Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 15. kapitola: Bella

19.12.2019 (10:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 691×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Dnešní den mi ubíhal strašlivě pomalu. Co mi ráno přišla ta zpráva od Jacoba, že přijde až v noci, a že hlavně nemám jezdit, nemyslela jsem na nic jiného než na to, co mi řekne. A jak se ho mám zeptat. Přišlo mi hloupé na něj vybafnout s něčím jako: Jacobe, jsi vlkodlak? Opravdu jsem to potřebovala vědět, a také jsem se potřebovala ujistit, že ho dneska Charlie nenašel.

Takže, vyučování se táhlo jako nikdy jindy. Psali jsme asi čtyři testy, ale vždycky jsem se docela dobře učila ,v depresích dokonce ještě lépe než jindy, protože mi to pomáhalo odreagovat se, takže když odešel Edward, v podstatě jsem se našprtala všechny učebnice nazpaměť, a teď mám do konce roku úspěšně od učení pokoj, protože tohle se mi z hlavy jen tak nedostane. No, kdo by to nechtěl? S lítostí jsem sledovala Mika, Erica, Angelu a Jessicu, jak se nad svými testy potí, až se jim kouří z uší, zatímco já na papír házela jednu odpověď za druhou. Mám takový pocit, že jsem si trochu zavařila. Šprty nemá nikdo rád.

Naštěstí to v závěru snad nebylo tak horký, protože jsme klasicky seděli na obědě u jednoho stolu a povídali si, a já tak aspoň na chvíli přestala myslet na Jacoba. Až mě trochu děsí, jak moc na něj myslím, na něj a na jeho bezpečí. Jak moc potřebuji, aby tu byl, a abych se k němu mohla přitisknout a nechat se objímat. Cítila jsem se u něj v bezpečí před celým světem a byl to opravdu příjemný pocit.

Po cestě domů ze školy jsem se stavila v rychlém občerstvení a dala si velký hovězí burger s hranolkami. Charlie bude kvůli té lovecké výpravě pryč celý den, s tím, že říkal, že večeři si pak dá u Harryho Clearwatera, a mně se nechtělo vařit jen pro sebe. Navíc jsem tou zastávkou zase zabila trochu času a domů dorazila až skoro v šest. Než se večer přehoupne v noc, pokud jsem to chápala správně, měla jsem ještě právě tolik času, abych se v klidu vysprchovala, trochu v domě poklidila a zvládla si udělat domácí úkoly z dnešního dne.

Když jsem měla všechno hotové, šla jsem nahoru do svého pokoje, lehla si na postel a vzala si k ruce dobrou knihu. Tess z d’Urbervillů od Thomase Hardyho, pro tentokrát. Jedna z mých oblíbených knih. Pojednává o dívce, jejíž otec zjistí, že patří ke šlechtickému rodu a pošle svoji dceru na panství, aby se s nimi seznámila a zařídila tak své rodině lepší postavení ve společnosti a víc peněz. Hlavně těch peněz. Nesnáším takové lidi, co jdou hlavně po penězích. Ale pravda je, že byli strašně chudí. To jako jo. Ale riskovat pro to zdraví - a hlavně to duševní - vlastní dcery, to mi přijde příliš. Takže.

„Jednoho večera v druhé polovině května se ze Shastonu do vsi Marlott, jež leží v sousedním úvale Blackmoorském či Blakemorském, vracel domů muž středních let. Nohy měl vratké a při chůzi trochu ztrácel rovnováhu, takže se od přímého směru vychyloval poněkud doleva…” předčítala jsem si tiše nahlas první kapitolu.

Z četby mě probrala až malá rána do okna. Úplně jsem na posteli nadskočila. Zavřela jsem knihu a šla se podívat, co se děje. Dole pod oknem stál Jacob a házel nahoru kamínky. Otevřela jsem okno a vyklonila se ven.

„Jakeu, ty blázne! Neumíš zazvonit?” vyčetla jsem mu.

„Nechtěl jsem budit Charlieho. ale volal jsem na tebe, Bells, a nic,” odpověděl mi zvenku a pobaveně se zubil. „Kdyby se v tvém okně nesvítilo, už bych si myslel, že nejsi doma.”

Začervenala jsem se. Tolik jsem se začetla do knihy, že jsem neslyšela ani Charlieho příchod, ani Jacoba.

„Půjdu ti dolů otevřít,” řekla jsem.

„Nemusíš,” řekl na to on. „Jen trochu ustup.”

S povytaženým obočím jsem udělala, co mi řekl, a sledovala, jak vyšplhal po stromě a přeskočil z větve do mého pokoje.

„Páni,” řekla jsem obdivně. „Musím říct, že fyzička ti žádný problém nedělá, co?”

„Ještě aby jo,” řekl trochu pyšně. „Tvrdě na sobě makám.” Usmál se a já to už nevydržela a vrhla jsem se mu kolem krku, div nevypadl z otevřeného okna ven, jak to nečekal.

„Bello!” Byl evidentně překvapený, že jsem až tak hr. „Co se děje? Je všechno v pohodě?”

Odtáhla jsem se, zase už rudá. On mi vzal tvář do dlaní a přiměl mě podívat se mu do očí. Pořád čekal na odpověď.

Nervózní z takového dotyku jsem mu ucouvla a přikývla. Stáhl ruce zpět k tělu.

„Chtělas se mnou nutně mluvit,” řekl. „Tak povídej, Bells.”

Přišel k posteli, vzal do ruky moji knihu, prohlédl si obálku a název, odložil knihu na noční stolek a sedl si. Posadila jsem se vedle něj a pohrávala si s prsty na rukou. Byla jsem hodně nervózní z toho, na co jsem se ho chtěla zeptat, protože jsem vůbec nevymyslela, jak na to.

„No, víš, Jakeu… Bude to znít strašně hloupě…” začala jsem pomalu. Nepřerušoval mě, jen si trochu zvědavě poposedl. „Včera večer jsem měla takovou příhodu… s vlkem… S velkým vlkem… Těsně, než ses objevil, a… no…” Nádech, výdech. Nádech, výdech. Klídek, Bello. To nic. „Byl jsi to ty?” Vypadlo ze mě nakonec. Zavřela jsem oči a úplně se třásla. Nahlas to znělo ještě víc hloupě, než v mé hlavě, a já si byla jistá, že propukne ve svůj typický hurónský smích.

Jake se ale nesmál. Namísto toho mě k sobě přivinul a políbil mě na spánek, takže jsem k němu překvapeně zvedla oči. Usmíval se.

„Zní to strašně hloupě,” řekl, „ale jo. Byl jsem to já. A jsem rád, žes na to přišla. Protože já sám bych ti to říct nesměl.”

V tom šoku jsem ani neměla sílu se odtáhnout od toho přitulení se, a vlastně se mi ani nechtělo. Hezky hřál a skrýval mě pod svou mohutnou paží. A měl tak hezké čokoládově hnědé oči a tak hezký úsměv… Rychle jsem se podívala jinam a doufala, že tím ty myšlenky zaženu.

„Myslíš to vážně?” ujišťovala jsem se ještě. „Je to přece šílený, ne?”

Teď už se smál, ale pořád mě nepouštěl.

„Jo Bello, to je. Říkal jsem Billymu to samý ještě den předtím, než se to stalo.”

„Ale… jak?” zavrtěla jsem nechápavě hlavou a pak si ji opřela o jeho rameno. „Někdo tě napadl, nebo tak něco?”

„Ne, Bells. Nic takovýho. Už jsem se tak narodil. Sam říká, že se měníme kvůli tomu, že se poblíž objevili upíři.”

„Laurent,” zašeptala jsem s pochopením. „Ještě jednou děkuju.” Ještě jednou. Jasně, že jo. Jednou jsem děkovala vlkovi a teď vím, že je to on. Zvláštní, jak snadné pro mě je to přijmout.

„Nemáš za co. Ale nebyl tu sám. Ta holka, Victoria, je tu někde taky. Všude v lese je její pach, ale ještě jsme ji nenašli. Vždycky na chvíli zmizí a pak se zase vrátí. Asi ví, že po ní jdeme. Říkal jsem si, proč se pořád dokola vrací a co tu chce, a pak jsem toho dredatýho - Laurenta - slyšel. Slyšel jsem, co ti říkal, a došlo mi, že je to osobní a že hledá tebe. Proto jsem tu včera byl. Nemohl jsem ti to říct, protože však víš, to o nás je kmenový tajemství a nikdo to nesmí vědět, ale já se prostě strašně potřeboval ujistit, že jsi v pořádku. Měl jsem strašnej strach, Bello. Bál jsem se, že tě zastihla později a že jsem tam nebyl, abych tě ochránil.”

Strašně mě dojalo, že se tak bál, až jsem se rozbrečela. Tiše, ne nijak hystericky, ale zato tolik, že bych mohla naplnit menší bazén pro nějaké lázně se slanou vodou. Podívala jsem se na Jacoba uslzenýma očima.

„Děkuju,” špitla jsem a popotáhla nosem. „Já se o tebe taky děsně bála. Dneska. Včera mi to nedošlo, takže jsem Charliemu řekla o těch vlcích. Vydal se dneska do lesa s loveckou skupinou. Když jsi potom přišel a mě došlo, žes to mohl být ty, tak…” Zadrhla jsem se.

Nebyla jsem to schopná vyslovit nahlas. Když mi došlo, že bys to mohl být ty, tak jsem byla jako šílená z představy, že bys zemřel kvůli tomu, co jsem udělala. Neuvědomila jsem si, jak jsme u sebe blízko. Jen najednou, z ničeho nic, Jake překonal tu vzdálenost několika centimetrů mezi námi a políbil mě. Ještě než jsem si to uvědomila, zavřela jsem automaticky oči a vnímala tak na vteřinu intenzivně teplo jeho dechu, měkkost jeho rtů a něžnost, s jakou mi ten polibek věnoval. Odtáhla jsem se z polibku i objetí a zalapala překvapeně po dechu.

„Jakeu.” úplně mi to vyrazilo dech. Ani ne tak to, že mě políbil. Věděla jsem, co ke mně cítí. Ale spíš to, jak moc se mi to líbilo. Jak moc mi to připadalo správné a přirozené a jak moc jsem chtěla, aby neměl strach mě přitáhnout zpátky a udělat to znovu. Ale já ten strach rozhodně měla.

Podíval se na mě, když jsem promluvila, a lehce si na vteřinku skousl dolní ret naběhlý od polibku. Neříkal nic. Čekal, jestli povím ještě něco. Nejspíš.

„Já… já nemůžu,” vyhrkla jsem zmateně a zvedla se z postele tak chvatně, že jsem se zapotácela a řítila se k zemi.

Jacob okamžitě vyskočil a chytil mě. Pomohl mi zpátky na nohy, ale ruce mi nepustil.

„Proč?” zeptal se šeptem. Celá ta situace nějak sváděla k tomu, aby se šeptalo.

„Já ho miluju,” špitla jsem se sklopenýma očima. „Pořád ho miluju.” Slyšela jsem, jak si trochu smutně povzdechl.

„A mě?” zeptal se. „Ke mně taky něco cítíš, Bello?”

Váhala jsem, jestli se na něj podívat, a váhala jsem, co mu říct. Cítím, Jacobe. Uvědomuji si, že ano. Ale ani zdaleka to není to samé, co cítím k němu. Tohle jsem mu přeci nemohla říct. Jak mu mám říct, že se mi sice líbí a moc, a to, co se teď stalo, se mi také líbí a moc, ale že mám z toho strach? Samozřejmě, měla bych mu to říct právě takhle, ale co odpovím, když se zeptá, z čeho mám strach? Že se Edward vrátí, ale já už se nebudu chtít vrátit k němu? Nebylo by to snad právě tak správně? Proč se tak děsím toho, že bych se otevřela někomu jinému? A lhát mu, že k němu necítím vůbec nic se mi také nechtělo. Nechci k němu být neupřímná. Byl trpělivý. Pořád čekal. Ale cítila jsem z něj, jak ho mé mlčení bolí. Nechtěla jsem, aby se takhle cítil.

„Já nevím,” řekla jsem, ale než stihl zareagovat, zavrtěla jsem hlavou a překotně se opravovala. „Ne, Jacobe. To není pravda. Není pravda, že nevím, jestli… jestli…” Nadechla jsem se. „Není pravda, že nevím, jestli jsem do tebe zamilovaná. Protože jsem.” Zvedl ke mně trochu překvapený pohled. Nejspíš ani nedoufal. „Jenom na žádný vztah ještě nejsem připravená.”

Ke knize Tess z d'Ubervillů jsem se nedostala úplnou náhodou. Vše to začalo šestidílným miniseriálem stejného názvu, který mi doporučila kamarádka kvůli Eddiemu Radmaynovi, který tam hrál roli Angela Clarea, a mně to zase od první chvíle padlo do oka kvůli Hansu Mathesonovi, který si zahrál Aleca d'Ubervilla. Protože mě hraná verze příběhu velmi zaujala, půjčila jsem si v knihovně i knižní předlohu, a rozhodně toho nelituji. Takže kdyby někdo nevěděl, co zrovna číst, vřele doporučuji tohle dílo od Thomase Hardyho. Pokud byste chtěli vědět víc, v příští kapitole ještě malý úryvek bude. :)

Vaše Bree

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 15. kapitola: Bella: