Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 5. kapitola

20.10.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 860×

Byla jsem vystrašená a tak jsem se začala pozadu vracet zpět do rezervace. To je ještě popudilo jít blíž ke mně. Tedy pokud dosud váhali.

„Stůj,“ zakřičel ten muž. Víc jsem na něj zaostřila a všimla si, že jeho oči jsou medově zlaté. Zarazila jsem se a zůstala stát na místě. Dobře jsem si uvědomovala, že i když jen kousek, jsem za hranicí rezervace. Jestli jsou to ti, o kterých mi vyprávěl Jacob, nepůjdou za mnou.

„Vrať se sem, neublížíme ti,“ promlouvala na mě milým hlasem žena. Měla hnědé vlasy po ramena a na obličeji ztrápený výraz.

„Prosím,“ pohlédl na mě znovu muž. „Nic ti neuděláme, ale jsi na území vlčí smečky.“ Takže vědí o vlcích? Jsou to ti, s nimiž mají smlouvu?

„Kdo jste?“ zakřičela jsem na ně zpět. Měla jsem strach, i když se oba tvářili ustaraně a nevypadali, že mě chtějí napadnout. Nestihli však odpovědět, protože z dálky už byli slyšet mí ochránci. Dusot jejich tlap byl nezaměnitelný. Museli cítit upíry. Stála jsem jako přimrazená, sledovala jsem vyděšené pohledy blonďáka i brunety a čekala, co bude.

Dusot tlap ustal, cítila jsem jejich teplo těsně za mnou, když vycházeli zpoza stromů a vrčeli. „Smlouva je platná!“ zakřičel na ně ten blonďák. Jacob se postavil přede mě a kývl k němu na souhlas.

„Neubližujte jí,“ zavolala z ničeho nic ta žena. V jejím hlase byl slyšet strach a bezmoc. „Nevěděla, že je na vašem území!“

Jacob se na ni otočil a nenávistně zavrčel. Nelíbilo se mu, že naznačuje, že by mi snad ublížil, ale ona přece nemohla vědět, že mě jen chrání. Nic jsem neříkala a oni stále nepřekročili hranici rezervace. Cameron ke mně přišel a čumákem do mě strčil, bylo jasné, že mu Jacob řekl, aby mě odtud dostal.

Jen jsem pokroutila hlavou a čekala, co se bude dít. Jsou stejní jako já. Chci s nimi mluvit. Chci se s nimi seznámit. Jacobe… Prosila jsem v myšlenkách, i když mě nemohl slyšet.

Blonďák s brunetou stále stáli na hranici a hypnotizovali mě. To se nelíbilo Jakeovi ani Camovi. Začali do mě zuřivě strkat čumáky, až jsem neudržela rovnováhu a upadla.

„Ne!“ zakřičel znovu ten blonďák. „Neživí se lidmi, nevěděla, že je na vašem území!“ Nechtěla jsem problémy a tak jsem se rozhodla nejprve uklidnit Jacoba.

„Budu v pořádku,“ mávla jsem jim. Zatahala Jacoba za ocas a rychlým během se vydala směrem k vesnici. Zmatené upíry jsem nechala stát na hranici a jen doufala, že Jacob proti nim nic nepodnikne. Hned za mnou jsem slyšela dusot tlap a tak, jak jsem předpokládala, nechali oba zlatooké za sebou.

Doběhli jsme k vesnici. Na jejím okraji jsem se zastavila a čekala, až se ke mně kluci připojí ve své lidské podobě. Už z dálky jsem viděla, že Jacobovi se návrat zlatookých nelíbí. Ale já z toho byla tak nadšená, že jeho znechucení mi bylo úplně ukradené.

„Od teď nepřekročíš hranici rezervace!“ zaburácel na mě, když se dostal dost blízko, aby to mělo ten správný efekt.

„To ne,“ zanaříkala jsem. „V to, že se tu objeví, doufám celých těch padesát let! Setkám se s nimi!“

„Smečka tě na jejich území nemůže chránit!“ vykřikl těsně u mého obličeje. Byl brunátný vzteky a z očí mu sršely blesky.

„Já vím, slibuji, že budu tak opatrná, jak jen to bude možné.“ Zahleděla jsem se na zbylé členy smečky. „Jacobe… Já se s nimi musím zkusit setkat.“

Edward:

Staronový domove, jsme zpět. Zasmál jsem se, když jsem pokládal krabici s věcmi, kterých se nedokážu vzdát, na zem svého staronového pokoje ve Forks. Vrátili jsme se na místo, kde jsme zanechali spoustu škody na lidech z rezervace. Jejich muži se kvůli nám začali měnit ve vlky a celý běh vesnice se tím tenkrát změnil.

Sice jsme dokázali uzavřít příměří a uzavřít smlouvu o využívání lesa a jeho zdrojů, ale i tak to nebylo nejsnazší příměří na světě. Všem, včetně lidí z rezervace se oddechlo, když jsme zmizeli. Je to více než sto let a tak jak doufáme, budou všichni tehdejší vlci po smrti. Zbývá jen doufat, že naše přítomnost zde nezapočne novou epochu vlků a pokud ano… Nezbývá než doufat, že si pravidla naší smlouvy předávali do dalších generací. Bylo by nešťastné muset vše znovu domlouvat.

Rozhlédl jsem se po pokoji a znovu obdivoval výhled na již ztemnělý les za velkými prosklenými zdmi. Slunce pomalu vycházelo za obzorem a já zůstal fascinovaně zírat na tu krásu, která se přede mnou rozkládala v té nejkrásnější podobě.

Část mé rodiny se rozhodl jít ráno na lov, jiná část se rozhodla konečně se věnovat sobě a já, já zůstal jako vždy sám. Co s časem, když ho nemáte s kým trávit? Ne že bych snad byl ošklivý a nikdo by o mě neopřel ani kolo, ale žádná žena mě zatím nedokázala natolik zaujmout, abych si řekl, že je to ta, se kterou chci strávit zbytek věčnosti.

Rozhodl jsem se, že sejdu dolů, do obývacího pokoje a vyzkouším, jak moc se rozladilo mé piano. Tady ve Forks jsem měl krásný kousek z dílny mistra. Dnes by stálo hotové jmění. V době kdy jsem ho kupoval, to byl krám od člověka, který nestál za zmínku. Jaká škoda, že byl doceněn až dlouhé roky po své smrti.

Pro sebe jsem si povzdechl a usadil se k pianu. Byl to mistrovský kousek a ukázalo se to hned, jakmile jsem ho rozezněl prvními tóny. Bylo rozladěné, ale rozhodně to nebylo nijak vážné. Během chvilky jsem ho dokázal naladit, tak aby ani můj sluch neslyšel žádnou nedokonalost. Zbožňoval jsem ten nástroj. Škoda jen, že jeho stěhování bylo tak složité.

Pohodlně jsem se posadil a začal hrát několik skladeb za sebou. V domě bylo pusto a já si mohl užívat klidu myšlenek. Bylo opojné slyšet pro změnu jen sebe. Od chvíle, kdy Alice viděla, že se sem musíme vrátit, byli všichni až neuvěřitelně otravní. Nikdo totiž nedokázal pochopit, co Alice tak rozčiluje.

Bylo to, jako by viděla někoho, kdo na nás čeká, přesto jako by neexistoval. Jasper z toho byl na mrtvici a to pochopitelně rozčilovalo všechny v okruhu několika mil. Nezbývalo nám tedy nic, než se přestěhovat zpět do Forks a doufat, že se Alice uklidní, až zjistí, že je to jen obyčejné město bez kohokoli, kdo by na nás snad čekal.

„Měla pravdu,“ zaslechl jsem Carlislea ve dveřích domu. Vrátili se s Esme z lovu.

„Nevíme, jestli viděla ji,“ zanaříkala Esme. „Ani nevíme, jestli ji ještě uvidíme my.“

„Nesmíme si to vyčítat, lásko,“ mumlal jí do vlasů, když si ji přitáhl víc do své náruče. Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil. Jejich rozhovor mě zaujal a jejich myšlenky snad ještě víc. Zdá se, že na lovu potkali upírku se zlatýma očima. Bohužel se dostala na území vlčí smečky, která jak se zdá sice není početná, ale stále aktivní.

„Souhlasí s původní smlouvou?“ zeptal jsem se se strachem v hlase. Carlisle přikývl a pokynul k sedačce.

„Vypadá to, že souhlasí. Mám jen strach o tu dívku. Jestli tedy ještě nějaká je,“ řekl sklesle a posadil se vedle Esme, která neměla daleko k vzlykům.

„Vypadala jako nebohé děvčátko. Určitě by jim neublížila. Kdo ví, jestli se dokáže sama ubránit.“ Stále nepřestávala kroutit hlavou a přivírat oči.

„Je ti jasné, že může být i tisíciletí stará?“ zeptal jsem se se stopou humoru v hlase. Do smíchu mi však nebylo. V myšlenkách Carlislea i Esme jsem viděl, že to byla krásná dívka s hnědými vlasy a upřímnýma očima.

Byla škoda, že Carlisle ani Esme s ní nestihli promluvit, než před nimi utekla na území vlků. Teď je otázkou, jestli ještě žije a dodrží tak svůj slib, že se jí nic nestane. Třeba i ona se s námi bude chtít znovu setkat.

„Jak jste to mohli dopustit!“ zavřískla Alice, když se s Jasperem v zádech vřítila do domu.

„Cože?“ zeptal se nechápavě Carlisle. „Co jsme podle tebe udělali? Ona překročila hranici rezervace a odmítla se vrátit za námi.“

„Vyděsili jste ji,“ zanaříkala Alice. „V podstatě jste ji zahnali do spárů těch čoklů!“

„Alice,“ okřikl jsem ji mírně. „Nemůžou za to.“ Vztekle se na mě podívala, otočila se na podpatku a vypochodovala do své ložnice. Práskla dveřmi tak hlasitě, že i ti zatracení vlci to museli slyšet.

„Třeba měla pravdu a vlci jí neublíží. Může s nimi mít smlouvu tak jako my,“ navrhl jsem a povzbudivě se usmál na Esme, která se tvářila strhaně, jako by zemřel člen její rodiny. Přitom tu dívku vůbec neznala.

„Nikoho z našich na svém území nestrpěli, Edwarde.“ Carlisle kroutil nesouhlasně hlavou a i on si myslel, že nebohá upírka to má za sebou. Nezbývalo, než doufat, že přežila a třeba se i objeví u našeho prahu. 

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 5. kapitola: