Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy 2 - 6. kapitola

09.05.2012 (17:00) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1315×

Bella

Byla jsem na sebe neuvěřitelně naštvaná. Ne kvůli tomu, že jsem si zase dovolila něco cítit a tím i všechnu tu bolest, co jsem potlačovala, ale kvůli tomu, že jsem Nathana nechala, aby se ke mně dostal. Byla to blbost a jenom to ukázalo, jak moc jsem slabá. Nikdy jsem se s ním neměla začít bavit, byla to hloupost. Anebo jsem si ho jen neměla pustit k tělu. Nechtěla jsem nad ním už přemýšlet, a tak jsem zatřepala hlavou, jako kdybych tím všechny myšlenky mohla vysypat. Moc to nepomohlo. Do háje. Naštvaně jsem si vrazila sluchátka do uší a pustila si první písničku, která se mi nachomýtla na display telefonu.

„Kiss me,“ zazpívala zpěvačka a já naštvaně přepnula na další písničku. Tentokrát to nebyla žádná zamilovaná blbost. Ty mi tam ještě zbyly po mém vztahu s Edwardem.

Poprvé za dlouhou dobu jsem si vzpomněla, jaké to bylo, když jsme byli spolu. Poprvé se mi při tom nechtělo začít brečet a kopat do všeho kolem. Žádné píchnutí v hrudi, nic. Znamenalo to snad, že jsem se přes něj konečně dostala? Jestli ano, asi jsem věděla, komu za to vděčím. No sakra. Znamená to, že se mi teď líbí Nathan?

Skvělý, Bello, fakt skvělý. Jasně, začni mít ráda kluka, kterého už v životě neuvidíš a kterého znáš teprve týden. Jo, byl to super týden, ale to je vedlejší. Teď jsem zase měla chuť si do něčeho kopnout, a tak to odnesla postel. K mému překvapení a zároveň úlevě se naštěstí nerozpadla.

Možná bych měla zajít za školním psychiatrem místo ničení nábytku. Ten nápad jsem zavrhla ve chvíli, kdy mi došlo, že bych mu zřejmě asi musela říct i o Edwardovi. Lékařské tajemství nebo ne, šlo o hodně vážné porušení pravidel.

Tak jo, musím se uklidnit a začít se chovat normálně. Venku je hezky a svítí slunce, půjdu na pláž. Rachel a ostatní už tam pravděpodobně jsou. Dobře, nádech, výdech, to zvládnu. Do ruky jsem si vzala ručník a vydala se na pláž.

Nebyla bych to já, kdyby se mi cestou něco nepřihodilo. Nathan na mě mával přes chodbu a usmíval se. Někdo nahoře mě vážně musí nesnášet, když mi neustále hází klacky pod nohy.

„Jdeš na pláž?“ zeptal se mě Nathan, když mě doběhl. Ne asi, já takhle totiž chodím nakupovat, pomyslela jsem si sarkasticky, když jsem pohlédla na svoje plavky a ručník v ruce. Jo, budu hnusná, třeba ho přestanu zajímat.

„Jo, za svými přáteli,“ odsekla jsem. Slovo přáteli jsem dost zdůraznila. Chtěla jsem mu dát jasně najevo, že my přátelé nejsme a že si v žádném případě nepřeji, aby se to změnilo. Cítila jsem se kvůli tomu trochu blbě, ale takhle to bylo nejlepší.

„Aha, no tak si to užij. Uvidíme se později,“ řekl Nathan a šel si svou cestou. Naštvala jsem ho, tím jsem si mohla být jistá. Malinko mě to zamrzelo, ale všechny provinilé hlasy v mé hlavě jsem hned přerušila hlasitou hudbou ve sluchátkách.

Rosalie

„Na tyhle srazy by se mělo jezdit častěji. Je tady tolik nových možností,“ řekla zasněně Rachel a já se nad tím trochu usmála. Zdálo se, že je zase ve svém obvyklém rozpoložení. Bylo mi jasné, že jí Damon asi občas chybí, ale myslím, že už se cítila o hodně lépe.

Já sama teď musela promýšlet pár věcí. Jako například tu nabídku od toho profesora z té pěvecké školy. Pokud si vážně myslel, že na to mám, tak by to znamenalo, že tím, že to odmítnu, možná zmeškám svou jedinou šanci, jak dělat to, co mám ráda. Na druhou stranu, nechtělo se mi opustit akademii, kde jsem měla tolik přátel a hlavně Emmetta. Nejsem si jistá, že by se mu líbil vztah na dálku. Ani mně asi ne, ale pro něj bych to podstoupila. Cítila jsem se hnusně už jen proto, že jsem nad tou nabídkou vůbec přemýšlela. Moje mysl k tomu ale zalétávala, aniž bych jí v tom mohla zabránit, a to mě štvalo ze všeho nejvíc.

„Ahoj,“ řekl Emmett a políbil mě na rty. Poslední měsíc byl úžasný. Cítila jsem se šťastnější než kdy dřív. Emmett se opravdu snažil, aby to fungovalo a aby se nic nepokazilo jako minule. Klapalo nám to.

Ne, tu nabídku rozhodně nevezmu. Mám tady Emmetta, to je vše, co v tuto chvíli potřebuji.

Alice

„Jaspere, utopíš mě!“ zakřičela jsem se smíchem.

„Ale kdepak, to bych v životě neudělal,“ řekl, ale znovu mě ponořil pod vodu. Rozhodla jsem se, že už toho bylo dost, a vytrhla se mu. Hned nato jsem vykoukla hlavou z vody a ze srandy na něj vyplázla jazyk.

I přesto, že se to zdálo neskutečné, naše přátelství opravdu fungovalo. Bylo lepší, než předtím, protože teď už jsme do sebe nebyli zamilovaní, a tak jsme k sobě mohli být ve všem naprosto upřímní. Věčně jsem nemusela přemýšlet nad tím, jestli neřeknu něco špatně a tím ho od sebe odeženu. Vše teď bylo jasné a správné.

Já měla Jareda, který teď zaujímal speciální místo v mé hlavě. Chodili jsme spolu teprve měsíc, ale cítila jsem, že si rozumíme, a nemohla jsem ho dostat z hlavy, navíc teď, když jsem ho neviděla, mi chyběl. Psali jsme si skoro každý den a já se na to vždy těšila. Bylo tady to malé mínus v tom, že jsem mu musela trochu lhát, ale to mi nemohlo zkazit náladu. Zrovna teď jsme si jenom užívali poznávání jeden druhého.

Dvě ruce mě objaly kolem pasu a já se lekla. Na malou chvíli mi to připadalo příjemné. Pak mi došlo, že je to Jasper, a tak jsem se jenom mírně odtáhla. Rozhodla jsem se to nekomentovat, ať už to bylo cokoliv. Možná jenom síla zvyku. Chodili jsme spolu dost dlouho. Nebudu to řešit, třeba mě zase jenom chtěl topit. Jo, to bude určitě ono.

Ještě chvíli jsme plavali ve vodě a pak se rozhodli jít zpět na souš. Zabalila jsem se do ručníku a vydala se na lehátko. Svítilo na něj dost slunce a já toužila po opálení. Pohodlně jsem si na něj lehla a tvář nastavila příjemně hřejivým paprskům. Poslouchala jsem přitom neustálý povyk kolem, který zněl trochu vzdáleně, a šum moře. Z mého odpočinkového rituálu mě ale někdo vyrušil ve chvíli, kdy se postavil před zdroj těch hřejivých paprsků. Otevřela jsem oči a spatřila svého povedeného bratránka. Na něco se mě chtěl zeptat, to mi došlo ve chvíli, kdy jsem spatřila výraz v jeho obličeji.

„Posuň se trochu doprava a pak se ptej,“ oznámila jsem mu mírně otráveně a opět zavřela oči. Poslechl mě.

„Jde o Bellu,“ oznámil mi a já si mírně povzdechla. No, to se dalo čekat.

„Co je s ní?“

„No, to právě nevím. Celý týden byla úplně v pohodě, kecali jsme spolu, bavili se…“

„Brali drogy a chlastali,“ dodala jsem za něj.

„Jo, a najednou se se mnou nechce bavit a zdá se, že je na mě z nějakého nevysvětlitelného důvodu dost naštvaná. Přitom ještě včera byla úplně v pohodě.“

Odkdy se ze mě stala zpropadená poradna pro náctiletá děvčata, mi vážně nebylo jasné. Už od prvního ročníku za mnou plno lidí chodilo se svými problémy a všichni čekali, že jim poradím.

„Nech ji jít a vykašli se na to,“ poradila jsem mu upřímně. Bellu jsem měla ráda, ale nechtěla jsem, aby si Nathan nějak nabil držku, což by se mu s Bellou určitě stalo. Teprve se dostala z Edwarda a bylo to dost ošklivé. Tohle byla její taktika, jak od sebe držet lidi dál. Na druhou stranu bych si s ní mohla promluvit a tenhle způsob z ní nějakým způsobem dostat. Nemusí mít ráda zrovna mého bratrance, ale takhle od sebe za chvíli odežene úplně všechny.

„To je tvoje skvělá rada? Nechat ji jít?“ zeptal se mě Nathan nechápavě.

„No, za týden to budeš muset udělat tak jako tak, čím dřív, tím líp.“

„Tak ti teda děkuju,“ řekl Nathan mírně rozhořčeně a odkráčel pryč. Bylo mi jasné, že mou radou se rozhodně řídit nebude. Je nejvyšší čas zajít za Bellou. A já moc dobře věděla, kde ji najdu.

Bella

Seděla jsem u baru a pila džus. Barman mi odmítal dát alkohol, a protože byl poloupír, neměla jsem možnost ho ovlivnit. Nathan se mi celý den úspěšně vyhýbal a já jemu. Cítila jsem se kvůli tomu trochu blbě a malá část mě s ním vážně chtěla trávit čas. Něco mi ale říkalo, že to není nejlepší nápad. Když se na sebe podívám trochu odborně, tak jsem poslední dobou dost emocionálně nestálá a ještě by se mi podařilo do něj zamilovat, nebo nějaká podobná blbost.

„Ahoj,“ ozvala se vedle mě Alice. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že si vedle mě sedla, dokud nepromluvila. Nechápu, jak můžu být jako poloupír takhle nepozorná.

„Ahoj,“ řekla jsem a upila džusu. Cítila jsem se při tom jak nějaká desetiletá holka, ale co už. Možná mi neuškodí na chvíli nepít alkohol, zdá se mi totiž, že tím poslední dobou až moc často řeším všechny svoje problémy. Ještě by se ze mě stala alkoholička. Jo, to by mi jistě pomohlo. Další problém navíc.

„Musíme si promluvit,“ řekla Alice mírně vážným tónem, který nevěstil žádnou příjemnou konverzaci. Otočila jsem se k ní a pokynula jí, aby začala.

„Jde o Nathana, podívej, já vím, že ti Edward ublížil a že to na tobě zanechalo nějaké následky, ale tím, že od sebe budeš všechny odstrkovat, si nepomůžeš,“ začala a já ji přerušila.

„Nikoho od sebe neodstrkuju, na Nathanovi mi prostě nezáleží,“ řekla jsem.

„To není pravda, Bello. Já vím, o co tady jde. Měla jsi to všechno pod kontrolou, že jo? Všechny ty emoce a pocity. A pak přišel Nathan a donutil tě zapochybovat nad tím, jestli je to ta nejlepší cesta. Přiměl tě k tomu něco cítit a ty se toho tak strašně bojíš, že místo toho, abys cokoliv zkusila, ho radši pošleš do háje. A já vím, že za týden odjíždíme, a věř mi, že poslední, co pro něj chci, je, abys mu něco provedla. Nemusí to být s Nathanem, ale prosím tě, přestaň se do sebe uzavírat, protože přijde čas, kdy jediné, na čem bude opravdu záležet, budou lidé, které máš kolem sebe, a ani ty nechceš nakonec skončit sama.“

Stejně tak, jak přišla, tak i odešla, potichu. Mlčky jsem pozorovala jeji vzdalující se postavu a přemýšlela. Stačilo mi pár myšlenek, které jsem se snažila potlačit, a už jsem se prudce zvedla od baru a vyrazila hledat Nathana. Alice měla pravdu. Věděla jsem, že to nemá cenu, ale nechtěla jsem se od něj držet dál. Budeme přátelé, já pak odjedu, on taky a už se znovu neuvidíme. Ten Alicin proslov mi pomohl pochopit jednu věc. Potřebuju od kluků na nějaký čas pauzu. Potřebuju čas sama pro sebe a potřebuju ho teď. To samozřejmě neznamená, že s nimi nemůžu být jen kamarádka.

Konečně jsem ho zahlédla. Bavil se s nějakou holkou a dost se k sobě měli. Mrzelo mě, že mu asi trochu zkazím večer, ale musela jsem s ním mluvit.

„Ahoj, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se Nathana. O nic jsem se nepokoušela, o žádný úsměv, žádné zamrkání, nic.

K mému překvapení se té holce omluvil a šel se mnou trochu dál.

„Omlouvám se. Za všechno, za to, jak jsem se k tobě chovala. To sis nezasloužil. Je to všechno mnou. Před třemi měsíci se stalo něco, co mě dost změnilo a zničilo, a proto jsem se snažila držet tě od sebe. Jenomže s tebou ráda trávím čas a vážně bych si přála, abychom byli přátelé.“

Nathan se na mě usmál. To bylo dobré znamení. Není na mě naštvaný.

„Nechceš mi říct, co se ti vlastně stalo?“ zeptal se mě.

Sedli jsme si na pláži a já se pořádně nadechla. Přes Edwarda jsem se sice dostala, ale to neznamená, že pro mě nebylo těžké o tom všem mluvit.

„Jmenoval se Edward a byl to můj profesor…“

Chci vám moc poděkovat za komentáře u minulé kapitoly a hlavně za vaši podporu. Doufám, že se vám kapitola líbila. Vím, že se tam zase tolik nedělo, ale občas je potřeba, aby se tam trochu vyřešily city jednotlivých postav. Co říkáte na Nathana? Doufám, že budete číst dál a že se vám povídka alespoň trochu líbí. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy 2 - 6. kapitola: