Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 8. kapitola

29.10.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 910×

„Ano,“ vydechla jsem a hleděla mu do očí. Opravdu jsem byla rozhodnutá. Už nikdy se s nimi nesejdu, protože Jacob byl pro mě důležitější. Sice jsem jim slíbila, že se zachovám jinak, že si s nimi znovu promluvím a chtěla jsem je poznat, ale má vlčí rodina znamenala víc. Jacob byl víc.

„Děkuji,“ vydechl Jacob. Jakoby ani nevěřil, že jsem souhlasila. „Co je k večeři?“ Jo, tak teď si vzpomněl na svůj žaludek. Tiše jsem se uchechtla a ukázala ke stolu na kterém už bylo několik hrnců s dobrotami, které mě prostě jen tak napadly.

„Možná ti kamarádi něco nechali,“ zasmála jsem se, když jsem si uvědomila, že Cameron i Aron nás poslouchají. I když teď se tvářili, že nic neslyší a jen se futrují. Jacob mě rychle políbil.

„Miluji tě,“ zašeptal ještě, než se usadil ke stolu a pustil se s vervou do jídla. Pokroutila jsem nad ním hlavou a raději neřešila, že to, co cítí není láska. Spíš zvyk. To bylo to, co jsme prožívali, ale byl to krásný zvyk. On mě chránil a já měla domov. Rodinu… A i když naše soužití nebylo z nejsnazších, rozhodně stálo za to bojovat o něj.

Dívala jsem se, jak poklidně jedí a u toho se dohadují o poslední kousky jídla, když se ve vesnici strhla mela. Něco hřmotně řinčelo a ozýval se křik. Podle hlasu jsem poznala Luka, jak se s někým zuřivě dohaduje, ale než jsem stihla zaznamenat o co jde, stáli kluci v pozoru u dveří a vycházeli pomalu ven.

Nečekala jsem na žádné pobídnutí a následovala je. To, co jsem viděla, mě doslova přimrazilo k zemi. Luke se zuřivě hádal s Oliverem, div se po sobě nevrhli. Mlátili se pěstmi a házeli po sobě všechno co našli. Nechápala jsem, co se to děje, dokud Aron neřekl tu osudovou větu:

„Zpropadený otisk,“ zanadával. „Copak duchové už nemají mozek?“

„Cože?“ zeptala jsem se. Nic jsem nechápala, ale vůbec se mi nelíbilo, že dva kluci, kteří byli jako jeden se perou do krve a chtějí jeden druhého zabít.

„Tak to vypadá, že se Oliver otiskl do Lukovy holky,“ rozchechtal se Cameron. „Tomu říkám prekérka.“

„Proč?“ divila jsem se. Copak duchové už opravdu nepřemýšlí nad tím, kdo se do koho otiskne? „Vždyť kdyby se do ní otiskl Luke, bylo by to v pořádku, tak proč ji předhodili Oliverovi?“

„Asi na Luka čeká jiná dívka,“ pokrčil rameny Jacob a vydal se zpět do domu. Vůbec jsem to nechápala a už vůbec mi nebylo jasné, proč je Jacob nechá se prát. Měl by je zastavit, než si skutečně ublíží.

„Jakeu!“ vykřikla jsem za ním a doufala, že zasáhne. No jako obvykle jsem se v něm spletla.

„Luke to pochopí,“ zamrmlal Jacob, když se usadil zpět k jídelnímu stolu. „A nakonec jim bude líp. Věř mi.“

„Takže taky jen čekáš, kdy se otiskneš do nové ženy?“ zeptala jsem se ostře, až jsem litovala, že jsem to vyslovila.

„Ne!“ zařval a vztyčil se u stolu. Takhle naštvaný vypadal děsivě. Až jsem se bála, že se neovládne a přímo tady a teď se promění ve vlka. „Nikdo, nikdy nebude lepší, Bello. To mezi námi je jiné, silnější.“

„Jak myslíš,“ sklopila jsem zrak a dala se do sklízení nádobí. Nemělo smysl se s ním přít. Ne, když byl takhle vytočený. Chtěl mě tady, přesto mě odháněl. Věděl, že mezi námi je jen přátelství, přesto se snažil nutit do něčeho víc. Sám cítil tu propast, která se mezi námi tvořila, přesto nedokázal zastavit její zvětšování.

Nechtěla jsem, aby náš vztah skončil takhle, ale pomalu to vypadalo, že vše je nenapravitelně ztraceno. Jako by i duchové už bláznili ze situace, která tu byla. Oliver se otiskl do Lukeovy holky, Cameron z toho má legraci a Aron by byl nejraději někde daleko odtud a neměl ponětí, že se tohle někde na světě děje.

Celá zmatená jsem vyšla na verandu a usadila se v houpacím křesle. Moc ráda jsem v něm sedávala a přemýšlela nad nesmrtelností brouka. Zrovna dnes byl ten den. Den, kdy se nedá dělat nic jiného. Jen sedět a přemýšlet nad nepodstatnými věcmi. Rozhodně nebyl den pro velká rozhodnutí.

Začala jsem přemýšlet, jestli se takhle lidi cítí po padesátiletém manželství. Víc jako přátelé než milenci. Jsou spolu spíš ze zvyku a povinnosti, než z lásky a pochopení. Jenže lidem to mohlo být jedno, po padesátiletém manželství už byli buď hodně staří, nebo byl jeden nebo i oba po smrti. Jen těžko je trápily moje problémy. Chtěla jsem mít muže, který ze mě udělá svou ženu se vším všudy. S láskou, romantikou a svíčkami.

Byla jsem zamrzlá puberťačka, která už padesát let čeká na dospělost. I když podle mamky jsem se narodila třicetiletá. Dnes je mi skoro sedmdesát a stejně si nepřipadám moudřejší než v době své přeměny, a to prý člověk se stářím zmoudří. U mě to neplatilo a já si nebyla jistá, jestli je to tím, že mě zmrazili v osmnácti, nebo prostě proto, že ani lidé nedospívají, jen se tak tváří, aby si ostatní nemysleli, že jsou blázni. A tak se mezi sebou všichni přetvařují a doufají, že to ostatní neprokouknou.

Zamyslela jsem se i nad Alice, vypadala tak strhaně, když jsem řekla, že odcházím a teď je jasné, že se s ní znovu nesejdu. Viděla to už? Nebo stále doufá, že se objevím u jejich domu a půjdu s ní nakupovat? Jak moc ublížím Cullenovým, když nedodržím svůj slib? Oni mi věří a já je zklamu. Ale mám dobrý důvod. Jacob mě miluje, ne správně, ale on je má rodina. A já o něj prostě nemůžu přijít. Zatím ještě ne, možná až se rozhodne zestárnout a zemřít, ale i pak to bude těžké.

Edward:

Uplynulo několik dalších dní a Bella se neobjevila. Alice z toho šílela, protože od toho dne už neviděla její budoucnost. Před tím měla pár vizí, ve kterých šla s Bellou nakupovat a viděla ji i několikrát v našem domě, jak se baví s Carlislem a se mnou. Od jisté chvíle však měla před očima jen temno, a to na ni působilo tísnivě.

Jasper to samo-sebou cítil a nebyl z toho nadšený, neuměl však Alice účinně uklidnit. Nevěděl jak a přivést Bellu pro něj bylo nemožné. Neměl ji jak kontaktovat a hlavně za ní nemohl jít do rezervace a za Alice se přimluvit. I kdyby to mělo být jen za ni.

„Nemůžeš tam,“ pověděl jsem mu, když jako už po tolikáté uvažoval nad kontaktováním Belly. „Musí k nám přijít ona, ne naopak.“

„Co když se rozhodla už nikdy neukázat?“ zeptal se.

„Sama to řekla, čekala na nás padesát let.“ Mrknul jsem. „Určitě se objeví, ale docela chápu její rodinu. Taky bych měl strach, kdybych byl na jejich místě.“

„Pojď se mnou aspoň na hranici,“ poprosil. „Třeba nás ucítí ti vlci a budeme jí moct poslat vzkaz.“

„Copak Alice to ještě nezkusila?“ zasmál jsem se. Moc dobře jsem věděl, že poslední dvě noci pobíhají kolem hranice a snaží se zachytit některého z vlků na obhlídce. Ti se však hranici vyhýbají, jako by dostali rozkaz nesetkat se s námi. Tedy aspoň do doby, než hranici překročíme a oni budou moct zasáhnout.

„Takže co navrhuješ?“ zeptal se. „Jen čekat?“

„Vím, že Alice je nepříjemná, ale zkus to vydržet.“ Snažil jsem se být k němu shovívavý. „Třeba ji ta posedlost přejde a bude posedlá zase jen nákupy.“

„Snad,“ povzdechl si Jasper. Stále ho nepouštěla myšlenka na kontaktování Belly, ale i on věděl, že to nebude tak jednoduché, jak by být mohlo. Vlčí smečka si svou rezervaci chránila a od chvíle, kdy se s námi Bella sešla se nám snad i vyhýbali. Nasvědčovalo tomu i to, že když je chtěli Jasper s Alice potkat, nikdy se jim to nepodařilo, i když se o to hodně snažili.

I Esme byla nešťastná, sice chápala, že Bella je u své rodiny, přesto ji chtěla mít tady. Přirostla jí k srdci svým vyprávěním. Začala ji milovat jako člena své rodiny a nechtěla se jí jen tak vzdát, chtěla ji poznat. Stejně tak se Carlisle utápěl ve zvědavosti. Chtěl vědět víc o vlcích a jejich zvycích. Lákalo ho je poznat a nejen proto, že s nimi žila jedna z nás. Hlavně proto, že se s nimi setkal už před stoletím a přišli mu fascinující.

Nechtěl jsem se dál zabývat myšlenkami své rodiny, a tak jsem se rozhodl jít na malý lov. Čistě ze zvědavosti jsem to vzal kolem hranice La Push. Trochu jsem doufal, že potkám některého vlka a budu moct vyřídit Belle, jak moc Alice chybí, i když se vlastně moc neznají.

Jenže naše Alice měla pocit, že ji zná celou věčnost. Měla tolik vizí, že měla pocit, že ji zná a vlastně už jsou přítelkyně. Všeho všudy se viděly jednou, ale naše Alice si to prostě nedá vymluvit. Prostě se rozhodla, že je s Bellou nejlepší přítelkyně a přes to nejel vlak.

Nikoho jsem nepotkal, a tak jsem se vydal hlouběji do lesa. Znal jsem tady jednu krásnou louku, po které se mi stýskalo. Byl tam klid a mohl jsem sám přemýšlet nad vším co se dělo. Mohl jsem být jen já a moje vlastní myšlenky.

Doběhl jsem do jejího středu a rozhlédl se. Skoro se nezměnila, jen stromy byly větší a louka zatím nerozkvetla. Přesto to byla stále stejná loučka, kterou jsem znal a miloval. Lehl jsem si do jejího středu a nechal se unášet blaženým klidem.

Malou chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel, měl zavřené oči a napadalo mě, že takové to bylo, když jsem ještě mohl spát. Jen malá chvíle nepozornosti a vše se změnilo. 

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 8. kapitola: