Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Počátky krutosti 2. kapitola

12.07.2015 (09:45) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1034×

Zabouchly se za mnou těžké dveře od cely. Posadila jsem se do rohu a hlavu opřela o stěnu.

„Sir, jsi v pořádku?“ ozvalo se zvenku. Byl to Will, můj spoluvězeň, se kterým jsem si často povídala. Nikdy jsem jeho obličej neviděla, ale znala jsem jeho hlas a poznala bych ho vždy a všude.

„Jo, jsem v pohodě, neměj strach.“ 

„Kam tě odvedli?“

„Ale nikam, to není podstatné.“

„Udělal ti něco?“

„Ne, nic mi neudělal, nebo –“

„Tiše! Jdou sem.“ Kdybych měla srdce, rozbušilo by se strachem. Nikdy jsem nebyla nějak zvlášť ustrašená nebo bázlivá, ale když jste tu zavření dva tisíce let a téměř každý den vás tu někdo zbije nebo se vás pokusí znásilnit, máte z jejich příchodu kapku nervy. Mé smysly už byly slabé díky nedostatku krve, ale i tak jsem hned ucítila Vladimira. Jeho kroky se zastavily u mé cely. A podíval se na mě skrz malé, mřížované okénko. Cítila jsem na sobě jeho pohled a má nervozita stále stoupala, díky Bohu po chvilce šel dál, radost mě ale rychle přešla, když se podruhé zastavil u Willovy cely a uslyšela jsem, jak se otevírají těžké dveře. 

Moc jsem toho neslyšela, jen Vladimirův a občas i Willův hlas a pak divné skřípání, jako když někdo drtí kámen, dál jsem slyšela dokonale, jelikož Vladimir dost naštvaně křičel.

„Já jsem ti říkal: donuť ho mluvit! Ne zabij ho, ty idiote!“ Ne, ne, nemohli ho zabít, nemohli! Není mrtvý, není!

„Omlouvám se, já jsem myslel, že –“ Tomu Rumunovi se třásl hlas. Já se třásla celá.

„Ty tady ale nejsi na myšlení! To už je teď jedno. Odneste ho!“ rozkázal a zase bylo slyšet vrzání těch dveří. Vždyť já ho můžu zachránit, ale co když mě nenechají?

„Můžu mu pomoct!“ Není ode mě sobecké chtít, aby žil? Vždyť mu tak jen prodloužím trápení! Ne, takhle nesmím uvažovat, my se odtud dostaneme... spolu!

„A jakpak bys to chtěla udělat, Sirýno?“ Zastavil se Vladimir, ale stále hleděl před sebe a ani se na mě, naštěstí, nepodíval.

„Svým darem!“ Teď se Vladimir otočil. Pořád se na mě díval. To, co od Willa chtěl, aby mu řekl, muselo být důležité, jinak by o tom, že mě nechá ho zachránit, ani neuvažoval.

„Otevřete ty dveře!“ Nespouštěl ze mě oči. Když byly dveře otevřené, přešel ke mně, bolestivě mě chytl za loket a vytáhl mě ven. Stále se na mě díval a kývl směrem k tělu, jehož hlava ležela o kousek dál, pustil můj loket a chytl mě za krkem.

„Tak dělej, co umíš a ať to netrvá moc dlouho!“ rozkázal mi až moc blízko mého ucha a pak mě strčil směrem k Willovi tak, že jsem málem upadla.

Klekla jsem si k němu a hlavu mu nasadila na krk, pak jsem mu přiložila pravou ruku na místo, kde jako člověk měl srdce. Podívala jsem se na něj a prohlížela si jeho obličej. Najednou jsem nebyla schopná se pohnout. Je ještě hezčí, než jsem si ho představovala. Až mu vrátím život, budu se mu taky líbit? Dovolí mi u něj vůbec zůstat tak dlouho, dokud bude schopen vnímat?

„Tak oživíš ho nebo ho tu budeš jen očumovat?!“ křikl po mě Vladimir. Musím pokračovat, ujistila jsem se, že mám ruku na správném místě a ve správné poloze a pak zavřela oči. Soustředila jsem veškerou svou energii do jednoho místa a to jeho hlavu oddělenou od těla, myslela jsem na jeho obličej, který jsem před chvilkou poznala a také na jeho hlas, na jeho nádherný, hluboký hlas. Nevím, jak dlouho to trvalo, naštěstí nebyl mrtvý úplně, nespálili ho, jen mu utrhli hlavu, to je jednodušší. Po chvíli jsem už cítila energii, která opouštěla moje tělo a vstupovala do jeho. Nebolelo to, ale neskutečně mě to vysilovalo. Teď to není tak hrozné, ale za pár hodin se ta únava dostaví úplně.

Najednou se Will prudce posadil a zrychleně dýchal, upíři to sice nepotřebují, ale z vlastní zkušenosti vím, že je to uklidňující. Chvíli nervózně těkal očima po Vladimirovi a jeho poskocích a pak se podíval na mě.

„Wille!“ Vydechla jsem potěšeně.

„Sir?“ Usmála jsem se a kývla a on se usmál taky, má tak dokonalý úsměv.

Najednou jsem hned za sebou ucítila Vladimira, jak mě chytá za vlasy a zvedá do výšky, díky své malé postavě jsem musela stát skoro na špičkách. Willa zatím zvedali z podlahy a odváděli ho, on celou dobu nespouštěl oči z Vladimira a děsivě na něj vrčel.

Moje ruka vystřelila k mojí hlavě, příšerně to bolelo. Vladimir mě konečně pustil a já spadla na zem. Pak mě chytil za krkem a strčil do cely.

Zůstala jsem tam stát přesně uprostřed. Podívala jsem se na svůj odraz na stěně, byl to dokonalý kov bez jakýchkoliv nedokonalostí a i můj odraz je tudíž dokonalý. Podívala jsem se na svoje, kdysi krásné, šaty, které mi dal bratr k mému prvnímu roku v těle upíra, teď byly potrhané a sukni, která měla sahat skoro až na zem, jsem měla sotva ke kolenům. Pak můj obličej, je to už dost dlouho, co jsem se na sebe dívala, ale to dlouhé hladovění se na něm podepsalo. Mé žízní černé oči pomalu ztrácely i tu černou barvu a měnily se na šedou. To je známka toho, že krev musím dostat co nejrychleji. Jakmile se oči i z šedé zbarví do bíla, je pozdě. To, že mé oči mění barvu, byl zároveň příslib krve, nám vězňům ji vždy dávali na poslední chvíli.

„Sir? Jsi v pořádku?“ uslyšela jsem Willův starostlivý hlas.

„Ano, naprosto, jen jsem trochu unavená, ale to přejde.“

„To ty jsi mě zachránila?“

„Ano.“

„Děkuju!“ řekl upřímně, v jeho hlase nebyl ani náznak sarkasmu.

„Není vůbec zač!“

„Jsi krásná! Víš o tom?“ Zarazila jsem se.

„Ne, to nevím, to se ti tak líbí mé neučesané vlasy a díky žízni kostnatý obličej s kruhy pod očima?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„Ano, líbí. Mě nesejde na tom, jak vypadáš! Mě jde o to, jaká jsi. A mimo to si tě dokážu představit, jaká jsi byla, než jsi přišla sem.“ Tohle mě dojímalo, a kdybych nebyla upír, řekla bych: k slzám.

„To je to nejhezčí, co jsem kdy slyšela!“ 

„Tak to sama sebe moc často neposloucháš!“ Smál se, taky jsem se začala smát.

„Co od tebe vlastně chtěli?“ Ano, byla jsem zvědavá, vždy jsem taková byla.

„Jsem členem toho klanu, co na ně útočí, klanu Volturiových, jestli je pravda to, co jsi říkala, jak dlouho jsi tu zavřená, tak nás nemůžeš znát. Ale chtěli vědět o jejich dalších krocích a tak... ale to ty jejich choré mozky nedokážou pobrat. Mě zajali ještě předtím, než se tahle akce vůbec začala plánovat!“

„To je zajímavé, vyprávěl jsi mi o svém životě, ale na tu část, kdy ses k nim přidal, jsi asi zapomněl,“ rýpla jsem si do něj.

„Nemyslel jsem, že je to důležité, když nejspíš ani nebudeš vědět koho myslím,“ objasnil mi.

„To jsou Volturiovi tak silní, že dokázali zničit tolik jejich hradů a postupují dál?“

„Volturiovi jsou nejpočetnější a nejmocnější klan na světě, Rumuni nám nedokážou konkurovat, i když se o to snaží. Když se Volturiovi rozhodli je zničit, musí vědět, že je to jejich konec, jinak by Vladimir tolik nepanikařil.“ 

„Myslíš, že tě jdou zachránit?“

„Možné to je, ale neřekl bych, že je to jejich jediný cíl. Náš vůdce, Aro, ty zmetky plánoval zničit už dlouho.“ Možná ještě máme naději se odtud dostat.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Počátky krutosti 2. kapitola: