Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 14. kapitola

Personal taste - 14. kapitolaPo delší odmlce tady máme další kapitolu.
Dnešní kapitola bude hodně o Belle, Edwardovi a jejich vztahu. Samozřejmě se zapojí i ostatní, ale především je to o nich. Myslím si, že je to potřeba vzhledem k tomu, že se blížíme pomalu a jistě ke konci a ty největší komplikace na sebe teprve nechávají čekat.

„Ani nepřemýšlej nad tím, že bys vstoupila do mých snů. Když pracuji… čtyři slabiky tvého jména „Isabella“ … a tvoje tvář… V tu chvíli si to musím vymazat z paměti,“ namítl jsem.
„Páni… Nezacházíš v tom trochu daleko, Edwarde?“ zajímala se trochu dotčeně.
„Ale,“ rozhodl jsem se bránit, „vyleptám si tě do svého srdce,“ ujistil jsem ji.

EDIT: Článek neprošel korekcí

14. kapitola - Zvyknout si na svou ženu

Isabella

Stále jsem musela myslet na to, co Edward řekl. Chce být se mnou a je odhodlaný postavit se i vlastní matce a to už bylo opravdu něco. Pokaždé, když jsem si vybavila tu scénu z restaurace, měla jsem dojem, jako by se mi srdce vší tou láskou, která se v něm ukrývala, zvětšovalo alespoň exponenciálně. A díky tomu jsem se nepřestávala uculovat jako nějaká puberťačka i když jsem z toho věku dávno vyrostla.

Doma jsem pak zapadla do koupelny a jenom tak chvíli pozorovala samu sebe v zrcadle. Co se asi tak musela změnit od chvíle, kdy jsme se s Edwardem poznali? Bylo to sotva několik týdnů a já jsem se vůbec nepoznávala. I odraz v zrcadle byl úplně někým jiným než mnou. A to co jsem viděla, se mi neskutečně líbilo.

Potom mi padl pohled na naše dva kartáčky ležící v kelímku na umyvadlu. Jeden růžový a druhý zelený.  Byli takovým malým symbolem mě a Edwarda. Našeho společného žití… Vzala jsem každý do jedné ruky a potom jsem jenom tlumeným šeptem započala rozhovor mezi nimi.

Zelený kartáček: „Dobrý den, jmenuji se Edward Cullen.“

Růžový kartáček: „Dobrý den, já jsem Isabella Swannová.“

Zelený kartáček: „Tady se navzájem lépe poznáme.“

Růžový kartáček: „Ano.“

Zelený kartáček: „Prosím, používej koupelnu slušně. Všechny ty vlasy na podlaze jsou tvoje, že jo?“

Růžový kartáček: „Měl bys to uklidit, jestli tě to tak obtěžuje. Ve skutečnosti jsem čistotný člověk.“

I rozhovor dvou kartáčků se velmi rychle v mém podání přesunul do roviny špičkování, do které jsme s Edwardem dost často upadali. Ale i tohle špičkování bylo skvělé. Sice jsme se dokázali navzájem na sebe naštvat, ale oba jsme museli dobře vědět, co k sobě navzájem cítíme.

Najednou se otevřely dveře do koupelny a vešel dovnitř Edward. Cítila jsem, jak se mi tváře barví do ruda. Opět jsem zapomněla na jeho dokonalý sluch a nedávala si pozor, co vlastně říkám. Určitě musel slyšet i tenhle rozhovor s kartáčky – blesklo mi hlavou a chtěla jsem schovat ruce za záda, aby neviděl, co svírám v dlaních, ale nestihla jsem to. Edward dvěma kroky došel až ke mně a vytáhl mi z ruky svůj kartáček.

„Uděláme to tak, že ten, kdo poslední použije koupelnu, ji taky uklidí,“ navrhl a vytlačil si na kartáček pastu.

„Co?!“ vyjekla jsem zmateně. „Co to teď děláš?“ zajímala jsem se, když jsem ho viděla, jak si začíná čistit zuby. Ne že bych tu činnost nepoznávala, ale byla jsem stále trochu v šoku z toho, že vešel do koupelny, kde jsem byla já. Tohle bylo velmi nezdvořilé. Navíc jsme se ještě nedostali do té fáze vztahu, kdy bychom spolu koupelnu sdíleli.

„Nepoznáš to pouhým pohledem?“ podivil se Edward a nenuceně si dál čistil zuby.

„A-ale já tu byla první,“ namítla jsem a doufala, že to pochopí.

„Ušetříme tím nějaký čas, když si je vyčistíme společně, ne?“ odvětil a znělo to docela logicky, ale… Logika v tomhle případě musela ustoupit stranou před obyčejným slušným chováním. Dělá, jako bychom si zuby snad museli čistit nějak extra dlouho. Navíc jsem začínala pěnit nad tím, jak v pohodě a naprosto v klidu se chová.

„Proč si potom nedáme i společnou sprchu?“ vyprskla jsem naštvaně.

„Měli bychom?“ zeptal se a nadzvedl přitom obočí do další otázky. „To je dobrý nápad,“ odpověděl si vzápětí sám.

Místo toho, abych na jeho slova nějak víc reagovala, jsem se se svým kartáčkem vypařila z koupelny. Milovala jsem naše špičkování, ale co bylo moc, bylo příliš.

„Ach můj bože,“ povzdechla jsem si, když jsem se opřela o kuchyňskou linku a dala se do zběsilého čištění zubů. V hlavě mi zase začínalo vířit milion myšlenek a tentokrát jsem si je hodlala nechat jenom pro sebe. Edward nemusel vědět úplně o všem, co mě kdy napadne. Proč se takhle chová? Je to děsivé. Dokonce upouští od kultivovaného projevu, kdykoliv se mu zachce… Myslí si, že to se mnou teď bude mít tak snadné, když jsem jeho přítelkyně? Co? Dohodli jsme se snad, že spolu budeme spát nebo tak něco? Pravda… Už jsme se políbili. Předpokládá se tedy, že rovnou pokročíme na další úroveň? Ach, já nevím…

 

Všechny ty děsivé myšlenky, že se s Edwardem posuneme dál a sblížíme se i intimně, zůstaly naštěstí pečlivě uzamčeny v mé hlavě. Zbytek večera byl překvapivě klidný. Pustili jsme si film a potom k přání dobré noci jsem dostala i jednu sladkou pusu. Na malý okamžik jsem zvažovala, že bych ji trochu prohloubila a otestovala jak sebe tak jeho, ale Edward se odtáhl docela rychle. Samozřejmě jsem musela zvažovat i fakt, co se honí hlavou asi jemu. Nebylo to totiž tak, že bych se s ním bála spát, ale… Stále jsem tak nějak vnitřně vnímala to, že je jiný. Edward není tak úplně člověk. Občas jsem na to zapomínala, ale potom tu byly chvíle jako je tahle, kdy jsem to měla na mysli naprosto zřetelně.

Taky proto mi docela dlouho trvalo, než jsem konečně usnula. Bylo to vyčerpávající, všechny ty myšlenky. Alice mou situaci viděla až moc jednoduše a to jsem jí záviděla. Netušila jsem, jak by reagovala, kdyby věděla, s čím vším se musím vnitřně vypořádat, než náš vztah s Edwardem posunu někam dál. Být to obyčejný chlap… Jenže není. Dokonce ani Jacob nebyl, když se to tak vezme… A kdybych to o Edwardovi nevěděla, možná…

Bylo to vážné šílené, ale nakonec mě ty myšlenky přece jenom přenesly do říše snů a já někdy kolem půlnoci konečně zabrala a mohla se vyspat.

 

Ráno mě probudila úžasná vůně, která se linula z kuchyně. Připadala jsem si jako v těch animovaných filmech, kde postavičky jdou přesně za tou vůní, až usednou k dokonale prostřenému stolu… Já se však zarazila ještě před dveřmi ze svého pokoje. Naštěstí zavčas jsem si uvědomila, že bych se měla aspoň učesat a obléct na sebe něco jiného než dlouhé tričko, ve kterém jsem spala.

O pět minut později s vlasy v culíku a oblečená do legín a trička, jsem se mohla vydat do tou vůní.

Edwarda jsem našla v kuchyni u plotny, jak právě z pánvičky něco přemisťuje na talíře. Chtěla jsem jít zjistit, co přesně to kutí, ale to už mě zmerčil a ukázal mi na jídelní stůl, abych se posadila a trpělivě čekala. Moc se mi to nezamlouvalo, ale co bych pro nějakou dobrotu, která mu vzniká přímo pod rukama, neudělala.

„Jéé…!“ uniklo mi ze rtů, když přede mě jenom o minutku později položil talíř s palačinkami a hromadou ovoce. Rovnou jsem popadla nachystaný příbor a pustila se do jídla. Edward neměl ani šanci si zavčas sednout.

„Snad nikdy jsem neviděl nikoho s takovou chutí k jídlu,“ kroutil nade mnou hlavou, ale mě to bylo jedno, protože ty palačinky se mí přímo rozplývaly na jazyku. Bylo dokonale tenké, pomazané marmeládou a nejspíš i zakysanou smetanou… No prostě paráda. Už to navíc bylo hodně dlouho, kdy mi naposledy někdo připravil snídani. Opominula jsem tedy Edwardova slova a vesele se přitom ládovala, až se mi dělaly boule za ušima. Edward oproti mě jedl velmi spořádaně.

„Ach, jsem plná,“ povzdechla jsem si, když jsem talíř vyprázdnila. „Děkuji ti za snídani,“ usmála jsem se na něj a chystala se odejít.

„Kam jdeš?“ zastavil mě místo toho.

„Co?“ podivila jsem se.

„Sedni si,“ poručil mi a zněl přitom velmi rozhodně.

„Ale já jsem dojedla,“ zamumlala jsem na protest, ale nebylo mi to vůbec platné. Edward se na mě nepatrně zamračil, takže jsem si sedla zpět ke stolu a počkala, až dojí svou porci. Bohužel ani potom mě však nenechal odejít. Musela jsem mu pomoct s nádobím. A co se týká úklidu, byl Edward opravdu nemilosrdný.

„Pořád tam zůstala trocha smetany s jahodami,“ prohodil, když jsem odkládala podle mě umytý talířek. Tentokrát jsem se na něj zamračila já. Nesnášela jsem, když mě takhle kibicoval. Proto jsem mu taky navrhla, abychom si to vyměnili – on bude umývat, zatímco já se postarám o utření a uklizení všeho, co při své přípravě snídaně potřeboval.

Když jsem však utírala druhý talíř, nedalo mi to a rozhodla jsem se vyzkoušet Edwardovu ostražitost. Takřka nenápadně jsem ten talíř položila na kraj linky, a když jsem se natahovala pro další mokrý kousek, naprosto bez jakéhokoliv úmyslu (haha) jsem ho shodila z linky. Čekala jsem, že uslyším, jak se talíř rozbíjí, ale místo toho jsem zahlédla, jak ho Edward chytil ještě za letu a položil ho zpět na linku – tentokrát tak, aby nemohl spadnout.

„Tyhle zkratky už na mě nefungují… Budu se dívat, dokud to nedoděláš, takže to dělej opatrně a pečlivě.“

Ať jsem se snažila být nenápadná, jak nejvíc jsem chtěla, Edward můj úmysl prokoukl a já se tedy pustila do tak pečlivého utírání, že jsem myslela, že utěrku snad prodřu nebo udělám to nádobí průhledným.

 

Za to, že mě donutil umývat nádobí a ještě mě u toho kontroloval, jako bych byla malá holka, jsem Edward hned na to nechala o samotě a zavřela se u sebe v pokoji. Trošku jsem doufala, že když teď spolu chodíme, bude se chovat jinak a přiznejme si, že tím myslím lépe. Bohužel se tak ale nestalo a proto jsem se ho rozhodla vytrestat tím, jak k němu budu chladná a přezíravá.

Jen co jsem učinila tohle rozhodnutí, ozval se můj telefon. Netušila jsem, kde jsem ho včera večer položila, takže jsem se vydala za zvukem a našla ho až pod polštářem, což bylo dost netypické, protože jsem ho tam nikdy nedávala.

„Proč mi voláš takhle ráno?“ zajímala jsem se, jen co jsem přijala hovor od Alice.

„Co děláš?“ vyzvídala místo jakéhokoliv pozdravu.

„Co myslíš? Připravuju se do práce,“ odvětila jsem jí a i s telefonem u ucha jsem se vydala k šatní skříni, abych si tam našla něco reprezentativnějšího, než byly pouhé legíny, které jsem měla stále na sobě.

„To toho máš v Galerii tak moc na práci, že tam musíš i v neděli?“ podivila se Alice a já se zarazila.

„Dneska je neděle?“

„Páni! Ty musíš žít snad v jeskyni nebo minimálně na pustém ostrově, když si nejsi vědoma ani toho, co je za den,“ dobírala si mě a já slyšela i ten lehce zvonivý smích. Občas, když jsem takhle Alici poslouchala, když se skutečně otevřeně a od srdce smála, měla jsem dojem, jako bych slyšela skutečné zvonečky.

„Tak to není,“ namítla jsem a zvažovala, jestli jí to vysvětlit trochu obšírněji. Nakonec jsem nad tím však mávla rukou. Nijak bych jí to nevysvětlila – respektive ne tak, aby to Alici stačilo. „Kde jsi?“ zeptala jsem se místo toho.

„Kde myslíš? Snažím se najít nějakou práci v reklamě. Vždyť to znáš, když chce člověk profesionálně fotografovat, musí se ohánět… Nesnaž se však zamluvit to, že jsi zapomněla i na fakt, že je neděle. To jsi tak šťastná?“ Alice se vrátila zpět k původnímu tématu.

„Líbí se mi to…,“ přiznala jsem po krátkém zamyšlení. „Jenom… Edward se začal chovat trochu jinak. Do teď byl zdvořilý a najednou se chová tak nějak normálně a dokonce mě dneska přinutil umýt nádobí. Cítím se, jako kdybychom se už vzali.“ Svoji odpověď jsem div nešeptala, aby mě náhodu Edward nezaslechl. Obezřetně jsem přitom sledovala dveře do pokoje, jestli mi náhodou za má slova nepřijde vynadat a v mysli jsem si už psala poznámku, že v nejbližší době s ním budu muset probrat to jeho upírství. Potřebovala jsem vědět víc.

„Páni!“ Alice na druhé straně zněla podivně nadšeně. „Tak je to tu – zvyká si na tebe jako na svou ženu.“

„Zvyká?“ podivila jsem se. Nechápala jsem, na co by si měl zvykat, nijak jsem se totiž nezměnila. Pořád jsem ta samá Bella jakou poznal v době, kdy se do tohohle domu nastěhoval. Na co by si, proboha, měl zvykat?

„Raději by ses měla probrat a to rychle. Když ho necháš jednou vyhrát, strávíš nakonec zbytek života mytím nádobí a vším tím, co dělají ženy v domácnosti. S Jasperem jsem to měla taky tak,“ připustila a já se zhrozila. Copak si ze mě Edward chce udělat ženu do domácnosti? Třeba ho samotného omrzela ta puntičkářská pořádnost a chce, aby to dělal někdo jiný…

Alice mi ještě chvíli vyprávěla, jak to měla s Jasperem na začátku jejich vztahu těžké. I Jasper chtěl mít doma takovou tu ženu z šedesátých let – samý úsměv, večer teplá večeře, celý dům uklizený a kdykoliv se mu zachce tak i sex. Jedině s tím posledním Alice problém neměla a já se tomu ani nedivila. Jaspera jsem znala a popravdě, nebýt Alice moje kamarádka… No, stejně bych nic nepodnikla. Znala jsem se. Nebo aspoň jsem znala minulou Bellu, tu která tu byla před Edwardem a jeho lekcemi. Tu Bellu, která milovala Jacoba. Teď jsem byla jiná a bohužel pro sebe, jsem byla až po uši zamilovaná do Edwarda.

Po tom Alicině monologu jsem se tedy nakonec rozhodla nenechat věci jenom tak a vyšla jsem ze svého pokoje. Nehodlala jsem nechat Edwarda vyhrát – ať už Alice pravdu měla nebo ne. Edward byl speciální případ, na kterého nemusely její zkušenosti úplně sedět, takže jsem se jejich rad nehodlala držet na sto procent.

„Co děláš?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsem ho zahlédla na terase.

„Je pěkné počasí, měla by sis taky vyndat přikrývku a nechat ji provětrat, Bello,“ prohodil mírným tónem. Ostražitě jsem ho pozorovala. Vážně musím zjistit, co je schopný slyšet a kde začíná to mé nové soukromí.

„Nechci,“ namítla jsem. „Mám toho teď hodně na práci, víš?“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Dobře,“ přitakal a to mě donutilo si ho ještě jednou přeměřit. „Dělej, co chceš. Ale… jestli okamžitě nedáš svou přikrývku ven, nebude žádný oběd.“ A bylo to tady.

„Páni… vyhrožovat mi jídlem. Nemyslíš si, že je to trochu sprosté?“ zajímala jsem se.

„Říkal jsem si, že vyzkouším jeden recept na kořeněné nudle,“ odvětil naprosto nevinně.

„To zní dobře,“ přitakala jsem. Za celou dobu, co se známe, Edward poznal všechny ty drobnosti, které mě dělají mnou, a taky věděl, že mě dostane na asijskou kuchyni, kterou jsem naprosto milovala. A to byl podraz. Já jsem mu těžko mohla odepřít takovou srnu nebo nějaké jiné zvíře.

„Je tam hodně pasty z pálivého černého pepře a sezamový olej…“

Edward nebojoval fér. Už jenom ten popis, co všechno do jídla přijde, mi vhánělo do úst větší množství slin, než je normální. Zacpala jsem si tedy uši.

„Ne, to nemůžeš. Nemůžeš,“ vrtěla jsem hlavou.

„A navrch toho všeho přidám tunu ředkvičkového kimchi,“ dodal tak nahlas, že jsem ho slyšela i přes své ruce na uších.

„Ředkvičkového kimchi?!“ Nesnášela jsem, tedy Edwarda na to kimchi. A v tu samou chvíli jsem ještě o něco víc než Edwarda nesnášela sebe samou. Opravdu – jak se může nechat někdo v manipulovat do něčeho, co se mu dělat nechce, jenom jídlem?

 

Nasupeně jsem se vrátila k sobě do pokoje a popadla z postele svou deku. Složila jsem ji na polovinu a přehodila si ji ještě na polovinu přes ruku. Pak jsem se vrátila za Edwardem, který na mě čekal na terase. Z nasupenosti se však během chvíle stala trochu zvědavost, když s dekou v ruce zamířil ven. Následovala jsem ho a během pěti minut jsme došli do malého parku, který byl nedaleko a ve kterém jsem nebyla ani nepamatuju. Bylo tu několik dřevěných konstrukcí, přes které se daly přehodit naše deky a my je tak mohli nechat provětrat. Kolem dokola toho prostranství byla i malá kamenná zídka a několik laviček kolem chodníků. Pár vzrostlých stromů a dokonalý klid.

„Neříkej mi, že sem neseš svou deku poprvé,“ dobíral si mě Edward a já nepatrně přikývla. Edward si toho samozřejmě všiml. „Myslel jsem, že jsi to tu využívala víc, když tuhle podobu dostal park jenom díky tvému otci,“ odvětil a já se na něj překvapeně podívala. Nevěděla jsem, že se táta zabýval i něčím jiným než architekturou budov.

„To je přece jedno, jestli to navrhoval můj táta nebo ne,“ namítla jsem a trochu u toho pohodila rameny. Nelíbilo se mi, že Edward toho ví o mém otci dokonce víc než já.

„Musíš tu deku vytřást víc… takhle,“ změnil okamžitě Edward téma, jako by věděl, že se o tom nechci bavit.

Napodobila jsem jeho pohyby rukou a užívala si tu bezprostřední chvíli. Takovou pohodu jsem snad nikdy nezažila. Najednou jsem mu dokázala prominout i to mytí nádobí. Vůbec jsem netušila, proč jsem se na něj zlobila. Ke každé přípravě jídla patří i špinavé nádobí, které je potřeba následně umýt a uklidit a je naprosto logické, že bychom se měli o tu práci podělit – pokud on uvaří, já bych měla umýt a uklidit nádobí.

„Cítím se tak šťastná,“ přiznala jsem po chvíli, kdy jsme deky nechaly jenom tak viset.

„Měli jsme je nejdřív vyprat,“ prohodil Edward skepticky.

„Ať už je dneska hezky jak moc chce, mokré deky by jenom tak neuschnuly,“ namítla jsem, protože jsem doma neměla sušičku, která by se o něco podobného postarala.

Chvíli jsem tak sledovala, jak deky povlávají v mírném větříku a nakonec jsem se vydala sednout si na nejbližší lavičku.

„Edwarde? Když je ta neděle – co budeme dělat? Chceš jít třeba do kina na nějaký film?“ zajímala jsem se.

„Ach… Nejsem si jistý. Raději bych zůstal doma s tebou, Bello,“ prohodil a já jsem cítila, jak mi tváře opět nabírají rudou barvu. Tohle Jacob nikdy neřekl zato Edward…

Společně jsme si sedli na lavičku a chvíli se věnovali jenom svým vlastním myšlenkám, když v tom mě Edward překvapil. Vzal mě za ruce a donutil mě je zvednout, hned na to se pohodlně uvelebil na lavičce tak, že měl hlavu položenou na mých stehnech. Zmateně jsem sledovala jeho počínání a chtěla něco namítnout, jenže jeho spokojený úsměv, který mu pohrával na tváři, se mi zamlouval.

Neodolala jsem se jen, co pustil mé ruce, zabořila jsem mu prsty do vlasů. Měl je na dotek neuvěřitelně jemné – tak, jak je nedokáže udělat jemné ani ten nejdražší šampon. No jo, prostě geny – povzdechla jsem si. Někdo se holt umí narodit… Což mě přivádělo k myšlence, jak se mu vůbec může líbit někdo, jako jsem já. Byla jsem úplně průměrná.

„Edwarde… spíš?“ zašeptala jsem, když už byl nějakou dobu úplně v klidu a měl dokonce zavřené oči. Nedokázala jsem odhadnout, jak moc je ta nehybnost pro něj přirozená a tak jsem se musela neustále ptát. Edward však nereagoval. Najednou jsem měla příležitost důkladně si prohlédnout jeho obličej. Jeho řasy jsou delší než moje – pomyslela jsem si, když jsem se nad něj trochu sklonila, abych měla lepší výhled. Jak tu vlastně mohl jenom tak usnout?

Vrtalo mi to hlavou, ale ani tak jsem od něj nedokázala odtrhnout zrak. Vidím jeho tvář každý den… tak proč se chvěju? Edwardova blízkost ve mně vzbuzovala zvláštní pocity a niterné chvění. Nejhorší bylo, že se mi v jeho společnosti líbily všechny pocity a nedokázala jsem si představit chvíli, kdy by se se mnou chtěl rozejít nebo byl donucen se se mnou rozejít. Stále jsem musela totiž přemýšlet i nad tím, jak si naklonit jeho matku. Chtěla jsem, aby mě měla Elizabeth ráda, ale kvůli Billy Blackovi jsem to teď měla velmi komplikované.

Z myšlenek mě vytrhlo až zavibrování Edwardova telefonu. Byl položený na lavičce a tak jsem se zvědavě koukla, kdo volá. Jenom tak nenápadně, Edwarda to totiž musí určitě vzbudit…

Rosalie Halleová

Edwarde, opravdu mě neopustíš a nepůjdeš jinam, že ne? – ta myšlenka se prostě nedala zastavit, když jsem viděla Rosalii jméno na Edwardově telefonu. V ten samý okamžik se mi chtělo z návalu citů dokonce brečet. Bylo to strašné, jak moc jsem se bála, abych o něj nepřišla.

Pláč jsem však nakonec dokázala potlačit tak, že jsem Edwardovi přitiskla rty opatrně na čelo. Když jsem se pak odtáhla, všimla jsem si, že jeho úsměv je o něco širší.

 

Edward

Vnímal jsem každý Bellin pohyb, dotek, nádech, zrychlení srdce. Proto jsem byl taky v pokušení otevřít oči v okamžiku, kdy její srdce zaškobrtlo při pohledu na můj telefon. Místo toho jsem však čekal, co se bude dít a nakonec mě Bella políbila na čelo. Bylo příjemné cítit její rty na své tváři. Hřály a já měl chuť ji políbit… Dál jsem však předstíral spánek a vychutnával si ten klid v její společnosti a fakt, že se mě nesnaží odehnat.

Čerstvý venkovní vzduch a naprostý klid kolem nás Bellu nakonec ukolébal. Usnula vcelku rychle a tak jsem se jenom zvednul, opatrně ji vzal do náručí tak, abych ji nevzbudil, a vyrazil jsem domů. Tam jsem ji uložil do postele a vrátil a do deky, které se už stačily vyvětrat.

Bella dál spala a já se rozhodl prohlédnout si důkladně sklep tak, abych si mohl naplánovat jeho rekonstrukci.

Sešel jsem strmými schody do suterénu a opět mě zalily mračna prachu a lehce zatuchlý vzduch. Věděl jsem, že to bude chtít pořádně vyvětrat, ale neměl jsem k tomu zatím příležitost, vzhledem k faktu, že tahle rekonstrukce měla být překvapením. Nikdo o tom, co jsem plánoval, nevěděl – nebo aspoň ne všechno. Ti, co s tím měli mít, co dočinění měli jenom nejzákladnější informace. A to platilo i o Emmettovi.

„Našel jsi to číslo, které jsem po tobě chtěl?“ zeptal jsem se, když mi konečně zvednul telefon.

„To víš, že jo… Ale to teď hodláš pracovat po telefonu? Jasně, jsi šéf, ale pracovní morálku to moc nepozvedá,“ brblal okamžitě.

„Říkal jsem ti, že jsem uprostřed práce na konceptu,“ namítl jsem lehce podrážděně. Pokud šlo o zajímavé zakázky, dokázal být Emmett trochu jako osina v zadku. A projekt Galerii byl opravdu velký a mohl nás proslavit, pokud bychom ho získali. Proto byl taky neodbytný.

„Samozřejmě, že jsi. Už něco máš?“ zajímal se.

„Ano,“ odsekl jsem mu a dál se rozhlížel po dílně Belliny mámy. Charlie Swan se nijak nenamáhal s touhle místností něco udělat, přestože jeho žena zemřela už před dlouhými lety. Trochu jsem se taky divil, že byla takhle důkladně schovaná a že o ní Bella zřejmě ani nevěděla. Charlie ji musel zadělat ještě v době, kdy byla Bella malá a moc vzpomínek jí z té doby nezůstalo.

A co máš?“ pokračoval ve vyzvídání.

„Prostě… jasný pocit?“ zkusil jsem to. Díky projektu, který jsem v tomhle suterénu našel, jsem věděl, jakým způsobem měla být nová Galerie koncipována a hodlal jsem se podobným způsobem nechat vést. Nehodlal jsem to však úplně okopírovat, takže jsem to nemohl ukázat Emmettovi. V tomhle jsem mu totiž moc nevěřil. Tak moc na mě tlačil, abych od Belly zjistil tajemství obestírající její dům, že mi bylo jasné, kudy by se vydala cesta našeho projektu, pokud by se o plánech dozvěděl.

„Na tohle nemám,“ povzdechl si do telefonu. „Zavěšuju,“ oznámil mi a hovor skutečně ukončil. Zavrtěl jsem nad tím pouze hlavou a telefon schoval do kapsy od kalhot. Potom jsem zaslechl změnu v Bellině srdečním rytmu.

„Edwarde?“ ozval se hned na to její rozespalý hlas. „Edwarde?“ zavolala na mě ještě jednou a domem se nesl zvuk jejího šouravého kroku. Rychle jsem tedy vyšel ze sklepa a zadělal záklop v podlaze na správné místo. Bella mě však zahlédla, jak vycházím ze spíže. „Edwarde… Proč jsi tam byl?“ zeptala se a trochu podmračeně se na mě dívala. Stále jsem nevěděl, co se jí stalo, když jsme tam byli naposledy a nějak jsem neměl dojem, že by byla vhodná doba o tom vůbec mluvit. Nebo že by mi to chtěla říct.

„Slyšel jsem nějaký zvuk,“ namítl jsem a dělal jakoby nic. Potřeboval jsem zakamuflovat fakt, že jsem v té dílně byl kvůli rekonstrukci.

„Jaký zvuk?“ zajímala se.

„Myš. Myslím, že je tam myš,“ odvětil jsem okamžitě a bez jediného zaváhání, které by Bellu donutilo mi nedůvěřovat. Jen co jsem to však řekl, Bella vypískla a už se mi věšela kolem krku.

„Myš? Nepouštěj mě!“ křikla a tiskla ke mně své chvějící se tělo.

„Co to děláš?“ podivoval jsem se a tvář mi cukala potlačovaným smíchem.

„Řekl jsi, že tam je myš a já opravdu nesnáším myši,“ dodala na vysvětlenou a srdce jí nepřestávala splašeně tlouct.

„Je to proto, že nesnášíš myši nebo proto, že mě máš opravdu ráda?“ Nedalo mi to a musel jsem se zeptat. Bella na mě visela i přesto, že ta myš by se stejně ze suterénu jenom tak dostat nemohla. V tom samém okamžiku Bella spustila svoje ruce a její vystrašený výraz nahradil podrážděný. Už jsem se v tom začínal vcelku slušně orientovat.

„Já opravdu… myši jsou to, co na světě nesnáším nejvíc,“ odvětila a já se musel znovu usmát. Měl jsem vážně štěstí – dokonce víc, než bych si uměl představit v nejdivočejších snech. Bellu dokázala polekat malá myš – ba jen představa myši – která by jí stejně nic neudělala a čeho se vůbec nebojí je to, že chodí s polovičním upírem. Ten její mozek je vážně něco. Ale hlavně díky němu jsem ji miloval.

„Budu předstírat, že je to tedy pravda a pro tentokrát ro přejdu,“ zazubil jsem se na ni.

„Říkám pravdu!“ odsekla a div si o toho i nedupla.

„Pak bys neměla chodit do suterénu. Zítra hned ráno zajdu koupit nějaký jed na krysy,“ oznámil jsem a všiml si, jak Bella utíká pohled k otevřeným dveřím do spíže, odkud se sestupovalo do suterénu.

„A neměli bychom si koupit kočku?“ nadhodila a já zavrtěl hlavou. To nebyl nejlepší nápad. Zvířata si od nás držely vždy odstup. Nejvíc tedy od mámy a ostatních stoprocentních upírů, ale i v mé společnosti se necítily úplně nejlépe. A vystresovaná kočka nebylo zrovna něco, co bych potřeboval mít doma.

„Nemyslím si, že potřebujeme kočku,“ namítl jsem a promnul si krk – nechtělo se mi Bellu strašit ještě tím, že bych jí připomínal, s kým to vlastně sdílí dům. Už tak toho na ni asi bylo hodně. I když – myš?

Jak jsem si tak přecházel po krku, ucítil jsem něco, co mě zarazilo. „Podej mi ruku,“ požádal jsem Bellu a ta na mě překvapeně koukla.

„Proč chceš mou ruku? Kvůli té myši jsem…“ Bella se snažila protestovat, ale já ji místo toho za tu ruku vzal a zvědavě si ji prohlížel. Potom jsem Bellu donutil, aby se podívala na můj krk, kde jsem si před chvílí nahmatal několik obtisklých půlměsíčků.

„Podívej se na svoje nehty. Podívej na tohle,“ ukázal jsem na svůj krk. „Kdy sis naposledy stříhala nehty?“ zajímal jsem se. Ten obtisk nehtů nebyl nic vážného, co by mě kdoví jak znepokojovalo, spíš to ukazovalo na fakt, že se Bella skutečně té myši lekla tak moc, že dokázala vyvinout neskutečné množství síly, aby se jí něco podobného povedlo. Přece jenom jsem měl pokožku daleko odolnější, než obyčejný smrtelník.

„Nevzpomínám si,“ zamumlala a vytrhla mi svou ruku ze sevření. Já ji však vzal znovu do ruky a odvedl ji do obýváku, kde jsem Bellu posadil na pohovku a rozhodl se něco s těmi jejími nehty udělat. Když Bella došlo, co se chystám udělat, začala se odtahovat. „Počkej vteřinku, počkej vteřinku. Stříhal jsi už vůbec někdy nehty?“ zajímala se.

„To sice ne, ale… nevěříš mi?“ odvětil jsem a přisedl si vedle ní. Vzal jsem do dlaně jednu její ruku a začal stříhat.

„Nestříhej je tak blízko,“ zahudrovala, ale já si z toho nic nedělal.

„Měla by sis je stříhat aspoň takhle,“ prohodil jsem, když jsem jí v rychlosti zkrátit všechny nehty na pravé ruce. Než jsem se však mohl dát i do levé, vyrušil mě telefon. Vyndal jsem ho z kapsy a s překvapením jsem si všiml, že mi volá máma.  

„Klidně si to vyřiď, já si nehty zvládnu ostříhat sama,“ prohlásila Bella a vzala si ode mě nůžky. Já hned na to přijal hovor.

„Chlapče…“

 

S mámou se něco dělo. Nezněla úplně v pořádku a tak jsem bez jediného zaváhání vyrazil k sobě do pokoje pro bundu a už-už jsem vyrážel za ní, když se mi pohled zarazil na Belle.

„Jdu na chvíli ven,“ vysvětlil jsem jí svůj spěšný odchod.

„Dobře,“ přitakala a na nic se neptala.

„Nepřijdu domů moc pozdě, tak se netvař smutně… Vrátím se,“ slíbil jsem jí, protože její výraz mluvil jasně. Bella měla strach, že by jednou zazvonil telefon a já pak odešel napořád. Já se sice nebál telefonu, ale měl jsem podobný strach. Stále jsem uvnitř cítil tu obavu, že když se Bella dozví pravdu, která mě k ní dovedla, nebude se mnou chtít zůstat.

 

Vypravěč

Přestože byla neděle, Jacob Black měl velké množství práce. Vzhledem k tomu, že až v posledních dnech se plně ponořil do projektu Galerie, musel teď i se svým týmem, trávit všechen volný čas v kanceláři, kam si nechávali dokonce vozit i jídlo.

Byly už aspoň čtyři odpoledne a všichni se důkladně seznamovali s projektem Bellina domu, který byl volně k dispozici. Moc toho samozřejmě nebylo, protože Charlie Swan si zakládal na tom, aby měla jeho rodina dostatečné soukromí a to se týkalo i jeho vlastního domu. Proto se také Jacob Black musel uchýlit k vyhledání některého z původních dělníků, kteří dům stavěli. Vůbec netušil, že v tomhle je Edward Cullen o krok před ním – i když jenom pouhou náhodou.

Jacobovo zahloubání do podkladů vyrušil až Embry, který vešel do místnosti a za sebou vedl dalšího muže. Embry i s mužem došli za Jacobem.

„Tohle je ten člověk, o kterém jsem s vámi mluvil. Člověk, který pracoval na výstavbě domu profesora Swana v době, kdy řešili tu nejzásadnější věc,“ informoval Embry Jacoba a ukazoval při tom na muže za svými zády.

„Dobrý den. Moc se omlouvám, že vás sem tahám takhle v neděli odpoledne,“ omlouval se Jake a podával dělníkovi ruku, aby se s ním přivítal.

„To je v pořádku,“ prohodil muž a nepatrně se na Jakea usmál. Netušil, proč zrovna syn vlastníka největší stavební firmy potřebuje znát detaily zrovna téhle stavby a proč se nezeptá rovnou jejího autora, ale bylo mu to teď jedno. Embry mu za vynaloženou námahu slíbil jistý finanční obnos, za který stálo pracovat i o víkendu.

„Věřím, že nám teď v mnohém pomůžete,“ usmíval se Jacob a nabízel muži místo vedle sebe.

Společně se potom probíraly náčrty rodinného domu a ostatní Jacobovi zaměstnanci je sledovali.

„Když se tak dívám na jednotlivé fotky, dokázal bych vám vyprávět o každé kousku dřeva, které bylo na stavbu použito,“ zavzpomínal dělník a dál si prohlíží dům, na kterém před tak dlouhou dobou pracoval. Vzpomínal na skvělou partu lidí, která se tam tehdy sešla a na příjemného profesora Swana, který byl na stavbě každý den, aby dohlédl na její postup.

„…Potom – říkáte, že v tom domě je ještě jedna místnost? Suterén?“ ujišťoval se Jacob ve chvíli, kdy muž dovyprávěl, a on přitakal. „Dobře,“ zamumlal si Jacob pro sebe, „tohle je důležitý bod, se kterým musíme dále pracovat,“ dodal už nahlas a ostatní jenom přikyvovali.

Všichni byli tak zabráni do práce, že si nikdo nevšiml Embryho, který se protáhl dovnitř, aby Jacoba informoval o příchodu jeho bývalé přítelkyně. „Slečna Halleová je tady,“ zašeptal mu u ucha a Jacob se hned omluvil a vydal se k sobě do kanceláře.

 

„Co chceš, že jsi musela přijít až sem?“ zeptal se Jake jen, co vešel do velké místnosti se skvělým výhledem na Seattle. Rosalie seděla u dlouhého skleněného stolu, který měl Jake uprostřed místnosti kvůli jednáním a čekala.

„Pracuješ i o víkendu? To je docela rozdíl, Jacobe,“ pousmála se Rose a vzpomínala na toho Jacoba, kterého znala ještě před měsícem. Nějaká práce mu byla ukradená a většinou se vezl na úspěchu jeho podřízených.

„Mám právě teď práci, tak mi prostě řekni, co mi chceš,“ prohodil Jake a došel si sednout k Rose.

Rose po skleněném stole posunula velkou obálku. Jacob si ji zmateně prohlížel.

„Předběžný náčrt bude oznámen zítra. A tohle je seznam porotců,“ dodala Rose na vysvětlení a Jacob se po obálce okamžitě natáhl. Než ji však otevřel, zaváhal a nakonec ji položil zpět na stůl.

„Omlouvám se, ale tohle neberu,“ prohlásil rozhodně. Zajídalo se mu to podvádění, ke kterému se uchyloval jeho otec, jenom aby vždy získal všechny zakázky. Jake už jednou prohlásil, že hodlá bojovat fér a hodlal to dodržet.

„Opravdu plánuješ soutěžit s Edwardem Cullenem?“ podivila se Rosalie. Nedávalo jí smysl, že se tenhle floutek chce utkat právě s Edwardem, který vždy působil velmi cílevědomě a odhodlaně. Nedokázala si představit, že by Jake vůbec dokázal vyhrát – hlavně pokud by hrál fér.

„Proč? Myslíš si, že prohraju?“ zajímal se Jacob a nevědomky se tak trefil do jejích myšlenek. „Jestli se mi to povede, musel bych se hodně stydět. Ale od teď hodlám všem ukázat, že nejsem tak slabý, jak si myslí,“ prohlásil rozhodně a Rose jenom zírala.

„Vědět…,“ zaváhala. „Proč jsi mi neukázal tuhle svoji stránku předtím? Ta věc, které se říká láska, je po tom všem působivá. Způsobuje to, že se dost měníš, Jacobe. Nebo… je to dlouhodobá náklonost?“ teoretizovala a zamýšlela se nad svými slovy. „Správně… Každopádně – nejsi zvědavý na to, kdo bude porotce v soutěži? Aro si totiž pozval zvláštní hosty,“ lákala ho dál, ale Jake i přesto odmítl.

 

Edward

Stále jsem slyšel matčina slova: Nemám ji ráda. Bez ohledu na to, co říkáš, nehodlám akceptovat dívku, která má cokoliv společného s rodinou Blacků, jako svou snachu.

A potom si ještě přisadila Kate: Víš jak je to pro tvou matku těžké? Pořád chodíš s tou ženou, i když se jí to tolik nelíbí. Copak se s ní nemůžeš rozejít už jenom kvůli ní a ne kvůli mně?

 

Značně otrávený jsem zamířil domů – za Bellou. Těšil jsem se, až si v její společnosti odpočinu. Matka byla ve svém rozhodnutí neakceptovat Bellu velmi neoblomná a mě to ničilo. Nedokázal jsem před ní argumentovat ničím jiným, než svou láskou a faktem, že Bella nechce mít s Blackovými nic společného. Nebylo to však nic platné. A když se k tomu přidala i Kate, která kupodivu neskuhrala ohledně toho, že s ní nechodím, měl jsem toho tak akorát dost.

Zastavil jsem auto před domem a jenom tak chvíli seděl, než jsem vystoupil, zamknul auto a zamířil do domu. Jen co vrzly vstupní vrata, zaslechl jsem zběsilý pohyb z Bellina pokoje. Došel jsem tam tedy nakouknout a našel ji, jak předstírá spánek s plyšovým Edwardem v rukách. To předstírání jsem hned poznal podle jejího srdečního rytmu i dechu.

Proč to dělá? – nechápal jsem, ale zavřel jsem tedy za sebou dveře a zamířil k sobě do pokoje. Zřejmě se se mnou už nechtěla bavit.

Jen co jsem však za sebou zavřel dveře od svého pokoje, zaslechl jsem další šustění Belliných přikrývek a jenom okamžik na to mi zvonil telefon.

„Probudil jsem tě?“ zajímal jsem se, aniž bych jenom naznačil, že jsem o jejím spánku pochyboval.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se místo odpovědi. „Víš… tvoje máma se zlobí, protože jsi se mnou. Pohádali jste se?“ vyzvídala a zřejmě jí to takhle bylo příjemnější, než mluvit z očí do očí. Netušil jsem, co je na tom lepšího, ale budiž. „Neměla bych se s ní sejít? Když to nevyjde napoprvé, může to zkusit dvakrát, desetkrát nebo dokonce i stokrát, pokud to bude potřeba,“ navrhovala a já se nešťastně usmál.

„Bello,“ zašeptal jsem do telefonu a unikl mi povzdech, protože jsem věděl, že problém s Elizabeth budeme muset nějak zvládnout – přestože řešení nebude nijak jednoduché. „Víš, jaká je nejrychlejší metoda jak se zbavit zauzleného provázku?“

Zase nějaká hádanka? Netuším,“ odvětila.

„Přestřihnout ho nůžkami… A když se potom pokusíš svázat malý kousek provázku zpátky dohromady, utvoří se malý zauzlený žmolek. A tyhle žmolky nikdy nezmizí… Doufám, že předejdu tomu, aby vyrostlo něco takového v srdci mojí mámy i v tom tvém. A tak – i když to zabere nějaký čas – chci to vyřešit,“ vysvětloval jsem jí postoj, který jsem zaujímal. Chápal jsem svou matku a její strach o to, co se se mnou stane, pokud se budu s Bellou vídat, ale taky jsem musel poslouchat své srdce. Nedokázal jsem být sobec a vzdát se Belly teď, když jsem ji našel a ona opětovala mé city.I kdybychom spolu měli žít jenom pár let, protože se nebude chtít stát upírem, jsem ochotný to podstoupit.

„Omlouvám se. To já jsem řekla, že bychom měli počkat… Ale musíš být rád, že ses s mámou viděl,“ prohodil po chvíli ticha, které na telefonu panovalo.

„Bello?“ oslovil jsem ji sklesle.

Ano?“

„Mám ti zazpívat písničku?“ navrhl jsem z ničeho nic a Bella souhlasila. V nějakém náhlém popudu jsem si vzpomněl na dětskou písničku. Vůbec jsem netušil, že vůbec nějakou takovou znám, ale ta slova mi přišla na mysl tak jednoduše, až jsem se podivil. „Tři medvědi žijí v domě. Táta medvěd, máma medvědice, dítě medvíďátko. Táta medvěd je tlustý. Máma medvědice je hubená. Dítě medvíďátko je tak roztomilé…“

Bella na druhé straně telefonu poslouchala tu dětskou písničku a já vnímal, jak se její srdeční frekvence mění. Znala tu písničku? Připomněla jí něco? Byly to příjemné vzpomínky? – hlavou se mi honily všemožné otázky, ale na žádnou z nich jsem se nahlas nezeptal.

„Zazpívej mi znova,“ požádala mě, když jsem dozpíval.

„Znovu?“ podivil jsem se s úsměvem.

Ano. Protože jsi mě probudil, musíš to zpívat dokolečka, dokud neusnu,“ prohlásila rozhodně a já se zasmál. Možná byla vhodná doba na to, abych ji upozornil, že jsem věděl, že spánek jenom předstírá… Ale Bella byla se svou žádostí tak bezprostřední a roztomilá, že jsem její žádosti neodolal.

„Tohle je ale nestydatá žádost,“ zhrozil jsem se naoko, „ale budiž. Poprvé, když jsem ucítil tvůj upřený pohled, bylo to jenom moje vlastní neporozumění? S tvým jasným úsměvem si ze mě udělala hlupáka…“

Zpíval jsem a v myšlenkách se mi promítaly naše společně strávené chvíle od naší první pusy, která se stala pod vlivem alkoholu, přes to jak jsem Bellu vozil na autobus a ona mi zběsile mávala… Společné rozhovory na terase… Procházku v dešti…  Výlet do Titusville a nahánění se po pláži… Bellino prohlášení, jak moc je se mnou šťastná… Náš první skutečný polibek tehdy v divadle…

 

V pondělí jsem se probudil časně a měl jsem tedy příležitost vychutnat si kávu v naprostém klidu, zatímco Bella ještě spala. V noci usnula poměrně rychle a tak jsem stačil zazpívat snad jen dvě písničky, než se tlukot jejího srdce zpomalil do klidného spacího tempa.

„Spal jsi dobře?“ zeptala se o víc jak půl hodiny později Bella, když vyšla ze svého pokoje a ještě se protahovala.

Přikývl jsem, přestože jsem moc klidný spánek neměl. „Máš vůbec ponětí, jak dlouho jsem ti včera zpíval? Měla jsi naznačit, že se ti už chce spát,“ nadhodil jsem naoko rozzlobeně.

„Může spící člověk mluvit?“ zeptala se a vítězně se na mě usmála.

„Máš bod,“ přitakal jsem. Bylo to zvláštní – Bella nijak nevytahovala na světlo mé dokonalé smysly a fakt, že jsem si to měl sám zjistit. Místo toho se ke mně chovala jako ke každému jinému člověku. Tohle její chování mě nutila přemýšlet nad faktem, jestli se Bella s mým původem vypořádala anebo jestli ho jenom odsunula na vedlejší kolej a odmítá ho řešit.

U dalších čtyřicet minut později jsme pak s Bellou seděli v autě v dopravní zácpě, která takhle při pondělku zablokovala Seattle.

„Říkala jsem, že můžu jet autobusem. Kdybych jím jela, pravděpodobně už bych tam teď byla,“ brblala, když jsme se posouvali opravdu šnečím tempem.

„Jsi tak špatná v projevování vděčnosti,“ zavrtěl jsem hlavou. „Čí je chyba, že jdu pozdě do práce?“ nadhodil jsem. Tím, že jsem Bellu vezl do práce, zajížděl jsem si to opačným směrem a cesta do kanceláře mi v téhle dopravní situaci bude trvat opravdu dlouho. Už je to nějakou dobu, kdy jsem zažil Seattle takhle zacpaný. „Říkal jsem ti, že když jsi vděčná, měla bys jenom poděkovat,“ pobízel jsem ji. Jasně jsem si uvědomoval, že chtěla jet autobusem, ale já jsem se s ní nechtěl po ránu jenom tak rozloučit a proto jsem trval na tom, že ji do Galerie odvezu autem.

Bella nad mými slovy jenom zavrtěla hlavou. Potom se však rozzářila a začala něco lovit ve své tašce.

„Víš, co jsem včera našla?“ zeptala se, ale to já netušil. Najednou z tašky vyndala malý čtvereček a spokojeně se na něj usmála, než mi ho ukázala. „Tadá!“ vykřikla a ukázala mi jednu z fotek, kterou jsme pořídili v den, kdy si Bella hrála na mého přítele – na tváři měla nalepený ten umělý knírek, vlasy schované pod kloboukem a tvářila se strašně mužně. „Pamatuješ si to, že je?“ vyzvídala a já přikývl. „Kde máš telefon?“

„Nechci to!“ namítl jsem okamžitě, ale to Bellu nezastavilo v tom, aby se natáhla po mém telefonu.

„Tohle je důkaz, že jsi můj muž. Nikdy to nesundávej, dobře?“ pobízela mě, zatímco mi fotku dala do pouzdra s telefonem.

„Myslím, že to sundám,“ odvětil jsem naprosto klidně.

„Lháři,“ zaculila se na mě, „vím, že ne.“

 

Vypravěč

Díky dopraví zácpě, která v Seattlu to ráno vládla a zajížďce, kterou si Edward udělal, se ho nemohl Emmett v kanceláři dočkat.

„Ten mizera jde pozdě do práce, což nikdy předtím neudělal. Co si o tom myslíš?“ zeptal se Garretta, který už v kanceláři byl a prohlížel si něco na mobilu. Když tu Edward nebyl, nemusel se Emmett ohlížet na svůj slovník a tituloval Edwarda opravdu nevybíravě, přestože to byl jeho šéf.

„Myslím, že je to něco, co se může občas stát,“ namítl Garrett nevzrušeně a tím zarazil Emmetta v pochodování po kanceláři. Tón jeho hlasu a ta naprostá laxnost vzbudily u Emmetta zvědavost, co zaujalo Garrettovu pozornost. Došel tedy až k němu.

„Na co to koukáš?“ zajímal se a potom si všiml fotek, které měl Garrett na displeji.

„To je Kate,“ pronesl zamilovaně Garrett a vůbec se nesnažil nějak fotky skrývat – stejně v kanceláři nebyl nikdo, kdo by o jeho citech k té dívce nic nevěděl.

„Ten její pohled je vražedný,“ zachechtal se Emmett a Garrett už na to chtěl něco namítnout, když v tom se otevřely dveře do kanceláře a Emmett okamžitě spustil bandurskou. „Edwarde, ty…!“ Zarazil se však v okamžiku, kdy místo svého šéfa zahlédl jeho matku.

„Mohli bychom si promluvit?“ zeptala se Emmetta a ten přitakal. Nebylo nic, co by Elizabeth odmítl. Viděl se s ní jenom párkrát za celou tu dobu, co pro Edward pracoval, ale vždy na něj působila hodně silným dojmem. Nedokázal však úplně popsat, co přesně z ní cítil. Jistý druh odtažitosti, možná i nadřazenosti… Ale vždy to byl velký zájem a starostlivost o syna.

Společně proto vyrazili do nedaleké kavárny, kdy si oba poručili šálek kávy.

„Slyšela jsem, že má Edward problémy kvůli svému vztahu se slečnou Swanovou. Je to pravda?“ zeptala se Elizabeth přímo a věřila, že jí tenhle člověk odpoví bez zbytečných vytáček. Emmett trávil s Edwardem velké množství času, takže věděl o všem v jeho životě.

„Tedy, víte…“ Emmett se zarazil. Nevěděl, co by měl paní Masenové říct, aby si z toho nevyvodila špatné závěry. Přece jenom si nebyl úplně jistý, jaký je její vztah k Isabelle a nechtěl nic zhoršit.

„Řekněte mi pravdu,“ požádala ho Elizabeth a upřeně ho přitom pozorovala. Hodnotila každý jeho nepatrný pohyb, zaváhání nebo i jenom mrknutí jiným směrem.

„Ano,“ přitakal Emmett, kterého upřený pohled zlatých očí značně znervózňoval.

„Neříkejte Edwardovi, že jste mě viděl,“ požádala ho najednou a zvedla se od stolu. „Slyšela jsem, že slečna Swanová pracuje v Galerii, je to pravda?“ zeptala se Elizabeth ještě před svým odchodem. Po včerejším nepodařeném rozhovoru s Edwardem byla odhodlána promluvit si právě s Isabellou a zahrát na její city. Pokud neměl rozum Edward, musela doufat, že Isabella ho má.

„Počkejte, prosím, vteřinku…,“ zarazil ji Emmett a už si stoupal, aby jí zabránil v odchodu. Elizabeth se na něj upřeně podívala a Emmett polkl tak hlasitě, že to snad musel slyšet každý v kavárně. „Abych vám řekl pravdu, slečna Swanová je pro projekt, na kterém teď děláme, velmi důležitá,“ prohodil a intenzita Elizabethina pohledu trochu polevila. Bylo to to samé, co jí před časem řekl přímo Edward.

„Je tak důležitá, aby mohla ničit život mého syna?“ zeptala se a znovu se posadila ke stolku s dvěma dosud horkými šálky kávy.

„Tedy… víte… Některé věci se teď trochu zkomplikovaly. Pokud by se teď vztah Edwarda a slečny Swanové pokazil, bylo by to mnohem složitější,“ koktal a vysvětloval při tom Emmett. V ten moment měl dojem, že Elizabethin pohled v něm vzbuzuje strach. Nazlátlá barva vypadala nebezpečně, přestože si nedokázal představit, proč by to tak mělo být.

„Znamená to, že na vás slečna Swanová něco ví?“

„Ne, ne tak to není. Opravdu není,“ namítl okamžitě Emmett. „Jak bych vám to jenom vysvětlil…“ Emmett se začínal potit. Bál se, že když řekne Elizabeth celou pravdu, mohlo by se něco pokazit stejně jako ve chvíli, kdy jí nic neřekne. Cítil se trochu v pasti. „Mohl bych vám říct všechny detaily až po skončení tohoto projektu? Prosím vás o to,“ žádal Elizabeth a ta jenom přimhouřila oči. Něco na jeho chování se jí nezdálo. Věděla, že má nějaké tajemství, ale pokud mu nechtěla vyhrožovat, musela se smířit s tím, že z něj odpovědi jenom tak nedostane. Proto přikývla a doufala, že onen projekt co nevidět skončí a ona zase bude mít od Blacků klid.

 

Tou dobou byl už Edward na cestě do kanceláře poté, co vysadil Bellu v Galerii. Ta jakkoliv protestovala nad odvozem, si to nakonec plně vychutnávala. Vztah s Edward se tolik lišil od toho, co zažívala s Jacobem. Proto taky nedokázala odtrhnout pohled od druhé fotky, ze společného focení, kterou s Edwardem měla.

„Je roztomilý,“ zamumlala a prohlížela si jeho zvláštní výraz, který byl kombinací komičnosti a lehké zaraženosti, která tak nějak upozorňovala na absurdnost tehdejší situace.

Bella byla natolik zaměřena na fotku ve svých rukách, že si ani nevšimla Rosalie, která procházela kolem a nemohla si odpustit její kontrolu. Samozřejmě jí neušlo ani to, jak se Bella rozplývá nad společnou fotkou.

„To opravdu musíš dělat takhle dětinské věci i ve svém věku?“ podivovala se, jen co vešla.

Bella se k ní otočila a trochu překvapeně na ni hleděla. Za tu dobu, co pracovala pro Galerii, si už zvykla, že může Rose potkávat na každém kroku, ale stále ji zaráželo, jak často se Rose potlouká po prostorách, které byly vyhrazeny pro dětský koutek. Bylo to, jako by Bellu vyhledávala.

„Představ si, že musím a nic špatného mi na tom nepřijde,“ odvětila jí naprosto klidně. „Pokud ale ty vidíš lásku jako něco, s čím lze kalkulovat… Nedivím se, že ti to přijde dětinské,“ dodala a schovala si společnou fotku do obalu od mobilu.

„Řekněme, že by to tvé chování šlo akceptovat, jelikož se jedná o chození a randění. Docela by mě zajímalo, jak se věci změní, až se jednou vdáš,“ prohodila Rosalie a ušklíbla se, protože si nedokázala svou někdejší kamarádku představit jinak než takhle dětinskou. „Jak tě přijmula Edwardova matka? Má tě ráda?“ vyzvídala, přestože předem znala odpovědět. Po setkání s Elizabeth si byla jistá, že v tomhle směru nemůže Bella vyhrát se svou nevinnou a bezelstnou tvářičkou. Elizabeth proti ní něco měla, a přestože Rose nevěděla, co jí na ní vadí, bylo jí to jedno, protože to něco jí hrálo skvěle do karet.

„Samozřejmě,“ zalhala jí okamžitě Bella – nehodlala na sobě nechat znát ani krapet nejistoty.

„Zajímavé… Vlastně, kdo nemá rád slečnu Swanovou, že?“ zasmála se Rosalie. „Pokaždé když s tebou někdo jedná aspoň trochu hezky, hned předpokládáš, že tě má i rád. Ale co když tě Edward doopravdy nemiluje?“ nadhodila udičku a čekala, jestli se Bella chytne. Ta však nereagovala a Rose musela pokračovat. „On z tebe udělal blbce jenom tím, že tě nechal myslet si, že je gay a také se pokusil využít ředitele Volturiho. Nikdy tě ani nenapadlo, že tě využívá?“ zajímala se dál a čekala, jestli do Belliny mysli zaseje aspoň zrníčko pochybností.

„Proč by mě měl Edward využívat? Není důvod, proč by mě,“ namítla Bella.

„Říkám to jenom proto, že si nemyslím, že má moc důvodu k tomu, aby tě měl rád,“ odvětila Rose, která stále nemohla přijít na to, co se Edwardovi na té nicce před ní, líbí.

„I tak… nezajímá mě, co říkáš.“ Bellina odpověď Rose dost překvapila. Ta holka musela mít nervy z ocele a nezkrotnou sebedůvěru, když věřila v to, že by Edward před ní nic neskrýval.

„Nezajímavá tě to?“ podivila se Rosalie. Byla v pokušení jí říct, proč se Edward k ní nastěhoval, ale musela se velmi ovládat, protože ještě nenastala ta vhodná chvíle, kdy to mělo prasknout. Díky své pozici v Galerii věděla, že se má v nejbližších dnech vrátit do země Bellin otec a ten si jistě na Edwarda pěkně posvítí. Znala Charlieho z jeho občasných pobytů doma a věděla, že ten muž není tak naivní jako jeho dcera a nenechá se jenom tak obelhávat.

„Rosalie?“ oslovila ji najednou Bella a Rose se zarazila – že by přece jenom chtěla vědět pravdu? „Tak moc jsem své kamarádce Rose před dlouhou dobou záviděla. Vždycky jsi byla tak silná a držela ses v tak vysoké vážnosti. Ale člověk, kterým ses stala… Člověkem, který je připravený ublížit ostatním jenom pro své vlastní dobro… Fakt, že už se vůbec o ostatní nezajímáš… Je mi tě líto,“ prohodila Bella a smutně koukala na dlouhonohou blondýnku před sebou, která byla ještě před časem tak trochu jejím vzorem.

„To se mi teď snažíš radit? Ty – která se nedokáže postarat ani o sebe? Ty… Budeš litovat toho, co jsi právě teď řekla!“ zasyčela na ni Rose.

„To není rada. To je má… to je pravda. Jestli se budeš takhle dál chovat, nikdo kolem tebe nezůstane,“ upozornila ji Bella a nechala naštvanou Rosalii odejít. Od té prokleté svatby Rosaliinu společnost nevyhledávala, ale od doby, co se s Edwardem pustila do projektu Vytvoření ženy, se jí dokázala postavit a neshodit při tom sebe samu, za což byla neskutečně ráda.

 

Emmett se do kanceláře vrátil se zpožděním a Edward na něj už čekal. „Kam jsi šel tak brzy ráno?“ zajímal se a Emmett si hned na to vzpomněl na slova, která pronesla Elizabeth - Neříkejte Edwardovi, že jste mě viděl.

„Ale, jenom mi nebylo dobře,“ odmávl to Emmett a Edward k němu zvedl pohled od skic. Podezříval ho z toho, že něco tají, protože tohle byla jenom obyčejná výmluva, ale dokázat to nemohl. „Každopádně – zvažoval jsem ty předběžné plány, ale pořád si nejsem jistý, proč je Aro Volturi tak fixovaný na dům profesora Swana,“ vrtěl Emmett hlavou.

„Ten dům je o detailech, které jsou postavené uvnitř,“ prohodil Edward a dál se věnoval skicování.

„Co to znamená?“ podivil se Emmett.

„Co? Já jenom… říkám, jaký bude náš návrh,“ dodal po krátkém zaváhání Edward. Nemínil v téhle situaci odkrývat Emmettovi fakt, že přišel na tajemství domu. Stále tak nějak netušil, jak s tím naložit. Důležité však pro něj bylo, aby svými dalšími činy neublížil ještě víc Belle. Tušil, že se jednou bude muset dozvědět pravdu, ale hodlal škody stáhnout na minimum.

„Dal jsi tedy dohromady nějaký návrh?“ zajímal se dál Emmett a snažil se Edwardovi nahlédnout pod ruku.

„Časem to zjistíš,“ ujistil ho Edward a vyměnil tužku ve své ruce za pastelku.

„A kdy to bude? Lhůta pro odevzdání se rychle blíží…“ Emmettův hlas byl podrážděný a nelíbilo se mu, že neví, jakým směrem se bude jejich práce ubírat. Neznal představu, kterou Edward má pro návrh a nemohl mu tak vůbec pomoct. „Samozřejmě chápu, že máš pravděpodobně v hlavě chaos,“ podotkl, když se rozhlédl po Edwardově stole, kde se válelo nezvyklé množství rozkreslených papírů, pastelek, tužek a několik časopisů a knih. „Tohle je poprvé, kdy vidím tvůj stůl v takovém nepořádku. Nezačínáš se náhodou podobat slečně Swanové?“ rýpl si a Edward se na něj podmračeně podíval. V zápalu práce nesledoval to, že na stole vznikl podobný chaos – měl na něm vše, co aktuálně potřeboval.

„Co tě to napadá?“ podivoval se Edward.

„Jenom jsem si vzpomněl, v jakém nepořádku byl její dům, když jsme tam poprvé přišli… Ačkoliv… Víš, co se týká Belly. Měl bys ji nějak šikovně upravit osobnost, aby se zamlouvala tvé matce. Mám takový dojem, že s tím asi hodně zápasíš a pokud by ty dvě byly za dobře, určitě by se ti pracovala líp,“ domlouval mu a v mysli se mu zjevil obraz, jak Edward učí slečnu Swanovou vařit a uklízet. Bohužel nemohl být s řešením problému víc vzdálen pravdě, než ve skutečnosti byl.

 

O něco později toho dne byl Billy s Jacobem na cestě do Galerie, kde si měli vyzvednu podklady konkretizující návrh projektu.

„Od tvé sekretářky jsem se dozvěděl, že poslední týden pracuješ každý den dlouho do noci,“ poznamenal Billy a zněl přitom výjimečně spokojeně. Málokdy ho dokázal Jacob mile překvapit, ale to, jak se tentokrát zabral do projektu se mu vážně líbilo.

„Ano, no...,“ přitakal Jake myšlenkami úplně jinde. Zamyšleně pozoroval ulice Seattlu, kterými se jejich auto ubíralo a zvažoval, co bude ještě potřeba podniknout. Edward Cullen pro něj nebyl lehkým soupeřem, ale nehodlal se vzdát. Navíc musel přijít na způsob, jak by měl získat Bellu zpátky. Od chvíle, kdy se změnila, pro něj byla neuvěřitelně atraktivní. Nedokázal na ni přestat myslet a o to víc ho rozčiloval vztah, který s ní Edward měl.

„Konečně se chováš zodpovědně. Stála za tou změnou slečna Swanová?“ zajímal se dál a jen co řekl její jméno, přitáhl Jacobovu pozornost. „Za každým úspěšným mužem stojí dobrá žena – na to nezapomeň,“ připomínal mu, když si všiml jeho pohledu. „Jak to vlastně se slečnou Swanovou jde? Její otec se už rozhodl s datem svého návratu. Pojedu ho vyzvednou na letiště a ty bys měl jet se mnou.“

„Dobře,“ přitakal Jake. „Vypadá to, že to teď bude docela zábavné,“ zamumlal si potom jenom pro sebe a opět se zadíval z okna. Příjezd Charlieho Swana jistě zamíchá s aktuální situací. Minimálně nezůstane Edward bydlet u Belly – což Jacob považoval za malé vítězství. Potom už bude stačit před Charliem nějak naznačit, jaké byly Edwardovy úmysly a bude jednoduché, se Edwarda jednou pro vždy zbavit.

 

Nejenom Billy s Jacobem byli na cestě do Galerie. I Edward musel odložit rozdělanou práci, aby se tam vypravil a vyzvedl si všechny potřebné dokumenty. Navíc to vzal trochu jako výmluvu k tomu, aby navštívil i Bellu, kterou zastihl sedět na jedné z dětských židliček, jak v rukou drží telefon a mumlá si: „Zavolej mi… Zavolej mi, Edwarde… Zavolej mi… Prosím, zavolej mi… Posílám ti telepatickou zprávu.“

Už jak se tak Edward blížil chodbou a slyšel její šeptaná slova, musel se usmát. Ta holka byla opravdu číslo. Navíc u něj dokázala vyvolat opravdu upřímný úsměv, což se nepovedlo hned tak někomu. A neustále testovala jeho odhodlání, trpělivost a v neposlední řadě i kreativitu, jelikož musel neustále přemýšlet nad tím, proč určité věci dělá tak, jak je dělá. Například právě v tuhle chvíli – proč mu vlastně sama nezavolá, když s ním chce mluvit?

Edward vešel do dětského koutku, ale Bella byla tak ponořena do hypnotizování mobilu ve svých rukách, že si ho vůbec nevšimla přijít. Díky upíří podstatě se mu tiše podařilo dostat na židličku několik metrů od Belly.

Až ten nepatrný pohyb v zorném úhlu přivolal Bellinu pozornost, takže zvedla hlavu a zahleděla se na Edwarda. Ten na ni zamával a usmál se. Bella zmateně přimhouřila oči a následně si je i protřela, protože měla dojem, že už začíná halucinovat. Tak moc si přála, aby jí Edward zavolal a jenom jí řekl, že na ni myslí, až si přivolala halucinaci v jeho podobě.

„Co se to děje? To už vidím dokonce přízraky?“ podivovala se. Když však ani protření očí nepomohlo, uznala, že tam před ní sedí skutečný Edward. „Přišel jsi, protože jsem ti chyběla?“ zeptala se s nadějí.

„Připadá ti, že mám tolik volného času, abych sem chodil jenom tak?“ namítl okamžitě Edward a trochu tím zkazil všechnu tu radost, kterou Bella měla, protože ho viděla. Následně jí však vysvětlil, proč tu zrovna teď je a požádal ji o doprovod – což Bella udělala s největší radostí, protože to znamenalo několik dalších minut nebo dokonce desítek minut v Edwardově společnosti.

Společně tedy vyrazili z dětského koutku a zamířili si to do haly, kde byly speciálně umístěny stoly, na kterých ležely podklady. Celou dobu si spolu povídali o všem možném a Edward vzpomínal na všemožné vtipy, které se svůj poměrně krátký život slyšel. „… a on říká – Byl jsem pohřbený za živa?“  dodal a Bella se začala smát.

Ani její veselý smích však nezabránil Edwardovi v tom, aby zaznamenal přítomnost Blackových. A očividně nebyl jediný, kdo si svého protivníka všiml.

„Proč jsou ti dva spolu?“ zeptal se Billy Jacoba, když si všiml, jak se Edward vede s Bellou zavěšenou mu kolem ruky. Do téhle chvíle měl dobrou náladu a pocit, že jeho syn dělá opravdu všechno dobře, ale teď – když viděl dceru Charlieho Swana po boku syna svého bývalého přítele – začínal znovu zuřit. Vlk v něm se začínal chvět nedočkavostí vyskočit a něco tomu mladému Cullenovi předvést.

„Neboj se. Všechno, co se týká Belly mám pod kontrolou,“ uklidňoval ho Jacob.

„Věřím ti, takže se opovaž mě zklamat,“ zabručel Billy.

„Když mluvíš o zklamání, tak jediný, kdo bude zklamaný, bude Edward Cullen,“ pronesl Jake rozhodně. S tímhle člověkem nehodlal prohrát. Ve chvíli, kdy si myslel, že hraje Edward fér, byl ochoten ustoupit, ale poté, co se dozvěděl o jeho promyšleném plánu, zapojil se do soutěže s o to větší razancí.

Billy pouze přikývl, aby Jake věděl, že jeho slova vzal na vědomí a potom se už zahleděl ke schodišti, odkud se k nim blížil Aro Volturi i se slečnou Halleovou.

„Á, pane Volturi. Máte se dobře?“ zajímal se Billy přátelským tónem, jen co se srovnala jejich výšková úroveň a Aro stanul přímo před Billim a jeho synem.

„Co vás sem přivádí?“ zeptal se poněkud zmateně Aro.

„Přestože nepotřebujeme nějaká předběžná hodnocení, tak jsme si nemohli nechat ujít zahajovací akci, kterou kvůli soutěži pořádáte,“ odvětil Billy a Aro až teď zaregistroval, že je hala plná architektů a projektantů, které znal z Noci Architektů. Nebyli to pouze obyčejní návštěvníci, jak se prve domníval. Aro byl natolik zabrán do plánování další výstavy, že mu dnešní akce úplně unikla.

„Chápu. Děkuji, že jste přišli,“ přitakal, když se vzpamatoval.

„Netřeba mi děkovat… Nicméně mě zajímalo, zda jste byl informován o novinkách ohledně profesora Swana. Vzhledem k vztahu, který mezi sebou mají jeho dcera a můj syn, jsem ho požádal, aby se vrátil co nejdříve. K velkému překvapení se však rozhodl vrátit opravdu rychle a je to ještě dřív, než jsem si původně myslel,“ rozpovídal se Billy a Arův pohled se trochu zamračil. Billiho slova mu nedávala úplný smysl. Znal Bellu moc dobře na to, aby věděl, že s Jacobem nic nemá, takže netušil, o jakém vztahu to Billy Black hovoří.

„Slyšel jsem,“ odvětil Aro.

„Abych se ale vrátil k práci – je mi jasné, že předběžné přípravy jsou důležité, ale doufám, že nakonec vyhraje práce, která byla vyprojektována srdcem. To však záleží na porotcích, že ano?“ vrátil se Billy k původnímu tématu. Arovi se však tenhle jeho vtíravý tón, který Billy nasadil, vůbec nezamlouval.

„Váš zájem zachází moc daleko,“ krotil tedy Billiho. „Teď se musím vrátit zpět k práci, takže na shledanou,“ ukončil Aro rozhovor a vydal se do nitra Galerie.

„Stejně je ve své pozici jenom díky svému strýci. Nebýt Marcuse, ani by si neškrtl,“ zabrblal Billy podrážděně. „Když všechno půjde, jak má, tak už dlouho na svém místě nezůstane.“ Billy už plánoval, jak se Ara v nejbližší době zbaví – ono stejně bude stačit zatahat za pár nitek, kterými je celý Seattle protkaný, a nakonec Aro padne. Nikdo v celém městě neměl odvahu, aby se Billy Blackovi postavil a Aro nebude prvním. S tou myšlenkou se vzdálil, aby si došel pro věci, které zde Arovi lidé přichystali.

„Vypadá to, že tentokrát vyhrajete,“ přitočila se k Jacobovi v tu chvíli i Rosalie, která setrvala na místě i přesto, že Aro už dávno zmizel. „Tím speciálním porotce, o kterém jsem ti říkala, bude profesor Swan – Bellin otec. A co myslíš, že by říkal na to, kdyby zjistil, že někdo využíval jeho dceru, jenom aby soutěž vyhrál?“ zeptala se a Jacob jenom zamyšleně přikývl.

Věděl, že přítomnost Charlie Swana bude pro něj velmi důležitá, ale netušil, jak moc. Pokud bude součástí hodnotící komise, bude Edwardův pád o to tvrdší.

 

Ani slovíčko z probíhajících rozhovorů Edwardovi neuniklo ani přesto, že se věnoval Belle. Děkoval svým upířím schopnostem, díky kterým dokázal rozdělit svou pozornost a plně tak komunikovat s Bellou a zároveň poslouchat rozhovory ostatních.

„Musíš se hned vrátit?“ zeptala se smutně Bella, když se měl Edward k odchodu zpět do kanceláře. „Samozřejmě, všichni na tebe asi čekají…,“ dodala, když společně vyšli před budovu. Bella však nebyla jediná, komu se nechtělo, loučit, proto taky Edward zamířil do malého parku kousek od Galerie.

Drželi se za ruce a procházeli se bezmála deset minut, než Edwarda přemohl pocit zodpovědnosti a chtěl vyrazit do kanceláře.

„Stejně se uvidíme za pár hodin doma. Jdi, než tě budu chtít držet ještě víc,“ prohlásila Bella.

„Tak se na mě dobře podívej, aby ti to na tu dobu stačilo,“ odvětil hned Edward.

„Proč jsi takový?“ zeptala se Bella, když si všimla Edwardova skleslého výrazu, který vůbec neodpovídal žertovnému tónu, který se snažil použít. „Zníš jako někdo, kdo se chystá někam odjet. Někam hodně daleko,“ zajímala se a Edward opět nestačil zírat, jak moc je Bella v některých věcech vnímavá. Pokud má být Charlie Swan porotcem v soutěži, je jenom dobře, že nakonec vypracoval něco trochu jiného, než prve plánoval. Ale nehodlal Belle říct, s čím si dělá starosti.

„Nemyslím si, že dneska dorazím domů. Máme toho ještě moc na práci,“ dodal na vysvětlení.

„Opravdu?“ zeptala se pochybovačně. „Neznamená to, že se chystáš odjet ze Seattlu a já tak za tebou nebudu moct přijít, když mi budeš chybět?“ dožadovala se upřímné odpovědi a Edward se na ni usmál. Byla pravda, že potřeboval na lov, ale to dokázal zařídit během krátké doby a ze Seattlu se nemusel vzdalovat ani moc daleko. Co se však týkalo Charlieho Swana – obával se, že pokud se Bellin táta dozví pravdu, donutí svou dceru k tomu, aby se s ním rozešla a pokud si na pomoc přizve i Blackovi, bude muset město skutečně opustit.

Tyhle chmurné myšlenky v Bellině přítomnosti se Edwardovi vůbec nezamlouvaly.

„Budu velmi zaměstnaný,“ namítl.

„Copak budeš zaměstnaný natolik, aby sis na mě nenašel ani vteřinku?“ vyzvídala a Edward v ten okamžik neodolal své touze pohladit ji po tváři. Tak moc ji miloval, až ho to občas bolelo. Lehce se prsty dotkl její tváře a cítil její hřejivou pokožku i to, jak se Bella víc přitiskla k jeho prstům. Opatrně, jako by před ním stála porcelánová panenka jí přejel po obličeji a prsty si našly cestu až do vlasů, které jí lehce pocuchal. „Hej! Rozcucháš mi vlasy!“ okřikla ho Bella v žertovném tónu a Edward ruku stáhl. Během okamžiku se k ní naklonil pro rychlou pusu a pak už odcházel k zaparkovanému autu. „Jak může jenom tak odejít?“ mumlala si pro sebe Bella a tiskla si konečky prstů ke rtům. Ta pusa byla jako dotek motýlích křídel – tak rychlá, a tak letmá, že měla dojem, jako by se vůbec nestala.

„Hej, Isabello Swanová!“ křikla na ni najednou Edward. „Jestli se ti oči zatoulají, protože nejsem u tebe, jsi mrtvá!“ upozornil ji s širokým úsměvem na tváři a Bella se na něj zamračila. To u Edwarda vyvolalo ještě širší úsměv, ale nemohl si ho pořádně vychutnat, protože musel do práce.

„To čeká, že se budu dívat po jiných?“ začala si pro sebe opět mumlal Bella. „A Hej, Isabello Swanová? Co to mělo znamenat? To už opravdu zahodil všechno své zdvořilé chování? Ikdyž… představa, že by řekl umřeš ve zdvořilé formě - to by bylo hodně divné.“

 

Jen co se Edward rozloučil s Bellou, zamířil si to rovnou do kanceláře, kde na něj netrpělivě čekal Emmett.

„Šlo to dobře?“ zajímal se v okamžiku, kdy Edward vkročil do dveří.

„Ano,“ přitakal Edward a podával Emmettovi obálku, kterou si v Galerii vyzvedl. Emmett obálku rovnou otevřel a vyndal z ní dokument - Galerie výtvarného umění – Počáteční hodnocení kandidáta.

„Takže – odteď začíná ten skutečný boj?“ vyzvídal a prohlížel si hodnoty, které je kvalifikovaly v soutěži.

„Ano. A odteď se musíme opravdu velmi soustředit,“ přikývl Edward.

V ten samý okamžik se vrátil do kanceláře Garrett a netvářil se vůbec nadšeně. V rukou držel další obálku a na ní Edward zahlédl razítko městského soudu. Když obálku, která byla adresována jeho osobě otevřel, zjistil, že se v ní nachází oficiální výpověď z nájmu.

„Co je to?“ zeptal se Emmett, když odtrhl zrak od hodnocení z Galerie a zaznamenal Edwardův podmračený výraz, se kterým zkoumal papír.

„Co budeme dělat?“ strachoval se Garrett, který naopak Edwardovi viděl přes rameno.

„Coby – přestěhujeme se. Už jsem našel náhradní prostory, pouze jsem čekal na to, až to bude oficiální,“ pokrčil Edward rameny a dopis ze soudu opět složil a vložil do obálky. „Začněte balit. Ještě dneska večer musí být všechny věci v nových prostorách, abychom se mohli soustředit jenom na práci,“ pobídl je a zamířil k sobě do kanceláře, aby si udělal pořádky se svými věcmi.

 

Edward

Z přestěhování kanceláře jsem nebyl nijak nadšený a už vůbec ne teď, když jsme museli připravit projekt tak velký a náročný, jako je návrh Galerie. Ten návrh měl zaujmout všechny kolemjdoucí a zvát je na návštěvu – a ne jednu, ale rovnou opětovně. Lidé v ní měli najít pokaždé něco, co je zaujalo. Ne jenom místnost a pár bílými stěnami, na kterých visí obrazy anebo nějaké skulptury. Nakonec se však nedalo nic dělat a pěkně za pochodu jsme museli nahradit naši komfortní kancelář s několika místnosti za jednu malou, kam jsme se jenom tak-tak vešli.

„Co je to s vámi všemi?“ zeptal jsem se, když jsem se vracel s další krabicí a našel Emmetta s Garrettem postávat uprostřed hromady krabic s kancelářskými věcmi. Vypadali bezradně. „Nepamatujete si, že jsme začínali v kanceláři, která byla menší než kumbál?“ namítl jsem, když jsem si jejich pohledy vyložil.

„To je pravda, tohle je lepší,“ přitakal Emmett. „Jenom jsme asi tak nějak předpokládali, že už jenom porosteme a nebudeme se vracet nazpět,“ dodal vzápětí a Garrett přikyvoval.

„V životě jsou chvíle, kdy člověk musí udělat krok zpět, aby se následně pohnul dopředu,“ namítl jsem a pevně jsem věřil v to, že má slova jsou pravdivá. Nechtělo se mi v téhle malé kanceláři setrvávat moc dlouho, ale zároveň jsem se nechtěl vzdát své kariéry coby architekta. Alespoň pro následujících pár let. Jak jsem znal z otcova života, čeká i mě za nějakou dobu chvíle, kdy budu fingovat vlastní smrt a budu se muset přestěhovat a hrát si třeba na svého syna nebo tak nějak.

„Co kdybych vás pozval na večeři, ať tuhle ponurou náladu trochu vylepšíme?“ navrhl jsem.

„Nemusíš nás zvát na večeři. Prostě doděláme projekty, na kterých jsme pracovali a zase se přestěhujeme do hezčí kanceláře,“ namítl okamžitě Garrett a dal se do vyklízení donesených krabic.

„Máš snad dojem, že nemám na to, abych vás pozval na večeři?“ podivil jsem se, ale Garrett jenom mávl rukou. „Tak raději nemel nesmysly a pěkně rozbaluj, ať už zítra můžeme opět pracovat,“ pokáral jsem ho.

„Pravda, prošel sis hodně věcmi. Muselo to pro tebe být těžké sehnat i takovéto místo,“ přitakal Emmett a popadl další krabici.

„Je to jenom dočasné řešení. Vyhrajeme projekt pro Galerii a věci se hned zlepší,“ ujišťoval jsem je.

„Hej, čím víc se na tohle místo dívám, tím je hezčí, nemyslíš?“ pokusil se Emmett a pozvednutí nálady, jakkoliv si nemyslím, že zrovna jeho slova byla ta pravá pro tuhle chvíli. Nic na téhle malé kanceláři nebylo hezké. „Musíš žít na takovémto malém místě, aby sis skutečně uvědomil, jaký je život. Není to pravda? Víš, čas od času je potřeba do jiných lidí narazit rameny…“

„Hodláš přestěhovat zbytek věcí mluvením?“ skočil jsem mu do řeči, když mi to jeho filozofování začínalo vadit. Obvykle jsem podobné řeči s hlubším významem miloval a nejednou jsem je použil i na Bellu, ale teď… Byl jsem podrážděný – to přiznávám, a na podobné nesmysly jsem neměl náladu.

„Nemohl bych?“ zachechtal se Emmett a než jsem stačil něco namítnout, protáhl se kolem mě dveřmi a vyrazil pro další krabice.

 

Někdy kolem deváté večer jsme měli všechny krabice nanošené v kanceláři. Dokonce byla už většina i vybalena, ale spousta věcí si ještě nenašla to správné místo. Proto to taky v kanceláři vypadalo jako po výbuchu bomby. Emmett s Garrettem pospávali na svých židlích a vypadali značně unaveně, přestože krabice, které jsme nosili, nebyly nijak těžké. Demetriho a Jane jsem kvůli malému prostoru požádal o trpělivost a o to, aby nějakou dobu pracovali v domu, než se mi podaří sehnat vhodnější prostor.

Kolem půl desáté, kdy jsem jenom tak seděl u svého stolu a rozhlížel se kolem, mi zazvonil telefon. Rychle jsem hovor přijal, aby zvonění neprobudilo ani jednoho z mých spících zaměstnanců.

 Volala mi Bella. Což mi okamžitě zvedlo náladu.

Tedy, přemýšlela jsem… Nebylo by fajn, kdybych zítra za vámi dorazila do kanceláře i s nějakým tím obědem?“ zajímala se a zněla nadšeně z toho, že ji něco podobného napadlo. Já ji však musel zarazit. Bella věděla o tom, že mám nějaké problémy s kancelářskými prostory, ale ještě jsem jí neřekl, jak moc vážné to bylo a kdo v tom měl prsty. A taky jsem jí nechtěl ukazovat tohle místo před tím, než tu bude uklizeno.

„To nemusíš dělat,“ namítl jsem. Navíc jsem tím odmítnutím chránil i Emmetta a Garretta od případné otravy jídlem – znal jsem Belliny kulinářské schopnosti. „Je to otázka jenom několika dnů,“ dodal jsem vzápětí na vysvětlenou.

„Copak to nemůžu přijít, abych povzbudila tebe a taky tvoje kolegy? Nebo bych měla přijít jenom proto, že mi chybíš?“ zajímala se a tím mě trochu podpichovala. Nejednou se mě snažila vystrnadit z jejího domu s tím, že se budeme vídat tak jednou za měsíc kvůli naší pracovní vytíženost a teď tohle – nevidíme se sotva jeden den a už se jí stýská… Na druhou stranu to bylo velmi milé.

„Když nepřijdeš, bude to lepší povzbuzení,“ trval jsem si na svém.

„Uh… proč?“ zamumlala Bella do telefonu a jejím hlasem jako by se mihla i bolest – což jsem nechtěl.

„Když uvidím tvoji tvář… nemyslím si, že budu schopný pracovat. Když uvidím tvoji tvář, budu chtít zůstat s tebou. A když zůstanu s tebou, nebudu tě chtít nechat odejít…,“ objasňoval jsem jí nastalou situaci a uvědomoval si, že je to pravda. Bella mě sice rozptylovala, ale bylo to velmi příjemné a já se díky ní nerad vracel k práci a nějak ji při tom přehlížel.

„Ach… Edwarde… To mě máš rád tak moc?“ zajímala se a tentokrát zněla nadšeně. V tu chvíli jsem měl pocit, jako bych ji viděl před sebou – ten její úsměv a rudnoucí tváře… Vypadala dokonale. „Dobře tedy, ale musíš to dohonit sněním o mě, když budeš spát, dobře?“ ujišťovala se a byla roztomilá. Copak to šlo, abych se někoho takového jenom tak dobrovolně vzdal?

„Ani nepřemýšlej nad tím, že bys vstoupila do mých snů. Když pracuji… čtyři slabiky tvého jména „Isabella“ … a tvoje tvář… V tu chvíli si to musím vymazat z paměti,“ namítl jsem.

„Páni… Nezacházíš v tom trochu daleko, Edwarde?“ zajímala se trochu dotčeně.

„Ale,“ rozhodl jsem se bránit, „vyleptám si tě do svého srdce,“ ujistil jsem ji. Stejně tam už byla, takže to nebyl velký problém.

„Tak dobře, s tím se smířím,“ zachichotala se do telefonu. „Teď tedy tvrdě pracuj, abys měl brzy hotovo,“ pobízela mě a s přáním úspěšného pracovního dne se se mnou rozloučila. Já odložil telefon na stůl a v krabici, se všemi tubusy jsem našel ten jeden černý a zašlý, který jsem našel v dílně Belliny mámy. Využil jsem okamžiku, kdy Garrett s Emmettem spali a znovu se dal do zkoumání práce pana Swana. Věděl jsem, že bych neměl přebírat detaily, které použil ve svém návrhu – to by pro něj bylo velmi podezřelé, ale hlavní prvky jeho návrhu bych mohl využít i ve své koncepci, na které jsem právě pracoval. Proto jsem se taky dal do zkoumání jeho projektu. 

 

Další den jsem nechal rozlámaného Emmetta i Garretta v kanceláři v klidu se nasnídat a vyrazil jsem k Belle domů. Bylo devět pryč a byl jsem si víc než jistý, že Bella už bude v Galerii. Potřeboval jsem se převléknout do čistého oblečení a ještě omrknout sklep – Bella mě předtím neustále vyrušovala a já se tedy nemohl soustředit na to, co jsem potřeboval.

„… co se týká toho otřesu-odolného sklad, o které jsem vás požádal – kdy ho budete schopni opatřit?“ zajímal jsem se, když jsem volal na číslo, které mi Emmett obstaral. „Opravdu? To zní skvěle… Dobrá, jsme domluveni… Děkuji, na shledanou,“ rozloučil jsem se s tím mužem a chystal se opět vyrazit do kanceláře, kde jsem přece jenom dokreslil svůj návrh.

„Je to kompletní?“ zajímal se Emmett, když jsem mu podával několik skic.

„Tak se podívej,“ pobídl jsem ho se skvělou náladou.

„To znamená, že jsme hotoví?“ vyzvídal Garrett.

„Hotoví? To je kravina. Opravdová práce teď začíná, ty mizero. Strávil jsi prací jenom jednu noc,“ obořil se na něj okamžitě Emmett a vůbec si nedával pozor na svůj nevybíravý slovník. Jenom jsem nad jeho vyjadřováním zavrtěl hlavou.

„Mám dojem, jako by to byly stovky let, od té doby, co jsem naposledy viděl Kate,“ povzdech si z ničeho nic Garrett a jeho veselost byla ta-tam.

„Myslím, že někdo jiný se cítí pravděpodobně podobně,“ podotkl Emmett a já se na něj trochu zamračil. „Docela jsem se bavil nad tím, jak jste si včera vy dva šeptali lásku,“ dodal a významně se na mě podíval. Nechápal jsem, jak jsem si nemohl všimnout, že je vzhůru a celý můj rozhovor s Bellou poslouchá.

„Neřeš to… Jdu na chvíli ven, dobře?“ prohlásil jsem s pohledem na hodinky. Blížila se druhá odpoledne a do půl hodiny měli dorazit nějací dělníci z té sklářské firmy, která mi měla obstarat sklo do podlahy.

 

Vypravěč

„S takovým povzdechem… rozdělíte zemi na půl,“ prohlásil Aro, když vešel v Galerii do prostor budoucího dětského koutku a spatřil tam Bellu, jak se tam prochází po takřka hotovém prostoru a pouze přemisťuje některé kousky nábytku a ostatních doplňků, mezi které patřilo pár dětských knížek, kostky a podobně.

Bella k němu překvapeně vzhlédla.

„Pane řediteli,“ usmála se na něj, jak jenom jí to aktuální nálada dovolovala. Připadala si totiž jako tělo bez duše a to se s Edwardem neviděli pouhé dva dny. Mluvili spolu po telefonu, to ano, ale… nebylo to stejné, jako když se na něj mohla dívat a užívat si jeho úsměv nebo dokonce i zamračení, když se mu něco nelíbilo. Navíc musela stále myslet na to, že ho stejně bude muset zanedlouho odstěhovat pryč, protože se domů měl vrátit její otec.

„Děje se něco?“ zeptal se Aro, když došel blíž a zkoumavě si Bellu prohlížel.

„Ani sama nevím,“ pokrčila Bella rameny a přeskládala hromadu dětský knížek do jiného pořadí – tentokrát podle barev… Stejně se ale dalo předpokládat, že to udělá ještě nejméně třikrát a pokaždé s jiným záměrem, ať už to bude podle abecedy nebo podle tématu anebo si najde ještě jiný způsob jak je seřadit.

„Vypadá to, že vaše práce tady jde dobře,“ poznamenal Aro, když se rozhlédl kolem dokola. Celý prostor tak nějak vypovídal o tom, že Bella je stále duší tak trochu dítě. Všechny ty barvy kolem dokola, motivy kostek všech možných tvarů, květiny… Bylo toho nespočet, ale všechno to mezi sebou v podivném způsobu ladilo a vytvářelo to přesný obraz toho, co si Aro celou dobu představoval. Postupně zde vznikalo místo, které bude rozvíjet dětské mysli, a děti se sem budou rády vracet.

„Postupně se blížím ke konci,“ přitakala Bella a rozhlédla se po prostoru stejně jako Aro. „Každopádně dneska nejsem asi nejlepším společníkem. Edward… kvůli těm předběžným jednáním o vašem projektu pracuje ve dne i v noci,“ postěžovala si a v tu chvíli byla na okamžik vděčná za to, že Edward není jenom pouhý člověk, který by si mohl přepracováním nějak uškodit. Ale ani tak se jí to nelíbilo. Edward byl do toho projektu ponořen až po poslední vlas na hlavě a úplně jím žil.

„Je dobré slyšet to, co jste právě řekla. Opravdu si však myslíte, že je to tak hrozné?“ zajímal se Aro a čekal na Bellinu odpověď. Ta jenom přikývla. „Dobrá tedy. Vypadá to, že kvůli mně se z vás a Edwarda stali… hmm – tragicky oddělení milenci?“ zeptal se a Bella se nad jeho pojmenováním zachichotala. „Jak bych to tedy odčinil? Měl bych vytvořit nějakou fiktivní situaci, kvůli které by sem musel přijít?“

„To byste opravdu udělal?“ podivovala se Bella, kterou dobrosrdečnost jejího zaměstnavatele nepřestávala překvapovat. Rosalie stále tvrdila, že Bella patří k posledním naivním lidem v tomhle věku, ale Bella se každým dnem ujišťovala o tom, že není poslední. Aro byl přece jenom o pár let starší než ona a stále působil tak nevinně jako ona.

„Mohl bych říct, že jste se třeba ošklivě zranila při práci,“ navrhl a Bella se opět zasmála.

„Zajít tak daleko, že byste pro moje dobro lhal… Vaše laskavost mi vhání slzy do očí, pane řediteli,“ prohodila Bella dojatě.

„Mám vám dát kapesník?“ zeptal se Aro a Bellu jeho otázka zarazila.

„Co?“ podivila se.

„Moje žerty… nikdy nemají dobrou odezvu,“ povzdechl si Aro a Bella se začala smát. V prvním momentě si myslela, že to Aro myslel s kapesníkem vážně a jenom špatně pochopil její nadnesená slova. Až teď jí došlo, že pokračoval v tom stejném duchu. „To je správně, Bello,“ usmál se na ni Aro. „Smějte se!“ pobízel ji. „Vypadáte krásně, když se smějete. Váš smích bude skvěle působit i na Edwarda.“

„Děkuji vám,“ zamumlala Bella už s jemným úsměvem na tváři. „Jednou mi někdo řekl, že v časech jako jsou tyhle, je všechno, co potřebuji říct – děkuji. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že jste jako nastrčený táta. Zaujímáte velké místo v mém životě, i když se známe jenom tak krátce,“ vysvětlovala Arovi a jeho těšilo, že ho dívka před ním vnímá jako tak blízkou osobu.

„Už jste slyšela ty novinky o vašem otci?“ zeptal se proto, když už Bella narazila na tohle téma.

„Ano. Má se co nevidět vrátit,“ přitakala a vůbec ji ta myšlenka netěšila. Otcova odtažitost a snad i nenávist, která ji provázela už od dětství, nebylo zrovna to, co by v tuhle chvíli potřebovala. Teď tak moc toužila po někom, komu by se mohla stulit do náručí a vyplakat se mu v něm. Jenže Charlie Swan nebyl tou pravou osobou, která by něčeho podobného byla schopná.

„Mohl bych se vás zeptat na důvod jeho náhlého návratu?“ dotázal se Aro. On sám samozřejmě vítal profesorův návrat s radostí – hlavně proto, že přislíbil i účast v porotcování soutěže, ale i tak byl překvapen, že přijede o tak dlouho dopředu.

„Nepamatuju si chvíli, kdy by mi v minulosti táta vysvětlil důvody svého chování. Když odjížděl nebo když se vracel zpátky…“ Bella si jenom povzdechla. Bylo pro ni těžké jako pro dítě, když běžela za svým otcem do pokoje a on tam nebyl. Za začátku pokaždé plakala, protože si myslela, že ji opustil stejně jako maminka, ale když se to stalo po čtvrté, dokázala se už opanovat, přestože každý otcův neohlášený odjezd svíral její srdce jako železná pěst.

Charlie Swan byl pro svou dceru tak trochu jako skřítek. Občas jste ho sice zahlédli, ale bylo to jenom na krátký okamžik – tak krátký, že jste poté pochybovali, jestli jste ho vůbec viděli. Ale Bella si na to po čase zvykla a přítomnost svého otce nevyhledávala. 

 

O něco později v Bellině domě už Edward navigoval čtyři dělníky, kteří stěhovali skleněnou tabuli na své místo. Díky tomu, že se jednalo o pochůzí sklo, bylo tedy speciálně upraveno a samozřejmě to mělo vliv i na jeho tíhu. Čtverec o rozměrech bezmála metr a půl na metr a půl byl pro čtyři chlapy opravdu těžký.

Edward to jejich hekání poslouchal s nelibostí, ale těžko by jim vysvětloval, že by sám podobný čtverec unesl bez nejmenšího problému, i když je to zaměstnává všechny čtyři.

„Trochu doleva,“ upozornil dělníky a navigoval je pěkně ze suterénu.

„Dej ty ruce pryč,“ zamumlal jeden z dělníku na druhého.

„Teď trochu doprava,“ prohodil Edward a sledoval, jak sklo postupně zakrývá prostor nad dílnou. Už se nemohl dočkat, až to Belle ukáže. Doufal, že jí tímhle překvapením udělá velkou radost.

„Tak… dobrý,“ promluvil další z dělníků, když se okraje skla usadily na rám, který byl v podlaze speciálně vytvořen. „Je to tak, jak jste si přál?“ zeptal se a naprosto ignoroval fakt, že Edward by ho už přes to sklo neměl vůbec slyšet. Edward na něj ukázal zvednutý palec a potom vyšel ze suterénu.

„Myslím, že to bude perfektní,“ poznamenal a byl nadmíru spokojený s tím, jak se mu podařilo tuhle rekonstrukci ututlat.

„Dobrá. V tom případě myslím, že je to všechno,“ odvětil dělník. „Tady mi jenom podepište papír o převzetí a montáži dílce a budeme moct odejít,“ dodal a z náprsní kapsy u monterek vyndal zmačkané lejstro, které hned Edwardovi podal.

Edwarda trochu překvapilo, jak laxně se ten dělník chová k úředním dokumentům, ale nakonec ho přece jenom podepsal, protože se chtěl všech mužů co nejdříve zbavit, aby mohl obývák uklidit a naaranžovat.

„Děkuji vám,“ prohodil ještě směrem k dělníkům, když jejich vedoucímu vrátil podepsaný papír a přiložil k němu ještě desetidolarovku. Nebylo to zrovna moc, ale aby si každý dali jedno pivo, to stačilo.

„To byla dneska poslední zakázka?“ zeptal se na odchodu jeden z dělníků svého vedoucího.

„Ano, ano,“ přitakal mu roztržitě a už zvažoval, že by s kolegy skutečně na jedno vyrazit mohl.

Edward se po jejich odchodu dal do generálního úklidu. Dělníci byli v pracovním, takže neřešili nějaké přezouvání uvnitř domu, takže se musel dát i do umytí podlahy. Následně přes sklo natáhl obyčejný koberec, který našel ještě při stěhování do své aktuální kanceláře, a vyskládal na podlahu několik polštářů. Trochu mu to připomínalo nějakou orientální čajovnu, ale pro tuhle chvíli to nehodlal řešit. Stejně plánoval, že po odhalení toho okna do suterénu, se koberce zbaví a poté s Bellou naplánují, jak jinak uspořádat nábytek, aby se do suterénu dostalo co nejvíce světla.

„Bello?“ Jen co měl douklízeno a jenom se kochal tím, jak se mu to všechno povedlo, vytočil Bellino číslo.

Edwarde?“ zaslechl na druhé straně její překvapený hlas a hned na to tiché odkašlání. „Myslím, že jste si spletl číslo. Nejmenuji se Isabella Swan,“ prohlásila žertovně, ale naprosto vážným hlasem.

„Jestli nejste Isabella Swan, pak se určitě jmenuje Isabella Sweet?“ Edward se okamžitě naladil na její vlnu a dobře se tím bavil.

„Neříkal jsi náhodou, že si vymažeš moje jméno z paměti?“ odvětila.

„Myslel jsem to vážně,“ hájil se Edward. Když pracoval, nemohl se Bellou zabývat, protože by nedokázal odvést natolik kvalitní práci. A taky na ni skutečně nemyslil – zakázal si to a byl na sebe opravdu hrdý, že se mu podařilo tohle malé předsevzetí uskutečnit. „Hádej, kde právě teď jsem,“ pobídl však Bellu.

„Pravděpodobně ve své kanceláři,“ odvětila Bella a trochu jí unikal smysl jeho otázky.

„Nic takového,“ namítl Edward. „Právě teď jsem u tebe doma,“ dodal vzápětí, když se Bella už-už chtěla zeptat, kde tedy je.

Už máš v práci všechno hotovo?“ podivila se, protože jí svou odpovědí zaskočil. Tvrdil přeci, že bude několik dnů muset velmi tvrdě pracovat a tak se nejspíš vůbec neuvidí. A teď se flákal doma! Bídák! Bellu to naštvalo, protože ona sama trčela v práci, přestože už tam nejspíš ani být nemusela. Všechno s jejím dětským koutkem šlo jako po másle a Bella se tedy mohla i trochu flákat.

„Ne,“ namítl.

Tak co děláš doma? Šel sis pro něco? Měl jsi mi říct, abych ti to vzala,“ kárala ho okamžitě, protože si hned myslela, že kvůli té jeho zbytečné cestě domů a zpět do kanceláře promešká spoustu užitečného času.

„Když hned přijedeš, řeknu ti proč,“ prohodil záhadně a slyšel, jak na druhé straně linky Bella prudce vstala a odsunula tak židli, jejíž nohy zavrzaly po podlaze. Edward se tomu musel potichu zasmát.

Co… Copak jsem někdo, komu můžeš jenom tak přikázat aby přišel kdykoliv si zamaneš?“ durdila se Bella, ale už si oblékala kabát, aby mohla co nejrychleji vyrazit. „Nejdřív se podívám do diáře, jestli mám vůbec čas odejít teď z práce, navíc…“

„Do toho. Udělej to,“ pobízel jí Edward a procházel se během toho po dílně. Rukou přejížděl po hrubě opracované desce stolu, na kterém Bellina máma v minulosti zpracovávala všechny své nábytkářské kousky. Bella bude určitě nadšená, pokud bude moct používat máminu dílnu – pomyslel si a opřel se o stůl. Stůl se pod nepatrným náporem zachvěl a fotka malé Belly s mámou najednou padala na zem.

Neskač mi do řeči!“ obořila se na něj Bella. „Každopádně – měl bys raději zůstat tam kde si a nehnout ani svalem, dobře?“

„Budu tady, tak už se nevytáčej a přijeď,“ pobídl ji a hned na to ukončil hovor. Potom se šel podívat, co se stalo s fotografií. Sklo v rámečku bylo prasklé a přes půl fotografie se táhl ve skle jemňounký pavouček z prasklinek. Ta fotka v rámečku byla druhým dárkem, který Edward pro Bellu měl a tak nezbývalo nic jiného, než využít těch bezmála čtyřicet minut k tomu, aby jel koupit nový rámeček.

 

V tu samou dobu se Kate vydala na kontrolu Edwarda. Od jeho poslední hádky s Elizabeth se neukázal a ona měla starosti, co se děje. Nedokázala tak úplně potlačit své city, ale snažila se působit aspoň trochu nad věcí – alespoň pro ostatní.

Jaký to však pro ni byl šok, když viděla Edwardovu kancelář prázdnou a stěhováky, kteří už navážely krabice od nového majitele. Nikdo z přítomných mužů jí nedokázal říct, co se tady stalo ani přesto, že se ti mladší z nich s ní snažili flirtovat.

„Elizabeth nedovedeš si ani představit, co se stalo!“ prohodila Kate do telefonu, jen co jí to Edwardova matka vzala hned po prvním zazvonění.

 

Zatímco Edward spěchal pro nový rámeček na Bellinu fotku, Aro s Rosalií plánovali novou výstavu. Byli plně ponořeni do podkladů k jednotlivým vystavovaným kusům, že když zazvonil v Arově kanceláři telefon, požádal Aro právě Rosalii, aby hovor vyřídila.

„Dovolali jste se do Umělecké galerie Dan, u telefonu Rosalie Halleová,“ představila se okamžitě a sledovala přitom Ara, jak si pročítá všechny podklady, které mu připravila. Jednalo se o krátké popisky k jednotlivým fotografiím – většinou o místo, datum a co měly zachycovat. Na kolika stranách pak měla texty, které si autor fotografií přál přiložit ke svým dílům. „Ano, počkejte moment,“ prohodila, když se jí člověk na druhé straně představil. Odtáhla si sluchátko od ucha. „Volá vám profesor Swan,“ vysvětlila Arovi a ten si okamžitě sluchátko převzal. Potom mávl na Rosalii, že může odejít.

„U telefonu Aro Volturi,“ představil se Aro, jelikož byla slečna Halleová stále na doslech a on si přál zachovat jisté dekórum.

„Ach, ano. Tady je Charlie Swan. Volám z letiště…,“ odvětil Charlie.

„Dorazil jsi brzy, příteli,“ poznamenal Aro, když za Rose zaklaply dveře. Sám nečekal, že Charlie dorazí ještě dnes – alespoň ne ve chvíli, kdy se o tom bavil s Bellou. Charlie zřejmě hodlal všechny překvapit. Ačkoliv Aro nechápal, proč by zrovna teď volal právě jemu a nemířil si to rovnou domů. Rovnou se ho na to i zeptal a vůbec netušil, že Rose jeho hovor odposlouchává. Cokoliv, co se týkalo Charlieho Swana, bylo pro ni velmi důležité – hlavně pokud to mělo co dočinění s Arem Volturi.

Netušíš, kdo by se po mě mohl shánět na letišti?“ zajímal se Charlie, kterého velmi znepokojovala skupinka tří mužů, kteří postávali nedaleko terminálu, přes který vycházel. Zaslechl dokonce své jméno a vůbec se mu to nepozdávalo.

„Nemám nejmenší zdání. Nikdo o tvém příletu do země nevěděl. Dokonce i já sám jsem překvapený,“ zasmál se Aro trochu nejistě.

„Už někdo ví, že jsi mě požádal o konzultace těch návrhů nové galerii?“

„Jelikož jsi neřekl jasné ano, tak jsem to nikomu neříkal. Myslíš si, že se někdo snaží získat protekci tím, že tě bude čekat na letišti?“ dobíral si ho Aro. Ta myšlenka mu přišla směšná, ale jen co se tomu chtěl zasmát, vybavila se mu na mysli tvář Billyho Blacka. Ten člověk byl schopen všeho. Neměl by problém zjistit si, kdy Charlie odlétá z Tokia.

Bohužel nebyl daleko od pravdy. Billy si skutečně nechal zjistit itinerář cesty profesora Swana a teď spolu s Jacobem a Embrym postával na letišti a Charlieho vyhlížel.

„Můžeš mi říct, kde asi vězí? To letadlo přistálo už před několika desítkami minut. Jak to, že jsme ho ještě nenašli?“ Billy zněl netrpělivě.

„Možná je to jenom proto, že fotka, kterou máme k dispozici, je stará, takže…“

Billy ignoruje Embryho a jeho snahu všechno nějak vyžehlit a obrací se na svého syna. „Copak dává smysl, abys nevěděl, jak vypadá tvůj budoucí tchán?!“ V Billim to opět vřelo. Jacob však vypadal nanejvýš klidně. Byla pravda, že s Bellou nikdy o Charliem nemluvil. Nebyl k tomu důvod, dokud netušil, kdo její otec je. A Bella nikde neměla vystavené společné fotky, takže ho nemohl zahlédnout ani náhodou.

 

Edward měl na sedačce spolujezdce položenou fotografii v novém rámečku a mířil si to domů. Doprava ve městě postupně houstla a měl tedy dojem, že to nestihne včas. Když mu tedy zazvonil telefon, automaticky očekával, že mu volá Bella, aby mu vynadala, že nedodržel slib a není doma.

„Bello?“ oslovil ji, jen co hovor přijal.

„Omlouvám se, ale já nejsem Isabella,“ ozval se na druhé straně hlas jeho podřízeného. Emmetta do značné míry pobavilo to, jak moc jeho šéf na té dívce visí, že dokonce přijímá hovory s jejím jménem na rtech.

„Ehm, Emmette,“ opravil se Edward.

„Volám, abych zjistil, co jsi udělal se všemi těmi náčrty pro projekt Galerie,“ oznámil Emmett a Edward se zamračil. Základní skicu měl hotovou, takže netušil, proč se Emmett shání i po těch ostatních.

„Proč je potřebuješ?“

„Volal mi jeden známý s menší stavební firmy. Říkal, že by rád použil nějaké tvé plány,“ vysvětlil Emmett, kterému to náramně hrálo do karet. V nové kanceláři se mu ani za mák nelíbilo, takže doufal, že se jim opět začne dařit a co nevidět se přestěhují do nových prostor s pořádnými okny a jednou pro vždy opustí podobné krcálky, jako byla jejich první kancelář a potom i tahle současná.

„Aha,“ zamumlal Edward.

„Řekl, že by nám dal nějakou práci. Navíc není zrovna vhodná chvíle na to, abychom si klienty vybírali sami. Měli bychom brát, co se namane,“ trval si na svém Emmett a rozhlížel se po tom malém pracovním prostoru. Přejít ho tam a zpět mu zabralo sotva půl minuty a udělal u toho stěží šest kroků.

„Vidíš ten zelený tubus?“ zeptal se Edward a Emmett se vrhl ke krabici s tubusy, aby našel ten se správnou barvou. „Brzy tam budu, tak nespěchej,“ dodal a hodlal ukončit hovor.

„Samozřejmě, samozřejmě,“ mumlal Emmett už jenom tak ne půl ucha. „Užij si to rande,“ zaslechl Edward ještě v okamžiku, kdy mačkal červené sluchátko, potom už se jenom soustředil na jízdu a dopravní situaci před ním, která se změnila v dopravní nehodu.

Emmett v kanceláři však nezahálel. Rozhodl se protřídit všechny Edwardovy náčrty, ale když rozdělával tubus, víčko mu vypadlo z ruky a zakutálelo se vedle skřínky s Edwardovými knihami. Když se pro něj Emmett natahoval, všiml si o zeď opřeného tubusu, který vypadal zašle. V první chvíli ho napadlo, proč asi není v krabici s ostatními a chtěl ho tam založit, ale potom mu to nedalo a rozhodl se zjistit, co se v něm ukrývá.

Jaké pro něj bylo překvapení, když nalezl originální projekty profesora Swana k jeho rodinnému domu. Divil se, že o tom Edward neřekl ani slovo, ale v tuhle chvíli mu to už bylo jedno, jelikož návrh měli hotový. Chtěl výkresy zastrčit zpátky, ale něco mu v tom bránilo. Emmett tedy naklopil tubus ještě víc a do ruky mu vypadla sada pauzových papírů. Šok z toho, že měl Edward projekt Bellina rodinného domu byl nic proti tomu, když zjistil, že má v rukou původní návrh nové Galerie, kterou před desítkami let vypracoval právě Charlie Swan!

 

Bella

Těšila jsem se na Edwarda tak moc, že jsem domů div neutíkala. Byla jsem hloupá, že jsem se ho kdy snažila z domu vystrnadit. Ještě štěstí, že se nedal a zůstal. Takhle jsem s ním mohla trávit všechen volný čas.

Už od vrat jsem slyšela, jak v domě zvoní telefon. Bylo mi divné, že ho Edward nezvedl, ale přidala jsem do kroku, abych ho mohla zvednout. Stejně bylo s podivem, že někdo volá na domácí linku a ne na mobil. Už jsem si skoro nepamatovala, jak ten telefon zní, když zvoní.

„Ano?“ přijala jsem hovor, ale na druhé straně se už ozývalo jenom vyčkávací pípání. Očividně to muselo zvonit díle, než jsem si myslela a dotyčnému došla trpělivost. No co, to má za to, že neumí zavolat na mobil.

Vyšla jsem ze svého pokoje, kde jsem měla telefon umístěný a až teď jsem si všimla, že se v obývacím pokoji něco změnilo. Pohovka byla odsunutá a v místě, kde obvykle stávala i s konferenčním stolkem, byl položený koberec. Vypadalo to tak nezvykle.

„Tohle udělal Edward?“ zamumlala jsem si jenom tak pro sebe a rozhlédla se po obýváku. „Edwarde?!“ zavolala jsem na něj a čekala, odkud přijde. Jenže jsem měla smůlu. „Edwarde?!“ zavolala jsem znovu a opět nikdo nepřišel. Vydala jsem se tedy k němu do pokoje. „Edwarde?“ Nakoukla jsem dovnitř, ale všude bylo uklizeno a nikde ani živáčka. „Co to má asi znamenat? Řekl, že počká, dokud nepřijdu domů,“ brblala jsem si naštvaně pod nosem.

Ještě jednou jsem prošla celý dům a doufala, že se mnou Edward nehraje na schovávanou. Nepodobalo by se mu to, ale jeden nikdy neví, co ho napadne. Své průzkumné kolečko jsem zakončila opět v obývacím pokoji.

„Edwarde, ty jsi sprostý. Jak jsi mohl odejít, aniž bys cokoliv řekl?“ nepřestávala jsem si nespokojeně mumlat a až teď jsem si všimla, že na koberci mezi několika polštáři, které na něm byly vyskládány, trůní i plyšový Edward.

„Co to má znamenat? Edwarde? Proč tam sedíš?“ promluvila jsem ke lvíčkovi s tou nejstřapatější zrzavou hřívou, jakou jsem kdy viděla. Došla jsem tedy až k němu a přidřepla si, abych ho mohla vzít do rukou. Když sem ho měla, nějaký zvláštní pocit uvnitř mě, mě donutil vzít za roh toho koberce, který sem stejně moc nepasoval, a divila jsem se, že ho sem vůbec Edward dával. Vždyť to byl pan puntičkář a něco tak esteticky nedomyšleného k němu nesedělo.

Když jsem oddělala rožek koberce, spatřila jsem kousek skla, což mě donutilo se posunout bokem a pokračovat v tom prozkoumávání. Spolu s tím mi však v myšlenkách začala znít písnička, kterou mi Edward zpíval včera večer. Za poslední dobu to nebylo poprvé, co jsem ji slyšela. Měla jsem takový matný pocit, že jsem ji zaslechla v tom snu, kdy jsem se zhroutila ve sklepě.

V domě bydlí tři medvědi.

Táta medvěd, máma medvědice, dítě medvíďátko.

Slova písničky pak byla přerušena dětským voláním: „Mami! Maminko!“

Pustila jsem rožek koberce a ten se vrátil na své místo. V rukou jsem opatrně svírala plyšového Edwarda a dodala si odvahy ke vstupu do sklepa. Něco mi říkalo, že pokud mám přijít na to, proč tu písničku znám, dozvím se to právě tam. Otevřela jsem tedy poklop v podlaze vedoucí do suterénu a pokračovala po strmých schodech dolů. Cítila jsem, jak se mi úzkostí svírá srdce a je pro mě namáhavější popadnout dech. Nakonec jsem však sešla všechny schody a rozhlédla se po mámině dílně.

„Mami… Maminko… Mami!“

Nezvládla jsem to. Ten nápor vzpomínek a strach, že jsou špatné, se do mě opřel s tak nečekanou silou, že jsem ze sklepa musela utéct. Zastavila jsem se až v kuchyni, ale stále jsem slyšela ten dětský hlas a zvuk kladiva, kterým někdo něco zatlouká.

Srdce mi v hrudi tlouklo zběsilým tempem, ale nedokázala jsem ho zastavit. Když se potom ozvalo zavrzání domovních vrat, s úlekem jsem se obrátila k oknu, abych se podívala, kdo to přichází. Šok však byl o to větší, když jsem v příchozím poznala Edwardovu matku.

Vyšla jsem tedy na verandu a pozdravila ji.

„Můžeme si na chvíli promluvit?“ požádala mě a já, přestože jsem se stále klepala kvůli vzpomínkám, které se snažili vrátit do mé mysli, jsem souhlasila.

„Ano, pojďte prosím dál,“ pobídla jsem ji a ukázala přes prosklenou stěnu do obýváku.

„Ne. Promluvme si tady,“ odmítla a i ve svých velmi elegantních šatech se posadila na okraj terasy a pobídla mě, abych si k ní přisedla.

Udělala jsem tedy, jak si přála, nemělo smysl jí odporovat a navíc jsem trochu doufala, že tohle setkání je první krůček k tomu, abychom si my dvě jednou rozuměly.

„Já… nechci chodit kolem horké kaše, takže… Nebudete mi tvrdit, že nevíte, čím si Edward právě teď prochází, že ne?“ promluvila na mě, ale já úplně nerozuměla jejím slovům, navíc jsem opět slyšela ty údery kladiva.

„Co?“ zeptala jsem se zmateně a měla jsem dojem, jako by se mi měla v dalším okamžiku rozskočit hlava.

„Nevíte? Stalo se to všechno kvůli vám, slečno. Jak si toho nemůžete být vědoma? Edward vyhodili dokonce z kanceláře. Nevíte o tom?“

Elizabethin hlas jsem vnímala jakoby z dálky. Daleko přesněji jsem totiž slyšela jiné hlasy.

„Co by to děcko vědělo? To co se stalo její mámě, bylo kvůli ní.“

„Ona je to dítě bez mámy?“

„Já n-n-n-nevím,“ zamumlala jsem odpověď, která měla být na Elizabethina slova, ale zároveň jsem měla dojem, že odpovídám ženě, které patřil hlas v mých vzpomínkách. Matně jsem uvažovala odkud ho znám.

„Ona ji zabila.“

„Bello?“ oslovila mě Elizabeth, ale já opět slyšela tu písničku.

V domě bydlí tři medvědi.

Táta medvěd, máma medvědice, dítě medvíďátko…

„Promiňte… Slečno Swanová, poslechněte si, co vám musím říct,“ žádala mě Elizabeth, ale já se na ni nedokázala soustředit.

Táta medvěd je tlustý…

„Můj syn takhle nemůže dopadnout.“ Její melodický hlas splýval se slovy písně a já se ztrácela ve vzpomínkách. Dětská písnička se mísila s údery kladiva.

Máma medvědice je hubená…

Zacpala jsem si uši a doufala, že ta melodie v mé hlavě ustane, ale nijak to nepomáhalo.

„Edward neměl zrovna lehký život, když jeho otec zemřel.“ Elizabeth se snažila mi vysvětlit její pohled na věc, ale její slova zanikala za tou melodií, která zněla v mé hlavě stále jasněji a hlasitěji, než před pár okamžiky. Jako by někdo otočil na přehrávači hlasitost pěkně doprava.

Když ani ruce na uších nezabraly, stáhla jsem je dolů a v ten samý okamžik se k písničce a dětskému hlasu, volajícímu svou mámu, přidal i obraz a já se dívala přes prosklenou podlahu, na které jsem byla usazená s hromadou plyšáků dolů, na svou mámu jak v dílně stlouká dřevěnou židličku.

„Maminko!... Mami… Maminko!“  Ťukala jsem na sklo a snažila se upoutat její pozornost. Všechno to ale bylo marné. Maminka se podívala nahoru jenom jednou a to tak krátce, že jsem stěží zahlédla její úsměv.

„Když teď prohraje, nebude schopná se dostat zpátky nahoru. Nevím, co vám říkal o svém otci, ale… pokud by se mu mělo stát něco podobného, nejsem si jistá, jestli to tentokrát přežiju. Jestli mě tedy nechcete vidět umřít, rozejděte se s Edwardem,“ žádala mě Elizabeth.

Najednou jsem na sklo už neťukala pouze malou dětskou ručičkou. Měla jsem v ní nějakou hračku, nejspíš plastovou… Nedokázala jsem ji úplně identifikovat, ale připomínala mi maminčino kladivo. Bouchala jsem tou hračkou do skla ve snaze donutit svou mámu, aby se na mě podívala.

Těch prasklin ve skle jsem si prve nevšimla… Vlastně jsem si jich nevšimla vůbec. Upozornil mě na ně až mámin výkřik „Bello!“ ale to už se praskliny rozšířily a sklo se začalo tříštit.

„Maminko!“ křičel dětský hlásek.

Výkřiky v mé mysli mě donutily vykřiknout také. Stočila jsem se do klubíčka a snažila se dýchat, ale to, co se mi odehrávalo v mysli… Bylo to strašné…

„Bello…? Bello, omlouvám se,“ promlouval ke mně melodický hlas, který však nepatřil ke vzpomínkám. Neměla jsem však dost síly na to, abych zjistila, komu patří. Cítila jsem, že pokud bych povolila sevření kolem svého hrudníku, zřejmě bych se na místě rozsypala. Jenom to sevření mě drželo pohromadě.

„Prosím, snažte se porozumět mému úhlu pohledu. Prosím…,“ žádal mě ten hlas. „Tak já už tedy půjdu,“ dodal vzápětí, když jsem na něj nijak nereagovala. Jenom okamžik na to jsem zaslechla klapot vzdalujících se podpatků a vrzání vstupních vrat.

„Co se děje?“ Ženský hlas byl nahrazen mužským, ale ten jsem i přes všechny ty vzpomínky, které se mi opět natlačily do paměti, poznávala. Patřil mému tátovi. Zmatena, že ho slyším tak jasně, jsem se odhodlala k tomu, abych zvedla hlavu a podívala se směrem, odkud hlas přicházel. Siluetu toho muže jsem přes všechny ty slzy viděla jenom velmi rozmazaně, ale okamžitě jsem ho poznala. Vážně to byl můj táta. Stál kousek přede mnou a po jeho boku byl kufr.

„Takže t-t-to je… proč jsi byl takový?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem a nechávala dál kanout slzy. Neměla jsem dost síly na to, abych je zastavila. „Takže to… proto… jsi mě tak nenáviděl?“ pokračovala jsem v kladení otázek. „Když jsem byla malá… pokaždé mě zajímalo, proč jsi mě tolik nesnášel. Proč jsi na mě byl tak zlý. Každý den jsem byla tak smutná. Já bych se… chovala stejně. Protože jsem byla dcera, která zabila svoji vlastní mámu,“ mumlala jsem a snažila se před otcem stát, jak nejjistěji jsem dokázala, ale i tak mé celé tělo ovládal třes.

„Bello, co tím myslíš?“ zeptal se táta a zmateně na mě hleděl. Aspoň jsem měla dojem, že je to zmatením. Jako by nechápal, co se mu snažím říct. Mě však přemohl další nával pláče a pocit, že se mi musí rozskočit srdce. Hlava mi třeštila a nemohla jsem se pořádně nadechnout.

„Bello!“ 


 

Tak a je to tady - Bella si vzpomněla na to, co se v minulosti stalo. Jaký to na ni bude mít dopad? A jak s příběhem zamíchá příchod jejího otce? Nechte se překvapit.

P.S. Moc děkuji za všechny komentáře, které mi tu necháváte, je to opravdu hnací motor a ten je pro dokončení povídky opravdu důležitý.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 14. kapitola:

 1
1. Seb
23.06.2018 [18:44]

Emoticon to jsou zvraty Emoticon, mám teď toho moc, ještě jsem nestihla přečíst tuhle kapitolu a už je tu další Emoticon Emoticon Emoticon,tak jdu na ni
Emoticon Emoticon Emoticon
Děkuju Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!