Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 31. kapitola

17.10.2012 (12:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 6129×

Bella

„Já, Edward Anthony Masen Cullen, beru si tebe, Isabello Marie Swanová, za svoji manželku a budu tě milovat a ctít, dokud nás smrt nerozdělí,“ zašeptal. Zlaté oči mu doslova plály, když to říkal – jakoby chtěly dokázat tu pravdivost slov jejich majitele.

„Já, Isabella Marie Swanová, beru si tebe, Edwarde Anthony Masene Cullene, za svého manžela a budu tě milovat a ctít, dokud nás smrt nerozdělí. Ale když bude něco na druhé straně, tak i potom,“ dodala jsem. Udělal můj milovaný, pokřivený úsměv a navléknul mi opatrně prstýnek. Zopakovala jsem to i s jeho dlouhým, bílým prstem – označkovala jsem si ho.

„Miluju tě.“ Kdybych pokaždé, když mi to řekne, dostala dolar, tak jsem milionář. Ale já chtěla být miliardář, takže ať pokračuje směle dál. Potřebovala jsem to slyšet.

„Miluju tě,“ opětovala jsem mu. Nejen, že jsem chtěla, ale taky to bylo momentálně součástí obřadu.

Spojili jsme ruce a věnovali si jeden dlouhý, dokonalý, novomanželský polibek. Jak já ho zbožňovala… Připadalo mi, že jazykem v jeho ústech mu to dokážu lépe, než slovy.

„Tak. Jak se cítíte, paní Cullenová?“ chtěl vědět. Zamyslela jsem se.

„Emmm… Jako žena Edwarda Cullena. Takže dokonale,“ vysvětlila jsem blaženě. My jsme oba tak nějak byli blažení, a to neustále, protože jsme si rádi hladili ega. Tak já jsem mu ho rozmazlovala, seč jsem mohla, když jsem nemusela lhát, a říkala čistou pravdu. To je to pak mnohem lehčí a padá to ze mě samo. Až si občas říkám, jestli ho už opěvováním jeho dokonalosti nenudím, ale já moc dobře vím, jak se pak nenápadně spokojeně usmívá, anebo případně rovnou přede jako kočka. „A víš, co ještě posledního mi chybí k nirváně?“ zeptala jsem se ledabyle. Hned brousil, co to bude, aby mi to mohl dát. Nejspíš očekával, že budu chtít kus nebe. „Ještě mi vylov toho zlatého hrocha,“ poprosila jsem hezky a nalepila se nosem na sklo automatu, kde jsme ukořistili i naše manželské kroužky.

„Proč hrocha?“ chtěl vědět, zatímco tam hodil dolar a zkušeně uchopil ovládání.

„Protože nikdo doma nemá zlatého hrocha.“ Jako malá jsem plyšáky neměla. Jediné, co jsem vlastnila, byla spousta notebooků a zlé sny – vzpomínky na Volterru.

„Nejsi trochu stará na polyesterové hračky?“ chtěl vědět, zatímco obratně lovil mého hrocha. To není taková legrace, když umí všechno. Jen stáhne to lano s jakousi vidličkou dolů a sebere to. Já z toho v životě nic nevytáhla.

„To nevíš, že ženské uvítají růžového, plyšového medvěda i v mém věku?“ Podíval se na mě s pozdviženým obočím.

„No, když chceš, tak ho jdeme sehnat…“

„Fuj. Nechci. Opovaž se mi takovou zrůdnost přinést,“ varovala jsem ho. „Počkej, počkej. Tohle není žádný adrenalin, když to vytáhneš hned… S upírem taky nejde nic hrát,“ zamumlala jsem a odstrčila ho. Pustila jsem hrocha zpátky a nacpala do automatu další dolar.

„Adrenalin… Někdo šplhá po skalách, jiný jezdí ve formuli a mé manželce stačí vytáhnout z hracího automatu polyesterového, zlatého hrocha. Vzal jsem si praktickou ženu,“ poznamenal. Vyplázla jsem jazyk a dál si hrála s ovládáním. Dobře se na mně bavil, když jsem tam s tím šermovala jako idiot, ale hodlala jsem ho získat. Někdo si chce vybojovat povýšení, rodinu nebo super postavu. Já chtěla svého hrocha. Ono, když máte každou chvíli umřít, vaše priority vypadají pak trošičku jinak. Žebříček hodnot můžete vyhodit z okna, protože ten už pak nikoho nezajímá. Vlastně vás už nezajímá nic. Jen ten, se kterým chcete trávit poslední dny svého života. I Edward si to uvědomuje, a tak, když mu z automatu vypadla krabička s překvapením v podobě dvou ošklivých prstýnků, podíval se na mě a chvíli jen zíral. Nejdřív jsem netušila, co se děje, protože úplně zamrznul, zatímco já na něj rozesmátě čuměla. Ale pak pokleknul na jedno koleno a požádal mě v obchodním centru o ruku. Pro ty, co se jich to netýkalo, to byla jen kravina bez smyslu. Pro mě vůbec. My jsme se vzít formálně nemohli. Po všem, co mi Isaac řekl, jsem věděla, že má svoje lidi všude. Netrvalo by dlouho a ono by někomu začalo být divné, že Isaacova Bella je na úřadech už zapsaná jako Cullenová. Bylo mi to jedno – ze svatby totiž často dělají lidé megalomanský, nechutný obřad, který si pomalu ani novomanželé neužijí. Mělo to být jen posvátné spojení dvou milujících se lidí. A když mi Edward říkal u automatu na žvýkačky a plyšáky, že mě miluje, a že mě bude ctít, dokud nás smrt nerozdělí – nedovedla jsem si představit nic posvátnějšího.

„Á! Mám ho!“ zahlásila jsem nadšeně. Strčila jsem svého zlatého hrocha do ruky Edwardovi, který na mě zíral s otázkou – co s ním mám teď dělat? „Je tvůj. Vyhrála jsem ho pro tebe. Novomanželský dar.“

„Co ti dám já?“ zeptal se zkroušeně. Chudák. Teď bude muset překonávat plyšáka z automatu.

„Edwarde, dal si mi lásku. U upírů to znamená, že je v balení i jejich věčný život. Co mi chceš dát víc?“

Ten den jsem měla narozeniny. A protože to byly zcela jistě moje poslední narozeniny, večer jsem ho s těžkým srdcem opustila a šla se převléknout na posledních pár hodin s nejlepším přítelem. Nemohla jsem umřít a ani jednou ho už nevidět. Neříct mu, jak moc ho mám ráda.

Edwardovi se to stejně hodilo, protože se pořád věnoval jen mně, ale na sebe kašlal – tím pádem jeho oči byly permanentně jako uhel a stíny pod dolními víčky byly tmavší a tmavší. Já už sice nebyla čistá UB – zkurvila jsem si krev tím kouřením a nejspíš i drogami, ale pořád mi proudila moc lahodná, horká tekutina žilami, takže to pro něj rozhodně nebyla legrace. Nedovedla jsem si představit, co zakouší, když se se mnou miluje. To má orgasmus a zároveň mu polívají krk kyselinou. No, úžasná kombinace pravděpodobně.

Už jsem byla navlečená a připravená na párty. Hodlala jsem to dneska dát to bezvědomí. Hledala jsem klíče od Ferrari, které jsem si už tak nějak přivlastnila, v kabelce, když jsem ucítila Isaaca. Začmuchala jsem a zvedla pohled.

„Někam se chystáš?“ zeptal se nezúčastněným tónem. Dokonce se na mě ani nedíval.

Od té doby, co spím s Edwardem, jsem od něj radši vždycky couvala co nejdál. Věděla jsem, že si dávám na ten pach pozor, ale pořád jsem měla takové to mrazení, že co kdyby. Nikdy neříkej nikdy. „Co děláš?“ sykl, když si všimnul, že šoupu nohama, jak jsem si dávala zpátečku.

„Co asi? Couvám. Nechci být u tebe moc blízko.“ Je fajn, když můžete být upřímní. Poslední dobou jsem mu totiž pořád lhala. Ne, že bych si to vyčítala. Jen byla úleva si nevymýšlet pohádky. Moje fantazie je omezená.

„Ty klíče zase schovej a jdi se převléknout,“ oznámil a ignoroval moji odpověď. Zatrnulo mi, protože už jsem nebyla zvyklá na tyhle příkazy. Moc jsem se s ním, díkybohu, nevídala. A hlavně mi okamžitě došlo, že přijdu o poslední narozeniny a prožiju je s tímhle debilem.

„Nikam s tebou nejdu. Já jedu za Alanem oslavit svoje narozeniny,“ rozhodla jsem. Byla jsem tak vzteklá a vystrašená, že jsem rychle chtěla zmáčknout tlačítko a odemknout, a čekala, že mi to projde.

Auto skutečně stačilo zablikat, a když jsem se natahovala po klice, Isaac ho dlaní odstrčil. Ruka mi zůstala viset ve vzduchu, zatímco rudé Ferrari nabořilo bok oranžového Lamborghini.

„Já se tě neptal na názor. Jdi nahoru a vezmi si šaty, protože za deset minut odjíždíme na Fantoma opery. Za každou minutu, co přetáhneš, někoho zabiju. Což bych udělal i tak, ale větší legrace bude, když se pak vedle nich ráno probudíš.“ Zmrd… Na jednu stranu to bude super, až na to přijde, protože si byl sebou tak jistý a já se nemohla dočkat toho, až mu zasadím tu největší ránu v jeho zkurveném, předlouhém životě. Ublížím mu jako nikdo jiný.

Vzala jsem si dlouhé šaty barvy královské modré s mega výstřihem. Já si ho totiž nevšimla, jak jsem vytáhla to první, co mi přišlo pod ruku, abych se ráno neprobudila vedle krvavé kaše.

Jistě, já takové šaty sice nosila normálně, co jsem s Isaacem, ale to bylo proto, abych se mu líbila. Teď sem mu vážně sexy připadat nechtěla. No, pozdě.

Utíkala jsem po schodech bosa a v garáži se málem přerazila, když jsem si za mého sprintu na nohy rvala boty. Skočila jsem do Bugattiho a modlila se, aby mi teď neřekl, že jsem nesplnila časový kvót.

Ale držel ústa zavřená a čekal, až se na malou škvíru otevřou dveře, aby s tímhle modrým placákem mohl proletět ven.

„Jsem tu včas?“

„Uvidíš zítra ráno,“ odpověděl a dupnul na to. Tradičně.

Fantoma opery už jsem viděla stokrát a nevadilo by mi ho vidět znova, kdyby to nebylo za takových podmínek.

Seděli jsme v prezidentské lóži, kde jsem si nenápadně stírala slzy. Nikoliv kvůli ději, ale protože večer s Alanem byl v hajzlu. Chtěla bych říct noc, ale to by znělo divně. Každou chvíli na to Isaac může přijít a já už ho nikdy neuvidím. Potřebovala jsem mu naposled říct, jak moc si ho vážím, a jak jsem ho milovala za studentských let. Myslím Alana. Ne Isaaca. Toho jsem nikdy nemilovala, nemiluju a ani milovat nebudu. Jestli už mu to docvaklo – to nevím. Ale myslím, že si to dokázal srovnat, a já už byla jen za dekorační předmět.

„Ta zpívá hrozně,“ zašeptal Isaac, když Christine vyjadřovala na prknech svoje pocity.

„Mně to připadá nádherné,“ odvětila jsem s vykulenýma očima, protože jsem od ní nemohla odtrhnout pohled. Kdybych neměla plnou hlavu starostí a dokázala bych si to vychutnat, tak by mě její zpěv naprosto očaroval.

„To jsi ještě pořád člověk, když to neslyšíš,“ utrousil. Já nevím, proč si nechodí na upíří opery, když mu lidské hlasy nestačí. Nikdo ho tu nenutil sedět. Na rozdíl ode mě. „Bello, víš, jak dlouho jsme spolu nespali?“ Bum, bum, bum – to sice dělávalo moje srdce pořád, ale teď o dost hlasitěji a rychleji. Rozhodla jsem se hrát ženu nad věcí. A taky úplně blbou.

„Nevím. Proč?“ zeptala jsem se latentně a položila si na zábradlí bradu, abych na něj neviděla ani periferně.

„Víš to moc dobře. A doufám, že ve tvém věku už ti nemusím říkat proč je to důležité vědět.“

„Narážíš na moje narozeniny?“ zeptala jsem se ironicky.

„Ne. Tvoje narozeniny mě nezajímají. Hloupá připomínka dne, kdy jsi měla matčinu vagínu kolem hlavy – což lidé využili jako další svátek, kdy můžou očekávat dárky a ovace na jejich osobu.“ Ne, že by to nebyla pravda… Ale ať si vyhulí.

„To je tvoje definice.“

„A absolutně správná.“ Chytil mě za stehno a moje ruka vylétla tak rychle, že vážně nevím, kdy jsem jí stihla dát příkaz. Vrazila jsem mu pořádnou facku. Neplesklo to a akorát mě bolela dlaň, ale pustil mě.

„Nesahej na mě! Ještě teď mám před očima to, co jsi udělal v naší ložnici. A protože se ti lidská rasa a vše s ní společné tak hnusí, určitě by se ti nelíbilo, kdybych tě pozvracela!“ zasyčela jsem na něj rychle a zvedla se z pohovky, abych odkráčela na druhou stranu rozsáhlé lóže. Nechal mě jít. Já věděla, že to nebude zkoušet, když dám jasně najevo, že to nechci. Cítil se na to moc dobrý. Nevěděla jsem, jestli i čestný, a bylo mi to celkem jedno. Posadila jsem se na konec třetí pohovky, co tu byla, a lokty si opřela v rohu zábradlí. Ani jednou jsem už neodtrhla oči od jeviště. Nechtěla jsem vědět, co se děje na druhé straně. A to to mohl být tak úžasný večer.

Ráno, po tom, co jsem se probudila, jsem se s šíleným strachem otočila. Čekala jsem nejméně jednu rozmašírovanou bytost, ale postel byla běloskvoucí, stejně jako když jsem do ní ulehla.

Plánovala jsem odsud stejně vypadnout, abych se vyhnula dynamickému, sourozeneckému duu kreténů. A nakonec i té milovnici prstů.

Ale napsal mi Edward.

Odložil jsem to. Uvidíme se na 158 - 29. Edward.

158 byla adresa hotelu a 29 číslo pokoje. Já vážně chtěla, aby se najedl. Ale člověk je sobec. Vždycky budeme ve všem hledat i kousek pro sebe. A já momentálně jeden obrovský kus. Jeho přítomnost mi po včerejšku absolutně spraví náladu.

Rozradostněně jsem utíkala z domu. Nikdo se mi do cesty nepostavil, takže Edward informoval Isaaca o tom, že mě bere na výlet do obchodního centra, či něco podobného.

Hotelem jsem se prohnala jako tornádo. Recepční už mě znala a vzhledem k tomu, kolik jsme jim za apartmán nonstop platili, měla by mi líbat nohy, protože to byly teda pálky.

Nedočkavě jsem rvala čipovou kartu do zámku, a když se Sezam konečně otevřel, vtrhla jsem dovnitř.

„Edwarde?“ dožadovala jsem se jeho přítomnosti. Proč je to tu tak zkurveně velké?

„Tady jsem,“ šeptl. Našla jsem ho v jedné z ložnic. Stál před postelí s jedinou, černou růží v ruce. Široce jsem se usmála. Rovnou jsem na něj skočila s rozběhem ve stylu Hříšného tance a obmotala mu nohy kolem pasu. Růži jsem mu vytrhla z ruky a zahodila ji. Byla nádherná, ale neměla jsem čas si ji prohlížet. Padl zády i se mnou do postele.

Nedovolil mi, abych mu pořádně projela ústa jazykem a rovnou mi roztáhnul nohy.

„Au!“ hlesla jsem, když mi stisknul prsa, a to tak tvrdě, že normální ženská by měla měsíc pěknou modřinu. Od Isaaca jsem na to byla zvyklá, ale on mi tohle nikdy neudělal.

„Miluju tě,“ zašeptal a já roztála. Stále a navždy to mělo mocný účinek. Zavřela jsem spokojeně oči a nechala se unášet na vlnách rozkoše.

Z hotelu jsem vracela unavená, rozvášněná, uspokojená… Zkrátka v dokonalé náladě. Tak nějak jsem měla – jak se říká – mozek vyšukaný z hlavy, takže jsem ani moc nevnímala, kam jdu, nebo dokonce okolí.

S úsměvem jsem klapala po mokrých schodech a často zabrousila okem na můj prsten.

Rozezvonil se mi mobil. Hrabala jsem v kabelce, která neměla daleko do stanu.

„Kurva!“ štěkla jsem vztekle, když jsem ho v tom nepořádku nemohla najít. Nakonec jsem zahlédla svítící displej a hned potom i jméno Edward. Ten to teda beze mě vydržel dlouho.

„Ahoj,“ špitla jsem. Sakra, moc laškovné a nadšené.

„Ahoj. Jen jsem chtěl vědět, jak sis užila narozeniny,“ vysvětlil. Zvedla jsem obočí, zatímco jsem dávala pozor, abych na kluzké podlaze v hale nesletěla. Kdo ji zrovna teď musel vytírat?

„No, tak jak jsem ti říkala před hodinou.“

„Prosím?“ optal se. Upír špatně slyší?

„Před hodinou jsem ti to vyprávěla a celkem květnatě si stěžovala,“ připomněla jsem mu. A upír si něco nepamatuje?

„Bello, já jsem od včerejší noci v Kanadě u Medvědího jezera.“

„A co bys tam dělal, když jsem s tebou před hodinou byla na sto padesáté osmé?“

„Ne, já jsem v Kanadě. Myslím, že bych si…“ Najednou nastalo zlověstné ticho, když si něco uvědomil.

„Co se děje?“ vypískla jsem a zvedla oči z podlahy, protože jsem vstoupila na koberec. Pět metrů ode mě stál Isaac a výraz, co měl, nikdy z paměti nedostanu.

„Bello, zmiz z města. A hned!“ zavrčel na mě Edward. Ruku s mobilem jsem složila k boku.

„Pozdě.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 31. kapitola: