Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 7. kapitola

26.10.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 935×

Bella:

Všichni ke mně byli moc milí a bylo tak očividné jak krásné mezi sebou mají vztahy, že mi přišlo až neskutečné všechno to vyprávění, které jsem slyšela od Jacoba. Tihle mezi sebou měli rozhodně krásné a vřelé vztahy. Přesně takové, jaké jsem si pamatovala ze svého lidského života. Nemuseli říct ani slovo a i přesto bylo hned jasné, že Emmett je s Rosalie, Jasper s Alice a z vyprávění mi došlo, že Carlisle s Esmé jsou jejich rodiči. Docela vtipná představa, když každému z nich táhlo na stovku, tedy pokud ji nepřekročili.

Jen Edward pro mě byl záhadou. Vypadalo to, že nikoho nemá, v jeho očích hrály jiskřičky a rozčepýřené vlasy mě zvláštně přitahovaly. Myslím, že zrovna on bude ten nejlepší posluchač z celé Cullenovic rodiny. Ohlédla jsem se po pokoji a přemýšlela, jestli vlastní aspoň jedny hodiny. Musela jsem a opravdu chtěla být do večeře doma. Nechtěla jsem, aby o mě musel mít Jacob strach, ačkoli jsem si s touhle rodinou chtěla hodně popovídat.

„Jsme doma,“ ozvalo se ode dveří. A já okamžitě poznala hlas toho blonďatého upíra z lesa. Toho, který se mě snažil chránit před vlky.

„Máme návštěvu,“ zahlaholila nadšeně Alice a zvedla se ze sedačky. Rychle jsem ji napodobila, nechtěla jsem působit nezdvořile. Rozvalovat se na jejich gauči a ani se řádně nepředstavit. „Tohle je Bella.“

„Velice nás těší,“ podíval se na mě Carlisle a nabídl mi ruku. „Jmenuji se Carlisle a tohle je má žena Esme.“

„Moc mě těší,“ usmála jsem se a jeho ruku přijala. „Je mi líto, že jsme si v lese nemohli víc popovídat, ale má rodina byla z vaší přítomnosti nervózní.“

„Tvá rodina?“ podivila se Esme. Vypadala stejně v šoku, jako předtím Rosalie a Edward. Carlisle uměl své podivení maskovat mnohem lépe, i přesto však vypadal vykuleně.

„Je to dlouhý příběh začínající před padesáti lety,“ začala jsem a jemně se usadila zpět na gauč. „Můj otec byl skvělým přítelem Billyho Blacka. Jednoho z čelních představitelů La Push. Billy měl syna Jacoba. Často jsme se vídali a byli dobrými přáteli, když se mi jednoho dne odcizil. Já to nechápala, ale bylo mi sedmnáct a táta řekl, že potřebuje jen čas. Nechala jsem to být a dál si žila svůj středoškolský život, když jsme byli pozváni na velké grilování v rezervaci.

S tátou jsme tedy vyrazili a naše první zastávka v La Push byla u rodiny Blacků. Billy a táta si měli vždy co povídat, tak jsem je nerušila. Sedla jsem si k nim na verandu a pozorovala jak lidé z La Push připravují ohně a ženy nosí jídlo ke grilům. Jake se zrovna vracel domů, asi se chtěl převléknout, nevím.

Tenkrát mě poprvé ‚uviděl‘,“ naznačila jsem nad tím slovem uvozovky a pokračovala. „Koukal na mě, jako bych tam právě přistála z nebe a nic neříkal. Jen na mě civěl. Mnohem později mi vysvětlil, že v tu chvíli se do mě otiskl. A že už nikdy mě nedokáže opustit. Já ho měla vždy ráda a od té chvíle snad ještě víc. Milovala jsem ho, stále ho miluji…“ Sklopila jsem zrak a zapřemýšlela se, než jsem se odhodlala k pokračování. Nikdo mě nevyrušoval a to mi vlastně vyhovovalo.

„Jednoho dne, asi rok po otisku, jsem byla zrovna v La Push a Jacob měl hlídku v lese. Už jsem o něm věděla vše a slyšela i historky o upírech, i když jsem se nikdy s žádným nesetkala. Chápala, jsem, že musí chodit na hlídky a já že jsem prostě na čekačce. Nudila jsem se a rozhodla se projít po lese. Všichni mě varovali, ať tam nechodím a počkám ve vesnici, ale já jsem z nějakého důvodu chtěla do lesa. Procházela jsem se a obdivovala krásy, které se skrývaly v jeho hlubinách, když mě dohnala upírka.

Pamatuji se, že říkala, že jejího druha zabila vlčí smečka a ze mě, že jsou vlci cítit. Chtěla pomstu a na mě ji měla vykonat. Bohužel nebo možná bohudík ji ode mě Jacob odtrhnul včas. Nebo příliš brzy? Pozdě?“ sama jsem nevěděla, které slovo je nejvhodnější, ale v jejich obličejích bylo vidět pochopení. Sami by nevěděli, jaké slovo použít. „Pak to už jen bolelo, nevím jak dlouho nebo kdy jsem se probudila, ale bylo mi jasné, že se něco změnilo. Po chvíli mi došlo, co se ze mě stalo. Jacob z toho byl zničený, ale přesto se rozhodl mě zachránit. Nezničit mě. Miloval mě tak moc, že by to nedokázal.

Vyprávěl mi o rodině, která se živí jinak. Nevěděl, jestli jste jen legendou, přesto chtěl, abych to zkusila a tak mohla zůstat žít s ním a jeho smečkou v La Push. Nemohla jsem sice vesnici opustit a musela jsem sledovat, jak mě musí hlídat vlčí smečka o počtu pěti vlků i tak jsem byla ráda, že mám rodinu.“

„Takže oni…,“ promluvil Jasper. „Nechali tě žít u nich kvůli tomu otisku?“

„Ano,“ přikývla jsem. „Otisk je silná záležitost. Pro předmět otisku uděláš cokoli a zároveň mu nesmí ublížit ostatní ze smečky, protože taková zrada by nemohla být odpuštěna.“

„Netušil jsem,“ zamumlal Carlisle, „že mají tak důmyslné metody získávání partnerů.“

„Oni by řekli, že za to mohou duchové,“ zasmála jsem se. „Že dávají vlky dohromady s ženami, které vydrží tyhle jejich přeměny a budou je milovat i přes všechna úskalí.“

„Rozhodně mají snazší věčnost,“ zamyslel se Edward. „Nemusí ji trávit osaměle.“ Takže jsem se nemýlila, on byl v téhle rodině sám. Být sama v celé věčnosti, to musí být hrozné.

„Nemusí žít věčně, stačí se přestat měnit ve vlka.“ Pokývala jsem hlavou. „Pak začnou znovu stárnout a nakonec i zemřou, většinou ne dlouho po své ženě.“

„Proč se tenkrát začali měnit?“ zeptal se Carlisle. V jeho očích byla vidět čirá zvědavost. Navíc mu jistě bylo jasné, že v okolí se muselo potulovat několik upírů po docela dlouhou dobu.

„Podle všeho ta upírka, co mě proměnila, a její druh žili v blízkosti vesnice. Nebo se v jejím okolí často toulali. Proto se postupně začala probouzet vlčí smečka ve vesnici. Jacob byl mezi prvními po několika desetiletích klidu,“ odpověděla jsem.

„Chtěl bych vědět víc o tvém soužití s nimi,“ zamyslel se Carlisle. „Bylo by zajímavé celé tohle prozkoumat.“

„Ráda si s tebou o tom znovu promluvím a můžeme to probrat důkladněji, ale slíbila jsem, že se do večeře vrátím,“ usmála jsem se omluvně. „Nechci, aby se o mě strachovali.“ S těmi posledními slovy jsem se zvedla a chystala se k odchodu, když mě zadržely Aliciny křehké ruce.

„Počkej,“ zatvářila se zoufale. „Za jak dlouho tě opět uvidíme?“

„Copak ty nevíš?“ zasmál se Emmett.

„Ne,“ zanaříkala Alice. „Když se její budoucnost týká smečky, nevidím ji.“

„Nevidíš mě?“ zeptala jsem se nechápavě a těkala pohledem od jednoho k druhému. Jak by mě mohla vidět?

„Mívám vize budoucnosti,“ osvětlila Alice. „Proto jsem věděla, že nás hledáš po lese. A že se sem máme přestěhovat, protože tu na nás někdo čeká.“

„To já čekala,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe, než pro kohokoli kolem. „Alice, já čekala padesát let. Určitě přijdu brzy.“ Ta slova měla pečeť slibu. Alice mě ještě rychle objala, než jsem se vyřítila z domu přímo do lesa.

Edward:

Takže žije přímo ve vesnici a vlci ji tolerují, kvůli nějaké jejich vlčí záležitosti. Sám jsem úplně nechápal, jak tak odlišné druhy mohou koexistovat, ale Bella v podstatě slíbila Carlisleovi, že si s ním o tom přijde popovídat. Když už ne přímo, mohl bych odposlouchávat z jiné místnosti. Není to sice nejzdvořilejší, ale já jsem snad zvědavější než Carlisle.

Tahle ta dívka mě zaujala a to nejen proto, že neslyším jedinou její myšlenku. Musí být podobně talentovaná, jako já nebo Alice. I když ani Aliciny vize nejsou nejpřesnější, když vezmeme v úvahu, že vlastně nevidí Bellinu budoucnost. Tedy aspoň ne budoucnost, která se týká vlčí smečky a to je vlastně jediná budoucnost, kterou Bella má. Zvlášť když je tu ta věc s otiskem.

Byl jsem zabraný do svých myšlenek, když mě vyrušila Rosalie. Ze všech lidí mě ona překvapila nejvíc. Chtěla Bellu nějak ochránit před tou smečkou a tím vlkem, který se do ní otiskl. Nesouhlasila s tím, že by měla být nucena žít ve vztahu jen kvůli ‚duchům‘, kteří se rozhodli spoutat ji se smradlavým čoklem.

Aspoň takhle nad tím přemýšlela a pokaždé mě to vytrhlo z vlastního uvažování. Jak to asi měla Bella jako člověk, když se do ní Jacob otiskl? Byla mladá a určitě nevěděla, co to znamená svázat se s někým po zbytek života – v jejím případě už věčnosti. Muselo být těžké to přijmout a pochopit, zvlášť když nejste součástí tohohle mystického světa, který je všude kolem a vlastně o něm nikdo neví.

Utajení je to jediné co máme. A co je pro nás i vlky stejné, možná proto se s ní tenkrát Jacob přestal stýkat, ještě netušil, že je jeho vyvolenou. Tou ženou, která změní chápání jeho vesmíru. Chápal jsem i vzpomínku Carlislea, když se ji snažili v lese chránit a ten vlk na ně nepříčetně zavrčel. To on byl ten, který chránil. Chránil něco tak cenného, že to stálo za rozpoutání války i přes to, že Carlisle neporušil smlouvu.

Bella:

Domů jsem to stihla jen tak tak, v lese jsem slyšela dusot tlap a štěkání několika vlků, poznala jsem, že ani jeden z nich není Jacob, ale bylo mi jasné, že mě po celém dni vítají doma a jsou rádi, že se mi nic nestalo.

Jen doufám, že Jacob se nebude chovat jako osina. Chápu, že má starost, ale to on mi o nich vyprávěl a oni jsou jako já. Potřebuji je poznat, abych poznala sama sebe. Možná mě pak přestanou překvapovat věci, které jsou naprosto normální. Tedy naprosto normální pro můj druh.

„Ahoj?“ zavolala jsem do domu jen, co jsem překročila práh. Hned byl u mě a zkoumavě si mě prohlížel. Jen doufám, že se tady celý den neužíral tím, že nejsem s ním, ale s nimi.

„Jsi spokojená?“ zeptal se pohrdavě, když shledal, že se mi nic nestalo. Jeho pohled byl povýšený a uražený zároveň. A já si naivně myslela, že bude rád, že jsem doma.

„Ano,“ odsekla jsem. Okamžitě mi zkazil náladu. „Žijí ve Forks, mají nádherný dům a rozuměli jsme si.“

„Fajn,“ odsekl stejným tónem. Otočil se na podpatku, oběhl mě a vystřelil z domu, jako by mu za patami hořelo. Nechápavě jsem za ním hleděla a doufala, že tohle není definitivní konec našeho přátelství.

Zaplula jsem do domu a začala chystat večeři, když se ozvalo jemné klepání na okno. Vyhlédla jsem a spatřila Camerona s Aronem. Asi pobíhali celý den po lese. Museli mít hlad, doslova jako vlk. Zamávala jsem na ně a naznačila, ať jsou dovnitř, jídla bude beztak víc jak dost.

„Ahoj,“ zasmáli se sborově a usadili se ke stolu. „Z Jacoba si nic nedělej,“ usmál se ještě Cameron. „On se jen bojí.“

„Čeho!?!“ vykřikla jsem v poloviční otázce. Čeho by se tak Jacob mohl bát, ví, že je moje jediná rodina. Chránil mě celých dlouhých padesát let. To si myslí, že bych to všechno zahodila a jen tak bez okolků odešla? Jo, sama jsem uvažovala nad útěkem, ale vždycky jsem byla příliš zbabělá to udělat a něco mě u něj drželo. Něco, co jsem nedokázala pojmenovat, a Jacob by řekl, že je to otisk, který nás jednou pro vždy svázal k sobě.

„Bojí se, že ho opustíš,“ usmíval se shovívavě Cameron. „On si uvědomuje, že to, co je mezi vámi už není otisk, jen přátelství a zvyk. A tak se bojí, že ti s nimi bude líp.“

„On ví, že ten otisk je pryč?“ zeptala jsem se bez dechu. Já to cítila, věděla jsem, že mezi námi je už jen přátelství. Že otisk se vypařil s mou přeměnou, ale Jacob to nechtěl přiznat.

„No… Nechce si to přiznat,“ pokrčil rameny Cam a vzal si nášup z hrnce, který jsem postavila na stůl. „Ale cítí tu změnu.“

„On si myslí, že bych zahodila celých padesát let?“ zeptala jsem se znovu a nechápala, že si tohle může opravdu myslet. „Mám ho pořád ráda, miluji ho.“

„Jako přítele,“ zamumlal z ničeho nic za mnou Jacob. „Jsme už jen přátelé a to celých těch padesát let. Bojím se, že jednoho dne najdeš někoho, do koho se skutečně zamiluješ a já…“

„Nikdy tě neopustím,“ zakroutila jsem hlavou a šla ho obejmout. Sevřel mě pevně ve své náruči a já ho hladila po zádech. Sice to není to nejsnazší soužití, ale i tak, přece jen tak nevymažu padesát let jen proto, že jsem potkala upíří rodinu. „Chtěla jsem se s nimi setkat a mít možnost je poznat, ale jestli nechceš… Už nikdy se s nimi nesejdu.“

„To bys pro mě udělala?“ zeptal se s nechápavým pohledem Jacob. 

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 7. kapitola: