Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 16. kapitola: Jacob

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (7) Predsavzatia (1) Krv na snehu (11) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 19


Personal sun for Bells: 16. kapitola: JacobJake je pořád s Bellou v jejím pokoji. Jak se bude noc dál vyvíjet?
Kapitola obsahuje literární odkaz.
Bree

Na chvíli už jsem se opravdu bál, že mi neodpoví. Začal jsem se z toho cítit opravdu špatně a bylo mi líto, že jsem všechno zkazil tím polibkem. Ne, že by ten polibek nebyl krásný. Mně osobně přišel dokonalý. Jasně, moc krátký, ale jinak dokonalý. Poprvé v mém životě nastal okamžik, kdy jsem se nebál to zkusit. Svým strachem o mé bezpečí mě natolik přesvědčila, že jí na mně záleží, že jsem to risknul. Nikdy jsem se asi necítil šťastnější. Srdce mi zaplesalo, když se naše rty dotkly a já cítil, jak jsou ty její jemné, hebké, a na vteřinu v mé moci. A pak se stalo to ostatní. Chvíle, kdy se odtáhla a chvíle, kdy řekla, že nemůže. A já dostal strach. Co když jsem si to přeci jen špatně vyložil? Co když se o mě tolik bojí a pláče pro mě, protože jsem prostě jen její nejlepší kamarád? Jak dlouho mlčela, ten strach ve mně se neskutečně stupňoval. Takže když pak promluvila, jakoby se se mnou zatočil celý svět. Nebyla to sice úplně perfektní odpověď, ale rozhodně byla krásná. A já věděl, že u ní mám šanci.

„Nespěchám,” ujistil jsem ji a usmál se na ni. „Nikdy bych tě nechtěl do ničeho tlačit. Vím, jak pro tebe byly poslední měsíce těžký.”

Vzal jsem její tvář do dlaní a pohlédl jí do očí. „Miluju tě. A jestli to aspoň trochu cítíš stejně, nevadí mi počkat, až se budeš cítit na to, aby ses tomu otevřela.”

Usmála se a objala mě. Bylo to dlouhé objetí a já měl zase mokré tričko od jejích slz, ale nevadilo mi to. Věděl jsem, že potřebuje plakat. A chtěl jsem, aby věděla, že se mnou může.

„Děkuju,” špitla. „Strašně moc ti děkuju, že to chápeš.”

„To je jasný,” odpověděl jsem pořád šeptem a pohladil ji po vlasech. „Vždycky, Bello.”

„Jen… mě zase neodháněj, jo?” zeptala se a koukla na mě. „Já tě potřebuju.”

„Neboj. Budu tady. Už není důvod, abych před tebou musel něco skrývat.” Usmál jsem se.

Trochu se to ve mně bilo, právě teď. Samozřejmě, že jsem ji nechtěl odhánět. Ani jsem nemohl. Kdyby to bylo na mně, strávím s ní každou vteřinu každého dne. Jen to pro mě asi bude ještě těžší než před dneškem. Včera jsem si aspoň nebyl jistý, jestli ke mně něco cítí. Teď vím, že ano, ale také vím, že jí musím dát čas. Teď se budu dvakrát tolik bát, abych něco nepokazil, když při každé příležitosti něco udělat, mně bude v hlavě hlodat: No tak, Jacobe. Víš, že je do tebe zamilovaná. Tak to zkus.

„A mimochodem,” začal jsem tak nějak hrdě a ona se na mě zvědavě podívala, „nejsem jen tak obyčejnej vlk. Od dnešního dne jsem alfa smečky.”

„Počkej, vážně?” obdivně si mě prohlédla od hlavy až k patě. Bylo to úsměvný.

„Jo,” přikývnul jsem. „Tak nějak jsem potomek alfy, takže by mi to mělo náležet přirozeně, ale Sam mi zatím odmítal předat velení, takže jsem prostě předstoupil a trochu se s ním popral.”

„Jacobe!” Bella se zamračila. „Ty jsi blázen! Co kdyby ti ublížil?”

„Ublížil,” přitakal jsem a její pohled byl najednou starostlivý a začala mi koukat po rukou, kam dohlédla kvůli tričku. Pak, k mému překvapení, mi tričko vytáhla až ke krku a hledala nějaké rány na břichu a prsou. Usmál jsem a ukázal na jizvy od drápů a zubů, které vypadaly už dávno zahojené. „Máme rychlou regeneraci, Bello. Za půl hodiny jsem jako novej.” Zazubil jsem se.

„Stejně jsi blázen,” řekla a pořád se dívala na ty jizvy. Pak přes jednu přejela prsty a já si dal záležet, aby neslyšela, jak jsem se přerývaně nadechl. „Bolelo to hodně?”

„Děsně,” přikývl jsem. „Ale Sama taky. Neboj se, že bych si to nechal líbit.”

Usmála se, s červenými tvářemi stáhla tričko zpátky a zašeptala nějakou omluvu. Pobaveně mi zacukaly koutky.

„Sedneš si ještě?” zeptala se, aby se ujistila, jestli neodcházím. „Můžu ti udělat čaj.”

„Chceš, abych si ještě sedl?” zeptal jsem se já a podíval se na ni.

Chtěl jsem prostě vědět, co chce ona - bylo mi jasné, že chce, abych tu ještě byl, jinak by se neptala, ale já prostě chtěl, aby mi to řekla. Zarazila se, protože nečekala, že jí odpovím takhle. Potom přikývla.

„Chci. Pokud ti to nevadí.”

„Dobře,” přikývl jsem a sedl si zpátky na postel. „A ten čaj si dám rád, děkuju.”

Přikývla a odešla z pokoje a já tu osaměl. Prohlédl jsem si její pokoj. Všude bylo hlavně spoustu knížek a fotoalb. Z Phoenixu a z různých výletů s mámou, některé byly i s máminým partnerem Philem. Bella mi o něm vyprávěla, když se sem přistěhovala. Zdá se, že to je fajn chlap. Vzal jsem také do rukou Tess z d’Ubervillů a četl si obsah vzadu na obálce, než se Bella vrátila s dvěma hrnky čaje.

„Je to dobrá knížka,” řekla, když odkládala hrnky na stůl. „Mám ji fakt dost ráda.”

Asi blbej nápad, ale měl jsem hroznou chuť to udělat.

„Lehni si,” řekl jsem najednou a uvolnil jí místo na posteli.

„Co že mám udělat?” Překvapeně se na mě podívala.

„Lehni si,” zopakoval jsem.

Překvapeně udělala, co jsem řekl, a nechápavě se na mě dívala. Sedl jsem si k ní a otevřel knihu na stránce, která mi zrovna přišla pod ruku.

„Abrahám, ponechán svým myšlenkám, začal brzy klímat. Tess koně příliš řídit nedovedla, ale myslila si, že zatím může jet s nákladem sama a nechat Abraháma odpočinout, když se mu chce spát. Upravila mu vpředu mezi úly jakési hnízdečko, tak aby nemohl vypadnout, chopila se opratí a drkotala s vozem dál. Princovi, jemuž se k žádnému nadbytečnému pohybu nedostávalo energie, nebylo celkem třeba věnovat pozornost. Když už neměla společníka, který by ji rozptyloval, zasnila se Tess, zády opřena o úly, hlouběji než kdy jindy. Němé procesí stromů a živých plotů, které ji po stranách míjelo, se stávalo součástí fantastických dějů, odehrávajících se mimo skutečnost, a občasný závan větru se měnil v povzdech jakési nekonečně smutné duše, jež se svou velikostí blížila vesmíru a časově splývala s dějinami…”

Předčítal jsem Belle z její oblíbené knihy a občas se na ni jen tak po očku podíval. Usmála se na mě, ležela a poslouchala. Když jsem přečetl nějaké dvě nebo tři stránky, Bella se posadila, vzala mi knihu z rukou a pokračovala tam, kde jsem skončil. Pomyslel jsem si, že takhle by mě to čtení docela i bavilo, kdybychom se četli spolu. I když by mi vůbec nešlo o knihu. Díval jsem se na Bellu a poslouchal její hlas - příběh sám o sobě za to docela i stál, otevřel jsem knihu poměrně na začátku, takže jsem se ani moc neztrácel v ději - ale hlavně jsem sledoval, jak má oči s dlouhými řasy sklopené do knihy, jak jemně pohybuje rty, když čte, a jak si občas rukou odhrne vlasy, které jí spadnou přes rameno do tváře. Po několika přečtených stránkách jsme se zase vyměnili.

Takhle jsme si četli notnou chvíli, až jsem začal zívat a Bella už mi klimbala na rameni. Dal jsem do knihy záložku a odložil Tess zpátky na noční stolek. Potom jsem opatrně Bellu, které se podařilo už zabrat, vzal a uložil ji do postele. Svlékl jsem jí svetr, aby jí nebylo horko, a přikryl ji dekou. Svetr jsem přehodil přes židli a šel dát Belle políbení do vlasů, než odejdu. Probudilo ji to, zamžourala na mě a vzala mě za ruku. To všechno bez jediného slova, pak zase zavřela oči a spala dál. Věděl jsem, že nemůžu odejít. Přitáhl jsem si tedy k posteli židli, kopnul do sebe svůj vychladlý čaj a zatímco mě Bella pořád ve spánku držela za ruku, seděl jsem u ní a pozoroval ji.

Nikdy předtím jsem ji neviděl spát. Překvapilo mě, že chce, abych jí dal čas, a zároveň si mě takhle pouští k tělu. Usuzoval jsem z toho, že sama se sebou bojuje, protože to ještě moc bolí. Samozřejmě, že jsem to chápal. Nezáleželo na tom, jak nejspíš on vnímal ji. Ne, že bych to Belle někdy chtěl říct, co si o něm myslím. Záleží totiž na tom, že ona ho neskutečně milovala a pořád ho miluje. Nemohl jsem jí ublížit tím, že bych ho před ní hanil. I když jsem ho nenáviděl. Proto, že mi ji vzal a přiměl ji milovat stvůru. Proto, že mu to vůbec nebylo hloupý. Proto, že ji ani nemohl milovat, protože touha po její krvi je jistě silnější. A proto, jak moc kvůli němu trpí. Myslet si o něm můžu co chci, ale ona to nesmí vědět.

Prvně jsem tedy měl tu možnost pozorovat ji při spánku, a žasl jsem, jak vypadala kouzelně. Dýchala přes lehce pootevřená ústa a já viděl ten roztomilý maličký předkus. Drobná nedokonalost, řekla by možná ona, ale podle mě jí to právě přidávalo na dokonalosti. 

„Jacobe. Jakeu.” Otevřel jsem oči a sledoval Bellu, jak se mnou ještě chvíli třese. Pro jistotu. Ani jsem si nepamatoval ten okamžik, kdy jsem usnul. Ani okamžik, kdy jsem spadl ze židle. Nevzbudilo mě to, ale ležel jsem na zemi, takže se to asi stalo. Nejspíš to ale vzbudilo ji.

„Hm?” zabručel jsem. Rozhodně se mi nechtělo vstávat.

„Usnul jsi,” řekla. „Pojď do postele. Na zemi se ti nemůže spát dobře.”

„Jen si jdi lehnout, Bells. Já se vrátím domů. To je v pohodě.” Usmál jsem se na ni a vyškrabal se na nohy.

„Je pět ráno, Jacobe. Já to tu hodinu a půl zvládnu, vážně. Klidně si pojď lehnout.”

„Co zvládneš, Bells?” Podíval jsem se na ni.

„Ležet… vedle tebe. Věřím ti, když říkáš, že mi dáš čas.” Usmála se. „Tak si pojď lehnout.”

Pobaveně jsem se usmál, svlékl si tričko a stáhl si kraťasy, abych se aspoň na hodinu vyspal bez studivého knoflíku na břiše, a lehl jsem si do postele. Dělal jsem, že nevidím, jak pohledem sjela mé tělo a jak se začervenala - nemít od té proměny vytříbenější zrak šelmy, nejspíš bych to v přítmí jejího pokoje ani neviděl. Lehla si ke mně, ale nepřitulila se, udržovala si trochu osobního prostoru a já jí ho dopřál. Jen jsem se natáhl, abych nás přikryl její fialovou dekou. Za malou chvíli zase spala jako špalek a já se nechal uspat posloucháním jejího dechu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 16. kapitola: Jacob:

 1
24.12.2019 [8:32]

EmpressDnes sa nezmôžem na bohvieaký komentár, ale bola to bomba!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Teraz sa ale už fakt začínam báť, čo si im "upiekla"! Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!