Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy 2 - 7. kapitola

28.05.2012 (17:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1251×

Rose

Někdo zaklepal na dveře, a tak jsem se vydala otevřít, jelikož nikdo jiný se k tomu neměl. Alice si zase psala s Jaredem a Rachel s Bellou byly někde na pláži.

Za dveřmi stál kluk, kterého jsem neznala. Napadlo mě, jestli to náhodou není nějaký Rachelin úlet.

„Jsi Rosalie Haleová?“ zeptal se mě.

„Jo, proč?“

„Jsem z pěvecké akademie. Myslím, že s tebou mluvil jeden z našich profesorů,“ řekl. Alice se na mě tázavě podívala. Nikomu jsem o té nabídce neřekla. Hlavně proto, že jsem si nebyla stoprocentně jistá, jestli ji opravdu odmítnu. Cítila jsem se kvůli tomu dost blbě.

Zavřela jsem za sebou dveře od pokoje a ocitla se s tím klukem sama na chodbě.

„A?“ zeptala jsem se ho, protože mi jenom řekl to, co už jsem sama věděla.

„A dneska máme takovou menší sešlost v jednom baru u pláže. Všichni by byli rádi, kdybys přišla,“ řekl.

„Proč?“ zeptala jsem se naprosto tupě.

„Protože bychom byli rádi, kdybys k nám nastoupila. Máš talent, neměla bys jím plýtvat,“ oznámil mi a ještě se usmál.

„Už jsem vám svou odpověď dala,“ řekla jsem tvrdohlavě.

„A my bychom byli rádi, kdyby sis to ještě promyslela. Sraz je v osm,“ řekl a odešel.

Povzdechla jsem si a vrátila se zpět do pokoje. Alice vypadala, jako kdyby mi chtěla položit milión otázek. Rozhodla jsem se, že jí povím vše, co bude chtít vědět. Dřív nebo později by to ze mě stejně vypáčila.

„O co šlo?“ začala Alice s výslechem. Posadila jsem se na pohovku naproti ní a začala mluvit.

„Hned první den po tom mém vystoupení za mnou zašel jeden z profesorů z nějaké pěvecké akademie a řekl mi, že o mě mají zájem. Prý mám talent a u nich bych ho mohla ještě nějak vylepšit. Řekla jsem mu ne a on mi dal vizitku. Celou dobu mi to vrtá hlavou,“ řekla jsem.

„Takže přemýšlíš o tom, že bys to vzala?“ zeptala se mě Alice, ale myslím, že odpověď už předem znala.

„Nechci o tom přemýšlet, ale co když je tohle moje šance?“

„Ale co Emmett? Jak byste to vyřešili? Rozešli byste se, nebo byste měli vztah na dálku? Říkám ti rovnou, ty většinou moc dlouho nevydrží.“

„O tomhle ani nemůžu přemýšlet, Al. Vždyť já ani nevím, co vlastně chci,“ řekla jsem mírně zoufalým tónem.

„Tak bys to asi měla rychle vyřešit. Nemůžeš Emmettovi lhát navždy,“ řekla Alice a povzdychla si.

Myslím, že ani nebyla tolik naštvaná kvůli faktu, že přemýšlím o tom, že odjedu, ale spíš proto, že jsem jí o tom neřekla dřív. Trochu mi pomohlo, že už jsem to nedržela v sobě, ale na druhou stranu jsem teď byla ještě víc nerozhodná.

Alice

Bylo tomu těžké uvěřit. Představa, že by Rose odjela, byla těžko snesitelná. Bez ní už by to nebyla naše akademie. Ona byla prakticky středobod všeho. Díky ní jsme se spolu všichni začali bavit. Taky představa, že bych přišla o kapitánku roztleskávaček, se mi zdála trochu děsivá. Asi bychom to s Rachel a s Bellou nějak zvládly, ale Rose k tomu byla přímo stvořená, ona byla pravý vůdce.

Trochu mě štvalo, že mi o tom neřekla dřív. Jsme přece nejlepší kamarádky. Vždyť mi ve všem může věřit. Nikdy jsem žádné její tajemství nevyzradila, a že jich bylo hodně. Já byla první člověk, který věděl, že se ona a Emmett dali v prvním ročníku dohromady. Znala jsem ji víc než kdokoliv jiný.

Nemůže odjet, přece by nenechala Emmetta a všechnu svou popularitu. Nebo snad ano? Měla jsem tolik otázek a tak málo odpovědí. Ráda bych se na to zeptala Jareda, ale rozhodla jsem se, že to nikomu neřeknu. Ne dokud mi Rose neřekne jasnou odpověď.

Došla mi další sms od Jareda, a tak se moje pozornost přesunula jinam. Musela jsem mu trochu lhát. Těžko jsem mu mohla říct, že je jakési setkání akademií poloupírů, které mají společně pronajatý obrovský areál s množstvím barů, hotelů a klubů. Podle Jareda jsem tedy byla na normálním školním výletě někde na okraji Floridy.

Až se vrátíš, zajdeme zase na pláž.

Usmála jsem se. Vracela jsem se už pozítří. Ještě pár dní a zase ho uvidím. Za ten měsíc, kdy jsme spolu chodili ven, jsem se do něj stačila úplně zbláznit. Zaměstnával mou mysl většinu času a já se už nemohla dočkat, až  ho opět uvidím naživo.

Už brzy, odpověděla jsem mu a usmála se.

Rose

„Kam chceš jít večer?“ zeptal se mě Emmett, když jsme spolu odpoledne leželi u bazénu.

Nakonec jsem se rozhodla, že na to setkání půjdu. Teď už jenom musím vymyslet, jak to říct Emmettovi. Zatím mu neřeknu pravdu, ale až se rozhodnu, všechno mu to řeknu. Budu muset.

„Dneska jsem se na něčem domluvila s kamarádkami z jiných akademií, promiň,“ řekla jsem mu a udělala na něj psí oči.

„V pohodě, zajdu někam s Jasperem a s Nathanem,“ odpověděl mi a dal mi pusu na tvář.

„Pokud se Nathan hne od Belly,“ řekla jsem mu se smíchem.

Už to tak asi bylo. Nathan se zakoukal do Belly. Ona sama to asi neviděla, protože se teď zuby nehty držela svého rozhodnutí s nikým si nic nezačínat, ale všem ostatním to bylo jasné. Nathan by pro ni asi udělal skoro cokoliv. Neustále byli někde spolu, bylo to až trochu smutné, protože mě bylo jasné, že Bella se s ním určitě nedá dohromady. Ne teď, ne když se konečně pořádně dostává přes Edwarda.

Jak jsem tak byla zamyšlená, ani mi moc nedošlo, že jsem s Emmettem došla až k bazénu, do kterého mě teď shodil a neuvěřitelně se tomu smál.

„Ty jsi ale,“ začala jsem, ale jeho rty mě umlčely.

„Cože jsem?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Úžasnej,“ dokončila jsem větu a měla pocit, že se vznáším. Emmettovy polibky tohle většinou dokázaly. Ani ty ale mi nezabránily v tom, abych přesně v osm nevešla do baru, kde byla spousta lidí, které jsem vůbec neznala, ale kteří očividně znali mě.

„Přišla jsi,“ řekl ten kluk z rána potěšeně. Štvalo mě, že jsem ještě pořád nevěděla, jak se jmenuje.

„Kdo vlastně jsi?“ zeptala jsem se ho.

„Aha, promiň, že jsem se nepředstavil. Jsem David Shepard,“ řekl a potřásl si se mnou rukou.

Za další půlhodinu jsem znala většinu lidí tam. Všichni se zdáli dost přátelští. David mluvil o své kapele, někdo dokonce i zpíval. Připadala jsem si, jako kdybych tam patřila, ale přece jenom jedna část mě si jasně uvědomovala, že bez mých přátel to tak úplně není ono. V deset jsem se zvedla, se všemi se rozloučila a vydala se najít své přátele.

Bella

Poslední den. Ani jsem si to neuvědomila, dokud to tak slavnostně neoznámili na snídani, kde nám zároveň připomínali, abychom si všechno sbalili a abychom to měli hotové do sedmi ráno příštího dne. Zvláštní, tady si vstáváme, kdy chceme, ale v den odjezdu musíme vstát už v šest. To samozřejmě nikomu z nás nezabrání, abychom nepařili celou noc. Na spaní bude dost času zítra v autobuse, který nás doveze zpět na akademii, kde už za dva začne normální režim. Ne že by to bylo nějak nezvládnutelné.

Odjezd ovšem také znamenal loučení s Nathanem, do kterého se mi moc nechtělo. Za ty dva týdny jsem se s ním natolik spřátelila, že už jsem ho mohla považovat za dobrého přítele, kterému jsem mohla věřit. Nečekala jsem, že potom, co mu řeknu o tom, že jsem měla poměr s učitelem, se se mnou bude ještě chtít bavit, ale naopak nás to ještě víc stmelilo. Věřila jsem mu a on věřil mně. Nejlepší přátelství, které jsem kdy s klukem měla.  

S těžkým srdcem jsem se vydávala na poslední párty, která se konala na pláži. Někomu se tam podařilo dotáhnout repráky, a tak tam hrála i hudba. Vyhledala jsem Nathana a vydala se za ním.

„Nazdar,“ řekla jsem mu vesele a objala ho. Když jsem se odtáhla, vypadal trochu zmateně.

„Je poslední den, musím se přece nějak rozloučit,“ řekla jsem mu pobaveně.

„Jo, jasně,“ řekl Nathan, jako kdyby se právě probudil.

„Jsi tady?“ zeptala jsem se ho a poklepala mu na hlavu.

„Kde jinde bych byl?“ zeptal se mě pobaveně.

„Já nevím, u nějaké holky,“ navrhla jsem a on se zatvářil zmateně.

„Jejda mane, co jsi hulil?“ zeptala jsem se ho se smíchem.

„Nic,“ bránil se Nathan.

„Fajn, tak pojď, chci tancovat,“ řekla jsem mu a táhla ho na místo, kde už se pár lidí dost odvázalo, mezi nimi byla i Rachel, kolem které bylo kolečko kluků.

Zdálo se, že se Nathan konečně probral. Nechápala jsem, co se s ním dělo, a nechala jsem to být, pravděpodobně jde o nějakou holku, a i přesto, že jsme byli přátelé, s problémy s klukama bych za ním nešla.

Když začala pomalá písnička, prvně jsme trochu zaváhali, ale nakonec jsem mu dala ruce kolem krku a on mně kolem pasu.

„Poslední tanec na rozloučenou,“ zašeptala jsem a Nathan přikývl.

 Byl skoro konec večera a mě už popadala smutná nálada kvůli zítřejšímu odjezdu, Nathan mi bude chybět.

„Poslední dva týdny byly super,“ oznámila jsem mu.

„Ale, snad mi neskládáš poklonu?“ zeptal se mě se smíchem.

„Nemluvím jenom o tobě, o všem. Bude mi to chybět,“ řekla jsem mu a dovolila prvním slzám, aby si proklestily cestu ven. Tentokrát nebudu nic hrát. Hraju celý svůj život, alespoň pro jednou bych to mohla udělat jinak a být upřímná.

„Budeš mi chybět,“ řekl mi Nathan. Nečekala jsem, že to řekne, ale bylo příjemné to slyšet.

„Ty mně taky,“ pronesla jsem tiše a zabořila mu hlavu do košile. Zřejmě mu ji trochu promáčím, ale to mu bylo jedno. Mohla jsem s jistotou říct, že jsme se teď oba cítili stejně.

Napadlo mě, že kdyby to bylo jinak, asi bych se do něj zamilovala, ale jinak to nebylo. Já se teď snažila dostat pořádně z Edwarda, abych s jistotou mohla říct, že už k němu nic necítím. Nathan byl zřejmě do někoho zamilovaný, nebo to alespoň tak vypadalo. Možná, že kdybych Nathana potkala ještě před Edwardem, byla bych teď šťastně zamilovaná takovým tím způsobem, jako všichni moji vrstevníci. Kdyby je ovšem zrádné slovo a nemělo cenu už nad tím přemýšlet.

„Všichni už odešli,“ oznámil mi Nathan.

„To nevadí,“ řekla jsem mu a dál ho držela. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Myslím, že jsme tam byli ještě nějakou dobu, dokud už jsem nebyla opravdu unavená. Doprovodil mě až k mému pokoji, kde jsem se s ním rozloučila.

Alice

Všichni jsme stáli u autobusů, které nás měli dovézt zpět do našich akademií. Bella si ještě něco říkala s Nathanem a s Rosalie se bavil ten kluk, který k nám tehdy ráno přišel s tím pozváním.

„Nasedejte do autobusu,“ přikázala nám profesorka historie a všichni začali lézt dovnitř. Podívala jsem se na Bellu, která vypadala dost rozpolceně. Na Emmetta, který začal něco řešit s Rosalie. Pomalu mi začalo docházet, že tady začínají problémy. Nechtěla jsem se toho zúčastnit, a tak jsem společně s Jasperem nasedla do autobusu.

„Jsem tak ráda, že jsme jenom kamarádi. Máme štěstí, že k sobě už necítíme nic romantického“ oznámila jsem mu.

„Jo, to určitě,“ řekl Jasper a usmál se. Zdálo se mi to, nebo zaváhal? Zatřepala jsem hlavou, jen se mi to zdálo. Určitě.

Rosalie

„Emmette, teď to nebudeme řešit,“ řekla jsem mu. Viděl mě, jak se bavím s Davidem, a já musela s pravdou ven. Moc se mu to nelíbilo. Očividně.

„Takže o tom uvažuješ? Vážně uvažuješ o tom, že se na nás všechny vykašleš?“ zeptal se mě vyčítavým hlasem.

„Neuvažuju o ničem, prosím, neřešme to,“ řekla jsem mu.

„Tahle konverzace ještě neskončila,“ řekl mi Emmett a nasedl do autobusu.

Povzdychla jsem si. A to nám to doteď šlo tak dobře.

Bella

Nevěděla jsem, co dělat. Jak se loučíte s někým, koho už pravděpodobně znovu neuvidíte? Naskytla se mi jistá možnost, a když jsem se nad tím zamyslela, rozhodla jsem se, že to udělám.

„Měj se, Bello,“ řekl mi Nathan a objal mě.

Když jsme se od sebe trochu odtáhli, usmála jsem se na něj a políbila ho. Bylo to nepopsatelné. Naprosto skvělé a správné, jako kdyby to tak opravdu mělo skončit. Zapletla jsem mu ruku do vlasů a on mě vzal kolem pasu. Cítila jsem se příjemně, jak už dlouho ne. Když jsme se od sebe odtáhli, abychom se nadechli, vypadal Nathan dost překvapeně.

„Sbohem, Nathane,“ řekla jsem mu a vydala se směrem k autobusu. Nezastavil mě, nezavolal na mě. Věděl to taky, tohle je zřejmě naposled, co se vidíme.

V autobuse jsem si sedla vedle Rachel k okýnku a pozorovala, jak Nathan kráčí ke svému autobusu. Rachel to nijak nekomentovala, pochopila, že o tom mluvit nechci. Opět mi začaly téct slzy, kdybych tak Nathana potkala dřív. 

Opět se omlouvám za dlouhou nečinost. Pokusím se zlepšit. Měla jsem trochu problém vymyslet, jak přesně napsat tuto kapitolu. Udělala jsem pár rozhodnutí, nevím, jestli byla špatné nebo dobré, to už posuďte vy a napiště mi, co si myslíte. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy 2 - 7. kapitola: