Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 9. kapitola

01.11.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 895×

Uslyšel jsem šustění trávy a listí, jak s nimi někdo pohnul. Vítr to nebyl, protože nevál ani slabý vánek. Tohle musel způsobit někdo jiný. Posadil jsem se a rozhlédl se okolo celé louky. Pozorně jsem zkoumal každý kousek lesa až jsem ji zahlédl. Vypadala, jako by váhala.

Usmál jsem se na ni a pokynul ať přijde blíž. Bylo vidět, že se rozmýšlí, jako by chtěla a zároveň jí něco bránilo. Vypadala roztomile jak stála na okraji lesa a rozmýšlela se. Oči jí jiskřily, a tak jsem se rozhodl jí pošťouchnout. Buď uteče, nebo přijde blíž.

„Alice chybíš,“ zavolal jsem za ní. V mžiku byla u mě a sedala si do trávy.

„To mě mrzí,“ zamžourala z poza dlouhých řas. Vypadala tak provinile. „Neměla bych se s vámi stýkat. Jacobovi se to nelíbí.“

„Přesto jsi tady,“ podotkl jsem.

„Tohle místo miluji,“ rozhlédla se s láskou po louce. „Vždycky jsem sem ráda chodila. Myslela jsem… Nevěděla jsem, že o ní ví ještě někdo.“

„Tuhle louku jsem objevil, když jsme tady žili poprvé,“ přiznal jsem. „Chodím sem, když chci být sám a přemýšlet. Víš, stejně jako Alice i já mám dar. Umím číst myšlenky a to pořád. Nejde to zastavit. Tady jsem mohl být sám. Jen já a moje vlastní myšlenky.“

„Nechtěla jsem tě vyrušit,“ nabrala provinilý tón. „Netušila jsem, že je to takhle.“

„Jsi jediná, koho neslyším,“ usmál jsem se na ni. „Nevím proč, ale asi jsi taky talentovaná.“

„Mýlíš se,“ promluvila a zahleděla se přímo do mých očí. „Jsem naprosto obyčejná.“

„Myslím, že vím víc o čem mluvím,“ odporoval jsem. „Proč jsi znovu nepřišla?“

„Jacob si to nepřál,“ zavrtala pohled do země. „On se prostě jen bojí. Je to hodně složité, ten vztah, co máme. Navíc ve smečce se to zkomplikovalo. Kluci očekávají příchod nových vlků, teď, když je v okolí víc upírů. A navíc Oliver se otiskl do Lukeovy holky.“

„Nerozumím,“ přiznal jsem se neochotně. Nevidět jí do hlavy mi komplikovalo pochopení všeho co říkala. Musel jsem ji přesvědčit, aby mluvila dál.

„No, když na hlídání jedné upírky je potřeba pět vlků, kolik jich bude potřeba na dalších sedm?“ zeptala se s potutelným úsměvem.

„Jsi v nebezpečí?“ strachoval jsem se o ni. Bylo by hodně zlé, kdyby jí některý z nových vlků ublížil jen proto, že ho ostatní nezkrotí a ona je přímo v jámě lvové.

„Ne,“ mávla rukou. „Kluci to mají pod kontrolou, máme to tak říkajíc nacvičený. Ale dělá mi starosti Luke. On René opravdu miloval a teď se do ní otiskl Oliver, jeho nejlepší kamarád. Chápeš to? Představ si, že bys neměl na vybranou a cítil nezpřetrhatelné pouto k ženě, kterou miluje tvůj nejlepší kamarád.“

„To zní dost bláznivě,“ přikývl jsem. „Ale proč se do ní tedy neotiskl Luke?“

„Je to asi trošku složitější,“ začala s vysvětlováním. „Oni to nemohou ovlivnit. Prostě se otisknou. Klidně do člověka, kterého nikdy neviděli anebo s ním nemluvili. Paul...“ trpce se odmlčela. „Paul se třeba otiskl do tříleté holčičky.“

„Cože?“ vytřeštil jsem zrak a nechápal, jak může něco takového fungovat. Tříleté dítě je pořád ještě dítě, jak se na ni může dívat jako na svou ženu?

„Jak jsem řekla, otisk je něco složitějšího. Na předmět otisku nemyslí, jako na ženu. Prostě jen chtějí, aby byla šťastná, spokojená a nic jí nechybělo. Jsou jí přítelem, kamarádem, klaunem, když je třeba. Milují ji bezpodmínečně i když dělá hlouposti,“ usmívala se zářivým úsměvem. „Když se Paul otiskl, snažil se s ní být každou volnou chvíli, její mámě ji pomáhal hlídat a byl prostě jen šťastný že je s ní. Když dospěla, začali spolu chodit a až když se z ní stala žena se rozhodli, že se vezmou a stráví spolu zbytek života.“

„Když to říkáš takhle...“ zamyslel jsem se. „Zní to krásně. Mít někoho, koho člověk tolik miluje.“

„To ano,“ zasnila se. „Říkal jsi, že Alice chybím. Jak jsi to myslel?“

„Víš i ona je talentovaná,“ začal jsem. „Myslím, že říkala, že vidí budoucnost.“ Přikývla. „Ona vás spolu viděla tolikrát, že si už prostě myslela, že jste nejlepší přítelkyně. A ty ses víc jak týden neukázala. Je z toho zoufalá, chtěla by tě skutečně poznat.“

„Je mi to líto,“ zamumlala a zkroušeně se zahleděla do země. Nechtěl jsem, aby se musela takhle cítit. Nelíbilo se mi, že jsou její oči stažené bolestí. Neměla by se cítit provinile jen kvůli Alice a jejím vizím. Ona je ta poslední, která může za tuhle Alicinu posedlost.

„Nic se neděje,“ pohladil jsem ji po rameni. „Ona to zvládne, otřepe se.“

„Vážně jsem vás chtěla všechny poznat,“ zaskučela. „Jenže Jacob se bojí.“

„Proč by se měl bát?“ zeptal jsem se. „Nechceme ti ublížit, jen tě poznat.“ Byla to pravda. Nechtěli jsme jí nijak ublížit. Carlisle byl nadšený z nových možností. Esme ji milovala, jako vlastní dceru, a i Rosalie ji měla svým způsobem ráda. Nikdo z nás ani nepomyslel na to, že bychom jí snad ublížili.

„To já vás taky,“ kuňkla. „Ale já se nechci hádat s jedinou rodinou kterou mám. Nechci o ně přijít i když to není nejlepší soužití na planetě.“

„On ti dává takové ultimáta?“ zeptal jsem se. Nemohl jsem zastavit jazyk ani nádech, když se tvářila tak nešťastně. „Copak takhle se chová i když je do tebe otisklý?“

„Náš vztah je trošku komplikovanější,“ pousmála se a zadívala se mi do očí. „Budu muset jít, ale hrozně ráda tě znovu uvidím… Řekněme za dva dny kolem půlnoci na téhle louce?“

„Zní to jako plán,“ usmál jsem se na ni. „Ale nebudeš mít problémy?“ Opravdu jsem nechtěl, aby na ni byl její muž zlý, jen proto, že ona se schází z někým, s kým on bytostně nesouhlasí.

„Ty budu mít i tak,“ zašklebila se. „Ucítí tě ze mě, tomu asi nezabráním. Zkusím se vymluvit, že jsem tě potkala na lovu.“

„Kdyby ti dělal peklo, můžeš kdykoliv přijít k nám. To víš, že?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Třeba i ona nás má ráda. A opravdu nás odmítá, jen kvůli své rodině. Jemně kývla hlavou a pak už vystřelila zpět k La Push.

Bella:

Dnes jsem se rozhodla jít na větší lov, zaběhla jsem si do Kanady na pár medvědů a pum, příjemně sytá jsem se vracela zpět, když jsem zabloudila na malou louku, která byla vždy jako z pohádky. Udivilo mě, když jsem zjistila, že na ní někdo je.

Ještě víc pak, když jsem v té osobě poznala Edwarda, upíra, kterého jsem odhadla na nejlepšího posluchače. Usadila jsem se s ním uprostřed louky. Dlouho jsme si povídali a já se cítila stále lépe a lépe. S Edwardem bylo všechno jiné, cítila jsem se jinak, byla jsem uvolněná a klidná. Líbilo by se mi s ním i jen tak sedět uprostřed louky a prostě být.

Vysvětlila jsem mu vše o otiscích a on mi řekl o své sestře. Jak jsem pochopila, chtěla se se mnou přátelit a doufala, že přijdu. Já však nemohla, ne jen tak, jako by se nic nedělo. Takhle Jacoba podvést bych nemohla. Přesto jsem se s Edwardem domluvila na další tajné schůzce. Doufala jsem, že se dozvím něco dalšího o upířích darech. Edward o nich mluvil a také říkal, že i já bych mohla být talentovaná. Lákalo mě zjistit co nejvíc, krom toho jsem ještě cítila, že jestli přijdu o přátelství těchto upírů, budu navždy nešťastná. Jako by prostě měli patřit do mého světa. Stejnou měrou jako má vlčí rodina.

Cestou domů jsem to vzala přes bahno a jezírko, abych mohla doma rovnou do sprchy. Asi jsem tajně doufala, že tak smyji pach jiného upíra a Jacob nepozná, že jsem se s ním setkala. Cítila jsem se hrozně, že ho chci takhle podvést, ale nechtěla jsem ho rozčílit. Ne kvůli jednomu setkání.

Když jsem přišla domů s potěšením jsem zjistila, že Jacob ještě není doma. Rychle jsem zapadla do koupelny a celá se dvakrát vydrhla. Neměl šanci cítit nic jiného, jen mě a můj jahodový šampón. Nakonec jsem vyběhla z koupelny a zkontrolovala množství zásob v lednici. Vypadalo to dobře, minimálně dnešní večeři z toho uvařím a pak budu muset Jacoba poslat na velký nákup do Seattlu.

„Ahoj,“ zahalekal Cameron. Trochu jsem nadskočila, nečekala jsem tak hlasitý zvuk. Byla jsem ponořená do myšlenek o Cullenových a nákupu potravin, že jsem si ani nevšimla, že přišel.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. „Zůstaneš na večeři?“ zeptala jsem se a začala připravovat další várku brambor.

„Jasně,“ přitakal a posadil se k jídelnímu stolu. „Dnes se proměnil další vlk,“ pronesl jakoby nic. „Jacob ho pozval k večeři, abyste se tak říkajíc seznámili.“

„Kdo to je?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Alfie,“ odpověděl Cameron.

„Jak je na tom Luke?“ pokračovala jsem v otázkách. „A Oliver s René?“

„No, vznikl nám tady zajímavý trojúhelník,“ pokroutil hlavou Cameron. „Vypadá to, že René sice cítí otisk, zároveň ji však nepřešla láska k Lukeovi. Pro jistotu se tak nebaví ani s jedním. Oliver prohlásil, že pokud ona bude chtít být s Lukem, tak bude rád, že je šťastná. A Luke… Ten se naštval a s nikým se nebaví. Připadá si podvedený.“

„Divíš se mu?“ zeptala jsem se. I já bych si připadala podvedená. Zrazená a zraněná.

„Ne,“ zamumlal. „Možná proto s nikým nejsem. Bojím se, že se pak otisknu do někoho jiného a skončí to tak, že budeme všichni trpět. Pro hloupost našich duchů.“

„Copak mají patent na vztahy?“ zeptala jsem se. „Koukni na mě a Jacoba. Není to správné a všichni to vidí, přesto nás drží spolu.“

„Drží vás duchové nebo Jacobova tvrdohlavost?“ nadhodil mi otázku. Raději jsem mlčela. Nechtěla jsem odpovídat. Ano, Jacob by tvrdohlavý, ale ani já nedokázala odejít. Nikoho jiného jsem neměla, byla jsem bez možnosti to změnit.

„Kdy má přijít Jacob s Alfím?“ změnila jsem rychle téma.

„No, snad do té doby nebudeš cítit tou upíří rodinou,“ odpověděl Cameron. A já myslela, že jsem Edwardův pach smyla. Ani se mě nedotýkal, aby na mě jeho vůně mohla ulpít.

„Co?“ zeptala jsem se a nahodila výraz já nic, já muzikant.

„Nedělej se,“ zasmál se Cam. „Mě nemusíš lhát, jsem pro, aby ses s nimi scházela. Pomůže ti to, bavit se taky s někým jiným než s bandou chlapů, co se mění ve vlky.“

„Je to moc cítit?“ zeptala jsem se se strachem.

„Jen trochu, možná si ani nevšimne,“ uklidnil mě Cameron a vřele mě objal. Bylo mi jasné, že se snaží maskovat pach jiných upírů. A byla jsem mu vděčná. Tenhle vlk jako by mě chápal líp než kdokoli jiný. Proč jen jsem se tenkrát neotiskla do něj. I když kdo ví, jak by ho má přeměna změnila. „Nezapomeň, že jsme stále tvoje rodina ať se rozhodneš scházet s kýmkoli.“

„Děkuji,“ zamumlala jsem a byla vděčná, že Cameron je tak citlivý a milý kluk. Znovu jsem zalitovala, že on se ještě neotiskl. Zrovna on. Chápající, milý a pohledný mladík s duší dítěte a myslí starce. Milovala jsem ho pro jeho moudrost a rozpustilost v jedné jediné osobě, která mě měla ráda ať se dělo cokoli, ať jsem byla kýmkoli. Proč takový není Jake?

„Isabello?“ zakřičel Jacob z verandy. Odkdy mi říká Isabello? Nechápavě jsem se podívala po Cameronovi. Jen pokrčil rameny a popošel ke dveřím.

„Jen přivedl Alfieho,“ odpověděl na můj tázavý výraz. Ustoupil ze dveří a dům zaplavil nový vlčí pach. 

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 9. kapitola: