Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 6. kapitola

20.03.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 8943×

Výlety pro člověka nejsou snadné. Musí mít určitý obnos peněz – podle toho, kam míří, a jak dlouho tam chce být. Potřebuje vhodné oblečení, jídlo, vodu, čas, odpočinek, toaletu, sprchu a já nevím, co ještě, ale je toho dost. V autě byly tři nesmrtelné bytosti, které nic z toho nepotřebovaly, anebo toho měly nadbytek. A přesto mi to přišlo horší.

Bella chtěla všechno vidět, šmatlala na každou kravinu, a pořád po mně požadovala vysvětlení pro tu či onu věc. Proč dým z cigarety stoupá, a proč vůbec lidi kouří, a jak to chutná.

„Ne, Bello! Bude ti zle!“ varoval jsem ji, když si s Emmettem oba narvali jednu do úst. Spiklenecky se na sebe podívali, a pak si zapálili. Emmett si ji radši zapálil ještě ve vzduchu, protože nechtěl mít oheň ze zapalovače tak blízko kůže. Jak by jednou chytnul, už by to neuhasila ani mořská panna.

Bella si potáhla a zůstala s nafouklými tvářemi zírat do prázdna.

„Musíš to vdechnout, Nemo,“ řekl Emmett a splácnul jí dlaněmi tváře dovnitř. Bella vyfoukla dým, a pak pokrčila rameny.

„A to je jako ono?“ zeptala se zklamaně a palcem zmáčkla zapálený konec cigarety.

„Ježiši, co děláš?“ vyhrkl jsem zděšeně a bral jí ruku do své, abych se podíval na škody. Ale neměla tam ani škrábanec. Emmett zatím kašlal a znechuceně krčil nos. Protočil jsem oči a vlezl do auta. Nakonec jim tu stejně dělám akorát šoféra.

Začínal jsem mít pocit, že vážně projedeme celou Ameriku. Když jsme překročili hranice Aljašky a já už poněkolikáté tankoval, zkusil jsem dotaz, že bychom se už mohli otočit zpátky.

„Potřebuješ snad jíst nebo spát? Ne. Hele, svítí ti kontrolka,“ upozornil mě Emmett. Benzín. Už zase. Zajel jsem na nejbližší benzínku a vystoupil, abych doplnil pohonné hmoty. Bella otevřela dveře a máchala ve vzduchu rukou, jak přemýšlela, kterou hadici si vybere.

„Bello?“

„Neboj. Koukala jsem na tebe, jak to děláš. Teď to chci zkusit já,“ oznámila a já zoufale zavrčel.

„Tuhle, Bello,“ řekl jsem a vytáhl zelenou hadici s devadesát pětkou.

„Ale mně se nelíbí ta barva.“

„No, to máš blbý. Natankuj a já to jdu zaplatit.“ Otočil jsem se zády a vtom jsem měl pokropené kalhoty od Marca Jacobse benzínem, když Bella začala máchat ve vzduchu hadicí a pustila pojistku, takže z ní tryskaly proudy benzínu. Mihl jsem se k ní a doufal, že to nikdo nepostřehnul, ale podle myšlenek tu nikdo, kromě prodavače, který si četl porno časopis, nebyl.

„Kriste pane,“ zasyčel jsem a sebral jí tryskající hadici z ruky. Strčil jsem ji do otvoru v autě a probodl Bellu pohledem. Ta se netvářila moc zaujatě a spíš vypadala naštvaně, že jsem jí šlohnul hračku.

„Sedni si do auta!“ zavrčel jsem na ni a ona kupodivu tak učinila. Zaplatil jsem benzín a posadil se za volant.

„Teď se musíme stavit v obchodě. Jsem upír a mám džíny od benzínu. Výborně,“ vrčel jsem si, ale stejně jen pro sebe, protože Bella si už zase hrála s tlačítky na palubce a vůbec mě neposlouchala.

„Netvař se tak nadšeně,“ utrousil vesele Emmett, který se naprosto bavil.

„Vždyť já jsem nadšený. Jsem na pitomém výletě napříč Amerikou s mým retardovaným bratrem a rybou! Lepší to být nemůže.“

V Kanadě toho bylo k obdivování a probádávání ještě víc, protože přece jenom Aljaška je díky tuhé zimě míň zalidněná. A proč tohle, a proč zase tamto. Navíc Emmett jí nakukával blbosti, takže jsem to pak ještě všechno musel uvádět na pravou míru.

„Zastav!“ nařídil Emmett a já sešlápnul brzdový pedál k podlaze.

„Vodní park,“ konstatoval jsem, když jsem se podíval na delfína na ceduli, co prskal vodu. „Tam já nejdu,“ zavrhl jsem to okamžitě a nastartoval. Rozjel jsem se, no, Emmett vystrčil nohu z auta a zastavil ho.

„Nikdo tě tam nenutí jít. Klidně zůstaň v autě. Račte, madam,“ pronesl a otevřel Belle dveře.

„Co je to vodní park?“ zeptala se na špičkách a snažila se nahlédnout přes plot.

„Neboj. Budeš tam jako doma,“ odbyl ji a mířil si to ke vstupu. Tvrdohlavě jsem zůstal sedět za volantem a hledal ve francouzských myšlenkách Kanaďanů něco zajímavého, co by mě zabavilo.

Javorové bonbóny! Musím koupit javorové bonbóny! A hele, sleva.

Justin Bieber je Kanaďan a nebydlí tady. K čemu mi to teda je? Jezdí si někde po světě, ale aby přijel domů – to ne.

Kdyby mě podváděl, poznala bych to přece. Sakra! Ta kráva má stejnou kabelku.

Když mi tu půjčku dají, koupím si ho…

„Kdo to těm chudákům udělal?“ vypískla Bella a já se zaměřil na Emmettovy myšlenky. Bella se skláněla nad nádrží s delfíny a tvářila se… Popravdě to bylo úžasné. Měla v očích takovou starost – něco zvláštního. Takhle se dívala jen na moře a jeho obyvatele. „Nelíbí se jim tady!“ vysvětlila a podívala se na Emmetta, jako kdyby je tu zavřel on. Delfíni se shlukli u Belly a dobře jsem věděl, že udělají, co jim nakáže.

„Tak je pustíme,“ odvětil můj bratr okamžitě a já vyletěl z auta. To jsem přesně čekal.

„Emmette! Ne!“ zavrčel jsem, ale ten už hledal místnost s ovládáním všech bran a závor, které bránili zvířatům v útěku do zálivu.

„Pane, vstupné!“ zařval za mnou prodavač lístků. Idiot. Já se mu tu snažím zachránit park a on po mně chce ještě vstupné. Hodil jsem mu do misky pár bankovek a rozběhl se přes lávku za těma dvěma bojovníky za práva zvířat. Kdyby Bella věděla, že Emmett stačil myslet i na to, jak chutná krev delfína, tak ho tu přetrhne.

Emmett utrhl zámek ze dveří místnosti, kde by měly být všechny obvody a ovládací panely. Bella mu asistovala. Nijak zvlášť je netrápilo, že na ně míří kamera.

„Hele, upíre. Co to je?“ zeptala se Bella a ukázala na kameru.

„Jé. No… Asi budeme v televizi,“ řekl Emmett a zaklel.

„Fakt? To je super,“ zaradovala se Bella. Chytil jsem se za vlasy a rozzuřeně vrčel. Konečně jsem klusem dorazil k nim, ale to už Emmett bral za malé, červené páčky. Skočil jsem na něj a povalil ho k zemi, jenže při pádu stačil dokončit, co začal.

„Vyšlo to! Vyšlo to! Cítím jejich radost. Jsou volní,“ oznámila Bella spokojeně a já si povzdechnul. Podíval jsem se do její rozzářené tváře. Takhle jsem ji ještě neviděl. Její úsměv se do mě vsakoval a já najednou věděl, že bych ty delfíny pustil taky, kdyby mě o to požádala. Tohle byl úsměv za všechny peníze a problémy. Připadal jsem si jako nějaký puberťák, co se chce předvést holce, jaký je frajer, a pomaluje zeď jejím jménem. Tak jsem se ale nikdy necítil. To jen s ní. Probouzela ve mně něco, co jsem neznal.

Uháněl jsem po silnici domů a pořád se ohlížel ve zpětném zrcátku. Všechny pásky a kamery jsem zlikvidoval – přiznávám, že jsem to taky udělal v záchvatu hrdinství, když jsem si myslel, že Bellu zachráním před kariérou zločince a taky, abych se vytáhnul - ale lidé nás viděli, protože to nebylo zrovna na neviditelném místě. Ale třeba nás přehlédli. Jsme přece snadno přehlédnutelní. Emmett, já a Bella. Snadno splyneme s davem. Jsme normální jako všichni ostatní. Nevyznačujeme se něčím zvláštním.

„A teď z vodního parku v Gingolxu. Tamní majitelé přišli dnes o všech svých pět delfínů. Z toho i o hlavní hvězdu programu, a to samici Daphné. Policie soudí, že jde o anonymní skupinu, která bojuje takto za práva zvířat. Pachatelé zničili všechny usvědčující důkazy, ale je znám jejich popis. Dva muži a jedna žena. Jeden z mužů má přes metr devadesát a zrzavé vlasy. Druhý se vyznačuje svalnatou postavou a tmavě hnědými vlasy. Žena byla drobná s hnědými vlasy po pás. Všichni tři byli mimořádně bledí…,“ popisoval nás stručně hlasatel v rádiu, které Bella omylem pustila, když si s ním hrála.

„Hele, to je o nás!“ vřískla Bella a koukala s úžasem na rádio. Začala na něj klepat a nejspíš čekala, že se jí hlasatel začne věnovat.

„Bello, on tě neslyší,“ vysvětlil jsem.

„A jak to, že já slyším jeho?“

„Protože to my chytáme vlny…“

„Nuda!“ přerušil mě Emmett otráveně a prohlížel si svoji svalnatou postavu.

„Jedeme domů a už mě nezajímá, co chcete vy dva,“ uzavřel jsem to a překročil dvou stovku konečně.

„Počkej! Slíbil jsi mi, že mě tenhle stroj naučíš ovládat!“ postěžovala si zlostně.

„Fajn. Ale někam… Počkej. Hmm,“ zamručel jsem si pro sebe a sjel ze silnice na lesní cestu, která byla vysypaná štěrkem. Mercedes začal trochu poskakovat, jako by se intenzivně bránil tomu, co přijde.

Zastavil jsem a vystoupil s úmyslem sednout si na místo spolujezdce. Otevřel jsem dveře na druhé straně, kde Bella stále seděla a čekala.

„Sedni si támhle,“ řekl jsem a ukázal na místo vedle. Podívala se, a pak se nechápavě otočila na mě.

„Proč?“

„No, protože tam je volant.“

„A to mi ho nemůžeš přendat sem?“ chtěla vědět a ukázala na palubku.

„Ne, nemůžu. Volanty se nedají přendat.“

„Aha,“ hlesla a přelezla na místo řidiče. Zaplula do sedačky a pěkně se tam topila – ani neviděla na přední sklo.

„Počkej. Zvednu ti to,“ šeptl jsem a nahnul se přes ni. Ztuhla a přitiskla se k sedadlu. Sepnul jsem páčku a sedadlo vyjelo nahoru. Narovnal jsem se a vydýchával její těsnou blízkost.

„Jé! Tohle bude na dlouho. Jdu na lov,“ oznámil Emmett a vyskočil z auta.

„Cože?“ zavolal jsem za ním, ale ten jen mávnul rukou. Začal jsem vysvětlovat Belle, co a jak a ona pozorně poslouchala. Otočila klíčem v zámku a nadskočila, když se rozběhnul motor.

„Ne, Bello! To je brzda, musíš…,“ šeptal jsem jí pokyny, až najednou zavrčela, a ruce se jí přestaly třást. Probodla mě očima, které začínaly nabírat svou rozzuřenou barvu.

„Vystup,“ nařídila mi.

„Proč?“ zeptal jsem se zmateně a přemýšlel, co jsem udělal špatně.

„Protože jsem z tebe nerváková,“ přiznala a do tváří se jí nahrnula modrá.

„Nervózní,“ opravil jsem ji a ona už jen protočila oči.

„Tak… Já už budu zticha. Budu se koukat na jinou stranu,“ slíbil jsem a okázale zíral z bočního okna. Nezáleží na tom, že je nesmrtelná, zvedá do vzduchu upíry z kamene a hasí o prsty zapálené cigarety… Prostě ji tu nenechám samotnou. To se mi nelíbilo. A nakonec jsem upír. Nebude mi pořád oprsklá ryba diktovat, co mám, a co nemám.

„Fajn,“ štěkla a zhluboka se nadechla. „A cože se stane, když udělám tohle?“ zeptala se sama sebe a uprostřed věty sešlápla plynový pedál až k podlaze. Mercedes okamžitě zareagoval a poskočil dopředu – přímo do stromů. Stačil jsem rychlostí blesku Bellu připoutat, aby jí airbagy, až vyletí, nezlomily vaz. Teda, pokud má nějaký vaz. Mercedes mohl jít na šrotiště… To mi došlo, když se přední kapota srolovala a vytvořila preclík o silný kmen stromu.

Hasiči by nás z tohohle vystřihávali ještě hodně dlouho.

„Bello, žiješ?“ zeptal jsem se a prokousnul airbag, co mi narazil do tváře.

„Mhm,“ zamumlala něco a já roztrhnul i její. K mému překvapení – i když, co se divím – se smála jako pominutá. „Ještě!“ zahlásila.

„No, maximálně tak na koloběžce,“ utrousil jsem a vykopl dveře – tedy to, co z nich zbylo. Bella se dostala z auta taky po svém a se zájmem si prohlížela kapotu, ze které vycházel hustý dým. Carlisle mě zabije. Ne, já řeknu, že to řídil Emmett. Jsem gentleman, takže Bellu vynechám. V kapse se mi rozvibroval mobil.

„My o vlku a vlk na drátě,“ zašeptal jsem, když jsem zahlédl na displeji jméno mého otce.

„Carlisle,“ pozdravil jsem ledabyle.

„Konečně jsem se dovolal svému synovi – mimořádně bledý, zrzavé vlasy a přes metr devadesát… To máte Daphné v autě?“ vychrlil na mě a já neměl tušení, jestli je naštvaný, anebo se pobavil. No, budu radši, když se do teď bavil, když se tak dívám na kusy kovu přede mnou.

„Jak to víš?“

„Byli jste ve zprávách. Podali to jako celkem vtipnou informaci. Borci na konci. Nevěděl jsem, že bojuješ za práva zvířat. A když už jsem se zmiňoval o autě, tak, Edwarde, kde je moje auto?“

„Tvoje auto? Myslím…“ V kapotě ještě něco bouchlo a Mercedes naposledy zakašlal. „Myslím, že je na lepším místě.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 6. kapitola: