Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 19. kapitola: Bella

10.02.2020 (10:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1472×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Na parkovišti jsem se pozdravila s kamarády a vešla společně s nimi do školy. U skříněk jsme si vzali učebnice a vydali se do třídy.

„Jak to, žes dneska nepřijela autem?” zeptala se zvědavě Jessica. „S kým jsi byla?”

„S nikým,” zalhala jsem. „Jen jsem se dneska chtěla projít, to je všechno.”

„Kecáš, Bello.” Usmála se. „Záříš jako sluníčko. Tak povídej, s kým jsi byla? S nějakým klukem?” Pořád musela naléhat.

Povzdechla jsem si. 
„Tak dobře, vyhrála jsi. Byla jsem s Jacobem.”

„S tím klukem, co byl s tebou a Mikem v kině?” zajímala se. „Jak mu je?”

„Dobře.” Přikývla jsem. „Líp, než jsem čekala. Vypadal dost strašně, v tom kině. Ale rychle se mu udělalo líp.”

„A… no… Chodíte spolu?” Oči se jí zablýskly, což byla jasná známka toho, že kdybych přiznala barvu, za jedno dopoledne by to věděla celá škola, a o to jsem rozhodně nestála.

„Jsme jen kamarádi, Jess. Dobří kamarádi, ale jen kamarádi.”

„Škoda,” pokrčila rameny. „Přišlo mi, že ti na něm docela záleží.” 


Rozešly jsme se do svých lavic a za pár minut už začalo vyučování. Celkově ubíhalo docela rychle, k obědu jsem si potom nabídla kuře s rýží a opečenou zeleninou, a pak už byl jen tělocvik - můj nejméně oblíbený předmět. Napadlo mě, že Jake by si ho na rozdíl ode mne určitě užil. Jako kdyby věděl, že na něj zrovna myslím, zacinkl mi telefon a na displeji se objevila zpráva od něj.

Victoria se vrátila. Jared se přidal ke smečce. V noci budeme Victorii nahánět, u tvého domu bude hlídkovat Embry, kdyby se tam náhodou objevila. Dneska ji zlikvidujeme jednou provždy. Neboj. Jake

Stáhl se mi žaludek. Victoria je někde tady. Vrátila se, aby mě našla. A Jake jde proti ní. Proboha, jestli se mu něco stane… No, každopádně nemůžu jít zpátky domů po svých, Mohla by mě snadno dostihnout. Rychle jsem zastavila Bena, který zrovna procházel kolem mě.

„Promiň, neměl bys čas hodit mě domů?” poprosila jsem ho se štěněcím pohledem. „Došel mi benzín, takže jsem ráno vyrazila po svých, ale teď potřebuju být rychle doma.”

„Jasně, Bello. Jen pojď.”

Na parkovišti mi otevřel dveře na straně spolujezdce a já se posadila a připoutala. Po cestě jsme skoro nemluvili, jen jsem mu poděkovala, když mi zastavil před domem a rozloučili jsme se. Upalovala jsem domů a otevřela dveře, ve kterých jsem zůstala překvapeně stát a koukat na Charlieho, který seděl celý zkroušený u stolu a popíjel kávu.

„Tati?” zeptala jsem se překvapeně. „Co že jsi dneska tak brzy doma?”

„Zrušil jsem tu loveckou výpravu. Nechceš si sednout, Bello?” 


Sedla jsem si a nespouštěla z něj oči. Věděla jsem stoprocentně, že se něco stalo, ale nebyla jsem si jistá, co.

„Málem tě zabil upír a tys mi to neřekla?” Krve by se ve mně nedořezal.

„Tati, jak je možný, že víš o upírech?” hlesla jsem.

„A taky o vlkodlacích. Na té dnešní lovecké výpravě jsem totiž jednoho vlka střelil. Vzápětí jsem slyšel křik Paula Lahotea. Když jsem tam přiběhl, ležel nahý a krvácející na zemi a řval, a u něj seděl Jacob. Všechno mi řekl. O vlkodlacích, o tom, že chrání lidi před upíry, a hlavně to, že před jedním zachránili tebe. Proč jsi mi to sakra neřekla?”

„Myslela jsem si, že by sis řekl, že jsem se musela zbláznit. Upíři, vlkodlaci… Nic na tomhle světě by už nebylo normální.”

„No, to máš pravdu, nic na tomhle světě nejspíš opravdu není normální. Ale rozhodně jsi mi o tom měla říct.”

„Promiň.” Chvíli jsem mlčela a koukala do stolu. „Je Paul v pohodě?”

„Jo. Jacob řekl, že mají rychlou regeneraci. Za dvacet minut zbyla po střelné ráně jen jizva.” Přikývla jsem.

„No, půjdu se na chvíli ještě učit, dám si večeři a půjdu si asi brzy lehnout. Jsem dneska dost unavená.” Nelhala jsem, opravdu jsem byla unavená. V noci jsem spala přerušovaně a dnešek byl navíc plný vjemů. A to ještě neskončil. Myslela jsem na tu zprávu, co mi Jake poslal, a věděla jsem, že potřebuji být sama. A Charlie mě nechal.

Odešla jsem nahoru, osprchovala se a pak odešla do svého pokoje. Udělala jsem si domácí úkoly na další den a pak si vzala knihu z nočního stolku. Usmála jsem se při vzpomínce na včerejší večer, kdy jsme ji četli spolu s Jakem. U knihy jsem úplně vypnula a probrala se až ve chvíli, kdy jsem dočetla poslední stránku. To už bylo osm večer, nejvyšší čas na večeři. Když jsem se vrátila do pokoje, podívala jsem se z okna, abych viděla, jestli už Embry dorazil. Uviděla jsem mezi stromy velkého vlka a byla jsem si jistá, že to byl on. Usmála jsem se a šla si s vědomím naprostého bezpečí lehnout a po chvíli spokojeně usnula.

„Bello!” Probudilo mě Embryho volání pod oknem. Otevřela jsem oči, zvedla se a jen v pyžamu šla rozespale otevřít okno. Embry se mi vyhoupl do pokoje stejně ladně, jako předtím Jake.

„Co se děje, Embry?” zeptala jsem se a dívala jsem se na něj očima, které jsem sotva dokázala rozlepit od sebe.


„Musím do rezervace, Bello. Zaslechl jsem myšlenky smečky. Dostali Victorii, ale pokousala Jacoba.”

V tu ránu jsem byla vzhůru.

„Co to říkáš? Victoria ublížila Jakeovi? Je v pořádku?” 

„Není, Bello. Má strašný bolesti.”

Udělalo se mi strachy o něj úplně zle.

„Takže co bude? Promění se v upíra? Bude z něj… hybrid, nebo tak něco?”

„Ne. Vlkodlaci se nemůžou proměnit v upíry. Bello… Málokterý vlkodlak kousnutí od upíra přežije.”

Před očima se mi zatmělo. Rychle jsem se převlékla.

„Musíš mě vzít s sebou,” přikázala jsem mu. „Vezmi mě s sebou, Embry. Potřebuju Jakea vidět.”

Přikývl, vzal mě do náruče a seskočil se mnou z okna. Zavřela jsem pro jistotu během toho oči a otevřela je, až když jsem věděla, že jsme na zemi. 

„Tak jak se ti líbila cesta na vlčím hřbetu do školy?” zeptal se jako mimochodem.

„Jake vám to říkal?” podivila jsem se.

„Neříkal, ale náležitě si to užíval, a protože si navzájem slyšíme myšlenky… No nic, teď si to zopakuješ, protože jsem přišel po svých, a jestli máme být rychle u Jacoba…”

Když se svlékal Embry, taktně jsem se dívala jinam. Pak jsem jsem koutkem oka zahlédla, že se Embry mění, a najednou přede mnou stál velký černobílý vlk. Sklonil se, abych na něj mohla vylézt - byl trochu menší, než Jacob, stejně jako v lidské podobě - a pak se se mnou rozběhl do rezervace až k Jacobovi domů. Už když jsme se blížili, slyšela jsem ho křičet bolestí a mně se oči zaplnily slzami.

Když Embry zastavil, seskočila jsem a vlítla do domu jako blesk. Bez jediného slova jsem se drze protáhla kolem Billyho a procpala se mezi Paulem, Samem a Jaredem až k Jacobovi, který ležel na posteli, kroutil se v křečích, řval bolestí a po tvářích mu tekly slzy jako hrachy. Ale nebyla žádná ostuda, že brečel. Musela to být šílená bolest. 

„Jakeu!” vykřikla jsem, rozběhla se k němu a klekla si vedle jeho postele.

Dala jsem mu ruku na rameno, ale rychle jsem ji zase stáhla. Spálila jsem se o něj. Jestli jeho normální tělesná teplota byla po proměně ve vlkodlaka čtyřicet stupňů, teď měl aspoň pětapadesát. Zděšeně jsem se podívala na kluky, ale pak hned zase zpátky na Jakea. Už jsem věděla, co čekat, takže jsem ho hladila po horkém rameni.

„Jakeu, jsem tady,” říkala jsem. Pořád křičel. Nevěděla jsem, jestli o mě vůbec ví, ale za chvíli křečovitě stiskl moji ruku, až to bolelo, takže jsem si byla jistá.

„Jsem tady, to je dobrý.”
Brečela jsem společně s ním, on bolestí a já zoufalstvím a strachem, že ho ztratím. Pořád mi v hlavě zněla Embryho slova o tom, že málokterý vlkodlak přežije kousnutí od upíra. Všimla jsem si, že Jake má na krku krvavý kousanec.

„Proč se to nehojí?” zeptala jsem se a doufala, že mi někdo odpoví. 

„Jeho tělo se nemůže regenerovat, protože bojuje s tím jedem,” odpověděl mi Sam. „Vlk v něm se snaží zničit ten hnus. Přijde jen na to, co z toho bude silnější.”

„A když to bude jed?” zeptala jsem se s očima plnýma slz, i když jsem odpověď znala.

„Zemře.”

Zavřela jsem oči a doufala, že ty hrozné myšlenky zaženu, ale Jacob pořád křičel a drtil mi ruku, takže jsem nedokázala vypnout. Jak jen jsem svojí už úplně znecitlivěnou rukou mohla, hladila jsem ho po hřbetu jeho ruky a měla jsem pocit, že se tolik nezmítá v křečích, když se na něj soustředím a mluvím na něj. Hrozně se třásl a a brečel a snažil se zadržovat křik tím, že tiskl zuby k sobě, až jsem slyšela, jak skřípou, ale myslím, že mu má přítomnost pomáhala. Vtiskla jsem mu dlouhý polibek na čelo.

„Nikam neodejdu, Jakeu,” zašeptala jsem mu do ucha. „A ty mi neumírej, jasný? Nesmíš mi umřít. Nesmíš mi umřít.” Rozvzlykala jsem se.

„Ne-nebreč Bells,” vyrazil ze sebe Jake a během toho skučel bolestí a dokonce i znovu zařval. „Já to-to zvládnu.”

Hrozně rychle dýchal a já viděla, jak mu je strašně zle.

Až teď jsem si uvědomila, že jsme v pokoji sami, Ostatní odešli a zavřeli za sebou dveře. Nedokázala jsem na to Jakeovi nic říct, a tak jsem u něj jen seděla prakticky nehnutě několik hodin. Zívala jsem, ale vůbec jsem se od něj nechtěla zvednout. On už to nezvládl, takže zase vyrážel bolestné skřeky a celý sálal, mnohem víc, než kdy jindy. Ve všech svalech po těle mu viditelně cukalo a po čele mu stékaly krůpěje potu.

„Bello,” ozval se za zavřenými dveřmi Billyho hlas. „Měla by sis odpočinout. Zavolal jsem Charliemu, řekl jsem mu, že Jacobovi je zle, a že jsi tady a nechceš od něj. Říkal, že tě na pár dní omluví ze školy. Můžeš tady být celou dobu s ním, ale teď si, prosím, pojď lehnout,” naléhal. 


Byl moc milý, že zavolal Charliemu a všechno mu vysvětlil. Aspoň o mě nemá strach a já nebudu mít neomluvenou absenci. Nedokázala bych být ve škole, když bych věděla, že během té doby Jake tady trpí. A také bych si nikdy neodpustila, kdybych tu nebyla a pak za mnou přišel někdo ze smečky a řekl mi, že to Jacob nezvládl. Zoufale jsem brečela, když jsem na to jen pomyslela. Políbila jsem Jakea na tvář a šla se vyspat na gauč do obýváku, jak mi Billy poručil. Dalo mi hodně práce zabrat, zvlášť když jsem Jakea pořád slyšela, ale nakonec jsem to nějak dokázala.

Když jsem se ráno probudila, Všechno bylo pořád při starém. Nejedla jsem ani nepila, pořád jsem jen seděla u Jacoba a byla mu podporou, i když jsem byla strachy bez sebe a také na pokraji zhroucení. Dokázala jsem myslet jen na to, jak jsem byla celou dobu pitomá. Jacob je vlkodlak - nebo Měnič, jak říkal - a jeho úděl je zabíjet upíry. Jak jsem si mohla myslet, že je v bezpečí a že máme na všechno spoustu času? Jak jsem po něm mohla chtít, aby mi dal čas, než se mu otevřu, když jsem dobře věděla, v jakém duchu na něj poslední týdny myslím? Teď už možná žádný čas nemá a  já se chovala jako malé dítě, které si není schopno přiznat city, které k němu chová. Byla jsem odhodlaná, že jestli se z toho Jake dostane, začnu už se chovat dospěle. Tak, jak si Jacob zaslouží.

V průběhu dne navštívili Jakea všichni kluci ze smečky. Snažili se se mnou bavit, ale já vždy jen na něco přikývla a usmála se, ale přitom nespouštěla oči z Jakea.

„On tě strašně moc miluje, víš to?” zeptal se mě Embry, který se posadil vedle mě na židli u Jacobovy postele. „Nemele o nikom jiným, než o tobě.”

Přikývla jsem a sušila si slzy. Samozřejmě, že jsem to věděla. A také se ke mně choval jako anděl, věděla jsem bezpečně, že by pro

mě i umřel, kdyby to bylo nutné.
„Já vím, Embry,” řekla jsem.

Nic víc jsem neřekla, nechtěla jsem s někým jiným mluvit o tom, co cítím. Tohle jsem musela říct tak maximálně Jakeovi a nikomu jinému. Ale až mu bude líp. Protože bude. Musí být.

Naštěstí se mé předtuchy plnily. Jacob sice trpěl ještě mnoho hodin, až jsem se bála, že se z toho opravdu nedostane, ale křeče byly postupně čím dál tím méně časté a také ne tak silné, a Jacob už také tolik nekřičel. Než se mu ulevilo natolik, že dokázal usnout, napočítala jsem celkem čtyřicet hodin. Šílený. Úplně šílený. Během dalších několika hodin, zatímco co spal, se mu rána na krku od kousnutí konečně zacelila a zůstala mu jen jizva, stejná, jakou mám já na zápěstí od Jamese. A když se Jake další ráno probudil, už vyskočil z postele a byl úplně zdravý. Tentokrát seděl on u mě, když jsem se vzbudila na gauči, a přivítal mě vřelým úsměvem, při kterém odhalil své bílé zuby.

„Dobré ráno, Bells,” řekl a já úplně slyšela, jak je nadšený.

„Jakeu,” vydechla jsem s úsměvem. „Jsi v pořádku. Ani nevíš, jak strašně moc jsem ráda, že jsi v pořádku.”

Vrhla jsem se mu kolem krku.

„Pamatuješ si na to, co se stalo? Co se proboha stalo, Jakeu?”

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 19. kapitola: Bella :