Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 23. kapitola

10.10.2011 (08:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 72× • zobrazeno 9265×

„Je tu někdo?“ Z obýváku se ozval hlas, kterej bych tu nikdy nečekala. Sice s úlevou, ale hlavně v pořádném v šoku, jsem vešla do pokoje. Stála ode mě dva metry. A zase byla perfektně oblečená a nalíčená. Jo, vůbec se nedivím, že ji požádal o ruku. Ona byla dokonalá.

„Tanyo, co tady děláš?“ Nepozdravila jsem ji. Proč taky? To ona je v mém bytě a v mém obýváku.

„Přinesla jsem papíry, které ti posílá profesor Heigl,“ vysvětlovala mi přátelským tónem a ukazovala na nějakou složku.

„Ne. Já myslím to, jak ses dostala dovnitř.“ Pozorovala jsem ji víc než kdy před tím. Podle všeho, co jsem věděla, a že mě všechny ty protichůdné informace mátly, jsem si byla jistá, že někdo lže. A teď se mi logicky nabízela Tanya. Už jen proto, protože se dostala do mého bytu bez toho, aby měla klíče.

„Pustila mě Jessica,“ lhala mi do očí. Jess měla ještě školu. Navíc, když jsem odjížděla z parkoviště, tak její auto stálo o dvě řady dál než to moje. Tanya se zarazila, ale dál se tvářila jako neviňátko. Jenže mi na tom všem pořád něco nesedělo.

„Proč mi Heigl nedal ty papíry ve škole?“ zeptala jsem se podezíravě. Usmála se.

„Hledal tě ráno v posluchárně, ale nebyla jsi tam a potom měl nějakou schůzku.“ Jo. Tohle by sedělo. Ráno jsem zaspala a přijela pozdě.

„Mohl poslat messengera,“ podotkla jsem spíš sama pro sebe. Rozhodně by mi to bylo milejší.

„Sama jsem se mu nabídla,“ odpověděla na mou poznámku. Zpozorněla jsem.

„Proč?“ Opět se usmála. Tak nějak vědoucně.

„Myslím, že my dvě bychom si měly promluvit. Neposadíme se?“ navrhla a prošla kolem mě. Sedla si na gauč. Mně se mezitím zatemnilo před očima. O čem bychom si zrovna my dvě měly povídat?! Tak o čem, Bello, hm?! Bylo to jasný jako facka. Jako fakt, že slunko vychází na východě a zapadá na západě. Ona to ví! Celou tu dobu to ví! Nesedla jsem si vedle ní. Radši jsem si zabrala křeslo. Viděla jsem tak přímo do jejího obličeje.

„O čem si chceš povídat?“ Dělala jsem blbou. Něco v jejím výrazu mi říkalo, že ten její milý úsměv je jen maska, která za chvíli spadne.

„Nehraj to, Bello! Vím, že ta Edwardova milenka jsi ty,“ řekla to bez servítek. Jako by už taky byla z celé téhle situace unavená. Jenomže to neměla ponětí o tom, že mně to kromě únavy způsobuje i nemalé psychické potíže. Noční můry, nereálný představy, zkreslování skutečností…

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odsekla jsem. Nechtěla jsem se o tom bavit. Copak nestačí, že na to myslím každou chvíli? Copak jsme v nějaké telenovele, kde si manželka s milenkou budou v klidu vyprávět o tom jejich chlapovi?! Proboha, vždyť kdo to kdy viděl, aby si Hillary s Monicou spolu povídaly o Billovi?!

„Dost!“ vykřikla. V tom stejném okamžiku jsem zírala do její tváře. Tyčila se nade mnou a vypadala vážně hrozivě. „Už mám dost těch lží!“ Bác! Maska spadla. Ona nebyla vůbec unavená. Jen pořádně nakrknutá. Chápala jsem ji. Kdybych byla na jejím místě, chovala bych se stejně. Vlastně, kéž bych byla na jejím místě. Edward by byl se mnou…

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zopakovala jsem mnohem víc klidněji, než jsem se cítila. Ta představa, že bych mohla být jí, se mi až moc líbila. Jak jsem řekla – jsem zralá na psychiatra.

Už jsem nezírala do jejího obličeje. Před očima jsem měla malý kulatý otvor, který vedl do ústí svého majitele a odtud až do místa, kde ležela, zatím v klidu, ta malá věcička, kterou Charlie vždycky při příchodu domů vysypal ze zásobníku.

Revolver.

Nikdy jsem se na zbraň nedívala z tohoto úhlu. Vždycky jen z boku, nebo z pohledu střelce. A pokaždé za dohledu Charlieho. Jeho Babeta nikdy nevypadala takhle nebezpečně.

Trvalo mi pár vteřin, než jsem si plně uvědomila tu skutečnost, že Tanya tou zbraní opravdu míří na mě.

Revolver + deseticentimetrová vzdálenost od cíle + rozzuřená snoubenka = moje smrt.

Žádný Edward. Žádná láska. Žádné poslední sbohem. Já chtěla žít. A toho jsem mohla dosáhnout jen jediným způsobem.

„Byla jsem jeho milenka,“ zašeptala jsem své přiznání a tím mi došel dech. Někdo mi pořádnou silou stlačoval hrudník. Neuhnula jsem pohledem. Nepřehrál se mi celý život před očima. Ani jsem nevzpomínala na tátu a na to, co bude dělat, až zjistí, že druhá nejdůležitější žena v jeho životě, je taky mrtvá. Paradoxně jsem přemýšlela nad tím, jestli ten výstřel vůbec zaregistruju. Uvidím tu kulku? Nebo tu ránu dřív uslyším?

„Správně, Bello. Byla jsi.“ Hlaveň se pohnula nahoru a dolů. Potřebovala jsem nabrat do plic alespoň malý doušek vzduchu. Nepovedlo se, a tak jsem alespoň zavřela oči. Uslyším jen výstřel.

„Víš, co je na tom všem nejlepší?“ zeptala se mě. Zmateně jsem se po ni podívala. Seděla na gauči a s tou zbraní už na mě nemířila. Zakroutila jsem hlavou a konečně se trochu nadechla.

„On tě celou tu dobu chránil a tys ho za to nenáviděla,“ smála se mi. Slyšela jsem, co říká. Ale nerozuměla jsem tomu. „Ano, Bello. Pokaždé, když se mě dotknul, nebo spíš, když mě nechal, abych se ho dotýkala, tak to dělal jen proto, abych nepřišla na to, že to jsi ty. Záměrně se k tobě choval jako ke každé jiné studentce. Zraňoval tě, abych se nedozvěděla pravdu. A taky se mu to docela dobře dařilo,“ uznale kývala hlavou.

„Jenomže pak,“ prudce vstala. Cukla jsem sebou a přestala dýchat „Ses prozradila sama.“ Přišla blíž a začala kolem mě kroužit. Nedívala jsem se za ni. Slyšela jsem její podpatky. Byla po  mé levici. Pak za mnou a přicházela zprava.

„V tom obchoďáku jsem vás slyšela,“ zašeptala mi do ucha. Hluboký nádech.

„V tom případě víš, že už spolu nejsme,“ odvážila jsem se promluvit. Opět jsem hleděla do jejího obličeje. Zkoumavě si mě prohlížela.

„Ale to je málo,“ odpověděla po delší době. Opět jsem nerozuměla.

„Za to, co udělal, musí trpět.“ Ona ho nemilovala. Jen ho z celé duše nenáviděla.

„Proč?“ Tím jediným slůvkem jsem se ptala na vše. Proč musí trpět? Proč já? Proč ona? Proč on? Proč musím zemřít?

„Protože tvoje smrt ho zasáhne mnohem víc než to, že nebude moct být s tebou,“ odpověděla mi na poslední otázku.

„Proč mi říkáš pravdu?“ Ano, chtěla jsem ten okamžik, kdy zemřu, oddálit. Usmála se. Už nebyla hezká.

„Protože pravda bolí. A vědomí toho, že on tě miluje a ty už ho nikdy neuvidíš, tě bude aspoň chvilku mučit,“ vysvětlila mi. Já byla zase naprosto mimo. Znamená to, že já za nic nemůžu? Nebo naopak můžu úplně za vše? „Jsi jenom další nevinná oběť Edwarda Cullena. Tak jako bylo moje miminko. Vlastně bys mi měla poděkovat. Tvoje smrt bude rychlá. Nebudeš umírat v plamenech a tvým hrobem nebude tělo tvé matky,“ dodala po chvilce. Na tváři měla ten stejný výraz jako moje máma tenkrát v nemocnici. Byla smířená… A já tomu opět nerozuměla. Jako tenkrát.

„Nebude proto lepší mě nechat na živu? Když zemřu, už nic nepocítím, ale když mě necháš žít s tím, že mě miloval, ale nikdy ho nebudu moct mít, tak budu trpět pořád,“ nevěděla jsem, co říkám. Dávala ta věta vůbec smysl? Jediné, co jsem byla schopná si uvědomit, bylo to, že žadoním o svůj život. Nevadilo mi to. Žádná pýcha, žádná hrdost, žádná sebeúcta. Pokud bude chtít, abych ji prosila na kolenou… Udělám to. Pokud bude chtít, abych jí líbala nohy… Udělám to.

„Hmm. Něco na tom bude,“ přikývla s předstíraným souhlasem. Nemyslela to vážně. Jen si se mnou hrála. „Ale ne,“ zakroutila hlavou. Zase přišla blíž.

„Můj táta je policajt. Bude čmuchat tak dlouho, dokud nezjistí pravdu,“ chabě jsem se pokusila jí vyhrožovat. Rozesmála se.

„Bello, ty jsi tak naivní. Tvůj otec mě nikdy nenajde. Tvou smrt nafinguju tak, že to bude vypadat na vloupání. A ty jsi bohužel přišla v nevhodnou dobu domů,“ měla to naplánované.

„Ale Heigl ví, že jsi šla ke mně. A…“

„S tím samozřejmě počítám. Já budu ta chudinka, která tě najde, víš?“ ptala se mě jako bych byla malé děcko.

„Prosím,“ plakala jsem.

„O co prosíš?“ zeptala se mile.

„Nech mě žít.“

„Je mi líto,“ omluvila se mi s vážným výrazem. Studená hlaveň se mi objevila před obličejem a mířila níž. Zastavila se na mém hrudníku. Nemohla mě minout.

„Ani nevíš, jak ráda bych tě nejdřív mučila. Vlastníma rukama bych ti lámala jednu kost za druhou… Ale to by vypadalo podezřele,“ vysvětlila mi. Nutně jsem potřebovala kyslík. Což bylo hloupé poslední přání vzhledem k tomu, že za pár vteřin budu mrtvá.

Nepřišel žádný výstřel. Ani žádná bolest, která by znamenala, že mi kulka prolítla hrudníkem. Slyšela jsem jen tikání hodin, co visely nad jídelním stolem.

„Co tady děláš?“ vykřikla, nevím na koho. „Měl jsi být na lovu.“

„Tanyo, pusť tu zbraň!“ Nikdy ten hlas nezněl krásněji. Ani tehdy, když mě obtěžoval ten chlápek v baru.

„Proč bych to dělala?“ zeptala se ho posměšně.

„Protože nenávidíš mě. Ne ji.“ Nedívala jsem se na něj. Jen jsem si představovala, jak asi vypadá. Má na sobě tu černou košili? A rozepnuté vrchní dva knoflíčky?

„Když zemře, budeš trpět. Tak jako já!“ Zněla hrozivě.

„Pleteš se. Ano, budu trpět,“ připustil. „Ale co to bude v porovnání s tvojí bolestí, když si uvědomíš, že se z tebe stal vrah zase jen kvůli mně?“ ptal se jí. Zbraň zmizela. Tikot hodin přerušilo vrčení a… dunění hromů. Venku nepršelo. Jen bylo zataženo. A já mohla dýchat.

Přikryla jsem si uši dlaněmi. Ty rány byly moc hlasité. Když jsem zvedla pohled, uviděla jsem tu zbraň. Ležela na pohovce. Byla docela těžká. Těžší než ta Charlieho. Kupodivu jsem uslyšela tátův hlas.

Zabití v sebeobraně je z hlediska zákona ospravedlnitelné.

Stáli v chodbě. Metr od sebe a propalovali se pohledem.

„Edwarde, uhni,“ zněla jsem klidně. Cize. A unaveně.

„Bello, né,“ vykřikl. Pozdě. Ta rána byla hlasitější než ty hromy. Neviděla jsem, jak Tanya dopadla na zem, protože mi Edward zastřel výhled. Ale určitě jsem ji trefila. Charlie mě jako malou brával s sebou na střelnici. Od patnácti se mi nestalo, abych netrefila cíl.

„Ještě pořád ji miluješ, Edwarde? Pokusila se mě zabít.“ Byla na živu a posmívala se. Z dlaně jí na zem vypadla kulka. Byla zdeformovaná… a Tanya žila.

A pak byli v sobě. Edward ji držel za ruce a přitiskl ji na zeď. Ozvalo se křupání. Zřejmě jí zlomil kosti.

Vrčeli. Zase.

„Přiznávám, že jsem ti zabil dítě! Přiznávám, že jsem ti zničil život! Ale ty už, kurva, přiznej, že se ti tahle existence vlastně líbí!“ řval na ni.

Tanya zasyčela. Vypadala jako kobra těsně před tím, než usmrtí svou oběť.

„To, že jsem tě stvořil, neznamená, že mi to zabrání v tom ti urvat hlavu,“ mluvil chladně, mrazivě… a z cesty.

Tanyin výraz se změnil. Už nechtěla plivat jed. Uvolnila se a pokorně přikývla. Pustil ji a najednou byla pryč. Ozvala se rána. Ze zdi odpadla omítka.

Pomalu se ke mně otáčel. Měl tu tmavou košili, na které se mu usazoval bílý prach ze zdi. Sledoval mě. A zvedal ruce vzhůru. Proč se vzdává? Nikdo ho přece neohrožuje.

„Bello, odlož tu zbraň,“ mluvil konejšivým hlasem. O jaké zbrani to mluví?

„Bello, prosím, polož ten revolver na zem.“ Sledoval mou ruku. Taky jsem se na ni podívala. Třásla se a ukazováček jsem stále držela na spoušti. Jiná ruka, bílá a chladná, mi tu zbraň sebrala. Opatrně. Nepokoušel se mi ji vytrhnout. Jen si ji ode mě převzal.

Pitahay se špetkou černého pepře. Držel mě pevně. A hladil mě po zádech.

„Už bude dobře,“ mumlal mi do vlasů a tiskl mě k sobě. Byla mi zima. Na ruce, které jsem měla omotané okolo jeho pasu, mi vystříkla voda. Kde se tady vzala? Odtáhla jsem se. Ve stěně, kterou málem probořili, bylo vedeno potrubí. Z druhé strany té příčky bylo totiž umyvadlo.

„Do háje,“ zaklel. Neměl důvod se rozčilovat. Ta stříkající voda za to nestála.

„Lásko,“ držel můj obličej ve svých dlaních. Díval se mi do očí. Byly tmavě hnědé. „Za chvilku zaklepe sousedka. Řekni jí, že se nic nestalo. Jen že ses opřela o umyvadlo a to se utrhlo, ano? Řekni jí, že už jsi volala opraváře a že tu bude do půl hodiny, ano?“ Přikyvovala jsem. I když jsem nevěděla, s čím souhlasím.

Edward se mnou popošel ke dveřím. Jak řekl, tak se i stalo. Ozvalo se zaklepání. Pohladil mě po vlasech a povzbudivě se usmál. Schoval se za dveře. Otevřela jsem. Jen tak, aby mi byla vidět hlava.

„Slečno Swanová, slyšela jsem hrozný hluk, tak jsem…“

„Nic se nestalo,“ přerušila jsem ji. Podezíravě přimhouřila oči. „Opravdu,“ snažila jsem se znít vesele. „Jen jsem se opřela o umyvadlo a to se urvalo. Instalatér přijde za půl hodiny,“ papouškovala jsem něco, co mi někdo, nevím kdy, řekl, abych řekla.

„Dobře, ale asi…“

„Na shledanou.“ Zabouchla jsem. Opět mě držel. Vzal mě do náručí a odnesl do mého pokoje. Posadil mě na postel. Nemluvil. Jen mě začal svlékat. Bundu, boty, kalhoty.

„Měla bys spát,“ zašeptal a zatlačil mi do ramen. Donutil mě si lehnout. Poslechla jsem.

„Co se vlastně stalo?“ Asi jsem se moc svou myslí zaměřovala jen na přítomnost. Minulost i budoucnost mi utíkaly.

„Všechno ti vysvětlím, ale až se vyspíš,“ slíbil mi. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Přikývla jsem. Nepatrně se usmál a pohladil mě po tváři.

„Miluju tě, Bello,“ řekl a políbil mě na čelo. Pak mě přikryl a vstal. U dveří se otočil.

„Uklidím ten nepořádek dřív, než přijdou Jessica s Mikem.“ Opět jsem přikývla. Vešel do chodby a chtěl zavřít dveře.

„Ne!“ vykřikla jsem a prudce se posadila. Nemohl zavřít ty dveře – vydýchala bych všechen vzduch a pak se udusila. Byl okamžitě u mě. Objímal mě.

„Musím to umyvadlo utrhnout. Bude to dělat hluk a ty nebudeš moct spát,“ snažil se mě uchlácholit.

„Nezavírej,“ požádala jsem ho. Nechtěla jsem se udusit.

Lidičkové, nejdřív bych vám chtěla moc poděkovat za hlasy v nejpovídce. Jsem ráda, že se vám tento příběh líbí, i když už není tak sladkej jako na začátku. Takže, ještě jednou moc děkuji :-)

Jinak, teď už to zase bude jen o Edwardovi a Belle. Přijde vysvětlení úplně všeho, co se stalo jak v minulosti tak v době, kdy se na scéně objevila Tanya. Mimochodem, jakej na ni máte názor? Vím, že to nebývá moc oblíbená postava, ale mně je jí docela líto...

A příště se bude Bella stěhovat...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 23. kapitola: