Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 16. kapitola

29.06.2018 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1238×

EDIT: Článek neprošel korekcí

16. kapitola

Isabella

Šokovaně jsem hleděla na Edwarda a nemohla uvěřit tomu, co právě teď vypustil z pusy. Částečně jsem to sváděla na množství mnou vypitého alkoholu a možné halucinace, ale otcova naštvaná tvář byla až moc reálná na to, abych si to vymyslela.

Copak se ten chlap už definitivně zbláznil?

„Není to pravda? Nazval jste tenhle dům malým světem, který bude vaši ženu a dítě inspirovat ke snění. Ale tady… jste ztratil vaši ženu a vyděsil své dítě.“ Edward se nenechal otcovým výrazem vystrašit a směle pokračoval v tom svém proslovu, který se mě hluboce dotýkal. Netušila jsem, proč to dělal, proč se pouštěl do většího křížku s mým otcem, než se už stalo, ale nemohla jsem mu v tom nijak zabránit. „Ale víte, co z tohohle domu udělalo selhání? Vy sám. Muž, který si libuje ve své vlastní bolesti a který opomíjí zraněnou dceru, která to všechno přečkala s jizvami. Tím selháním jste vy sám, profesore.“

Když ta slova vyslovil, zalapala jsem po dechu. Tohle mu přece nemohl říct. Nebo ano?

„To stačí. Kdo sakra jsi? Kdo sakra jsi, že žvaníš, jako kdybys věděl všechno o mé rodině?“ Charlie křičel tak, jako jsem ho už dlouho křičet neslyšela. V obličeji byl tak rudý, že jsem měla dojem, že musí co nevidět zkolabovat. Infarkt v tuhle chvíli vypadal velmi pravděpodobně – a ne že bych ho chtěla přivolávat.

Musela jsem to tedy zastavit.

Než jsem to však stačila udělat, Edward se otočil ke mně. „Jak dlouho hodláš před svým otcem ustupovat? Jak dlouho hodláš žít jako zločinec, který zabil svou matku?!“ zeptal se mě a jeho hlas zněl o trochu klidněji, než hovořil s mým otcem. Na něj byl drsný, ke mně se obracel s obavou. Ale copak to jde, aby o mě měl starost, když se se mnou tak krutě rozešel? Využíval mě… Neměl právo se o mě už jakkoliv zajímat.

A teď si vyžádal nějakou mou reakci, takže jsem mu ji hodlala poskytnout. Pokud mu nestačila všechna má slova vyřčená před restaurací, musela jsem v tom pokračovat i teď. V obou případech se mi svíralo srdce nad tou definitivností, kterou to pro náš vztah bude znamenat, ale jak to tak vypadalo, náš vztah nemohl skončit dobře.

„Co ti záleží na tom, jak žiju?“ okřikla jsem ho a snažila se potlačit další slzy, které by pro mě byly potupou. „Jsi někdo, kdo se mě pokusil využít. Proč se tedy chováš, jako… že jsi na mojí straně?!“ zeptala jsem se a zvýšila na něj hlas. Jeho dnešní chování jsem nechápala. Ve spáncích mi začínalo tepat a byla jsem zralá tak akorát na postel, ale tohle se muselo dneska rozseknout. „Prosím jdi,“ požádala jsem ho, ale Edward pořád stál na svém místě a jenom mě sledoval. „Jdi! Nechci tě už vidět! Odejdi!“

Poslední slova jsem vykřikla a zamířila jsem si to rovnou k sobě do pokoje. Doufala jsem, že otec Edwarda vyprovodí – ať už po dobrém nebo po zlém. Já teď na víc neměla sílu. Byla jsem na dně a všechny mé síly, fyzické ale hlavně ty psychické, byly vyčerpány. Jak dlouho je vůbec únosné takhle fungovat? Myslela jsem si, že dnešní večer strávím s Alicí nad pár skleničkami a ona mě nakonec takhle podrazí a ještě si na pomoc zavolá chlapa, který mi takhle ublížil.

Lehla jsem si do postele, ani jsem se neobtěžovala nějakým převlékáním, ignorovala jsem pach cigaret, který byl nasáklý do mého oblečení i vlasů, a dovolila si konečně se vyplakat. V myšlenkách se mi pak odehrávalo to dnešní setkání s Edwardem v baru a potom i ten rozhovor před ním. Nakonec to však završila hádka doma. Celou dobu jsem při tom sledovala Edwarda a měla jsem dojem, jako by při těch svých posledních slovech měl opravdu smutný výraz. Když jsem ho vyhazovala z mého domu… Očekával snad, že po tom všem mu dovolím, aby tu zůstal a ještě se hádal s otcem?

Další den ráno jsem požádala Alici, aby mi v Galerii asistovala. Bylo toho dost, na co jsem prostě sama nestačila a další ruce se prostě hodily ať už jsem na ní měla sebevětší vztek.

„Tohle je všechen ten nábytek?“ zajímala se, když jsme většinu z toho, co bylo v místnosti, rozestavěly tak, jak by to nakonec mělo zůstat. Většinou se jednalo o malé kousky, které jsem dělala přímo tady, aniž bych si je tahala do své dílny doma.

„Ano. Velký nábytek je v dílně. Dodělám ho a pak ho přestěhuju,“ prohodila jsem. Měla jsem to v plánu dneska dokončit, aby se mohlo všechno přestěhovat a nachystat ke slavnostnímu otevření. Aro si mou práci pochvaloval, kdykoliv procházel kolem a už se nemohl dočkat, až mě i mé dílo představí světu.

„To ho přestěhuješ sama?“ podivovala se.

„Někoho zavolám. A když nikoho nenajdu, tak ty jsi dost silná, ne?“ zazubila jsem se na ni a Alice se zamračila.

„Máš mě za nějakého Ramba, nebo co? Navíc nemůžu, musím se Seanem na očkování,“ namítl okamžitě.

„Jasně, očkování je přednější. Tak já si to nějak zajistím,“ mávla jsem nad tím rukou a pošoupla další dětskou stoličkou, když v tom do dveří nakoukl Emmett. Zmateně jsem na něj koukala. Nikdy jsem ho neviděla bez toho, aby někde poblíž byl Edward, takže jsem z pochopitelných důvodů znervózněla. Doufala jsem, že si vzal má včerejší slova k srdci a nebude se mi ukazovat na očích. Pokud na něj mám někdy zapomenout, bude to jednodušší, když se nebudeme vídat.

„Zdravím, dámy!“ zvolal zvesela a já jenom zavrtěla hlavou. Pak jsem si všimla, že sebou něco nese.

„Ach, přišel jsi?“ podivila se Alice, ale neznala přitom zrovna kdoví jak přesvědčivě. Po situaci na Floridě jsem těmhle dvěma přestávala věřit. Stali se z nich moc dobří přátelé a dokázali spolu vymyslet dost šílených plánů. Nedivila bych se tedy ani tomu, kdyby měli něco za lubem i teď.

„Máš hlad, viď?“ koukl na mě Emmett a už mi podával zakoupenou bagetu. V tašce, kterou sebou nesl, jich měl ještě aspoň tři další a dokonce i nějaké lahve s vodou a kolou.

„Nemusel jsi nic kupovat,“ namítla jsem.

„Tady,“ znovu mi podával bagetu a tak jsem ji přijala, jelikož jsem si vzpomněla na to pořekadlo – hloupý kdo nabízí a hloupější kdo nebere. Navíc jsem si představila opět celý den v práci bez malé pauzy na oběd, a bylo rozhodnuto. Tahle bageta nakonec není zase tak špatná.

„Ach. Děkuji ti,“ zamumlala jsem a dala se do zkoumání toho, s čím bageta vůbec je. Byly čerstvě připravované v sendvičárně, kterou jsem zatím nikdy nenavštívila, takže jsem byla vážně zvědavá.

„Co máš v plánu zítra?“ obrátila se najednou na Emmetta Alice.

„Zítra? Proč?“ zeptal se opatrně.

„Můžeš Belle pomoct přestěhovat nábytek do dětského koutku?“ Alice se okamžitě pustila do verbování pomocníků, když sama nemohla a já se jejímu úsilí musela zasmát. Emmett se však začal drbat na hlavě, jak usilovně vymýšlel nějakou výmluvu – to jsem poznala i já sama.

„Bohužel, zítra je…“

„Co?“ skočila mu do řeči Alice a vypadala naštvaně, že jí její kamarád odmítá pomoct. Tedy pomoct mě, ale to bylo fuk. S Alicí jsme byly kamarádky, takže pokud Emmett nemohl pomoct mě, tak vlastně nepomohl ani ní… Zamotávala jsem se do toho, ale to bylo vedlejší. Teď bylo hlavní zachránit Emmetta před Alicinou zlobou, která se na něj snášela.

„Hej, to je jedno. To je v pořádku. Můžu prostě zavolat někomu jinému,“ uklidňovala jsem Alici. Od čeho tu byly firmy se stěhováky a další podobné firmy?

„Ach, tedy… Nedělej to.“ Emmett vypadal nesvůj z toho, že mě odmítl. „Proč nezavoláš Edwardovi? Vypadá jako nějaké princátko, ale co se týká zvedání, je to vážně silák,“ ujišťoval mě o něčem, čeho jsem si byla vědoma. Nedokázala jsem jenom tak zapomenout na všechno, co mi Edward kdy řekl, a informace o jeho upíří podstatě byly opravdu podstatné. Netušila jsem, kam až jeho síla sahá, a nikdy se ho na to už nezeptám, ale na nějakých pár kusů nábytku by skutečně stačil.

„Pravda, to je dobré řešení,“ přitakala okamžitě Alice a oba na mě s Emmettem zírali, jako by čekali nějakou mou reakci na to jejich bezchybné řešení. A já nevěděla co říct. S Alicí jsem se kvůli tomu včera večer málem pohádala. Proto jsem se raději zakousla do bagety, kterou jsem si chtěla pošetřit až k obědu.

„To je opravdu dobré,“ zamumlala jsem s plnou pusou a z koutku si utírala majonézu. „Vezměte si taky, ať tu nejím sama,“ pobídla jsem je, když tam oba postávali a neměli se k ničemu. Tím jsem taky považovala rozhovor o stěhování nábytku a Edwardově pomoci za uzavřený.

Alice s Emmettem vcelku brzy na to odešli a já se mohla naplno ponořit do práce. Potom jsem si však uvědomila, že potřebuju s někým v Arově kanceláři prodiskutovat nějaké papíry, které je nutno podepsat, takže jsem vyrazila i se složkou tím směrem.

Scházela jsem schody do přízemí, když jsem se zarazila kvůli tomu, že jsem zaslechla povědomé hlasy. Emmett s Alicí ještě tak úplně neodešli a téma jejich rozhovoru mě donutilo se zastavit a zaposlouchat se.

„Ach, pravda, pravda. Kdy mají vůbec oznámit ten postup v soutěži, na který čekáte?“ zajímala se Alice.

 „Tak za dva nebo tři dny. Teď se navíc tak bojím, že ani nemůžu pořádně spát,“ povzdech si Emmett. „Stále musím přemýšlet nad tím, jak zaplatíme všechny poplatky. V tuhle chvíli – pokud nedostaneme ten projekt, tak totálně zbankrotujeme… A jestli se tohle nedorozumění ohledně ukradení návrhu profesora Swana nevysvětlí, může být Edward diskvalifikován z účasti v soutěži.“

„To je strašné!“ vyjekla Alice a já ji už-už viděla, jak si v šoku překrývá pusu dlaní.

„Prostě tomu opravdu nerozumím. I když to vypadá, že je úplně zoufalý kvůli Belle, nemůžu pochopit jeho důvody, které ho vedly k tomu rozchodu… V tuhle chvíli by pro něj bylo dobré, mít ji při sobě, aby mu dodávala sílu.“

Emmettova slova si zahrávala s mými city. Tolik jsem toužila Edwardovi nějak pomoci, obejmout ho a dodat mu tu sílu, o které Emmett mluvil, ale já ji neměla zrovna nazbyt. Ta moje stačila možná k tomu, abych ráno vstala z postele a dopravila se do Galerie. Byla jsem naprosto vyšťavená z toho rozchodu a mé srdce dělalo kotrmelce pokaždé, když někdo vyslovil Edwardovo jméno. Toužilo se k němu rozběhnout jako splašené a bylo úplně jedno, co mu na to odpovídal mozek, který racionálně postupně zpracovával všechno, co mu bylo řešeno.

„To je to, co říkám. Myslím, že Edwardova hrdost je vážně nezdolná a právě proto… přestože má jeho podnik problémy, odmítá Bellu vidět o to víc.“ Alice začínala teoretizovat, ale na něco možná kápla. Edward byl opravdu hrdý a doufal, že všechno zvládne bez cizí pomoci. Samozřejmě za to mohl to, co se mu stalo v minulosti.

„Domnívám se, že to s tím má co dělat,“ přitakal Emmett. „Ale jako přihlížejícího mě ta frustrace zabíjí.“

„Opravdu nechápu, proč si ani jeden z nich nedá říct po dobrém,“ završila ten rozhovor Alice a potom už se s Emmettem rozloučila a vyrazila za Seanem.

Já jsem ještě okamžik počkala, než poodejde i Emmett, aby náhodou nepřišel na to, že jsem je třeba slyšela a potom jsem se vypravila do kanceláře, abych si nechala podepsat všechny potřebné papíry.

(Písnička)

Z nějakého důvodu je láska těžká

Jsem pořád nešikovná

Ve skutečnosti, se cítím blíže mému smutku

Láska se zdá být daleko

Jeden od druhého se tak lišíme

Jediná věc, kterou jsme spáchali je, že jsme se stali hlupáky

Ačkoli jsme přešli jeden přes druhého a občas se srazili

To musí být láska, to musí být láska

Když tě vidím, mé srdce se cítí tak plné

Mé ryzí srdce, mé zocelené srdce

Probudil jsi je

Miluj mě, drž mě

Tak ta bolest, kterou skrývám, zůstane skryta

Mé bolestivé slzy a smutná osamělost se nikdy nevrátí

Ten člověk tak dlouho schovaný za mými slzami

Ten člověk, na kterého jsem tak dlouho čekala

Musíš to být ty, musíš to být ty

Zůstávám s tebou, i když jsem zraněná, přiměla jsem se smát

Dokonce i ty nejhlubší slzy

Dokonce i ty slzy, které se staly zvykem

Udělal jsi je lepšími

Všechno ti ukážu

Dám ti všechno

Celá moje láska, kterou jsem si schovala

Takže ta slova "sama" a "sbohem" mezi sebou mít nebudeme

Takže naše jediná láska… zůstává

V dětském koutku jsem opět pracovala až do večera. Za okny byla už tma a mě najednou probudil Jacobův hlas.

„Bello… Bello! Proč spíš tady?“ zeptal se a já se zmateně zvedla. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem tak unavená, že jsem nad prací usnula. Seděla jsem podivně shrbená na té dětské stoličce ve tvaru rozřízlého jablka a snažila se zorientovat v nastalé situaci. Měla jsem takový podivný sen… Jako by tu byl Edward, ale to znělo tak podivně a lehce nemožně.

„Přišel sem někdo?“ otázala jsem se Jacoba a čekala jsem na jeho ujištění, že to byl opravdu jenom sen, ačkoliv jsem měla dojem, jako bych cítila i jeho vůni, která doslova pohladila mé čichové senzory – byť jenom na kratičký okamžik, než opět zmizela.

„Kdo?“ podivil se Jake a ohlédl se za sebe. „Ne.“

„Ale… co tady děláš?“ Konečně jsem se začala soustředit na to, že je pozdě večer a on je v Galerii. Já na to měla vcelku dobré vysvětlení, měla jsem tolik práce, že jsem u ní usnula, ale on… Netušila jsem, co ho tak pozdě přivádí zrovna sem.

„Ach… šel jsem okolo a uviděl jsem rozsvícená světla, tak mě napadlo, že bys tady možná mohla být,“ odvětil a přitom se trochu rozpačitě škrábal na týle. „Opravdu toho máš ještě tolik na dodělání, že tady trávíš i noci?“ zajímal se.

Místo odpovědi jsem se zvedla. Bolel mě celý člověk. Spaní v tak nepohodlné pozici bylo opravdu o zdraví. „Už jdu domů,“ zamumlala jsem hned na to, když mě Jacob ostražitě sledoval. Jeho přítomnost mi v tuhle chvíli nebyla zrovna příjemná. Stále jsem měla na paměti jeho podrazy a hlavně to, že mě celou dobu obelhával – znal Edwardovy úmysly ohledně mého domu a stejně nic neřekl.

„Dobře, odvezu tě,“ nabídl mi okamžitě. „Pojďme,“ pobídl mě k odchodu, když jsem si brala kabelku. Chtěla jsem si ji přehodit přes rameno, když jsem si všimla, že mám přes sebe přehozený i svůj svetr, který jsem si během práce sundala, protože mi v něm bylo horko.

„Dal jsi… tohle… na mě?“ zeptala jsem se trochu zmateně Jakea.

„Ne,“ odpověděl bez jediného zaváhání a já jsem zase začínala věřit v to, že ten sen o Edwardovi nebyl zase až takový sen. „Honem, ať už si co nejdřív doma, aby ses mohla prospat,“ pobídl mě znovu k odchodu a vůbec si nevšímal toho, jak zmatená očividně sem.

Společně jsme došli do podzemních garáží, respektive mě do nich Jacob dotáhl. Snažila jsem se mu tu jeho snahu vymluvit. „Řekla jsem ti, že si prostě vezmu taxi,“ brblala jsem dál, zatímco mě ten mizera táhl ke svému autu.

„Bello,“ povzdechl si, „víš, jak je pro ženu riskantní, být v noci sama venku? Hlavně v tak velkém městě jako je Seattle? Nemůžeš mě prostě nechat, abych ti pomohl a dovezl tě domů?“ Jacob byl neoblomný a než jsem se nadála, seděla jsem v jeho autě a on za mnou zabouchl dveře.

Vypravěč

Další den ráno si Aro do své kanceláře opět pozval Charlieho. Stále se nějak nemohl smířit s tím, co se stalo naposledy, když se tak stalo, a hodlal to nějak napravit.

„Tohle je trochu jiný typ designu, než jsem ti tu posledně ukazoval. Můžeš se na to, prosím, podívat?“ požádal Charlieho a podával mu ve složkách na A3 výkresech nějaké podklady.

„Ale jistě,“ přitakal Charlie a nasadil si brýle, aby mohl projekty důkladněji prozkoumat. Doufal, že tentokrát na něj nečeká obdobné překvapení, jako tomu bylo s mladým Cullenem. Co si pamatoval, neměl v záloze žádný další projekt, který by mu někdo mohl ukrást. Začal si tedy procházet jednotlivé stránky a uznale nad nimi pokyvoval hlavou… Vypadalo to opravdu dobře.

„Co si myslíš?“ zajímal se Aro, který nemohl vydržet to ticho.

„Kdo to navrhl?“ položil mu místo toho nazpět otázku Charlie. Projekt se mu skutečně zamlouval. Nebyl to úplně jeho styl, ale návrh měl určitý potenciál, který ho zaujal.

„Architektonická firma Edwarda Cullena,“ odvětil bez zaváhání Aro a Charlie k němu překvapeně vzhlédl od výkresů. Tenhle zvrat nečekal.  Projekt se mu líbil, ale že by ho kreslil zrovna ten mladík, který se pokusil ukrást jeho vlastní tvorbu? Charlie byl z té informace v podivném rozpoložení.

O něco později, než se odehrávalo setkání v Galerii, se rozhodl Billy Black nenechat projekt Galerie náhodě a schopnosti svého syna. Doufal, že se Jacob poučil a hlavně, že se i něco naučil, ale nedokázal mu stále stoprocentně věřit, aby něco tak rozsáhlého, jako projekt Galerie Dan, nechal pouze na něm.

„Je vůbec možné, aby se někdo, kdo nesvědomitě ukradl návrhy někoho jiného, dostal do hlavního výběhu?“ zeptal se Billy Black Marcuse Volturiho, se kterým si to dopoledne sjednal schůzku. Marcus se o projekt nové Galerie samozřejmě nepřestával zajímat, přestože svěřil veškeré rozhodování do rukou svého synovce. Pokud se však jednalo o dobré jméno jejich uměleckého centra, bylo potřeba nad ním držet ochrannou ruku.

„Mám dojem, že ta situace je vyřešená a projekt, který ten mladík odevzdal je nakonec úplně jiný. Nebo se pletu?“ namítl Marcus.

„Máte pravdu, ale jeho firma prakticky zbankrotovala,“ trval si na svém Billy. Neviděl Edwardův projekt – vlastně kromě porotců ho neviděl ještě nikdo jiný – ale Billy měl jistou obavu. Věděl, že se v Edwardovi skrývá určitý potenciál, který by je mohl připravit o jasné vítězství.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Marcus a poposedl si ve svém křesle.

„V jejich posledním projektu byl problém a tak stojí firma před žalobou. Slyšel jsem, že suma, kterou musejí vyrovnat, je extrémně vysoká a že bankovní půjčka není možná,“ odvětil Billy a pochvaloval si, že ho napadlo opět Marcuse informovat o aktuální situaci. Tohle mohlo být jistě zásadní a Marcus určitě nedovolí Arovi, aby si Edwarda v soutěži prosadil – alespoň podobné myšlenky se Billimu honily hlavou.

„Opravdu?“ ujišťoval se Marcus a Billy přikývl a v ten samý okamžik si všiml, že jeho rozhovor s Marcusem už nějakou chvíli není tak úplně soukromý. Za pootevřenými dveřmi stáli Aro s Charliem. Billy slyšel jejich tlukoucí srdce a na krátkou vzdálenost zaznamenal i jejich pachy. S nastraženýma ušima tak tedy poslouchal i jejich rozhovor, zatímco pokračoval v tom svém s Marcusem.

„Měli bychom na mého strýce počkat ve vedlejší kanceláři, dokud nedomluví,“ poznamenal Aro směrem k Charliemu.

„Dobře,“ přitakal Charlie a společně se tedy přesunuli do kanceláře sousedící s tou Marcusovou. Ani to však nebránilo Billimu, aby jejich rozhovor odposlechnul, přestože přes stěnu už to bylo trochu komplikovanější.

„Ta informace, kterou pan Black sděloval strýci, byla něco, čeho jsem si nebyl vědom. Pokud je to skutečně pravda, možnost, že by byl projekt pana Cullena vybrán, se stává dost neurčitá,“ prohodil Aro, když se za nimi zavřely dveře. Nelíbilo se mu, že Billy opět využívá jeho strýce k nějakým piklím, ale teď i Aro věděl, že šance na to, aby se postavil za Edwarda a vyhrál, je opravdu malá.

„Ale… Můžeš mi vysvětlit, proč toho mladíka tak podporuješ?“ zajímal se Charlie, kterému neuniklo, jak je jeho přítel náhlým odhalením zaskočen.

„Je velmi cílevědomý. Kdykoliv jsem se s ním setkal nebo jsem měl příležitost s ním mluvit… Věřím, že kdyby byl jeho cílem napodobit tvůj projekt nebo ti dokonce ukrást plány, nakonec by nepředložil to, cos mohl vidět u mě v kanceláře,“ odvětil mu Aro.

„Tvoje víra v toho mladíka je opravdu nesmírná a doufám, že máš pravdu,“ přikývl Charlie.

„Pokud jsem byl dobře informován, Edward se ti za ukradení projektu nikdy neomluvil. Proč myslíš, že tomu tak je?“ Aro v tom měl vcelku jasně. Tušil, proč se Edward za ukradení projektu neomluvil. Neměl v plánu nic ukradnout a to, že se Charlieho nákresy dostaly, až do Arových rukou bylo jenom otázkou nedorozumění. A protože znal Edwarda – alespoň si myslel, že ho zná – věděl, že omluva u něj nepřipadá v úvahu.

„Co ode mě chceš?“ zeptal se napřímo Charlie svého přítele.

„Prohlédni si, prosím, Edwardův návrh… bez zaujatosti.“ Aro věřil v Charlieho spravedlnost a taky měl za to, že mu nasadil dobrého brouka do hlavy a donutí ho přemýšlet nad Edwardem i trochu jinak, než nad mizerou, který se pokusil oklamat jeho dceru. Teď však potřeboval vyřešit ještě jednu velmi důležitou věc, aby měli v soutěži šanci opravdu všichni.

S Charliem poté Aro zamířil za Marcusem, jen co Billy ukončil jejich setkání. Aro seznámil svého strýce s Charliem a rovnou ho informoval o tom, že Charlie zasedne jako jeden z porotců v komisi, která bude hodnotit návrhy nových galerií. Marcus byl ze setkání s Charliem příjemně překvapen. Samozřejmě toho o profesorovi Swanovi hodně slyšel – Charlie byl proslulý odborník a jeho přátelství s jeho synovcem mu bylo dobře známo, pouze neměli příležitost se nikdy seznámit.

Jen co toto setkání skončilo, Aro neprodleně zamířil do kanceláří jenom o dvě patra níže, než se nacházela pracovna jeho strýce. Cestou tam už volal Edwardovi, zda se může rovněž dostavit. Ten v tu chvíli telefonicky řešil další odmítnutí ze strany klienta.

„Nic si z toho nedělej. Je mi jasné, že i když nic neříkáš, chce se ti umřít… Rovněž znám tvou hrdost, ale asi ji budeš muset spolknout a požádat někoho o pomoc. Uděláš to?“ zajímal se Emmett, když Edward dohovořil.

„Ne. Ještě je tu pořád několik pokusů… Teď tě ale vysadím v kanceláři a vyrazím za Arem,“ odvětil Edward a dal blinkr, aby mohl odbočit a vrátit se do kanceláře.

Jenom o půl hodiny později poté vcházel do budovy, ve které si s ním Aro domluvil schůzku. Nikdy v ní nebyl, ale znak Galerie Dan mu neušel, takže si během okamžiku dal dva a dva dohromady. Budova patřila Arově rodině, přestože nebyla součástí právě Galerie. Edward se tedy ohlásil na recepci a následně byl poslán do třetího patra a dveří číslo 305.

„Á, vítejte,“ zvolal potěšeně Aro, když Edward na vyzvání vešel. „Seznamte se s těmito lidmi, Edwarde. Slečna Wiigová je zaměstnankyní Galerie a tohle je investiční expert,“ prohodil Aro a Edward si s každým z nich podal ruku. Aro se pak na muže i ženu obrátil. „Uvidíme se později, ano?“ To bylo pro oba jasné znamení, že mají odejít a Aro se tak mohl věnovat pouze Edwardovi. „Posaďte se prosím,“ pobídl ho a Edward se tedy usadil naproti němu.

„Hmm… Můžu se zeptat, proč jste se se mnou chtěl sejít?“ zeptal se Edward, když už chvíli přemýšlel nad důvodem tohohle setkání. A ještě podezíravější byl poté, co se tady Aro bavil s expertem na investice.

„Když jsem se na žádost mého strýce vrátil do Ameriky, získal jsem se svou pozicí i vcelku slušný plat. Nikdy jsem však nebyl schopen ho utratit, takže na mém účtu narůstal a díky lidem, které jste teď poznal, se z jedné velké sumy stala postupem času suma několika násobně větší,“ rozpovídal se Aro a Edward začínal tušit, jakým směrem se tohle setkání ubírá a Aro mu to měl svými následujícími slovy potvrdit. „Slyšel jsem o vaší obchodní situaci. Rád bych pomohl.“

„Nemusíte to dělat,“ namítl okamžitě Edward, sotva Aro dořekl poslední slovo.

„Není přítel náhodou někdo, kdo vám může jednou za čas pomoct?“ dotázal se Aro a zkoumavě si Edwarda prohlížel. Muž před ním byl jako na jehlách. Aro tušil, že pro Edwarda bude velmi obtížné přijmout nabízenou pomoc, ale doufal, že to nakonec udělá.

„Z pohledu někoho, kdo neustále pomoc přijímá… Být vámi, asi bych si neříkal přítel,“ odvětil Edward po krátkém zaváhání. Aro ho stále bránil a otvíral mu cestu v okamžiku, kdy se proti němu postavil někdo takový jako Billy Black. Ale takhle to nešlo stále dokola. S každou další pomocí si Edward připadal neschopnější a využívání Ara se mu vůbec nezamlouvalo. Navíc, když teď šlo ještě o finanční pomoc… Půjčky všechno komplikovaly, pokud to nebyly bankovní. Mezi přáteli by neměly stát peníze, pokud má přátelství fungovat.

„Nechápu vás, Edwarde. Připustil jste, že jste ukradl projekty profesora Swana a nyní nemůžete přijmout takovouhle pomoc? Tedy… jednoduše to nedokážu pochopit. Vstoupil jste do soutěže navzdory tomu incidentu, takže si myslím, že je to důkaz toho, že jste čestný muž. Nebo se pletu?“

„Když přemýšlím nad tím, co jsem udělal, necítím se jako čestný muž. Teď vám tedy jenom poděkuji za vaše úmysly a půjdu,“ odpověděl Edward a chystal se k odchodu.

„Co myslíte tím, co jste udělal?“ zarazil ho Aro a tak se Edward opět posadil co nejpohodlněji do křesla. Ani tak se však nějak dobře necítil. Jakýkoliv kontakt s lidmi, kteří mu věřili, mu byl v aktuální situaci značně nepříjemný. „Víc než kdokoliv v celé společnosti, si přeji, aby soutěž byla fér a nestranná. Nicméně… Kvůli vašim ostatním problémům se bojím, že se vaše schopnosti nebudou moct představit světu,“ prohlásil Aro a doufal, že jeho následující slova Edwarda přesvědčí k tomu, aby jeho nabídku přijal. „Jestli odmítnete mou nabídku, nemyslím si, že… Jste opravdu… rozhodnutý nepřijmout mou pomoc? I když jste prošel předběžným výběrem, když se vzdáte zapojení se do kvalifikace a nedostanete šanci postoupit do hlavního výběru, jak spravedlivé by to bylo?“

„Co… tím myslíte?“ zeptal se trochu zaraženě Edward. Arova slova mu nedávala úplně smysl.

„Ještě nebylo vydáno konečné prohlášení, ale interně už dneska došlo k rozhodnutí a… tímto bych vám chtěl pogratulovat, jelikož jste prošel kvalifikací,“ odpověděl Aro a spokojeně se usmál. Vkládal do muže před sebou velké naději, a proto byl rád, že jeho práce dokázala zaujmout i odbornou porotu včetně Charlieho.

„Opravdu?“ divil se Edward, který tomu nemohl uvěřit. Věděl, že stojí proti velké konkurenci a doufal v postup do hlavní soutěže, ale zároveň se dost obával toho, co se stane po průšvihu s profesorem Swanem a jak toho nakonec využijí Blackovi.

„Tohle je jen začátek. Nehodláte to vzdát?“ ujišťoval se Aro, ale z výrazu Edwarda mu bylo jasné, že prohra najednou nepadá v úvahu. „Pravda… Teď je to hodně informací a věřím, že jste v posledních dnech neměl moc příležitostí k tomu, si odpočinout, takže… Pamatujete si na tu chatu, kde jsem posledně rybařil? Nežádám vám, abyste jel se mnou… tak se netvařte tak napjatě,“ dodal s žertovným výrazem Aro. Nabízel Edwardovi svou chatu, aby si mohl odpočinout. Aro se dávno vzdal myšlenky, že by k němu kdy Edward mohla patřit, ale chtěl se o něj postarat jako o dobrého přítele.  Proto taky hned po návratu do Galerie, kdy hovořil se slečnou Halleovou o nadcházejících akcích, které Galerie bude pořádat, si vzpomněl na to, že je potřeba kontaktovat někoho na chatě.

„Mohla byste zavolat správce mé chaty, aby tam někoho poslal na úklid?“ požádal okamžitě Rose.

„Jedete na chatu?“ zeptala se bez jakéhokoliv zájmu Rosalie.

„Nikoliv. Půjčil jsem chatu Edwardu Cullenovi,“ odvětil Aro a usedl za svůj pracovní stůl, aby se mohl začít naplno věnovat další potřebné práci.

Isabella

Až do poslední chvíle jsem měla na dětském koutku neskutečně moc práce. Proto jsem taky v den jeho slavnostního otevření byla ráda, že je všechno u konce. Trochu jsem se obávala reakce ostatních, ale Aro mě nepřestával ujišťovat v tom, že se mi mé dílo skutečně povedlo. Navíc mě uklidňoval i fakt, jak lehce nové prostory přijaly děti. Všichni zaměstnanci Galerie byli na toto otevření pozvání a samozřejmě měli přivést i své potomky, aby se dětský koutek už od začátku využil naplno. Všude kolem mě pak byly různě zavěšené balónky a na stolcích s občerstvením byly malé sendviče, muffiny, ovocné džusy a pro dospělé pár skleniček se šampaňským.

„Odvedla jste dobrou práci,“ pochválil mě Aro, když se k oslavě taky nakonec připojil.

„Děkuji vám… Porozhlédněte se kolem,“ pobídla jsem jeho i muže, který stál po jeho boku. Nikdy jsem ho tady nezahlédla, ale tak to asi polovinu pozvaných lidí. Odhadovala jsem však, že je to někdo ze zaměstnanců a když přišel v Arově doprovodu, tak asi důležitých zaměstnanců.

„Dobrá práce, slečno Swanová.“ Hned za Arem vešla do prostor dětského koutku i Rosalie Halleová. Její prohlášení však nebylo míněno od srdce, to jsem cítila i já. Vnímala jsem tu jedovatost, která jejími slovy proudí. Jako by snad žárlila to, že se mi něco povedlo. „Je to lepší… než bych bývala byla čekala,“ dodala vzápětí.

„Díky,“ zamumlala jsem a Rose se vztyčenou hlavou odešla za ostatními lidmi, se kterými si toho měla k povídání víc, než se mnou. Vztah mezi námi se asi nikdy nezpraví – napadlo mě, když jsem tak sledovala její vzdalující se záda. Ani po několika týdnech od toho obrovského podrazu, který se na mě dopustila, jsem to její chování k mé maličkosti nedokázala pochopit. Vždyť jsme byly jako sestry. Rose byla mou rodinou, kterou jsem tak zoufale potřebovala, když mě otec celé ty roky ignoroval a přehlížel.

„Páni. Páni! To je působivé!“ Příchod Emmetta mě vytrhl z pochmurných myšlenek na Rose a minulost a soustředila jsem se na toho hromotluka přede mnou.

„Děkuji,“ zamumlala jsem a cítila, jak při té vší chvále začínám rudnout. Začala jsem klopit pohled k zemi, ale v tom jsem si všimla, co Emmett drží v ruce. „Dokonce jsi mi přinesl i květiny?“ podivila jsem se, ale na tváři mi to vykouzlilo úsměv.

„No to si piš. V takový důležitý den,“ přitakal a podal mi pugét řezaných gerber, které zářily všemožnými barvami od žluté před oranžovou až k červené. „Jenom je škoda, že ti nepřišel pogratulovat i Edward,“ dodal a trochu mi díky těm slovům zmrazil úsměv, který se měl tendenci roztahovat na mé tváři. Než jsem však stačila cokoliv dodat, přidal se k dalším hostům a já se mohla soustředit na nově příchozí.

„Otče,“ vydechla jsem v okamžiku, když jsem si všimla Charlieho, jak postává u dveří do místnosti i s pugetem červených růží. Odložila jsem tedy kytici od Emmetta na stůl a táta tam dal i tu, kterou mi donesl. Oba jsme cítili, že po incidentu, který se u nás doma odehrál před pár večery, kdy mě Edward nesl domů, si musíme promluvit. Zatím k tomu však nebyla vhodná příležitost, jelikož jsem pracovala opravdu dlouho.

„Nechtěl jsem být tak hrozný,“ prohodil, když jsme si společně sedli na jednu z laviček v klidnější části Galerie. Nechali jsme tak oslavu dětského koutku za sebou a mohli jsme si v klidu popovídat i přesto, že se kolem pohybovalo stále vcelku dost návštěvníků Galerie. „Ale nedokázal jsem ti čelit… Přišla jsi o matku a já…“

„Já…,“ skočila jsem Charliemu do řeči, když se na okamžik odmlčel, „jsem pokaždé myslela, že se na mě zlobíš. Nepamatovala jsem si, že to, co se stalo mámě, bylo kvůli mně, ale podvědomě… Bála jsem se, že mě nenávidíš a byla jsem proto tak citlivá na jakoukoliv tvou reakci… Vždy jsem se snažila dělat věci, jak nejlépe jsem svedla, ale pokaždé se stala někde chyba. Musela jsem být neuvěřitelně sobecká,“ prohlásila jsem a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Tohle byl ten nejupřímnější rozhovor, jaký jsem se svým otcem vedla za celý svůj život. Nemohla jsem dokonce uvěřit tomu, že ho vůbec vedeme. Byla pravda, že by k němu nejspíš nedošlo, kdyby se do toho nevložil Edward, ale i tak…

„Byla jsi malé dítě, které přišlo o matku, je tedy pochopitelné, že jsi toužila po lásce. Já byl ale ztracený… ve vlastních citech, domnívám se, že jsem ani jednou… opravdu nepomyslel na to, jak ses cítila,“ přiznal táta.

„Chápu. Máma… moc jsi ji miloval.“

Táta ani netušil, jak dobře se právě teď dokážu vžít do jeho situace. Rozchod s Edwardem byl pro mě opravdu složitý. Chvílemi, když jsem na něj pomyslela, jsem málem nedokázala ani popadnout dech, jak se mi sevřelo úzkostí srdce. Připadala jsem si, jako bych se topila a nikdo mě nedokázal zachránit. Všechna ta láska, kterou jsem k Edwardovi cítila, mě najednou tahala ke dnu.

„Tebe také. Miloval jsem tě stejně, jako jsem miloval tvoji mámu. Důvod, proč jsem dal pryč všechny její fotky… a zabednil ten suterén… byl ten, že jsem doufal, že si na nic nevzpomeneš,“ odvětil Charlie a já se zachvěla. Tohle bylo snad poprvé, co mi táta řekl, že mě má rád. Pohlédla jsem do jeho tváře, která najednou působila vážně ztrhaně, a dokonce jsem měla dojem, že stejně jako já, potlačuje slzy. „Možná to zní jako výmluva, ale rozčilovalo mě, když jsi dělala stejnou práci jako tvoje máma. Bylo to také proto, že mi to zlomilo srdce… vidět tvoje ruce… pokaždé zraněné,“ dodal a potom se natáhl a vzal mé ruce do těch svých.

„Otče,“ vzlykla jsem a slzy se mi už nedařilo udržet.

„Tyhle malé ručičky… už tak vyrostly. Odvedla jsi dobrou práci.“

Charlieho slova byly jako balzám na ty roky přehlížení. Vždy jsem toužila slyšet slova uznání a teď jsem se jich dočkala. Dokonce jsem se dozvěděla i to, proč se mu tolik nezamlouvala moje práce, ale to teď bylo vedlejší.

„Tati,“ zamumlala jsem a přisedla si k němu ještě o něco blíže, abych ho mohla obejmout. Vzlykala jsem mu do saka a cítila jsem, jak se chvěji i on pod náporem slz.

Po pár dlouhých sekundách se však odtáhl a rychlým pohybem ruky si otřel tváře a já ho napodobila. Oba jsme se na sebe hned na to trochu rozpačitě usmáli. Projevy emocí se u nás v rodině moc nenosily a to ještě pak takhle na veřejnosti.

„Teď… to stačí, ne? Dnešek je šťastný den. Pojďme,“ pobídl mě a chtěl vyrazit zpět k ostatním, kteří si užívali oslavu mé práce. Přitakala jsem a společně jsme ušli pár kroků, než jsem si mezi ostatními návštěvníky Galerie všimla povědomé postavy.

„Tati,“ zastavila jsem Charlieho, „jdi dovnitř. Je tam hned budu…,“ zamumlala jsem roztržitě a rovnou jsem se vydala směrem, kudy Edward odcházel. Táta se mě nijak nesnažil zastavit a já mu byla vděčná. Procházela jsem dlouhou chodbou plnou exponátů, až jsem dorazila ke galerii a mohla se rozhlédnout po otevřeném prostranství. Opět jsem zahlédla Edwardova mizející záda. Rychle jsem tedy přidala do kroku a sbíhala schody. Na podpatcích to bylo trochu umění, ale začínala jsem se v tom zlepšovat. Než jsem se však dostala do přízemí, opět mi zmizel z očí.

Vytáhla jsem tedy telefon a rozhodla se konečně vytočit jeho číslo. Za poslední dny jsem ho na displeji mobilu hypnotizovala nesčetněkrát, ale nikdy jsem nenašla dost odvahy, abych ho nakonec vytočila. Teď jsem však čekala, jestli ho Edward vůbec zvedne.

Vyzváněcí tón jsem zaslechla přicházet ze vzdálenosti jenom pouhých pár metrů. Edward stál u stěny do další části Galerie s jinak tematicky laděnými díly. Když jsem teď věděla, kde stojí, a že zřejmě nemá v úmyslu mi zvednout telefon, ukončila jsem hovor.

„Proč se pořád okolo mě schováváš?“ zeptala jsem se trochu podrážděně. Díky rozhovoru s otcem jsem měla city značně rozjitřené a setkání s Edwardem tomu dodávalo korunu, ale musela jsem s ním mluvit.

„Neschovával jsem se,“ namítl, ale pořád postával na svém místě. Zády ke mně.

„Vím všechno,“ odsekla jsem mu. „Když jsem usnula při práci… Byl jsi tam a přikryl jsi mě svetrem. A teď mi tady budeš tvrdit, že ses nepotuloval kolem? Hodláš mi lhát až do konce? Od momentu, kdy ses přede mnou poprvé objevil, až do teď… Všechno to byly lži.“

Divila jsem se, že jsem pod tou tíhou, která mi drtila srdce, nepadla k zemi. Mluvit s Edwardem mi dělalo potíže, ale zároveň… stále jsem si uvědomovala, co jsem se dozvěděla. Nebyla to Edwardova chyba – aspoň ne tak úplně – takže jsem nechápala, proč za to všechno přebírá stoprocentní zodpovědnost. I Emmett se nad to všechno dokázal povznést a přijít mi dneska pogratulovat přestože zrovna něj bych nejraději pořádně praštila. Proč to neumí i Edward? Já bych mu nakonec všechno nejspíš odpustila. Byla jsem natolik hloupá, že bych ustoupila svému srdce. Hlava by se prostě podrobila mým citům.

„Je to tak. Všechno to byly lži,“ přitakal Edward. „Takže to, že jsem teď tady, bet taky jako lež. A protože by pravděpodobně bylo lépe, kdybychom na sebe už nenarazili, půjdu si vyzvednout svoje věci z domu, dokud jsi tady. Potom už opravdu nebude důvod, abychom se viděli,“ prohlásil a než jsem ho stačila nějak zarazit, vyrazil dál a ani se neotočil. Sledovala jsem jeho vzdalující se záda s myšlenkou, že už je to vážně naposledy, kdy ho vidím.

Edward

Zamířil jsem k Belle domů. V mém bývalém pokoji byla většina věcí už sbalená a většinou jsem z toho cítil Bellinu vůni. Zajímalo mě, jestli ji to Charlie nařídil, nebo se to rozhodla udělat sama. Vytáhl jsem tedy cestovní tašku a rovnou jsem do ní začal skládat další kousky oblečení. Za vcelku krátkou dobu to bylo už poněkolikáté, kdy jsem vyklízel tyhle šatní skříně a bylo to vcelku skličující.

V Galerii mě Bella překvapila. Neměl jsem nejmenší tušení, že o mé přítomnosti z před pár dnů ví. Spala, když jsem tam přišel, a já se potom pohyboval tak tiše, jak jen jsem dokázal, abych ji nevzbudil. Chvíli jsem ji tak sledoval, jak tam spí, než jsem ji jenom překryl jejím svetrem, aby jí náhodou nebyla zima, kdyby tam měla strávit celou noc. Což se však nestalo a já to věděl hned z první ruky, jelikož jsem viděl, jak ji Black odváží domů.

(Písnička)

Jen pomyslet, že je můj hrudník pokaždé stažený

Věřil jsem, že to nebyla láska

Věřil jsem, že jsem o tebe pouze opřený

Venku z osamění

Jako hlupák – proč jsem nevěděl?

Jako hlupák – proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák – v mém pomalu plačícím srdci

Teprve nyní, teprve nyní jsem si uvědomil

Že má láska jsi pouze ty

Jen co jsem dobalil poslední svršky, vydal jsem se na poslední obhlídku domu, který pro mě hodně znamenal. Ani v myšlenkách jsem však nedokázal vypovědět kolik. Fakt, že se už nikdy nevkročím, byl zdrcující, ačkoliv… Všechno to bylo mnohem horší hlavně kvůli tomu, že už nikdy neuvidím Bellu. Do teď jsem si dovolil ji ještě párkrát zkontrolovat, ale odteď bych se měl skutečně držet dál a nechat ji, aby si žila vlastním životem.

V Bellině dílně na mě však zaútočily vzpomínky.

„Nezvedej to!“ vyhrkl jsem okamžitě, jen co jsem viděl ten nebezpečný nástroj v Belliných rukou. „Skoro jsem zemřel na infarkt, už ve chvíli, kdy jsem se sem nastěhoval.“

„Pak mi řekni, proč si zahráváš s mojí hrdostí,“ požádala mě a nepřestávala motorovku zvedat.

„Polož to,“ trval jsem si na svém.

„Co moje hrdost?“ dožadovala se odpovědi.

„Je děsivá,“ odvětil jsem a ona se konečně zdála spokojená a motorovku položila na stůl.

Přestaňme mít osamocený zármutek

Když jsem proléval slzy

Protože jsem cítil bolesti

Je to, jako bych huboval mé slabé srdce

Z dílny jsem potom zamířil do Bellina pokoje. Bylo to druhé nejčastější místo, které jsem s ní měl spojené hned po dílně. Všude byl překvapivý pořádek, což jsem shledal jako uspokojivý konec našeho vztahu. Aspoň něco si ode mě vzala.

Došel jsem až k její posteli a sedl ji na její okraj. Stále jsem v paměti, jako by se to stalo včera, jak tehdy úp tom architektonickém galavečeru, který pořádala Galerie, trpěla na bolesti břicha a já jí ho masíroval.

S povzdechem, který jsem se ani nesnažil skrýt, jsem si sedl na podlahu u její postele a Bella se položila tak, abych jí mohl rukou lehce masírovat podbřišek.

Potom mi do ruky padl ten malý syčák Edward. Divil jsem se, že ho Bella pořád měla u sebe a že dokonce trůnil na jejím posteli. Být jí, asi bych ho už dávno vyhodil – nezasloužil si tu být stejně jako já. Vždyť to byl hlavně on, co schytával Belliny rány a ostrá slova, která se neodvážila říct mě.

„Co to děláš? A proč se tenhle malý syčák jmenuje Edward?“ zeptal jsem se a vytrhl jí lva z rukou. Na dotek byl pro člověka zřejmě příjemný, ale já stále cítil tu umělotinu. Navíc jsem se snažil přijít na to, proč ho pojmenovala po mě. Nebyli jsme si zrovna dvakrát podobní… Možná až na tu jeho střapatou hřívu a mé lehce neukázněné vlasy. „Cítíš se teď líp, když mlátíš tohohle malého mizeru? Proč místo toho nepraštíš mě? Bitím se však nevyřeší ani polovina… Tak do toho, prašť mě,“ pobízel jsem ji a schválně jsem ji vzal za ruku, kterou měla stále sevřenou v pěst, a pokusil se praštit do ramene.

Jako hlupák – proč jsem tě nechal jít?

Teprve teď, teprve teď jsem si uvědomil

Že jsi to prostě ty – že ty jsi jediná

Že jsi to prostě ty – že jenom ty plníš moje srdce

Jako hlupák – teprve teď si uvědomuji

Že jsi to ty, koho volám

Isabella

Když se to v dětském koutku o několik hodin později uklidnilo a objednaní lidé na úklid se pustili do své práce, nechal si mě ještě Aro zavolat k sobě do kanceláře.

„Chtěl bych vám ještě jednou moc pogratulovat, slečno Swanová. Byla jste na začátku tak bojácná, ale nakonec jste to bravurně zvládla.“ Aro se usmíval a vypadal spokojeně, tak jsem ho odměnila lehce rozpačitým úsměvem.

„Děkuji vám, že jste mi dal příležitost samu sebe otestovat,“ odvětila jsem. Celé tohle nebylo nic víc než jenom test, jestli skutečně zvládnu dělat práci, která mě baví. Do téhle chvíle jsem o tom trochu pochybovala vzhledem k neúspěchu, který měl můj nábytek předtím, než se mě ujal obchodní dům Doyle. I přes okolnosti, které mě k nim dovedly, jsem tak zůstat musela. Zrušení smlouvy by sebou neslo velké finanční závazky a penále, na které jsem prostě neměla. Navíc – měla jsem přece vlastní značku a co záleží na tom, že je to jenom díky Jacobovi… Stále to budu mít na paměti, že mohl za tenhle můj start, ale pokud se prosadím, bude to nakonec jenom moje zásluha a nebudu si muset nic vyčítat. „Vlastně jsem si nemyslela, že bych to mohla doopravdy zvládnout.“

Aro vědoucně přikývl a pobídl mě, abych si u něj v kanceláři posadila.

„Chtěl jsem se zeptat ale… Neviděl jsem nikde Edwarda. Copak vám nepřišel pogratulovat?“ zeptal se tak najednou Aro a mě se okamžitě do očí natlačily slzy, když jsem si vybavila naše poslední setkání taky v Galerii. Bez toho, aby se na mě podíval, se se mnou Edward definitivně rozloučil. Až dneska přijdu domů, nebude tam po něm ani památka.

„Rozešli jsme se. Bylo by divné, kdyby přišel,“ namítla jsem a snažila se tvářit, jak nejstatečněji jsem mohla.

„Budu se mýlit, když řeknu, že i přesto jste na něj čekala?“

Aro patřil k velmi všímavým lidem. Neunikly mu detaily, které spousta lidí v mém okolí ráda přehlížela. Možná proto byl tak dobrým ředitelem Galerie. Vždyť umění je obvykle o detailech. A proto jsem se zřejmě nemohla divit, že odhalil o mé vlastní city. Nepatrně jsem se tedy na židličce před Arem zavrtěla a sklopila zrak.

„Pokud jste se s ním skutečně rozešla, dobrá. Nicméně… Jestli k němu pořád chováte nějaké city, můžu vám pomoci už jenom jednou. Právě teď… Edward by měl být pravděpodobně na mé chatě. Řekl jsem mu, aby si tam jel vyčistit hlavu,“ informoval mě Aro o něčem, co jsem nepotřebovala vědět. Tahle informace pro mě byla úplně zbytečná vzhledem k tomu, že mě Edward už nikdy nechtěl vidět. A já se rozhodla, že se budu řídit jeho rozhodnutím. Nehodlala jsem se vracet k Belle, která škemrala o lásku, a muži ji měli za deštěm promočené štěně. Ta doba byla už dávno pryč. A přestože Edward popřel všechny své city ke mně, nemohl smazat slova, která mi během doby, co jsme se vídali, řekl. Pamatovala jsem si, jak moc se zlobil, když jsem krátce po rozchodu s Jacobem běžela ven, jenom proto, že mi zavolal a chtěl mě vidět.

„Není třeba, abyste mi říkal takovéto věci,“ namítla jsem.

„Bello, musím říct, že jsem dost zklamaný… Když jsem to vzdal s Edwardem, jediná věc, která mi to usnadňovala, byl fakt, že jste tu pořád vy a že jste na jeho straně. Pravděpodobně jste ho velmi milovala, starala se o něj a věřila mu.“

„I přes všechno, co teď říkáte, není nic, co by s touhle situací šlo udělat,“ odvětila jsem a povzdechem, který jsem prostě nedokázala zadržet. „Teď už nejsem… člověkem, které potřebuje,“ dodala jsem po krátké odmlce a nad pojmenováním sebe sama jsem trochu zaváhala. Co jsem si vlastně myslela? Edward nebyl člověkem, a proto nebylo možné, aby mě skutečně miloval. Byl to jen poloviční upír, který mě uměl dokonale oblbnout.

„Domnívám se, že tohle jsou hranice vaší víry v něj. Dobře,“ přitakal Aro, „už se o vás dva nebudu dál zajímat.“

S těmi Arovými slovy jsem se hned rozloučila. Zvažovala jsem, že ještě jednou půjdu zkontrolovat dětský koutek a potom zamířím domů. Bude to naposledy, nebo aspoň na hodně dlouhou dobu, než do něj znovu vkročím. Galerie a její umění mi nikdy nic moc neříkala a tak jsem pochybovala, že se sem jenom tak vypravím.

Bylo už pozdě odpoledne, když jsme s tátou seděli doma v obývacím pokoji a jedli jablka. Právě jsem rozkrajovala napříč další a slyšela jsem, jak se Charlie uchechtnul.

„Dítě, vidím, že způsob, jakým krájíš jablka je úplně stejný, jako ten můj,“ zasmál se a já pohlédla na jablko v mé ruce, jako bych snad poprvé viděla to, jak jej skutečně řežu.

„Takhle mi to chutná víc,“ odvětila jsem a s nepatrným úsměvem jsem se na Charlieho podívala.

„Dej mi také jedno,“ pobídl mě a tak jsem mu jednu polovinu podala. Nějakou podivnou shodou okolností se mi podařilo, že jsem nepřeťala žádné jadérko a oba jsme měli na svých půlkách dvě semínka.

Zakousla jsem se do své poloviny, ale Charlie tu svou začal až podivně důkladně zkoumat.

„Tohle…“ Zarazil se a znovu přetočil jablko v ruce.

„Co?“ podivila jsem se. Na tom jablku nebylo nic, co by za tak důkladné zkoumání stálo. Vždyť to bylo obyčejné jablko.

„Takže takhle to bylo!“ vykřikl najednou. „Říkal jsem si, že Edwardův nápad vypadá povědomě. Bylo to tohle jablko,“ prohodil potěšeně a spokojeně se přitom usmíval a dál jablko přetáčel v ruce. Já však jeho slovy byla upřímně zmatená.

„Edwardovo pojetí návrhu… nebyl náš dům… ale tohle jablko?“ *) zeptala jsem se a byla jsem velmi opatrná.  Pamatovala jsem si chvíli, kdy jsem dávala Edwardovi malý dřevěný stoleček, který vypadal jako jablko rozkrojené tímto způsobem. Byla to má omluva za to, že jsem všude vykřikovala, že je gay. Snažila jsem se ho tehdy udržet u sebe doma, protože byl zdrojem peněz, které jsem potřebovala, aby mi banka nezabavila dům.

Jablko a omluva jsou v korejštině stejná slova – prosím, přijmi mou omluvu.

Nikdy jsem Edwardovi neřekla, že to jablko mělo dvojitý význam. Že jsem se vlastně omlouvala jak slovy tak tou maličkostí, ale… Je možné, aby to pochopil?

„Ať byl na začátku důvod toho, proč vstoupil do našeho domu jakýkoliv, myslím, že ten mladík vytvořil nový plán poté, co se s tebou setkal,“ prohlásil táta a vypadal stále spokojeně. Mluvil o Edwardovi a nezuřil. Byla to pro mě novinka. Jenom zmínka o Edwardovi ho dokázala před pár dny spolehlivě vytočit. Byl to přece mizera, který obelhával jeho dceru a ještě si ho dovolil osočit z jeho vlastního selhání.

Zmateně jsem koukala na tu proměnu, která se u Charlieho odehrála a nestačila zírat.

„Tati… musím někam jít,“ zvedla jsem se a zmateně se rozhlížela po obýváku a hledala kabelku.

„Kam?“ zeptal se Charlie, ale dál seděl a zakusoval se do jablka.

Já místo odpovědi vběhla k sobě do pokoje a popadla kabelku, kterou jsem nechala ležet na posteli. Když jsem poté probíhala kolem Charlieho, zamumlala jsem něco v tom smyslu, že nejspíš dorazím pozdě a aby na mě nečekal. Poté už jsem sbíhala naší ulicí k hlavní cestě, abych si mohla chytit taxíka.

„Tak, kam to bude?“ zeptal se řidič a já se zarazila. Aro zmínil svou chatu, ale já netušila, kde se nachází. Naznačila jsem tedy řidiči, aby počkal a vytočila jsem Arovo číslo, abych se od něj tu adresu dozvěděla.

Vypravěč

Venku lilo jako z konve. Husté provazce deště se snášely k zemi a Edward postával jenom tak v dešti venku a díval se na jezero. Naposledy tu byl před pár týdny, když jel za Arem. Tentokrát však stál na okraji malého útesu sám a nechal dešťové kapky, aby mu bičovali obličej. Jejich dotek byl i při jejich intenzitě pro něj jako pohlazením – pohlazením, které si nezasloužil. Alespoň tak to cítil ve svém srdci i myšlenkách. Stále se totiž musel vracet k tomu, co udělal a že svými činy tak přišel o osobu, kterou zřejmě bude do konce svého života milovat.

Na mysli mu vytanula Bellina usměvavá tvář a on ji chtěl pohladit… ale nešlo to.

Najednou se dešťové kapky, které na něj dopadaly, ztratily a Edward se překvapeně otočil. Jenom o krok za ním postávala Rosalie Halleová s deštníkem, který v tu chvíli kryl oba dva.

„Bála jsem se, že možná skočíte do jezera,“ prohodila a snažila se znít lehce a přátelsky. Člověk před ní vypadal tak zranitelně. Byl celý promočený a rysy tváře byly strhané.

„Co tady děláte?“ zeptal se Edward trochu podrážděně. Neměl na to, aby se se slečnou Halleovou dohadoval. Přijal Arovu nabídku k návštěvě téhle chaty hlavně proto, že tu měl mít klid k tomu, aby se nějak vypořádal se svými city.

„Vezla jsem do chaty nějaké nezbytné věci,“ vysvětlila.

„To není potřeba,“ namítl Edward a vydal se k chatě. Rose nechal za sebou a ta za ním jenom zmateně hleděla.  Vydrželo jí to ale jenom pár dlouhých sekund, než se vydala za ním. Promočená půda se jí bořila pod vysokými podpatky jejích bod a šlo se jí vážně těžce. Cestou k domu musela přemýšlet, jestli by jí Edward pomohl, kdyby si podvrtla kotník, anebo by ji nechal jenom tak v dešti. Vždy se choval jako kavalír i když se mnohdy jenom velmi přemáhal, ale teď si jeho reakcí nebyla vůbec jistá.

Rose doufala, že teď, po všech těch neshodách, které měl Edward s Bellou a jejím otcem, se konečně dočká i ona. Nemohla pustit Edwarda z hlavy a stále zvažovala všemožné možnosti, jak by ho měla získat. A tentokrát už uspět musela. Bella byla z cesty a oba byli na Arově chatě u jezera…

Rose měla určitou představu, jak by měl ten večer dopadnout, ale ta představa se velmi lišila od té Edwardovy.

On si zmoženě sedl na pohovku, opřel se zády o opěrku a zavřel oči.

„Co se děje? Jste v pořádku?“ zeptala se Rose a už se snažila kontrolovat, zda v tom šíleném dešti nedostal třeba horečku. Jaké však bylo její překvapení, když měl čelo úplně ledové.

„Jsem v pořádku,“ zamumlal Edward a odstrčil Rosalii ruku.

„Venku jste musel pěkně promrznout. Chtělo by to horký čaj a zalézt do postele, abyste to neodskákal ještě nějakou angínou,“ nabádala ho, zatímco Edward jenom němě zavrtěl hlavou. Žádná nemoc ho nemohla jenom tak skolit a už vůbec ne angína. Jeho imunitní systém byl daleko vyvinutější, než ten lidský. A pokud si Rosalie myslela, že je Edward podchlazený, bylo spíš proto, že se po tak velkém psychickém vyčerpání začal projevovat více upír v něm, než člověk.

„Bude mi lépe, až si odpočinu,“ zamumlal Edward a nepatrně otevřel oči, aby mohl pohlédnout na hodiny umístěné na protější stěně. „Je pozdě. Měla byste jít.“

„Jak bych mohla odejít od očividně nemocného člověka? Moc dobře vím, jak by to mohlo dopadnout. Teď jste promrzlý, ale v průběhu večera z toho dostanete horečku a potom to může být ještě horší… Přepracoval jste se v tolika směrech. Měla bych se podívat, jestli tady není nějaký aspirin nebo něco podobného,“ mumlala si už pro sebe Rose a chystala se zamířit do koupelny, kde obvykle takové věci byly.

„Rosalie, prosím, jeďte zpátky do Seattlu. I když jste se mnou… v mé hlavě není místo na to, abych vás viděl. A důvodem, proč jsem nejspíš nemocný… by také mohlo být… mé srdce, které je neschopné vidět kohokoliv jiného. Prostě jeďte zpátky do města.“

Edwardův hlas byl unavený a těžce se mu polykalo a společnost Rosalie Halleové pro něj byla v tuhle chvíli značně nepříjemná. Potřeboval si odpočinout, zajít si na lov a v neposlední řadě potřeboval Bellu. Ale jelikož ji nemohl mít, musel se naučit zvládnout žít bez ní.

„Nežádám vaše srdce hned. Může to trvat třeba rok nebo dva. Budu stát při vás a postupně se vám dostanu pod kůži a kdo ví… Nakonec bych se mohla stát někým, po kom by se vám stýskalo, kdybych nebyla okolo…“ Rose začala Edwarda seznamovat se svým plánem, ale on nechtěl nic slyšet. Zvedl se z pohovky a Rose zostražitěla. „Kam jdete?“ zeptala se, když Edward opouštěl obývací pokoj.

„Jdu spát do auta,“ odvětil a přesně jak řekl, vydal se ke svému autu, kde se uložil na sedadlo řidiče a během okamžiku ho bubnování deště o kapotu uspalo.

Rose zvažovala, jestli by měla Edwarda přemlouvat k návratu do domu, ale nakonec si říkala, že si přece jenom zachová trochu té důstojnosti a vyrazí do domu. Takovýmto způsobem ji totiž neodmítl ještě žádný muž a Rose nebyla zvyklá se doprošovat.

V chodbě tedy popadla deštník a vydala se k příjezdové cestě, kde nechala zaparkované své auto. S překvapením si však všimla, že v tom hustém dešti se k ní blíží nějaká další osoba s deštníkem a holinkách na nohou. Až když byli obě osoby od sebe sotva na dva kroky, deštník se trochu nadzvedl a Rose spatřila Bellu.

„Přišla jsi za Edwardem?“ zeptala se Rose a nedokázala potlačit úšklebek, který se jí usadil na tváři.

„Proč jsi tady?“ obořila se na ni okamžitě Bella, kterou přítomnost Rose na tomhle místě vytáčela a zároveň v ní vyvolávala tak neuvěřitelný strach, až ho sama nemohla pochopit. Zkušen s Jacobem mluvila jasně a pokud by se něco podobného stalo i s Edwardem, zřejmě by ji to tentokrát zabilo. Alespoň takový měla pocit v tuhle chvíli.

„Jak to myslíš – proč? Přijela jsem převzít místo, které jsi nechala prázdné. Ty a Edward jste se rozešli,“ odvětila ji Rose a bylo jí úplně jedno, jak její slova vyznívají.

„Mezi mnou a Edwardem… pro tebe není místo,“ namítla okamžitě Bella a Rose zavrtěla hlavou.

„Já z tebe opravdu nemůžu. Od první chvíle, kdy jsem poprvé uviděla to tvoje svatouškovské chování, jsem si myslela, že jsi smolař. Ale řekni mi upřímně. Užívala sis mou lítost nad nebohým dítětem víc než nějaké přátelství, že?“

„Byla jsi pro mě… rodina. A pro tebe to bylo stejné,“ odpověděla ji Bella, kterou stále zraňovala slova, kterými Rose ničila všechno to pěkné, co je za společného soužití potkalo. Byly jako sestry a Bella doufala, že si ty vzpomínky bude moct uchovat. Jenže Rose se snažila opravdu hodně, aby jí je sebrala anebo aspoň pošlapala.

„Ne. Chtěla jsem u tebe bydlet… takže jsem se k tobě prostě musela chovat jako k rodině,“ namítla Rose kysele. A čím častěji to tvrdila, tím víc měla pocit, že to tak skutečně bylo.

„Takže jsi to celou dobu předstírala?“ zajímala se Bella, kterou už všechny ty lži a předstírání kolem nebavily.

„Rozčilovala jsi mě… ale když jsem chtěla bydlet ve tvém domě, neměla jsem jinou možnost,“ odvětila Rose.

„Starala ses o mě pokaždé, když jsem měla problémy s tátou. Utěšovala jsi mě a říkala, že najdeš dokonce i fotku mojí mámy. Hledala jsi po celém domě i přes ten nepořádek. To jsi byla ty. Jak bys to mohla dělat, kdybys to jenom předstírala?“ obořila se na ni Bella, která se snažila z posledních sil bránit své srdce a vzpomínky. Nemohla dopustit, aby se její život proměnil v jednu velkou lež.

„Ano. Dělat blbosti, které jsem ani nechtěla, bylo opravdu strašné,“ pokývala Rose hlavou a povzdechla si. Měla stále na paměti ty Belliny probrečené noci pokaždé, když Charlie někam odjel a nechal ji doma bez nějaké vysvětlení nebo slova o tom, kam jede nebo kdy se vrátí. Bella si to často vyčítala a Rose potom trpěla tím, že se o ni musela starat. Byla skoro jako její druhá matka a to pro ni bylo nepředstavitelné břímě.

„Nelži!“ okřikla ji Bella. „To si nepřipadáš ani trochu blbě, když říkáš věci, které tak nemyslíš?“

„Tohle nejsou věci, které tak nemyslím. Nenávidím tě. Tak moc tě nesnáším, až mě to ubíjí… Nemůžu nic… Ale proč je to… tak, že ty máš všechno?“ zeptala se Rose a nechápala, že se na to Belly vůbec ptá. Najednou si připadala jako ta zlá nevlastní sestra z pohádky o Popelce. Šedá zapšknutá holka získala prince a celé království a její dokonalá sestra odešla s nepořízenou i když se snažila daleko víc.

„Nikdy jsem to všechno nechtěla… Ty jsi opravdu blázínek. Ty jsi jediná, kdo to nevidí. Nevidí, kolik toho opravdu máš,“ namítla Bella a doufala, že se Rose konečně vzpamatuje a začne se chovat tak, jako před několika dlouhými měsíci. Dobrosrdečná Rose jí chyběla a nejspíš chyběla i její kamarádce, která najednou stála v dešti před domem poté, co ji odmítl muž, jehož se snažila získat.

Bella se však s Rose už nadále nehodlala bavit. Srdce ji pobízelo k tomu, aby se vydala hned za Edwardem a tak jenom proběhla kolem své někdejší kamarádky a rovnou vběhla do domu. V předsíni odložila deštník i holínky a začala Edwarda hledat.

„Edwarde?“ zkoušela ho dokonce volat, ale odnikud se neozýval a dokonce ani nepřicházel. Bella prošla chatu od přízemí až po střechu a do všech místností se podívala raději dvakrát, aby si byla jistá, že se před ní Edward neschovává. Až poté, když ho ani tak nenašla, vyšla opět před dům, kde stále postávala Rose.

„Edward je nemocný. Je ve svém autě,“ prohodila Rose, když jí došlo, proč přišla Bella ven. Taky rovnou kývla za roh, kde bylo speciálně upravené venkovní parkovací místo i s krytou garáží.

„Jak – nemocný?“ podivila se Bella, jelikož ji něco podobného nedávalo smysl. Edward jí toho o upírech neřekl moc, ale pochybovalo, že může jenom tak onemocnět. Byl přece nesmrtelný, nějaká choroba na něj nemohla! „Jak moc?“

„Jdi se podívat sama… Nechtěl být se mnou, tak řekl, že bude spát v autě. Řekl, že by se na mě nemohl dívat ani, kdybych byla přímo před ním. Řekl, že by nemohl vidět nic jiného… jak mu nebylo dobře. Očividně je to pořád tvůj Edward.“ Jen co to Rose řekla, uvědomila si, že tady už nemá co dělat. Bella navíc jenom kývla a vydala se za Edwardem, takže Rosalii nezbývalo nic jiného, než se skutečně vrátit do Seattlu. Ať se snažila Edwarda získat, jak jenom chtěla, tentokrát měla smůlu. Ne každý chlap se nechá tak jednoduše zblbnout, jako takový Jacob Black.

Isabella

Běžela jsem směrem, kterým Rose kývla a i přes všechen ten déšť, který dopadal na Edwardovo auto, jsem ho hned zahlédla, jak sedí na sedadle řidiče. Bez jediného zaváhání jsem otevřela dveře, ale Edwarda to nevzbudilo.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho, ale Edward dál spal. „Edwarde… Edwarde… Edwarde vstávej…“ Lehce jsem mu třásla s ramenem, až se mu oční víčka rozlepily od sebe a on se na mě podíval. Byl to jenom malý okamžik, kdy my nejspíš ani nevnímal, ale mě to uklidnilo. „Myslíš si, že zvládneš chodit?“ zeptala jsem se ho, ale to už Edward nevnímal.

Zvažovala jsem, co bych měla teď udělat. Nemohla jsem Edwarda nechat, aby spal v autě. Nesčetněkrát si stěžoval na nepohodlnou pohovku v kanceláři a pochybovala jsem, že sedadlo v autě je o moc kvalitnější. Navíc – pokud je skutečně nemocný, nemohl v tom autě zůstat ani o minutu déle. Přidržela jsem si tedy deštník mezi rameno a bradu a potom jsem se snažila Edwarda vytáhnout z auta. Byl to velmi krkolomný pokus, pokud jsem sama nechtěla zmoknout a promočit se až na kost, ale nakonec se mi to povedlo. Edwardovo velké tělo se na mě však v tom samém okamžiku zhroutilo, až jsem hekla nad tou tíhou.

„Edwarde, musíš trochu spolupracovat aspoň, než se dostaneme do domu,“ zamumlala jsem a měla jsem dojem, jako by zamumlal něco v odpověď, ale nebyla jsem si jistá, co to bylo. Každopádně to byl asi souhlas, protože část té tíhy zmizela a mě se podařilo Edwarda dostat až k nadstřešenému vstupu, kdy jsem mohla odložit deštník a lépe si Edwarda chytit.

Díky tomu, že jsem Edwarda před pár okamžiky hledala v domě, měla jsem teď vcelku slušnou představu, kam ho musím dopravit a děkovala jsem tomu nahoře, že někoho napadlo umístit jednu ložnici i do přízemí. Netušila jsem, jak bych Edwarda tahala v tomhle stavu do patra.

Nakonec jsem ho uložila do postele a sedla si na její okraj, abych ho mohla kontrolovat. Čelo měl neskutečně studené a já měla dojem, jako bych se dotýkala kůže jeho mámy. Edward nikdy tak ledový nebyl a proto jsem si dělala starosti. V koupelně jsem pak našla několik ručníků a začala je postupně nahřívat a pokládat mu je na čelo, abych ho zahřála.

Trvalo to skoro dvě hodiny, než se Edwardova víčka od sebe opět odlepila a já mohla spatřit potemnělou zelenou barvu jeho duhovek.

„Edwarde… Jak se cítíš?“ zeptala jsem se s obavou v hlase. Netušila jsem, jak bych se měla postarat o polovičního upíra. Určitě bych zmatkovala, i kdybych se starala o člověka, ale tohle bylo něco jiného.

„Bello?“ zamumlal jakoby překvapeně.

„Jak někdo může zanedbávat své tělo a nechat to zajít až sem?“ zeptala jsem se ho trochu káravě a pořád zvažovala, co by mu tak mohlo pomoci. V jednu chvíli mě napadlo, že možná nebyl dlouho na tom lovu, jak mi o něm jednou říkal, ale já netušila, co přesně to obnáší. Jasně – věděla jsem, že upíři se živí krví, ale to bylo tak všechno. V jednotlivých filmech, seriálech nebo knihách se fakta lišila a já nechtěla udělat nic špatně.

„Neboj se o mě,“ řekl a zavřel oči, jako by se na mě už nechtěl podívat. Začal přitom odvracet i hlavu.

„Kdo se bojí?“ namítla jsem okamžitě. Edward se pak převrátil na bok celý a tak jsem mohla zírat pouze na jeho záda.

„Jsem v pořádku, tak bys měla jet domů,“ odvětil tvrdohlavě a já byla v pokušení mu vlepit políček. Ten chlap byl jako mezek a já jsem s ním ztrácela všechnu trpělivost. Jela jsem se s ním usmířit nehledě na to šílené počasí venku a on se pak chová jako malé dítě.

„Opravdu mi chceš tvrdit, že jsi v tomhle stavu v pořádku?“ namítla jsem pochybovačně.

„Tvůj otec se bude bát. Jeď do města,“ trval si na svém Edward a stále se na mě odmítal podívat.

„Řekla jsem snad, že tu hodlám zůstat? Otoč se, ať ti můžu vyměnit ručník!“ Můj hlas zněl podivně přísně, ale musela jsem donutit Edwarda spolupracovat. On možná věděl, co se s ním děje, ale já byla úplně mimo a potřebovala jsem se ujistit, že bude vážně v pořádku. Telefonovat Elizabeth se mi ale nechtělo.

„Jdi,“ prohodil místo toho. „Řekl jsem, že máš jít.“

„V pořádku,“ souhlasila jsem tedy a vstala z postele. „Myslím, že už je ti opravdu líp,“ přikývla jsem a otočila jsem se k posteli zády. Chtěla jsem odejít z pokoje a usadit se třeba v obýváku, dokud by si se mnou nepřišel promluvit, ale nedostala jsem k tomu šanci. Jen co jsem se otočila, už mě jedním ze svých rychlých pohybů Edward držel za ruku.

„Nechoď,“ zašeptal a já nešťastně zavrtěla hlavou. Byl to neskutečný paličák, ale očividně ani on nemohl nakonec snést můj možný odchod.

„Pusť,“ zamumlala jsem v drobném nesouhlasu, ale Edwardův stisk nepovolil. Místo toho mě během okamžiku zatáhl za ruku a donutil mě si opět sednout na postel. Sám seděl hned za mnou a objímal mě kolem ramen.

„Nechoď,“ požádal mě znovu a jak mě tak objímal, obklopila mě jeho vůně a teplo. Skutečně už nebyl tak studený jako v okamžiku, kdy jsem ho dovedla do domu.

„Já jenom…“ Chtěla jsem mu podat vysvětlení k tomu, co dělám v tomhle domě právě teď. „Rozhodla jsem se ti věřit. I když jsem byla využití snad stokrát nebo tisíckrát, prostě ti hodlám věřit. I když to může být bláhové… ale to už je silná stránka Isabelly Swanové,“ pronesla jsem s kyselým úšklebkem. „I když… mě znovu využiješ… a já budu smutná. Prostě ti budu důvěřovat, protože… nemůžu se s tebou takhle rozejít,“ namítla jsem a Edwardův stisk zesílil a hned na to i polevil, jak si mě ve svém náručí otáčel, až jsem k němu byla čelem. Jenom okamžik na to jsem pak cítila jeho horké rty na těch mých.

(Písnička)

Jako hlupák – proč jsem nevěděl?

Jako hlupák – proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák – v mém pomalu plačícím srdci

Teprve teď, teprve teď jsem si uvědomil

Že má láska jsi jenom ty

Chtělo se mi plakat a zároveň se smát. Mé srdce bláznivě tlouklo, ale já vycházela Edwardovi vstříc s každým polibkem, kterým mě zahrnoval. Tohle bylo něco, co jsem posledních pár dní tak zoufale potřebovala a co mi bylo odpíráno. Edward konečně ustoupil. Tiskl si mě k sobě a já měla dojem, že se za pár chvil musíme stát jedinou osobou. Že pod vším tím tlakem se nejspíš rozplynu nebo se do něj vpiju.

Ale bylo to tak krásné, že jsem se od něj nedokázala ani na okamžik odtrhnout. Všechno to špatné mezi námi se prostě vytratilo a opět jsme to byli jenom my dva. Edward a Bella. Můj Edward… Osoba, kterou jsem milovala víc, než jsem si dokázala připustit.

Opět jsem nedokázala pochopit, jak bych vůbec kdy mohla ještě někdy žít, kdybych nebyla s ním.

Když jenom pomyslím, že mé oči se dívaly na tebe

Když jenom pomyslím, že se můj hrudník pokaždé stahoval

Věřil jsem, že to nebyla láska

Věřil jsem, že se o tebe jenom opírám

Venku z osamění

Polibky ve kterých se odrážela všechna ta bolest z odloučení a lží, se brzy změnily v plné touhy. Naprosto omámená jsem propletla prsty v Edwardových vlasech a přitiskla se k němu ještě víc. Nepřipouštěla jsem si žádné pochyby, které se mi předtím honily hlavou. Všechny mé aktuální činy byly řízeny srdcem a to chtělo jediné.

Vnímala jsem Edwardovy prsty, které si najednou začaly hrát s knoflíčky mého svetru. I on zřejmě cítil, že si nejsme dostatečně blízko. Nepřestávala jsem, ho líbit a taky začala bojovat s knoflíky na jeho košili. Strašně se mi přitom třásly prsty, ale nakonec jsem je přece jenom všechny rozepnula a poprvé se tak mohla dotknout Edwardova hrudníku. Po prsty jsem cítila, jak i jemu splašeně buší srdce a to mě povzbudilo.

Jako hlupák – proč jsem nevěděl?

Jako hlupák – proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák – v mém pomalu plačícím srdci

Teprve teď, teprve teď jsem si uvědomil

Když už jsem byla i bez trička, Edward se najednou odtáhl a já na něj zmateně pohlédla. Obvykle jasně zelené oči teď byly temně zelené a sálala z nich touha, o které mluvila Alice. Odhadovala jsem, že podobné pocity se odráží i v mých očích, ale jistá jsem si nebyla. Teď to možná bylo i zmatení, protože jsem nechápala, proč přestal.

Chtěla jsem se ho zeptat, ale intenzita jeho pohledu mi odpověděla místo toho. Edward se ptal na můj souhlas, takže jsem jenom nepatrně přikývla. Teď jsem nebyla v rozpoložení, abych ho odmítla. Nebo abych mu vůbec odpověděla, protože by mě jistě zradil vlastní hlas. A jen co jsem přikývla, přitáhla jsem si Edwarda opět k sobě, abych ho mohla políbit a stvrdit tím svůj souhlas.

Jako hlupák – proč jsem nevěděl?

Jako hlupák – proč jsem tě nechal jít?

Teprve teď jsem si uvědomil

Že jsi to prostě ty

Že ty jsi jediná, že jsi to prostě ty

Že pouze ty naplníš moje srdce

Jako hlupák

Teprve teď jsem si uvědomil

Že jsi to ty, že volám tebe

Protože bez tebe nemůžu žít

Otevřela jsem oči a zjistila, že venku už přestalo pršet a přes šedivou oblohu se snaží prodrat slunce. Líně jsem se protáhla a otočila jsem se na bok. Vedle mě stále ještě spal Edward. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsme v noci udělali, ale rozhodně jsem toho nelitovala. Teď jsem navíc využívala toho, že stále spí, abych si mohla prohlédnout jeho dokonalou tvář.

Ty myšlenky, které se mi honily hlavou od chvíle, kdy mi Alice říkala, že k něčemu podobnému nejspíš dojde, jsem včera hodila za hlavu. Ani na okamžik jsem jim nedala prostor. Nebo spíš jsem nedala prostor všem těm obavám ohledně toho, že Edward není tak úplně člověk.

Když jsem se na něj tak dívala, ani na okamžik by mě nenapadlo, že je něco jiného než obyčejný chlap. Možná až příliš dokonalý s těmi dlouhými řasami, rozcuchanými vlasy a úsměvem modela, ale to by bylo tak všechno. Prostě chlap a nikoliv poloviční upír – což jsem si začala uvědomovat až teď. Cítila jsem, jak mi při vzpomínce, jak mě líbal na krku, zalévá horko.

Natáhla jsem ruku a zlehka se dotkla jeho tváře a poté mu prsty přejela po rtech. V ten samý okamžik, kdy jsem to udělala, se Edward zavrtěl a tak jsem ruku bleskově stáhla. Nebyla jsem extra zkušená, co se týkalo ranních probuzení a posexových situací a proto jsem to chtěla nechat na něm.

Zavřela jsem oči a předstírala spánek, přestože jsem vnímala každé zašustění deky. Ucítila jsem dokonce Edwardovy rty, jak mě políbil na čelo.

„Vím, že nespíš,“ prohodil takovým lehkým tónem, ve kterém jsem zaslechla snad i radost a možná špetku pobavení. „Říkal jsem ti, že jsi mizerná herečka,“ dodal a tak jsem si vytáhla deku až nad sebe a schovala se pod ni.

„Pro mě za mě,“ zabrblala jsem, ale to už se Edward schoval pod deku taky a jeho dlouhé prsty mě začaly lechtat. Snažila jsem se mu uhýbat a pištěla jsem u toho jako malá.

„Pojď sem,“ smál se a zněl opravdu vesele.

„Přestaň s tím,“ škemrala jsem, ale ještě nějakou chvíli se mi ho nedařilo zastavit. Tedy do okamžiku, než jsem ho políbila a všechno se zvrtlo v něco méně nevinného.

„Bello?“ oslovil mě Edward, když jsem seděla před velkým francouzským oknem s výhledem na jezero. Pohlédla jsem jeho směrem a přijala jsem hrnek s čajem, ze kterého se ještě kouřilo, jak byl horký. Omotala jsem kolem něj prsty a znovu jsem se zadívala na jezero. Hrnek mě příjemně hřál do dlaní a já se nechávala unášet tím opojným pocitem, který mi obklopoval.

Edward si přisedl vedle mě s druhým šálkem.

„Mám přání,“ prohodil z nenadání a já k němu vzhlédla.

„Co by sis přál?“ zeptala jsem se.

„Vynaleznou stroj času,“ odpověděl naprosto vážně a já vyprskla smíchy.

„Co je to za směšné přání?“ podivila jsem se. Edward byl naprosto racionální poloupír na to, aby říkal podobné nesmysly. Nikdy by mě tedy nenapadlo, že ho uslyším vyslovit takovou hloupost. Pochybovala jsem, že lidé někdy něco takového kdy vytvoří. Nebyla jsem žádný fyzik zabývající se kvantovými mechanizmy a nevím čím ještě, ale i tak znělo cestování časem dost neskutečně.

„Je moment, do kterého se chci vrátit,“ namítl a tak jsem si ho začala důkladně prohlížet. Chtěla jsem odhadnout, jestli si ze mě nedělá legraci a jenom čeká, kdy to odhalím. Všechno nasvědčovalo však tomu, že je to naprosto seriózní a vážně míněný rozhovor.

„Kdy?“ zeptala jsem se tedy zvědavě.

„Když ti byly čtyři. Rád bych se vrátil do té doby a objevil se před čtyřletou Bellou. Objal bych ji a řekl jí – Byla to jen nehoda, není to tvoje vina, takže přestaň mít tak hloupé myšlenky, jako že sama sebe nemáš ráda.“

Edwardova slova mě dostala. Využila jsem toho, že sedí tak blízko ke mně, že jsem se pozvolna opřela o jeho hruď.

„Nevadí, když nebudou žádné stroje času. Setkala jsem se s tebou, ne? Potkala jsem tě a tys mi to řekl teď,“ namítla jsem a spokojeně se usmála. Myšlenky, že bych sama sebe neměla ráda, jsem hodila za hlavu už dávno. Od chvíle, kdy mě Edward donutil říct odrazu v zrcadle, že jsem pěkná a zasloužím si lásku, jsem se tím řídila. Byla jsem zatraceně sheksi – jenom nad tou zkomoleninou jsem se musela zasmát. Tehdy mi to opravdu nešlo přes pusu.

Našeho soukromého ráje jsme si však nemohli užívat do nekonečna. Včera jsem vyletěla z domu bez nějakého slova vysvětlení a jenom jsem řekla Charliemu, že na mě nemá čekat, protože se vrátím pozdě. Kdo však mohl hádat, že ono pozdě bude další den odpoledne, že? Já osobně jsem to vůbec netušila. Chtěla jsem s Edwardem mluvit a všechno mezi námi srovnat, ale vývoj včerejších událostí byl nakonec krapánek důvěrnější, než jsem očekávala.

A jelikož jsem včera přijela na Arovu chatu taxíkem, musel mě teď Edward odvést domů. Společně jsme před domem vysedli z Volva a já ho táhla do domu.

„Musíš se vidět s mám otcem a pořádně si vyjasnit to nedorozumění,“ informovala jsem ho, ale Edward se zastavil a já se mohla snažit sebevíc, ale nedokázala jsem s ním pohnout. „No tak,“ povzdechla jsem si.

„Zatím ne,“ namítl a potom se podíval směrem k hlavní cestě. Okamžitě jsem směr jeho pohledu následovala a všimla si, že k nám míří táta.

„Co to děláš?“ zeptal se mě, když došel až k nám a já se nadechovala, že mu už-už odpovím, ale Charlie na mé vysvětlení nečekal. Obrátil se hned k Edwardovi. „Proč nejdete dovnitř, když už jste tady?“ pobídl ho a já nestačila zírat. Už včera mě překvapil ten klid, s jakým mluvil o Edwardovi a jeho díle a teď tohle. A Edward najednou nic nenamítal. Poslušně mě následoval do domu a rovnou i do obývacího pokoje, kde nám Charlie oběma pokynul, abychom si sedli na pohovu.

„Myslím, že je nejvyšší čas, abychom si vysvětlili to nedorozumění,“ začal táta a já se obrnila a čekala nějaký příval výčitek. Sevřela jsem přitom Edwardovu ruku v té své o něco pevněji, až na mě Edward zběžně pohlédl. „Nepřišel jste s žádným vysvětlením, takže se zeptám já. Byl jste to vy, kdo ukradl můj návrh?“

„Ano.“

Šokovaně jsem pohlédla na Edwarda, když vyslovil to jedno slovo.

„Co tím myslíš, že jsi to byl ty?“ obořila jsem se na něj. Znala jsem pravdu. Edward mi to ještě dneska dopoledne přiznal. Jeho verze se shodovala s tou, kterou jsem slyšela od Emmetta – tedy víceméně. „Vždyť Emmett předložil ty výkresy Arovi bez tvého vědomí!“

„Byl jste to vy?“ zeptal se ještě jednou můj táta.

„Jelikož to udělal někdo, kdo pro mě pracuje… je to stejné, jako bych to udělal já sám,“ vysvětlil Edward.

„Takže váš cíl, když jste se nastěhoval do tohoto domu, byl opravdu ten, abys využil mou dceru?“ Měla jsem plné zuby toho, jak všichni neustále zdůrazňovali fakt, že jsem byla Edwardem zneužita, a chtěla jsem ten rozhovor zastavit, ale očividně jsem si to musela poslechnout ještě jednou.

„Nastěhoval jsem se s cílem něco se přiučit. To je pravda. Má společnost byla v krizi… takže proto, abych ji ochránil před bankrotem a vyhazovem zaměstnanců, jsem to musel udělat. Nicméně… později jsem chtěl být čestný k Belle, takže se mé plány změnily!“

Konečně říkal pravdu a Charlie vypadal taky v klidu, takže jsem si dovolila se uvolnit.

„Proto jste tedy připravil nový návrh… abyste byl čestný k mé dceři?“ pokračoval Charlie ve výslechu. Celou dobu z Edwarda neodtrhl pohled a já být na Edwardově místě, už bych se nervózně ošívala. Edward byl však Edward a měl své tělo dokonale pod kontrolou. Ani Charlie, který se pasoval do role poldy, ho nevyvedl z míry. Jednou mi bude muset Edward říct, jak to dělá, abych se to mohla taky naučit. Už jsem toho od něj pochytila vcelku dost, ale tohle bylo pořád nad mé síly.

„Ano,“ přitakal Edward a rychle na mě pohlédl a dovolil si i malý úsměv, který jsem mu hned oplatila.

„Naštěstí váš nový návrh prošel prvním kolem,“ usmál se spokojeně Charlie a já na něj překvapeně pohlédla. Věděla jsem, že zasedá jako jeden z porotců v komisi, ale včera, když jsme se bavili o Edwardově projektu, mi nic takového neřekl. Pohlédla jsem proto na Edwarda, jak na informaci zareaguje, ale měla jsem z něho dojem, jako by to už dávno věděl. Nebyl nijak překvapený.

„Prošel prvním kolem? Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se ho.

„Protože by sis dělala velké naděje. Řekl bych ti to, pokud bychom se dostali do hlavní volby,“ mírnil mou zběsilou reakci.

„Nemám ráda, když mi něco neříkáš. Já se ti svěřuju s každou drobností,“ brblala jsem a naprosto ignorovala fakt, že s námi v obývacím pokoji sedí otec.

„Omlouvám se,“ usmál se na mě. „Pořád zapomínám, že se mám komu svěřovat.“

„Musíš se polepšit,“ upozornila jsem ho a Edward se rozesmál. Zřejmě to bral jako vtip, ale už brzy jsem ho hodlala vyvést z omylu. Chtěla jsem o něm vědět všechno a to znamenalo, že společně strávíme hodně času mluvením. Stále jsem odkládala všemožné dotazy na jeho poloupírství a teď jsem si to hodlala opravdu užít. Edwarda potom ten smích opravdu přejde. A na to jsem se neskutečně těšila.

„Co se vám líbí na mé dceři?“ vložil se do našeho špičkování Charlie, na kterého jsem vážně na okamžik zapomněla.

„Co?“ podivil se Edward a podíval se na mého otce.

„Je tak těžké mi odpovědět?“

„Ne… Jenom jsem výslovně nepomyslel na to, co na ní mám rád. Prostě jsem následoval své srdce… a to mě dovedlo až sem. Ale pokud mi dáte možnost… budu jí dál sledovat a přemýšlet o tom, co na ní mám rád,“ prohlásil a já cítila, že rudnu.

„Dobrá tedy… Jsi teď připravený propít se mnou celou noc?“ zeptal se Charlie a jeho nabídka drinku byla takovým tichým souhlasem s naším vztahem. Chystala jsem se do toho vložit s tím, že Edwardovi nebylo včera moc dobře, ale neměla jsem možnost. Edward rovnou vstal s tím, že zajde koupit nějaké pití. Na tváři mu při tom pohrával veselý úsměv.

Vypravěč

Následujících několik dnů, které zbývaly do vyhlášení hlavního vítěze v soutěži o návrh pro Galerii Dan, se neslo v povznesené náladě a to hlavně díky tomu, že se Bella ani Edward neutápěli ve smutku z rozchodu, ale užívali si společné štěstí a to přenášeli i na ostatní v jejich okolí.

Jediné, z čeho měla Bella trochu obavu, byla reakce Edwardovy mámy na fakt, že jsou opět spolu. Elizabeth ji neměla ráda a Bella nebyla schopna udělat nic, čím by její názor na svou maličkost dokázala změnit. Proto taky byla velmi překvapená, když ji Elizabeth pozvala na kávu.

„Jenom proto, že se Edwardovi podařilo uhasit požár okolo jeho práce… pořád vás neshledávám přijatelnou,“ prohlásila, když se společně usadily v příjemné kavárně a Bella si objednala čaj. Elizabeth servírku odmávla elegantním pohybem zápěstí a dívka ve stejnokroji okamžitě zmizela, takže se teď upírka soustředila jenom na dívku před sebou.

„Ano… toho jsem si vědoma,“ přitakala Bella a nepřestávala si nervózně mnout ruce, které měla však úhledně složené v klíně.

„Můj syn je někdo, kdo neví, jak říct věci, které jsou těžké říct… Pokaždé s tím bojuje o samotě. Jsem jeho matka, která ho vychovala a většinu času se o něj starala sama. Teď se však obávám, že mu nebudu schopna pomoct, vzhledem k tomu, že si zvolil život s vámi,“ pronesla klidným a skoro až ledovým hlasem. Elizabeth se stále obávala toho, co můžou udělat Blackovi. Samozřejmě tu existovala možnost, že by se všichni přestěhovali pryč ze Seattlu, ale Elizabeth tohle město považovala za svůj domov a ani Edward ho nechtěl opustit. Takže se museli přizpůsobit. S novým člověkem v jejich rodině to však bylo komplikované.

„Edward vás má moc rád a… když se nastěhoval do mého domu, zaslechla jsem jeden váš telefonát. Tehdy jsem mu záviděla. Zajímalo mě, jak by někdo mohl mít tak hezký vztah se svou matkou. Taky mě zajímalo… kdyby byla moje máma naživu… jestli bychom mohly být taky takové. Ráda bych s vámi měla vztah jako se svou matkou, pokud byste mi to dovolila,“ odvětila Bella a se strachem čekala na verdikt od Elizabeth. S Edwardem už o všech problémech mluvili. Tedy alespoň o těch, které se jich v tuhle chvíli bezprostředně týkaly, a Bella byla rozhodnuta za jejich vztah bojovat i proti všem Blackům co jich ve státě Washington bylo, pokud jim dá Elizabeth své požehnání. Ačkoliv… Bella byla odhodlána bojovat, i kdyby ten souhlas neměla. Ale pokud by se s ní Elizabeth smířila, bylo by to pro ni jednodušší.

„Přijďte někdy k nám domů na návštěvu,“ odvětila Elizabeth mírně a dál si prohlížela to drobné děvče před sebou. Byla to tak obyčejná dívka a přitom se jí podařilo ukrást srdce jejího syna. Elizabeth si uvědomovala, že pokud nebude chtít o Edwarda přijít, bude se s Bellou muset nějak smířit. A očividně to znamenalo i postavit se Blackům – ačkoliv si zatím nedokázala představit, jak si to představuje její syn.

A bylo to tu. Den, kterého se nemohl nikdo z Edwardova týmu dočkat. Komise měla vybrat vítěze soutěže, ale všemu ještě předcházela veřejná prezentace vybraných projektů. Všichni se společně sešli jednom z největších sálů v Galerii, který byl upraven tak, aby splňoval všechny potřebné kritéria. Na jedné stěně byly odstraněny všechny exponáty a teď na ni mířilo světlo z projektoru. Pár metrů před ní stál pultík s mikrofonem a jinak byla celá místnost naplněna židlemi.

„Jak můžete vidět, vnější část naší nové Galerie je řešena velmi tradičně. Domy jsou navzájem spojené a současně rozdělené. Společné sousedství tvoří samostatné městečko. Každá budova bude spojená s venkovním mostem, navrženým jako městská ulice…“ Jacob prezentoval návrh za svou skupinu a za jeho zády probíhaly graficky takřka dokonalé vizualizace společně s virtuální prohlídkou. Tentokrát se jeho prezentace obešla bez technických problémů a nějakých zmatků a i Edward musel uznat, že se mu Jacobova práce líbila. Na první pohled Edward poznal, kde se Jacob inspiroval a tak i nenápadně pohlédl na profesora Swana, který velmi soustředěně poslouchal prezentaci mladého Blacka.

Když domluvil a všichni přítomní – ať už to byli členové odborné komise, zástupci Galerie Dan anebo jenom pracovníci jednotlivých architektonických firem – mu zatleskali, přišel na řadu Edward.

„… Parkovací oblast je navržena jako les. Umělecké městečko vykouzlené na vrstevnici místních kopců je tvořeno hlavní budovou ve tvaru zářícího jablka. Vnitřní uspořádání je navrženo jako loupající se slupka a uvnitř umělého údolí se nachází další přírodní prostředí… Uvnitř tohoto prostoru si můžeme společně užít zpěv, umění a dokonce spolu navzájem komunikovat…“

Sálem se opět roznesl potlesk a následovaly ještě čtyři další projekty. Všichni soutěžící byli plni očekávání a napětí v sále se dalo téměř krájet. Každý doufal, že ten projekt získá a podepíše se pak na obrazu Seattlu. Tak velká stavba, jako byla nová Galerie, se nestavěla jen tak každý den.

A proto, když přišla chvíle vyhlášení dvou postupujících projektů a slova se ujal profesor Swan, v sále bylo takové ticho, že byste slyšeli spadnout i špendlík a to byste nepotřebovali mít upíří ani vlkodlačí uši.

„Ze šesti finálních návrhu se do posledního kola kvalifikovala stavba „Zvuk z nebe“ od firmy Black Construction a… stavbě „Jablko Dan“ od Architektonické firmy Edwarda Cullena. Firma Black Construction se svou stavbou si za vhodné použití struktury a prostoru v kategorii překračující uměni, obdržela nejvyšší známky. Architektonická firma Edwarda Cullena získala v kategorii zdůrazňující kolektivní kulturní prostor nejvyšší počet bodů.“

Charlie domluvil a zaujal opět své místo mezi ostatními členy komise. Člověk, který měl na starosti uvádění jednotlivých projektů, se tedy chopil slova.

„Nyní bych rád požádal ředitele Volturiho, aby vyhlásil konečného vítěze,“ prohlásil a tak Aro došel, až k pultíku u kterého do té chvíle řečnilo všech šest soutěžících. Na monitoru za jeho zády svítil nápis Závěrečná volba návrhu Galerie Dan.

„Konečným vítězným návrhem je… „Jablko Dan“ od Architektonické firmy Edwarda Cullena,“ řekl po krátké napínající pauze a sálem se poté opět roznesl potlesk a gratulace. Spolu s tím Edward zaslechl i podrážděné zavrčení, a když se otočil tím směrem, všiml si pouze vzdalujících se zad Billyho Blacka a hned na to i Jacoba Blacka a jeho asistenta. V tu chvíli však Edward neměl šanci uniknout všem gratulantům a musel tedy nechat Billyho i Jacoba odejít bez nějakého prohlášení.

Jacob se snažil venku dohonit svého otce, ale nakonec si to rozmyslel v okamžiku, kdy zahlédl Bellu, která netrpělivě přecházela před sálem. Rovnou se tedy vydal jejím směrem. Bella na něj koukala s nerozhodným výrazem.

„Když jsem připravoval tenhle projekt, byl jsem rozhodnutý soutěžit férově a poctivě… a když prohraju, uznám to rovněž férově a poctivě,“ prohlásil a natáhl k Belle ruku. Ta na ni jenom nechápavě zírala. „Chci ti jenom pogratulovat, takže ji můžeš přijmout,“ zašklebil se Jake a Bella jeho ruku ty přijala. „Udělal jsem mnoho špatných věci… ale tentokrát… je to čistě Edwardovo vítězství,“ dodal a Bella cítila, jak se jí po tváři roztahuje spokojený úsměv. „Je v pořádku, že se usmíváš,“ podotkl Jacob a Bellin úsměv zmizel.

„Omlouvám se,“ zamumlala Bella. Bylo ji líto, že před Jacobem projevuje tak očividnou radost z Edwardova úspěchu, když on prohrál.

„I když jsem v minulosti tvrdil, že tě nechám jít… myslím, že jsem to nikdy nemyslel vážně. Navíc jsem opravdu chtěl věřit v to, že je ten chlap mizera. Ale tentokrát… já… opravdu tě nechám jít,“ prohodil Jacob a zvažoval, jak těžké bude se Belly jenom tak vzdát. Neúspěch v projektu pro něj byl špatný, ale fakt, že neuspěl ani u Belly – byl si jistý, že tohle si bude vyčítat ještě hodně dlouho. Navíc už v okamžiku, kdy opouštěl přeplněný sál, učinil rozhodnutí, které musel jenom přednést před otcem. Cesta do Evropy zněla najednou velmi dobře, ačkoliv v tu chvíli Jacob ještě netušil, co by si skutečně pod pojmem cesta do Evropy měl představit. Billy zde posílal na zkušenou mladé vlky, ty ještě neproměněné, když je chtěl naučit správnému chování vůči smečce. A Jacob to měl podstoupit nyní, protože v Seattlu se díky smečce nevyskytoval dostatek upírů na to, aby to u Jakea spustila proměnu.

Jacob se pak na Bellu už jenom usmál a bez toho definitivního slova rozloučení odešel. Bella hleděla za jeho vzdalujícími se zády a málem tak prošvihla Edward vycházejícího ze sálu. Naštěstí na něj už začínala být tak správně naladěná, že nějak poznala, že stojí přímo za ní, aniž by řekl jediné slovo.

„Gratuluju,“ řekla, když se k němu obrátila a široce se usmála.

„Děkuji,“ odvětil skromně Edward. „Ale… chci se ujistit, že to víš. Tohle dílo… byla moje omluva za to, že jsem tě přiměl brečet,“ dodal a zkoumal Bellin výraz.

„Vím a líbí se mi to. Přijímám tvou omluvu,“ zazubila se na něj Bella a Edward si oddechl. Stavba nové Galerie byla opravdu velkou omluvou, ale Bella si nic menšího ani nezasloužila. Aspoň o tom byl Edward přesvědčen. Belle bylo ublíženo víc než dost a on doufal, že bude mít ještě hodně času na to, aby to všechno napravil. Jenom bylo potřeba vymyslet, co bude s Blackovými – čímž se však dneska nechtěl zabývat, vždyť získal projekt o který tak usiloval a po boku mu stála milovaná osoba, byl tedy ten správný čas slavit.

Společně s Bellou tedy Edward zamířil zpět do kanceláře, kde na ně už čekali všichni. A tím všichni bylo myšleno opravdu všichni. Emmett, Alice, Garrett i Kate netrpělivě čekali na oznámení o vítězství nebo prohře.

Když Bella vstupovala za Edwardem do kanceláře a všimla si Kate, trochu ji to znejistilo, ale stačil pouze jeden pohled na Garretta, který měl položenou ruku přes opěrku její židle, aby jí došlo, že Kate už není její rivalka. I tak to však chvíli trvalo, než se dokázala uvolnit. Kate byla, hned po Elizabeth, ta nejhezčí žena, jakou kdy viděla a měla k Edwardovi velmi blízko vzhledem k faktu, že byla rovněž poloupírka, jako on.

Než nad tím ale začala skutečně přemýšlet, vrazil jí Emmett do ruky skleničku se šampaňským.

„Předtím, než si poslechneme dnešního čestného hosta, ředitele společnosti Edwarda Cullena, poslechneme si písničku od naší Belly? Můžeme?“ navrhl Emmett, který si něco celou dobu šuškal s Alicí.

„Zazpívej písničku!“ vykřikla Alice nadšeně.

„Proč chce, abych zpívala?“ podivila se Bella, které to přišlo vážně nesmyslné.

„Když nebudeš zpívat, tak se musíš napít,“ namítl Emmett a Bella tedy přikývla. Zpěv nepatřil k jejím silným stránkám, a proto nehodlala nechat trpět všechny přítomné při poslechu toho, jak nějakou písničku przní.

„Ano, pij…pij… pij!“ začala skandovat Alice a hned se k ní přidal i Emmett. Edward se na skandující dvojici zamračil, a potom s obavou pohlédl na Bellu, která už pozvedala skleničku, aby se skutečně napila.

„Počkej vteřinku,“ zarazil ji a Bella k němu vzhlédla. „Bello… myslíš si, že je to v pořádku?“ zeptal se se zaváháním. Znal Bellu a její výdrž co se alkoholu týkalo, takže se mu nezamlouvalo, že se chystá pít tak brzy.

„Víš, že mám vysokou odolnost, ne? Navíc, kdy jindy bych se měla napít na tvůj úspěch, než dneska?“ namítla okamžitě Bella a než jí stačil Edward znovu zastavit, kopla do sebe prvního panáka.

„Ale ne…,“ povzdechl si Edward, ale to už ho Emmett vyzíval k onomu proslovu, na který měli všichni nachystané skleničky se šampaňským.

„Jsem skvělá pijanka, nevím, co ti tedy vadí,“ zamumlala jeho směrem Bella, které jeho povzdech neunikl.

O pár hodin později už Edward musel opilou a spící Bellu domů donést v náručí. Bylo to poprvé v historii jejich opileckých eskapád, kdy se jí podařilo neprovalit nějaké tajemství. Edward však byl pořád ve střehu a kontroloval snad všechno, co Bella řekla a zároveň mírnil příval panáků, které k ní mířily od Emmetta s Alicí. Nechápal, co ti dva mají za lubem, že se snaží Bellu očividně opít.

„Jdete velmi pozdě,“ poznamenal Charlie, když Edward se spící Bellou prošel přes vrata. Charlie tou dobou pochodoval po terase a netrpělivě pokukoval po hodinkách, které ukazovaly jednu v noci.

„Omlouvám se,“ odvětil Edward a chystal se Bellu zanést do jejího pokoje, když v tom mu Charlie zastoupil cestu.

„Dejte mi ji,“ vyzval ho Charlie a nastavil ruce tak, aby mohl Bellu od Edwarda převzít.

„To je v pořádku, odnesu ji do pokoje,“ namítl okamžitě Edward, který se nechtěl vzdát kontaktu s Bellou ani na tu nejkratší chvíli. Líbilo se mu, jak ho objímá kolem krku, hlavu má uloženou na jeho rameni a naprosto poklidně spí.

„Řekl jsem, abyste mi jí dal,“ trval si na svém Charlie a Edward tedy přikývl a chystal se Bellu vložit Charliemu do náručí. Bellin táta však přecenil všechny své síly a sotva Bellu držel jenom tak napůl, už mu prásklo v zádech. Edward naštěstí pořád Bellu jistil ve svém náručí, takže si ji jenom trochu přechytil.

„Jste v pořádku?“ zeptal se s obavou Charlieho a ten jenom mávl, že je vše v pořádku a snažil se narovnat. Stále mu nějak nedocházelo, jak jeho malá holčička rychle vyrostla. Konečně se o ni chtěl postarat jako skutečný otec, ale jeho tělo ho v tom zrazovalo. „Vezmu ji jenom dovnitř,“ prohlásil Edward a Charlie přikývl.

Edward s Bellou zamířil rovnou do jejího pokoje, kde ji uložil do postele a přehodil přes ni přikrývku. Potom se posadil na okraj její postele a jenom se na ni díval. Nechtělo se mu ji opustit, ale pochyboval, že by Charlie souhlasil s tím, aby u ní zůstal přes noc – i když byla Bella už dospělá a mohla si dělat rozhodnutí, jaké uzná za vhodné.

Takhle sedícího na posteli ho zahlédl i Charlie, když šel zkontrolovat, co mu trvá tak dlouho. Decentně si odkašlal a Edward se k němu obrátil.

„Pojďte se mnou na moment,“ požádal Edwarda a pak se sám vrátil na terasu. Edward ho tam jenom o pár sekund později následoval, když zavřel dveře od Bellina pokoje, aby měla klid na spánek. „Chtěl jsem vám poděkovat,“ prohodil Charlie, když za ním Edward došel.

„To není nutné,“ namítl Edward, přestože netušil, o čem konkrétně to Charlie mluví.

„Před lety… když jsem obdržel žádost navrhnout tu uměleckou galerii, začlenil jsem to dovnitř vlastního domu. Myslel jsem, že by bylo hezké… kdyby má žena viděla naši dceru, jak si hraje, i když pracovala… Ale… moje naděje, že by mohla moje rodina žít společně a šťastně… se zhroutily kvůli mé chybě. A to byl hlavní důvod, proč jsem nedokázal čelit Belle,“ prohlásil Charlie, když se mu po pár zadrhnutích podařilo doříct všechno, co chtěl. Byl Edwardovi vděčný, že hlavně díky němu, dokázal najít zpět cestu ke své dceři.

„Jsem si jistý, že to pro vás bylo stejně těžké, jako to bylo těžké pro Bellu,“ přikývl Edward.

„Mám dojem, jako bych byl u zpovědi,“ zamumlal Charlie nervózně. Na podobné řeči ho nikdy neužilo. Byl to světoznámý architekt a profesor přednášející na univerzitách i v cizích zemích, ale pokud šlo o to, mluvit od srdce a o svých citech, v tom byl velmi negramotný.

„Omlouvám se,“ odvětil Edward, ale musel se tomu pousmát. Charlie a Bella byli svými velkými opaky. Edwarda to pak nutilo přemýšlet nad tím, jak moc se asi Bella podobá své matce. Renée Swanová byla jistě velmi výjimečná žena a Bella toho po ní zdědila víc, než jenom lásku k tvorbě nábytku.

„Postarejte se dobře… o moji dceru, prosím,“ požádal najednou Charlie Edwarda. „Mám určité věci, které musím dokončit a potřebuju se kvůli tomu vrátit do Tokia. Nicméně jestli někdy… uděláte Bellu smutnou… v tomhle oboru skončíte,“ ujistil Edwarda a přísně si ho měřil.

„Nebojte se, postarám se o Bellu dobře,“ přikývl Edward a už se nemohl dočkat, až to skutečné starání začne.

Po Charlieho odjezdu do Tokia se pak Edward opět nastěhoval do Bellina domu. Oba byli značně pohlceni svou prací, ale neuplynul jediný den, který by nakonec nestrávili ve společnosti toho druhého. Léto se v Seattlu nakonec vyčasilo a mohli tedy spolu chodit do parků, jezdit na výlety, chodit do kina… A prostě podnikat všechno, co je napadlo.

Bella byla samozřejmě velmi zvědavá a neustále testovala Edwardovy schopnosti a sílu jeho nervů.

S faktem, že je její přítel částečně upír a ještě k tomu nesmrtelný, se smířit dokázala. Stále častěji však uvažovala nad tím, jak jejich vztah bude pokračovat dál. Díky dvou návštěvám u Elizabeth věděla moc dobře, jaké jsou její možnosti do budoucna a bylo pro ni dost těžké, představit si, jak moc by se její život musel změnit. Jedním si však byla jistá a tedy tím, že tu proměnu bude muset jednou podstoupit, protože život bez Edwarda pro ni nebyl ničím.

Chystala se mu to taky říct. Myslela si, že Edward na něco podobného vlastně čeká, ale neuměla najít vhodnou příležitost.

Tu si hodlala dodat v okamžiku, kdy společně na začátku září vyrazili do parku. Bella seděla na lavičce a Edward se vytratil pro zmrzlinu – alespoň Bella měla dojem, že něco takového říkal, když ji tam nechal sedět.

Z ničeho nic však k ní začaly přibíhat malé děti a nosili sebou různobarevné balónky. Předávali jí provázky a Bella najednou držela v ruce snad deset balónků. Zmateně na to všechno zírala, dokud si nevšimla, že s jedním dalším balónkem k ní míří i Edward.

(Písnička)

Jak by chutnala pravá láska?

Je to sladký pocit?

Jaký by byl polibek, který pohlcuje temnotu?

Rozzářila by se obloha?

A slyšela bych ten krásný zvuk zvonů?

To slovo láska

Slovo, které mi nesedí

Jako kdyby to bylo na jiném světě

Bella na něj zmateně koukala, zatímco Edward se na ni nepřestával usmívat tím nejdokonalejším polovičním úsměvem, který dokázal jenom on. Bellino srdce se chvělo a měla dojem, že brzy prorazí obranu, kterou tvořily její žebra, a vydá se Edwardovi vstříc, pokud za ní hned nedojde a nedá jí pusu.

Když už od ní byl vzdálen jenom poslední krok, Bella si stoupla a Edward jí podal balónek. Bella ho přijala a dál koukala do jeho nádherných zelených očí, ve kterých viděla všechnu tu lásku, kterou cítila i ona sama.

„Bello, vezmeš si mě?“ zeptal se najednou a Bella v šoku z té otázky pustila z rukou balónky, které se rozletěly do korun stromů.

„Edwarde…,“ zašeptala Bella bez dechu a najednou ji došla všechna slova, která by chtěla říct.

„Proč jsi je pustila?“ zeptal se Edward a hleděl do korun stromů. Bella zmateně zvedla hlavu a zadívala se na balónky, které se vznášely vysoko nad nimi.

„Proč se kvůli tomu rozčiluješ?“ zajímala se a nechápala, kam se vytratilo všechno to kouzlu předchozího okamžiku. Edward ji vzal za prázdnou ruku, přitáhl si ji k sobě a ukázal na balónek, který jí donesl právě on. Na šňůrce byl přivázaný prstýnek, který se v paprscích pronikajících mezi listy stromů zaleskl. 

Bella se pokusila vyskočit, ale balónek se vznášel příliš vysoko.

„Nemůžu na něj dosáhnout. Proč jsi věšel prstýnek na šňůrku od balónku?“ brblala.

„Prostě jsem tě chtěl požádat o ruku zvláštním způsobem,“ namítl Edward, kterému se v tu chvíli honilo hlavou, že to přece jenom měl trochu lépe promyslet. Nenapadlo ho, že by Bella mohla být z jeho žádosti tak překvapená, že by balónky pustila.

„Mohl jsi to udělat jednoduše. Proč… Ach, nedosáhnu na něj. Nemůžeš vyskočit ty?“ zajímala se a vzdala snahu o to dosáhnout na balónek.

„Nebylo by to trochu nápadné, kdybych jenom tak na místě vyskočil i tři metry vysoko?“ namítl Edward, ale popravdě tu možnost zvažoval a rozhlížel se kolem, jestli je někdo nesleduje. Jako náhradní variantu zvažoval to, že by si Bellu vysadil na ramena… Ale nechtěl riskovat, že by si Bella ještě něco udělala, takže v okamžiku, kdy si byl Edward jistý, že je nikdo nesleduje, vyskočila, popadl šňůrku od neposedného balónku.

„Dáš mi ho?“ zeptala se Bella, když už stál opět vedle ní a držel balónek v ruce.

„A riskovat, že ho zase pustíš?“ dobíral si ji, ale potom opět zvážněl. „Navíc jsi mi ještě neodpověděla – Vezmeš si mě?“ zeptal se znovu a Bella nadšeně pokývala hlavou. Ani tehdy jí prstýnek ale nedal.

„Jasně že si tě vezmu, ty blázínku,“ souhlasila nakonec ještě nahlas a Edward se opět zeširoka usmál a popadl Bellu kolem pasu, aby se s ní od vší té radosti zatočil dokola. Bella mu omotala ruce kolem krku a smála se s ním. Když se potom zastavil, odvázal Edward prstýnek ze šňůrky a navlékl ho Belle na prst.

Slovo, které je tak daleko odsud

Pořád skáče do mého srdce

Co můžu dělat, když se mi přímo před očima pořád objevuje láska?

Miluji tě

Ten pocit musí být láska

Nemůžu se bez tebe smát.

O týden později se musel Edward zastavit v Galerii. Projektové přípravy probíhaly za jeho neustálého dohledu. Díky výhře téhle zakázky se mu podařilo vykompenzovat veškeré pohledávky a firma se mohla vrátit do reprezentativnějších prostor. Konečně se mu začínalo skutečně dařit a Edward si dobře uvědomoval, kdo mu v tom hodně pomohl.

„Gratuluji. Slyšel jsem, že se budete s Bellou brát,“ prohlásil Aro, když ho Edward našel opět se procházet po Galerii, jak to míval ředitel ve zvyku.

„Děkuji vám a to nejenom teď. Opravdu jste mi pomohl v mnoha směrech,“ prohodil Edward a dal se do zkoumání obrazu, před kterým se právě nacházeli. Bylo to dílo nějakého moderního umělce a i Edward váhal nad tím, jak si správně vyložit jeho význam.

„Ne, to já jsem ten, kdo je vděčný vám za to, že moje mínění nebylo špatné. Ale řekněte mi, co budu dělat? Ve chvíli, kdy se s Bellou vezmete… kdo se se mnou bude chodit bavit? Bude to tak smutné,“ posteskl si Aro. V těch dvou lidech našel skutečné přátele, a proto mu bylo líto, že se s nimi nevídá tak často, jako v době, kdy Bella pracovala pro Galerii a Edward si zde našel cestu také častěji.

„Když se budete cítit osaměle, zavolejte mi. Přijedu vás čas od času navštívit,“ odvětil Edward, který už plánoval, že po svatbě s Bellou se odstěhují pryč ze Seattlu. Už tak byl Billy značně podrážděn prohrou v soutěži, přestože to bylo před víc jak dvěma měsíci. Teď bylo jenom důležité domluvit datum svatby a místo, kde by spolu chtěli žít.

„Ve chvíli, kdy jsem potkal vás, Edward, a taky Bellu, naučil jsem se hodně věcí. Mluvím o odvaze jít ven a bojovat za to, co chci… A to budu muset udělat. Bojovat. Vy už jste si svoje štěstí vybojovali a jsem za to rád. Přeju vám, aby vám vydrželo, jak nejdéle to půjde. Ideálně napořád,“ prohlásil Aro.

„Za všechno vám děkuji,“ přitakal ještě jednou Edward a poté se s Arem rozloučil. Musel se vrátit do kanceláře a zapracovat na projektech. Před svatbou toho chtěl stihnout co nejvíc a měl v plánu přesvědčit Bellu, aby se i svatba konala ještě v tomhle roce. Rozhodně nechtěl čekat celý rok, jak to mnohé páry měly ve zvyku. 

(Písnička)

To nedává žádný smysl

Aniž bych věděla, že vidím jenom tebe

Když jenom pomyslím, že se pokouším tě nesnášet

Když jenom pomyslím, že jsem to zkusila tak těžce

„Takže mi chceš říct, že tenhle malý človíček roste uvnitř tebe?“ zeptal se Emmett, když jedno pozdní odpoledne posedával s Alicí v čekárně její gynekoložky a prohlížel si malou fotku z ultrazvuku.  Do ordinace mu Alice vstup zakázala, ale tady na chodbě byl Emmett neškodný a ona potřebovala podporu, když už se Jasper nedokázal utrhnout z práce.

„Myslím, že vypadá jako já. Možná je to holčička,“ prohodila Alice a nemohla se na černobílou fotku vynadívat.

„Jestli je to holčička a bude vypadat jako ty, pak…“

„Co? Co, co co? Co je na mě špatného?!“ skočila mu do řeči okamžitě Alice a cítila se uraženě, že Emmetta vůbec něco podobného napadlo. Byli přátelé, ale občas by ho nejraději praštila za ty jeho hloupé poznámky. Navíc – těhotným ženám se mají říkat jenom samé komplimenty, jako by to ten hlupák nevěděl – pomyslela si Alice.

„No…“

„Řekni mi to narovinu,“ pobídla ho Alice, když Emmett opět zaváhal nad tím, co by těhotné kamarádce měl říct. Občas se toho jejího temperamentu až zalekl, ale od Edwarda se za posledních pár let učil, jak vše zvládat s jistou dávkou diplomacie.

„Jenom chci říct, že bude opravdu rozkošná, pokud to bude dívka,“ odvětil a Alice se přestala durdit. Tohle byla odpověď, která se ji zamlouvala. Společně pak ještě chvíli zkoumali malý obrázek, když v tom Emmett syknul bolestí, jak ho někdo za ucho vytáhl do vzpřímené polohy.

„Miláčku, proč jdeš tak pozdě?“ zeptala se Alice Jaspera, který se na Emmetta mračil. „Neřekla jsem ti snad, že jsem z toho vyšetření vystrašená?“

„Omlouvám se,“ prohodil a jen co se mu podařilo dostat Emmetta dál od své ženy, šel Alici obejmout a políbit. „Vyplnila jsi už všechny potřebné formuláře?“ zeptal se a Alice záporně zavrtěla hlavou.

„Jak bych mohla vyplnit ty formuláře bez tebe,“ tokala a tiskla se k Jasperovi, který na ni shlížel s láskou. Když však pohlédl na Emmetta, který postával stále stranou, všechna láska a něha z jeho pohledu zmizela.

„Dobrá tedy, zajdu vyplnit ty formuláře, tak na mě zatím počkej,“ informoval ji a vytratil se k recepci, aby si u sestřičky vyzvedl všechny požadované papíry.

„Viděl jsi? Viděl jsi, že jo?“ Alice poskakovala kolem Emmetta, zatímco ten si třel ucho. Nechápal, co přesně měl vidět a z čeho to má ta malá holka před ním takovou radost. „Viděl jsi mého muže, jak na tebe žárlí, že jo? Tohle druhé dítě je na cestě hlavně kvůli tobě,“ prohlásila Alice spokojeně a pohladila se po bříšku, které zatím nebylo ani pořádně vidět.

„To je asi v pořádku, že na mě žárlí, ale můžu být upřímný? Ten chlap mě fakt děsí,“ řekl upřímně Emmett a zadíval se do chodby, kudy zmizel Jasper.

„Proč?“ podivila se Alice. „Myslí si, že jsi gay. Páni… jsem ti tak vděčná, že jsem ti dokonce připravila rande na slepo,“ připomněla mu černovláska a Emmett okamžitě koukl na hodinky.

„Pravda, málem bych na něj zapomněl. Už musím letět!“ houkl na Alici a než ta mu stačila odpověď, už se za ním zavíraly dveře výtahu. Měl to tak akorát na čas, aby do restaurace, kde ono rande mělo probíhat, dorazil. Nechtěl nechat dívku, kterou se mu Alice snažila dochodit, čekat. Hlavně ne na první schůzce ačkoliv vůbec netušil, co by si od něj měl slibovat. Alici měl jako kamarádku rád a Bellu si koneckonců oblíbil taky, takže nepředpokládal, že by Alice měla mezi známými někoho, koho by vážně nesnesl.

Do restaurace se pak Emmett tak trochu vřítil, ale když procházel kolem jednoho obsazeného stolu, zarazil se. Osobu, která u něj seděla, poznával.

„Ále, dobrý den!“ pozdravil zvesela a u stolu se zastavil.

„Dobrý den,“ zamumlala nevesele Rosalie a upila ze šálku s kávou, který měla při sobě.

„Co tady děláte?“ začal Emmett se zdvořilostním rozhovorem. Na rozdíl od Edwarda nepociťoval k slečně Halleové žádná antipatie. Navíc to pro něj byla stále ta dlouhonohá bohyně.

„Ach… já… se tu mám s někým sejít,“ odvětila Rose trochu neurčitě a tak se Emmett dál neobtěžoval něco vyzvídat a rychle se s Rose rozloučil. Potom se už číšníka ptal na stůl, který měl rezervovaný pro svou schůzku. A jenom co dosedl, vešla do restaurace menší trochu podsaditá a nakrátko ostříhaná žena. Bez jediného zaváhání došla až k jeho stolu a usadila se. Zběžně se mu představila a Emmett si připadal jako ve špatném snu, když ta žena spustila:

„Opravdu nejste můj typ, ale souhlasila jsem s touhle schůzkou, protože hledám partnera pro trvalý vztah a je mi jasné, že na vzhledu zase tolik nezáleží… Ale nebojte se, líbánky určitě chci. Každopádně, rovnou si něco vyjasníme. Upřímně mi odpovězte na následující otázky…“

Emmett neměl šanci říct ani jedno slovo, jelikož ho ta žena nepustila k řeči a neustále mu kladla jednu otázku za druhou. Všechno to byly velmi nezáživné a povrchní dotazy, na které dokázal odpovídat i tehdy, když se moc nesoustředil, proto asi nebylo divu, že se mu pohled zatoulal ke stolu slečny Halleová, které její společník už také dorazil.

„Obchod na burze je v posledních dnech velmi hektický vzhledem k řecké ekonomice…“ Ani Rose se však moc nebavila. Ekonomii nesnášela už na střední, a proto se vydala svou vlastní cestou a studovala umění. Bylo to pro ni daleko záživnější, než nějaké peníze. Ale věděla, že pokud jsou lidí na burze velmi zdatní, dokáží vydělat slušné množství peněz a to už stálo za to, aby podstoupila podobné rande. Ve chvíli, kdy se jí však její společník zeptal na to, jestli neví, kolik bodů mělo zlato, Rose neudržela zívnutí.

„Dobře, přesunu se k otázce číslo deset,“ prohodila žena směrem k Emmettovi a on odtrhl pohled od zívající Rose.

„Můžu tě pozvat na drink?“ zeptal se Emmett, když mu jeho společnice dala valem a jenom o chvíli později odešel i ten makléř, který pospíchal kvůli nějakému životně důležitému obchodu domů.

„Klidně,“ přitakala otráveně Rosalie. Dnešní odpoledne si představovala jinak. Společně s Emmettem tedy opustili restauraci a zamířili do nejbližšího baru, který byl pro ztroskotance a naprosté vztahové loosery, jako byli oni dva, naprosto ideální.

„Na zdraví!“ přiťukl si Emmett s Rose sklenicí od piva a rovnou se i napil. Během dohodnutého rande byla jeho partnerka natolik v ráži, že si nestihl ani nic objednat. Všechno mu to připadalo jako na kolotoči a proto byl teď rád, že si může v klidu vychutnat aspoň to pivo.

„Naprosto nerozumím tomu, jak by vás nemohl mít někdo rád. A nemluvme teď o Edwardovi, ten má prostě unikátní vkus,“ prohodil Emmett směrem k Rosalii.

„Když se na to však podíváte zpětně, nejsem tak dobrá volba jako Bella, nemyslíte?“ zajímala se Rose a upila ze své sklenice. Na rozdíl od minulého setkání nad drinkem, se tentokrát nehlídala a nesnažila se svého společníka opít. Opilý Emmett by nepředstavoval příjemné společníka a ona se dneska chtěla skutečně trochu pobavit a zapomenout na všechny útrapy, které ji schůzka na slepo přinesla.

„Budu mluvit upřímně, ano?“ prohlásil Emmett a než pokračoval, napil se ještě trochu na kuráž. Chystal se totiž říct něco, co prostě nepůjde vzít jenom tak zpátky. „Vlastně, Rosalie… vy jste má vysněná žena.“

„Emmette?“ oslovila ho snad poprvé křestním jménem a hromotluk před ní se dokonce narovnal.

„Ano?“

„Chcete se mnou chodit?“ zeptala se a zvažovala, jak špatné nebo dobré by to pro ni mohlo být. Emmett neměl žádné významné postavení, ale pokud pracoval s Edwardem, mohl by se jednoho dne přiučit tomu jeho charisma a nakonec by ten jejich vztah mohl klapat.

Emmett na Rose chvíli nevěřícně zíral a čekal, zda to není jenom nějaký vtip. Když však Rose nic nedodala, Emmett jenom přikývl.

(Písnička)

Z nějakého důvodu je láska těžká, stále jsem nemotorná.

Skutečně se cítím blíž mému smutku.

Láska se zdá daleko, jsme tak odlišní od ostatních,

Jedinou věc, kterou máme společnou je, že jsme blázni.

Ačkoli někdy jsme na sebe rozzlobení a někdy se dostaneme do rozporů,

Musí to být láska, musí to být láska.

„Takhle bych tu mohla sedět napořád,“ prohlásila Bella, když seděla vedle Edwarda na terase a pozorovala noční oblohu.

„Nápodobně,“ přitakal Edward a objal Bellu kolem ramen, aby si ji tak přitáhl blíž k sobě. Oba se pak ponořili do vlastních myšlenek. Bella přemýšlela nad tím, že po boku Edwarda nebude mít život, kde bude každý den jasný a klidný, že občas přijdou mraky, přes které nic neuvidí, ale byla přesvědčená, že má vedle sebe muže, kvůli kterému vždy sebere odvahu, aby mohla pokračovat v chůzi.

Edward pak přemýšlel nad tím, jak klidný tenhle večer po všem to, co zažil je. Najednou se poprvé skutečně zastavil od doby, kdy byl malé dítě. Navíc měl vedle sebe ženu, která ho naučila jak zastavit a popřemýšlet nad tím, co by měl dál dělat. A tohle se mu opravdu zamlouvalo.

THE END

*) Edwardova skica 

A teď nějaký ten závěrečný sentiment, ne? Neodpustím si ho ani u téhle povídky, která - přestože měla pouze 16 kapitol - byla nejdelší jedno sériová povídka, jakou jsem kdy napsala. V oněch 16 kapitolách jste si mohli přečíst 240 990 slov a ve Wordu to bylo rovných 353 stran.

Doufám, že jste si příběh Belly a Edward užili jakkoliv byl velmi netradiční a že se někdy sejdeme u mých dalších povídek.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 16. kapitola: