Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 14. kapitola: Jacob

Personal sun for Bells: 14. kapitola: JacobJacob si uvědomí, že už nehodlá dál snášet Samovo řízení situace a rozhodne se pro radikální čin.
Bree

To, co jsem včera udělal, byl strašnej průšvih, říkal jsem si ještě ráno, když jsem ležel v posteli. Ale jinak to nešlo. Potřeboval jsem si být jistý, že Bella dojela v pořádku domů, že ji po cestě nechytla třeba ta Victoria, o které jsem si domyslel, že to musí být upíří společník toho, kterého jsme zabili. Bylo to o to horší, protože na Belle podle všeho měla osobní zájem. Proto jsem tam šel. Nejdřív jsem se chtěl podívat jen jako vlk, jen ji krátce zkontrolovat a zase vypadnout, ale když vyšla před dům a dívala se na mě, a mluvila na mě, uvědomil jsem si, jak strašně moc se jí potřebuji omluvit a jak moc ji potřebuji obejmout. A také políbit, hladit po vlasech a uspat v mém objetí. Ale o tom můžu maximálně tak snít, protože tu pro ni opravdu není bezpečno. Ani ne tak z mojí strany, já bych jí nikdy cíleně neublížil. I když, co si budeme povídat, Emily má jizvu přes půlku obličeje, když se Sam rozčílil a proměnil moc blízko u ní. Taky by jí cíleně nikdy neublížil, a pořád si to vyčítá. Nechtěl bych to samé udělat Bells. Ale pravdou je, že jsem pro ni nebyl tím největším nebezpečím já. Byl tu Sam, který mi dal jasně najevo, že Bellu klidně vyděsí k smrti, jen aby se tu už neobjevovala - jasně, že dobře vím, že mu nejde tolik o její bezpečí, jako o to, že si myslí, že bych potom mohl být rozptýlený od svého vlčího údělu - a byla tu také ta upírka, jasně. Ale věřím, že se o ni brzy postaráme.

Zvedl jsem se na posteli a všiml si, že mi svítí informační světýlko na telefonu. Byla tam nepřečtená zpráva od Belly, z noci, kdy už jsem se na mobil nedíval. 

Jakeu, musím s tebou ještě mluvit. Prosím, vrať se. Bella

Do háje, že by jí to došlo? Úplně ve mně hrklo, že by se sem snad mohla chtít vydat, a že sem v žádném případě nesmí. Rychle jsem začal ťukat odpověď a doufal, že si ji přečte dřív, než se rozhodne za mnou vyjet, když jsem se v noci nevrátil. 

Hlavně zůstaň doma, Bells. Tady není bezpečno. Stavím se za tebou v noci. Jake

Mohl jsem jen doufat, že to vezme na vědomí a bude trpělivá, že se sem nepožene na vlastní pěst.

O nějakou chvíli později jsem už seděl s Billym u snídaně, učesaný, osprchovaný a oblečený, a dělal jsem, jako že jsem Bellu od té chvíle, kdy jsme ji zachránili před upírem, už neviděl.

„Takže, Jakeu,” začal Billy. „Kdes byl včera večer?”

„S klukama,” řekl jsem pohotově. „Blbli jsme a nechtělo se nám domů.”

„Vážně?” podíval se na mě. „Já mám pocit, že tě tu včera večer sháněl Sam.”

„Jo… Asi jo. Odešel dřív, musel za Emily. Asi myslel, že už budu doma.” Co tu zase chtěl? To ho musím mít pořád za zadkem? Když je jeden ve smečce, už nemá žádné právo na soukromí?

„Jacobe, prosím. Nelži mi. Nikdy jsme si nelhali a já s tím nechci začínat. Byls za Bellou?” Povzdechl jsem si. Billyho zřejmě tak snadno nepřevezu.

„Byl,” řekl jsem a pokrčil rameny. „A víš co, tati? Já se za to nehodlám omlouvat nebo se nějak ospravedlňovat. Prostě jsem ji chtěl vidět, tak jsem za ní byl. Je mi totiž úplně jedno, jestli to o mně bude vědět nebo ne. Věřím jí a vím, že by mé tajemství udržela, stejně jako udržela tajemství těch pijavic. Když nikomu neprozradila, že její kluk byl upír, myslíš, že by prozradila, že její nejlepší kámoš je vlkodlak?” Zvedl jsem se od stolu, připravený odejít.

„Jakeu, počkej,” zastavil mě. „Já nechci, aby ses mi omlouval. Nezlobím se.” Zarazil jsem se.

„Nezlobíš? Neříkal jsi mi náhodou, že se s Bellou už nesmím stýkat?”

„Řekl jsem hlavně to, že tu nemůže být. A jo, řekl jsem i to, že se s ní nemáš stýkat, ale sám dobře víš, že kdybych ti to zakazoval, stejně bych tím ničeho nedocílil. A nedivím se, že jí věříš, protože já jí věřím taky. Znám dobře Charlieho Swana a znám také jeho dceru. Vím, jaká je. Vím, že tě má ráda. A vím, že by nikdy neudělala nic, čím by ti zničila život.”

Upřímně, překvapilo mě, že se mnou v podstatě souhlasil, ale nakonec jsem musel uznat, že jsem to tak nějak v hloubi duše čekal. Byl to přeci jen můj táta.

„No,” dodal ještě, „počítej ale s tím, že Samovi se tvé rozhodnutí, postavit se mu, líbit nebude.”

„Sam je mi ukradenej,” řekl jsem. „Není můj alfa, jen učitel. On sám dobře ví, kdo tady tomu všemu opravdu velí.”

„Jakeu, ještě ti velení nepředal.”

„Na to mu já ale zvysoka kašlu.”

Vyšel jsem z domu a rozběhl se k lesu, kde jsem dal průchod tomu zvířeti ve mně. Za chvíli už jsem nebyl Jacob, jen ten mohutný vlk, kterého jsem si vlastně docela oblíbil.

Z plných plic jsem zavyl a běžel směrem k palouku, kde jsme se občas jako smečka scházeli, když nám chtěl Sam něco říct. Za chvíli už jsem slyšel vytí i všech ostatních. Pokud zrovna nebyli ve vlčí podobě, když jsem se rozhodl je svolat, mé volání nemohli přeslechnout ani tak, a hned se proměnili, aby přišli. Za malý okamžik už jsme byli všichni na našem místě, my všichni dosud proměnění - já, Paul, Embry, i Sam.

Co se děje, Jacobe? ptal se Sam. Nic netušil. Nikdo nic netušil, své myšlenky jsem si pečlivě chránil.

Přeskočil jsem k Samovi, stál těsně u něj, a dovolil jsem si i zavrčet.

Už tě nehodlám poslouchat, řekl jsem. Budu si věci dělat tak, jak uznám za vhodné já sám.

Jasně jsem ti snad dal najevo, že alfa ještě nejsi, odpověděl mi Sam rozčíleně a zvedal se nade mne.

No, vlastně, odpovídal jsem já, a snažil se vypadat co nejmohutněji, řekls mi hned první den, že alfou jsem já. A že jsi povinen předat mi velení, až to pochopím.

Zatím jsi nepochopil nic.

Ne, Same, to tys nic nepochopil. Zavrčel jsem. Nemáš vůbec žádný právo mi vyhrožovat, nebo jen naznačit, že bys vyhrožoval jí.

Belle? Jacobe, neříkej mi, že tu celou dobu jde jen o ni? V jeho myšlenkách jsem zaslechl posměšek. Nebuď zamilovanej blázen. K ničemu ti to nepomůže.

Ostatní členi smečky se k ničemu nevyjadřovali. Věděl jsem, že jsou zmatení z toho, čeho jsou právě svědkem.

Když mi nepředáš velení, vyhraji si ho. Rozhodl jsem se nakonec a byl zvědavý, co mi na to řekne. Čekal jsem, až mě bude zase popichovat, až mi řekne, že nemám na to, abych ho porazil.

Tak dobře, řekl a ucouvl, aby se mohl pořádně narovnat. Když vyhraješ, budeš alfou. Jenže nade mnou nevyhraješ. Samozřejmě, že jsem se dočkal.

To se uvidí.

Zbytek smečky nám udělal prostor. Tohle byl boj dvou dominantů o to, kdo je větší, a kdo si tím pádem zaslouží velet. Věděl jsem, že si dost zahrávám, že Sam je silnější a také starší, ale já spoléhal na taktiku a předvídání toho, co Sam udělá. A to se mi v závěru vyplatilo. Chvíli to už nevypadalo, utržil jsem pár šrámů, ale nakonec jsem Sama přilehl k zemi a přední tlapy mu přitiskl na krk.

Jacobe, dost, vzdávám se. Vyhráls. Pusť mě! Dusím se! uslyšel jsem Samovy myšlenky. Zněly naléhavě, poraženě a hlavně zoufale. Opravdu se mi podařilo zamezit mu přísun kyslíku do plic. Pustil jsem ho a vstal. Sam trochu kňučel, když se zvedal, a nemohl popadnout dech.

Blázne, ulevil si.

Teď by ses měl poklonit, zavrčel jsem. A k mému překvapení Sam bez nejmenšího odporu sklopil hlavu. Ostatní to zopakovali po něm, aby mi ukázali, že mě teď berou jako svého alfu, a budou mě poslouchat.

Pravdou je, že jsme já ani Sam nevydrželi dlouho být silní. Zranění jsme byli oba a nedokázali jsme vynakládat další sílu na udržení se ve vlčí podobě. Těla nám vzdorovala a my byli najednou zase kluci, co se krvácející a nazí váleli po zemi. Ostatní se na nás jen rychle podívali a odběhli. Za malou chvíli se vraceli v lidské podobě a oblečení i  s dvěma balíčky - byly to kalhoty, které jsme si vždy nechávali za našimi domy, abychom se měli po proměně do čeho obléct. První podali kalhoty mně, potom Samovi. Paul se ujal Sama, aby ho doprovodil domů, a se mnou zůstal Embry.

„Oba jste stejní magoři, víš o tom?” odfrkl si, když mě podpíral, abych přes vykloubený kotník dokázal nějak dostat domů. Sice jsem si ho s jeho pomocí nasadil zpět do kloubní jamky dřív, než noha sroste jinak, než má, protože jsme měli hodně zrychlenou regeneraci těla, ale i tak to zatím bolelo jako čert. Škrábance a kousance na těle už mi nekrvácely, ale ještě trochu pálily, jak se rány zatahovaly a hojily se.

„Já musel, Embry,” odpověděl jsem mu.

„Vyhrožoval ti ohledně Belly? Co říkal?” Podíval jsem se na něj. Na okamžik jsem úplně zapomněl, že jsem to Samovi vpálil.

„Oznámil mi, že jestli sem Bella ještě někdy vkročí, nebude se bát být zlý. Když to shrnu.”

„Nemůžeš ji nechat být, že ne?” Usmál se. „Všichni to vidí, víš? Všichni víme, jak se věci maj. A nevím jak ostatní, ale já mám o tebe upřímně strach. Seš do ní úplnej blázen, ale nejsem si jistej, jestli to ona cítí stejně. A… no, prostě bych byl nerad, kdyby sis pak něco udělal.”

„Takovej slaboch nejsem,” zavrtěl jsem rozhodně hlavou. „A pak, nemáš pravdu. Něco ke mně cítí. Vím to, je se mnou nervózní, rudne, když jí skládám komplimenty. Kdybych byl jen kamarád, tak by se tomu zasmála.”

„Snad máš pravdu. Přál bych ti to. Vážně.”

Když jsme došli k mému domu, rozloučil jsem se s ním a poděkoval mu, že mě doprovodil. Pak jsem vešel do domu a šel rovnou do svého pokoje, abych se po té bitce trochu vyspal a nabral síly.

„Jakeu? Co se ti proboha stalo?” Otočil jsem se na Billyho. Díval se na mě a vypadal ustaraně.

„Řekl jsem, že je mi jedno, že mi Sam nepředá velení sám.”

„Tys ho…?” zděsil se.

„Porazil jsem ho. V boji o to, kdo bude alfou.” Oddychl si. Nejspíš se bál, že jsem ho zabil. „Nezlob se, tati. Půjdu si lehnout. Fakt se potřebuju trochu vyspat.” Přikývl a nechal mě odejít do svého pokoje. Padl jsem do postele a během pár minut spal jako nemluvně.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 14. kapitola: Jacob:

 1
6. Petronela webmaster
15.12.2019 [11:28]

PetronelaTak jo, konečně jsem se dostala k tomu, abych ti tu nechala komentář. Předně se omlouvám, že to tak trvalo. Poslední dobou jsem v jednom kole a na stránky jenom sem-tam nakouknu v mobilu, jestli není někde nějaký problém co je potřeba řešit.
Avšak k povídce - Jake mě překvapil. Popravdě jsem nečekala, že Sama vyzve k souboji aby od něj převzal moc a postavení ve smečce, ale jsem tomu ráda. Teď už se moc těším na Jakeovo setkání s Bellou a jejich rozhovor o vlcích. Emoticon

14.12.2019 [20:20]

Empress Emoticon Emoticon Emoticon

14.12.2019 [12:24]

BreeTannerUvidíš. Emoticon

14.12.2019 [12:07]

EmpressPáááni, no to bolo niečo. Emoticon Emoticon Pekne sa Jake Samovi postavil, pecka. Emoticon No ale čo bude ďalej? Emoticon

14.12.2019 [11:11]

EmpressJuchú, nová kapča. Emoticon Emoticon Idem na ňu Emoticon

14.12.2019 [11:03]

PetraCullenBoží jako vždy Emoticon Miluji tuhle povídku.Emoticon Emoticon Emoticon A jak se porval to bylo super Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!