Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pane, pojďte si hrát! 16

08.05.2013 (07:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3987×

„Proč tě to zajímá?“ zeptal se mě najednou a já se na něj podíval trošku zmateně, zaskočeně a překvapeně zároveň.

„No, prostě mě to zajímá. Připadá mi, nevím, takovej divnej,“ vypadlo ze mě a Danny se na mě i nadále díval jako na blbce. Po chvíli chytil záchvat smíchu a tentokrát jsem to byl já, kdo se na toho druhého díval, jako by mu přeskočilo. Danny se stále smál, i když teď už byl klidnější. Nechápu, co ho na tom tak rozesmálo.

„Jacobe, chlape, ty normálně žárlíš!“ vpálil mi přes stůl do očí. Cítil jsem, jak mi rudnou tváře, a to Dannyho ještě víc popudilo ke smíchu.

„Ne, proboha, nežárlím. Na co asi? Na nagelovanýho… toho,“ řekl jsem mu a snažil se mu odporovat. Pokusil jsem se mu to vymluvit, ale on mi to ani za mák nevěřil. Dokonce jsem ani nenašel slovo, jakým bych pojmenoval toho krasavce, který za Bellou přišel.

„No prostě ti vadí, že za Bellou přišel jinej chlap. Viď že jo?“ zeptal se mě a hodil na mě jeho „lišácký úsměv“, jak on ho s oblibou nazývá.

„Tss,“ byla má jediná odpověď, více už jsem to nekomentoval. Měl jsem štěstí, že zrovna v tu chvíli dorazila zpátky Bella. Slyšel jsem ji scházet po schodech, ale namísto toho, aby šla za námi do kuchyně, šla na druhou stranu do obýváku. Slyšel jsem, jak otevírá nějakou skříňku, a zaslechl jsem sklo, které o sebe cinklo, ale neměl jsem ani ponětí, co tam vlastně dělá.

Další zvuky nasvědčovaly tomu, že skříňku zavřela a šla za námi do kuchyně. Když vešla, držela v ruce sklenici vína a v druhé tři sklenky. Podíval jsem se koutkem oka na Dannyho, který na Bellu koukal stejně udiveně jako já. Bella se zastavila mezi dveřmi a potom spustila:

„Teda víte, co nikdy nepochopím? Proč se k narozeninám dávají lahve alkoholu,“ prohlásila, ale oba dva jsme na ni koukali stále stejně nechápavě. Všimla si toho, a tak pokračovala:

„Mám jich už moc, nemám to ani kam dávat. Tak mě napadlo, co kdybychom ty mé zásoby trošku ztenčili? Renesmé si šla už lehnout, je hotová a vyčerpaná, takže nás nebude rušit. Můžeme si ještě trošku popovídat a myslím, že s vínem to půjde líp,“ dokončila to a strčila mi tu lahev do ruky se slovy, ať to otevřu. Skelničky položila na stůl a odešla ke skřínce v kuchyni, ze které vyndala nějaké slané oplatky.

Danny se usmíval jako sluníčko a mně nezbývalo nic jiného než ji poslechnout a lahev otevřít. Do každé sklenky jsem nalil trochu a Bella položila oplatky na stůl.

„Co kdybychom šli vedle?“ navrhl Danny a já i Bella jsme zkonstatovali, že to není zase tak špatný nápad.

„Tak na co si připijeme?“ zeptal jsem se jich a Bella byla první, kdo se ozval.

„Třeba na to, že Danny se vrátil zpátky do našeho města a také na to, že Forks má nového obyvatele,“ navrhla a jak řekla, tak se také stalo. Každý jsme se napil ze své skleničky a já jsem se celou dobu díval na Bellu. Podívala se na mě svýma hnědýma očima a mě nenapadl jiný přívlastek než slovo krásné. Byla tak nádherná, až mi z toho oči přecházely.

Neměl jsem ani ponětí jak, ale celý večer utekl jako voda. Nakonec jsme všichni společně vypili dvě lahve vína a bohatě nám to stačilo. Každý jsme měl něco upito a já měl pocit, že vidím dvojitě. Z toho večera si pamatuji, že jsme si neustále o něčem povídali, bavili se vtipnými okamžikya hlavně historkami z doby, kdy byla Renesmé ještě hodně malá.

Naposledy si pamatuji, jak jsem ležel na sedačce a pomalu zavíral oči, až jsem se propadl do bezvědomí…

Bella

Schod, schod, schod… říkala jsem si potichu v hlavě, abych se soustředila na chůzi a nezalomila to uprostřed pohybu. Nebylo by zrovna příjemné spát celou noc ve stoje na schodech. V domě bylo ticho, které rušilo akorát chrápání mých dvou návštěvníků, kteří usnuli dole v obýváku. Jeden na sedačce a druhý v křesle. Nejhůř je na tom Danny, myslím, že ho zítra bude velmi bolet hlava, ale ani Jacob na tom není nejlépe. Já jediná dokážu normálně myslet a jít, řekla bych.

Soustředila jsem se dál na každý schod a málem tancovala oslavný taneček, když jsem se dostala až nahoru. Jako první jsem šla do koupelny, neboť se musím dát před spaním trošku do pořádku. Vyčistit si zuby a omýt obličej snad zvládnu. Celá se vykoupu až ráno, nevím, jestli by bylo vhodné ve tři v noci pouštět sprchu. Renesmé má pokoj hned vedle a určitě by ji to vzbudilo, takže sprchování jsem hned zamítla.

Když jsem byla v koupelně hotová a mé tělo zaplavil nádherný pocit, když si člověk opláchne večer obličej, šla jsem do své ložnice, kde jsem měla v plánu najít své pyžamo. Kupodivu leželo na posteli, která byla rozestlaná, v místnosti bylo otevřené okno a tím pádem i chladno. Zarazila jsem se uprostřed dveří, protože mi to bylo zvláštní.

Jak to, že to tu je všechno takto připravené?

Než jsem se stihla zeptat, jestli tu někdo je či něco podobně chytrého, objevila se přede mnou mužská postava, kterou jsem hned poznala. Rozcuchaný účes a vůně, kterou bych poznala kdekoliv a kdykoliv, a to i kdybych byla na smrtelné posteli.

„Edwarde, co tu děláš?“ zeptala jsem se lehce přiopilým hlasem, ale byla jsem naprosto při vědomí. Naprosto normálně jsem myslela. Stála jsem rovně, nekymácela se ani nic podobného, ale pro jistotu jsem se opírala o futra dveří.

„Co tu dělám? No, řekněme, že jsem vás tři celý večer pozoroval oknem, neboť jsem měl obavy, abyste to všechno zvládli, když jste se takto napili,“ řekl mi a v jeho hlase bylo znát, že je naštvaný.

„Aha,“ vyšlo ze mě jako jediné. Nevěděla jsem, co mu na to říct, a tak jsem se raději pomalými kroky snažila dostat na postel. Nevyhovovalo mi stát, protože ten alkohol, který jsem vypila a který mi teď koloval krví, oslabil mé schopnosti na úroveň člověka, tedy alespoň takový jsem měla pocit. Uznala jsem, že je to zvláštní pocit, cítit se po čtyřech letech zase jako člověk…

„Aha?! Bello, víš, jak je to nezodpovědné?! Renesmé je malý, živý poloupír, který by dokázal během několika sekund zdemolovat barák! Víš, co tím chci říct?“ vynadal mi a vmetl mi do tváře. Možná by bylo lepší, kdyby doopravdy křičel, protože nebylo zrovna příjemné, když mi šeptal rozzuřeně do obličeje. Měla jsem nakrčené čelo od námahy, když jsem se snažila si přerovnat jeho slova v hlavě a přijít na to, co tím chtěl básník říci.

„Edwarde, a co je špatného na tom, že jsem si s přáteli dala sklenku vína…“ řekla jsem, ale když jsem zahlédla jeho nabuzený výraz, opravila jsem se. „Dobře, bylo těch sklenek více. Jenže já vůbec nechápu, o co ti jde! Nic se nestalo, a to ani omylem. Já jsem naprosto při smyslech, to nevidíš? Jestli ti vadí, že ten, s kým jsem se napila, nebyla nějaká stará bába nebo kamarádka, ale dva chlapi, tak to promiň, ale to je tak trochu moje věc, nemyslíš? A Renesmé již dávno spala!“ vrátila jsem mu a doufala, že dál v našem napjatém rozhovoru, při kterém jsme na sebe šeptem chrlili jednu větu za druhou, už nebudeme pokračovat. I ta atmosféra kolem by se dala krájet nožem.

„Ano, Renesmé spala, ale co kdyby se probudila?“ zeptal se.

„Kdyby se probudila, tak by se probudila. Zase bych ji uložila ke spánku a bylo by to dobré. Edwarde, vážně mě mrzí, že mi nevěříš. Fakt mě to mrzí, podkopáváš mě, házíš mi klacky pod nohy. Vždyť ty můžeš být vůbec rád, že můžeš překročit práh tohoto domu, měl bys mi být vděčný, že jsi vůbec poznal svou dceru, ale ty mě tu ještě budeš poučovat! Nemysli si, že nevím, jak vychovávat dítě!

A teď, a to myslím zcela vážně, se seber a donuť ten svůj upíří zadek opustit můj dům. Chci si jít lehnout, nebo zítra nevstanu,“ zašeptala jsem mu velmi pomalu do tváře, kladla jsem důraz na každé slovo a dávala si pozor, aby vše správně pochopil. Edward mi odpověděl jen jedním dlouhým nádechem, i když dýchat vůbec nepotřeboval. Potom se narovnal, lidsky si promnul oči, jako by byl unavený po celé probděné noci strávené za počítačem, a zamířil k oknu, které bylo stále otevřené.

Když došel až k němu, otočil se zpátky ke mně. Zpočátku se díval do země, ale potom vzhlédl a očima vyhledal můj pohled. Díval se na mě takovým způsobem, který jsem u něj snad ještě ani nezažila. Neznala jsem, nevěděla jsem, co tento výraz znamená.

„Bello, mám jen jednu otázku… Nemusíš mi odpovídat hned, ale byl bych za to radši,“ začal opatrně se svou řečí. Byla jsem nervózní, protože mě to, co říkal, trochu děsilo, ale nehodlala jsem uhnout. Věděla jsem v hloubi duše, v mých kostech jsem to cítila, že tenhle moment je důležitý. Více než důležitý, neboť mi to říkalo i mé srdce, které se roztlouklo natolik rychle a natolik silně, až jsem měla pocit, že mi doopravdy vyskočí z hrudi a mně zbude jen prázdné místo, kde kdysi bývalo. Ovšem nemohla jsem si být jistá, jestli to dělalo to napětí nebo to víno, které jsem vypila.

„Ptej se, odpovím ti hned,“ pobízela jsem ho a čekala, kterou otázku mi položí jako první. Byla jsem jako na jehlách, jako by malému dítěti prodlužovali dobu, kdy bude moci otevřít vánoční dárek. Už jsem chtěla slyšet tu otázku, odpovědět a mít to za sebou, protože takovéto momenty, kdy mi nezbývá nic jiného, než čekat, nesnáším.

„Slibuješ?“ ujistil se a podíval se na mě svýma zlatýma očima, které pomalu nabíraly černou barvu noci.

„Slibuju,“ zpečetila jsem a vyčkávala, jakou otázku mi položí.

„Bello, tak mi, prosím, pravdivě odpověz a ukonči tak mé trápení… Mám ještě vůbec šanci být pánem tvého srdce?“

O několik let později

„A jak se vlastně máš?“ zeptal se mě a mně se rozlil na tváři úsměv. Dlouho nám nevolal a mně ten jeho hlas začínal chybět.

„Já se mám velice dobře, nemusíš se strachovat. My oba se máme fajn. Všichni jsou na mě moc hodní, našla jsem si pár nových přátel,“ řekla jsem mu a vyčkávala, na co se bude ptát dál. Byla jsem jak u vytržení.

„Jak se má moje dcera? Něco nového?“ zeptal se mě a já měla pocit, že jsem v jeho hlase vycítila smutek a stesk.

„Renesmé chodí do školy, chytla se jedné party, ale nemusíš se obávat, znám je a nejsou to žádné chodící katastrofy. Mám ti vyřídit, že se jí po tobě stýská a nemůže se dočkat, až se tu zase objevíš. Chce ti povědět několik novinek a podobně. Ani nevíš, jak dlouhou přednášku jsem dostala jen o tom, že ti nesmím nic říct, šíleně moc jí na tom záleží. Vlastně, jak tak nad tím přemýšlím, ani pořádně nevím, o co se jedná, ale snad to nebude nic vážného,“ pověděla jsem mu o naší dceři nejžhavější novinky a na konci se zasmála.

Vycítila jsem, že Edward je nejistý, ale to já jsem byla také. Volá nám minimálně dvakrát týdně, aby se dozvěděl, co je nového. Vždy to zvednu já nebo Renesmé, ale ta je většinu toho času ve škole, stejně jako teď.

„A o sobě mi nic podrobného neřekneš? Stýská se mi po tobě,“ zeptal se mě s něhou v hlase. Má nálada rázem poklesla, neboť zase přišel s tím samým a omílaným tématem.

„Edwarde, je to už několik let, co jsme to definitivně ukončili. Víš, na čem jsme se domluvili. Vím, že to víš, protože jestli mě paměť neklame, upíři jen tak nezapomínají. Můžeš se vídat s Renesmé, můžeš si ji na pár dní brát, pokud bude tady nebo v Seattlu, je mi to prakticky jedno, ale oficiálně zůstane u mě.

Mám přítele, kterého miluji, on miluje mě. Renesmé bere jako vlastní dceru a ona jeho jako… blízkého přítele. Klape nám to, takže tvé snahy jsou marné, a ty to víš,“ promluvila jsem mu opět do duše a vzápětí slyšela z druhé strany bolestné a smutné povzdechnutí.

„Ano, já vím,“ odsouhlasil mi a na pár sekund se ani jeden z nás neměl k dalšímu slovu. Snažila jsem se vymyslet, o čem mluvit, protože se mi ještě nechtělo zavěšovat. Byla jsem doma sama, protože Renesmé byla ve škole a můj přítel pomáhal jednomu svému kamarádovi. Než odjel, řekl mi, že to bude na několik hodin, protože to je něco složitého, takže skutečnost, že by se mohl vrátit, tu není ani minimální.

„A už jsi mu to řekla? Myslím to malé tajemství,“ zeptal se mě znenadání a já ihned věděla, co tím malým tajemstvím myslí. Usmála jsem se, a to i přes to, že on to nemohl vidět.

„Ne, ještě ne. Nenaskytla se ta správná příležitost, abych mu to oznámila. Buď mi do toho něco vlezlo, nebo není doma, nebo tu máme návštěvu a tak podobně. Ale už se na to chystám, tím si můžeš být jistý,“ ujistila jsem ho. V mysli jsem si představovala různé situace, jak by můj přítel reagoval na to, co jsem se mu chystala oznámit. Žádná z mých představ nebyla špatná či zlá.

„Takže jsem zatím jediný, kdo o tom ví,“ zkonstatoval a já mu to odsouhlasila. „Víš, že už se na to chystáš nejmíň dva týdny? Aby si toho nevšiml dřív, než se k tomu rozhoupeš,“ varoval mě, ale já tomu už nevěnovala moc pozornosti, protože zrovna v tu chvíli jsem slyšela před domem kroky a vzápětí i klíč v zámku. Byly to lehké kroky a vůně, která se ke mně během chvilky donesla, podle čehož jsem poznala, kdo to přišel. Byla to má dcerka, která už dávno nevypadala na osm, ale na jednou tolik let.

„Mami, jsem doma!“ zakřičela a položila svou tašku do školy k patě schodů. Přišla za mnou do kuchyně, a když si všimla, že se někým telefonuji, okamžitě ji napadlo, že to je její otec. Nikdy nezapomenu na tu hysterickou scénu, když se to dozvěděla. S nikým nemluvila a nechtěla na protest ani jíst, a to celé dva týdny…

I Edward na druhé straně telefonu ji slyšel a dožadoval se toho, aby s ní mohl mluvit.

„Samozřejmě,“ neprotestovala jsem, protože jsem věděla, že je to předem prohraná bitva, a s Edwardem se rozloučila. Předala jsem svůj mobil do Renesméiny hebké dlaně, která se třásla nedočkavostí, a přešla do vedlejší místnosti, abych jim, i když jen naoko, dopřála trochu soukromí.

Došla jsem do obýváku, kde jsem si nejprve sedla na sedačku, ale po chvilce mi to začínalo být nepříjemné a nepohodlné, a tak jsem se opět zvedla a přešla k oknu. Snažila jsem se nevnímat rozhovor Edwarda a Renesmé, který se rozléhal celým domem. Renesmé se snažila mluvit potichu, ale já je stejně slyšela, a tak jsem hledala rozptýlení v šedém světě za oknem.

Bylo sice zataženo, takže sluneční paprsky nebylo nikde vidět, ale pohled na zelené lesy a hebkou trávu, na ptáky v korunách stromů mi stačil. Užívala jsem si to natolik, že ten rozhovor jsem nakonec doopravdy nevnímala a naprosto se oddala myšlenkám. V mysli mi naskočila Edwardova otázka, nad kterou jsem se znovu zamyslela…

A už jsi mu to řekla? Myslím to malé tajemství… opakovala jsem si větu, která mi naprosto perfektně utkvěla v paměti. Naše malé tajemství… Edward je jediný, kdo o tom ví. Možná ještě Alice, ale o nikom jiném nemám ani tušení, nenapadá mě způsob, jak by se to kdo mohl dozvědět. Edward mi slíbil, že to nikomu neřekne, že to udrží v tajnosti, dokud to já neřeknu jemu. Jacobovi.

Správně by měl být první, kdo se to dozví, ale bohužel, byl to Edward, kdo si na mně všiml jisté změny a od toho si odvodil toto malé, stále se zvětšující překvapení, ze kterého jsem málem odpadla radostí, když jsem se to dozvěděla.

Bylo to jako otevřít dárek, který jste dostali od osoby, kterou milujete ze všeho nejvíc na celém světě, a v tom balíčku bylo něco, co jste si vždycky z celého svého srdce přáli, ale nikdy jste to mít nemohli.

Vím, jak bude reagovat má dcera, až se to dozví, a také vím, jak bude reagovat on, až mu to řeknu. Jsem si naprosto jistá tím, co si myslím, není možné, aby neměl radost. Jenom zatím nebyla ta správná chvíle, ta možnost, ta příležitost mu to oznámit a moci se s ním radovat…

„Při mém smýšlení nad touto krásnou věcí, kterou jsem držela v tajnosti, jsem se přistihla, že jsem se usmívala jako sluníčko, hezky od ucha k uchu, a představovala si svou, vlastně naši, budoucnost, ve které se neobjeví nic špatného. Možná to bylo, a nadále i zůstává, naivní a bláznivé, ale já jsem byla optimistka, a tak to také stále je. S krásnými, něžnými a sluncem prosvícenými myšlenkami jsem si položila ruce na své břicho, ve kterém vyrůstal nový život.

Již brzy, řekla jsem v mysli směrem k mému tvorečkovi…“

Konec

Ahojky!

Opravdu vás nešálí zrak a vidíte správně. Dostali jsme se až na konec mé povídky a jsem na to nesmírně pyšná. Možná jste zaskočeni či překvapeni, ale já neviděla důvod, proč psát další a další kapitoly. Bylo by to jen zbytečné natahování děje, a to já nemám ráda.

Vím, že ne všichni jste spokojení s tím, že Bella se dala dohromady s Jacobem, ale i přes vaše protesty v komentářích, které jsem nacházela, tohle byl záměr celé povídky. ;) Tak jen doufám, že se vám to i přes to líbilo a neohrnete nos nad posledním komentářem. ;)

Jste skvělí a děkuji všem, co vydrželi až do konce a poctivě komentovali. Jste můj hnací motor. ;) Nebudu vyjmenovávat všechny, komu vděčím, a tak se za to omlouvám. Však vy víte, komu všemu patří dík. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pane, pojďte si hrát! 16: