Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 22. kapitola

Otisk nebo láska? 22. kapitolaPřemýšlení o nesmrtelnosti chrousta...

Bella:

Carlisle si nakonec dlouho do noci povídal s Jacobem a Edward se zase vášnivě dohadoval s Lukem a Cameronem. Než vlci začali zívat a Carlisle s Edwardem se s přáním pokojné noci vydali zpět ke svému domovu, jsem se zamýšlela nad svou vlastní existencí i nad tím, proč je mi v přítomnosti zrovna těchto lidí tak dobře.

Ani nevím proč, ale měla jsem zvláštní radost, když byli tady u nás. Snad proto, že jsem nečekala, že by se kdy do naší chaloupky podívali, nebo že se tak rychle spřátelili s celou smečkou. Nebo proto, že byli jako já a chápali mě víc, než kdokoli z vlků. Snad proto, že je vlci přijali mezi sebe a já tak získala další rodinu, která je mi tolik podobná.

Zasněně jsem jim mávala, dokud nezmizeli v lese a i potom jsem zůstala na verandě a hleděla za nimi. Jacob šel spát a já měla čas na přemýšlení. Znovu jsem se zamyslela nad Alice. Zatím ani jeden výlet za ní nedopadl tak jak doufala. Snad by to mohlo vyjít zítra ráno, ale je všední den a ona i ostatní půjdou do školy, takže nemělo cenu chodit za ní dřív než někdy odpoledne.

S povzdechem jsem se posadila na houpací křeslo, které stálo na verandě, zaklonila jsem hlavu a pozorovala noční oblohu s tisícovkou hvězd, které svítily v tuhle malou chvíli jen pro mě. Pozorovala jsem je a vymýšlela si své vlastní názvy pro jednotlivá souhvězdí a hvězdičky. Zamýšlela jsem se nad tím, jestli nebe bude vypadat stejně za dalších padesát nebo sto let. O kolik jiné bude, až se na něj podívám třeba v příštím tisíciletí. Mé myšlenky se toulaly od ničeho k ničemu a v podstatě jsem přemýšlela nad nesmrtelností chrousta.

Ani jsem si nevšimla, že začalo svítat. Dál jsem zírala na oblohu, na které se pomalu začaly honit mraky. Zešeřilo se a znovu to vypadalo, že začíná noc. Koukala jsem, jak každý mrak vypadá jinak a přemýšlela, co mi připomínají, jestli spíš koně nebo krávu. Mé myšlenky se dál toulaly, nikdo mě nerušil a já se po padesáti letech poprvé cítila klidná a šťastná. Nechápala jsem, co to způsobuje, ale cítila jsem se tak nějak skvěle.

Štěstí však vystřídala čirá hrůza, když mi došlo, že pohodu s Cullenovými budu zažívat jen pár let. Než, jak sami řekli, budou muset odjet. Bylo by podezřelé, kdyby nestárli a nijak se neměnili. Já mohla zůstávat v rezervaci, protože indiáni věřili legendám a pověrám. Navíc velcí vlci mluvili za vše a tak se tahle mýty opředená vesnice nikdy neptala, proč mám tak chladnou kůži a proč jsem tak bledá a stále stejná.

U nich to však bylo jiné, oni žili ve světě moderních technologií a vědy. Ve světě, který by jen tak nepřijal rodinu upírů, bez toho aby z nich udělali pokusné králíky nebo hůř, lovnou zvěř. Jenže pomyšlení, že o tuhle rodinku přijdu a už nikdy neuvidím Edwarda a Alice, mi trhalo srdce. Už dnes jsem si byla jistá, že mi budou neskutečně chybět.

Začala jsem znovu přemýšlet nad celou svou existencí. Co budu dělat, až oni tady nebudou, zvládnu se znovu začlenit do smečky a být šťastná, když budu vědět, že oni jsou šťastní jinde a za pár let se s nimi třeba znovu setkám? Nebo budu ztrápená a smutná, protože část mě, mé rodiny, odjede někam daleko a já s nimi ztratím veškerý kontakt? Možná už je taky nikdy neuvidím…

Tak tahle myšlenka zabolela hluboko v mém mrtvém srdci. Myslela jsem si, že tak hluboký cit už nepocítím. Jenže se dostavil a trhal mé srdce na kousíčky. Svíral ho a drtil takovou silou, že jsme nedokázala pochopit proč. Proč zrovna tahle rodina pro mě tolik znamená.

Nic tak tíživého jsem nikdy necítila, ani když jsem přemýšlela nad odchodem od Jacoba. Mé srdce to sice zasahovalo, ale úplně jinak, ne tak hluboko a ne tak bolestivě. Možná proto, že jsem se k tomu nikdy opravdu neodhodlala a možná proto, že u Cullenových byla jistota, že odejdou. Nebylo vyhnutí ani jiné cesty.

Bello,“ oslovil mě Jacob a vytrhl mě tak z mého přemítání. Pohlédla jsem na něj. „Jsi v pořádku?“

Ano,“ přikývla jsem a zkoumavě ho pozorovala. „Neměla bych?“

Vypadáš utrápeně,“ pohladil mě po tváři a starostlivě se na mě díval. „Jako by tě něco trápilo. Ublížil ti někdo?“

Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jen jsem se zamyslela, nad událostmi posledních dnů.“ Byl to kec, ale jen trochu. Nemohla jsem mu přiznat co mě tak rozhodilo.

Luke je v pořádku,“ pohladil mě Jake po vlasech. „Celá smečka je v pořádku, jsme celí a snad i dlouho budeme. Dokonce jsme se spřátelili s těmi tvými Cullenovými.“

Těmi mými?“ zeptala jsem se podrážděně. Copak to vážně pořád vnímá takhle?

Tak jsem to nemyslel,“ sklonil hlavu a asi si sám uvědomil, jakou blbost pronesl. „Chtěl jsem říct, že i přesto, že jsou upíři…“

Chápu,“ usmála jsem se. „Prostě, i když ti pomohli je to těžké říct o nich, že jsou něco jiného než jen odporné pijavice, zasluhující smrt.“

Bože, Bello,“ vykřikl a rozhodil rukama. Jeho hlas zněl zoufale, ale já se cítila, jako by do mě kopal. „Je těžké říct, že jsou našimi přáteli. Sama víš, jak těžké je pro vlky přijmout tebe. Tak jak mám totéž říct o nich?“

Jo, já vím, je těžké mě přijmout,“ povzdechla jsem si. „Tak proč si mě už dávno nevyhnal? Je na svém území nesnesete, ale já jsem stejná.“ Cítila jsem se dotčeně, Carlisle jim pomohl, snažil se s nimi spřátelit a Jacob ho stále vnímal jako pijavici.

Bello,“ vydechl Jacob tentokrát už nešťastně, nechtěl se hádat, ale ve mně to vřelo, „uklidni se prosím. Snaž se přemýšlet rozumně, myšlení nám - mě a nikomu - nezměníš lusknutím prstu. Chce to čas a ano jsem rád, že nám Carlisle s Edwardem pomohli, ale pochop, jde to proti všemu, co jsme znali!“

Omlouvám se,“ špitla jsem. „Já vím, že je to něco úplně jiného a pro vás těžkého. Ale mě trápí i váš postoj ke mně. Vlastně nevím, kam patřím a nevěděla jsem to asi nikdy.“

Patříš k nám,“ objal mě Jacob. „Jsi naše pijavice,“ dodal s úsměvem na rtech a já ho jemně štípla do boku.

Vím, že mě máte rádi,“ odpovídala jsem. „Jenže zároveň jsem stále ve střehu, co se semele.“

To je to, co tě tolik trápí?“ zeptal se ostražitě a odtáhl se na délku paží, aby viděl do mého obličeje.

Taky,“ usmála jsem se a sklopila pohled. „Bojím se, že až odjedou… Že ztratím kus sebe sama. S nimi se cítím jako já.“

Neplánují odjet,“ pokroutil hlavou Jacob. „Tedy v nejbližší době. A až ta chvíle přijde, určitě už budete tak sžití, že o ně nikdy úplně nepřijdeš.“

Věříš tomu?“ zeptala jsem se a pohlédla mu přímo do očí.

Ano,“ řekl naprosto pevně a odhodlaně. „Věřím, že ať se stane cokoli, ty o ně nepřijdeš.“

Jsem ráda, že tě mám,“ usmívala jsem se a znovu se k němu přitáhla. Bylo hezké, že i po těch letech mě utěšuje a stará se o mě. „Budeš jíst?“ zeptala jsem se, když mi došlo, že ještě nesnídal.

Ne,“ zavrtěl hlavou. „Chci navštívit Camerona a Lukea. Musíme udělat poradu a domluvit se na hlídkách.“

Odpoledne plánuji navštívit Alice,“ přiznala jsem. „Do večeře se vrátím, tak snad nebudeš nic postrádat.“

O mě se neboj a s Alice si to užij,“ usmíval se na mě. „A nezapomeň si zajít na lov, už to potřebuješ.“ Pohladil mě po tvářích a obkroužil tmavnoucí kruhy pod mýma očima. Přivřela jsem je a spokojeně vydechla.

Mám to v plánu dnes v noci,“ souhlasila jsem.

Řeknu klukům, že se budeš toulat po lese,“ přikývl, pustil mě a poodešel. „Zvládneš to už?“ ptal se obezřetně, jako bych se měla sesypat hned, jak mě pustil. Já se však cítila mnohem lépe a klidněji, proto jsem jen přikývla a on pokračoval přímou linkou k Lukeovu domu. Tuhle naši malou hádku jsem asi potřebovala. Když nic jiného, vyjasnili jsme si věci, kvůli kterým mezi námi bylo dusno. Ačkoli jsme si to nechtěli připouštět.

Sama jsem si znovu sedla do houpacího křesla a přemýšlela o tom, co mi řekl Jake. Opravdu se mnou budou chtít zůstat v kontaktu, ať už se stane cokoli? Rozhlédla jsem se po vesnici, která po dobu mého přemýšlení ožila běžným ruchem. Ženy pobíhaly sem a tam, děti si hrály a muži odjížděli a přijížděli z práce.

Usmála jsem se sama pro sebe a usoudila, že je akorát čas vydat se ke Cullenovým. Už jsem se na ně moc těšila a věřila jsem, že i Alice s Edwardem budou rádi, že mě vidí. Tedy, aspoň jsem v to doufala.

Doběhla jsem k jejich zahradě a ještě na chvíli se zarazila, než jsem vykročila ze stínu stromů. V domě bylo několik mě neznámých hlasů, ale podle zvonečků v nich jsem jasně rozpoznala upíry. Zarazila jsem se v polovině jejich zahrady a dál nepokračovala. Co to má znamenat? Kdo to tam je?

Ty hlasy jsem nepoznávala a jejich pachy, které jsem vzápětí ucítila, jsem neznala. Nebyl to nikdo z Cullenových, ale určitě to vycházelo z jejich domu. Strnule jako socha jsem zůstala stát v jejich zahradě a jen hypnotizovala zadní dveře do jejich domu. Proč se nezmínili, že čekají návštěvu a ví ta návštěva o vlcích? Ví o mě?

Bála jsem se, kdo je v jejich domě a jak bude reagovat na mou přítomnost. Pohltil mě pocit beznaděje, když jsem si uvědomila, že do jejich rodiny nepatřím. Neznám jejich známé a jen pomyšlení na přítomnost dalších rudookých mě děsil. Ač byli u Cullenových a to značilo jistou míru přátelskosti, bála jsem se. Jak řekl Carlisle, jen málo upírů žije jeho a taky mým způsobem života. Jen málo z nás je zlatookých.

Dveře se po chvíli otevřely a z domu pomalým tempem vycházel upír. Muž s černými vlasy a zlatým pohledem. Trochu se mi ulevilo, že nepatří k rudookým, přesto jsem však nervózně zatěkala od lesa k domu a zpět. Jaká asi byla naděje, že si mě zatím nevšil a já budu moci utéct. Nehýbala jsem se, nedýchala jsem, jen jsem hypnotizovala místo na verandě Cullenových.

Bohužel v tutéž chvíli mě zradil vítr, který zavál mou vůni přímo jeho směrem, a on zpozorněl. Nepochybovala jsem, že ucítil i vlky, kterými jsem byla načichlá, bez ohledu na to, jak moc upírská jsem jinak byla. Dalo by se říct, že mě označkovali pokaždé, když mě objali. Musel cítit můj pach mísící se s vůní vlků a určitě si musel všimnout mých očí, které už dávno neměly zlatavou barvu. Na lovu jsem byla už tak dávno, že naprosto zčernaly žízní. Kdo ví, co si o mě bude myslet.

Muž se napjal a pohled zaměřil přímo na mě, pak na les za mnou a znovu na mě. Zkoumavě si mě prohlížel od hlavy až po paty. V jeho očích jsem viděla nedůvěru a strach. Strach z pachu, který ze mě cítil. Možná si myslel, že se mi podařilo uprchnout z rezervace, než mě vlci dohonili a ti jsou teď na stopě. Honí mě a já hledám skrýš a tím je ohrožuji.

Eleazare?“ poklepala mu po rameni žena, měla hnědé dlouhé vlasy a vypadala na jižanku, tedy podle pleti, která působila opáleně. „Děje se něco?“ když neodpovídal, zaměřila svůj pohled mým směrem. Stejně jako Eleazar ztuhla a obezřetně si mě měřila. Vyděšeně jsem těkala od ní k Eleazarovi a zpět, když se z domu vynořily další ženy, které jsem neznala. Jejich příchod byl reakcí na Eleazaara a tu ženu. Nehýbali se a jen zírali mým směrem. Hypnotizovali střídavě mě a les.

Carmen, Eleazare?“ oslovila je jedna blondýnka s uhrančivým zlatým pohledem. „Děje se něco?“

Bello!“ vykřikla Esme a vyšla z domu kolem pětice stojící na verandě. „Jsem tak ráda, že tě opět vidím.“ Neodpověděla jsem, otočila jsem se na podpatku a vystřelila do hlubin lesa, co nejdál od Cullenových. Cítila jsem se zrazená a odkopnutá, mohli mi dát vědět, že budou mít návštěvu, ať nechodím. Bylo by to lepší, než je takhle vyrušit.

Navíc, teď jim to určitě udělá potíže, museli cítit vlčí pach, který kolem mě byl. Proběhla jsem lesem a zastavila se až u vodopádů, daleko od domu Cullenových. Nikoho jsem v okolí neslyšela a tak jsem se posadila na okraj jezírka a zasněně pozorovala vodu padající dolů ze skály. Vířila jezírko v pravidelných vlnkách a její hučení mě uklidňovalo.

Proč jen mi návštěvy u Cullenových nikdy nevyjdou? Posteskla jsem si v myšlenkách. Opravdu moc jsem chtěla strávit nějaký čas s Alice. Dnes jsem byla v rozpoložení odkývat jí i nákupy, nebo cokoli jiného by si na mě vymyslela.

Bello?“ zaslechla jsem za sebou a prudce se otočila. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 22. kapitola:

 1
4. Petronela admin
05.11.2018 [16:34]

PetronelaTak, teď sleduju, že jsem tošku pozadu s komentáři k povídce Emoticon, každopádně wow... Jsem zvědavá, co měla návštěva Denalijských znamenat, jaký to bude mít vliv na Bellu a co na to řekne smečka (respektive jak zareaguje). Už se moc těším na pokračování. Emoticon

3. vinnetou
04.11.2018 [23:04]

Velmi povedene. A jelikoz se dalsi kapitola jmenuje jiskreni, predpokladam, ze bellu nasel edward

2. betuška
04.11.2018 [19:45]

že by edward? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.11.2018 [12:31]

marketasaky Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!