Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 9. kapitola - Legendy ožívají

15.03.2010 (07:45) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5113×

Kapitola 9. - Legendy ožívají

Svatý Petr nevěřícně zakroutil hlavou a pak si povzdechl. „Co jsem komu udělal?“ zazoufal si v duchu a zvedl oči v sloup. Pak se zarazil a zapřemítal, kam ty oči vlastně zvedá, když nebesa jsou všude okolo a nahoře už nic není. Nebo že by…? Ne, určitě není! Hlasité popotáhnutí znovu přitáhlo jeho pozornost k tragické postavě, která stála před ním.

Na oblaku před nebeskou bránou stál Samiel, hrbil se jako hromádka neštěstí, z očí mu kanuly ohnivé slzy,  při dopadu zasyčely a měnily se v malinkaté obláčky. Kolem Samielových nohou se jich už chumlalo pěkné hejno a mrak pod jeho nohama poněkud ubýval.

„Co s tebou mám dělat, Samieli? Tady zůstat nemůžeš! Čert v nebi, kdo to jakživ slyšel! A seber se trochu a nebreč, nebo si odpaříš celý mrak po nohama a vrátíš se domů, než bys řekl švec!“

Petra na chvíli omámila představa Samiela, svištícího mezi mraky jako dělová koule k zemi, a neubránil se lehkému úsměvu.

„Nech mě tady, Petře,“ kňoural Samiel. „Já se tam dolů už nevrátím. To radši budu čistit svatozáře, česat andělům peří nebo natřásat obláčky, mě je to jedno. Tam dole se nám vůbec nedaří a já nebudu čekat, až se to dohmátne Lucifer!“ Při tom pomyšlení se mu hrůzou orosilo čelo a na mrak dopadlo dalších pár ohnivých kapek. „A stejně za to můžeš ty! Dovolávám se statutu politického uprchlíka!“

„Jak to, já? Co já mám společného s vaší neschopností?“ otázal se Petr až příliš nevinně.

„ Pleteš se do našich pokušitelských akcí s Edwardem! A nezapírej! Ta poslední bouřka nebyla z pekelných zdrojů, to vím jistě, a z oficiálních nebeských určitě taky ne, když přišel dotaz z kanceláře archanděla Gabriela, proč bouříme mimo plán. Kdo jiný by měl na tom zájem?“  Samielovi se podezřívavě zúžily zorničky. „Já jsem si za těch sedmdesát let dobře všiml, kam tak často koukáš! A asi se moc nepletu, když řeknu, že teď už jen nekoukáš!“

Svatý Petr se znovu pousmál. To čírtě se tak krásně čertí! Ale pak zvážněl.

„No, Samieli, já bych neřekl, že se toho zase tak moc stalo. Jen jsem věci trochu urychlil. Ono by k tomu stejně nakonec došlo. Bellu a Edwarda spojuje něco tak… velkého není to správné slovo… osudového, ano, osudového. Jen si to ještě neuvědomili. A já,“odmlčel se, „no, trochu jsem to popostrčil, no. A to, jestli Edward dokáže odolávat vašemu pokušení nebo ne, to je jen na něm, v tom prsty nemám.“

Podíval se na to ztělesněné neštěstí před sebou a zvedl se v něm soucit.

„No tak dobře, tak si tu tedy zůstaň. Ale jen tady! Za bránu ani krok! To by neprošlo ani mě, a že mě má Pánbůh rád!“ Otočil se k odchodu a už si nevšiml spokojeného úšklebku Samiela, který lačně sledoval řemínek kukátka, visící Petrovi z kapsy roucha.

V pekle se v tu chvíli Belial s Luciferem škodolibě rozesmáli.

xxxx

Bella seděla v autě a nepřítomně upírala pohled do tmy za předním sklem. Za volantem seděl Charlie a tiše si pod vousy bzučel nějakou písničku. Pohlédl stranou na Bellu a všiml si, jak je zamlká. „To jí není moc podobné,“ pomyslel si.

„Byl to hezký večer, viď?“ poznamenal.

„Hm,“ odpověděla a dál upírala zrak do tmy za oknem.

„Snad jsi to nebrala vážně?“ zeptal se žertem Charlie. Byli hosty na tradičním táborovém ohni Quileutského kmene a stali se svědky přijetí dospívajících mladíků mezi bojovníky – muže. „Je hezké, že se tak drží tradic, i když v dnešní době to už má jen více méně symbolický význam,“ pomyslel si Charlie. Ale pohled na zamlklou Bellu mu dělal starosti. „Jestli z toho zase bude mít noční můry, tak si to s Billym vyřídím.“

„Tak, jsme doma.“ Zaparkoval před domem a vypnul plyn. Bella seděla stále beze slova a nehýbala se z místa.

„Bello,“ šťouchl do ní, „povídám, že jsme doma. Nechceš přece zůstat spát v autě?“

Bella sebou trhla. Podívala se na otce a uvědomila si, že na ni mluví. Co že to povídal? Aha, jsou doma. Otevřela dveře a vystoupila z auta.

„Půjdu si rovnou lehnout, tati. Jsem docela unavená.“

„Dobře, holčičko. A neber moc vážně, co jsme dneska poslouchali. Jsou to jenom indiánské legendy.“

„Jasně, tati. Dobrou noc.“ Vyšla po schodišti nahoru a vešla do svého pokoje. Nepřítomně se posadila na postel. Nemohla vyhnat z hlavy to, co dnes vyslechla u táboráku. Přece to nemůže být pravda! Že kmen pochází z vlků, tomu by ještě rozuměla. Spousta indiánských kmenů měla takové tradice, a existence totemových zvířat je obecně známá. Ale ten zbytek? Indiánští válečníci, kteří se v dobách nebezpečí mění ve vlky? A proměnu nastartují… upíři?

Náhle měla pocit, že se ocitla v jiném světě. Upíři, vlkodlaci… Co se ještě může stát? Až půjde příště do lesa, potká Červenou karkulku? Nebo Polednici? Nevěřícně zavrtěla hlavou. Ale proč by měl Jake nakonec tak divnou poznámku? Když se loučili, objal ji a zašeptal do ucha: „Spi klidně, Bells. Nezapomeň, že tě v noci budu z lesa hlídat.“ Chtěla se ho zeptat, jak to myslel, ale Charlie už na ni volal z auta a Jake se otočil a zmizel dřív, než na něj stačila zavolat. Bude to muset počkat do zítřka.

Vstala a šla do koupelny. Horká sprcha z ní smývala napětí a Bella náhle cítila, jak je unavená. Ještě vyčistit zuby, vykartáčovat vlasy… Sotva se pak její hlava dotkla polštáře, spala.

A nebyla to moc klidná noc. Znovu se jí zdál ten sen. Zase stála v uličce, třásla se strachy, zase viděla bezkrevné tělo padat na zablácenou zem, zase se k ní blížil ten mladík s vášní zkřivenými rysy, znovu se hypnotizovaně dívala do těch černých očí. Ale vtom z uličky za jejími zády vyskočil obrovský vlk a ona nečekala na to, co se bude dít dál. Otočila se a utíkala uličkou pryč, ale v uších jí zněl vzdalující se šepot : „Miluju tě…“ A ten hlas znala.

S trhnutím se probudila. Za oknem svítalo a kupodivu nepršelo. Bude další z mála slunečných dní. To je zázrak, tady ve Forks. Bella se náhle nemohla dočkat školy. Uvidí Jakea a ten bude mít dnes co vysvětlovat. Musí zjistit, jak to vlastně je! Opravdu tomu všemu Quileuté věří? A má tomu věřit i ona?

Rychle se v koupelně umyla, vyčistila si zuby a oblékla se. Projela kartáčem vlasy a seběhla dolů. Nachystala si snídani, najedla se a umyla nádobí. Snídala sama, Charlie už byl v práci.

Když vyšla ven a odemykala auto, zarazila se. Něco ji napadlo. Otočila se směrem k lesu, vložila prsty do úst a pronikavě zahvízdala. Chvíli čekala, a když se nic nedělo, zavrtěla hlavou a chystala se nastoupit do auta. Vtom z lesa za ní vyběhl obrovský rudohnědý vlk a řítil se k ní. Bella vytřeštila oči a v šoku se opřela zády o auto. Vlk těsně před ní smykem zabrzdil, posadil se, naklonil hlavu a vyplázl jazyk. Vypadal, jako když se směje. To už nerozdýchala a zády se sesula po autě k zemi. Probral ji až drsný jazyk, který jí olízl tvář. Otevřela oči a zadívala se do těch tmavohnědých, které jí byly tak známé. Polkla a zašeptala: „Jakeu?“

Vlk kývnul  a šťouchl do ní čumákem. Zvedla se do sedu a stále ještě nedokázala uvěřit tomu, co vidí. Opatrně natáhla ruku a dotkla se hrubé srsti mezi ušima té potvory. Nezdá se jí to! Je skutečný! Sledovala, jak se posadil, naklonil hlavu a položil tlapu na dveře auta, jako by jí naznačoval, že má nasednout. Pak otočil hlavu k lesu a zase zpátky. Bella pochopila.

„Mám jet do školy?“ Vlk znovu kývnul.

„Přijdeš tam? A vysvětlíš mi to?“ Zase kývnutí.

„Dobře. Taky máš co.“ Bella nastoupila, ještě chvíli sledovala, jak vlk peláší k lesu, pak nevěřícně zavrtěla hlavou, nastartovala a vyrazila do školy.

Když zajížděla na školní parkoviště, rozhlížela se, jestli ho uvidí. Auta indiánských studentů už tu všechna byla, i ten náklaďák, co s ním přijeli tenkrát poprvé, ale Jakea nikde neviděla. Teprve když už málem vcházela do školní budovy, zahlédla, jak přijíždí na motorce. Smykem zabrzdil, zaparkoval, opřel motorku o stojan a zamkl. Sundal si helmu a se širokým úsměvem se k ní blížil.

„Ahoj, Bells!“

Bella se něj čekala se založenýma rukama a zamračeným výrazem.

„Nevyděsil jsem tě? To je taková úleva, když už všechno víš!“ Dychtivě na ni upíral zrak a Belle najednou připadal jako provinilé štěně. Ještě vypláznout jazyk a bude to přesné. Čelo se jí vyjasnilo a uchichtla se.

„No, trochu to šok byl. Zjistit, že žiju ve světě, kde pohádky ožívají, to se hned tak nestává. Charlie myslí, že jsou to jen legendy.“

„Ale ty ne, viď? Ty jsi jiná. A je třeba, abys to všechno pochopila. Myslím, že zanedlouho to bude víc než nutné. Billy si to taky myslí. To proto vás pozval.“

Bella se zamračila. Co bude nutné? A jak to? Nechápavě se na Jakoba zamračila, ale pak je vyrušil zvonek.

„Musíme do tříd. Ale Jakeu, po škole mi to všechno vysvětlíš. Všechno, jasné? A připrav se na to, že mám spoustu otázek.“

Rozběhli se ke svým třídám a po zbytek vyučování se už neviděli. Bella se marně snažila soustředit na vyučování, ale hlavou se jí honilo tolik otazníků! A další záhadou bylo, že celý den neviděla ani  nikoho z Cullenů. Vždycky je alespoň zahlédla, a i když by to nikdy nepřiznala, vyhlížela hlavně Edwarda. Zvláště potom, co zaslechla v té kavárně. Ale dnes – nic. Dívala se oknem na sluncem zalité stromy a náhle si uvědomila, že vlastně nebyli ve škole nikdy, když svítilo slunce. Podivné. Nemohla se už dočkat, kdy škola skončí a ona podrobí Jakea křížovému výslechu. Možná jí dokáže vysvětlit i tohle.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 9. kapitola - Legendy ožívají: