Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 11. kapitola

06.04.2011 (11:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3002×

Dnešní dílek bych chtěla věnovat všem, kteří okomentovali poslední kapitoly. To Vy mi dáváte chuť pokračovat v psaní, díky Vám získávám novou inspiraci. Za to děkuji.

„Rozumím ti, neříkám, že bych se zachovala stejně, ale rozumím tomu. Obdivuji to, jak jsi silná a poměrně samostatná. Dokázala jsi zvládnout školu a dceru, přestože jsi sama ještě nebyla zcela dospělá… Pojď se bavit o něčem, co by tě mohlo rozveselit,“ usmála se nakonec a já jsem jí byla docela vděčná za změnu tématu. Otřela jsem si slzy z tváří a pak už jsme jenom probíraly nejrůznější hlouposti. Nasmály jsme se a já jsem zcela zapomněla na to trápení. Cítila jsem se tak nějak volná….

„Holky, omlouvám se, že vás ruším, ale měli bychom se připravit a jet,“ upozornil mě Charlie. Podívala jsem se na vysoké starožitné hodiny, které stály v rohu místnosti, a překvapeně jsem vzhlédla zpět k taťkovi. Měl na sobě džíny a slušivou košili se světlou kravatou. Vypadal dobře a oblékl se poměrně slavnostně. Přejela jsem pohledem svoje oblečení, které čítaly tepláky a obyčejné tričko.

„Pojď, Bells, něco vybereme,“ nabídla se Ange a popadla Nessie do náruče, abychom vzápětí vyběhly do mého pokoje a nechaly zaraženého Charlieho v chodbě. Musela jsem otevřít skříň a vytáhnout veškeré oblečení, které bylo slavnostní. Moc ho nebylo, jelikož jsem nikdy nemilovala plesy a jiné akce, ale měla jsem ještě některé věci z tanečních, do kterých jsem chodila poměrně ráda.

„A co tyhle?“ ukázala Angela na úzké sytě hnědé šaty, které jsem ze skříně nevytáhla. Skoro jsem na ně zapomněla, protože jsem je dostala předtím, než jsem doma oznámila, že jsem těhotná a pak už jsem se do nich díky přibývajícím kilům nevešla.

„Nevím, jestli je obléknu,“ zapochybovala jsem, protože jsem je skutečně neměla dlouho na sobě a přeci jenom jsem po mateřství nezískala úplně stejnou postavu, jakou jsem měla předtím. Angela se ale nenechala odmávnout a tak jsem se musela do tenké a lehké látky nasoukat.

Samotnou mě překvapilo, jak mi šaty sedly. Angela mi pomohla zapnout zip na zádech, který téměř nebyl vidět, a já jsem se konečně postavila před zrcadlo. Zůstala jsem překvapeně zírat na odraz, který se mi vrátil. Čokoládově hnědá barva šatů dokonale ladila k mým hnědým vlasům i očím. Musela jsem se usmát, protože mi byly poměrně volné. Přes prsa mám nyní sice větší objem, ale důmyslný dekolt tuto přednost jen zvýraznil.

Přes ramena byly dvě ramínka ze silnější látky, které vypadaly trochu jako část bolerka, cítila jsem se v nich naprosto perfektně. Renesmé dokonce zatleskala, když jsem se k ní otočila. Angela mi už nedovolila, abych zkusila něco jiného, takže bylo rozhodnuto. Vzala jsem si pod šaty silonky, abych měla alespoň trochu opálené nohy a na dekolt i obličej jsem použila lehký pudr, který dodal mé pleti opálený nádech.

Oči jsem nalíčila světle béžovými stíny a rty přejela leskem na rty. Připadala jsem si hloupě, když mi Angela lehce tupírovala vlasy, aby se mi zvětšil jejich objem. Dokonce ani ve chvíli, kdy jsem vytahovala boty hnědé barvy, jsem se necítila úplně odhodlaná takhle někam vyrazit. Nakonec mi Angela do ruky vrazila psaníčko zlaté barvy, ve kterém jsem měla jen to nejnutnější. Jeho obsah jsem vlastně zjistila teprve ve chvíli, kdy jsem seděla v Charlieho autě.

„Stejně si myslím, že jsme měli vzít i Renesmé,“ sdělil mi Charlie, ale jeho obavy o tom, že bychom tím mohli Culleny nějak urazit, se mi nezdály nijak předmětné.

„Tati, Nessie bude jistě unavená a byla by mrzutá. Je to dítě a s Angelou se bude cítit určitě skvěle, ostatně ji už trochu zná,“ ujistila jsem ho a on nakonec uznal, že mám pravdu. Přitáhla jsem si kabátek víc ke krku, protože mnou začínala pomalu prostupovat zima. Podzim se pomalu blíží ke svému konci a pak už se k nám přikrade zima. Jediné štěstí je, že je podzim poměrně teplý, ale nemůže se to rovnat slunnému dni ve Phoenixu…

Charlie zastavil před domem rodiny Cullenových a já jsem vystoupila chvíli po něm. Musela jsem se zhluboka nadechnout a uklidnit se. Cítila jsem, jak se mi klepou nohy a byla jsem mnohem víc nervózní než při minulé návštěvě. Znovu jsem si prohlížela prosklené zdi domu, které byly vlastně tvořeny velkými okny. Došli jsme až ke dveřím a Charlie lehce přidržel zvonek, který ohlásil naši přítomnost. Jsem si ale jistá, že o nás už stejně věděli hned, jak jsme přijeli před dům. Jsou to upíři, takže musí mít nějaké zvláštní smysly, ne?

„Dobrý večer, náčelníku. A toto musí být vaše půvabná dcera Isabella, že?“ Vracela jsem pohled našemu hostiteli, který nemohl být o moc starší než Edward. Vzhledově byli poměrně odlišní, ale spojovala je ta neskutečná krása, kouzlo osobnosti a zlaté oči. Nemohla jsem si nevšimnout, že mají jasně zlatou barvu.

„Dobrý večer, doktore Cullene,“ usmál se na něj taťka a potřepal mu pravicí, zatímco vcházel do předsíně. Cítila jsem příjemné teplo, které tu měli, a rozepnula jsem si kabát.

„Dovolíš?“ Otočila jsem se za známým hlasem a všimla si Edwarda stojícího za mnou, jak mi galantně nabízí svou pomoc při sundání kabátu. Zrovna teď jsem nechtěla být neslušná, takže jsem si kabát stáhla jen přes ramena a on mi jej pomohl vysvléct a pověsit na věšák. Nemohla jsem přestat šokovaně zírat na to, jak se celý dům proměnil. Teď to tu vypadalo jako v normálním, velmi moderně zařízeném domě.

„Prosím, náčelníku, říkejte mi Carlisle,“ požádal ho zdvořile a já jsem mezitím stále upírala svou pozornost na krásnou výzdobu domu. Neměla jsem pochyby o tom, že tuto místnost i zbytek domu navrhoval velmi dobrý designér.

„Jen v tom případě, že mi budete říkat Charlie,“ opáčil taťka a my jsme pokročili dál do domu. Nejprve jsme se posadili do obývacího pokoje na velkou rohovou pohovku a rozhovor se rozproudil. Seznámila jsem se se všemi členy jejich rodiny a nebyli mi tak nepříjemní, jak jsem čekala. Malá dívka jménem Alice se na mě vstřícně usmívala a neustále o něčem debatovala. Smála se a pusa jí jen jela. Zůstala jsem zírat na krásu Rosalie, Edwardovy sestry, která vypadala z takovéto blízkosti ještě krásnější, než jak vypadá z dálky.

Svalovec Emmett, který byl neustále vysmátý od ucha k uchu, mi byl okamžitě sympatický. Přesto jsem se nijak nesnažila zapojit do hovoru, chtěla jsem domů, což se mi nijak nedařilo provést.

„Kde jste vlastně nechali posledního člena rodiny?“ udivila se Esme, která právě znovu přišla do obývacího pokoje a při svých slovech se zadívala na mě. Musela jsem odvrátit tvář a byla jsem jen ráda za to, že Charlie odpověděl automaticky přesně podle toho, co jsem mu řekla. Neměl pochybnosti, že by to bylo z jiného důvodu. Nessie se s nimi zkrátka nebude přátelit, nejde to. Ona je jenom nevinné dítě, moje dítě!

„To mě mrzí, ráda bych ji poznala,“ zalitovala, ale vzápětí se opět ujala role hostitelky a pozvala nás ke stolu. Esme, manželka Carlisla, byla něčím, co jsem odhadovala na srdce rodiny. Carlisle byl moudrý vůdce, Rosalie krásná ledová princezna, Emmett smíšek, Jaspera jsem nedokázala nijak odhadnout, zatímco Alice byla oproti němu plná energie a radosti. A Edward? Neuvěřitelně krásný, dokonale upravený a sexy! Nedokážu popsat, jakou roli má v jejich rodině, ale rozhodně to byla osoba, která mi nejvíc v téhle místnosti vadila, ale zároveň jsem nejvíc toužila po tom, abych na něj mohla upřít pohled.

A to jsem právě nemohla! Posadili jsme se ke stolu, kam Esme naservírovala talíře s večeří. Všechno bylo dokonale upraveno jako z nějaké restaurace. Svorně jsme seděli u ohromného mahagonového stolu z dubového dřeva. Byl naleštěný a přes něj byl na střed rozložený ubrus. Líbilo se mi to, jak měla Esme prostřeno a napadlo mě, že si možná dům zařizovala sama.

„Dobrou chuť,“ popřál nám Carlisle, ale jak jsem si všimla, tak pohledy ostatních nebyly moc nadšené. Spíš znechucené… Oni nikdy ve škole nejedí, takže pochybuji, že by byli zvyklí na lidské jídlo. Vlastně si myslím, že něco takového ani neřadí do svého jídelníčku. Musela jsem uznat, že na upíra vaří výtečně. Když jsem zvedla pohled od svého talíře, tak jsem uviděla Emmetta, jak se zhnuseně šklebí nad svým talířem. Měl už velkou dávku jídla snědenou, ale teď už se v tom spíš jen rýpal. Zadržela jsem chichotání, které se dralo napovrch, a raději jsem si všímala jen prostoru před sebou.

„Bylo to výborné, Esme. Pomůžu vám s úklidem,“ nabídla jsem se po jídle a přes její protestování jsem popadla talíř a odešla s ní do kuchyně. Vlastně to byl úmysl, protože jsem se zoufale potřebovala vyhnout páru zlatavých očí, které se na mě neustále upíraly.

„Jsi laskavá, ale já to dodělám. Jdi se bavit,“ pobídla mě, ale já jsem stále zůstávala v kuchyni a skládala jsem nádobí do myčky. Bavit? To půjde zrovna na tomhle místě velmi těžko. Pohlédla jsem na velké nástěnné hodiny, které ukazovaly sedm hodin. Polil mě studený pot při představě, že tu budu muset být ještě alespoň hodinu. Přemýšlela jsem, co právě dělá Renesmé a jestli nepláče. Znovu se mi sevřelo u srdce a pocítila jsem smutek, že ji nemám u sebe. Chtěla jsem hned zmizet z tohohle proklatého domu a běžet za ní, ale nebylo by to rozumné. Charlie by se rozčílil a jistě by neměl pochopení pro mé mlčení. Nemohla bych mu říct pravdu o Edwardovi a jeho rodině.

„Tvá dcera, Renesmé, je prý okouzlující. Edward se o ní zmínil, škoda jen, že jste ji dnes večer nepřivezli,“ podotkla, když zavládlo kuchyní až příliš tíživé ticho. Poprvé za celou dobu zde jsem jí pohlédla přímo do tváře a uviděla jsem pochopení. Bylo mi jasné, že jim všechno řekl. Určitě jim řekl pravdu o mé dceři. On to dobře ví, přestože jsem zapírala. Vlastně už z mého pohledu mu musela být pravda jasná. Nejsem dobrá lhářka…

„Vím, co tím myslíte. Ale budu k vám upřímná, jsem ráda, že tu Renesmé dnes není a nebude tu ani žádný jiný večer či odpoledne,“ ujistila jsem ji a byla jsem možná příliš hrubá. Nechtěla jsem ublížit někomu tak milému a vlídnému, ale chtěla jsem, aby to bylo jasné. Oni na ni nemají nejmenší právo! Její obličej posmutněl.

„Myslela jsem si to, když jsme vás pozvali k nám do domu. Bello, věř mi, že chceme Renesmé jen poznat,“ snažila se mě přesvědčit, ale já jsem nic z toho nechtěla poslouchat. S tichým zakroucením hlavou jsem se vytratila z kuchyně a prošla jsem skrz obývací pokoj, kde jsem věnovala nenávistný pohled Edwardovi, který mě opět pozoroval. Copak se nemůže tvářit, že tu vůbec nejsem? Tvářil se neutrálně, ale jeho oči byly ztrápené. Jestli tedy upír může být utrápený! Popadla jsem svou kabelku, kterou jsem měla položenou na pohovce a omluvila jsem se, že si musím odskočit.

Vyběhla jsem schody do prvního patra a zavřela jsem za sebou dveře do koupelny. Postavila jsem se před zrcadlo a roztržitě jsem otevírala kabelku. Ruce se mi třásly a téměř jsem nemohla vyťukat číslo na Angelu.

„Bello?“ ozval se ve sluchátku překvapený hlas a v pozadí jsem uslyšela dětský smích. Ze srdce mi spadl jeden kámen, takže se Nessie dobře baví.

„Ahoj Angelo, jen se chci zeptat, jak vám to jde?“ Snažila jsem se skrýt svůj ustaraný hlas, ale ona ho stejně uslyšela. Její povzdechnutí doprovázené smíchem mě potěšilo.

„Nessie je úžasná, hrály jsme spoustu her, které tu máte. Teď si vybrala pohádku a myslím, že do hodiny usne. Vykoupala jsem ji a vůbec nebrečí, neboj se. Bello, vrať se mezi ostatní a netrap se. Tady je všechno v pořádku… Jak jsi na tom ty?“ Poslední otázku určitě nevěnovala mému psychickému stavu, který trpěl odloučením od Renesmé, ale trápení s Edwardem a jeho rodinou. Pokusila jsem se o veselý tón, ale nebyla jsem si jistá, jestli bude důvěryhodný.

„Všechno je v pořádku, brzy snad pojedeme domů. Dej Nessie za mě pusu a děkuji,“ zašeptala jsem, protože by se mi zlomil hlas a já jsem zrovna teď potřebovala zůstat silná. Už jsem neslyšela, jak se se mnou Ange loučila, protože jsem pomalu ukončila hovor. Mobil jsem uklidila do kabelky a několikrát jsem se hluboce nadechla, než jsem otevřela dveře od koupelny. Šíleně jsem se vyděsila, protože za nimi nestál nikdo jiný, než Edward.

„Poslouchal jsi?“ zavrčela jsem ještě trochu roztřeseným hlasem. Přiblížil se ke mně a já jsem automaticky ucouvla, až jsem se ocitla zpět v koupelně, ale tentokrát s Edwardem. Zavřel dveře a já jsem vystrašeně pozorovala jeho počínání.

„Nepotřebuji poslouchat za dveřmi, abych tě slyšel,“ odpověděl po chvíli, ale jeho hlas byl rozčílený. Dostala jsem skutečný strach a srdce mi začalo splašeně tlouct. Pokusila jsem se o povýšený pohled, ale nepodařilo se mi zvládnout tu masku dlouho. Zvlášť, když se na mě tak upřeně díval. Jeho oči byly najednou černé jako uhel a blížil se ke mně.

Po malých krůčcích jsem couvala, až jsem za sebou ucítila nějakou tvrdou zábranu, kterou jsem odhadovala na vanu. Edward nezastavoval a já jsem ustoupila ještě o kousek zpět, ale neudržela jsem balanc a málem jsem zapadla do vany. Určitě bych si ošklivě natloukla, ale Edwardovy ledové ruce mě zachytily. Přitáhl si mě tak, abych nemohla couvat a jednou rukou mě držel kolem pasu, zatímco v té druhé svíral mou dlaň. Chtěla jsem se vykroutit z jeho sevření, ale nemohla jsem. Topila jsem se v jeho očích a myslela jsem jen na to, abych si zachovala chladnou mysl. Šlo to těžko!

10. kapitola - Shrnutí - 12. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 11. kapitola: