Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 50. kapitola + Epilog

Povídka se umístila na 2. místě v anketě o Nej povídku listopadu, proto ji dáváme na titulní stranu. Gratulujeme!
Poslední kapitola. Všechno končí pohřby milovaných a přátel, které upíři ze všech koutů světa ve válce v NY ztratili. Ani pohřeb se ale neobejde bez komplikací a všichni budou čelit nejen své bolesti, ale i tvrdým slovům. Monarchie se už neobnoví a nastává nová éra. A když upíři milují, tak milují navždy. Stejně jako nenávidí... Naposledy pěkné, krvavé čtení přeje domcamerci.

02.12.2012 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 9334×

Edward

Lidský svět byl na nohou a náš na kolenou. Oni se vzpamatovávali z katastrofy v New Yorku, my věděli, že u nás žádná rekonvalescence nehrozí. Poneseme si to s sebou navždy. Nebudeme si to připomínat jen svátky nebo pomníky. Lidé jdou dál. Žijí, a pak už si ani nevšimnou, že na to prostě zapomněli.

Moje rodina nezůstala celá. Ztratil jsem dvě sestřenice. Dvě fantastické ženy.

Z víc, jak dvou tisíc, nás zůstala polovina. Volturiovi byli katastrofálně zredukováni – jejich monarchie se už neobnoví. Zbyl jen Alec, Santiago, Demetri, Chelsea, Anthedora a Caius. Dva z nich ale byli na odstřel. Chelsea ztratila Aftona a Athenodoru drží Caius na živu násilím. Corinin dar ji naprosto zdegeneroval. Athenodora trpí jako zvíře a při první příležitosti to ukončí. Caius se snaží najít satisfakci, ale pochybuji, že to stihne. Zvlášť v tomhle nečase.

„Zajímalo by mě, jestli mi Alice vybere oblek i na pohřeb,“ zamumlal jsem, s očima upřenýma na silnici. Jeli jsme z úřadů, kde jsme vyřizovali kolaudaci pozemků, co jsme skoupili kvůli hřbitovu. V papírech se objevila nedořešená záležitost, což byla chyba na jejich straně. Ale měli by smůlu, protože dneska se tam ty pohřby prostě uskuteční. I kdybych jim měl narvat miliony dolarů do toho jejich chřtánu, co jsme taky nakonec chránili.

„Je to Alice,“ odvětil Carlisle.

„Je. A já jsem rád, že je. Ta válka mi dala pocítit, co ve vás všechno mám. Ne, že bych to předtím nevěděl, ale teď si vážím i těch situací, kdy mě otravný skřítek rve do obleku, který se mi vůbec nelíbí,“ vysvětlil jsem. Carlisle mi stisknul rameno a usmál se na cestu.

„Jak je na tom Bella?“ zeptal se po chvíli. Dřív, než budeme doma.

„Isaac žije a Tanya… Mrzí ji, jak se k ní chovala. Nakonec jí Tanya zachránila život. A tím zachránila život i mně. Byla to skvělá ženská. A já jí nikdy nemohl dát to, co si zasloužila.“

„Byl jsi k ní vždy upřímný. To si Tanya zasloužila a potřebovala. Každá žena si to zaslouží.“

„Díky, tati. Nevím, jak bych to bez tebe všechno zvládnul.“

„Věř mi, že bys to zvládnul. Ale jak bych já zvládnul… Když Emmett vzplanul a hned potom ty… Nikdy na to nezapomenu. Mám to pořád před očima… Jsem tak rád, že jsme všichni definitivně spárovaní. Mohlo by to znamenat klid,“ uvažoval nahlas.

„Do příští apokalypsy.“

„Do příští apokalypsy,“ souhlasil. „A jsme doma,“ šeptl, když jsme přijeli před náš dům alias akvárium. Ta prosklená nádhera, co voněla po volnosti, mi bude chybět. V Rusku nás čeká stavba s obdobnou architekturou, ale nemá duši jako tenhle. Těším se na to, až se do deštivého Forks vrátíme. Našel jsem tu totiž poklad. Tedy, on ke mně přijel a trakař táhnul můj někdejší přítel, ale podstatou je, že to bylo tady. Naše první setkání, co se snad do domu otisklo, a zanechalo na něm sladkou stopu.

Přivítal jsem se s ostatními. Od návratu z války jsem to dělali všichni. Předtím jsme se vlažně zdravili, případně nějak dotkli s těmi, co stáli nejblíže, ale teď jsme se hledali a objímali. Dal jsem pusu na čelo Esmé a pohladil Rose a Alici po tváři.

„A já pusinku nedostanu?“ stěžoval si na nespravedlnost Emmett, zatímco si vázal za mnou kravatu. Byl jsem rád, že ho jeho vzplanutí nijak zvlášť nepoznamenalo. Potřebovali jsem ho takového, jaký byl. I když si stále myslel, jak moc mi teď dluží, protože jsem při jeho hašení vzplál s ním a přitom nevěděl, jestli to rozchodím. Ale to je kravina. Je přece můj bratr. Oheň, ne oheň – musel jsem to udělat.

„No, jestli o ni tak stojíš, miláčku,“ řekl jsem a otočil se k němu s našpulenou pusou.

„Ne! Jdi ode mě!“ protestoval, ale to už jsem ho pevně chytil za tváře a vtiskl mu pusinku na čelíčko.

„To je humus,“ nadával a otíral si čelo.

„To je láska, brácho.“

Šel jsem za Bellou, která si povídala s Jasperem v naší ložnici. Jasper jí vyprávěl o Tanye a Irině. Bella je totiž vůbec neznala. Netušila, co byly zač.

Oba už byli oblečení do elegantní, smuteční, černé klasiky. Seděli naproti sobě na pohovce u prosklené stěny.

„Lásko,“ pozdravil jsem Bellu a posadil se za ni na opěradlo. Zády se mi opřela o hruď.

„Všechno vyřízené?“ chtěl vědět Jasper.

„Všechno,“ přitakal jsem.

„Takže celé to končí pohřbem. Vždycky jsem si myslela, že ale bude můj,“ šeptla Bella provinile. Styděla se za to, že žije. Ale přes Jaspera jsem věděl, že je taky šťastná. Byla mezi mlýnskými kameny. Vlastně se nakonec styděla za to, že je šťastná.

„Nic nekončí. Je to další etapa věčnosti,“ řekl jí Jasper.

„Myslela jsem mě a celý ten debakl… Kdyby mi někdo před rokem řekl, co se stane…“

„A kdyby mně někdo řekl před sto lety při hraní s cínovými vojáčky na dvoře, že ze mě bude kus šutru,“ přidal jsem se.

„Naše existence jsou prostě nevyzpytatelně úžasné,“ uzavřel to Jasper ironicky. „Ale už máme všichni, co potřebujeme,“ usoudil, když nasával atmosféru, kterou jsme já a Bella díky naší těsné blízkosti vytvářeli.

„Všechno ne. Edward nemá oblek!“ přerušila naše tokání Alice. Vlítla sem jako módní tornádo s mým oblekem v ruce.

„Na to jsem čekal.“

 

Bella

S černým kloboukem naraženým na hlavě jsem zabořila podpatky do cesty vysypané bílými oblázky, když jsem vystoupila z auta. I to bylo černé. Všechno bylo. Snad kromě sněhu a naší kůže, která s tím vším ostře kontrastovala.

Edward mě chytil za ruku a chtěl mě provést tepanou bránou, kterou obepínaly růže, jež dokázaly pár dní přežít zdejší prostředí. Kvalitní kovářská a botanická práce se tu s něžností a smutkem snoubila.

Ale zastavil se. Jen na chvíli, než ho Carlisle pobídnul. „Jděte. S Esmé na ně počkáme,“ slíbil. Hned na to jsem uslyšela další kola na silnici, co na tohle uzavřené prostranství v rezervaci na úpatí hor v Kanadě vedla. Vlastně to už nebyla rezervace, když jsme tak vesele podplatili všechny, co s tím měli co dočinění. Taky jsme podepsali, že tu vážně nehodláme stavět golfové hřiště nebo obchodní centrum. Potřebovali jsme kus krásné půdy v takovém mrazu a chráněném prostředí, že sem lidská noha nevstoupí. Jen na tom majestátním místě mohl vyrůst upíří hřbitov.

Podívala jsem se na Jaspera a Emmetta, kteří otvírali svým manželkám dveře po tom, co zaparkovali vedle nás. Ani jeden z nich se nesmál. A ani celý ten upíří dav kolem nás. Stovky přeživších se přišlo rozloučit se svými blízkými a přáteli. Případně podpořit ty, co o někoho přišli.

Byli tu i ti, co bojovali na druhé frontě. Jenže to jsou časy minulé – tady se to na strany nedělilo. Nikdo nebyl zlý nebo dobrý. Teď jsme byli jedna rasa, která prožila existenční katarzi. Válka všechno změnila.

Hroby byly vystavěné v paralelních řadách s přesnými odstupy. Náhrobek z černého mramoru za každého ztraceného. Bylo jich tu… osm set padesát tři. Rodiny byly pospolu.

Pod náhrobky se žádná urna a ani rakev neskrývala. Prach, co byl v New Yorku nashromážděn při úklidu, bude vysypán z velké urny až při rozloučení jako na rozptylové loučce.

Šli jsme na druhý konec hřbitova, kde už čekala na poslední sbohem dobrá pětistovka upírů rozmístěná po celém obvodu hřbitova. Zbylo nás sice tisíc, ale ne všichni měli tu potřebu se loučit. Přišlo jim to dokonce směšné.

Nám bylo vážně jedno, co tihle remcálkové vypouštějí z úst. Našli blízcí si zasloužili uctění památky. A jestli se to do teď po tisíce a tisíce let nedělalo, tak teď musí. To je možná ta evoluce v našem nemrtvém světě.

Bylo tam malé, prosté pódium z toho samého, tmavého mramoru. Na něm stál Caius s tou obrovskou urnou z bílého kamene. Po nikom vražedné pohledy neházel. Zíral do země a jen držel tu nádobu plnou prachu. Ten upír ztratil všechno. Svůj trůn, svůj klan, a teď ztrácel i svoji manželku, která se křečovitě držela Santiaga. Měla permanentně zkřivený obličej pláčem. Caius ji ale nechá trápit se jako starého, nemocného psa, kterému by nejvíc pomohla a ulevila smrtící injekce.

Na některých náhrobcích byly vyryty epitafy. Sami jsme je do nich vyryli a zpečetili tak jejich finální podobu.

Viděla jsem Caia, když před třemi dny prsty psal na náhrobky Volturiů. Velká většina z nás nevěděla, co je tam psáno, protože to bylo starořecky. A já ani nehledala někoho, kdo by mi to přeložil. Bylo to soukromé.

Tanya a Irina měly epitafy, které vyškrábala Kate, psané rusky. Většina byla vyryta v rodných jazycích. Některé byly zapomenuté. Našly se tu i egyptské hieroglyfy.

Zastavili jsme se kousek od Caia se skloněnou hlavou v uctivém gestu. Vítr tu byl neuvěřitelně silný. Rozdmýchával i sníh na zemi.

Brzy k nám došla naše rodina, včetně Denaliů. Garrett držel pevně Kate. Ta ani nedokázala vzhlédnout a podívat se na tu zkázu. Já jí hned po bitvě řekla, jak to bylo. Co pro mě Tanya udělala. Byla jsem připravená čelit jejímu hněvu. Taky mi hned jednu vrazila, když jsem jí nastavila kajícně tvář. Ale potom se zhroutila do mé náruče s omluvou. Kate prožila spoustu válek a brala následky jinak. Jeden chrání záda druhému a občas se to někomu vymstí. Byla na svoji sestru hrdá. Že prý věděla, že neměla tisíc let za sourozence zbabělou blondýnu. Ale Kate dostala rovnou dvě rány. Irinu. To ani silná žena, jako byla ona, neustála. Ještě, že našli hlavu Carmen a dali ji zase dohromady, protože to by přišla o celou rodinu, až by Eleazar ukončil svoje trápení.

Sebastian s Olivií stáli kousek vedle hlavní diagonály. Sebastian se na mě podíval, když vycítil můj pohled. Jen zíral a já mu to plně opětovala. Věděl, že jsem mu zachránila tělo a mám pocit, že se to našeho vztahu dotklo. Ne, nechystáme svatbu a ani si nevyměníme náramky se zkratkou BFF, ale myslím, že si necháme urážky pro sebe.

A kde byl Isaac? To to taky sabotoval? Nemohli jsme se sice ani cítit, ale tohle byl pohřeb jeho dětí. A hlavně té, na které mu v existenci záleželo nejvíc, dokud se nezamiloval.

Nina Sara Katz Mizorvic – stálo na náhrobku. Víc nic.

Ještě pár desítek minut se čekalo, ale potom odbila na ciferníku hodinek dvanáctá. Na tu dobu byl smluvený začátek obřadu. Ale netušilo se, kdo bude mít tu sílu na to vylézt na to pódium a vydat ze sebe jedinou hlásku o upíří bolesti, která ho tížila.

Kate se pohnula směrem ke stupínku. Upíři jsou elegantní bytosti, no, přesto bylo vidět, kolik námahy ji stojí každý krok. Ne fyzické, ale psychické.

Postavila se ke Caiovi, který už dávno shodil svůj královský plášť. Měl černý, moderní oblek jako ostatní. Dlouhé, sněhobílé vlasy zmizely. Zůstal po nich krátký, platinový trávník.

„Když naše matka Sascha stvořila Irinu a přivedla ji do naší rodiny, pořád jsme se hádaly. O každého muže, kořist a dokonce i matčinu náklonnost. Potom, co Saschu zabili, zbyly jsme jen tři. Byly jsme děti, ale jedna z nás se musela postavit na nohy. Čekali, že to já budu ta zodpovědná, co se o nás postará. Ale byla to Tanya. Dělala těžká rozhodnutí, chránila nás. Zachovávala tajemství. A já si teď říkám, co si bez ní počnu. Všichni si myslí, jak jsem silná a odolná. Že jsem ten blesk, co chrlí elektřinu, a nic ji nedostane. Ale bez nich… Připadám si, že už ani nemám co chrlit. Že nemám energii na to, abych mohla…“ Sevřela pevně víčka a ústa, když přetekla hrana. Garrett ji odvedl, protože už nemělo cenu, aby dál trpěla všem na očích. Ještě, že ho měla.

Kdo půjde dál? Kdo se ještě odváží? Nejspíš nikdo, protože upíři nebyli zrovna exhibionisti a hlavně se o svoji bolest nedělili. Myslím, že Alec by nejradši svůj dar použil sám na sebe, když jsem tak na něj koukala. Prý necita. Svoji sestru moc miloval.

„Já už nemůžu,“ vydechl Jasper a padnul na kolena. Divím se, že dokázal vydržet tak dlouho bez jediného nářku. Uvědomme si, že když upír ztratí partnera, bolí ho to tak moc, že po vykonání pomsty spáchá sebevraždu. A tady byly desítky upírů, co to cítily. Celý ten gigantický, neředěný mix narážel do Jaspera.

„Neměl sem vůbec chodit,“ šeptla jsem Edwardovi, který se taky zrovna netvářil. Ubíjely ho myšlenky. Alice chytila Jaspera kolem pasu a táhla ho pryč.

Potom jsme všichni zaslechli motor vehiklu, ale naštěstí žádné srdce. Otočili jsme se po směru toho zvuku. Brzy na to dorazila velká motorka a na ní hodně nasraný upír. Bylo to na něm vidět na kilometr daleko. Vjel až do brány a slezl ze svého vozu, který padnul k zemi.

„Je tady ten pohřeb?“ zeptal se latentně. Vůbec to nepasovalo k jeho černým očím a zanícenému výrazu. Šel k nám v černé, kožené bundě a upnutých kalhotách. Světle hnědé, delší vlasy mu čechral vítr na všechny strany. Malýma, uhelně černýma očima se na řady náhrobků a na to, co symbolizovaly, ani nepodíval. „Tak to tu, kurva, najednou nikdo neumí mluvit?“

„Darrile, protože tohle pohřeb je, chovej se,“ řekl mu Franz Vonlichten. Jen se na něj podíval a zavrčel. Pak zahlédl mě.

„Ty! Tohle všechno je tvoje zasraná chyba!“ zařval a ukázal na mě prstem. A sakra… To jsem dlouho neslyšela. Ne, že by to něco zlehčovalo.

„Darrile, prosím,“ začal Carlisle uklidňovat situaci.

„Ty drž hubu, Carlisle! Tobě rodinu nezkurvila. Můj brácha v té bitce zařval, protože se postavil na vaši stranu toho úžasného dobra. Přitom jste všichni ta samá hnusná skvadra! Nikdo z vás není dobrý. Všichni jste upíři. Už si to, do hajzlu, uvědomte!“

„Je mi líto tvého bratra. Vím, že je to moje chyba,“ řekla jsem mu. Ta věta z mých úst už zněla skoro směšně, protože jsem ji pořád opakovala.

„Tvoje lítost mi je u prdele. To je to vaše paktování s lidskou rasou. Kdo to kdy slyšel, aby upíři platili pravou smrtí za to, že šukaj člověka jiného? To je hnus! Když už jste všichni takoví narcisti, všímejte si jen sami sebe! Tohle by se pak nemuselo stát!“

„Ale stalo,“ řekl mu Demetri.

„No, ty na mě už vůbec nemluv, hafane! Jsi přivázaný na vodítku u svého klanu! Svůj vlastní jsi opustil jen kvůli podělanému daru! Jste podfukáři, pokrytci a páchnete po touze vlastnit a vládnout. Arovi se to jeho baziliščí smýkaní se po světě dařilo tři a půl tisíce let, a teď přišla odměna. Má za to náhrobek…“ To se dotkl citlivého místa. Caius stál náhle u něj s vyceněnými zuby.

„Aro dal našemu světu všechno. Obětoval svoje manželství a svoji existenci. Díky němu jsme nežili na hromádce jako banda agresivních neandrtálců. Měl jsi anonymitu a záruku bezpečí. Kdo likvidoval novorozené armády a nesmrtelné děti?“ ječel na něj s rozšířenýma očima šílenstvím. Caius vždycky chladně šeptal, no, je vidět, že vážně opustil svůj kokon krále a roztáhl křídla. To brzo. „Vypadni odsud, anebo se pokloň před hrobem svého bratra. I já to udělám. Ztratil jsem dva bratry, sestru a svůj klan.“

Filip se na druhé straně hřbitova taky ozval. „Vždycky se to stane, Darrile. A je úplně jedno, kdo to v závěru zaviní, protože to je tisíce rozhodnutí, co k tomu náš svět donutí. Mohl jsem to zavinit i já, protože jsem Dimitrije stvořil. Nemůžeš z toho obviňovat ji jen proto, protože byla poslední, kdo udělal rozhodnutí. Každý z nás má svůj podíl viny. A mimochodem, ty bys chtěl vystoupit na světlo? Dimitrij to chtěl udělat z čiré pomstychtivosti. I on určitě v hloubi duše ví, že to bylo špatné rozhodnutí. Zaplatil za to. Tak nás teď nech truchlit. Zůstaň, anebo odejdi,“ řekl mu ten patnáctiletý, blonďatý chlapec s přívětivou tváří, ze kterého momentálně sršela autorita a polívala i mě.

Darril nás všechny sežehl pohledem a nakrčil nos. Znechuceně si odplivnul, ale vážně odkráčel pryč. Nasedl na svoji motorku a odjel. To byla milá návštěva.

Caius přešel zpět na stupínek a otevřel urnu. Asi usoudil, že po tomhle už vážně nastal čas rozptýlit jejich popel. Natočil urnu tak, aby divoký vítr rozséval prach mezi hroby a pomalu ji začal vyprazdňovat.

Nevěděli jsme, čí vší byl, ale důležité bylo hlavně to, co symbolizoval. Když chcete udělat upíří hřbitov, všechno je o symbolice.

Šedý popel letěl vzduchem a my viděli každou částečku, jak usedá po větrném tanci na sníh, anebo náhrobní kameny.

Vítr mi přivál do nosu stopové množství známé vůně. Otočila jsem pomalu tvář po směru té pachové trajektorie.

Podívala jsem se Isaacovi do očí. Stál za zasněženou borovicí na kraji lesa. Jak na sebe koukají dva upíři, co si navzájem zničili životy? My na sebe jen zírali. Ale znali jsme se dost dobře na to, abychom věděli, co ten druhému pohledem říká. Nenávidím tě, protože když upíři nenávidí, tak nenávidí navždy.

Stiskla jsem Edwardovi pevně ruku a víc se k němu přivinula, když se Isaac pohnul.

Tiše šel k hrobu Niny na druhém konci, kde stál Sebastian a Olivie. Ale jinak se tam Dimitrijovci nijak neshromažďovali. Jak jsem řekla – tady nebyla žádná strana. A hlavně jich moc nezbylo.

Nikdo mu naštěstí pozornost nevěnoval. Už žádné rozbroje.

Isaac poklekl k hrobu Niny. Poslouchala jsem, jak tam něco nehtem vyrývá. Stoupla jsem si na špičky, jak jsem sondovala co. Nějak jsem si nedovedla představit psaný projev Isaacovy lásky k Nině.

Sinä olet minun tyttäreni. Rakastaa sinua ehdoitta.

Tázavě jsem zvedla pohled k Edwardovi.

„Jsi má dcera. Budu tě milovat bezpodmínečně,“ přeložil mi z finštiny. Páni… To bylo pěkné. Čekala jsem spíš nějakou narážku na její dokonalost, anebo výtku k tomu, že tu s ním byla jen něco málo přes století.

Olivie se rozešla k Isaacovi, který… Nemohla jsem tomu uvěřit. Jasně jsem zahlédla jeho obličej zkřivený pláčem, který v sobě ale dusil tak, že žádná zvuková kulisa nehrozila. Kéž by Nina viděla, že jen její smrt dokázala Isaaca Asimova rozplakat.

Sebastian k nim zvednul oči. Viděl, jak mu Olivie opírá čelo o jeho a chlácholivě ho hladí v kruzích po zádech.

„Jen abys věděl, vyčítám ti její smrt,“ zašeptal. Vykulila jsem oči, když tohle právě sdělil Sebastian svému milovanému otci. Isaac neodtrhnul obličej zbrázděný bolestí od Olivie, která mu dělala oporu. „A o moji dceru se dobře starej. Líp, než o Ninu. Ať kvůli tobě nikdy nepropláče celé noci jako ona.“ Přešel k nim a Olivie mu ustoupila. Sebastian ho políbil na obě tváře. „Tak možná za tisíc let, tati. Kdo ví?“ Na Olivii, která hned objala Isaaca, se jen podíval. Opětovala mu to vzhledem k úhlu hlavy, ale do tváře jsem jí neviděla. Stála k nám zády. Potom kolem nich Sebastian prošel a na vršek Niny náhrobku položil krvavou růži, na jejímž stonku byl navlečen zásnubní prsten s obrovským, černým diamantem. Kleknul si k náhrobku stejně jako předtím Isaac. „To jsem našel ve věcech Maxmiliana, sestřičko. Asi si to hodně dlouho připravoval a čekal na to, až mu věnuješ srdce.“ Potom na roh náhrobku vyryl – Jsi jednička. Pak si políbil dva prsty a ty přiložil ke jménu Nina. Hned na to vstal a bez jediného pohledu, s hlavou skloněnou, odcházel pryč.

„Půjdeme,“ navrhla Esmé, kterou Carlisle pevně objal.

„Dobře. Jen… Jděte a já vás doženu,“ slíbila jsem a pustila Edwarda, který si mě měřil se staženým obočím. „Neboj, miláčku. Věř mi,“ špitla jsem s jemným úsměvem. Rozhoupával se, no, dokázal, že už mi zase věří, protože přikývnul a odcházel s ostatními pryč. Já se rozešla k Isaacovi, který taky s Olivií vzdaloval, ale směrem na jinou světovou stranu. Zastavil se.

„Běž napřed. Přijdu,“ řekl jí. Poslechla a zmizela v hlubokém, kanadském lese. Otočil se na mě. Nebála jsem se ho a šla pořád dál. Zastavila jsem se až pět metrů před ním.

Kdyby nenávist poháněla elektrárnu, rozsvítili bychom město.

„Nechci s tebou sdílet ani kontinent,“ začala jsem, protože jsem se hodlala domluvit. Bylo to nutné.

„To jsme na tom stejně,“ odpověděl tiše. Neřvali jsme, nevrčeli a ani neprskali. Je konec. Ale o ten konec se musíme starat, aby vydržel.

„Odcházíme na pár let do Ruska k Uralu. Asii a Evropu budeme brát jako jeden, ano?“ navrhla jsem.

„S Olivií se stěhujeme do Jižní Ameriky, takže bychom na sebe neměli narazit.“

„Skvělé,“ ohodnotila jsem to.

„Úžasné,“ přitakal. „Víš, Bello, stejně jsem ti zachránil život. Byla jsi můj dar,“ připomněl mi něco, co mi připadalo jako pravěk. Tak dávno se to stalo – v minulém životě.

„Ty jsi byl můj trest, ale stejně jsem ti existenci zachránila. Sice omylem, ale zachránila.“

„To je diskutabilní,“ utrousil.

„Je diskutabilní, že to je diskutabilní…“

„Skvělé,“ citoval mě.

„Úžasné,“ napodobila jsem ho. Protočil oči. „Hele, máme každý pro co žít, a to jsme byli v epicentru války. Dostali jsme druhou šanci. Ty Olivii, já Edwarda. Budeme si hrát na svém písečku a nic se nestane. Přece nechceš prožít to, co někteří tady. Jen si užívej svoji existenci. Dva tisíce let ses pořád o něco snažil, ale teď už máš lásku. Je konec.“

„Je konec,“ souhlasil. To snad poprvé.

„Fajn… Tak… Sbohem, Isaacu.“

„Sbohem, Bello,“ opětoval mi vážně srdceryvné loučení, co mě hrozně bolí. Ano, to byla čistě ironická poznámka. Pomalu jsme se každý otočili ke svému cíli.

„Zmrde,“ zamumlala jsem si pod nos.

„Svině,“ řekl. Do široka jsem se usmála a pokračovala po straně celého hřbitova zpátky k autům. Zamávala jsem přitom na všechny, které jsem měla tu čest poznat.

„Zastav se někdy v upíří NASA, děvče,“ zavolali na mě Franz a Helmut Vonlichtenovi.

„A poletíme na Měsíc?“ odvětila jsem při chůzi.

„Měsíc? Pff. Ten je pro lidi,“ řekl mi Franz. Znovu jsem se usmála. „No, jen se směj,“ doporučil mi zlověstně. Málem jsem narazila ksichtem do Edwarda, když se přede mnou zjevil. Hned jsem kolem něj obmotala ruce, i když jsem nevěděla, co v tepané bráně hledá za štěstí.

„Počkej, Bello,“ šeptl zastřeně a se zaujetím. Rychle jsem zvedla hlavu z jeho hrudi, abych se mu podívala do obličeje. „Podívej,“ špitl a kývnul bradou na druhý konec hřbitova. Za osmi sty náhrobky stál Azizi s rukama v kapsách.

„Jsou tu s ním?“ vyhrkla jsem. Představovala jsem si kolem něj nekončící dav zemřelých upírů.

„Přes jeho oči je vidím jen jako zářivé obrysy a stíny. On je vnímá normálně, ale před mým darem jsou snad chránění… To, co říkají, slyším jako z rádiové stanice se špatným signálem. Je jich tam tolik, Bello,“ vydechl fascinovaně. Přivřel oči. „Poznávám Tanyi hlas,“ zašeptal.

„Odcházejí,“ oznámil Azizi. Chtěla jsem se hned zeptat kam, ale věděla jsem, že nesmím. „Ale pořád budou s vámi,“ slíbil nám.

„Sbohem,“ šeptl omámeně Edward a otevřel oči. Já jen zmateně zamávala, protože jsem neviděla nic. Kdybych aspoň cítila jejich přítomnost.

Azizi se k nám obrátil zády a zmizel v lese stejně jako ostatní.

„Edwarde, víš, co to znamená?“ zeptala jsem se ho a podívala se na něj. „Že když upír zemře, někam odejde… Ale kam? A proč se na to nesmíme ptát?“

„Protože to je tajemství, které živým nepatří. A ani nemrtvým,“ vysvětlil.

„No, to je pěkné. Po tom všem jsem se aspoň mohla dozvědět, jestli existuje peklo, nebe nebo nějaká úplně jiná dimenze,“ postěžovala jsem si.

„Taky jsem to chtěl kdysi vědět. Ale po tom všem mám tebe. Víc nepotřebuju,“ přiznal a opřel se mi lokty o ramena, když za mojí hlavou ruce spojil. S pokřiveným úsměvem na mě můj skoro dvou metrový upír shlížel.

„Já taky. Ale Filip říkal, že jednou zase přijde nějaký dobrák a rozdmýchá vody. Takže jestli přežijeme to, pak něco, a pak ještě něco, bude to navždy. Dokud teda nenastane konec světa, což bude doufám tak za cirka miliony let. Jsem zvědavá, kdo mi bude dělat dort se všemi těmi svíčkami…“

„Za miliony let? To se stěhujeme na Mars. To ještě nevíš?“

„Na Mars? Lákavé. Ale víš co? Nebudeme myslet tak dopředu. Ještě nechci skupovat pozemky na Marsu.“

„Fajn,“ souhlasil. „Mimochodem, rodinka nám ujela. Emmett řídí, takže jdeme do Forks pěšky,“ vzpomněl si. „Zatím můžeme probrat tu míň vzdálenou budoucnost,“ navrhnul, dal mi ruku kolem ramen a už jsme si to vykračovali bok po boku po zasněžené silnici na úpatí hory. Nikam jsme nespěchali. Už nad námi nevisel Damoklův meč.

„Tak třeba – jaké si vybereme jméno za tisíc let?“ načala jsem.

„Já budu pořád Edward. Svého jména se nevzdám. Je staré a pěkné.“

„Nemůžu uvěřit tomu, že tys nazval něco, co k tobě patří, pěkným,“ škádlila jsem ho. Jen udělal grimasu a usmál se. „Dobře, tak já budu pořád Bella. Sice to jméno nesnáším, ale jednou bude taky staré a pěkné,“ usoudila jsem. Edward se zamyslel – hleděl do budoucnosti. Sníh mu přitom pod nohama křupal. S úsměvem se na mě pak podíval. Co vymyslel?

„To se mi líbí,“ prozradil mi.

„Co přesně?“

„Edward a Bella navždy.“

 

Epilog

O pár let později

Upíři se změnit nemůžou. Pakliže nejsou svázáni darem. Jako byl například Alec. Přišlo se na to, že to není malý, pošahaný kretén. Když totiž Chelsea spáchala za pomoci Santiaga sebevraždu, pouta se vážně roztrhala a Alec se tak mohl poprvé projevit se svobodnou vůlí. Našel si stejně vzhledově mladou upírku, protože už ho jeho sadistická sestra nedržela při zemi. Demetri se vrátil k Amunovi a Kebi a jejich egyptskému klanu. Skoro tři tisíce let staré vazby, co Chelsea kdysi přetrhala, snadno obnovily.

Na Caia a Athenodoru byl spáchaný atentát. Dva týdny po pohřbu je někdo zabil. Nikdo neví kdo a ani se na to nesnaží přijít. Jen je jasné, že někdo chtěl dokončit to, co bylo ve válce započato – zničení všech vládců Volterry. Volterra je konečně tím, za co se vydává. Památkovým ústavem.

Nikdo už monarchii neobnovil. Nejen, že náš druh se bude ještě dlouho vzpamatovávat ze světové války, ale hlavně byl nastolen nový politický systém. Žádná diktatura, co se schovávala za upíří socialismus, už nehrozila. Ale nějaká vláda být musela. Byli jsme příliš ctižádostiví, agresivní tvorové na to, abychom mohli existovat v anarchii. Mohlo by se to zase zvrtnout v něco šíleného. Domluvili jsme se, že do malého parlamentu posadíme někoho od nás a někoho od nich. Byla to Kate, pro její silnou osobnost, zkušenosti a dar, a Sebastian, pro jeho vůdčí schopnosti. Navíc se jeho morálka… srovnala, když přišel o Olivii, otce, rodinu a Maxmilian se už nikdy nevrátí. A hlavně – předtím byl Sebastian jen to špatné, ale když v něm Maxmilian v podstatě zemřel, něco dobrého mu zanechal.

Byly to základní složky moci, kterým spousta klanů slíbila pomoc, kdyby se něco dělo. Vláda tak byla decentralizovaná. Válka toho sice hodně zničila, ale půl roku jsme spolu byli zavření ve Volteře. Dalo nám to i přátele a stmelili se. Tahle generace upírů válku nejen přežila. Posílila s ní.

Kate a Sebastian nesedí na žádných trůnech ve starém hradě v hábitech, co mi vždycky připomínaly Nebelvír. No, co? Ta červená a zlatá měla spoustu významů. Každopádně žili se svými rodinami. To jsem vlastně zapomněla dodat, že když tu Maxmilian nechal Sebastianovi dáreček v podobě dobrých vlastností, jeho monumentální narcismus ustoupil do pozadí a konečně začal vidět něco jiného, než sebe. Zamiloval se. Založil svoji vlastní rodinu. Zpět k vládě ale. Nebyla ještě pořádně využita, protože bude trvat léta a léta, než nějaký idiot začne vystrkovat moci chtivé růžky. Domluvili jsme se však na nových zákonech. Zachovány byly ty prastaré a primární – prohibice na nesmrtelné děti a nutnost anonymity. Zrušeny byly ty o vlastnictví člověka a domy UB byly rozpuštěny. Za to jsem musela bojovat, protože co bylo upírům po UB?

Já s Edwardem… Bylo to ryzí štěstí a já vím, že všechno, co jsem si vytrpěla, byla daň. Naučila jsem to tak brát a přestat se ohlížet za minulostí. Nemohla jsem mít tak úžasný život, aniž bych za to nezaplatila. Tak to prostě nefunguje. Trp a pak žij. Případně v opačném pořadí, což byla ta horší možnost, která se ale upírům nenabízela.

Carlisle měl pravdu – všichni jsme spárovaní. Už je konec problémům. A jsem si jistá, že po tom všem, se všichni budeme vyhýbat šarvátkám, co by přerostly v mezinárodní konflikt.

Na místě New Yorku je dodnes jen velké pole betonu, skla a železa. Já bych si klidně montérky oblékla a šla to uklidit, ale asi by jim to bylo podezřelé. Svedla bych to na Santu Clause a Rudolfa. Ale jak jsem řekla – nikdo z nás riskovat nebude.

S Isaacem jsem se ještě neviděla a předpokládám, že ještě hodně dlouhou dobu neuvidím. V bistru na sebe nenarazíme a oba si dáváme pozor na to, abychom nemuseli dýchat pach toho druhého. Žádnou armádu, pomlčka rodinu, už netvořil. Láska jeho existence mu, díkybohu, stačila. Ať si žije v klidu a míru s Olivií. Mě to netrápí. Já mám Edwarda a svoji rodinu. Nejvíc mi totiž nakonec záleželo na tom, že jsem věděla, že jsem překonala svůj strach, a že bych mu tu hlavu utrhla, a pak udělala táborák.

Tobias Green, ať odpočívá v pokoji, řekl, že kdyby bůh chtěl, abychom se sžili s lidmi, stvořil by nás všechny stejné. A měl pravdu. Nikdy nebudeme moct vystoupit na světlo. I když naše kůže z vzácného kamene zářila na slunci jako diamant, patřili jsme do stínů jako mýty. Legendy. Ty žijí navždy.

---

The end.

Takže předně díky za krásný rozloučení s povídkou v podobě bedny. :)

Potom snad jen, že tohle je má desátá dokončená povídka a já si připadám na vrcholu svý autorský kariéry. Nejspíš proto, protože ze mě padesát kapitol už nikdo nikdy nedostane. :D Povídka má šíleně slov... Moment, mrknu se do wordu, kam jsem si to zkopírovala. 171 tisíc slov a 458 stran. Fuuj. :D

Takže, děvčata, vím, že mnohé u týhle povídky tolikrát prskaly nad dějem, ale příliš mi na Péčku záleželo, a tak jsem dala průchod tomu, co jsem chtěla já a moje postavy. A ano, přiznávám, že ještě v srpnu (pro slovenské kolegy august) to mělo skončit katastrofálně. Všichni měli umřít. :D No, pak přišlo osvícení, když jsem brala za kliku dveří v horách u babičky a já chtěla válku.

Mějte se krásně, skládejte básně - neřikám to u epilogu vždycky náhodou? - a pamatujte, že já s psaním FF nekončím ani omylem. Takže zase někdy příště. :)

« Předchozí díl

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 50. kapitola + Epilog:

171 tisíc za necelé dva dny? Jsem blázen. Ale tohle za to stálo, bylo to boží, jako všechno od tebe :-))))).

Milá autorka, ja som tak nemožný čitateľ, že málokedy hodnotím poviedky, ktoré čítam.Sem som sa dostala asi pred týždnom, a moja rodina ma má odvtedy za ťažkého závisláka a môže za to aj tvoja tvorba.Som taká zdojmovaná , že sa nezmôžem na nič iba na to že to bolo skvelé, čítala som aj niektoré iné od teba ale toto ma fakt dostalo.

Krása. To bolo strán.

Já nemám slov... Přiznám se, že mi chvíli trvalo, než jsem se k téhle povídce dostala, moc mě nelákala. Ale poslední dobou nevím co s časem a už od předchozích tvých povídek vím, že píšeš úžasně a tak jsem se na to vrhla po hlavě. Začala jsem včera odpoledne no a sama vidíš, jak to dopadlo. Oči mě pálily a slzely z toho čučení do monitoru a stejně jsem se nemohla odtrhnout. Moc často povídky nekomentuju, ale tady jsem prostě musela. Jsi úžasná!!! Sama Stephenie (teď jen doufám, že jsem její jméno napsala správně ) by se mnou jistě souhlasila.

Vše jk má být :) SUPER povídka

50 kapitol. Upokojujúce číslo, ktoré vešti krásny čas a hlavne dlhý. A odrazu je preč. Nenávratne preč. Snažím sa nájsť slová aby som opísala genialitu každej jednej kapitoly, ale ja som... Bez slov. Mŕtva. Doslova. Toto som cítila vždy pri knihách, ktoré pre mňa veľa znamenali. Tú strašnú túžbu čítať a strach, že to skončí. Nedokážem si predstaviť, že nemám už ani jednu kapitoli Péčka. Cítim sa, ako keby mi práve umrela moja večná láska. Lebo Péčko je vrchol dokonalosti čohokoľvek, čo som čítala. A nie sú to len slová hlúpeho komentára. Bol to dokonalý pocit, plakať znova pri knihe a žiť ňou. Poslednú kapitolu som preplakala, hlavne pohreb a to okolo Niny, čo sa tam dialo ma rozplakáva stále dookola. Tých dokonalých 50 kapitol mám zapísaných hlboko v srdci, prúdi mi to krvným riečiskom a živí ma to. Bolo to... Epické, krásne, dokonalé, brilantné, geniálne, dychberúce, úžasné, nezabudnuteľné, galakticky dobré, milé, smutné, žiarlivé, rozpoltené, milujúce aj nenávidené. Ja už nenachádzam slová, ktoré by tú dokonalosť vypovedali. Lepšie ako originál? V istom pohľade určite!!! Mohla by som rozoberať každý aspekt. Všetky moje pocity počas celého toho času, kedy som Isaaca milovala, nenávidela, milovala, milovala, nenávidela, milovala a tak ďalej. Mohla by som písať o pocitoch šťastia, blaha a veľkej úľavy, že Cullenovci prežili (aj keď moment horiacich E&E ma skoro zabil), o tom ako každé jedno slovo bolo lepšie ako čokoľvek iné. Počas čítania som bola hluchá a slepá, nevedela som o ničom čo sa deje. Žila som vo svojom svete, vcítila sa do každej postavy, každý moment som prežívala. Neviem, čo mám ešte povedať. Ja sa proste klaniam pred tvojou genialitou Mercinečka. Si dokonalý autor a pri všetkom, čo je na svete drahé a potrebné - neprestávaj písať, lebo zomriem!!! Dúfam, že to nebolo príliš vyčerpávajúce, ale vážne som dojatá, šťastna a pri tom smrteľne. zlomená. Preto lebo je koniec. Najradšej by som písala ku každej kapitole a každému pohľadu niečo, ale asi to nejde. Takže nakoniec. Začať čítať Péčko bola najlepšia vec, čo som kedy urobila!!!!! Neľutujem ani minútu času, ktorý som strávila čitaním. Budú mi chýbať abstinenčné príznaky, ktoré som chytala, keď som bola násilne oddelená od tohoto skvostu. Bude mi chýbať každé slovo, ktoré som prečítala. Bude mi chýbať, ako som sa pri tom cítila. Bude mi chýbať celý dej a všetko, čo k tomu patrí. Bude mi chýbat... Proste všetko. Ak sa ľudia vedia večne zamilovať, tak potom som našla lásku svojej existencie. Tri krát hurá Péčku. Už môžem šťastná zomrieť.

prostě úžasný,celou povídku sem jen hlatala, seš úžasná spisovatelka

Už je to potvrzené NENÁVIDÍM DOMCUMERCI tVOJE POVÍDKY JSOU HNUS dělám si prdel zbožňuju tě <3

Krásná povídka. Brala mi dech, slzela jsem při ní a někdy od ní i v zoufalství utíkala, protože jsem slaboch, a mám ráda happy endy, který se mi zdál tak dlouho nemožný. A přesto se Ti povedl napsat. Dokonalý konec, ne příliš dobrý (který ani by se k této povídce nehodil), ale dost šťastný na to, abych neuvažovala o tom, kde seženu provaz, abych se oběsila na půdě.
Podařilo se Ti vytvořit živé a složité charaktery, nidko nebyl čistě zlý a téměř nikdo úplně dobrý. Hrdinové měli své chyby, díky kterým se člověk s příběhem sžil, a kvůli kterým, chtěl často hrdiny zabít.
Moc se těším na Tvé další povídky.

Takže už jsem tady (jo, já vím - to brzo ) a asi si neodpustím lehkou nostalgii.
Už když jsi mi poslala první kapitolu na mail, tušila jsem, že to bude trhák (mimochodem, taky jsem ti to napsala, že to bude žhavej adept na bednu...) a jsem moc ráda, že se to jenom potvrdilo. Na každé kapitole je vidět, jak moc ti na téhle povídce záleželo (tím nechci říct, že na ostatní příběhy kašleš, to rozhodně ne , ale jako autorka sama moc dobře víš, že něco je prostě srdeční záležitost ).
Pokud si vezmu na paškál tuhle kapitolu, opět je na ní vidět, že sis všechno pěkně promyslela a nenechalas nás tápat v detailech, který bys nevysvětlila (teda, kromě mojí blbé otázky ohledně Darrilova bratra ). Co se mi líbilo nejvíc, tak to poslední odstavec. Ten byl prostě tou finální tečkou... Něco jako ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše, kdy se na závěr knihy dopsalo, že študent má také srdce... Měla jsem z toho podobný pocit (a to je jeden z mála černobílejch filmů, které můžu vidět pořád dokola...)
Ohledně celé povídky se moc vyjadřovat nebudu, myslím, že za vše hovoří toto: www.stmivani.eu/68-o-webu/nominujte-povidku-do-sine-slavy/#discussion
Jinak, do teď si kolikrát vzpomenu na to tvoje osvícení, o kterém píšeš pod čarou... Vzpomenu si na to, jaks mi volala, že Péčko přece nemůže dopadnout špatně, že to prostě nejde... A ano, je pravda, že jsem z toho byla trochu zklamaná (zvláště kvůli té scéně, při které bych řvala jak mimino). Ale teď to přiznám - dobře, že sis to udělala podle svého
Domi, vytvořila si úžasnej příběh s nádhernými postavami, do kterých se každý lehce vžije (a to se týká i postav záporných). Nemluvě o tom, že jsi všem dala prostor vyjádřit se a nechala jsi je žít, příp. nežít, svou existenci...
Jednou jsem četla článek o tom, jak napsat knihu (psal to chlápek, co vlastní nakladatelství, takže to mělo hlavu a patu). Jeden bod se týkal tohoto - Pokud se má postava stát hrdinou, musí se tak stát před čtenářem... to je záruka úspěchu... A, Domi, tys to splnila do posledního puntíku. Bella se stala vhodnou partnerkou pro Edwarda... O dalších postavách nemluvě.
Domi, bylo to bezvadný a skvělý a určitě to byla tvoje zatím nejlepší povídka. Zatím říkám proto, že s tebou nesouhlasím v tom, že bys byla na vrcholu své autorské kariéry... Nejsi, na to brzičko přijdeš.

na začiatok musím povedať (respektíve napísať), že originálna sága Stmievania ma kvalitovo neoslovila (čítala som ju aj v angličtine). Zdala sa mi fádna, slabo napísaná a taká.. klišoidná. Myslím, že som práve vymyslela nové slovo. Každopádne, nikdy nepohrdnem dobrou fanfiction poviedkou. A, priznávam sa, som svinsky prieberčivá!
Týmto úvodom som chcela naznačiť, že máš jedno veľké plus už len preto, že ma tvoja poviedka upútala k dočítaniu prvej kapitoly do konca. A ďalšie plus máš, že som prečítala druhú a tie nasledujúce kapitoly. A neskutočne ti môže pohladkať ego, že som tie kapitoly takmer hltala a zhtla som ich za dva dni a čítala som do pol tretej rána a ťažko sa mi odchádzalo spať.
Poviedka bola.. fascinujúco a nečakane originálna. Páčili sa mi tvoje narážky na Harryho Pottera (HP navždy, aj keď mám 22), neslušná mluva a príjemne zaobalená do očí bijúca telenovelácka romantika. Takže, ako inak, palec hore a s istotou môžem povedať, že si na mňa ako autorka urobila dojem a pozriem sa na tvoje ďalšie príbehy.
Neprestávaj písať!

xo Lucia.

Jsi prostě úžasná spisovatelka!! Úžasná povídka!!! :))
A já tak nějak měla Isaaca rááda! :)
Prostě.. chci tě jen stráááášně moc pochválit:)) Jsi boží :)

Krásné! Úžasné!

Ooou no tak z konce jsem paf! Zase jsi mě dostala! Tvé povídky miluju a asi nepřestanu. Najdeš vždy nové téma a děj a je to prostě boží. Sice tvůj sarkasmus mi ke konci chyběl ale supr. Těším se na další takové povídky :D

wow, já opravdu nemám slov. Naprosto dokonalá povídka. Nevím proč, ale stále jsem se k ní nemohla dokopat i po ocenění povídky několikrát. Předevčírem jsem si řekla, že se do ní pustím, no a dnes skončila. Nemohla jsem se od ní hnout, chudák dítě moje, které jsem zanedbávala. Ale jinak to prostě nešlo. Ještě jednou se klaním a děkuji za Tvé úžasné povídky. Už nikdy nebudu váhat, zda mám číst. Děkuji a přeji krásné svátky

skladám obrovskú poklonu tvojmu talentu písať. Táto poviedka patrí do prvej trojky njlepších diel, aké som kedy čítala a len tak mimochodom, je prvá. Asi to počúvaš stále, ale si bombastická spisovateľka, ktorá si zaslúži rešpekt a obrovskú poklonu. ďakujem z tak nádherný koniec, že si všetci našli svojich, no nebol to obyčajný happy end kedy sa spolu všetci vyspia a spokojne si žijú až do smrti, pričom sa vyškierajú ako po tráve. spravila si to so skutočným majstrovstvom. a tiež myslím, že napísať poviedku - resp. akékoľvek dielo -, ktoré má 171tisíc slov je vážne výkon hodný obdivu. Mnohým sa za celý život nepodarí to, čo si ty zvládla za jednu poviedku. Obdivujem ťa a ešte raz ďakujem. tvoje poviedky sú nádherné, vedia rozosmiať, sú plné sarkazmu - ktorý na tebe resp. tvojich dielach milujem - vedia očariť, rozplakať, zmiasť, nadchnúť a pri ich konci sa mi pernamentne otvárajú ústa dokorán vo výraze "ako je možn, že to je také skvelé?" Vždy si k tomu perfektne vybrala aj hudbu, ktorá sa k tomu hodila - inak, ďakujem, že som vďaka tebe objavila moju najobľúbenejšiu pieseň Seven devils - a celý dej podfarbila absolútnym realizmom, dynamikou a niečím, čo v skutočnosti neviem vyjadriť slovami. V skratke, nádherná poviedk, opäť sa klaniam, opäť ďakujem za tých 50 kapitol a k tomu všetkému pridávam želanie, nech ti to vydrží, pretože keby si skončila s tvorbou, bola by to apokalypsa alebo prinajmenšom zánik Mesiaca
PS: ešte v živote som nenapísala takýto dlhý komentár, dokonca ani neviem, či som povedala všetko, čo som chcela týmto vlastne chcem povedať, že si všetkým čitateľom pripravila čerešničku na torte, pretože toto je majstrovské dielo (nemyslím si, že len podľa mňa). V skratke, to, že tu vypisujem litánie - ak si sa dostala až na koniec, gratulujem - sa ešte nestalo, čiže to asi niečo znamená
you are the Best!

skladám obrovskú poklonu tvojmu talentu písať. Táto poviedka patrí do prvej trojky njlepších diel, aké som kedy čítala a len tak mimochodom, je prvá. Asi to počúvaš stále, ale si bombastická spisovateľka, ktorá si zaslúži rešpekt a obrovskú poklonu. ďakujem z tak nádherný koniec, že si všetci našli svojich, no nebol to obyčajný happy end kedy sa spolu všetci vyspia a spokojne si žijú až do smrti, pričom sa vyškierajú ako po tráve. spravila si to so skutočným majstrovstvom. a tiež myslím, že napísať poviedku - resp. akékoľvek dielo -, ktoré má 171tisíc slov je vážne výkon hodný obdivu. Mnohým sa za celý život nepodarí to, čo si ty zvládla za jednu poviedku. Obdivujem ťa a ešte raz ďakujem. tvoje poviedky sú nádherné, vedia rozosmiať, sú plné sarkazmu - ktorý na tebe resp. tvojich dielach milujem - vedia očariť, rozplakať, zmiasť, nadchnúť a pri ich konci sa mi pernamentne otvárajú ústa dokorán vo výraze "ako je možn, že to je také skvelé?" Vždy si k tomu perfektne vybrala aj hudbu, ktorá sa k tomu hodila - inak, ďakujem, že som vďaka tebe objavila moju najobľúbenejšiu pieseň Seven devils - a celý dej podfarbila absolútnym realizmom, dynamikou a niečím, čo v skutočnosti neviem vyjadriť slovami. V skratke, nádherná poviedk, opäť sa klaniam, opäť ďakujem za tých 50 kapitol a k tomu všetkému pridávam želanie, nech ti to vydrží, pretože keby si skončila s tvorbou, bola by to apokalypsa alebo prinajmenšom zánik Mesiaca
PS: ešte v živote som nenapísala takýto dlhý komentár, dokonca ani neviem, či som povedala všetko, čo som chcela týmto vlastne chcem povedať, že si všetkým čitateľom pripravila čerešničku na torte, pretože toto je majstrovské dielo (nemyslím si, že len podľa mňa). V skratke, to, že tu vypisujem litánie - ak si sa dostala až na koniec, gratulujem - sa ešte nestalo, čiže to asi niečo znamená
you are the Best!

Tak konečne prišlo aj na mňa... všetko som odsunula bokom a konečne si môžem vypísať všetky emócie z poslednej kapitoly tvojho majstrovského diela. Aj keď, ktoré z tých všetkých desiatich nebolo originálnych a čítajúcich jedným dychom.
Vieš, že pre mňa je SS srdcová záležitosť. Práve svojou originalitou som si ju obľúbila, ako doteraz žiadnu inú poviedku. A hoci som si to neuvedomila, postupne a nenápadne, sa mi aj P dostalo pod kožu. Svojou dĺžkou, námetou a premysleným spracovaním môžem prehlásiť, že je u mňa hneď za SS. Viem, že som vždy orodovala za ZK, ale to bolo tým stresom v robote, lebo pri tvojích ľahších poviedkach si vždy oddýchnem. Fajnšmekrovské vyžitie však rozhodne pre mňa predstavovalo P.

Páči sa mi, ako sa Cullenovci k sebe ešte viac zomkli. Že to nebezpečie ich k sebe ešte viac k sebe pritiahlo. Úžasná rodina, úžasných upírov. Vždy boli skvelí ale teraz pri sebe stáli oveľa rozhodnejšie.

Pohreb bol taký zvláštny - smutný a zároveň mi behal mráz po chrbte. To ako tam nemŕtvi stáli nad svojími mrtvymi. Epitafy a tá atmosféra.
Nie som Jasper, ale popísala si to tak, že som mala celý čas slzy na kraji. Toto je jediná poviedka, kde mi Tanyi bolo ľúto. Jej konca. Ale ona to urobila z lásky pre rodinu. Keby nezachráni Bellu, tak vedela, že Edward by išiel za ňou veľmi rýchlo... A Irina tak isto...

Na celej záverečnej kapitole bola najsmutnejšia pre mňa jedna scéna. A ty určite vieš ktorá.
Isaac a Nina.
Toto bolo pre mňa zdrvujúce ako rana do hrude, keď ti vyrazí dych.
Si moja dcéra. Budem ťa milovať bezpodmienečne.
Ich vzťah bol jeden z najkrajších aspektov v Péčku. To ako Isaac obetoval všetko pre splnenie svojej predstavy o svete. A tom, aký mal byť. A Nina ho milovala - podľa mňa viac ako sebe. Aj keď bola dokonale sebecká... Preto sa ani nikdy nedokázala zamilovať. Bola takou vášnivou postavou. Jej pohľad mi prišiel číry napriek všetkému.
Pri nej mi prišlo najviac ľúto, že ten posledný krát sa s Isaacom kvôli Olivií neobjali... Viem, že večná láska má prednosť... Inak to ani nemohlo byť. Nina by veľmi trpela - vidieť ich dvoch spolu... Ale ten Isaacov žial...

Rozlúčka Belly a Isaaca, s piesňou z Nebezpečných známostí, sa mi neskutočne páčila. Úplne dokonale podtrhla tú atmosféru. Nebezpečná známosť. Smrteľná. Všetko zmenila. Ich dvoch teda určite. Nič vlastne nezostalo, ako bolo predtým. Aj keď vlastne vďaka tomu obaja našli svoju večnú lásku. Ale ako si napísala - upíri nenávidia navždy. A tak to zostane.

Epilog bol úžasný. Najviac však posledné vety. Tým si opäť dokázala, že nepíšeš len obyčajné poviedky, ale že máš plno úžasných myšlienok na zamyslenie.

Nikdy ma neprestaneš prekvapovať.

"Aj keď naša koža zo vzácneho kameňa žiarila na slnku ako diamant, patrili sme do tieňa ako mýty. Legendy. Tie žijú navždy."

Takový krásný konec.... Jedna z nejlépe ukončených povídek! Celé to téma bylo originální a válka byla něco nového :D Máš můj velký obdiv!

Přestože jsem plna emocí s koncem téhle povídky, asi se tu nerozepíšu jako některé jiné. Ten konec byl prostě fenomenální - stále si stojím za svým slovem, že patříš k nejlepší autorkám na tomto webu - pokud tedy nejsi rovnou ta nejlepší. Tvoje povídky, a tahle vrchovatě, jsou umělecké díla, která se mi dostala pod kůži a kdybych neměla zrovna před zkouškovým, tak bych se vrhla na nějaké další skvosty z tvé dílny.
V konečném důsledku jsem ráda, že Bella Isaaca nazabila. Ať už byl jakýchtěl, tak jsem se dokonce musela usmát nad tím jejich popichováním na hřbitově. Bylo to lehce nostalgické a perfektní. Ta jejich nenávist tam bude napořád, ale bude snasitelná, protože jim po boku budou stát jejich partneři, kteří jim pomůžou žít s ním dál.
Přítomnost Azizi na hřbitově tomu dodala pěknou tečku na závěr (i přesto, že potom následoval ten epilog). Měla jsem to přímo před očima, které mě pálí od toho čumění do monitoru a společně s tím dějem se mi chce i brečet. Přesto to byla paráda.
Smrt Caia jsem tak nějak očekávala, přestože jsem myslela, že bude dobrovolná, že ho Antheodora nějak přemluví k tomu, aby ukončil její trápení. Představit si ho ale bez těch jeho dlouhých vlasů - řeknu ti, že to byla docela práce a opět jsem se poté musela začít usmívat. Nějak jsem si na jeho vlasy zvykla - a to nejenom v TWL ale i jeho dalším filmu... Možná si ho však budu moct líp představit s těmi krátkými vlasy až v létě, kdy půjdu do kina na ten nový film, co v něm má hrát. Ale to opět odbočuju.
Počet slov i stránek je obdivuhodný - ani má nejdelší povídka se jim nemůže rovnat (i přesto, že měla rovněž 50 kapitol) - ale je skoro až ostudné tvé umělecké díla nazývat kapitolami a přirovnávat je k mému psaní. To se opravdu nehodí. Oproti tobě jsem hrozný amatér ať už si myslím cokoliv. A přestože si myslíš, že tahle povídka je tak nějak vrchol tvé autorské kariéry - tohle si rozhodně nemyslím... Nemůžu to sice posoudit podle ostatních povídek, jelikož jsem neměla tu čest je všechny přečíst - ale i to se pokusím napravit, jenom bohužel nevím, kdy se tak stane.
Takže - s vývojem celé téhle povídky jsem nadmíru spokojená. Při čtení první kapitoly by mě ani v nejmenším nenapadlo, jak to nakonec po padesáti kapitolách a tom obrovském množství slov může dopadnout, ale je to tady a povídka je u konce. U perfektního konce, který mě chytil za srdce, ale tak nějak k téhle povídce opravdu sedí. Jsem ráda, že jsem se do čtení téhle povídky dala a po jejím dopsání se k ní i vrátila. Děkuju za nádherný prožitek ze čtení

Ach ach. Skoro se stydím, že komentuju až tak pozdě, ale dřív jsem se k tomu prostě nedostala.
Tak zaprvé, musí lehce opožděně zatlačit slzu. Přes všechny nedostatky, zabité postavy a děj, který se nevyvíjel zrovna podle mých představ, jsi s tou povídkou strávila docela významnou dobu (heh, dva měsíce?) a na výsledku je to rozhodně vidět. Pro mě je to určitě jedna z tvých nejlepších, ne-li úplně nejlepší (no dobře, tak stojí na bedně se Sny, protože ty asi netrumfne vážně nic). Prostě ať to bylo v procesu psaní jakékoliv, výsledně to vyznívá jako docela ohromující dílo, a velmi dobře napsané. Skoro se stydím to říct, ale mě tahle povídka přirostla k srdci jako žádná jiná od tebe (že, Isaacu...) a je mi skoro i líto, že končí.
Tak a teď k samotné kapitole - nekomentovala jsem minule, protože bych se asi nedokázala zdržet sprostých výrazů a nadávek. Teď už jsem se uklidnila (v mezích možností) a tak budu chrlit síru jen částečně. Ale stejně - Jak jsi to mohla udělat? Jak jsi mohla Isaaca takhle ponížit? Zlikvidovat? Zničit?!
Jo jo, já vím, je to tvoje povídka a ty určuješ její průběh (tohle bych si mohla odříkávat jako mantru...). Chápu to a respektuju i tvojí lásku k E+B, i když ji teda absolutně nedokážu pochopit.
Co tím ale chci říct (spíš zopakovat, protože už jsem to psala i dřív) - Isaac byl něco jednoduše geniálního. Zasadit mezi vyčpělé, prastaré Volturiovy s Arem teatrálním skoro až na pomezí trapnosti, a mezi bezzubé Cullenovy (v čele s našim milým Edem) pana Asimova, to tu povídku pozvedlo do úplně jinných výšin. Prostě z tohoto pohledu naprostá dokonalost. Dokonce i ten obličej se mi s ním nakonec spojil, a to už je co říct (původně jsem si ho představovala jako Erica ze Snů, kterému by zase víc slušel Isaacův obličej...).
S tím se pojí další kapitola, o které chci mluvit - Nina, Olivie, Sebastian a ano, i Max. A všichni další.Bože, jak já je miluju!
RIP Nina. Vždyť si chudák holka neužila ani jedno tisíciletí na světě a nestihla najít tu tolikrát omílanou druhou polovičku. Jak moc bych jí to přála. Ach jo, proč zrovna ona... (Emmett by vážně nikomu nechyběl. Mě teda určitě ne).
Asi jako jediné nebo jedné z mála se mi víc líbil Sebastian než Maxmilian. Nevím, možná protože ty čistokrevné klaďase opravdu z hloubi duše nesnáším. Nevím, vážně nevím, ale i po něm se mi bude stýskat, ať už kvůli tomu, že zmizel, nebo protože končí povídka. A Sebastian je samozřejmě bez debat skvělý, boží, úžasný. To, jak se staral o Olivii, dokazuje, že to nebyl zas tak úplný hajzl.
Jo, Olivie, to je taky samostatná kapitola. JÁ JSEM TO VĚDĚLA! Možná to bylo náhlé vnuknutí, možná něco z vesmíru, možná jsi to jen naznačovala velice mazaným způsobem, ale těší mě, že jsem to uhodla (a první, abych tak dodala. Já vím, samochvála smrdí). Pár Isaac+Olivie v pohodě překoná E+B - ti dva se k sobě naprosto dokonale hodí a já jsem neskutečně nešťastná z toho, že nedostali společně víc prostoru (znovu opakuju otázku - nechceš se jim věnovat ještě v jiné povídce? Stačila by i jednorázovka...). Prostě jsou bez debat nejlepší.
No, teď budu nejspíš chvilku trochu radikální. Dobře, připravit, pozor, teď - JÁ TAK STRAŠNĚ NESNÁŠÍM BELLU! NESNÁŠÍM NESNÁŠÍMM NESNÁŠÍM! Ortel si podepsala už dřív, ale poté, co Dimitrije tak totálně ponížila, zabilu mu téměř celou milovanou rodinu a zhatila velkolepý plán na ovládnutí lidstva, už ji asi nikdy nebudu schopna byť jen potichu tolerovat. Ony všechny tvoje Belly jsou si velice podobné a mě nesympatické - prostě příliš výbušné, arogantní (byť třeba právem) a já tenhle typ postav nerada (opět se opakuju - snad kromě Snové Belly, která mi docela sedla). A tím, že si otevře tu svou odpornou hubu na mého oblíbence, si rozhodně body nenabere. Prostě ji nesnáším a basta.
Pardon, já jsem to prostě musela napsat. Není to útok na nikoho, ale taky se toho názoru nevzdám. Isaac forever a Bella ať táhne k čertu.
Tak a já asi končím. Mohla bych teď vypisovat oslavné ódy na Isaaca, ale to bych se nejspíš dobrala max. povolených znaků (jestli něco takového vůbec existuje) a stejně je to asi ze zbytku komentáře jasné. Takže, domco (snad nevadí, že tě tak oslovuju) - ač máme asi ve většině věcí naprosto odlišné názory, jsem ti neskonale vděčná, že jsi Isaaca nenechala umřít a skládám poklonu tvému pisatelskému umu. Se čtením Péčka jsem strávila celkem dost času, ale byl to velice dobře vyplněný čas a já jsem ráda, že ses do psaní téhle povídky vůbec pustila. Takže asi takhle -
PS: važte si tohohle komentáře, protože pravděpodobně dlouho nesplodím něco tak monstrózního. Třeba to bude mít víc slov než ta povídka ;)...

skvela poviedka od skvelej autorky

Dokonalé

Fantasticky zaver fantastickej poviedky od fantastickej autorky. Klobuk dolu a sup sem s nejakou dalsou poviedkou ktora mi zas a znov vyrazi dych..vela uspechov a nekonecnej fantazie "si jednicka"

Ááááááá! To byl tak fantastický závěr! Běželo mi to před očima jako film a bylo to skutečně naprosto překrásný To prostředí, atmosféra, dialogy Líp už jsi to fakticky zakončit nemohla Děkuju ti za tak krásný konec
Já jsem kvůli tomu konci úplně nějak vedle Jsem plná dojmů, které se mi teďka zpětně vrací, když už jsem došla až sem Tuhle povídku jsem vážně celou prožívala, možná to nebylo úplně vidět, protože když mě něco hoodně bere, tak mi to nejde vyjádřit
Jsem hrozně moc ráda, že jsi nechala celou Belly rodinu přežít a přiznávám, že jsem moc ráda i za Isaaca Sice jsem na něj kdysi nadávala a neměla jsem ho ráda, ale jakmile ho Bella opustila, ukázala jsi nám ho po jiné stránce a teprve pak jsem si ho zamilovala
Celou povídku jsem jenom žasla nad tím, jak bravurně dokážeš vykreslit jednotlivé postavy a jaké příběhy jim dokážeš vymyslet, na to seš fakt jednička!
Nenapadá mě nic, co bych ještě vyzdvihla, ačkoliv by toho bylo ještě určitě hodně co se týče Péčka, tak přistoupím k opakování se notoricky známých faktů, a to, že jsi vážně výjimečná autorka s tak fantastickými nápady Umíš pobavit, dojmout, rozčílit i zmást... Všechno, co z tebe dělá tak jedinečnou spisovatelku Z mého pohledu tohle byla nejlepší povídka, kterou jsem od tebe četla, jednoznačně Sice jsem nečetla úplně všechny, ale většinu ano, ale tohle mi bude ležet v hlavě ještě velmi dlouho
Počet slov a stran je vážně obdivuhodný a k němuž ti gratuluju, protože to už je, sakra, výkon Sice teď píšeš, že už něco takového ze sebe nedostaneš, ale, no, nápady a postavy si mnohdy zahrávají s autory, než autoři s nimi, tak jako u tohohle příběhu, který měl vypadat původně jinak
Už to ukončím, tenhle komentář už je i tak děsivě dlouhý...
Fakt mistrovský dílo toto!
PS: Už se hrozně moc těším na Magistra, zní to neskutečně lákavě

Úžasné Péčko mi bude strašne chýbať a ty, Domca, si veľká spisovateľka

Troufnu si říct, že tohle byla nejlepší povídka co jsem kdy četla! Všechno to bylo promyšlený... Ten začátek sem si myslela že by se do Belly ten vychcanej sexy hajzl mohl zamilovat... Ale jak je známo E+B je prostě nejlepší! Alan velmi důležitá postava v tomhle příběhu, kdyby nebylo tohohle maníka tak by byla Bella dávno na sračky s prominutím Přiznávám se že sem u něho probulela no, ale to zase odbočuju... Takže zkrátka tahle povídka je : supr,čupr,nejlepší, nejdrsnější, nejprocítěnější a nejhusťáčtější co jsem kdy četla!!!!!
P.S.: Těším se na Magistra

Domi,
já snad ani nevím co ti na to říct. Všechny tvoje povídky jsem četla ale Péčko bude patřit asi na stejnou úroveň, jako knihy Twilight...prostě je můžeš číst pořád dokola a neomrzí se.
Co se poslední kapitoly a epilogu týče...no prostě bomba ale ty stejně jinak než famózně psát neumíš, takže je skoro zbytečný ti to pořád psát dokola
Je mi nakonec i líto, že už je konec, protože Péčko mi bude vážně chybět. Bude mi chybět každou hodinu otvírát stmívání.eu abych koukla jestli už si nevydala novou kapitolu. Bude mi chybět Belly sarkasmus a ironie na Isaaca i ostatní co jí zrovna srali. bude mi chybět i Isaac, i když jsem ho vlastně neměla ráda ale prostě se mi dostal pod kůži parchant jeden
Teď už mi nezbývá nic jinýho, než se těšit na Magistra a doufat, že to bude další super krvák jako Péčko.
Prostě děkuji ti za tuhle povídku a za to, že si mě donutila těšit se a čekat na pokračování.

V první řadě se chci omluvit za to že můj komentář nebude dlouhý, neboť přes slzy v očích velmi špatně vidím na písmenka!
A teď k věci DĚKUJI, ŽE JSI MI UMOŽNILA PŘEČÍST SI TAK DOBROU POVÍDKU!!! Povídka byla od začátku jedinečná, fantastická a strhující i když přiznávám, že v jednu chvíli jsem měla sto chutí se čtením povídky skončit a do čtení se musela nutit a pak... Jsem se zase chytla a povídka mě znova zaujala a začala bavit.
Už si ani nepamatuji co všechno jsem ti kdy do komentářů napsala, ale doufám že jsem byla příjemná přestože se mi tam určitě někdy něco nelíbilo. :-)
Ještě jednou ti pošlu několik zvednutých palců a potlesk jako odměnu za tuto povídku, která byla jedinečná! :-) Teď zbývá už jen splnit slib, takže:

:-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D :-) :-D

Nejspíš o mě brzo zase uslyšíš u Zelené karty a jinak se těším na další tvé povídky!

PS. Na začátku jsem psala, že to nebude román a jak to dopadlo?! No co se dá dělat slzy už oschl!!!

Krása, nebo-li jak začít kladně komentář! Povídku si přečtu znova určo několikrát, protože to stálo, stojí a vždycky bude stát za to! Celá povídka byla úžasná, dycky jsem se strašně těšila na další kapitolku, a moje srdce poskočilo radostí, když jsem ji spatřila. Tvoje povídky jsou všechny úžasný, ale Péčko považuju, já osobně, za ne jednu z nejlepších, ale za tu nejlepší z nich... Nevím, jak to berou ostatní, ale mě se tahle líbila nejvíc, ať už z počtu kapitol, nebo snad z velmi originálního děje; netuším, ale zamilovala jsem si ji, ale to určo nejsem jediná, no... Kolikrát jsem nadávala na Isaaca, kolikrát na Bellu, kolikrát na ostatní, ale to přesto nesnížilo kvalitu dané kapitoly. Jakmile byla možnost, pro péčko jsem okamžitě hlasovala, a opět jsem nebyla sama, protože bylo pro co hlasovat. Tahle povídka měla spoustu epických vyvrcholení, pohledů, zamilování a odmilování, či jiných podob lásky, nebo podoby nenávisti, zloby, vzteku a agrasovity; či jiných projevů nálad a povah různých osob a upíru - tím si získala mojí pozornost, protože vymyslet celou tuhle organizaci, nálady všech a podobně, muselo dát práci a já si toho vždycky cenila. Pokaždé jsi přesně popsala situaci, nedokázala jsem řáct více než"ooo" a "ááá a podobně, jelikož jsem prostě nikdy nenacházela slova,která by mohla popsat moje pocity z daných kapitol; které prostě byly úžasné! Povídka skončila nádherně; při poslední větě moje srdce udělalo kotrmelec, takže paráda! Sepsalas to nádherně, Merci, a já se nemůžu více než těšit na tvojí další, určo nádhernou povídku!
PS: Gratuluju k umístěnía prostě k celý povídce, ještě jednou...

Musím se přiznat, že tohle byl jeden z nejlepších konců co jsem kdy četla. Doslova mi to vzalo dech. Tahle povídka byla něco naprosto originálního a já si ji vážně oblíbila. Je škoda, že už je konec. Nechceš napsat druhou sérii? Ne, to byl vtip... Už se moc těším na Meluzínu, Magistra, Hipokrata - cokoli, co ještě napíšeš. Protože ty opravdu píšeš nádherně a já si nenechám ujít ani jednu povídku od tebe. Ještě gratulace k umístění - zasloužila sis to. Smekám a klaním se před tvým talentem!!!

úžasné... tak nakonec to dobře dopadlo... škoda, že už tahle skvělá povídky skončila

Nádherná povídka, celou jsem ji četla jedním dechem a netrpělivě očekávala další kapitoly. Je škoda, že končí, ale udělala jsi to tak krásně, že výjmečně nebudu prosit o pokračování Opravdu, ten konec se ti moc povedl, ostatně jako celá povídka

škoda že je konec tuhle povídku jsem si zamilovala.

Ach, to bola poviedka, ktorá ma donútila ohrýzť si aj gélové nechty. Ten koniec bol fenomenálny. Posadiť na pomyselný trón Kate je nápad za milión. Ten koniec nebol zlatou bodkou, ale diamantovou. Pri tom rozhovore Belly a Isaaca som normálne tŕpla. Edward jej síce veril, no ja veľmi nie. Skôr som neverila Isaacovi. Domci, táto poviedka šliape RIP na päty a to tak, že v niektorých okamihoch som si nebola istá, či ju aj nepredbehla. Páči sa mi, ako dokážeš bravúrne písať sladkú poviedku a potom taký krváčik, ako bol Péčko. Proste si bola zrodená pre podobné témy. Sedia ti a tak som naozaj rada, že máš v pláne ďalšiu poviedočku, kde to bode sila. Ďakujem, že som si to mohla prečítať.

Nádhera, ani nemám slov.
Těším se na další povídky

páni, to nemalo chybu lepší koniec si neviem predstaviť úžasná kapitola celá poviedka sa mi neskutočne páčila, teším sa na ďalšie tvoje poviedky píšeš neuveritelne

Neumím psát "několikakilometrové" komentáře. Neumím to. Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak skvělá takhle povídka byla. Domcomerci, děkuji ti za tuhle povídku :D

Tak je konec. Nebudu zbytečně básnit nad tím, jak mi povídka bude chybět, protože to je samozřejmnost a pro mě nutnost. Nejspíš nebudu mít extra dlouhý proslov jako jiní, protože není dost slov jak tuto úžasnou kapitolovku pochválit. Musím říct že ses prostě překonala a hezčí povídku jsem nečetla. Péčko jsem nečetla od začátku, protože to jsem ještě tuto stránku neznala a dlouho jsem ho otsuzovala za to, že je tak čtené a má tak často kapitoly, ale pak jsem si jednou sedla k pc a začala číst. Povídka mě hned nezaujala jako jiné, ale postupem času jsem si ji oblíbila. Tak dobře, je to delší proslov, ale když už je to epilog tak to snad neuškodí. Jinak, jsi úžasná spisovatelka a měla by jsi někdy nějakou knížku vydat, kdybys měla tu možnost. Všechno jsi úžasně vymyslela a já bych se od tebe ráda učila. Také doufám, že budou častěji kapitoly od Zelené karty, když je Péčko dodělané. Isaac, Bella, Edward, Nina a ostatní mi budou moc chybět. No, to je asi vše. Jen hezký advent, prosinec a hodně můzy do přístího roku ( a samozřejm i teď). Nemám co dodat, takže se zase těším na tvé nápady.

Ach Domí, tohle byla taková nádhera. Ještě pořád mi nedošlo, že to všechno skončilo, je to něco neskutečnýho. Všech těch neuvěřitelnejch 171 tisíc slov jsem si strašně moc užila, hltala jsem každý z nich. Celou tuhle kapitolu jsem měla knedlík v krku, slzy v očích. Péčko, to je moje srdcovka... Od první kapitoly do týhle poslední... Nemám slov, jsem z toho mimo, bude mi strašně chybět. Asi to nebudu prodlužovat, dost jsem toho napsala v minulý kapitole. Doufám, že se Péčko taky dostane do síně slávy, protože... Nic jinýho si nezaslouží. Nerada přehánim, ale pro mě je tohle nejlepší povídka. Jo, je a je a je. Lituju ty, co jí nečetli od první kapitoly. A stejně jako u BD2 mě štve, že už nikdy neucejtim to, jaký to bylo poprví... (zní divně.. :D) Když jsem se poprví nasrala na Isaaca, když se spolu poprvé uviděli, když ho Bella sbalila, když tohle, když tamto. Je toho strašně moc, ale asi nejvíc ve mě stejně zůstane ta válka.
Stejně jako Belle mi ty začátky připadaj, jako děsná minulost a přitom... To je jako včera. Strašně to uteklo a už se nemůžu dočkat, až si najdu čas a všechno si to znova přečtu. 50 kapitol, Domi ty si neskutečná.. Je to něco ohromnýho a moc ti gratuluju, že se ti to povedlo, že už to máš všechno za sebou a moc se těšim na všechny ostatní krváky, co ještě napíšeš, protože v nich si prostě nepřekonatelná. Uff, končim. :) Na konec moje oblíbená fráze - Klobouk dolů!

Úžasné ukončenie tejto luxusnej poviedky, ktorú som si zamilovala ako všetky od Teba

Milá zlatá Merci, už nemá cenu se divit nad tím, že mě každá tvoje povídka totálně dostane. Prostě to tak je a ty prostě psát umíš. Péčko je další z povídek, který si budu pamatovat navždycky.
Krásnej epilog, krásná poslední kapitola. Když si mi řikala že bude o pohřbech, tak sem nad tim přemejšlela a přišlo mi to divný, ale zase jsi to udělala tak, že to tak mělo bejt. Gratuluju. K povídce a aj umístění.

Páni, je to skvělé!

Co říct? Asi to, že jsem moc ráda za to, jak jsi to ukončila. Pak bych ti měla poděkovat, za takovouhle krásnou povídku. Říct ti, že byla úžasná a že ji mám moc ráda. E+B forever. A díky za šťastn konec Isaaca.. i když bez Niny... Moc se těším na tvoji další tvrobu!!!

Nebudu to tady rozepisovat to by bylo na dlouho,prostě Péčko je nejlepší povídka!

skvělé

Tak já nemám slov... Já jsem totálně němá. Vážně. Já vůbec nevím, co mám psát, jen mlčím a zírám na obrazovku. Několikrát se mi chtělo brečet, když jsem četla poslední kapitolu - i proto, že byla poslední, ale také proto, co obsahovala. Pohřeb tolika upírů musel být skutečně silným zážitkem a obzvlášť tehdy, když se tam ti mrtví upíři objevili jako duchové.

Úžasná povídka, kterou rozhodně nečtu naposledy. Parádní konec, parání povídka, těším se na Magistru. Viděla jsem obrázek na facebooku - já taky budu psát o Belle učitelce, ale to říkám jen tak mimochodem, protože moje učitelka bude úúúúplně jiná, než tvoje učitelka. Vlastně jediné, co je společné, je fakt, že jsou učitelky. No, to byla jen taková poznámka.

Úžasné...připadá mi nezdvořilé po té, co jsem celou tuhle povídku vyhlížela a četla jedním dechem, abych nic nenapsaůa...Nemám slov, jen to, že jsi úžasná a máš neskutečný talent...tak hlavně nikdy nekonči a vždy pokračuj ve své cestě Budu ti držet palce Děkuji, že se s náma o své nápady podělíš, jsi fakt dobrá!!

Woah...! To bylo absolutne skvělý...! Ten pohřeb, chudáka Kate a hlavně Jazz... tolik toho na něj bylo... bolest skoro tisícovky upírů... no... nechtěla bych... Ten debil jak tam přijel... no měli ho zabít... A potom ta scéna u náhrobku Niny... "Jsi má dcera. Budu tě milovat bezpodmínečně." i když sem Ninu nesnášela a Issaca zrovna tak... teď mi jich bylo možná malilililinkato líto... A pak to tam zabil Sebastian... Málem jsem zapomněla na Caiuse... dokonce i toho mi bylo líto, stratil bratry, sestru a vůbec skoro celej klan, i Athenodoru strácel... Nakonec je teda někdo oba zabil. Myslim, že to tak, ale pro ně bylo lepší... A Epilog úplně skvělý... Demetri zpátky u Amuna a Alec si našel holku, i když ztratil sestru... Takže Kate a Sebastian... no... musí to bejt rozhodně asi zajímavá spolupráce... New York pořád v troskách... ach... proč ty lidi sou tak neschopní??? A Emmett... no to je pořád Emmett... toho nic asi nezmění... A konec... Bella má tak nějak ve všem pravdu... Upíři by měli zůstat jenom mýty...
Skvělá povídka, od začátku do konce... Splnila úplně všechno... poplakala sem si když Bella umírala a Edward opouštěl rodinu, zasmála sem se, hlavně když tam byl Emmett a válel se s Bellou po podlaze, zanadávala sem si, kdykoliv když se tam objevil Issac... zkrátka povídka se všim všudy...! Si skvělá autorka, a víš to...! Těším se na další kapitolu ZK a na další povídky od tebe... Jak říkám... si jediná, kdo mně kdy přinutil (i když nevědomně) číst kapitolovky o E+B... A nelituji...!

Díky za úžasné počtení, moc.

pěkné

Skoro nemůžu uvěřit tomu, že je opravdu konec. S touhle povídkou jsem strávila strašně moc času a teď mi to bude chybět.
Poslední kapitola byla naprosto dokonalá. Edwardův pohled byl úžasný. Popis toho, jak si teď všichni mnohem víc váží rodiny, byl nádherný. A pak ten pohřeb... Ani nemám slov. Tolik upírů truchlících pohromadě... Rozhovor Isaaca a Belly byl neskutečný. Ti dva se tak moc nenávidí, že to snad ani není možné.
Epilog mě naprosto odrovnal. Jak ty to děláš? Bála jsem se, co se stane po rozpadu Volturiových, ale tys to vyřešila takhle dokonale. Všechno teď začalo dávat absolutní smysl. Je z toho cítit, jak moc jsi tu povídku milovala (a je jen dobře, že sis do toho nenechala kecat. Nikdo by to neudělal líp než ty, Domí). Všechno bylo dotaženo do konce. A ten závěr se slovy Tobiase a spojením upírů a legend... To se ani nedá vyjádřit slovy.
Jen tak na tuhle povídku nezapomenu, protože to se ani nedá. Zůstane ve mně ještě dlouho. Zase ses jednou překonala a já se nemůžu dočkat tvé další tvorby, ať už bude jakákoliv.

úžasné...
patrila som do tej skupiny, ktorá predpokladala katastrofu a strašný koniec pre E+B a nakoniec to bola katastrofa ohromných rozmerov ale technicky šťastný koniec...
poviedka bola absolútne fantastická...
škoda, že je to posledná kapitola ale už viac nič radšej...
pesnička sa absolútne hodila a revala som snáď ešte viac takže som sa vlastne preplakala na koniec a tento koment píšem ešte pokiaľ funguje klávesnica, lebo keď sa tie vyplakané niagárske vodopády dostanú až dnu bude koniec...
gratulujem k desiatej dokončenej poviedke to, že sa cítiš na vrchole kariéry je úžasné takže ti držím palce aby vrchol trval ešte dlho a aby ťa to pri nás bavilo aj keď to nie je jednoduché a trápia ťa neprajníci a možno aj nedočkaví čitatelia...
nehorázne sa teším na ďalšie tvoje poviedky si moja veľmi obľúbená spisovateľka tuná a patríš medzi moje dve najobľúbenejšie potrebovala som ti to napísať aj keď možno ťa to nezaujíma ale len tak aby si vedela...

Krásná povídka, z toho začátečního děje se to zhouplo do něčeho úplně jiného - ještě lepšího :). Nádherně napsaný závěr, chvílemi jsem opravdu málem brečela...

krásny koniec som rada že to nezomrelo smrťou všetkých
toto bola jedna z mojich najobľúbenejších poviedok a aj jedna z najlepších čo som čítala

Nemůžu uvěřit , že je konec. Takovou dobu trávit s Péčkem a najednou je konec. Škoda, no, ale naštěstí se můžu těšit na nový krvák. Ale napsat 50 kapitol, to chce obdiv. Hodně lidí by na to nemělo trpělivost. Seš borka, domi.
Celá povídka je prostě... Bomba, luxus, dokonalost, dechberoucí, perfektní, neskutečně dokonale napsaná. Krása. Už mi došly slova... Nemůžu se dočkat tvojí další povídky.

Vím, že jsem tvojí povídku moc nekomentovala a omlouvám se za to. Tahle povídka si rozhodně zaslouží víc než koment, hlas o nejlepší povídku... Ale nevím, co víc bych měla udělat, aby z toho vyznělo, jak moc ji mám ráda.
Jo, vím, je to blbě napsaný...
Tak že se zkrátka pokusím napsat to v tomhle kometáři.
Povídka je neskutečná! Neměla chybu. Samozřejmě, že mě štvalo, když byl Isaac nasranej a když Bella trpěla, ale to tam patřilo a tys to moc dobře věděla. Tím chci říct, že je víc než dobře, že jsi vůbec nedala na nás, fanoušky.
Poslední kapitola byla epická. A já si pobrečela, to nešlo vydržet. Ani nevím, jestli štěstím, že je Bella v pohodě nebo smutkem, že umřelo tolik upírů. Asi obojí. Tahle kapitola byla nádherným zakončením skvělý povídky.
Už nemám, co psát, i když vím, že rozhodně si zaloužíš víc vět, řádků, odstavců...
Takže ti jen pogratuluju k dechberoucímu konci.

Předchozí kapitoly jsem nekomentovala, četla jsem je vždycky na mobilu ve škole, takže ještě ťukat pod lavicí komentář by profesorům bylo asi hodně podezřelé. No nic, teď sedím u počítače a můžu si po 50 kapitolách vylít srdíčko.
Tvé povídky se mi vždycky líbily, ale tohle, tohle je fakt dokonalost. Nechápu jak dokážeš tak rychle a úžasně psát, kde bereš nápady, začínám tě podezřívat z nějakých nadpřirozených schopností .
Skončilo to lépe než jsem čekala a doufala, Edward a Bella i Isaac a Olivie, myslela jsem, že aspoň jeden z nich to odskáče (a pak samozřejmě druhý z páru), ale ono ne, jsou šťastní, vyklidili si cestu.
Upřímně, když Emmett a Edward začali hořet, myslela jsem, že si budu muset zavolat záchranku. Tušila jsem, že bys je nenechala umřít, ale byl to podobný šok, jako když na BD zařval Jasper a Carlisle.
Ta scéna u náhrobku Niny, bože , no jo, poplakala jsem si stejně jako když mluvila Kate.
Tahle povídka byla geniální - jak nápadem tak stylem psaní, tvé povídky se čtou samy, ale, jak už bylo řečeno, tahle byla extra třída . Už se těším na Magistra, ale Péčkem sis nastavila příčku hodně vysoko

Myslím, že lepší konec jsi ani nemohla vymyslet...perfektní.Díky za úžasnou povídku, spoustu napětí, slz a smíchu. Škoda, že nejdou obejít autorská práva a nemůžeš vydat Péčko jako knížku, hned bych si ji koupila.
Těším se na Magistra a samozdřejmě i na další kapitoly ZK.

Nemôžem uveriť, že je už koniec. Myslím, že ho každý čitateľ Péčka chcel a nechcel zároveň. Aj ja som chcela vedieť, ako to skončí, no nechcela som sa vzdať tejto úžasnej poviedky. Aspoň, že pripravuješ Meluzínu a Magistra
Ku koncu: Takýto koniec sa mi páčil :) Je to aj HE - prežila väščina mojich obľúbených a všeobecne hlavných postáv, ale aj SE, pretože ich tam tiež dosť pozomieralo. Ale to som očakávala. Celé to bolo dokonalé A tá Emmeto-Edwardova pusinka sa mi ľúbila
Už som to vravela, ale zopakujem to: DOKONALÉ

S touto poviedkou som strávila pár dlhých týždňov a neľutujem to. Vždy, keď som na bočnej lište zahliadla novú kapitolu P-éčka, potešilo ma to a vrhla som sa na ňu so všetkou vervou.
Pomaličky to naberalo grády, až to vyústilo do nekončiaceho epického zážitku, na ktorý nikdy nezabudnem.
Ďakujem ti, že si písala niečo tak úžasné, pri čom som zažila toľko falošných srdcových kolapsov.
Tá hlavná trasa Belly, popretkávaná nespočetným množstvom osudov vedľajších postáv, bola na nezaplatenie. Ani jeden jediný charakter si nezanedbala, práve naopak, opísala si ťažký život každého jedného z nich, no pritom nenútene, s až nádychom humoru.
Ak mám byť úprimná, oddychovky a drasťáky sú u teba na vyrovnaných váhach, no cítiť, že do takýchto typov poviedok vkladáš aj srdce a neskutočnú predstavivosť. Akoby ti boli bližšími a mohla si sa na nich oveľa viac vyriadiť.
A čo ti ešte na koniec môžem povedať? Drž sa poriadne tohto hobby, pretože jeho výplody kmásajú mnohými z nás. Máš neuveriteľný talent napísať veci, také aké sú. Žiadne nič nehovoriace litánie, ktoré nikoho nezaujímajú. Skutočnosti obnažuješ bez ťažkostí a blbé reči si tu miesto nenájdu.
Dúfam, že sa ešte dlho budeme stretávať pri tvojej tvorbe, kde nám ukážeš všetky svoje vlohy.

Jedna z najlepších poviedok, čo som na tomto webe čítala. Neviem, čo viac k tomu dodať

úžasná kapitola, dokonalá povídka, škoda, že už končí, ale už se moc těším na další tvé povídky

si prostě nejlepší, na to jende nic jinýho říct

to bylo tak smutný a krásny zároveň tohle byla jedna z nejlepších povídek co jsem četla

Přidat komentář:

Nick:

Text: