Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po životě 2. kapitola

08.03.2018 (12:00) • ChantalleBooker • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 982×

EDIT: Článek neprošel korekcí

             Kapitola druhá

              Probuzení

Tohle je naprosto šílený, říkal jsem si stále dokola. Jak dlouho ještě může trvat, než mě ten oheň konečně zabije? Jestli mě někdy něco bolelo, tak to nebylo nic oproti tomu, co cítím teď. Cítím, jak mi hoří každá kost v těle, brní mě obličej a do toho mi oheň sžírá oční bulvy, které teď praskají pod náporem ohně. Cítím ledviny, které se začínají měnit v prach a s bolestným škubáním podléhají plamenům. Cítím každý orgán, na který se zaměřím a přece je necítím, už tam nejsou. Jak teď asi vypadám? Možná jako briketa. Trvá to už moc dlouho, abych mohl být ještě naživu, ale už pociťuji změnu. Změna spočívá v tom, že bolest postupně odstupuje. Začíná se mi ulevovat a já pociťuji krásný chlad na svých chodidlech. Chlad postupuje dále, ale mé srdce oheň opustit nechce. Líbí se mu tam. Líbí se mu, jak splašeně bije a snaží se vyhrát, ten předem prohraný závod. Kolik bolesti ještě snesu? Srdce mi hoří, cítím, jak se rozpadá. Za chvíli z něj bude škvarek a já si tady ležím a už ani nemám potřebu se hýbat. Ze začátku jsem křičel. Řval jsem na ty, kteří mě odnesli ze hřbitova sem, aby mi způsobili ještě větší bolest. Řval jsem na ně, aby mě zabili. Potom jsem řval, že já zabiju je. Snažil jsem se najít hůlku, kterou jsem cítil v kapse hábitu, leč marně. Během toho pokusu jsem se poškrábal, cítil jsem, jak mi teče krev po rukou a slyšel, jak skapává na podlahu. Potom jsem jenom beze smyslu ječel. Jakkoliv bizarní se to může zdát, k tichu mě donutilo vlastní ego, když jsem si řekl, že musím vypadat jako magor, když ječím jako malá holka. To bylo ale už dávno, to byla bolest teprve na začátku, teď je na konci a já se již nemohu dočkat, až v klidu spočinu v této nepokojné zemi. Znovu slyším ty hlasy, které jsem prvně považoval za svou spásu, teď ale vím, že ti lidé mi nikdy pomoct nechtěli. Slyším je, ačkoliv jsem si jistý, že jsem sám.

„Trvá to už příliš dlouho, Carlisle. Nikdy jsem neslyšela o nikom, u koho by proměna trvala víc, než tři dny.”

„Třeba se to občas stane, nevíme jak dlouho se měnila Alice například. Třeba to taky trvalo déle.” polemizoval ten druhý, hrubší hlas.

Bolest polevovala a já měl najednou v hlavě prostor pro to, abych se věnoval i jiným věcem, než jen tomu, že umírám. Nebo ne? Říkali, že se měním. Ale v co? Vlkodlaka? Jenže mě nikdo nepokousal a z hodin obrany proti černé magii vím, že jinak proměna není možná. Třeba jsou tihle dva vlkodlaci a pokousali mě. Jak jsem o tom tak přemýšlel, uvědomil jsem si, že jsem měl v jednu chvíli opravdu pocit, že mě někdo kousl. No, to je paráda. Ale není to nejhorší. V nejlepším to znamená, že neumřu, jen se jednou za měsíc budu měnit v chlupaté monstrum, které bude chtít zabít každého, kdo mu příjde do cesty. Ale existují lektvary, které tyto chutě potlačí. Damokles Belby je bůh, díky za to. No, nějak se s tím vyrovnám. Nechají mě dostudovat, nebo mě kvůli bezpečnosti studentů vyloučí? Bolest byla stále slabší, momentálně se soustředila pouze na jediné místo, na mé srdce. To tlouklo tak, že to až bolelo. Nějak jsem zapomněl, jak přesně proměna ve vlkodlaka vypadá, asi jsem měl dávat větší pozor... jak mě ale mohlo napadnout, že zrovna tuto informaci budu někdy potřebovat? A ty hlasy? Ty tedy neznějí jako hlasy vlkodlaka, spíš jako hlasy andělů. Jenže jsem nikdy žádného vlkodlaka nepotkal. Ani anděla. Nebo vlastně jo, Remuse Lupina, ale toho jsem nikdy jako vlkodlaka nevnímal. Asi to bylo tím, že se tím nikde nechlubil. Ale hlas měl tak nějak normální, ne jako samet. Tyhle moje úvahy přerušila další slova, která pronesl ten jemnější z hlasů.

„Určitě už nás slyší, Carlisle. Neháže sebou a ani nekřičí, možná bys mu měl už teď trochu vysvětlit, co se děje.”

”To nemá žádný smysl, Esmé. Vždycky jsem vám to všem vysvětloval během proměny a stejně jste ani slovu nerozuměli. Počkáme.”

„Možná by to stálo za zkoušku. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení, že něco jako upíři existují. Podle Alice tento chlapec není ani zdaleka takový, jací jsme byli před přeměnou my.” další nový hlas, pomyslel jsem si. Kolik těch mučitelů tady vůbec je?

„Co tím myslíš, Rose?”

„Alice měla vidění. Podle jejich slov je tento kluk kouzelník.” Rose, tak se jmenovala dívka, které hlas patřil, potlačovala smích. Bylo to slyšet, i když jsem měl hlavu plnou bolesti. Moment, říkali upír? Tak to je úplný nesmysl, přeměna upíra probíhá úplně jinak. O takové bolesti se nikdy nikdo nezmiňoval. Každopádně upír zní opravdu hůř, než vlkodlak. To mě do školy už nepustí nikdy. 

„Co to povídáš, Rosalie? Jakýpak kouzelník? Kouzelníci neexistují.” pronesl pochybovačně hlas, který jsem si připřadil ke jménu Esmé. Proboha, jsou to mudlové. Mudlovští upíři, tak to je paráda. Proto jejich proměna vypadá jinak, než když se upírem stane kouzelník. Tohle bude ještě sakra zajímavý. Srdce mi teď bušila nesnesitelně bolestivě, takže jsem se přestal soustředit na rozhovor, kterému jsem beztak pořádně nerozuměl a soustředil se na to, abych tu bolest zahnal. Jenže to nešlo, moje srdce se rychlostí blesku řítilo k smrti, ačkoliv proti tomu stále statečně bojovalo. Slyšel jsem, jak bije. Bylo to zvláštní. Ještě dvakrát bouchlo, pak na chvíli vynechalo, slaboučce a žalostně zabušilo a pak už nic. Jen ticho. Ležel jsem dál, nechtěl jsem se pohnout, nechtěl jsem otevřít oči, měl jsem příliš velký strach. Strach z toho, že je to celé sen, že celý ten rozhovor nic neznamenal a já jsem umřel a je ze mě duch. To fakt ne, nebudu chodit po hradě s Tlustým mnichem a koukat na to, jak se s mých přátel stávají dospělí čarodějové a čarodějky a jak jejich cesty pokračují dál. Jak pro ně čas něco znamená, zatímco já bych zamrzl ve své dokonalé sedmnáctiletosti. Třeba bych nemusel zůstávat na hradě. Třeba bych mohl cestovat. Duch cestovatel... perfektní. Slyšel jsem, jak se někdo neklidně zavrtěl. Patrně někdo z mých mučitelů. Čekali, že se nějak projevím. No, nechtělo se mi, ale otevřel jsem oči. Moje první myšlenka směřovala k jedinému bodu, který mě náhle začal zajímat. Někde daleko bylo slyšet tlouct srdce. Někde daleko někdo krvácel. Už mě nezajímalo, co se ze mě stalo. Nezajímalo mě, že bych měl zjistit, kde jsem. Že bych měl těm lidem okolo ublížit stejně, jako ubližovali oni mně. Nezajímalo mě, že jsem daleko od domova, že má rodina doma truchlí. Nezajímalo mě, že žiju a mohl bych jím dát vědět, že nemusí brečet. Zajímala mě jen ta nepřekonatelná vůně. Ani nevím, jak se to vlastně stalo, ale najednou jsem vyskočil oknem a uháněl k ní. Letěl jsem lesem vstříc uspokojení a ani si neuvědomoval, jak rychle jsem se k ní dostal. Vlastně, na maličký moment jsem si připustil, že je to lepší než na koštěti. Nebo, lepší asi ne, ale rozhodně rychlejší. Chlapec s košíkem v ruce na mě zíral. V ruce, ve které nedržel košík s houbami, držel nůž, kterým se patrně chystal houbu očistit. Bohužel pro něj, nejspíš mu to ujelo a on se řízl do prstu. Bylo mi jedno, že je mu sotva patnáct. Bylo mi jedno, že na mě třeští oči a že má ze mě strach. Bylo mi jedno, že má někde rodinu, která pro něj bude truchlit stejně, jako ta moje truchlí pro mě. Na vteřinu jsem zaváhal, ale pak jsem se zase nadechl. Přikrčil jsem se a vydal podivný zvuk, který mě znovu rozptýlil. No, ne moc na dlouho. Odrazil jsem se od země, abych konečně ukojil tu nehoráznou žízeň, která mi spalovala krk. 

Autor: ChantalleBooker, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po životě 2. kapitola: