Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 31. kapitola

06.12.2011 (12:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1772×

Pohled Diena

I když ty pocity byly pro mě nové, přesto byly velmi známé. Znám je z něčí mysli. Z Jacobovy mysli. Přesně takhle on se dívá na jedinou věc na světě. Na Renesmé. Znamená to tedy jediné… Já jsem právě našel svou spřízněnou duši. Svou životní lásku. Svou Vivien.

Jemně oddechovala ve své postýlce a i ve spánku se mírně usmívala.

Kdybys, holka, věděla, kde teď jsi - a s kým jsi, pomyslel jsem si. Je to až neskutečné, jak se někdo může zamilovat z minuty na minutu. Opravdu neuvěřitelné. Měl jsem chuť ji z té postýlky vzít a pochovat si ji, chtěl jsem ji slyšet smát se. Chtěl jsem, aby byla to nejšťastnější miminko pod sluncem. Ale radši jsem se jen posadil na starou rozviklanou židli a pozoroval toho andílka, jak spinká a nechává si zdát.

…

Vydržel jsem u ní celou dobu. Nemohl se na ni vynadívat. Jako andílek. Andílek, který na mě najednou otevřel nádherné oči, které, zdá se, zdědila po své babičce, nebo matce. Obě, Renesmé, i Bella, je mají dle všeho hnědé jako čokoláda. Ta malá je tak sladká! Ihned jsem se pro ni natáhl a vzal ji z postýlky. Měla na sobě tričko s nějakým zvláštním nápisem, který jsem ani nedokázal přečíst, a kraťásky. Tohle, že má na spaní?

Nechal jsem to být a radši se soustředil na ni. Na Vivien. Kupodivu nebrečela, jak jsem předpokládal. Odnesl jsem ji z této místnosti do té vedle, a tak jsem ji položil na starou, dříve zřejmě modrou, pohovku.

Asi bude mít hlad, napadlo mě. Ale já tu nemám žádné jídlo! Bože, co teď s tím? Nejdřív ji odnesu z domova s myšlenkou pomstít se jim, a teď, když jsem se do ní otiskl, tak… tak… tak co? Kurňa, co teď mám dělat? Mám tu nemluvně, velmi inteligentní nemluvně, a já nevím, jak se s dětmi zachází.

Stál jsem otočený zády ke dveřím, takže jsem si ani nevšiml, že se vrátil Victor, můj kamarád, který mi s tím vším pomohl.

„Á, vidím, že to škvrně je vzhůru,“ řekl a přišel se posadit na sedačku, „co teď budeš dělat? Piškvorky zřejmě neumí,“ vykřikl do vzduchu a začal se chechtat.

Idiot, pomyslel jsem si.

„Ne, tak ty opravdu neumí, ale teď by se měla najíst, jenže já tu nic nemám a o hladu ji nechat nemůžu! Co teď?!“ vztekal jsem se. Té malé se to zřejmě líbilo, protože se mi začala smát a tleskla ručičkama. Když se smála ona, musel jsem se smát i já. Je to jako… spojení mezi náma dvěma. Když jeden skočí, musí i ten druhý. Když se jeden raduje, ten druhý musí také, jinak by skládanka nebyla perfektní. Bylo by tam prázdné místo pro chybějící puzzle.

„Haló, zase spíš? Zase ses zasnil?“ dělal si ze mě legraci.

„Ne, jen… jsem přemýšlel. Hele, asi bychom ji vážně měli vrátit. To dítě potřebuje rodinu, teď se vůbec nechápu, co to do mě vjelo! Byl jsem takový blbec!“ řekl jsem se zvýšeným hlasem.

„Hele, jestli chceš, tak ti to mile rád připomenu. Je to jen jedno slovo. Žárlivost, pamatuješ? Žárlil jsi na Jacoba, že dostal to, co jsi vždycky chtěl ty. On měl Renesmé, on se do ní otiskl…“

Victor má pravdu, říkal jsem si. Ano, žárlivost mě donutila až k únosu dítěte, které za to nemůže. Blbec, Diene, jsi blbec, křičel jsem na sebe v duchu.

Ale nestihl doříct větu, protože když řekl větu ,On měl Renesmé, on se do ní otiskl‘, tak jsem se ošil, jako když se oklepete zimou a naskočí vám „husí“ kůže.

„Je ti zima?“ zeptal se mě smíchem rozechvěným hlasem Victor.

„Ne,“ odpověděl jsem mu jednoduše, „ne, není, jen jsem… jen, jen prostě to slovo…“ Neumět se vyjádřit je to nejhorší, co se vám v některé situaci může stát. Jako třeba mně.

„Co, jaké slovo? Myslíš… ot-,“ začal, pak se zasekl, „ty ses do ní otiskl?!“ vyřkl rychle a už stál přede mnou. Mírně se nade mnou nakláněl a v očích měl výraz šíleného upíra, kterého právě vylekal… někdo. V tu chvíli jsem nenacházel slova.

„Ty ses do ní otiskl? Ty, ty…,“ koktal.

„Ano! Já za to nemůžu, to samo! Neměl jsem to v plánu! Vážně!“ ospravedlňoval jsem se. Vážně jsem za to nemohl. Vlk si nevybírá, ke komu se připoutá. Vlk je jen loutka, co poslouchá.

„Ty… A co teď?“ ptal se.

„Já nevím,“ odpověděl jsem mu v klidu.

„Řekni mi, co teď budeš dělat?!“ ptal se dál. Mně ruply nervy. Už dlouho se mi nestalo, aby mě někdo tak lehce vytočil. Až doteď.

„Já nevím!“ vykřikl jsem a postavil se u toho na nohy. V tu chvíli se malá rozbrečela. Neuvědomil jsem si, že stále leží na té staré rozvrzané pohovce a sleduje nás. Ihned jsem k ní přiskočil a vzal si ji do náruče. Pohupoval jsem ji chvilku v náručí, dokud nepřestala plakat. Byla sladká, ale které malé dítě není?

„Tak se tu měj, chůvičko, já… jdu ven,“ řekl Victor a než jsem něco stihl namítat, tak odešel. Zůstal jsem s ní sám.

„Tak, prcku, co teď s tebou?“ zeptal jsem se Vivien, ale - logicky - mi neodpověděla. Najednou jsem ucítil něco… nepěkného. Ještě, že jsem se vybavil na takovouto chvíli. Jo, náhradní plíny jsem vzal, ale abych myslel na to, že to škvrně musí něco jíst, to mě ani nenapadalo.

…

„Tak, a teď je miminko zase čisté!“ řekl jsem a zapnul jí poslední knoflíček na tričku. Opět jsem ji nechal sedět na tom starém gauči a sednul si naproti ní. Jenom na mě koukala a pozorovala mě. Podíval jsem se na hodiny a bylo to už tři čtvrtě hodiny, co je vzhůru a čtvrt, co odešel Victor. Najednou někdo vešel do dveří. A ten někdo byl Victor.

„Ale, chůva funguje? Něco ti nesu,“ řekl se smíchem a něco po mně hodil. Když jsem to rozbalil, tak jsem našel krabici Sunaru a lahvičku. Ihned jsem to rozdělal a šel to umíchat. Chvilku to trvalo, a děsně to páchlo. A zdá se, že jsem nebyl jediný, komu se to nezamlouvalo. Když jsem to donesl té malé, tak nad tím krčila nos. Měl jsem pocit, že jí to do toho krku nacpu násilím. Ovšem, když jsem jí řekl, že žádné jiné jídlo tu není, tak to vypila i s radostí. Ihned bylo znát, jak pookřála. Byla živější. Byla úplně všude, všechno chtěla vidět. Myslel jsem, že mi z ní puknou nervy. Celý den si chtěla hrát, až kolem jedné hodiny, když vypila další Sunar, odpadla. A já s ní.

Pohled Renesmé

„Mami!“ křičel jeden hlásek.

„Zlatíčko, kde jsi?“ křičel druhý. Teprve pak jsem si uvědomila, že před sebou mám nádhernou scénu. Malá holčička v šatičkách s kytičkama běžela bosá po trávě jedné nádherné louky. Za ní, v bílých letních šatech na ramínka, běžela žena. Měla bronzové vlasy s odstíny hnědé a blond, čokoládové oči a nádherný úsměv. Teprve potom mi došlo, že se dívám sama na sebe a… Na Vivien? Ano, zřejmě už to tak bude. Oh, to už je to tak špatné, že už se mi o ní i zdá?

Holčička přede mnou zakopla. Já, jako postava ve snu, jsem se k ní rozeběhla ještě rychleji. V jednom momentě jsem byla kus od ní a v druhém jsem byla u ní a foukala jí na odřené koleno. Hrozně se u toho smála. A to byl můj cíl, zahnat její pláč. Po chvilce, když už ji to nebolelo, jsme pokračovaly ve hře na honěnou. Takto bych se na to mohla dívat hodně dlouho a nikdy by mě to neomrzelo.

Když nemůžu vidět její smích, když ji nemůžu mít doopravdy, tak alespoň ve snu.

Pomalu se můj sen začínal zatemňovat a já začala vnímat okolí. Ihned jsem poznala, že se začínám probouzet. Probouzím se ze snu, který chci, aby byl realitou. Ovšem, realita je úplně jiná. Tohle byl jen sen.

Pomalu jsem otevřela oči, ale ostré světlo z okna, ke kterému jsem byla otočená, mě donutilo je zase zavřít. Přetočila jsem se na druhý bok, abych se nemusela dívat do denního světla, a až potom se rozhlédla. První, co jsem viděla, byla tvář Jacoba, který mě pozoroval. Trochu jsem se pousmála a on mi úsměv oplatil. Natáhla jsem se k němu a políbila ho. Nečekal to. Ale rychle se zorientoval, co se děje. Potřebovala jsem cítit oporu. I když to tak nevypadalo, uvnitř mě se to zase všechno začalo hroutit.

Po chvíli jsme se od sebe oddělili. Jak krásné by to bylo, kdybych do toho všeho slyšela - jako každé předešlé ráno – tlukot srdíčka mého andílka. Ale tak tomu nebylo.

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se ihned a dívala se mu do očí. Ihned jsem v nich poznala, že se z vlny radosti přeladil na smutnou.

„Nevím, lásko, ale to neví nikdo tady. Už hodnou chvíli poslouchám, o čem se ostatní dole baví. Carlisle přemýšlel celou noc s Edwardem o tom, proč je necítíme, a proč nikdo nic neslyšel. Holky se vydaly do lesa, jestli něco nenajdou. Dneska to chtěj prohledat v údolích a nížinách a pak to namíří do města. A nakonec do hor. Ovšem, já si myslím, že nikde tady nebudou. Muselo je napadnout, že je budeme hledat v okolí Glasgow,“ řekl. V překladu? Ona tady není, ale netruchli, možná ji za sto let najdeme.

Je to šílený.

„A co Emmett a Jasper? Ti jsou kde?“ zeptala jsem se na své dva strýčky.

„Ti teď demolují půlku lesa. Šli na lov,“ řekl a chechtal se. Nejlepší lék na smutek je smích. Jemu očividně pomáhá.

„Pojď se nasnídat, přijdeš na jiné myšlenky.“ Sotva to dořekl, už mě tahal z postele. Vzal mě do náruče a držel jednou rukou, tou druhou mě začal lechtat. Jeho lék jsou vtipy, ten můj je on. Já ho tak miluju!

…

„Koukej to sníst, nebo ti to nacpu do krku,“ vyhrožoval mi už po několikáté. Já ho však provokovala dál. Nic jíst nebudu!

„Ne!“ vpálila jsem mu do tváře.

„Ano!“ hádal se a bral do ruky plátek okurky.

„Ne! A ne, a ne!“ stála jsem si za svým.

„Ness, už nehraju, to nehraješ férově,“ řekl smutně. Tohle mi připomíná rána, kdy takto přemlouval Vivien.

„No jo, budu hodná,“ řekla jsem a nechala se krmit. Mezitím jsem se ještě stíhala koukat ven. Sněžilo. Je 25. prosince. Den po Vánocích. Nikdo si nerozbalil žádný dárek, až na Esmé, ta stihla jeden. Pod stromkem bylo několik kup dárků. Když jsem měla dost, rozešla jsem se ke své a Jakově hromadě a začala rozbalovat ty s mým jménem. Poznala jsem, co je od Alice a Rose. Oblečení, doplňky. Spoustu věcí tu bylo pro Vivien. Ty šly hned stranou. Něco tu bylo i společně pro mě a Jaka. To nechám na později, rozbalíme to společně. Byly tam převážně věci pro malou, pro mě jen oblečení. Pousmála jsem se nad tím.

„Co jiného,“ řekla jsem si pro sebe.

„Říkalas něco?“ ptal se táta. Nedoslýchavost?

„Nic důležitého, mluvím si pro sebe,“ odpověděla jsem mu, „už jste na něco přišli? Něco nového? Holky nevolaly?“ vyptávala jsem se.

„Ne, nic nás nenapadá. Carlislea ještě napadlo, jestli by ten, domníváme se, že je to upír, kdo jiný, že? Jestli by ten dotyčný nemohl mít nějaký dar, ale jaký by to byl dar, když jsme nic necítili a neslyšeli? To musí být něco hodně cenného,“ pověděl. Přešla jsem k sedačce, kde seděl Edward s Carlislem a sedla si před ně na zem.

„Stejně je to i moje chyba, neměla jsem nechávat otevřené to okno! Jen jsem jim to usnadnila!“

„Ne, Nessie, ty za to nemůžeš,“ uklidňoval mě hned Jake a šel ke mně. Sednul si vedle a objal mi ramena.

„A co teď?“ ptala jsem se dál.

„Tu otázku si pokládáme všichni,“ promluvil poprvé Carlisle.

„A zná na ni někdo odpověď?“ dodal Jake. Myslím, že každý si ji teď řekl v duchu.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 31. kapitola: