Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 15. kapitola

Personal taste - 15. kapitolaV dnešní kapitole nás čeká zlom - všechno se provalí a Edward si bude muset vybrat, jak se nadále zachová.

„A-ale Edwarde, ty mě miluješ,“ zašeptala Bella a začínala při tom polykat slzy, které se jí v tu chvíli rozkutálely po tvářích. „Proto ses na mě díval tak, jak ses díval. Proto jsi byl zraněný, když jsem trvala na pomstě Jacobovi a chodila jsem s ním na rande. A proto jsi mě taky držel v náruči, když jsem na tom byla špatně…“
„Předstíral jsem, že tě miluji,“ namítl jsem okamžitě. „Chtěl jsem za každou cenu uspět, a proto jsem to předstíral. A popravdě, nedalo mi to zase tolik práce, protože ty jsi natolik pošetilá žena, která se zamiluje do každého, kdo jí prokáže jenom špetku náklonosti.“

EDIT: Článek neprošel korekcí

15. kapitola - Chci na tebe zapomenout

Edward

Měl jsem zpoždění. Netrpělivě jsem poklepával do volantu a čekal, že si mezi sebou rozčílení řidiči vyříkají bouračku a polici zprovozní cestu. Bylo mi jasné, že Bell najde dům prázdný a bude se zlobit. Jenže jsem byl velmi vzdálen od pravdy. Už od vrat jsem cítil máminu vůni a to se mi vůbec nezamlouvalo. Neměla důvod sem chodit. Bellu nechtěla akceptovat a rozhodně by se mě sem nevydala hledat, i kdyby šance, že bude Bella doma, byla úplně minimální.

Přidal jsem do kroku a zaslechl Bellin trhavý hlas, který byl prodchnut vzlyky. Vešel jsem do vrat a všiml si Belly, která upírala svůj ubrečený pohled na muže postávajícího jenom o pár kroků přede mnou, po jehož bohu stál i kufr. Povědomý pach, který jsem z něho cítil, byl jasným znamením, že se jedná o jejího otce. Jeho přítomnost však byla pro teď vedlejší. Nejvíc jsem se strachoval o Bellu.

„Takže t-t-to je… proč jsi byl takový?“ zeptala se roztřeseným hlasem a po tváři jí stékaly slzy. Celá se chvěla a rukama si objímala hrudník. „Takže to… proto… jsi mě tak nenáviděl?“ pokračovala v kladení otázek a já si připadal trochu nevhodně, že tady jenom tak stojím a poslouchám. „Když jsem byla malá… pokaždé mě zajímalo, proč jsi mě tolik nesnášel. Proč jsi na mě byl tak zlý. Každý den jsem byla tak smutná. Já bych se… chovala stejně. Protože jsem byla dcera, která zabila svoji vlastní mámu.“

„Bello, co tím myslíš?“ zeptal se její otec lehce polekaným, ale zároveň hrubým hlasem.

Bella mu však neodpověděla. Začala hlasitě štkát a nedařilo se jí popadnout dech. Ruce kolem jejího hrudníku měla sevřené velmi silně, jako by se snažila udržet pohromadě. Najednou ji však pláč naprosto přemohl a Bella se zhroutila.

„Bello!“ zavolal jsem na ni vystrašeně a nezdržoval jsem se tím, že bych zdravil Charlieho. Rovnou jsem mířil k Belle, která teď seděla na terase a uplakanýma a zarudlýma očima na mě hleděla.

Přisedl jsem si k ní a odložil vedle sebe i tašku a rámečkem s Bellinou fotkou.

„Kdo jste?“ vyjel na mě ostře a trochu podrážděně Charlie.

„Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jsem Edward Cullen.“ Stoupl jsem si a představil jsem se. Dokonce jsem k Charliemu natáhl i ruku, ale on ji nepřijal. V obličeji byl podivně zarudlý a jeho oči nepřestávaly těkat ze mě na Bellu.

„Odejděte, prosím,“ požádal mě místo toho a já bych to udělal, ale Belliny vzlyky zněly ještě usedavěji. Ruce se teď tiskla k hlavě a nepřestávala se kolébat. Opět jsem tedy dosedl na terasu.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal jsem se přímo své přítelkyně a zlehka ji objal kolem ramen. Vypadala tak křehce, že jsem se ničeho víc ani neodvážil.

„V-všech-chno si p-pamatuju,“ zamumlala a trochu se ode mě odtáhla, aby se mohla podívat na svého otce. „Ten den bylo slunečno. Dívala jsem se na oblohu a potom na mámu,“ začala vyprávět a celá se při tom chvěla. Hlas se jí místy zadrhával a slzy ji nepřestávaly téct. „Neviděla jsem její obličej a tak jsem volala – Mami… Mami. V-volala jsem ji. Chtěla jsem, a-aby si s-se mnou hrála, a-aby se na mě podívala. Ale ona nezvedala hlavu. Mami… J-já…“

„Ne,“ skočil ji do řeči Charlie. „Ne, takhle to nebylo. Bello, to byl jen zlý sen,“ chlácholil ji Charlie, ale jeho hlas nebyl úplně přesvědčivý.

„Na všechno si vzpomínám,“ zamumlala místo toho Bella. „Tehdy se na mě máma usmála.“

Charlie přišel až k okraji terasy, na které jsme společně s Bellou seděli. Shlížel na nás ze stoje a najednou jsem zaznamenal, že už se nedivá ani na mě ani na svou dceru. Přesunul jsem tedy pohled po trajektorii toho jeho a všiml si, že taška, kterou jsem měl položenou vedle sebe, se otevřela a fotka Belly s mámou je tak napůl vidět.

„Odkud je tahle fotka?“ zeptal se Charlie ztvrdlým hlasem. „Vy jste otevřel tu místnost!“ Charlie začal popět řvát. Vůbec mu nevadilo, že jeho dcera je na pokraji psychického zhroucení. Křičel, ale tentokrát to bylo na mě.

„Ano,“ přiznal jsem. Nemělo cenu zapírat. Stejně by při vstupu do domu poznal, že jsem v suterénu byl.

„Proč? Jakým právem jste tam chodil?!“ řval a jeho tvář byla teď už šarlatově rudá. Na spánku mu tepala žíla a vypadalo to, že nakonec zkolabuje i on. „Vypadnete. Okamžitě vypadněte z mého domu… Vypadněte!“ řval jako šílenec, ale já mu nemohl odporovat. Zároveň jsem tam s ním nechtěl nechávat Bellu samotnou. Charlie byl tak rozčílený, že by jí mohl něco udělat. Netušil jsem, jestli ji někdy bil anebo byla Bellina traumata z dětství způsobena pouze jeho přehlížení, ale nehodlal jsem to teď ani zjišťovat.

Pomohl jsem Belle stanout. Ta zmateně koukala střídavě na svého otce a potom na mě.

„Půjdeme se trochu projít, než se tvůj táta uklidni, ano?“ zašeptal jsem směrem k Belle a ta jenom nemně přikývla. Vyvedl jsem tedy pomalým krokem Bellu z domu a Charlie se nás ani nesnažil zastavit, jak byl z mého počínání v šoku.

„C-chci jet na hřbitov,“ zamumlala Bella, když jsem se zastavil na ulici.

„Dobrá,“ souhlasil jsem. V tuhle chvíli nebylo nic, co bych ji dokázal odmítnout. Dovedl jsem ji tedy až k místu spolujezdce a otevřel jí dveře. Bella nasedla a já jí pomohl se připoutat. Zavřel jsem za ní dveře a během okamžiku už jsem nasedal i já. Během těch pár desítek sekund mi však neušlo ani to, že Charlie zamířil do suterénu. Slyšel jsem jeho těžké kroky, jak sestupují po schodech a nakonec… Ten člověk, který Bellu dlouhá léta mučil svou přezíravostí, se rozbrečel. Vzhledem k tomu, jak na nás před pár okamžiky řval, rozhodl jsem se to Belle neříkat a rovnou jsem nastartoval, abych ji mohl odvést na požadované místo.

 

Renné Swanová našla své poslední místo odpočinku na krásném místě plném akátů. Bylo to nedaleko jezera, ale to nebylo díky rovinatému terénu vůbec vidět. Hřbitov připomínal spíš park s mnoha kamennými deskami. S Bellou jsme došli až k jedné konkrétní, na které bylo napsáno jméno její mámy s datem narození i úmrtí a s krátkým epitafem: Milovaná žena, matka a nadaná umělkyně.

„Mami,“ oslovila Bella náhrobek, když na něj položila kytici bílých chryzantém, které jsme koupili po cestě. „Všechno to bylo kvůli mně,“ zopakovala větu, kterou v domě použila už několikrát. Vstala od hrobu a stoupla si mi po boku, i když nespouštěla zrak z té kamenné desky. „Moje máma… chtěla mě chránit,“ dodala a po tvářích se jí opět rozkutálely další slzy.

„Bello,“ povzdechl jsem si a objal ji kolem ramen. Fakt, že se Bella takhle trápí, trápil i mě. Začal jsem si vyčítat to, že jsem otevřel suterén, ale na druhou stranu jsem nemohl tušit, co to u Belly vyvolá za vzpomínky.

„Konečně rozumím tomu, proč mě táta tak nenáviděl… Kdybych to byla já, také bych se nenáviděla. Kdybych to byla já, také bych nechtěla svoji dceru vidět.“

 

Vypravěč

Aniž by to v tu chvíli mohl Edward jenom tušit, schylovalo se v jeho kanceláři k největšímu omylu v historii jeho praxe. Emmett byl natolik nadšen objevem výkresů, že dokonce nezazlíval Edwardovi, že mu o nich neřekl. Ani jeden výkres nenesl Charlieho jméno, chyběly na nich popisky i s daty, a tak si Emmett mylně myslel, že je to práce jeho zaměstnavatele.

„Garrette,“ zavolal okamžitě dalšího člena kanceláře.

„Ano?“ zeptal se mladík, když k němu těch pár kroků došel.

„Roztřiď tyhle výkresy a pak je zajdi okopírovat,“ zaúkoloval ho Emmett a předal Garrettovi papíry. Ten si je začal prohlížet a díky stářích těch výkresů, mu zůstával na rukách podivný film – jakoby vrstva papírového prachu).

„Jak jsou ty papíry staré?“ podivoval se, když si ruce oprášil.

„Je to výsledek Edwardovy práce. Nemohl najít žádné další papíry, tak použil ty, které měl po ruce,“ odvětil mu okamžitě Emmett a vůbec si přitom nepřipouštěl fakt, jak dobře Edwarda zná a že tohle k němu moc nesedí. V tuhle chvíli uvažoval jenom nad tím, že má v rukou něco, co jim zajistí výhru v soutěži – ať už to Edward udělal, jak jenom chtěl.

„Co je to?“ podivoval se pořád Garrett.

„O to se nemusíš starat. Je to ukázkově schované eso, které nás všechny může zachránit,“ prohlásil Emmett a už se viděl zpět ve staré kanceláři s dostatkem prostoru… Ba dokonce v něčem mnohem lepším.

Ukázkové eso? Co to je?“ vyzvídal dál Garrett a Emmetta to začínalo štvát.

„Tvoje práce je roztřídit výkresy a zajít je okopírovat. Rozumíš?“ osočil se na něj zostra Emmett.

 „Řekni mi to!“ dožadoval se Garrett odpovědi. „Jsem také zaměstnanec téhle společnosti, ale nikde se mi nic neřekne. Všechno s Edwardem řešíte jenom vy dva.“

„A chceš vědět proč? Je to proto, že ti prostě některé věci říct nemůžeme, jasné?“ začal se rozčilovat Emmett. Věděl, že Garrett je trochu vlezdoprdelka, pokud jde o Kate a byl by schopen jí vyslepičit úplně všechno, co se v kanceláři odehrává. Zároveň však úplně netušil, jak by s informacemi naložila právě Kate, a nemohl riskovat, že by se náhodou dostaly k nepovolaným uším. Proto bylo bezpečnější, když o všem věděli jenom on a Edward.

„Ne, řekni mi to! Prostě mi to řekni!“ Garrett byl neoblomný, chtěl vědět, co je na těch plánek tak výjimečného, že se Emmett před okamžikem tak významně uculoval, když je držel v rukách.

„Nemůžu ti to říct!“ trval si na svém Emmett. „A už se neptej a dělej, co jsem ti řekl. Pokud ne, Edward se dozví, jak se mnou jedná a bude to pro tebe rychlý konec v téhle firmě,“ začal mu vyhrožovat a Garrettovi to stačilo k tomu, aby se trochu uklidnil. Vidina toho, že přijde o práci, byla odstrašující, přestože v poslední době byla firma neustále na pokraji bankrotu.

Garrett tedy popadl výkresy s tím, že projde a následně okopíruje, když v tom se ozval Emmettův mobil.

„U telefonu Emmett McCarty z architektektonické firmy…“ Emmett se snažil náležitě představit, ale byl přerušen, a to Garretta zaujalo natolik, že se zarazil s rukou na klice a zaposlouchal se do části rozhovoru, který Emmett vedl s někým na druhé lince. Už jen to hrubé přerušení bylo známkou něčeho špatného.

„… Vzhledem ke zpoždění stavby jsme obdrželi pokutu a musíme ji zaplatit do měsíce, ať se děje cokoliv, jinak se prý sejdeme u soudu,“ prohlásil muž na druhé straně.

„O jaké sumě mluvíme?“ zajímal se Emmett a úplně se mu při tom svíraly vnitřnosti.

„185 miliard.“

„Co? 185 miliard?!“ vyrazil ze sebe Emmett šokem a zhroutil se při tom na svou židli. Garrett sice neslyšel, o čem konkrétně je tenhle rozhovor, ale dokázal si udělat vcelku slušnou představu o tom, kde je problém. A ta suma byla přímo horentní. Zvažoval, jestli by měl počkat, až Emmett dotelefonuje a zeptat se ho na to, ale nakonec přece jenom vyklouzl z kanceláře, aby dal kolegovi čas na to, rozdýchat tuhle informaci a potom mu to sdělit v klidu.

 

Když se Garrett vrátil do kanceláře i s okopírovanými výkresy, Emmett mu je div nevyrval z rukou. Rychle je stočil do ruličky a schoval do nového tubusu, který si přehodil přes rameno a vyrazil bez jediného slova vysvětlení pryč. Během té skoro hodiny, kdy byl Garrett pryč, měl dost času na to, aby si promyslel všechno, co ta obrovská pokuta pro firmu znamená, a došel k závěru, že je opravdu nezbytné, aby soutěž skutečně vyhráli.

Proto taky asi o půl hodiny později parkoval před budovou Galerie. I když byl vnitřně přesvědčen o tom, že dělá správnou věc, na schodech před Galerií se přece jenom zarazil.

„Omlouvám se, Edwarde. Tohle je jediné řešení, které mě napadlo,“ zamumlal, aby si dodal odvahy, a nakonec vešel do budovy, kde se okamžitě začal shánět po Aru Volturim, který byl tou dobou u sebe v kanceláři a věnoval se plánování nové výstavy. Příchod Emmetta McCartyho ho velmi překvapil, ale nakonec ho přece jenom pozval dál. Byl zvědavý, proč sem zaměstnanec Edwarda Cullena přichází sám.

„Posaďte se,“ pobídl Emmetta a ten vděčně přijal nabízenou židli. V mysli se neustále ujišťoval, že dělá dobrou věc, a to jediné dokázalo ospravedlnit jeho následující kroky.

„Omlouvám se, že přicházím takhle najednou a bez předem domluvené schůzky, ale…“ Emmett si sundal z ramene tubus s výkresy a položil ho na stůl mezi ním a Arem. „Tohle jsou náčrty, které připravila naše společnost pro Umělecké centrum,“ prohodil, když se na něj Aro nechápavě podíval. „Doufám, že se na ně můžete podívat a říct nám svůj názor, podle kterého bychom provedli nezbytné úpravy,“ dokončil svou prvotní myšlenku, se kterou se vlastně do Galerie vydal. Vystrašeně čekal na Arův verdikt, ale doufal, že bude kladný. Ředitel Galerie měl přece jeho šéfa v oblibě a udělal kvůli němu velké množství ústupků, aby se Edward přece jenom mohl kvalifikovat do soutěže. Proč by tedy nemohl pomoct i teď?

„Řekl vám pan Cullen, abyste přišel?“ zeptal se ho místo toho trochu formálně Aro a stále si dost nedůvěřivě prohlížel tubus na stole.

„Ano, samozřejmě,“ vyhrkl okamžitě Emmett. „Edward… Tedy, počkejte… Ne. Pan Cullen řekl, že nám budete ochoten pomoct,“ změnil v momentě svou odpověď. Tušil, že něco podobného bude znít o něco lépe. Potom se zvedl ze židli a měl se k odchodu. „Nechám vám ty výkresy tady a… už půjdu.“

Emmett se obrazec k Arovi zády, když ho ředitel Galerie zarazil.

„Říkali mi správně, že se jmenujete Emmett McCarty?“ otázal se Aro a Emmett se k němu obrátil zpět.

„Ano,“ přitakal Emmett.

„Vím, že by váš šéf neudělal nic, co by šlo proti pravidlům soutěže a tedy nic, jako je tohle. Je to jeden z jeho charakterových rysů. Nebo se pletu?“ zeptal se Aro a Emmett se v tom okamžiku zastyděl. Byl načapán, jak se pokouší řediteli Galerie lhát… Ale měl k tomu přece vážný důvod!

„Ne. Vlastně…“ Emmett se chystal, že to Arovi vysvětlí, ale ten k němu pouze po stole posunul tubus.

„Prosím, vezměte si to sebou,“ požádal Emmetta a rovnou ho tím žádal o odchod z kanceláře. Tohle setkání nebo ani pro jednoho nijak příjemné a Aro doufal, že co nevidět skončí. Jenže Emmett se nehodlal jenom tak vzdát. Zhroutil se na židli u Arova stolu a s povzdechem se dal do vysvětlování.

„Ve skutečnosti jsem vám ty náčrty donesl proto, že naše firma je v současnosti ve velmi těžké situaci. Edward není ten, kdo by žádal podobné věci. Přišel jsem za vámi z vlastní vůle a prosím o vaši pomoc. Nemůžu dopustit, aby byl Edward donucen kancelář zavřít.“

 

Pozdě odpoledne, když už se Seattle začínal nořit do večerní tmy, dovezl Edward Bellu před dům. Konečně vypadala trochu klidně, přestože stále byla velmi přešlá vzhledem k tomu, co všechno dneska zjistila a Edward se jí vůbec nedivil. Cestou ze hřbitova byla Bella ponořena do vlastních myšlenek a těch pár vzpomínek, které měla na svou matku. Najednou, jako by se odemkl zámek na její paměti. Taky proto byla tak překvapená, když se auto najednou zastavilo a ona nikde neviděla semafor nebo jiný důvod toho, proč stojí.

„Jsi doma,“ promluvil Edward do ticha auta, když viděl její zmatený obličej. Bella jenom přikývla a vysedla z auta. Edward ji okamžitě následoval, a dokonce ji chtěl doprovodit i do domu. Měl obavy o to, co by mohl udělat Charlie. Pořád mu ohledně Belliny psychiky nedůvěřoval.

Bella se ale zastavila na prvním schodu a pomyslně tak srovnala jejich výšky.

„Měl bys jet domů,“ prohodila směrem k Edwardovi a chystala se vejít do domu, když ji Edward vzal za ruku a donutil ji tak se zastavit. Bella se tedy obrátila k němu.

„Ačkoliv nevím, co bych měl v tuhle chvíli říct, nech mě říct ti aspoň tohle – Budu pokaždé po tvém boku i když se možná nebudeš cítit nejlépe…“ Edward chtěl, že tady pro Bellu bude pořád. Chtěl jí být oporou v těžkých chvílích a chtěl, aby si to Bella uvědomovala.

„Ne,“ zamumlala Bella, „to, že jsi po mém boku, je to nejlepší, co můžeš udělat,“ ujistila ho a Edward si ji přitáhl do náručí. Její vlasy ho zašimraly v obličeji, ale i tak neodolal a zhluboka se nadechl. Tuhle vůni miloval a nejraději by si jí naplnil plíce jednou provždy – jenže to tak úplně nešlo.

Oba pak setrvali několik dlouhých minut v objetí, které pro ně představovalo dokonce víc než nějaký polibek. Ta blízkost, kterou mezi sebou v ten okamžik sdíleli, byla omamující a Bella se toho uklidňujícího pocitu nechtěla jenom tak vzdát, přesto se nakonec odtáhla jako první. Tušila, že otec bude ještě vzhůru a bude si chtít promluvit.

„Děkuji za dnešek,“ prohodila, políbila Edwarda na tvář a zmizela v domě. Edward se vrátil k autu a nasedl do něj, jako by se připravoval k odjezdu, ale nakonec nikam nejel. Zůstal stát a čekal, co se bude dít v domě a jestli náhodou nebude Bella potřebovat jeho pomoc.

„Ačkoliv nejsem tak staromódní, abych nerozuměl dnešním mladý, ale to, že jsi tady žila s tím mužem jenom tak…,“ spustil Charlie jen, co zahlédl svou dceru na terase. Díky teplému podvečeru měl otevřené dveře a do obývacího pokoje se tak dostával čerstvý vzduch. Bella okamžitě zaznamenala, že podlaha v obývacím pokoji je opět zakrytá dřevěnými prkny a pohovky jsou na svém místě i s konferenčním stolkem. Nijak to však nekomentovala.

„Pronajala jsem Edwardovi pokoj,“ odvětila tiše a naprosto popravdě. Charlie stále nevěděl o jejích finančních problémech a nehodlala mu to nějak obšírněji vyprávět. Přece jenom byl tenhle dům jako zástava na její obchodní půjčku, a to by Charlie jistě nenesl dobře.

„Pronajala?“ podivil se Charlie a Edward se v autě trochu ušklíbnul, když si vzpomněl na dobu, kdy tohle všechno začínalo a co mu taky běželo v hlavě, když poprvé tenhle dům navštívil.

Bylo toho dost, o čem Charlie neměl vůbec potuchy, ale stačil mu jeden pohled na dceru, která se hrbila v ramenou, oči měla zarudlé a opuchlé, a věděl, že dneska toho na ně na všechny bylo skutečně hodně.

„Promluvíme si později. Nejdříve si jdi odpočinout,“ pobídl ji a Bella konečně vešla do obývacího pokoje, odkud chtěla zamířit do své ložnice. Zadělaná podlaha jí však nedala. Zastavila se těsně u pohovek a hleděla na prkna pod svýma nohama. „Pan Cullen udělal věci, které dělat neměl. Uzavřel jsem suterén, takže na to můžeš zapomenout,“ prohodil jako vysvětlení Charlie, když si všiml Bellina pohledu.

„Věci, které se už staly… nezmizí,“ zamumlala Bella a vydala se do pokoje.

„Bello?“ oslovil ji Charlie, ale Bella se k němu už neobrátila.

„Dobrou noc,“ řekla místo toho a zavřela se u sebe v ložnici. Hned na to sjela, zády přitisknutými ke dveřím, na podlahu, kde se opět usedavě rozbrečela, což neuniklo Charliemu ani Edwardovi. Ani jeden z mužů s tím však nemohl nic udělat a oba ta bezmoc ničila. Edward však po několika dlouhých minutách nakonec odjel, když zaslechl, jak Bella ulehá do postele a žádná hádka s Charliem se konat nebude.

 

Další den ráno odešla Bella z domu dřív, než měl Charlie vůbec možnost stanout. Podepisovala se na něm samozřejmě ta změna času, ale nebylo to tak hrozné – na podobné přelety byl vzhledem ke svému povolání vcelku zvyklý.

I tak musel Charlie chvíli poté, co vstal, vyrazit do Galerie, kde na něj čekal Aro Volturi.

„Opravdu vám chci poděkovat, že tentokrát budete porotce. Nevím, jak bych vám to oplatil,“ prohodil Aro směrem k Charliemu formálně, když v jeho kanceláři byla stále ještě slečna Halleová, která sem Charlieho přivedla. Jen co se však za ní zavřely dveře, Arův postoj se trochu uvolnil.

„Víš, že projekt Galerie Dan je pro mě osudový,“ prohodil Charlie s mírným úsměvem a přijal nabízené místo u jednacího stolu. „Ale – ačkoliv jsem souhlasil, že budu porotcem… Jak to mám říct? Nevím, jak ti tím pomůžu,“ podivoval se. Aro na něj dlouho naléhal, aby právě on usedl v čele hodnotící komise, až nakonec Charlieho udolal a on souhlasil.

„Hned ti to vysvětlím,“ prohodil Aro a přisedl si do čela stolu.

 

Edward

„Jedeš do Galerie kvůli tomu projektu?“ zeptal se mě Emmett, když jsem si v kanceláři začal skládat věci do tašky. Celou noc jsem strávil v téhle místnosti. Nebyl jsem ve stavu, abych poslouchal matku nebo Kate, přestože jsem věděl, že bych si s Elizabeth měl promluvit – alespoň o tom, proč byla za Bellou a jestli měla její návštěva nějaký vliv na Bellin stav. Elizabeth mohla všechno nevědomky vyprovokovat a té myšlenky jsem se nemohl zbavit.

„Ano,“ přitakal jsem a přehodil si tašku přes rameno. Byl jsem rozlámaný a moc dobře jsem si uvědomoval, že bych měl co nejdříve vyrazit opět na lov. Nedostatek krve se na mě začínal podepisovat, ale aktuální situace si vyžadovala mou stálou přítomnost.

„Edwarde, počkej,“ zarazil mě Emmett ve chvíli, kdy už jsem málem opustil kancelář. Vypadal nějak nesvůj a tak jsem se rozhodl mu věnovat pět minut svého času. Odhadoval jsem, že se stalo opět něco s našimi zakázkami a Emmett se mi to jenom zdráhal říct, když jsme byli v tak vypjaté situaci ohledně projektu pro Galerii. „Ten tvůj náčrt… dal jsem ho řediteli Volturimu, aby se na něj podíval,“ prohodil a svěsil hlavu, jako by se obával, že na něj začnu křičet.

„Jaký náčrt?“ zeptal jsem se, protože jsem nechápal, o čem to může mluvit. Všechny náčrty jsem měl v tašce, kterou jsem měl právě v ruce.

„Přece ten návrhu pro Galerii Dan,“ vysvětlil a já se ještě víc zamračil.

„Ten přece ještě není hotový a mám ho právě u sebe,“ namítl jsem a ukázal na tašku v mé ruce. Emmett se zarazil a já slyšel, jak se mu zadrhl dech v plicích a na okamžik se mu snad i zastavilo srdce. Potom se však rozběhlo jako o závod.

„Víš, já jsem mu donesl ten náčrt, který byl v té černé tubě. Dal jsem mu ho, aby se na něj podíval a řekl nám nějaké připomínky, protože opravdu nutně potřebujeme vyhrát,“ začal vysvětlovat a já se zhrozil. Během okamžiku jsem prošel přes místnost až ke skříni, za kterou jsem měl tubus s výkresy Charlieho Swana uložený.

„Tys mu dal výkresy z té tuby?!“ vyjel jsem na něj a cítil jsem, jak se mi rozčílením chvěje hrudník a div na Emmetta dokonce nevrčím.

„Vím, že to nebylo úplně správné, vzhledem k pravidlům soutěže, ale vysvětlil jsem mu naši situaci a neodmítl mě, takže si myslím, že máme nějakou šanci…,“ blekotal Emmett a začínal se potit. Měl jsem dojem, jako by se pod mým opřeným a naštvaným pohledem dokonce začínal třást, ale uklidnit jsem ho nemohl. To, co provedl, bylo holé šílenství.

„Ale já ty výkresy nenakreslil!“ Zařval jsem. Vůbec jsem nekorigoval výšku hlasu a Emmett se skutečně otřásl.

„T-tak, kdo to nakreslil?“ zeptal se tichým hlasem Emmett. Po mém křiku zůstalo v kanceláři nepříjemné ticho a slyšeli byste dokonce spadnout i špendlík. Možná proto se Emmett neodvažoval promluvit víc nahlas.

„Byly to výkresy profesora Swana… Bellina otce,“ povzdechl jsem si.

„Proč by profesor Swan měl podobné výkresy?“ podivoval se Emmett, ale to už jsem byl na cestě z kanceláře. „Kam to jdeš?!“ zavolal za mnou, než stihly dveře doklapnout do zárubní.

„Kam asi? Jdu si ho vzít zpátky. Profesor Swan je v hodnotící komisi a tohle se mu nesní dostat do rukou… Proč jsi vůbec dělal tohle rozhodnutí sám?“ zavrtěl jsem hlavou a sbíhal schody z budovy, abych mohl co nejvyšší rychlostí vyrazit autem do Galerie.

 

Spěchal jsem natolik, že mě dopravní situace v centru vytáčela a já nepřestával troubit a kličkovat mezi auty. Několikrát jsem se zachoval natolik bezohledně, že jsem na ostatní řidiče začal blikat, přestože jsem věděl, jak nepříjemné to je, když se chcete podívat do zpětného zrcátka na toho debila za vámi. A tentokrát jsem byl tím debilem já.

Zastavil jsem přímo před Galerií aniž bych dbal na zákaz parkování a vyběhl jsem po schodech dovnitř, kde jsem hned ve foajé narazil na Rosalií.

„Edwarde?“ podivila se a přitiskla si všudypřítomné desky k hrudníku.

„Kde je právě teď ředitel Volturi?“ zeptal jsem se skoro bez dechu a hned na to jsem se jí nechal odvést k Arovi do kanceláře. Bohužel už v okamžiku, kdy jsem přicházel dlouhou chodbou k oné místnosti jsem věděl, že jdu až příliš pozdě. Aro se právě bavil s Charlie Swanem.

 „Předtím, než začne rozhodování, mám sadu velmi zajímavých výkresů,“ prohlásil Aro a já přidal do kroku, když jsem zaslechl, jak šustí papír po stole. „Můžete se na něj podívat?“ Aro se je právě chystal ukázat Arovi a já byl moc daleko. Navíc byly všechny prostory Galerie monitorovány bezpečnostními kamerami a já se tedy neodvažoval použít svou upíří rychlost.

Ano,“ přitakal Charlie a začal studovat výkresy, zatímco jsem slyšel nejisté zaklepání a pak hned Aro vyzval dotyčného ke vstupu. Podle vůně, kterou byla chodba prodchnuta, jsem okamžitě poznal Bellu.

„Bello? Proč jsi tady?“ podivil se Charlie a zřejmě tak zvedl hlavu od výkresů.

„Je ve vedení dětského koutku,“ odpověděl mu místo ní Aro. „Prosím, posaďte se,“ pobídl ji Aro a Bella došla k jejich dvojici o trochu blíž. Mezi tím jsem vnímal, jak Charlie zběsile listuje výkresy. Tlukot jeho srdce byl splašený a určitě musel poznávat svou vlastní tvorbu. „Pozval jsem ji, aby si s námi dala kávu a trochu si odpočinula od té tvrdé práce, kterou pro Galerii dělá… Bylo pro tebe moc velkým překvapením, když jsi ji tu uviděl?“ zeptal se Aro žoviálně.

Bella má své chyby, takže doufám, že tu nezpůsobuje moc problému,“ odvětil Charlie a můj vztek z Emmetta se pomalu a jistě přesouval právě na Charlieho. Ten člověk mi byl minutu po minutě protivnější. Jak si mohl dovolit takhle shazovat vlastní dceru?

Rosalie Halleová šla vedle mě a snažila se zapříst rozhovor, ale já ji vůbec nevnímal. Srdce jsem měl skoro v krku jenom z představy, že teď všechno praskne. Jinak to ani být nemohlo. Emmett udělal neodpustitelnou chybu, ale nakonec jsem si to musel vyžrat všechno sám. Já byl jeho šéf a musel jsem se za něj postavit.

„Vůbec ne. Tvá dcera je velmi výjimečná. Jsem rád, že jsem měl možnost objevit její talent tak brzy,“ prohodil spokojeně Aro.

„Jsem velmi vděčný, že to říkáš. Ale… Můžu se zeptat, kdo navrhl tohle?“ Charlie položil otázku, které jsem se obával, ale která přece jenom musela být jednou zodpovězena.

Architektonická firma Edwarda Cullena… Nevím, jestli to víš, ale Bella s Edwardem chodí a ten mladík je velmi talentovaný.“ Aro si mě pochvaloval, ale já tušil, že to nebude mít dlouhého trvání. V tu chvíli jsme s Rosalií dorazili ke dveřím do Arovi kanceláře a ona mě hned uváděla.

Hlavy všech se otočili ke mně. Charlie Swan se zvedl od stolu a s výkresy přehnutými napůl se vydal ke mně.

„Jsou tyhle náčrty vaše?“ zeptal se a zlehka mě jimi praštil o hrudník. Bella s Arem se nad jeho chováním zarazili. Já však byl naprosto v obraze, a proto jsem se chtěl dát do vysvětlování.

„To…“ Slova se mi vzepřela v krku. Stačil mi jeden pohled na Bellu a přišel jsem o všechno odhodlání.

„Ptám se vás, zda jsou vaše nebo ne!“ Charlie byl opět rudý a nebylo pochyb o tom, že je naštvaný. Husté oboří, pod kterým se skrývaly oči stejně hnědé jako měla Bella, bylo staženo do přísné linky.

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem místo odpovědi. Charlie si to už dávno pospojoval a obrázek si o mě udělal velmi nelichotivý.  Ve vzteku na mě hodil výkresy a ty se rozletěly po podlaze.

„Ot…“ Bella se ho chystala zarazit, ale marně. Charlie se otočil k Arovi.

„To byly moje nedokončené náčrty, které jsem pro Galerii Dan udělal před třiceti lety,“ vysvětlil důvod svého chování už trochu klidným hlasem. Potom se však obrátil zpět ke mně. „Vstoupil jste do mého domu jenom proto, abyste je ukradl?“ zeptal se a zamračeně mě pozoroval. Víc než on, mě však zajímala Bella. Ta střílela pohledem ze mě na svého otce. V jejím pohledu se zračila obava nad mou odpovědí.

„Ačkoliv jsem ty výkresy neukradl, chápu, jak to vypadá a jak se musíte cítit,“ začal jsem opatrně.

„C-co to má znamenat?“ vložila se do toho Bella, když jsem se na okamžik odmlčel. Stoupla si před svého otce a opřeně se na něj dívala. Stála tak přímo mezi námi.  „Jaké výkresy ti měl Edward ukrást? Myslím, že to je nějaké nedorozumění,“ namítla a obrátila se ke mně. „O čem to otec mluví, Edwarde?“

„Vy… jste opravdu neskutečný. Přišel jste do našeho domu kvůli tomuhle?!“ rozčiloval se dál Charlie a přistoupil k Belle a ukazoval na výkresy na podlaze. Nikdo z nás neměl potřebu zrovna teď sbírat. „Využil jste všechen čas v mém domě k tomu, abyste našel tyhle náčrty, a nakonec si hrál i se srdcem mé dcery. Myslel jste si, že je to zábava?!“ zajímal se Charlie a konečně se v jeho projevu objevil i malý zájem o Bellu. Zřejmě mu neušel pohled, který na mě Bella vrhala. Bylo to, jako by se na mě dívala vystrašená laň. Ty velké hnědé oči, které postupně začínaly nabírat k pláči a leskly se potlačovanými slzami.

„Ne. Mé city k Belle nejsou lež,“ pronesl jsem popravdě.

„Myslíte si, že uvěřím člověku, který ukradl mou práci? Vy bezpáteřní zmetku!“ S těmi slovy se Charlie vyřítil z Arovy kanceláře a během zlomku vteřiny ho následovala i Bella. Nemohl jsem ji však nechat čelit Charliemu samotnou, takže jsem se vydal rovnou za ní a v kanceláři tak zůstal jenom Aro a slečna Halleová, která celou dobu přihlížela tomuhle potupnému rozhovoru.

 

„Otče!“ volala za Charliem Bella, když se ho snažila dohnat v Galerii.

„Neříkej mi otče!“ okřikl ji Charlie, ale přece jenom se zastavil. Došel jsem až k nim. Charlie úplně pěnil a já se mu skutečně nedivil. Jakékoliv vysvětlení by nezajímalo mě natož pak jeho. Ale musel jsem to zkusit.

„Prosím, nechte mě to vysvětlit,“ žádal jsem ho a Charlie se na mě nazlobeně podíval.

„Myl by sis ho poslechnout. Jsem si jistá, že je to jenom nějaké nedorozumění,“ zastávala se mě Bella a celá se přitom chvěla. Viděl jsem ty slzy v jejích očích a strach, že všechno, co je tady teď řečeno je skutečně pravda. Věděl jsem, čím si prošla kvůli Blackovi a v tuhle chvíli jsem se s jeho činem mohl skoro srovnat. On ji podvedl s nejlepší kamarádkou a já ji balamutil kvůli práci… Vážně skvělé.

„To ses ještě nepoučila? Nevidíš, že tě podvedl a naivně mu dál věříš? Tenhle chlap,“ ukázal na mě, „tě využil jenom proto, aby získal moje projekty!“ křičel na ni Charlie a Bella se ještě víc chvěla. Včera jsem se velmi obával o její psychiku kvůli incidentu se suterénem, ale teď? Teď to bylo ještě horší. Včera měla aspoň mě, ale dneska neměla vůbec nikoho… Nikoho, kdo by si mohl stoupnout po jejím boku, obejmout ji a uchlácholit, že všechno bude dobré.

„Ne, to není možno.“ Bella zavrtěla hlavou a jedna slza se už nedokázala udržet na jejím spodním víčku a přetekla na tvář a odtud pak padala na zem. Bella se s nadějí otočila ke mně. „Že to tak není, Edwarde?“ žádala mě, abych přitakal.

„Ty výkresy patřily k mému původnímu návrhu, který jsem kreslil před třiceti lety. Arův strýc mi ho tenkrát osobně zadal. Žádná soutěž, pouze moje práce… A když to tenhle zmetek zjistil, vloudil se ti do domu, využil tvé naivity a ukradl mou práci… Copak nevidíš, že jiné vysvětlení není možné?“ zajímal se Charlie a snažil se své dceři otevřít oči. Bella však stále nepřestávala věřit v mou nevinnu a já jsem si připadal jako ten největší šmejd, když jsem jí musel tuhle naději sebrat. V tuhle chvíli jsem litoval jenom toho, že jsem jí to nebyl schopen říct dřív.

„To, co jste řekl je pravda,“ promluvil jsem do ticha, které narušovaly jenom Belliny trhané nádechy a snaha potlačit další slzy a Charlieho nasupený dech – v tu chvíli připomínal zuřícího býka v koridě. „Původně jsem měl tohle v plánu, když jsem se o domě dozvěděl. Zjistil jsem, že měl být konceptem pro novou galerii a nezaváhal jsem,“ přiznal jsem a slyšel, jak Bella zalapala po dechu.

„Co… O čem to mluvíš?“ zeptala se hned na to přidušeně a jednu ruku si při tom položila na hruď, jako by se snažila uchlácholit to splašeně bijící srdce.

„Nicméně… Potom jsem se do Belly zamiloval a vzdal jsem se všech těch plánů,“ dodal jsem vzápětí.

„Určitě proto, že jste si uvědomil, jaké výhody vám přinese fakt, že se stanete mým zetěm, že ano?“ odvětil sarkasticky Charlie a obrátil se opět k Belle. „Pořád si myslíš, že je tenhle mizera pro tebe ten správný?“ zeptal se, ale na její odpověď už nečekal. Stejně jako předtím z Arovy pracovny, i teď vyrazil Charlie pryč rychlostí blesku.

„O-opravdu ses… nastěhoval do mého domu kvůli projektu Galerie Dan?“ zajímala se Bella a výraz v její tváři mě vnitřně trhal na maličké kousíčky. V obličeji měla vepsanou tak hlubokou bolest.

„Omlouvám se. Chtěl jsem ti to říct…,“ zamumlal jsem.

„Kdy?“ skočila mi do mé omluvy, „Poté, co bys získal tenhle projekt? Nebo až někdy v budoucnu, kdy by bylo očividné, že by objekt vypadal jako tátův návrh?“

„Bello. Tak to není,“ zašeptal jsem ve snaze jí to vysvětlit. Ještě před okamžikem stála na mé straně a žádala si vysvětlení toho všeho. Po Charlieho slovech si to však musela rozmyslet a nehodlala ode mě slyšet ani jediné slůvko.

„Jak jsi mohl… Jak jsi se mnou mohl takhle zacházet? Od začátku… Sblížil ses se mnou jenom proto, abys mě snáze využil?“ zeptala se, ale potom se projevila jako dcera svého otce a odešla bez toho, aby počkala, co jí na to řeknu. Jen co udělala několik kroků pryč ode mě, slyšel jsem, jak povolila stavidla v jejích očích a ona se skutečně rozplakala.

Mě v ten okamžik nezůstalo nic jiného než vyrazit zpět k sobě do kanceláře. V tuhle chvíli nemělo smysl nikomu nic vysvětlovat. Nikdo nic nechtěl slyšet. Všichni si potřebovali utřídit myšlenky, a tak jsem hodlal Belle i jejímu otci nechat trochu času na to, aby všechno strávili a já potom mohl přijít se skutečnou omluvou a přáním, aby mi odpustili.

Vyšel jsem tedy z galerie a ignoroval při tom klapot podpatků, který jsem za sebou slyšel. Slečna Halleová, které ty podpatky patřily, se však nevzdávala.

„Edwarde!“ zavolala na mě, ale to už jsem procházel dveřmi ven a chystal se sejít schodiště, když byl její hlas doplněn i o ten Emmettův, který se blížil od chodníku.

„Edwarde! Našel jsi ty náčrty?“ zeptal se a rozhlížel se, jestli je snad uvidí. „Nenašel jsi je?... Hledal jsi všude?“ zajímal se, když v mých rukou nespatřil tubus, ve kterém Arovi výkresy donesl.

„Je po všem,“ zamumlal jsem to jediné, čeho jsem v tu chvíli byl schopen.

„Jak – je po všem?“ zajímal se Emmett.

„Byl tady na návštěvě profesor Swan a byl velmi naštvaný poté, co zjistil, že jeho dcera byla kvůli získání těch výkresů tak sprostě využita,“ odvětila místo mě Rose a Emmett se tedy zaměřil na ni.

„A-ale to není pravda,“ začal se bránit Emmett. „Omylem jsem zaměnil profesorovy náčrtky s těmi Edwardovými, když jsem to řediteli Volturimu nesl,“ vysvětloval slečně Halleové a potom se obrátil ke mně. „Edwarde – řekl jsi profesorovi Swanovi a řediteli Volturimu pravdu? Že naše společnost byla v kritické situaci a tohle byla jediná věc, kterou jsme mohli udělat, ale že už pracujeme na nových návrzích?“

„Zapomeň na to,“ odmítl jsem jeho rady o vyřešení dané situace.

„Jak na to můžeme jen tak zapomenout? Pokud to tak necháme, tak to společnost zničí!“ namítl Emmett. „Počkej! Pojď se mnou k řediteli Volturimu a já mu to vysvětlím, dobře?“

Emmett se už chystal, že tam půjde klidně sám, ale já ho zastavil.

„Řekl jsem, že na to máš zapomenout! Byla to moje chyba. Už od začátku až do téhle chvíle to byl špatný nápad, a na tom nic nezmění ani ta nejlepší omluva,“ namítl jsem a dál jsem scházel schody z Galerie, jako by se snad nic nestalo. Jako by se právě teď nezřítila vidina získání projektu a jako bych právě teď nezklamal Bellu natolik, že mi možná už nikdy nebude chtít věřit.

 

Vypravěč

Rosalie konečně začínala vidět možnost, kdy nad Bellou vyhraje. To, že se stala němým přihlížejícím toho fopá s projekty profesora Swana, bylo opravdu skvělé… Když ji však Edward i potom, co ho všichni odmítli vyslechnout, nevěnoval ani trochu pozornosti, rozhodla se kontaktovat někoho jiného.

„Proč ses se mnou chtěla sejít?“ zeptal se Jacob, když dosedl v kavárně v centru města ke stolku, kde Rose už nějakou tu chvíli seděla a upíjela z ledového čaje, který ji servírka donesla.

„Gratuluju,“ usmála se na Jacoba, když k němu zvedla zrak od sklenice do poloviny naplněné ledem a lístky máty.

„K čemu?“ podivil se Jacob a odmítl servírku, která k jejich stolu dorazila, aby se zeptala na jeho objednávku.

„Věci se právě teď změnily k tvému prospěchu,“ poznamenala tajemně a Jake byl stále zmatenější.

„Co?“ zeptal se Jake podrážděně a byl v pokušení odejít z kavárny. Rose a její intriky se mu nezamlouvaly. Ačkoliv měli oba stejný cíl, každý ho chtěl dosáhnout po svém a Jake nechtěl jít ve šlépějích svého otce. Hodlal s Cullenem bojovat fér – ať už v soutěži nebo o Bellu, na kterou prostě nedokázal zapomenout.

„Lidé, kteří pracují s Edwardem, omylem předložily Arovi nákresy profesora Swana a tvrdili, že se jedná o jejich vlastní práci. Aro Volturi právě teď ztratil veškerou důvěru, kterou měl k Edwardovi. A soudě podle reakce profesora Swana, se teď všechno úplně změní,“ odvětila Rose a konečně tak odhalila Jacobovi všechno, co se v poslední hodině událo v Galerii.

„Cullen… ten šílený bastard,“ procedil Jacob skrz zuby. Jenom představa toho, co se skutečně stalo a jak to nakonec musí ovlivnit Bellu, se mu vůbec nezamlouvala. Ale varoval ho. Cullen měl dost času na to, říct Belle pravdu a trochu zmírnit následky, které by mohla mít. O ně, Jacobovi, neměla Bella už nějakou dobu valné představy, a proto by se nedivila, kdyby udělal nějaký podraz, ale Edwarda se zastávala a div jeho poctivost nevynášela do nebe. Teď musela být opravdu zničená.

 

Jacob ani netušil, jak moc blízko je pravdě. Bella chodila po domě jako bez ducha a přítomnost jejího otce tomu zrovna nepomáhala.

„Zavolej někomu, aby vystěhoval všechny tyhle věci,“ prohodil Charlie, když procházel Edwardův pronajatý pokoj. Edward tehdy, v okamžiku, kdy s Bellou začal chodit, zastavil všechny snahy o to, se přestěhovat a teď tu měl stále spoustu věcí. „Když nezavoláš ty, zavolám já,“ podotkly a už z kapsy vytahoval telefon, aby si našel číslo na nějaké stěhováky.

„Já zavolám,“ prohlásila mdle Bella a Charlie tedy schoval telefon a odešel do kuchyně. Bella zůstala v Edwardově pokoji sama a jenom se rozhlížela. Nebylo to tu tak úplně plné jeho věcí, ale všechno bylo tak typické, a tak Edwardovské, až se jí sevřelo srdce.

Nakonec se přece jenom přemohla a vyndala telefon, aby zavolal přímo Edwardovi. Nechtěla to řešit přes nějaké stěhováky. Chtěla dát Edwardovi šanci, aby si pro věci přišel sám a možná taky, aby přišel s nějakou omluvou nebo vysvětlením… Bella se totiž stále nedokázala vzdát svých citů k Edwardovi a myšlenky, že musel mít opravdu pádný důvod, proč něco podobného udělal.

Telefon na druhé straně však vyzváněl opravdu dlouho a nikdo ho nezvedal. Edward ho měl položený na pracovním stole a celou místností se ozývaly pouze vibrace.

„Nezvedneš to?“ zeptal se Emmett v okamžiku, kdy mu to už začínalo jít na mozek.

„A co bych jí měl, podle tebe, říct?“ zajímal se Edward a zvedl hlavu od výkresů. Bylo potřeba dořešit jiné projekty a nějak dotáhnout do konce ten jeden, kvůli kterému jim hrozili soudem. Získat takovou velkou sumu peněž během tak krátké doby bylo takřka nemyslitelné.

„Proč tohle říkáš? Přestěhoval ses k Isabelle kvůli mně. Lhal jsi, že jsi gay, taky kvůli mně.“ Emmett to viděl velmi jednoduše. Podle něj stačilo svalit vinu právě na něj a Edward by tak byl očištěn, ale o tom Edward nechtěl ani slyšet. Přece jenom – nakonec to byl on, kdo s tím souhlasil, a to z něj dělá polovičního viníka. Možná dokonce většího než polovičního, protože ten plán zrealizoval a Emmett ho jenom vymyslel.

„Nezáleží na tom, co teď řekneš. Tohle všechno byla moje vína a vysvětlit to nepomůže,“ namítl Edward.

„Proč tedy nezvedneš ten telefon? Přebíráš zodpovědnost dokonce i za věci, které jsi neudělal. Jak jste se s Bellou dostali do tohohle bodu? Když se vy dva rozejdete, jak myslíš, že si potom budu připadat? Nemůžeš to prostě takhle s Bellou skončit… A i když se rozejdete, tak pořád musíš to nedorozumění vyjasnit, Edwarde. Uvědom si, jak asi bude Bella vypadat v očích svého otce, pokud se s ní rozejdeš teď a bez vysvětlení?“  obul se do něj Emmett, který toho Edwardova pasivního přístupu měl plné zuby. Navíc z toho všeho měl opravdu špatný pocit, když viděl svého šéfa, jak se trápí, a to přitom ještě před pár dny byl tak spokojený a šťastný, a to jenom díky Isabelle.

 

Když Edward Belle nezvedal telefon, přinesla si Bella z kumbálu několik papírových krabic a dala se do postupného balení jeho věcí sama. Pečlivě skládala jednotlivé šanony a knihy do krabice. Každá jednotlivá věc, která zmizela z police ji však tížila a měla dojem, jako by vážila i několik kilogramů. Charlie se jí do toho naštěstí nemontoval, a tak Bella mohla všechno dělat bez jediného slova. Byla ráda, že se jí od té situace v Galerii nesnažil nijak konfrontovat. Netušila, co by mu na to vůbec řekla. Stále doufala, že od Edwarda dostane nějaké rozumné vysvětlení toho, co se vlastně stalo. Ale on s ní odmítal komunikovat.

Přes otevřené dveře do Edwardova pokoje pak Bella zaslechla, jak někdo vešel přes vrata na pozemek. To typické zavrzání dřevěné brány bylo daleko lepší než kdejaký zvonek. Bella uložila další šanon do krabice a šla nakouknout, kdo to k nim přišel.

„Je tady někdo?“ ozval se povědomý hlas ještě v momentě, než stihla vykouknout z pokoje. „Á, profesore Swane, je mi opravdovým potěšením poznat vás osobně. Zatím jsem měl možnost vidět vás pouze na fotkách,“spustil Billy Black, jen co zahlédl Charlieho přicházet z kuchyně. Bella zůstala tedy v Edwardově pokoji a jenom mlčky poslouchala, co se na terase děje. Setkání s tímto člověkem neměla zapotřebí. Pokud ještě dokázala Jacoba nějak vystát, tak jeho otec pro ni byl krajně nepříjemný člověk. To, jak se k mnoha věcem stavěl jako k hotové věci… Jak jí zkomplikoval vztah s Edwardovou matkou… Jak si myslel, že se jenom tak Bella vrátí k Jacobovi… Všechno to na ni působilo až moc vykalkulovaně.

„Promiňte, ale kdo jste?“ zeptal se Charlie, který člověka před sebou vůbec nepoznával.

„Omlouvám se, že jsem se rovnou nepředstavil. Mluvili jsme spolu nedávno po telefonu. Jmenuji se Billy Black ze stavební společnosti Black Construction,“ představil se Billy a Charlie se zatvářil, že už konečně ví, s kým má tu čest.

„Ach, ano,“ přitakal Charlie a vypadal trochu nerozhodně s tím, co by si měl teď počít. Nečekal, že mu tenhle člověk jenom tak přijde do domů, ačkoliv ho něco podobného mělo napadnout, když mu volal dokonce do Tokia, aby si domluvil schůzku. A teď tu navíc byl ještě s nějakým mladíkem, který stále postával u vrat s Charlie měl dojem, že se pokouší o to, být neviditelným. Jako by se za chování staršího z dvojice styděl. „Co se děje?“ zeptal se tedy Charlie, aby se dostal k jádru věci.

Billy se ohlédl po mladíkovi a trochu se zamračil, když si všiml, že stojí stále u vstupu a hledí do země.

„Co to děláš, hlupáku? Pospěš si a pojď přivítat svého tchána,“ pobídl mladíka a Charliemu hned došlo, že se jedná o Billiho syna. Proč ho však nazývá jako jeho švagra, to netušil.

Mladík došel k až k nim. „Je to poprvé, co se takhle setkáváme. Jmenuji se Jacob Black,“ představil se a podal Charliemu ruku, aby si mohli potřást.

„To je můj syn,“ přisadil si Billy a Charlie s podivným rozpoložením nabízenou ruku přijal. V tu chvíli z pokoje vyšla i Bella. Přítomnost Billiho byla jedna věc, ale fakt, že sem přitáhl i vlastního syna a představuje ho jako jejího snoubence, se jí vůbec nezamlouvala. Netušila, co si o ní v tu chvíli musí Charlie myslet, a to ji děsilo snad ještě víc než Billiho jednání.

Charlie hned na to pozval návštěvu do obývacího pokoje a požádal Bellu, aby jim připravila čaj. Ta tedy poslušně odešla do kuchyně a Jacob ji následoval, zatímco Billy se rozhlížel po obýváku a diskutoval s Charliem.

„Slyšel jsem, že Edward ukradl náčrty tvého otce. Je to bezpáteřní mizera. Neměl jsem mu dovolit, aby se s tebou sblížil,“ prohodil Jacob, zatímco Bella napouštěla vodu do konvice.

„Jacobe,“ oslovila ho Bella, když zavřela konvici a postavila ji na stojan. Potom se k Jakeovi otočila a opřela se o linku. „Tys to věděl? Znal jsi důvod, proč přišel Edward do mého domu?“ zeptala se a podezíravě si člověka před sebou přeměřovala. Zatím to totiž vypadalo tak, že to věděli úplně všichni a jenom ona tu byla za hloupou a naivní husu. I její otec okamžitě odhalil, o co Edwardovi šlo.

Jacob přešlápl z jedné nohy na druhou. Bellin intenzivní pohled a přísný výraz byl trochu nepříjemný.

„Nakonec bys na to stejně přišla,“ prohodil. „Bál jsem se, že ti to ublíží, a tak jsem doufal, že to nezjistíš. Bello… S námi to ale nemá nic společného. Ten mizera předstíral, že je gay, aby tu mohl žít a aby mohl ukrást práci tvého otce,“ řekl Jacob naléhavým hlasem a doufal, že Bella změní názor jak na Edwarda, tak i na něj.

„Nejsi ty a tvůj otec stejní?“ zeptala se Bella trochu útočně. Měla toho teď všeho tak akorát dost a přítomnost Blacků u ní doma – to byl vrchol toho všeho. „Rozhodl ses se mnou znovu chodit jenom proto, že ti šlo o projekt Galerie Dan. A tvůj otec je teď tady kvůli tomu samému, nemám pravdu?“ položila Jacobovi otázku, když na linku začala chystat porcelánové šálky, které vyndávala jenom, když tu byl její otec a když měli návštěvu. Sama byla obvykle v kuchyni tak nešikovná, že potřebovala vždy něco trochu víc odolného než porcelán.

„Bello… Já takový nejsem,“ zamumlal Jacob, ale Bella jeho odpověď nebrala v potaz. Konvice zavřela, a tak hned zalila připravené šálky.

„Všichni jste stejní,“ nedala se přesvědčit a raději vzala podnos s občerstvením a donesla ho do obývacího pokoje, kde se Billy bavil s Charliem. Lépe řečeno mluvil jenom Billy.

„Jsem si jistý, že jste musel být dost šokovaný, když mladý Cullen provedl to, co provedl. Edward to ale dělal jenom z nepřátelství k mé rodině, tím jsem si víc než jistý. Zjistil totiž, že můj syn a vaše dcera spolu chodili a zřejmě proto se rozhodl sblížit s vaší dcerou,“ prohlásil Billy.

„Prosím, neříkej to takhle. Nebylo to tak,“ namítl Bella šeptem a prohlížela si přitom své ruce, které měla složené v klíně. Snažila se zachovat klid, ale bylo toho na ni opravdu moc. Z každé strany se teď na ni valila jedna temnější pomluva než druhá a ona přitom jenom toužila po trochu klidu. Chtěla se zavřít ve svém pokoji a vyřešit si to sama.

„Jaký je tvůj vztah s ním?“ zeptal se jí Charlie a pokývl k Jacobovi.

„Jednou jsme spolu chodili, ale po mé chybě, jsme se rozešli,“ odpověděl mu místo Belly Jake.

„V dnešní době je pro mladé lidi přípustné, aby se rozešli a pak se zase dali dohromady. Bez ohledu na to – můj syn má dobré úmysly,“ přimlouval se za Jacoba Billy. „Když koupil všechny návrhy vaší dcery… Dostat obchodní značku je snem, o kterém sní mnoho návrhářů.“

V tu chvíli se Bella na pohovce napřímila a probodla pohledem Jacoba. Najednou ji dávalo větší smysl to, že jí Edward od podpisu té smlouvy odrazoval. On to musel vědět! Oba o sobě věděli úplně všechno a jenom ona byla klamána. Všechno se to točilo kolem ní, ale jak se říká, že pod svícnem je největší tma, tak ta se teď rozprostírala kolem ní.

„Ta věc s Doyle… To jsi udělal ty?“ zeptala se trochu nevěřícně a stejně jako u Edwarda, tak i teď u Jacoba trochu doufala, že to popře. Fakt, že vlastní značku získala jenom díky Jacobovým penězům, a nikoliv díky její vlastní dřině a úsilí – to pro ni bylo velmi těžké.

„Tedy – nepřipisoval bych si všechny zásluhy. Jsi skvělá designérka a stačilo se jenom zmínit…“ Jacob se snažil zachránit situaci, ale Belle bylo všechno jasné. Měla takovou radost, když ji Doyle oslovili se zájmem vytvořit jí vlastní značku a teď… Cítila se tak malá a nic, co by Jake mohl kdy říct, to nemohlo změnit.

Charlie přihlížel na rozhovor, který probíhal mezi Bellou a Jacobem a zvažoval, co si o tom mladíkovi myslet. Jake na Bellu hleděl s jasně vepsanými city ve tváři, ale Bella byla jenom smutná a ublížená. Edward Cullen pro něj byl zmetkem, který ublížil jeho dceři, ale Jacob Black se naopak snažil jí pomoct, aby se prosadila v tom, co ji baví. Charlie tedy musel přemýšlet nad tím, co jeho dceru tak přitahuje k tomu podlému klukovi a tohohle milého přehlíží.

Všechno mu to vrtalo hlavou ještě v okamžiku, kdy společně vyšli před dům. Tedy až na Bellu – ta se omluvila s tím, že musí poumývat šálky od čaje, a tak se s Billim a Jacobem byl rozloučit jenom Charlie.

„Opravdu to pro mě byla čest,“ prohlásil Billy a potřásl si s Charliem ruku. Kromě něho si nikdo nevšiml, že za rohem parkuje Edward, který zvažoval, že by se měl skutečně omluvit a všechno vysvětlit, a tak toho hodlal Billy rovnou využít. „Mockrát vám děkujeme.“

„Prosím, omluvte nás, že jsme k vám vtrhli bez varování. Omlouváme se,“ prohlásil Jake a taky si na rozloučenou potřásl s Charliem rukou.

„Jacobe?“ oslovil ho Charlie v okamžiku, kdy se Jake chystal nasednout do auta.

„Ano?“ zeptal se a obrátil se k Charliemu.

„Jsou vaše city k mé dceři upřímné?“ Charlie stále uvažoval nad tím, co se asi muselo stát, ale nakonec mu přišlo jednodušší svalit vinu na Edwarda – ačkoliv ani jednoho z mladíků zrovna dobře neznal.

„Ano, samozřejmě,“ přikývl okamžitě Jacob. „V minulosti jsem Belle způsobil hodně bolesti, a proto se ke mně chová teď tak chladně, ale já věřím, že se mi podaří její city změnit,“ dodal a Charlie jenom přikývl.

„Pokud to dokážete, tak se domnívám, že se ještě setkáme,“ přitakal Charlie a Billy se spokojeně usmál. Tenhle rozhovor se poslední slova, která pronesl Charlie se mu velmi zamlouval. Nejvíc ho však těšilo to, že všechno slyšel i Edward a věděl tak, na čí straně je profesor Swan.

„Budu se velmi snažit,“ přitakal Jacob, a ještě jednou si s Charliem potřásl rukou před tím, než nasedl do auta a spolu s otcem vyrazil do kanceláře.

 

Isabella

Umyla jsem šálky, utřela je a dokonce i schovala – byla jsem ovlivněna Edwardovým pořádkem. A jelikož se otec ještě nevrátil, jedla jsem si v obýváku na pohovku. Věděla jsem, že si musíme promluvit. Do teď jsem to odkládala, ale poté, co se tu ukázal Billy s Jacobem, jsem věděla, že už je to nezbytné. Nechtěla jsem, aby si otec udělal špatný obrázek.

„Promluvme si,“ navrhl Charlie v okamžiku, kdy z terasy vešel do pokoje a byl tak o pár sekund rychlejší.

„Pokud chceš mluvit o mém možném vztahu s Jacobem Blackem, tak se ani nenamáhej,“ upozornila jsem ho. Všimla jsem si toho hodnotícího pohledu, který na něj upíral, když Jake mluvil. Táta v něm viděl nějakého mého zachránce a chlapa, který se o mě v budoucnu postará. Charlie o mě neměl kdoví jak vysoké mínění, a tak se nebylo co divit, když se mě snažil hodit na krk někomu, kdo byl podle něj, dostatečně schopný.

„Hodláš tedy nadále chodit s tím chlapem, co mi ukradl návrhy?“ zeptal se Charlie přísně a rovnou se na mě i zamračil. On si snad myslel, že se jenom tak hodím Jacobovi kolem krku a budu ho milovat až do konce svého života!

„Ještě si nejsem jistá,“ odpověděla jsem s jistým zaváháním. „Stále si myslím, že to muselo být nějaké nedorozumění, protože Edward není typ člověka, který by dělal takové hloupé chyby,“ bránila jsem Edwarda. Kdyby totiž takové chyby dělal, nemohl by v dnešním světě jenom tak přežít. Během okamžiku by se z něj zřejmě stala nějaká pokusná krysa v nějaké laboratoři, protože by se hned všichni dozvěděli, že není tak úplně člověk. Takhle to ale stále tajil, tak jako jeho matka nebo tak jako Billy. Nikdo z nich nebyl člověkem a já bojovala s tím, jak na ten fakt reagovat. Hlavně teď, když mě všichni zraňovali. Billy by mě do rodiny chtěl, Elizabeth zase ne. A Jacob s Edwardem… Oba mi svým chováním nějak ublížili, ale…

„Musím uznat, že to měl promyšlené, protože ti nejdřív ukradl srdce. Ale ten hoch, co tu byl… vypadá v pohodě,“ pronesl Charlie a já jenom zavrtěla hlavou.

„Otče, ty ani nevíš, jakou bolest mi Jacob způsobil. Edward se o mě tehdy postaral a já jsem jenom díky němu mohla začít opět milovat. Předtím jsem si myslela, že se z té bolesti způsobené Jakem vůbec nedostanu, ale nakonec se to stalo. Edward ze mě udělal novou osobu. Kdyby nebylo jeho, je ze mě stále troska,“ upozornila jsem ho.

„Jestli je ten mladík, kterého chráníš, tak nevinný, pak mi vysvětli, proč sem nepřišel všechno vysvětlit? Protože nemůžu říct, že bych ho tady někde viděl. Ty snad ano?“

„Řekl jsi, že si se mnou chceš promluvit, ale vidím to tak, že sis udělal o Edwardovi i Jacobovi obrázek ještě předtím, než tenhle rozhovor začal. Takže si myslím, že nemá smysl, abych ti něco říkala, protože mi stejně neuvěříš,“ povzdechla jsem si a stoupla si k odchodu. Dala jsem Charliemu několik sekund na to, aby mě zadržel, pokud by si skutečně chtěl promluvit, ale když to neudělal, odešla jsem k sobě do pokoje. Na balení Edwardových věcí jsem už neměla myšlenky.

Svalila jsem se na postel a dívala se do stropu. Vedle mé hlavy na polštáři trůnil plyšový Edward. Otočila jsem se k němu.

„Předpokládá se, že se to aspoň pokusíš vysvětlit,“ prohodila jsem jeho směrem a doufala, že Edward skutečně co nevidět zavolá, aby se domluvil na setkání anebo že rovnou dorazí. Tohle totiž byla naprosto neúnosná situace a já musela přemýšlet nad vším tím, co bylo vyřčeno v Galerii.

Z těch úvah mě následně vytrhlo zazvonění mého mobilu. Vyletěla jsem do sedu a hledala, kde jsem ho položila. Doufala jsem, že mé myšlenky donutily Edwarda skutečně zavolat.

Jaké však bylo mé zklamání, když jsem na displeji zahlédla Alicino jméno.

„Ano, Alice?“ přijala jsem hovor.

„Volám, protože jsem od Emmetta slyšela, co se stalo. Viděla ses už s Edwarde?"zajímala se ustaraně a já si jenom povzdechla. Ona už s Emmettem o nastalé situaci mluvila. Proč jsem si já nemohla promluvit s Edwardem.

„Ne,“ odvětila jsem.

Opravdu?“ podivila se a já se jí nedivila. Zřejmě stejně jako já čekala, že se Edward ozve a podá mi nějaké vysvětlení. „Z toho, co jsem slyšela, byl na cestě k tobě domů, aby ti to vysvětlil.“

„Nepřišel,“ namítla jsem.

„Emmett mi řekl, že se v Galerii odehrála opravdu velká scéna, kvůli těm náčrtům…“

„Zavěšuju,“ prohodila jsem a odtáhla si telefon od ucha. Nechtěla jsem jí o tom, co se v Galerii stalo říkat nic, dokud nebudu mít nějaké vysvětlení.

„Hej! Hej, nezavěšuj!“ křikla Alice, a tak jsem si přiložila telefon k uchu. „Jenom mě na vteřinku poslouchej,“ požádala mě a já tedy přikývla, přestože to Alice nemohla vidět – vteřinka mě přece nezabije, nebo jo? „Co se té situace týká, slyšela jsem, že to nebyla Edwardova vina. Edward ty náčrty neukradl.“

Jen co ta slova Alice vypustila z pusy, zpozorněla jsem. Konečně se někdo Edwarda zastával a já jsem tedy byla ochotná poslouchat. A nejenom ochotná, přímo jsem po těch informacích bažila.

„Co to má znamenat?“

„To znamená, že Emmett, ten hlupák, předpokládal, že to byla Edwardova práce, a proto to předal řediteli Volturimu. Chtěl znát jeho názor a Edwarda se vůbec neptal na svolení. Když se to pak Edward dozvěděl, snažil se náčrty dostat zpátky, ale to už je Aro předal tvému otci a strhla se mela,“ vysvětlovala mi zběsile Alice a já si oddechla, protože to vážně znělo jako nedorozumění. Samozřejmě to nijak neobhajovalo fakt, že měl Edward ty náčrty u sebe v kanceláři, ale aspoň jsem věděla, že se je nesnažil ukrást. Každopádně.

„I tak je ale pravda, že se ke mně nastěhoval s postranním úmyslem,“ prohodila jsem nešťastně.

„Ano, to je pravda,“ přitakala Alice. „Ale uvědom si, že Edward nebyl pořád jenom blbec. Nejednou ti skutečně pomohl a jsem si víc než jistá, že tě miluje,“ prohlásila a mě se opět sevřelo srdce. Nesnažil by se to vysvětlit právě o to víc, kdyby mě skutečně miloval?

„Už musím končit,“ zamumlala jsem, protože jsem měla dojem, že ten pocit, že mě Edward skutečně nemiluje, mě nejspíš co nevidět převálcuje.

 

Edward

„A i když se rozejdete, tak pořád musíš to nedorozumění vyjasnit, Edwarde. Uvědom si, jak asi bude Bella vypadat v očích svého otce, pokud se s ní rozejdeš teď a bez vysvětlení?“ 

V mysli jsem stále slyšel Emmettův hlas, který mě nabádal k tomu, abych Belle všechno vysvětlil, ale potom, co jsem byl svědkem Charlieho slov, jsem si to rozmyslel. I kdyby mi Bella byla schopná všechno odpustit, Charlie by to neudělal a já jsem nechtěl být tím, kdo definitivně zničí Bellin vztah k otci – ať už byl chatrný, jak chtěl.

Od domu Swanových jsem tedy zamířil za město. Potřeboval jsem na lov, ale neměl jsem na to myšlenky. Místo toho mě mé podvědomí automaticky dovedlo k místu, kde jsem hledal útěchu posledních pár let. Zaparkoval jsem auto a potom už jsem se pomalu vydal k molu. Dřevěná prkna, která byla místy prohnilá a hrozila propadem, vedlo několik metrů od břehu a zasahovalo tak do pětiny jezera. Bylo to místo, kde jsme s Elizabeth rozprášili popel mého otce poté, co ho Billy Black zabil.

„Otče,“ promluvil jsem k vodní hladině přede mnou, „zřejmě bych si od tebe teď vysloužil pěkné kázání za všechny ty chyby, kterých jsem se v poslední době dopustil… Jsem ubožák, nemyslíš?“ zeptal jsem se a na okamžik se odmlčel, jako by mi snad měl někdo odpovědět. „Ale teď není nic, co bych mohl udělat, abych tu situaci napravil. Bella touží po uznání od svého otce a já jsem ji před ní zahanbil. Copak to jde, aby nějaká omluva a vysvětlení všechno napravily?“

U jezera jsem zůstal až do chvíle, než se začalo stmívat. Cestou zpět do města jsem si všiml, že mi mobil hlásí zmeškaný hovor a zprávu v hlasovce. Volala mi Bella a zpráva byla rovněž od ní.

„Kde jsi? Jsem u té restaurace s korejskými specialitami, kde jsi mě před časem vzal. Čekám tu na tebe. Musíme si promluvit.“

Bez jediného zaváhání jsem vyrazil k té restauraci. Už to byla víc než hodina, kdy mi Bella tuhle zprávu nahrála, takže jsem mohl jenom doufat, že tam ještě bude. Něco mi ale napovídalo, že tam na mě pořád čeká. To Bella uměla. Black ji to naučil. Bella byla v čekání mistr.

Když jsem měl restauraci na dohled a všiml si Belly, která postávala před ní a rozhlížela se kolem, nemohl jsem najít dostatek odvahy k tomu, abych za jí šel. Věděl jsem, co musím udělat, ale hrozně jsem se toho bál. Bella si něco podobného nezaslouží, ale u jezera jsem si utřídil myšlenky a rozhodl se pro následující kroky a opatření, které je potřeba uskutečnit.

Hleděl jsem tedy na Bellu. Zahřívala si ruce o kelímek s nějakým nápojem – hádal jsem, že s kávou. Dlouhé hnědé vlasy měla svázané na temeni do culíku a na sobě džíny a koženou bundičku. Jak moc se změnila od chvíle, kdy ji viděl poprvé. Nemohl se na tu ženu, jíž patřilo celé jeho srdce, vynadívat, protože věděl, že to bude naposledy v jeho životě, kdy ji uvidí.

V mysli se mi opět objevila vzpomínka na to, jak sedím naproti Belle a mezi námi leží na stole narozeninový dost se svíčkami, které před okamžikem Bella sfoukla.

„Jaké bylo tvoje přání?“ zajímal jsem se.

„Přála jsem si, abychom si nikdy navzájem nelhali.“

V tu chvíli kolem mě projelo auto a na okamžik mi zakrylo výhled na Bellu. Když odjelo, Bella se podívala mým směrem. Jako by vycítila můj pohled. Na okamžik zaváhala, ale potom udělala několik pomalých kroků mým směrem. Po tom čtvrtém se ale zastavila. Vystoupil jsem tedy z auta a vydal jsem se za ní.

Společně jsme se potom protáhli do zahrádky za restaurací, která v tuhle dobu zela prázdnotou. Venku bylo poměrně chladno na to, aby tu lidé jen tak vysedávali. Předpokládal jsem ale, že během dvou týdnů se to změní. Teď jsme tu ale měli dostatek klidu k rozhovoru.

„Předtím, v galerii, jsem byla naštvaná a slíbila jsem si, že tě nikdy nechci znovu viděl, ale… Pro člověka jako jsem já to je nemožné. Chci ti dát poslední šanci, abys mi sám všechno vysvětlil, Edwarde,“ pronesla, a rukama se objala kolem hrudníku. „Dokud mi to neřekneš sám, nebudu ničemu věřit. Řekni mi, že to bylo nedorozumění. Že to nebyl tvůj úmysl. Že to od začátku vymyslel Emmett,“ žádala mě a já jí chtěl vyhovět. Dokonce bych i mohl, ale byl jsem rozhodnutý to neudělat. Rozhodl jsem se svalit všechnu vinu na sebe a donutit Bellu, aby mě začala nenávidět. Vnitřně mě to sice trhalo na kousíčky, ale nemohl jsem dopustit, aby Charlie o Belle smýšlel špatně.

„Já jsem byl ten, kdo to všechno udělal,“ namítl jsem tedy aniž bych se na ni podíval. Teď, když jsem stál přímo před ní, jsem se neodvažoval opětovat jí pohled. Intenzita těch čokoládových očí by mě udolala a já bych to nedokázal skončit.

„Nelži, Edwarde. Podívej se mi do očí a znovu mi to řekni,“ vybídla mě.

Dodal jsem si trochu odvahy k tomu, abych mohl udělat co mi řekla. Podíval jsem se jí do očí, ve kterých se odrážela láska a touha mi věřit, zároveň jsem tam ale viděl strach a něco jako jiskřičku naději.

„Důvod, proč jsem přišel do tvého domu, proč jsem předstíral, že jsem gay a ty náčrty také. Já jsem byl ten, kdo to všechno udělal. Nejsem si jistý, co Emmett řekl, ale důvod, proč jsem vstoupil k tobě domů, byl ten, že jsem se dočetla, jakou roli sehrál v minulosti. Byl navržen jako koncept pro něco většího. A z toho důvodu jsem taky souhlasil s předstíráním své homosexuality, když už jsi s tím začala,“ začal jsem si pomyslně sypat popel na hlavu a Bella na mě dál trpělivě hleděla, jenom výraz v jejích očích se začal měnit. Dokonce jsem měl dojem, že její pohled začíná být lehce skelný od potlačovaných slz. „Když jsem potom získal náčrty tvého otce, říkal jsem si, že bych tu hru měl ukončit, ale nakonec jsem to neudělal. Jako žena jsi mi už podlehla, zamilovala ses do mě a sám jsem byl zvědavý, kam až bych nakonec zašel, kdybyste mě neodhalili,“ dodal jsem a snažil se potlačit jakoukoliv emocionální mimiku ve své tváři. Povolil jsem toho upíra ve mně z ocelového sevření. Upíři byli dokonalí lháři a já jsem teď potřeboval, aby mi Bella byla schopná uvěřit.

„Proč jsi takový, Edwarde? Proč jsi na mě takový?“ šeptala Bella a snažila se zadržet slzy. V očích se jí teď odrážela bolest, která zrcadlila i mé vlastní pocity.

„Protože – ačkoliv jsem tě vlastně jenom využil, tak ve mně pořád věříš. Chováš se stále stejně jako předtím… jako hlupák,“ odvětil jsem a poslední dvě slova jsem pronesl dost slabě, přesto je Bella slyšela a celá se při nich zachvěla. „To proto tě ten mizela Black také odkopl. Myslíš si, že by někdo mohl mít rád tak ubohou ženskou, jako jsi ty?“

Připadal jsem si jako ten největší mizera pod sluncem. Bella si má slova nezasloužila. Už dávnou nebyla tou holkou, co ji Black odkopnul a od něj to bylo opravdu hodně netaktní, že jí to připomínal. Bylo však důležité, aby Bella zahodila i ty poslední zbytky citů, které k němu chovala. Pokud měla být jednou pro svého otce opravdu někým, nesměla se zahazovat s nikým, kdo ji někdy takhle hrozným způsobem pokořil.

„A-ale Edwarde, ty mě miluješ,“ zašeptala Bella a začínala při tom polykat slzy, které se jí v tu chvíli rozkutálely po tvářích. „Proto ses na mě díval tak, jak ses díval. Proto jsi byl zraněný, když jsem trvala na pomstě Jacobovi a chodila jsem s ním na rande. A proto jsi mě taky držel v náruči, když jsem na tom byla špatně…“

Bella vyjmenovávala ty jednotlivé chvíle, které jsme společně prošli a kdy jsme si navzájem byli oporou. V myšlenkách jsem to viděl.

„Předstíral jsem, že tě miluji,“ namítl jsem okamžitě. „Chtěl jsem za každou cenu uspět, a proto jsem to předstíral. A popravdě, nedalo mi to zase tolik práce, protože ty jsi natolik pošetilá žena, která se zamiluje do každého, kdo jí prokáže jenom špetku náklonosti.“

„V tom p-případě jsi mě měl mást až do konce,“ zamumlala. „Proč mi to teď všechno říkáš?“ zeptala se. „Kdybys tvrdil, že to všechno je nedorozumění, uvěřila bych ti.“

„Ty bys mi možná uvěřila, ale tvůj otec ne. Blbnou tebe je ta nejlehčí věc na světa, ale tvůj otec není tak hloupý,“ namítl jsem a dál jsem ji shazoval. Divil jsem se, že jsem schopen něco takového vůbec schopen vyslovit. I upír ve mně se divil, jelikož se přece zamilovává jenom jednou a potom je to na celý život – a já s jistotou mohl říct, že jsem do Belly zamilovaný byl.

„Přestaň být takový. Přestaň takhle mluvit, vědomě mi ubližovat. Nejsi takový typ člověka, Edwarde,“ prosila mě nešťastně.

„Ne. Ten Edward, kterého jsi znala, byl tenhle hajzlík od začátku… Důvod, proč s tebou teď takhle mluvím je, že chci vymazat všechny zbývající city, které ke mně chováš,“ namítl jsem.

„Ale ty se takhle chováš proto, že toho vůči mně lituješ,“ mumlala a dál trvala na tom, že k ní něco chovám – i kdyby to měla být jenom lítost. Netušil jsem, proč to dělá a proč se tak moc snaží zůstat se mnou i přes to všechno, co jsem jí v tuhle chvíli řekl. Každá její snaha o zachránění našeho vztahu mě bolela snad ještě víc, než ji, protože jsem si musel vymýšlet další důvody, proč s ní být nechci a proč je mi údajně tak odporná, přestože byly všechno jenom lži.

„Nemám nic, za co bych se ti měl omlouvat. Jsem jen znechucen těmi věcmi, které nešly tak, jak jsem chtěl. A tak se přede mnou znovu neobjevuj,“ požádal jsem ji a prošel kolem ní, jako by to nebyla žena, kterou jsem nade všechno na světě miloval. Tak zoufale jsem ji teď toužil obejmout a zašeptat ji do vlasů, že všechno to, co jsem právě teď řekl, byla jenom hnusná lež. Ale nemohl jsem. Musel jsem udržet zdání naprosté lhostejnosti, pokud jsem ji chtěl nadále ochránit od dalších pletich.

 

(Písnička)

Jako hlupák – Proč jsem to nevyřešil?

Jako hlupák – Proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák – Mé srdce přetéká slzami

Konečně mi to došlo

Že má láska patří té osamocené osobě

 

Odcházel jsem od restaurace, ale i tak jsem dobře vnímal, jak Belle zběsile tluče srdce, jak se jí špatně dýchá a jak nosem popotahuje, protože pláč u ní zpustil i posmrkávání.

Cítil jsem, jak mi s dalším krokem, se kterým jsem se dostával dál od Belly, puká srdce. Nikdy jsem nic takového nezažil, ale měl jsem pocit, že to prostě nevydržím. Přidal jsem tedy do kroku, ale stále jsem před sebou viděl mou životní lásku, jak tam tak stála, prosila mě, abych neničil její křehké srdce a dál ji miloval, a já ji přitom div nenadával. Slyšel jsem každou jednu slanou kapku, která ji z obličeje dopadla na bundu a dokonce i to, jak si otírá obličej, aby se těch slz zbavila.

Přešel jsem cestu a nasedl do auta. Zabouchnutí dveří trochu utlumilo všechny zvuky z vnější, ale to, co se odehrávala v mém nitru, se odstínit nedalo. Začal jsem si tedy jako mantru opakovat následující slova:

„Nebudu milovat Isabellu Swanovou… Nebudu milovat Isabellu Swanovou… Nikdy jsem nemiloval Isabellu Swanovou.“

Ta slova však nijak nepomáhala. A když jsem zaznamenal Bellin šouravý krok, jak se vydala domů, rychle jsem nastartoval a vyrazil do Seattelských ulic, aniž bych počkal, až vyjde. Nemohl jsem znovu čelit jejímu zničenému výrazu.

 

Jako hlupák – Proč jsem to nevyřešil?

Jako hlupák – Proč jsem tě nechal jít?

 

Nakonec mě mé podvědomí zavedlo až k Elizabeth domů. Už v okamžiku, kdy jsem vstupoval do vstupních dveří, věděla Elizabeth, že se něco stalo. Stačil jí potom jediný pohled do mé tváře, aby si udělala jasno.

„Rozhodl ses vrátit domů?“ zeptala se opatrně a já přikývl. „Takže ty a ta slečna jste se rozešli, správně?“ ujišťovala se a já opět přikývl. „V pořádku, děkuji ti,“ zamumlala a já pak mohl kolem ní projít do svého pokoje, kde jsem se hodlal na nějakou blíže nespecifikovanou dobu zavřít a utápět se v bolesti, kterou představovalo mé srdce, které bylo vytrženo z mé vlastní hrudi.

 

Isabella

Ani netuším, jak jsem se dostala domů. Celou tu cestu jsem vnímala jako v mátohách už od okamžiku, kdy mě Edward nechal stát u té restaurace a odešel. Trochu jsem se probrala až v okamžiku, kdy jsem vešla do obýváku a narazila tam na Charlieho.

„Kam jsi šla v tuhle pozdní hodinu?“ obořil se na mě podrážděně.

„Edward a já jsme se rozešli, jak jsi chtěl, otče,“ zamumlala jsem a prošla kolem něj k sobě do pokoje, kde jsem se rovnou svalila do postele a naplno se rozbrečela. Tentokrát jsem si však nemusela tváře od protivných slz otírat, jelikož je pohltil polštář.

 

Jako hlupák – Proč jsem to nevyřešil?

Jako hlupák – Proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák – Mé srdce přetéká slzami

Konečně mi to došlo

Že ta osoba je jediná, koho miluji.

Že ten člověk je jediný, kdo ukonejší mé srdce ke spánku.

Jako hlupák- Konečně jsem si uvědomil

Že dál volám tu osobu

Protože bez ní nemůžu žít

 

Vnímala jsem, jak mě byl Charlie během noci kontrolovat, ale nikdy přitom neřekl ani slovo útěchy. Nebylo by to ale nic platné.  Včera v noci by nebyl nikdo na světě schopen utišit mou bolest. Snad jedině Edward, kdyby odvolal všechna svá předcházející slova.

Ráno mi pak bylo pěkně na nic a byla jsem až překvapená, že jsem se vůbec dokázala vyhrabat z postele. Rovnou jsem si tedy dala sprchu, abych ze sebe smyla tu bolest a poslední stopy od řasenky, která v noci prohrála svůj boj s mými slzami. O víc jak hodinu později jsem pak byla už v práci. Bylo to stejné, jako po rozchodu s Jacobem – potřebovala jsem se zaměstnat a termín předání dětského koutku tu byl už za pár dnů.

„Vypadáte v pořádku,“ zaslechla jsem o pár hodin později Ara, když za mnou vešel. Věšela jsem zrovna obrazy s dětskou tématikou na stěny a nejprve jsem si ho vůbec nevšimla, dokud si neodkašlal.

„Obávám se, že to jde pomaleji, než jsem čekala,“ odvětila jsem a hlavou kývla k obrázkům. Rovnou jsem tím změnila téma našeho rozhovoru. Nehodlala jsem s Arem probírat své vztahové problémy. Alespoň ne teď. Navíc jsem si uvědomovala, že jsem se v Edwardovi nezklamala pouze já, ale i on, který mu tolik věřil, tolik mu toho odpustil a ještě za něj nasazoval všanc i svoji pozici. „Jestli to chci stihnout v termínu, musím být hotová do příštího týdne, ale to znamená, že budu každý den dělat přesčas, abych to dokončila.“

„Bello,“ oslovil mě Aro a počkal, až se na něj podívám. „Musíte to teď mít těžké s tolika věcmi, co se teď kolem vás dějí… Nepřetěžujte se,“ nabádal mě, ale já jenom zavrtěla hlavou. Právě teď byla ta nejvhodnější doba pro to, abych pracovala tak usilovně.

„Myslím, že jste na mě až moc hodný, pane řediteli. Když se ke mně bude takhle chovat i nadále, ostatní zaměstnanci vám to budou zazlívat,“ upozornila jsem ho a pokusila jsem se dokonce i o úsměv.

„Bello, vzpomínáte si na slib, který jste mi dala?“ zeptal se a já se zarazila.

„Co?“ Nebyla jsem si jistá, na co naráží. S Arem jsme vedli hodně rozhovorů a padlo tedy mnoho slov, během kterých mohlo být vyřčeno i mnoho slibů.

„Pojďte se mnou,“ pobídl mě a tak jsem ho následovala. Šéf je prostě šéf a toho musím poslouchat. Zavedl mě až do jednací místnosti, kde si sedl do čela stolu a já po jeho levici. Nedlouho potom nám tam donesli oběd!

„Tohle je lahodné,“ pochvalovala jsem si jídlo, když jsem se do něj pustila.

„Ale z výrazu vaší tváře to vypadá, že si nejste jistá, jestli jíte skrz ústa nebo váš nos,“ upozornil mě Aro a já jsem trochu zpomalila. Nebyl prvním člověkem, který je upozornil, že to s jídlem trochu přeháním, ale tohle byl můj způsob, jak se vyhnout nepříjemný situacím – jednoduše si nacpat plnou pusu jídla a pak nemuset odpovídat. „Víte, vaše schopnost předstírat je velmi chabá, Bello. Copak tu pro vás nejsou vaši přátelé, když máte tak složité období?“ zajímal se a já si raději nacpala další lžičku té výborné polévky do úst. „Prosím, řekněte mi, co se stalo s Edwardem,“ požádal mě a já měla opět slzy na krajíčku, když jsem si vzpomněla na včerejší večer.

„Řekl, že to všechno byla jeho práce. Že mě nikdy nemiloval,“ zamumlala jsem a sklopila pohled ke stolu. Nemohla jsem se na Ara podívat a dělat jakoby mi tohle téma nikterak neubližovalo. Jenom stěží jsem se dokázala vůbec nadechnout a ta slova vyslovit. Myšlenky na Edwarda byly opravdu těžké, ale i tak mi stále plnily mysl a já se jich nedokázala zbavit.

„Rozumím,“ přitakal Aro a chvíli jenom tak mlčel a věnoval se svému jídlu. Trochu jsem doufala, že tenhle rozhovor je už u konce, ale trapnost toho mlčení byla snad ještě horší, než rozhovor samotný. „Ale Bell, věříte tomu?“ zeptal se najednou. Zmateně jsem na něj pohlédla. „Pokud to všechno dělal jenom z důvodu, aby uspěl, proč nepokračoval v předstírání, že je gay? Proč se nakonec přiznal, že jím není?“

Aro mi pokládal jednu otázku za druhou a byly to ty stejné otázky, které jsem včera položila já Edwardovi. Očividně nejsem jediná, komu to celé vrtá hlavou.

„Víte, co mi na Floridě řek, když se mi přiznal, že není gay?“ zeptal se a já zavrtěla hlavou. Neznala jsem ty detaily, protože se mi s nimi Edward nikdy nesvěřil. Tehdy to taky bylo dost podivné, protože se na mě zlobil kvůli Jacobovi a tomu, že jsem s ním strávila celý den. Ale úplně vynechal fakt, že jsem byla v nemocnici a jenom jsem si o něj dělala starost, když se tak ošklivě praštil do hlavy v pokusu u mou záchranu. „Řekl mi – Chtěl bych se vám omluvit, já… miluji Bellu. Takže bez ohledu na to, co Edward říká svými ústy, je možné se mu podívat do očí a vidět, co si skutečně myslí, nemyslíte? Potvrzoval Edwardův upřený pohled, že vše co říká, je pravda?“ zajímal se.

Opět jsem sklopila pohled k talíři a nechávala si Arova slova projít hlavou. Chtěla jsem, aby mi Edward všechno řekl pěkně do očí, protože jsem mu nevěřila, když se vyhýbal mému pohledu. Ale potom jsem byla natolik ponořená do slov, která říkal, že jsem úplně nezpozorovala, co se mi jeho vnitřní já snažilo říct. Ještě jsem navíc nebyla tak dobrá ve čtení mezi řádky – a to jsem doufala, že při tréninku s Edwardem jsem se naučila i tohle – a možná mi to nejdůležitější uniklo.

 

Přesně jak jsem Ara informovala, zůstala jsem v Galerii dlouho do odpoledne a další den tomu nebylo jiank. Když jsem pak vyšla ven, slunce se pomalu sklánělo k západu a já byla rozlámaná. Neustále jsem přesouvala hromady nábytku a dolaďovala detaily. Bylo až s podivem, že zrovna detaily nakonec trvají ze všeho nejdéle.

Na schodišti z Galerie mě pak zastihl telefonát od Alice, kdy mě zvala na skleničku. Byla jsem v pokušení odmítnout, ale potom jsem si představila dům, ve kterém byl jenom můj otec, a rázem jsem svůj názor změnila a setkání jí odkývala. Najednou vypadala sklenička s kamarádkou rozhodně lépe, než zůstat zavřená u sebe v pokoji a utápět se myšlenkami na chlapa, který mi zlomil srdce.

Jenže – Aliciny představy o přátelském posezení se docela lišily od těch mých. Doufala jsem, že se mi bude snažit zvednout náladu a bude trochu pomlouvat Edwarda anebo o něm raději nemluvit, ale už po dvou sklenicích piva se do mě Alice pustila.

„Nemůžeš Edwardovi odpustit?“ zeptala se a já dopila na ex polovinu třetí sklenice.

„Mezi námi je po všem, tak co záleží na nějakém odpuštění?“ zamumlala jsem a rovnou si dolila ze džbány, který jsme si s Alicí objednaly. Vůbec mi nevadilo, že má kamarádka nestíhá a před sebou má nejspíš teprve druhou sklenici.

„Myslíš, že vztah mezi muži a ženami končí tak lehce?“ podivila se a já ji chtěla okřiknout. Věděla jsem, že vztahy končí ještě jednodušeji – mé předchozí zkušenosti mluvily jasně. „V pořádku, dobře, začátek se zrovna nepovedl, ale víš to ty, vám to já a ví to dokonce celý svět – Edward tě miluje,“ vtloukala mi dál do hlavy a já měla chuť snížit hlasitost jejího hlasu na minimum. Tohle mi opravdu nepomáhalo. Stále se mi v hlavě míhala slova ze včerejšího večera, potom taky Arova slova a teď do toho všeho ještě i Aliciny… V hlavě mi to bzučelo jako v úle a s každou další sklenicí jsem těm slovům rozuměla méně a méně. Jedno jsem ale věděla jistě – nechtěla jsem se bavit o Edwardovi.

„Jestli o tom budeš dál mluvit, jdu domů!“ upozornila jsem ji příkře a odsunula židličku, na které jsem seděla a vstala jsem, abych dodala svým slovům váhu.

„Dobře, dobře. Posaď se a pojďme si dát další rundu,“ odvětila Alice a já si tedy znovu sedla, zatímco Alice byla objednat další džbán, jelikož jsem se se svým čtvrtým pivem podívala tomu současnému na dno.

Než stihla přijít, měla jsem většinu čtvrté skleničky vypité a podpírala jsem si těžkou hlavu. Hlasy v mé hlavě se pomalu utišily a začínalo je nahrazovat blahodárné ticho, za které mohlo právě pivo.

„Víš, když jsem slyšela, co se dělo – že se museli stěhovat do jiné kanceláře a mají obrovské dluhy… Vypadalo to, že si Edward procházel opravdu těžkým obdobím…“ Alice to zkusila znovu, když už viděla, že mám pěkně naváto.

„Hej!“ okřikla jsem ji. Ačkoliv jsem měla hlavu pořádně těžkou, stále jsem si uvědomovala, že Alice mluví o něčem, o čem mluvit nechci. Ba dokonce mluví o něčem, o čem nechci ani nic slyšet. Edwardovo jméno mi zase pro dalších pár minut a několik loků rezonovalo v hlavě.

„V pořádku, dobře,“ brblala Alice a zvedla v obraně ruce. Sama si potom upila ze své sklenice a mě dolila další. „Bože, nemůžu před tebou už ani promluvit,“ povzdechla si teatrálně.

„Proč bys nemohla? Jenom přede mnou nemluv o tom člověku. Prosím, já tě prosím,“ škemrala jsem. „Slyšet o něm je pro mě tak těžké, tak prosím přestaň. Prosím…“

„Ještě mi vymezuj témata hovoru. Celé dny se starám o Seana a Jaspera, dřu jak kůň a ty mi potom kazíš dnešní večer u skleničky?“ začala mi vyčítat, ale její slova jsem moc nevnímala. Opět jsem si přihnula ze sklenice a potom jsem si opřela hlavu o ruku a na okamžik jsem si dovolila zavřít oči. 

 

Edward

Ráno po mém rozchodu s Bellou jsem zamířil do práce. Být zavřený ve svém pokoji v mámině bytě nebylo vůbec dobré pro můj psychický stav. Doufal jsem, že když se zahrabu do práce, dokážu aspoň na malý okamžik zapomenout na to, jak je můj život mizerný.

„Viděl ses včera s Bellou?“ zeptal se mě Emmett jenom chvíli po svém příchodu a já přikývl. „Udělal jsi správnou věc. I když pomyslím na to, že jsi za začátku měl špatné úmysly, neudělal jsi vlastně nic zlého od okamžiku, kdy ses do jejího domu nastěhoval. Upřímně? Poté, co tě Bella poznala, naprosto se změnila. Copak to nestačí?“ rozpovídal se a mě začínala z jeho hlasu třeštit hlava.

„Rozešel jsem se s Bellou,“ namítl jsem, protože si Emmett zřejmě myslel, že jsme stále spolu.

„Správně, ty a Bella… Ty ses s ní rozešel?!“ vyjekl překvapením a zároveň špatně skrývanou obavou. Přesně jsem dokázal odhadnout, co mu v ten okamžik proběhlo hlavou.

„Neboj se, budeme pokračovat na tom projektu pro Galerii Dan a pokusíme se soutěž tak jako tak vyhrát,“ uklidnil jsem ho a znovu se ponořil do práce. Už nějakou dobu jsem si hrál s návrhem nové Galerie podle dárku, který jsem dostal od Belly. Už od naší první hádky mi ten miniaturní stolek ve tvaru poloviny jablka ležel na stole a já ho měl neustále na očích. Bella byla, díky svému otci a jeho posedlostí asijskou kulturou, vcelku přeborník na Koreu a proto jsem si vyhledal i význam onoho jablka. Korejština byla vcelku fascinující jazyk, který měl jedno slovo pro víc výrazů, a vše dávalo smysl jenom v konkrétních větách. Takže pokud člověk řekl jablko, mohl tím jednoduše myslet jablko anebo se rovněž mohl někomu omlouvat. A protože mi Bella jablko dala jako dárek k omluvě, bylo jasné, co jím chtěla říct.

A teď mělo tohle jablko pro mou další práci další význam. Podvědomě jsem se jím omlouval já jí a jejímu otci, jelikož jsem se novou Galerii rozhodl pojmout úplně jinak, než jsem na začátku téhle soutěže vůbec zvažoval.

Seděl jsem nad tím projektem až do noci. Emmett s Garrettem vypadli kolem druhé ráno, protože nehodlali trávit noc v nepohodlných kancelářských křeslech. Já však nezamhouřil oka a tak mě při svém příchodu zpět našli bdělého a s dalším sálkem kávy. Podle Emmetta jsem se měl jít trochu prospat, protože jsem vypadal jako nějaká smrtka. Nevymlouval jsem mu to, ale spát jsem se nechystal. Podepisovalo se na mě celonoční bdění a nedostatek čerstvé krve. Kofein mě dokázal nakopnout, ale nebylo to stále ono.

 

V průběhu dopoledne se nám podařilo zkompletovat všechny náčrty do skutečných výkresů a studií i s vizualizacemi. Garrett rozchystal prezentaci, kterou jsem následně doladil, a kolem poledne jsme spolu s Emmettem vyrazili do Galerie, abychom projekt odevzdali.

Když jsme poté odcházeli, Emmett se bavil tím, jak si teď dá pořádného panáka a potom prospí zbytek dne až do zítřejšího rána.

„To odejdeš jenom tak?“ zeptal se potom, když jsem mířil přímo ke dveřím.

„Co?“ podivil jsem se a dělal, jako bych si nebyl vědom, co se mi snaží naznačit.

„Nejdeš se podívat za Bellou?“ podivoval se a já jenom zavrtěl hlavou. Nemělo smysl, abych za ní šel. Rozešli jsme se a teď jsme oba potřebovali čas na to, abychom se vzpamatovali. Věděl jsem, že si budu muset vypěstovat hodně silnou vůli, abych ji někdy přece jenom nešel zkontrolovat, ale teď… Slyšel jsem, jak pracuje na tom dětském koutku a zněla přitom klidně, což mi pro tuhle chvíli stačilo.

„Pane Cullene!“ ozval se mi za zády hlas Rosalie Halleové, když už jsem bral za madlo u vstupních dveří. Přibíhala k nám na svých vysokých podpatcích a blonďaté vlasy za ní jenom vlály. „Mohl byste se vrátit? Ředitel Volturi by s vámi rád mluvil,“ prohodila a já jenom přikývl.

„Vypadá to, že s tebou Aro ještě nehodil ručník do ringu,“ zamumlal mým směrem Emmett spokojeně. S toho pozvání k rozhovoru vyvozoval podivné závěry. Aro se mohl chtít sejít a promluvit si třeba o mém vyřazení ze soutěže… Co jsem mohl teď asi tak vědět?

Poslal jsme tedy Emmetta domů a sám jsem se vydal za slečnou Halleovou přímo k Arovi.

Po vstupu do kanceláře, jsem se usadil v koženém křesle přímo naproti řediteli a čekal, s jakou přijde.

„Myslel jsem, že to určitě vzdáte, ale vy odvážně pokračujete v soutěži,“ prohodil přátelsky. „Z předběžných řízení bude vybrán pouze jeden model jako hodnotný. Věříte, že máte šanci zvítězit?“ zajímal se.

„Upřímně? Nejsem si moc jistý, ale dal jsem do toho opravdu všechno. Znáte mou aktuální situaci, takže jistě chápete, jak moc by mě vítězství potěšilo,“ odvětil jsem upřímně. Díky tomu, že Emmett Ara informoval o problémech, které má firma měla, nemělo smysl, abych před ním něco tajil. A Aro vypadal, že jsme stále přátelé, ačkoliv jsem o tom do téhle chvíli docela pochyboval.

„Věřím, že porota nakonec rozhodne moudře, každopádně… Důvod, proč jsem si vás nechal zavolat se netýká až tak úplně tohoto projektu. Chtěl bych si s vámi promluvit jako s přítelem, za kterého vás považuji,“ prohodil stále stejně přátelským tónem, ale já se i přesto trochu napjal. Tušil jsem, co po tomto úvodu přijde. „Předstíral jste, že jste gay, abyste se dostal do domu slečny Swanové?“ zeptal se a já se už-už nadechoval, abych mu odpověděl, ale Aro mě předběhl. „Jsou vaše city ke slečně Swanové opravdové, nebo to bylo od začátku jenom jedno velké divadlo?“ pokračoval v kladení otázek.

„Jaký má teď smysl, co jsem cítil?“ zeptal jsem se. Srdce se mi při myšlence na Bellu chvělo a toužil jsem ji spatřit a obejmout. Podobné pocity nejdou jenom předstírat.

„Poprvé, když jsem vás viděl, Edwarde, myslel jsem si, že jste živel, který jde za tím, co chce. A ta cílevědomost mě na vás přitahovala. Ale… když se díváte pouze dopředu, nakonec nevidíte ostatní věci, které se kolem vás dějí. Já,“ Aro se odmlčel, „rozhodl jsem se vám naposledy věřit, Edwarde. Pořád pro vás mám nějaké to zbývající zalíbení, víte? Pokusím se domluvit vám schůzku s profesorem Swanem, abyste mu mohl všechno vysvětlit a vyřešit onu situaci,“ navrhoval, ale já jenom nepatrně zavrtěl hlavou.

„Jsem vám vděčný za to, že se mi snažíte takto pomoci, ale musím vaši nabídku odmítnout. Protože jsem udělal první krok špatně, bylo jasné, že ten poslední bude taky špatný,“ namítl jsem.

„Proč tedy nezkusíte udělat ten první krok znovu? Vrátit se na začátek a začít správně?“ zajímal se. Já mu však na to nedokázal odpovědět tak, aby všechno pochopil. Znal Bellu a co jsem věděl, snažil se nám pokaždé nějak pomoci, přestože jsem mu velmi ublížil svou hrou na gaye. Aro byl správný člověk, ale těžko jsem ho mohl zatížit dalším tajemstvím. Aby všechno pochopil, musel bych se mu svěřit se svým upírství a mou rodinnou historií. S faktem, jak do toho všeho spadají Blackovi a jak se do toho nakonec zamotala i Bella. A to už bylo moc pro člověka, který před ostatními zapírá svou sexuální orientaci.

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem a zvedl se k odchodu. Aro mi nijak nebránil.

 

Do kanceláře jsem se ten den už nevracel. Vyrazil jsem na krátký lov a cestou zpátky jsem nějak podvědomě zamířil k Bellinu domu. Zaparkoval jsem v boční ulici a zapřel hlavu do opěrky.

„Proč jsi sem přijel?“ zeptal jsem se sám sebe, jako bych to dávno nevěděl. Stáhl jsem okýnka a zaposlouchal se do zvuků ozývajících se z domu. Přítomen byl pouze Charlie. Bella se zřejmě ještě nevrátila z práce.

Seděl jsem tak možná půl hodiny a Bella nikde nebyla. Na Seattle postupně dopadla tma a na ulicích se rozsvítili všechny lampy. Zvažoval jsem, jestli bych se neměl vydat do Galerie, abych se jenom přesvědčil, že tam Bella nad vší tou prací usnula. Než jsem však stačil nastartovat, ozval se mi telefon.

S překvapením jsem si všiml, že mi volá Alice, a tak jsem zmateně hovor přijal.

„Mohl bys laskavě dojet do centra do té irské pivnice na Třetí Avenue? Musíš si to s Bellou vyřešit,“ promluvila bez pozdravu.

„Nemůžu přijet. Jeď s Bellou domů,“ namítl jsem a špicoval při tom uši, jestli náhodou na druhé straně nezaslechnu i Bellu. Copak ona se se mnou chtěla po tom, co jsem jí před dvěma dny řekl, vidět? Požádala Alici, aby mi zavolala, protože si byla jistá, že jí bych telefon nevzal? Nezaslechl jsem však ani jedno její slovo.

 „Jsem to snad já, kdo si s ní celou dobu jenom tak hrál? Opravdu se budeš chovat jako ten největší blbec, Edwarde?“ vyjela na mě.

„Jsem mizera, v tom máš pravdu, a právě proto se s Bellou už nemůžu vidět,“ trval jsem si na svém, ačkoliv moje odhodlání polevovalo. Představa Belly v baru… Obvykle to nedopadlo zrovna nejlépe. Bella neměla moc velkou výdrž a potom se dokázala rozpovídat a říct i to, co neměla. O tom jsem se několikrát mohl přesvědčit, když po lidech kolem mě křičela, že jsem gay. Teď by však mohla křičet i něco jiného… Mohla by zmínit svět nadpřirozena, a to by bylo daleko vážnější než fakt, že mi ničila reputaci.

„Dobře, dělej si, co chceš! Jenom ti chci říct, že tu Bella před okamžikem usnula na stole a mě vůbec nezajímá, kdo anebo jestli vůbec někdo, ji odnese domů. Nechávám ji tady,“ upozornila mě a rovnou i ukončila hovor.

„Alice!“ zavrčel jsem podrážděně a už jsem startoval, abych mohl vyrazit do centra. Spící Bella v baru, to bylo snad ještě horší než upovídaná Bella. Spící byla bezbranná a pokud by tam byla sama, mohlo se jí toho stát tolik... Raději ani nepomyslet.

Nočními ulicemi Seattlu jsem se řítil jako šílenec a díky tomu jsem do baru dorazil jen o patnáct minut později. Alice seděla nad spící Bellou a chroupala buráky, které ležely na stole. Něco Belliným směrem říkala, ale nerozuměl jsem tomu. Potom se rozhlédla po baru a hned si mě všimla, jak postávám u dveří.

Vstala a popadla svou kabelku i bundu, kterou na sebe rovnou natáhla. Došel jsem k ní.

„Vysvětlíš mi, proč jsi přišel i když jsi mi tvrdil, že nedorazíš?“ zeptala se, ale potom jenom mávla rukou. „Víš co? To je fuk. Já teď odcházím a ty se o ni postarej nebo se s ní znovu pohádej, mě je to úplně jedno,“ prohlásila a proklouzla kolem mě ven z baru. Byla tak mrštná, že jsem ji ani nestihl zastavit.

Sedl jsem si tedy na židličku, kterou uvolnila. Bella měla hlavu uloženou na zkřížených rukách a dál spala. Alicina rozloučení si vůbec nevšimla. Chtěl jsem ji oslovit, ale to znamenalo, že bych ji musel zbudit a pochyboval jsem, že bude ochotná se mnou mluvit, takže jsem si s tím dal na čas a jenom si ji prohlížel. Pod očima měla velké tmavé kruhy a tváře měla trochu propadlé. Za dva dny se změnila skoro k nepoznání. Vypadalo to, jako by poslední dva dny vůbec nespala a ani nejedla. Copak jsem ji tím rozchodem natolik zdeptal? Sám jsem na tom nebyl zrovna nejlépe, ale aspoň jsem dokázal vyrazit na lov. Vždyť ani Emmett si nevšiml, že jsem na tom podstatně hůř, než jak vypadám.

Sledoval jsem, jak Bella spí až do okamžiku, než se začala na stole víc uvelebovat. V ten okamžik jí jedna ruka spadla ze stolu a hlava ji chtěla následovat, takže jsem ji zachytil a zabránil tak Bellině pádu na zem.

„Edwarde?“ zamumlala Bella napůl rozespale a napůl pod vlivem, když rozlepila oči a podívala se na mě.

„Kolik jsi toho vypila?“ zeptal jsem se jí, ale Bella se okamžitě zvedla, popadla tašku, kterou měla přehozenou přes opěrku židle a vyrazila z baru. Trochu se přitom motala, ale podařilo se jí trefit do dveří hned napoprvé. Čerstvý vzduch na ulici pro ni musel být jako facka, ale i tak pokračovala dál a proplétala se mezi těmi pár lidmi, kteří se na chodníku vyskytli. „Počkej, vezmi tě…“

Vzal jsem Bellu za paži, abych ji zastavil a ona se ještě nějak nezranila. Ta její chůze cik-cak byla opravdu nebezpečná.

„Pusť mě.“ Vyškubla se mi a ušla další dva kroky, než se mi ji podařilo znovu chytit. Bella se ke mně naštvaně obrátila.

„Vždyť nemůžeš ani pořádně chodit, jak jsi opilá,“ vysvětloval jsem, proč se ji neustále chytám a dokonce ji tak i jistím.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se z ničeho nic a dál mě nechávala, abych ji držel za paži. „Ptám se, proč jsi přišel!“ vykřikla, když jsem se neměl k odpovědi.

„Nevím,“ zamumlal jsem. „Zavolala mi Alice a řekla mi, že tě nechá spící samotnou v baru. Z nějakého důvodu jsem to tak nemohl nechat být a přišel jsem,“ zamumlal jsem a Bella se mi opět vytrhla ze sevření. Nadále však zůstala stát na místě.

„Ale proč by ti to mělo vadit, Edwarde? Proč jsi přišel, Edwarde? Rozešli jsme se a to znamená, že všechno skončilo.“ Bellin hlas postupně slábl. První slova na mě div nekřičela, ale potom už mluvila vcelku klidně. I tak se na mě dívala se zamračeným výrazem a kruhy pod jejíma očima byly ještě patrnější, než když v baru spala.

Když jsem neodpovídal, Bella se dala opět do kroku. Natáhl jsem se po ní a opět jí chytil.

„Když takhle půjdeš dál, upadneš. Prostě mě nech ti pomoct, když se nabízím,“ žádal jsem ji.

„Proč bych měla? Připadám ti tak jednoduchá, že si myslíš, že mi něco podobného můžeš navrhnout? Že řekneš pojď se mnou a já půjdu? Nechoď znovu za mnou. I kdybys slyšel, že jsem umřela, předstírej, že jsi nic neslyšel,“ vyhrkla a já ji zatáhl za paži tak, až se zarazila a otočila se ke mně.

„Proč bys umírala, Bello?!“ Tentokrát jsem zvýšil hlas i já. Myšlenka, že by měla Bella umřít se mi nelíbila. O smrti jsem nebyl schopen žertovat. Byla součástí mého života, a proto jsem neměl rád ani černý humor na tohle téma. 

„Tohle je horší než peklo. Bylo by lepší, kdybych bývala nepotkala muže, jako jsi ty. Když jsme se - Jacobe a já - rozešli… kdybych si to protrpěla sama, byla bych se teď schopná normálně usmívat,“ odvětila a tloukla se při tom sevřenou pěstí lehce do hrudi v místě, kde měla srdce.

„Prosím, nech mě tě odvést domů,“ požádal jsem ji sklesle. Nevěděl jsem, jak jinak bych ji měl přemluvit.

Bella totiž měla pravdu. Kdyby mě nepotkala, dávno by se svou povahou na Jacoba zapomněla, vyhrabala by se z toho a byla by stejná jako dřív. Já jsem ji změnil. A to zřejmě nezvratně.

„Když jsem tě poznala, že všeho se stal binec!“ rozkřikla se znovu, ale její hlas se chvěl všemi těmi emocemi, které v ní doutnaly. A i v tomhle měla pravdu. Jenže binec se stal v obou našich životech – i já byl zvyklý na něco jiného. Jenže potom jsem poznal ji a všechno bylo jinak.

Nepokoušel jsem se ji znovu chytit za paži. Využil jsem svou upíří podstatu a než se Bella nadála, už jsem ji nesl na rukách směrem ke svému autu.

„Pusť,“ řekla a snažila se mi vykroutit. „Pusť mě!“ vykřikla hlasitěji, až se na mě nějací lidé obrátili, ale já si toho nevšímal. Nesl jsem ji k autu, přestože mě drobnou pěstičkou bouchala do ramene. Auto jsem měl zaparkované blok od baru opačným směrem, než Bella šla, takže jsem se otočil a vyrazil k němu. Po pár desítkách metrů se Bella uklidnila a zřejmě vinou alkoholu mi v náručí usnula. Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem ji posadil na místo spolujezdce, připoutal a nakonec odvezl i domů. Celou cestu prospala a já ji nakonec opět vzal do náručí a nesl do domu.

 

„Bello?!“ Hlas Charlieho Swana Bellu probudil. Zmateně se rozhlédla kolem sebe a potom se jenom nespokojeně zavrtěla, když si uvědomila, že mi spočívá v náručí. Opatrně jsem ji tedy pustil.

„O-otče,“ zamumlala a sklopila zrak k chodníku, který vedl na terasu, na které Charlie postával. Zřejmě čekal na příchod své dcery, nebo ho jenom přivolalo zavrzání vrat.

„To jsi s ním byla až do teď? Pila jsi?“ obořil se na ni hned Charlie.

„N-ne. Víš…“ Bella se pod naštvaným výrazem svého otce přímo třásla. Všechna bojovnost, kterou oplývala, když se hádala se mnou, byla teď ta tam a Bella se teď pokorně krčila před Charliem.

„Jsi vážně ještě dítě,“ zavrtěl Charlie hlavou. „Bez ohledu na to, o čem jsme spolu mluvili, ses opět zachovala tak hloupě.“ Charlie vypadal zklamaně, že byla jeho dcera opět v mé společnosti.

„Omlouvám se,“ zamumlala Bella a dál sledovala špičky svých bot.

„Jdi do svého pokoje. Je pozdě,“ řekl Charlie a obrátil se k odchodu. Bella ho automaticky následovala do domu, ale já je oba zarazil. Ten Bellin pokorný a podřízený přístup se mi vůbec nezamlouval.

„Bella neudělala nic špatného. Já byl ten, co to zvoral, tak proč se omlouváš, Bello? Je mi jasné, že do toho nemám co mluvit, nicméně, jedinou špatnost, kterou Bella spáchala, bylo to, že věřila mým lžím a navzdory jim mě milovala,“ obhajoval jsem ji. Někdo se už Charliemu postavit musel, a pokud to nehodlala být právě Bella, musel jsem to udělat sám. Nemohl bych sám se sebou žít, pokud bych věděl, že jsem se s ní rozešel jenom kvůli tomu, aby ona měla možnost mít s otcem dobrý vztah a ono se to nepovedlo, protože by mu nikdy neřekla, co ji trápí.

„Cože?“ obrátil se ke mně Charlie.

„Máte představu, jak je Bellin život kvůli vám těžký? Vynaložila tolik snahy, aby si zasloužila vaše uznání.“ Charlie potřeboval otevřít oči a to teď hned. Já už jsem neměl co ztratit a pokud se po mých slovech povede Belle jenom o trochu lépe, budu spokojený.

„Kdo si myslíte, že jste, že zasahujete do našich soukromých záležitostí?“ obořil se na mě Charlie.

„Vím, že nemám žádné právo zasahovat. Ale přesto, nemůžu dovolit, abyste takto s Bellou mluvit,“ namítl jsem aspoň částečně pokorně.

„Zbláznil ses, Edwarde?“ vyjekla Bella.

„Když jsem poprvé uviděl Bellu v suterénu, byla neuvěřitelně smutná. Věřila, že to byla její chyba, že její máma umřela. A všechno to bylo kvůli vaší odmítavosti. Považovala sama sebe za zločince. Není to snad vaše dcera? Proč ji nutíte žít jako zločince?“ vyčítal jsem Charliemu, protože jsem si uvědomoval, že to je bod v jejich minulosti, který je navždy rozdělil.

„To stačí!“ vykřikl Charlie. „Co ty tak víš, mizero?“

„Z toho, co můžu vidět, jste vštípil svou vinnu do vaší dcery, profesore,“ odpověděl jsem na jeho otázku a všiml si, jak Bella vytřeštila oči. Bylo to hodně odvážné tvrzení, ale byl jsem si jistý, že jsem se trefil do černého.

„Ty drzý mizero! Co víš, že se opovažuješ si takhle otevřít pusu?! Vypadni!“ Ukázal na dveře a v tváři byl brunátný zlostí.

„Důvod, proč jste odmítl dokončit ten návrh pro Galerii Dan, byl ten, že tenhle dům bylo místo vašeho selhání, že ano? Není to tak?“ osočil jsem Charlieho a on na mě jenom nevěřícně zíral. Belle se ústa vytvarovala do malého ´o´ a rovněž zírala střídavě na mě a hned na to na Charlieho. Oba jsme čekali na jeho reakci. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 15. kapitola:

 1
3. Seb
24.06.2018 [20:36]

Emoticon Emoticon Emoticon
Těším se, jak jsi vymyslela konec Emoticon Emoticon

2. Petronela admin
23.06.2018 [20:16]

PetronelaSeb - nemáš vůbec zač, jsem ráda, že se ti kapitola líbila. Dneska jsem napsala skoro celou poslední kapitolu. Ještě mi chybí pár stránek a bude hotovo - snad tedy zítra... Do konce měsíce bude odpublikována.

1. Seb
23.06.2018 [20:05]

Emoticon Díky za Alici, už jsem si myslela, že Edward s Bellou minimálně v téhle kapitole nepromluví Emoticon
Ale jsou to tedy nervy a na Bellu je toho docela dost Emoticon Emoticon Emoticon
Opět děkuju tentokrát za skvělé sobotní počtení Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!