Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal sun for Bells: 10. kapitola - I. - Jacob

10.05.2018 (10:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 795×

Když jsem jel v noci domů, cítil jsem se jako v nejhorším stádiu chřipky. Bylo mi zle, jako hodně zle. Žádná chlapská rýmička. Doma se ještě svítilo. Není divu, bylo teprve osm večer. Odvezl jsem motorku do garáže a šel jsem do domu. Doufal jsem, že tátu nepotkám. Nechtěl jsem o tom mluvit. Chtěl jsem si zalézt do pokoje a skrýt se před světem. Ale v rozrušení jsem za sebou dveře zabouchl, což přišlo Billymu divné a vzápětí už na mé dveře klepal.

„Jacobe?“ mluvil na mě přes dveře. „Jsi v pořádku?“

„Nech mě být, tati, prosím,“ odpověděl jsem, aniž bych dveře otevřel.

„Je něco, o čem by sis chtěl promluvit?“ zeptal se a mně se zdálo, že nejspíš něco tušil.

Povzdychl jsem si a pak jsem pomalu dveře otevřel a podíval jsem se na tátu.

„V kině jsem se trochu naštval na jednoho kluka…,“ začal jsem váhavě a viděl jsem, jak Billy zbystřil. „A mám asi horečku.“

Sáhl na mě, aby si moje slova ověřil, a pak bez jediného slova přikývl. Díval se na mě a snad se při tom i mírně usmíval. Čekal jsem, že něco řekne, ale on mě jen poplácal přátelsky po ramenu.

„Vyspi se z toho, Jakeu. Ráno bude líp,“ ujistil mě a odjel do kuchyně.

Povytáhl jsem nad tím obočí, zavřel jsem za ním dveře a chvíli jsem to jen tak zpracovával v hlavě. Pak jsem se svlékl a vlezl jsem si do postele. Billy má pravdu. Měl bych se z toho vyspat. Ale v hlavě jsem měl spoustu myšlenek, a proto jsem zíral do stropu a naslouchal Billyho hlasu, když jsem zachytil, že s někým telefonuje.

„Jo, dneska večer v kině. Já vím, že to mohlo být nebezpečný. Snažil jsem se s ním o tom mluvit, ale on mě vůbec neposlouchá. Já vím. Vím, že teď už asi bude. Ne, nic se nestalo. Jo, horečku už určitě má. Jasně. Tak zítra, Same. Dobře se vyspi.“

Co tu bude dělat Sam Uley? Zrovna na něj jsem měl tak náladu! Ne, jasně, že mi bylo jasné, co tu bude dělat. Teď už mi to bylo jasné, protože to do sebe všechno zapadalo. Zvlášť, když jsem Billyho slyšel. Takže to byla pravda. Jsem vlk. Proboha, zní to divně. Fakt praštěně. No, a protože Sam se proměnil jako první, evidentně přijde a bude mě poučovat. To bude ve svém živlu. Fakt už jsem se nemohl dočkat.

Bál jsem se, že s těmito myšlenkami v hlavě určitě nedokážu usnout, ale nevím jak, únava mě přemohla a já se vzbudil až ráno. Musel jsem spát déle než normálně. Udivuje mě, že mě nikdo nevzbudil, ale i přes dveře jsem v kuchyni slyšel Sama a Emily, jeho snoubenku. Že by se Sam bál přijít sám? Ušklíbl jsem se nad tou přiblblou poznámkou a vyhrabal jsem se z postele. Hodil jsem na sebe první tričko a kalhoty, co mi přišly pod ruku, a přišel jsem za nimi do kuchyně. Sam seděl s Billym u stolu, Emily dělala kafe.

„Ahoj, Jakeu,“ usmála se na mě. „Dáš si taky kafe?“

„Díky,“ řekl jsem a přikývnul. „Ahoj Emily. Rád tě vidím.“ Přisedl jsem si ke stolu a pohledem jsem sjel Billyho i Sama. „Dobré ráno.“

„Ahoj Jacobe,“ řekl Billy.

Sam jen přikývl na pozdrav a už se nadechoval, že spustí nějakou tu svoji řeč, když ho Billy zastavil posunkem a Emily jemným dotykem na rameni.

„Nech ho aspoň si v klidu vypít kafe,“ zašeptala mu do ucha, ale já to stejně slyšel. „Máte na to všechno dost času.“

„To je dobrý,“ zaprotestoval jsem. „Klidně spusť, Same. Táta měl pravdu, že jo? Vlci jsou skuteční a my jsme jedni z nich?“ Přikývl.

„Rovněž i Paul a Embry,“ přitakal mi, čímž potvrdil to, co jsem si myslel, když jsem to včera večer zjistil o sobě, a já tak snadno pochopil, proč kluci zmizeli ze školy.

„Takže i já teď budu záškolák?“ snažil jsem se zavtipkovat, i když mi z toho všeho šel mráz po zádech.

Sam se zasmál. „Přesně, Jakeu. Pro bezpečí nás všech, a vlastně i lidí, bude nejlepší, když školu opustíš. Včera v kině ti došlo, jak snadno jsme vyprovokovatelní.“ Přikývl jsem.

To mi teda došlo, pomyslel jsem si s povzdechem. Je jedno, jak moc za to mohla Bella a to, co mi řekla. Okamžitě jsem byl vytočenej, a co jsem pochopil, k nekontrolovatelné proměně většinou dochází při výbuchu vzteku. Nechtěl bych nikomu ublížit.

„Dá se to ovládat?“ zeptal jsem se Sama.

„Samozřejmě, že dá,“ řekl. „A já ti s tím pomůžu.“

„Jak jinak,“ ušklíbl jsem se nad tím jeho povýšeným tónem. „Alfa smečky má všechny pod palcem, co?“

„No, upřímně…“ Sam se na chvíli podíval jinam. „Alfou jsi ty. Jsi potomek Alfy, a proto jím přirozeně jsi. Až pochopíš všechny vlčí záležitosti, jsem povinen předat ti velení.“

Hrklo ve mně. Jasně, Billy říkal, že jsem potomkem Alfy, ale tohle? Já se na to necítím. Nechci být ani vlkem, natož Alfou! Vymrštil jsem se ze židle. Zase ta horečka. Tentokrát asi hlavně z rozrušení.

„Vy jste se zbláznili!“ vyjel jsem na všechny v místnosti. „Nevedl jsem ani skupinku o pracovkách a mám vést smečku vlků?!“

Možná to, co jsem řekl, bylo vtipné, ale mě to vtipné v té chvíli vůbec nepřišlo. Chodil jsem sem a tam po kuchyni a snažil jsem se trochu zklidnit. Emily se na mě povzbudivě usmála a strčila mi do rukou hrnek s kafem. Daroval jsem jí vděčný úsměv, napil jsem se a hrnek odložil na stůl. Kafe mě kupodivu trochu uklidnilo.

„Jakeu,“ řekl Sam po chvíli, když viděl, že jsem začínal chladnout. „Já vím, že je toho moc najednou. Žes to nečekal, žes o tom neměl ani páru. Ale v závěru to nebude tak strašný, věř mi. Popereš se s tím snáz, než si myslíš.“

„Ty ses s tím popral snadno?“ zeptal jsem se ho.

„Co mi zbývalo? Byl jsem první ze smečky. Neměl mi s tím kdo pomoct. A nechtěl jsem nikomu ublížit.“

Zapípal mi telefon. Hned jsem zkontroloval displej. Psala mi Bella. Tázavě jsem se podíval na Billyho, ale ten zavrtěl hlavou.

„Nesmí to vědět, Jakeu,“ řekl mi. „Tohle je vlčí záležitost.“

Když to zdůraznil, něco mi přišlo na mysl. A příjemné to nebylo. Odložil jsem mobil a podíval se na Sama.

„Hele… Táta říkal, že vlčí geny se probudí, pokud je tu nějaké nebezpečí. Upíří nebezpečí. Takže i tohle je pravda? A co Cullenovi? O nich se legendy také nemýlí? Takže Bella…“

„Bella je člověk.“

Super, takže aspoň tohle je pozitivní. Pořád je to ona. Má sladká, živá Bella.

„Ale co se Cullenových týče,“ pokračoval Sam, „o nich se legendy nemýlí. Ale nejsou důvod naší proměny. Cullenovi jsou jiní než ostatní upíři. Loví jen zvířata a ještě ke všemu s nimi máme dohodu. Navíc jsou pryč, takže kvůli nim žádná změna neproběhla.“

„Takže to nebylo kvůli nějakému jejich… pachu?“ zeptal jsem se.

„Ne. Jsou tu jiní. Přitáhli upíři, kteří rozhodně nejsou tak mírumilovní jako Cullenovi, a žádné dohody neuzavírají. Tihle jsou nebezpeční pro město, a proto se měníme. Abychom mohli město chránit.“

„Takže je to pravda,“ vydechl jsem. „Medvědi, o kterých se mluví ve zprávách, nejsou medvědi. Jsme to my. A ti mrtví turisté jsou… upíři?“ Přikývnul.

Zatraceně, bylo toho na mě trochu moc. Cítil jsem, jak se z toho potím. Odfouknul jsem si a nalil do sebe zbytek kafe. Byla to pravda. Všechno to, co jsem poslouchal od Billyho a čemu jsem vždycky odmítal věřit, byla pravda. Upíři tu byli. Ne před sty nebo dvěma sty lety, ale teď. Teď a tady. A my, vlci, také. Jen stěží jsem to zpracoval.

„Stavíme se odpoledne,“ řekl po chvíli a já věděl, že tím my myslí smečku.

Je toho spoustu, co ještě musím poznat a pochopit. On i Emily odcházeli ke dveřím, s Billym se už rozloučili. Na mě Emily jen mávla, Sam se loučit nemusel, za pár hodin ho zase uvidím.

„Myslíš, že to věděla?“ zeptal jsem se a Sam se zarazil ve dveřích a ohlédl se na mě. „Věděla Bella, co jsou zač?“

„Byla s Cullenem dost dlouho na to, aby jí to nedokázal zatajit,“ odpověděl a potom za sebou zavřel dveře.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Personal sun for Bells: 10. kapitola - I. - Jacob: