Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 12. kapitola

09.04.2011 (13:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3242×

Edwardovy ledové ruce mě zachytily. Přitáhl si mě tak, abych nemohla couvat a jednou rukou mě držel kolem pasu, zatímco v té druhé svíral mou dlaň. Chtěla jsem se vykroutit z jeho sevření, ale nemohla jsem. Topila jsem se v jeho očích a myslela jsem jen na to, abych si zachovala chladnou mysl. Šlo to těžko!

Jeho stisk byl pevný a já jsem cítila, jak má rozhodnost pomalu mizí. Pokusila jsem se odlepit svůj pohled od těch dokonalých očí, které měly barvu noci. Světlo v koupelně nebylo rozsvícené úplně, takže tvořilo zvláštně tajemné přítmí. Musela jsem zmáčknout jen jeden vypínač...

Vyvinula jsem veškeré úsilí na to, abych se dokázala vymanit z Edwardova pohledu a skutečně se mi to podařilo. Upřela jsem svůj pohled do strany a jen jsem tiše stála, zatímco mě měl ve své moci. Jestli si myslí, že se tu s ním budu vybavovat, tak je teda pěkně vedle!

„Nevím, jak to děláš, ale dokážeš mě vždy spolehlivě rozčílit,“ zašeptal. Nevím, jestli nechtěl, aby ho slyšeli ostatní členové jeho rodiny, ale mluvil tak tiše, že jsem ho sotva zaslechla. Co si vůbec myslí? Že si sem přijde, natlačí mě do kouta a já mu padnu kolem krku? Že mi řekne, jak ho štvu a já ho za to budu milovat? Jestli ano, tak je dost naivní! Neměla jsem v plánu mu odpovědět a rozhodně jsem se na něj nechtěla podívat.

„Proč jsi ji sem nepřivedla?“ Jeho hlas zněl tak žalostně, že jsem se na něj málem podívala. Připadala jsem si jako uražené dítě, ale já mám právo být uražená. Vždyť on zařídil tohle setkání, po kterém jsem netoužila. To on vlezl do mého pokoje a vyděsil mě k smrti! On může za to, že mám strach nechat Nessie samotnou. Bojím se, že nějak zařídí, aby mi ji odnesli, ukradli. Ve snech vídám prázdnou postýlku, skříň bez jejího oblečení, fotoalba bez fotek, na kterých se ve skutečnosti nachází… Ne, nemysli na to! Musela jsem se v duchu okřiknout, abych si nepředstavovala bolestivé věci, protože bych se byla schopná rozplakat.

„Bello,“ vyzval mě už poněkud netrpělivě. Nehodlala jsem odlepit svůj pohled od kachliček na zdi a raději jsem pozorovala spáry mezi nimi. Edward se s tím nejspíš nehodlal spokojit a uchopil mě za bradu, aby mě přinutil podívat se na něj. Zavřela jsem oči a on si povzdechl. Po chvíli jsem je ale otevřela a byla jsem ochotná odpovědět na jeho otázku. Snad mi potom dá pokoj! To je to jediné, co si přeji. Klid!

„Říkala jsem ti, že na mou dceru nemáš nejmenší právo. Nečekej ode mě, že ji přivedu do domu plného upírů a budu ji seznamovat s někým, kdo si myslí, že je její otec! Ty pro Nessie nikdy nebudeš otcem!“ Cítila jsem, jak ztuhl při mých slovech. V obličeji se mu objevil kamenný výraz a v téhle chvíli by se ve mně krve nedořezali. Možná, že jsem to přehnala. Vnitřní hlas mi našeptával, abych rychle vypadla z téhle místnosti i domu, ale já jsem se nemohla ani pohnout. Úplně mě ochromil vztek i strach najednou.

„Jak dlouho to víš?“ odpověděl už hlasitějším hlasem, ve kterém jsem slyšela překvapení. Oddychla jsem si, když mi došlo, že nejvíc ho na celém mém proslovu zarazil pouze fakt, že vím o jeho, vlastně jejich, tajemství. Taky mu to mohlo dojít po včerejším večeru… Pocítila jsem i něco jako úlevu. Není rozčílený natolik, aby mi ublížil. Vrátím se k Nessii a ona určitě bude v bezpečí, protože je s Angelou.

„Na tom nezáleží, prostě to vím,“ odsekla jsem a znovu jsem se mu zkusila vysmeknout. Tentokrát se mi to podařilo, ale než jsem se dostala ke dveřím, tak opět držel mou ruku. Svíral mě pevně, ale tak nějak opatrně. Skoro jsem už nevnímala jeho ledovou dlaň, nedokázala jsem se vymanit z jeho sevření, když mě k sobě přitiskl a já jsem jen čekala, co se bude dít.

A potom se drze přisál na mé rty pootevřené překvapením. V první chvíli jsem byla tak zmatená, že jsem zavřela oči a poddala jsem se tomu zvláštnímu pocitu, který mě zaplavil. Nemohla jsem dýchat, protože se mi sevřelo hrdlo. Nemohla jsem dělat nic, má mysl byla zcela zatemněná a nepřijímala ani jeden z mých marných pokusů o její nastartování. Oplácela jsem mu polibky, ale pak jsem si najednou uvědomila, že jsem spokojená. To bylo špatně!

Odtrhla jsem se od jeho tváře, a jelikož jeho sevření už nebylo tak pevné, tak jsem se mu vykroutila. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám a rozmáchla jsem se, abych mu vší silou vrazila facku za jeho opovážlivost. Líbal mě! Krev mi pěnila v žilách a zatmívalo se mi vztekem před očima. Můj vztek byl určený mně i jemu, ale spíš mně za to, že jsem ho neodstrčila dřív. Moje ruka se blížila k jeho obličeji, ale on se mé ráně vyhnul a chytl mě za zápěstí. Bolestivě jsem usykla a jeho sevření povolilo, abych se mu mohla vymanit. Třela jsem si bolavé zápěstí a celá jsem se klepala rozčílením.

„Tohle-už-nedělej!“ odsekávala jsem každé slovo, abych dala důraz na svou zuřivost. Vyběhla jsem z koupelny a pokusila jsem se alespoň rozumně uvažovat, než jsem sešla dolů. Posadila jsem se vedle Charlieho, aby se ke mně nemohl přiblížit. Zoufale jsem si přála jet domů, do očí se mi hnaly slzy ponížení, ale úspěšně jsem jim bránila stékat mi po tvářích. Jak to mohl udělat? Jak se mohl opovážit?!

Na zápěstí se mi rýsoval stisk Edwardovy dlaně, ale Charlie si toho naštěstí nevšiml. Nijak jsem se nezapojovala do hovoru. Edward sešel o dost déle, než já a pak se už nesnažil o konverzaci. Vlastně jen seděl a pozoroval prázdné místo na stěně, koberci nebo mou ruku. Nemohla jsem být šťastnější, když jsme se ve čtvrt na devět loučili a odjížděli domů. Atmosféra už nebyla taková jako při našem příjezdu, alespoň já jsem ji vnímala jinak. Nemluvila jsem ani s Charliem, pouze jsem se rozloučila s Angelou, kterou Charlie odvezl domů a ještě jednou jsem jí poděkovala.

Renesmé jsem našla sladce spinkat v postýlce s úsměvem na tváři. Klekla jsem si k ní na zem a jen jsem ji držela za ruku, abych viděla její sny. Vypadalo to jako vesmír, nebo spíš obloha plná hvězd a planet. Nevím, jak dlouho jsem tam tiše seděla, ale taťka se objevil za mými zády a poklepal mi na rameno.

„Bells, jdi si také lehnout. Jistě jsi unavená,“ uslyšela jsem hlas patřící taťkovi, ale už jsem spíš jenom mechanicky dělala vše, co bylo potřeba. Vysprchovala jsem se a pospíchala jsem do pokoje za Nessie. Oddychla jsem si, když bylo okno stále zavřené a nevypadalo to, že by se v místnosti někdo vyskytoval. Dívala jsem se všude, prohlížela každý kout mého pokojíku a hledala jsem Edwardovu přítomnost, ale nenašla jsem ho. Naštěstí!

Ještě jsem políbila Renesmé na tvářičky a čelo a zalehla jsem, protože jsem byla totálně vyčerpaná. Moc emocí, moc starostí. Zítra se vlastně sejdu s Jacobem, uvědomila jsem si a docela jsem se začala těšit.

„Mami, vstávej,“ šeptala mi Nessie do ucha a já jsem jen horko těžko odlepila oči od sebe. Několikrát jsem hlasitě zazívala a teprve potom jsem spatřila veselý úsměv na tváři svojí malé holčičky. Přitiskla mi ruku na tvářičku a já jsem šokem vyletěla do sedu. Renesmé mi totiž ukázala, že zamáčkla budík, který zvonil a já jsem ho nejspíš vůbec neslyšela.

„Beruško, musíme pospíchat,“ upozornila jsem ji a začala jsem zmateně lítat po pokoji, abych našla nějaké oblečení. Ze skříně jsem vytáhla dětské džíny, které měli na nohavicích vyšité kytičky a jedno z barevně proužkatých triček, které Nessie zbožňuje. Zatímco já jsem si na sebe natáhla jen svetr a džíny, abychom stíhali. Snažila jsem se vyčistit si zuby a zároveň učesat Renesmé culíčky, které si tolik přála. Kde je Charlie?

Nechala jsem Nessie v koupelně, aby si vyčistila zoubky a seběhla jsem dolů, abych našla taťku. Prošla jsem celé přízemí, ale Charlie se vypařil z povrchu zemského. Nakonec jsem odpověď na svou otázku našla v kuchyni, kde na stole ležel lísteček se vzkazem. Charlie měl naléhavou práci a nemohl se zdržet, aby nás odvezl. Super!

Pohled na hodinky mi vůbec nepřidal na veselosti, protože bylo už po osmé a než se pěšky dostaneme ke školce, bude tak devět. Popoháněla jsem malou, ale jako na potvoru se nám dneska všechno protahovala. Malovala jsem se jen tak ve spěchu, ale Nessie se vůbec nechtělo pospíchat. Culíčky se jí neustále zdály nakřivo a svetřík jsem jí musela ještě měnit.

„Nessie, poběž honem,“ pobídla jsem ji, ale ona se ještě honem musela vrátit pro oblíbeného plyšáka. Pak už jsem za námi mohla zamknout dveře domu a s taškou přes rameno a malou Nessie, kterou jsem zdržela za ruku, jsme se konečně mohly vypravit ke školce. Venku nepříjemně mrzlo a všude byla mlha, která se valila z lesů a zaplavovala ulice.

Přitáhla jsem si bundu blíž ke krku a to samé jsem udělala i s bundičkou Nessie. Vyčítala jsem si, že jsem jí zapomněla dát čepici a šálu. Ani nevím, jak jsem na něco takového mohla zapomenout! Co jsem to za matku, že nechám své dítě chodit v takovéhle zimě jen tak? Popadla jsem Nessie do náruče, abychom byly ve školce rychleji a ona byla dřív v teple. Vyčítala jsem si to, když jsem slyšela, jak drkotá zuby, ale ona se přesto tvářila spokojeně, když svírala v ruce plyšáka ve tvaru včelky, kterou jí dala Renée.

Rozhlížela jsem se na přechodu, jestli nejede žádné auto a právě ve chvíli, kdy jsem přešla, se v zatáčce objevilo stříbrné Volvo. Marně jsem si říkala, že to vůbec nemusí být auto Edwarda, ale když přibrzdil u krajnice, všechny mé naděje zmizely. Chtěla jsem pokračovat dál, ale on zastavil přímo vedle nás a vystoupil.

„Ahoj Bello, nechcete svézt?“ zeptal se tím svým neodolatelným hlasem. Měl na sobě černé džíny a krátký šedý kabát se zvednutým límečkem, nemusím říkat, jak moc mu to slušelo.

„Ne, my to dojdeme,“ odsekla jsem a chtěla jsem se obrátit, ale ucítila jsem jeho ruku na své paži. Otočila jsem se k němu a ignorovala jsem otázky, které mi do mysli posílala Nessie.

„Přeci nechceš, aby Renesmé byla nemocná,“ přemlouval mě a já jsem při jeho slovech znovu zaslechla, jak moje malá holčička drkotá zuby. Chtě-nechtě jsem nakonec přikývla a Edward nás vedl k autu.

„Mami, kdo je ten pán?“ vyptávala se Nessie a já jsem hned nevěděla, jak jí mám odpovědět. Edward se ale postaral o odpověď, když viděl, že mlčím.

„Jsem Edward, kamarád tvojí maminky.“ Renesmé byla zřejmě spokojená s touhle odpovědí a už se na nic nevyptávala. Edward mi galantně otevřel zadní dveře a já jsem spatřila červenou dětskou sedačku. Neptala jsem se na to, kde ji vzal a proč ji má v autě, ale rychle jsem Nessie zapásala a zabouchla jsem za ní dveře. Auto měl vytopené a já jsem nějak tušila, že to určitě nebylo pro jeho potřebu. Snažila jsem se nedívat do jeho tváře, protože jsem se cítila ještě víc nezodpovědně než dosud.

Nemluvil a já jsem mu za to byla jen vděčná, ale na druhou stranu mi vadilo to tíživé ticho, které se nad námi vznášelo. Edward jel rychle a ke školce jsme se dostali během dvou minut. Chtěla jsem vyklouznout, odepnout Nessie a rozloučit se krátkým sbohem, ale Edward se nehodlal loučit. Vystoupil a automaticky se zařadil po mém boku, když jsem Nessie vedla do školky. Pospíchala jsem, takže jsem se ho ani nesnažila odradit, ale vadila mi jeho přítomnost a pohled, který věnoval mně i Nessie.

„Dobrý den, omlouvám se, ale zaspala jsem,“ omluvila jsem náš pozdní příchod před paní Carsonovou. Klidně mi vysvětlila, že to nevadí, ale příště by prý ocenila telefonát. Jo, já vím, ale snažila jsem se nás sem dostat co nejrychleji, na telefonát nebyl čas. Zdvořile jsem se na ni usmála a už jsem pomáhala Renesmé dostat se do punčocháčů.

„Jak se ti líbí ve školce, Nessie?“ zeptal se Edward mojí malé princezny, zatímco jsem ji převlékala. Cítila jsem mráz, který mi přešel po zádech, a šlehla jsem po Edwardovi pohledem. Ten se však mile usmíval a já jsem mohla vidět, jak si ho Nessie prohlíží.

„Líbí,“ odpověděla mu s úsměvem, když jsem se jí snažila obout bačkůrky. Vtiskla mi pusu na tvář a Edwardovi zamávala dřív, než se jí stačil zeptat na cokoli jiného. Ještě chvíli jsem jí rovnala oblečení do poličky a potom jsem beze slova vyrazila ze dveří. Následoval mě jako stín, ostře jsem se vyhnula jeho nablýskanému fáru a zamířila jsem ke škole, která je odtud už jen kousek.

„Bello?“ Otočila jsem se za svým jménem a vzápětí jsem litovala, protože jsem se nabodla na jeho pohled. Díval se na mě tak upřímně a po dlouhém pohledu na mě se podíval k autu. Stál u otevřených dveří spolujezdce a tohle bylo jasné gesto. Bojovala jsem s touhou utéct odtud a nastoupit. Jeho upřímná pohled mi působil rozpaky a já jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváří ve chvíli, když jsem nastupovala do auta.

„Chtěl bych si s tebou promluvit, Bello.“ V uších mi zazněl jeho sametový hlas, který byl dnes zbaven veškerého vzteku, a nemohla jsem si nevšimnout, jak se jeho pohled změnil po setkání s Renesmé. Odkašlala jsem si, protože se mi v krku usadil knedlík, přes který jsem nemohla promluvit ani slovíčko.

11. kapitola - Shrnutí - 13. kapitola