ani slovo. Jen jsem se díval na rýhy ve zdi, neustále u sebe měl mou košili, ve které byla ukryta její vůně, a přičichal jsem i k poduškám, na kterých ležela. Naše společné chvilky se mi v hlavě stále promítaly. Od nechtěného omylu v hotelovém pokoji, až přes naše shledání v mém pokoji.

Ať jsem nad tím přemýšlel, jak jsem chtěl, nedocházela mi Alicina slova. Podle toho, co mi řekla, Bella odešla už v sedm večer, ale vždyť byla celou noc u mě! Dokonce byla se mnou. Na svou obhajobu mi řekla jen to, že ji pobídl Carlisle, abychom se seznámili. Byl jsem z toho zmatený. Co byla vlastně pravda? Verze Belly, která v sobě nesla i reálný štípek pravdy, nebo verze Alice, která mě potěšila více. Neboť jestli to byla pravda, Bella do mého pokoje šla i přes to, že o tom nikdo nevěděl.

Musela si něco zařídit… A možná právě proto včera plakala. Něco jí trápilo a já jí měl pomoc, utěšit ji. Místo toho jsem ji zatížil dalšími kecy o tom, že jsem se zamiloval.

Jsem takový blbec, nadával jsem si. Byl jsem si ale jistý dalšími fakty. Měl bych si o tom s Bellou promluvit a nenechat vše náhodě, nedovolilo by mi to ani moje srdce.

Přeci bys podruhé nenechal nic osudu! Sám vidíš, jak to dopadlo podruhé, zvedni ten svůj kamenný zadek z postele, seber se, udělej ze sebe chlapa a jdi si s ní promluvit. Nesmíš ji nechat utéct, uniknout, proklouznout mezi prsty. Nezapomínej, že je láska nestálá, a pokud ji máš v hrsti, řiď ji! radil mi vnitřní hlásek. A ten vnitřní hlásek měl pravdu. Nemůžu to znovu ponechat osudu, ačkoli vím, že ten nás dal dohromady. Musím jednat na vlastní pěst a právě proto musím za Bellou do nemocnice. Musím se dozvědět, jestli je to mezi námi tak, jak si myslím, nebo si akorát dělám falešné naděje.

 

Zaklepal jsem celý nervózní na dveře a upravil si klopy kabátku. Ještě než jsem se odporoučel k Belle do ordinace, zastavil jsem se za Carlislem, aby mu to nepřišlo podivné. Jen se na mě usmál a poslal mě za Bellou, která právě ordinovala na ambulanci. V jeho myšlenkách jsem spatřil, že je velice pyšný na to, jaký mám zájem o medicínu. Nechtěl jsem jej zklamat, a tak jsem to raději ani nekomentoval. Ale pokud bude důležité, abych se stal doktorem a podstoupil atestaci, udělám to. Pro ni ano.

Dveře se otevřely a v nich stála Bella. Na tváři jí pohrával smělý úsměv, byla celá v bílém a vlasy měla sepnuté do úhledného ohonu. Neschopen slova jsem se zasekl v polovině dechu a snažil se pobrat všech pět, co spadlo na zem.

„Ráda tě tu vidím,“ začala místo mě ona a pokynula mi rukou, ať jdu dál. Bez dalších slov jsem vešel a rozhlédl se, zda tu s námi někdo není. Na rameni se mi objevila něčí maličká ruka a já se k ní otočil čelem. „Copak tě ke mně přivádí? Snad sis neublížil?“ zeptala se rýpavým hlasem a uličnicky na mě mrkla. Bylo neuvěřitelná, jak se uměla přetvařovat. V jednu chvíli plakala, byla takhle maličká a její nitro bylo zničené. Byla to slabá dívka, která potřebovala oporu, podržet v té nejtěžší chvíli. Ale v té druhé… to byla dračice, kterou jsem za celý svůj život nespatřil. Dokázala zatočit ona se mnou a nepotřebovala k tomu žádnou taktiku. Pouze byla sama sebou a věřil jsem tomu, že jen málokdo ji zkrotí.

„Vlastně ne… tedy ano.“ Podíval jsem se na špičky svých bot. „Přišel jsem za tebou,“ vysoukal jsem ze sebe. Dotkla se mé brady a zvedla můj obličej tak, že jsem jí viděl do očí. V té bílé záři vypadala jako anděl, kterému chybí nad hlavou svatozář.

„Za mnou?“ Zamračila se. Přikývl jsem a chytil ji za zápěstí. Schoval jsem její ruce ve svých a drtil je tak, abych měl jistotu, že je tu opravdu se mnou. „Ráno jsem se probudil, hledal jsem tě a ty nikde. Proč? Proč jsi odešla, aniž bys mi dala vědět? Já myslel, že -“ Přiložila prst na mé rozechvělé rty, které byly v plném proudu. Upřela na mě svá bedlivá očka a pronikala jimi až do hlouby mé zatracené duše.

„Nemysli,“ nakázala mi a zatvářila se nevesele; opět ten skelný pohled, který jsem viděl včera v noci. Přesně ten samý, který ve mně zanechal podivnou stopu, „protože myšlení je na nic. Nic z něj nemáš.“ Pustila mě a udělala pár kroků zpět. Přiblížila se ke svému pracovnímu stolu a otočila se ke mně zády. Měl jsem pocit, jako by mi tím dala najevo, ať nevytahuju to, čeho se ona sama obává – toho, že bych jí znovu řekl, že ji miluju. Ovšem já v tom chtěl mít jasno. Potřeboval jsem to vědět. „Ani z toho, když se řídíš srdcem.“ Hlas se jí při posledním slově zlomil.

A stejně tak se zlomilo i něco ve mně. Přistoupil jsem k ní a měl jsem nutkání obejmout ji, ale neudělal jsem to. Otočila se ke mně čelem a zřejmě nečekala, že budu tak blízko, když do mě narazila. Zapřela se dlaněmi o moji hruď a malým tlakem se ode mě odtáhla.

„Nač ten pláč?“ zeptal jsem se na to, co mě trápilo a nedávalo mi smysl. Bella zakroutila hlavou a setřela si potůček slz z tváří. Nakonec jsem se stejně odhodlal. Chytil jsem ji kolem ramen a podíval se jí do očí, abych v nich mohl číst. Své myšlenky měla opět kryté a já do nich nemohl. Hladil jsem ji po zádech a tiskl ji na sebe. „Vím, že tě něco trápí. A je tady možnost, že bych ti mohl pomoc.“

„Nemohl!“ vyvedla mě z omylu a vystrčila vzdorovitě bradu ven. Dívala se na mě s opovržením a chladem, který jsem ani nepostřehl, kde by se v ní vzal. „Nemůžeš mi pomoc, protože já do toho už nikdy nespadnu.“ Položila své dlaně na má prsa a zvedla pohled ke mně. Je nádherná, to byla první myšlenky, která mě napadla, jakmile jsem na ni z takového úhlu pohleděl. „Mrzí mě, že jsem ti způsobila tolika problémů. Nechtěla jsem ti přidělávat problémy s mou psychicky nevyrovnanou podstatou.“

Vehementně jsem zakroutil hlavou. „Ne,“ skoro jsem zakřičel, „to neříkej!“ Přiložil jsem dlaně k jejímu krku a pomalu se k ní začal sklánět. Její horký dech se mi odrážel od obličeje. „Ty mě nikdy zatěžovat nemůžeš,“ prozradil jsem jí. Nechal jsem mezi našimi rty mezeru, kdyby náhodou chtěla couvnout. Nechtěl jsem na ni naléhat.

Smutně se usmála. Stejně tak jako její oči plakaly smutkem. „Nerozumíš tomu, Edwarde. Můj žal a smutek není náhodný. Včera večer jsem za tebou přišla jen z jediného důvodu…“ podívala se na špičky bot a na tváři se jí objevil lehký ruměnec, „potřebovala jsem cítit mužské objetí. Potřebovala jsem vědět, že na tomto světě nejsem sama. A tys mi přišel jako nejlepší kandidát,“ prozradila mi. Podivné bylo, že jsem necítil jen radost, ale i zklamání, které převládalo. Byl jsem pouze kandidát, nebyl jsem jisté místo útěchy.

„A z čeho tedy je? Proč mi to nevysvětlíš?“ naléhal jsem na ni zoufalým hlasem. Připadal jsem si jak puberťák, co se rozchází se svou holkou, a mámí od ní, jaký je důvod jejich rozchodu. Smutné ale bylo, že my jsme se nerozcházeli… my jsme nikdy nebyli ani pár.

Povzdechla si. „Pamatuješ na ten den, kdy jsi omylem přišel do pokoje?“ Přikývl jsem. Na ten bych nikdy nezapomněl, neboť ten den pro mě znamenal něco nového, nepoznaného a mně dosti příjemného. „Lhala jsem ti. Nečekala jsem na obchodního zástupce, se kterým jsem měla probrat obchod. Čekala jsem na Lucase, na mého snoubence.“ S otevřenou pusou jsem na ni hleděl a v dáli jsem zbystřil, jak se mi krásný, velký dům rozpadá. Cihla po cihle padala a zbyla z něj pouze malá kůlnička na dříví.

„On nepřišel,“ přiznala zlomeně. „Nechal mě tam, a kdyby ses tam neobjevil ty, cítila bych se mnohem hůř. Vyspala jsem se s tebou jen proto, že jsem v tu chvíli toužila po pomstě. Po tom, abych Lucasovi ukázala, že nejsem nejslabším článkem. Obávám se, že jsem to ale přetáhla za hranice možností. Proto jsem musela odejít z pokoje a pevně doufat, že my dva se již nikdy neuvidíme.“ Popravdě, přál bych si to taky, kdybych věděl, co se za všemi těmi lži skrývá.

Osud si tak ale nepřál a já nevím, zda mu mám děkovat, nebo na něj nadávat. Přidělala jsem další salvu problémů, o které jsem nestála.“ Pohladila mě po tváři. „Protože jsem tě tak nehezky využila, a věř, že se za to stydím, nemohla jsem udržet své pocity na uzdě. Omlouvám se ti, Edwarde, a stydím se za sebe tak moc, že bych nejraděj zmizela z tvého života, ale tato práce mě natolik naplňuje, že bych to nedokázala,“ omlouvala se mi. „Zůstala jsem sama, bez lásky, opuštěná pár týdnů přes svatbou a právě proto jsem taková, jaká jsem.“

Neměl jsem slov na to, abych jí odpověděl. Čekal jsem cokoli – od přednášek, absurdních výmyslů, blábolů až po vyznání lásky, ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem byl útěchou na zlomené srdce. Nikdy v životě jsem nezažil, jaké je to stát na druhém břehu, a prosit o to, aby ten dotyčný neodcházel. Teď ano… ochutnal jsem vlastní medicínu a byla sakra hořká. Překonal jsem tu protivnou vzdálenost mezi námi a spojil jsem naše rty v jedny.

Toužil jsem po tom a taky jsem tak učinil. Bella byla chvilkami otupělá, ale nakonec se zapojila velmi aktivně. Vybíjel jsem si všechno zoufalství v polibku, ve kterém jej Bella přebírala a mezi řádky četla.

„Nechoď z mého života pryč, zůstaň tu se mnou,“ rozmlouval jsem jí to, „slibuju, že budu pravým opakem Lucase. Jsem schopen se pro tebe změnit, Bello.“ Těkal jsem očima mezi jejími rty a očima. „Bello, miluju tě. Je to pro mě něco nového a nevím, v jakých cestičkách mám jít.“ Hrozně moc jsem toužil po tom vlastnit ji, být s ní každý den, každou noc. Ráno se s ní probouzet a v noci usínat. Dříve jsem o ničem takovém nesnil, ale časy se mění… a stejně tak i pohled na svět.

„Edwarde, já ti věřím, že bys byl pravým opakem, přesvědčil jsi mě už jen tím, jak se chováš, vyjadřuješ, ale…“ nechala vyznít větu do ztracena. „Neumíš si představit, jak je to těžké pro mě. Už jen tím, že jsem v tobě vyvolala falešnou naději. Je mi mizerně z toho, že ses zamiloval do mě, do takové nicky a dámička, co tě jen využila pro svou potřebu a pomstu. A ještě hůř se cítím, když ti musím říct, že já to samé necítím,“ přiznala se mi. Na její tváři už nebyl žádný úsměv. Plakala a trápila se kvůli tomu, co jsem jí právě řekl.

„Nevnímám tě jako muže, kterého bych milovala. Jsi pro mě nejlepším přítelem, jenž je mi vždy ochotný nastavit náruč, když potřebuju. Od té doby, co jsem opustila pokoj, jsem na tebe nepřestala myslet, ačkoli jsem se snažila. A ty krásné květiny, které jsi mi poslal, to jen stěžovaly. Proto jsem se rozhodla, že by sis zasloužil alespoň malé vysvětlení, které se zvrtlo v další nepodařený románek. A stejně tak jsem doufala, že vnímáš ty mě.“ O tom jsem takhle nikdy nepřemýšlel. Pro mě byla žena buďto milenkou, nebo manželkou a družkou v jednom. Ale něco mezi tím jsem nikdy nehledal.

„Mám tomu rozumět tak, že u tebe nemám šanci?“ Bolelo vyslovit takovou větu, ale ještě větší úder byl, když se na mě lítostivě usmála a pomalu přikývla. Sprásknul jsem ruce k sobě a otočil se k ní zády. Pročísl jsem si vlasy a mermomocí jsem se snažil udržet slzy tam, kde doposud byly. Neměl jsem v plánu brečet, jsem přece chlap!

Chlap, co byl právě pokořen.

Osud je daný, Edwarde, je to něco, co nemůžeme úplně změnit. Co se stalo, stalo se, bylo to psáno osudem.“ Objala mě kolem pasu a zabořila nos do mého kabátu. „Prosím, buďme alespoň přáteli. Nechci ztratit někoho, kdo pro mě mnoho znamená. Nechci ztratit někoho, kdo byl ochoten se kvůli mně změnit,“ šeptala zlomeně. Cítil jsem se hrozně. Bylo to těžké dilema. Odejít a nechat ji tu, nebo být s ní a neslibovat si od toho víc.

Za svoje rozhodnutí budu možná později litovat, teď jsem ale neměl sílu měnit jej. Otočil jsem se k ní, vzal si její obličej do dlaní a sklonil se k němu tak těsně, až jsme spolu málem splynuli.

„Jestli je budoucnost daná, znamená to, že jsem jen herec, co neodpovídá za své činy, co jen hraje svoji roli a odříkává předepsaný text. A já pevně doufám, že jednou se onen text naučím odříkávat tak, aby se stal i skutečností mého života,“ pověděl jsem jí. Letmo jsem ji políbil a silně přitiskl na svou hruď. Držel jsem ji pevně v náruči.

„Jen přáteli…“ pronesli jsme oba skoro ve stejnou dobu; ovšem stále jsem měl maličkou naději a nehodlal jsem jen tak složit zbraně.

» The End

Zřejmě jsem většině zasadila překvapující úder. Za to se velmi omlouvám, ale nikde nebylo psáno, že povídka bude bůhví jak dlouhá.  Povídka Pokoj osudu se stala mou jakousi oddechovou chvilkou, díky které jsem měla šanci dostat se do žebříčku těch nejlepších. Vážím si toho a právě proto jsem se rozhodla, že povídka nesmí být zakončena jako každá jiná. Chtěla jsem vytvořit konec, který by překvapil - a doufám, že jsem vám jej i předvedla. Ačkoli to neskončilo párem E&B doslova, tak víme, že se Edward změnil, a kdoví, zda se jednou jejich přátelství neposune o krůček dál.  Ještě jednou všem děkuju a jsem vděčná za vaši přízeň, kterou jste u této povídky projevili. Jsem vaším dlužníkem. 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pokoj osudu - 7. kapitola :

 1 2 3 4   Další »
32. kiki11
09.03.2014 [13:43]

kiki11Ach, to je mi líto, že nejsou spolu, ale i tak se mi to líbilo. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31. Domulenka
02.03.2013 [23:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.04.2012 [23:34]

Petulka01Jchudacek.. je mi ho lito.. Emoticon

29. Kikina
05.02.2012 [18:32]

Né, to né Emoticon ! Já brečím, brečím! Proč ho nemiluje, proč Emoticon Emoticon Emoticon ? Napiš další díl! Prosím! Že se do něj pak zamiluje, že jo????? Emoticon Emoticon Emoticon . Jinak mě to zabije!!

26.01.2012 [18:58]

AnnieJaneV Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.01.2012 [19:34]

kikuskaVeľmi pekné. Ten koniec bol vážne nečakaný, ale krásny a dokonale sa k poviedke hodil. Edward sa zmenil v lepšieho, len ma mrzí, že ho tá zmena alebo premena tak bolela. No na druhú stranu si to zaslúžil. Ale aj tak mi je ho ľúto. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon No a Bella... Zachovala sa ako zúfalá žena. Spravila chybu, ale to je normálne a tá chyba má svoj dôvod a dá sa pochopiť. Emoticon Emoticon Ja si spravím taký svoj vlastný pomyselný koniec a to, že sa Bells nevydá a nakoniec bude s Edwardom. A nielen kamarátka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.12.2011 [18:16]

twilightkatheiúžasný Emoticon Emoticon Emoticon asi sem jao většina čekla že se dají dohromady, ale i tahle vaianta je výborná. Tleskám!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. lucka2010
06.11.2011 [14:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.10.2011 [14:46]

Ach jóóóóóó. Tak takový konec jsem opravdu nečekala.
Je mě hodně líto Edwarda, že jako zamilovaný musí stát po boku milované ženy a přitom jí nemůže dát najevo svou lásku. Jen doufám, že ta bolest Bellu přebolí a začne k Edwardovi něco cítit. Ale to je už jen má fantazie a myslím i ostatních. Je škoda, že tuto povídku už nebudeme moc číst. Hodně se mi na ní líbilo to jak byla záhadná a nevěděli jsme nic o Belle. I když to nevíme ani teď. Což je škoda, protože velmi ráda bych věděla co vše má Bella za schopnosti a kdo byli její rodiče a ...
Šdoda, škoda, škoda, že se to už nedozvím, ale i tak děkuji za originální zakončení povídky.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.10.2011 [17:59]

KacenQaCullenZa komentáře děkuju, vážím si jich. Emoticon Ano, konec je jiný a ne podle vašeho gusta, protože jsem chtěla změnu. Protože je tu mnoho povídek s koncem E&B, tak trochu změnu neuškodí. Emoticon Emoticon Ještě jednou díky. Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!