Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 21. kapitola

05.12.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2114×

Zbytek noci už probíhal klidně. Jacob byl s Lukem, který sice pospával, ale docela rychle se vracel k vědomí, pokaždé když jsme udělali hlasitější zvuk. Byla jsem ráda, že přišel k sobě a nestěžuje si na bolesti nebo na to, že ho ošetřoval upír.

„Dobré ráno,“ zamumlal Cameron, když přišel do kuchyně. Zrovna jsem se dívala co udělat k snídani.

„Dobré,“ odpověděla jsem. „Máme dnes dobré zprávy,“ zasmála jsem se a pokývla k mému pokoji. „V noci se probudil.“

„Skvělé,“ zahalekal Cameron, „proč jste nás nevzbudili?“

„Museli jste se vyspat,“ zavrtěla jsem hlavou. „A navíc by měl pořád ještě odpočívat. Minimálně do doby, než ho zkontroluje Carlisle, vytáhne mu stehy a dovolí mu pohyb po domě.“

„Klid,“ zvedl ruce do vzduchu a kroutil očima. „Nemyslím to zle, jen chci říct, že dobré zprávy by se hodily.“

„Říkám ti to hned, jak jsi vstal!“ rozčilovala jsem se na oko, a to přilákalo pozornost jeho kamarádů, kteří už se také trousili do kuchyně.

„Děje se něco?“ zeptal se Oliver a nedůvěřivě si nás měřil. Jen málokdy jsem byla podrážděná a vylívala si to na vlcích.

„Luke se probudil,“ žaloval Cameron jako malé dítě, „a oni nás neprobudili.“ Ukázal na mě prstem a nasadil obličej nevinného klučíka. Jen jsem vyplázla jazyk a dál se věnovala jejich snídani. Všichni o mě ztratili zájem a hnali se ke dveřím do jeho pokoje.

Slyšela jsem, jak ho poplácávají po rameni a jsou rádi, že je vzhůru. Jacob s nimi dlouho nebyl, jen jim řekl, ať jsou opatrní, že je pořád potlučený a vydal se za mnou.

„Jsem rád, že je v pořádku,“ usmíval se šťastným úsměvem a ztěžka dopadl na židli u stolu. „Ale sebralo mi to pár let.“

„Tak je dobře, že nemůžeš zešedivět,“ pošťouchla jsem ho. „Ale rozumím ti, málem jsme o něj přišli.“

„Ještě jednou děkuji, žes´ mě donutila nechat zavolat Carlislea,“ usmíval se na mě.

„Nemáš zač, jsem ráda, žes´ to dovolil,“ řekla jsem a dál připravovala snídani, na kterou se už jistě všichni těšili.

„Je opravdu úplně jiný,“ zamumlal si pro sebe a já se na něj zahleděla. Tohle ho dostalo, naprosto to otřáslo jeho zaběhnutým pořádkem. Určitě nechápal, co se stalo, že upíři jsou tak soucitní a milující, a přitom necítí zášť.

„Říkala jsem ti to,“ připomněla jsem, „ale všimni si, že nic neříkám.“ Rukou jsem naznačila, že si zamykám pusu a Jacob pokroutil hlavou a zasmál se.

„Fajn,“ povzdychl si, „vedeš jedna nula.“

„Kdy přijde Carlisle?“ ptal se Alf. Vrátil se k nám do kuchyně a posadil se vedle Jacoba. „Luke říkal, že mu přijde vytáhnout stehy.“

„Až dnes skončí v nemocnici,“ usmála jsem se a na stůl začala skládat jídlo. Pak jsem vzala jednu porci pro Lukea a rychle došla do pokoje. Podala jsem mu jídlo a ostatní vyhnala ke snídani s tím, že mu budu pro změnu dělat společnost já.

Edward:

Po návratu domů se na nás všichni sesypali. Alice nic moc neviděla, kromě mého nákupu v nemocnici, za což už převedli značnou částku jako peněžní dar pro dlouhodobě nemocné. A tak nebylo divu, že byli nervózní a vystrašení, co tak hrozného se mohlo v rezervaci stát.

Esme se hned vrhla Carlisleovi do náruče a v myšlenkách děkovala snad všem svatým, že je v pořádku a zase doma.

„Smečka zneškodnila ty upíry ze Seattlu,“ vysvětlil jsem nevyřčenou otázku. „Bylo jich pět a dost ošklivě potrhali Lukea, jednoho z členů smečky.“

„Bella je přesvědčila, že má pomoc je lepší než smrt,“ pokračoval Carlisle. „Naštěstí se ho podařilo zachránit. Dnes večer se tam ještě zastavím, abych mu vytáhl stehy.“

„Myslím, že jsme si udělali pár přátel,“ poplácal jsem Carlislea po zádech. Dnes odvedl skvělou práci jak v diplomacii, tak v medicíně.

„Také myslím,“ souhlasil a políbil Esme do vlasů. „Stále platí, že na jejich území nesmíme, ale rozhodně se prolomily ledy.“

„A Bella?“ zeptala se Alice vystrašeně. Nelíbilo se jí, jak příšerně Bella vypadala, když přišla hledat Carlislea. Strachovala se, jestli se jí náhodou taky něco nestalo, nebo jestli neutrpěla jinou újmu.

„Je v pořádku,“ odpověděl jsem jí. „Byla vyděšená a měla strach o Lukea, ale jinak jí nic nebylo.“

„Přijde?“ nešťastně se usmála a pohodila rukama. Doufala, že ji brzy uvidí, ale po tomto incidentu, se vše zase oddálilo.

„Určitě,“ přikývl jsem. „Ale teď se bude starat o Lukea a zbytek smečky, pomlácení byli všichni.“

„Budu muset doufat,“ souhlasila Alice. „Navštívit ji nemůžu.“

„To opravdu ne,“ usmál jsem se a šel se převléknout. Byl jsem od sádry i krve, a tak jsem příliš neváhal se změnou oblečení, ani se sprchou.

…

Odpoledne po škole jsem už netrpělivě čekal, kdy se objeví Carlisle, abych se s ním mohl vydat do rezervace. Sice jsem se nebál, že by mu něco hrozilo, zvlášť když Jacob řekl, že je jeho hostem, ale chtěl jsem znovu vidět Bellu a mít jistotu, že je v pořádku a nestresuje se z toho co se stalo.

Naštěstí byl Carlisle přesný a neprotestoval ani když jsem řekl, že jdu s ním. Jen na mě kývl a po krátkém rozloučení s Esme se vydal i se mnou do rezervace. Na hranicích jsme tentokrát nezaváhali a brali to nejkratší cestou do vesnice.

Les byl poklidný, jako by vlci nedrželi hlídku, ale jeden nikdy neví. Jak se říká, jistota je jistota, a tak se nám ulevilo, když jsme doběhli na kraj vesnice a už z dálky spatřili Bellu, jak sedí na verandě jejich domu v houpacím křesle a vyhlíží nás.

Nešťastně jsem si uvědomil, jak moc v tom lítám. Když jsem ji tam tak viděl sedět, měl jsem chuť ji obejmout, políbit a hladit ve vlasech, dokud by se nezačalo smrákat. Pak bych ji vzal do náruče a odnesl do domu, kde bych…

Sakra! Okřikl jsem se v myšlenkách, copak takhle o ní můžu myslet? Ne! Ona není moje a nikdy nebude i kdybych se postavil na hlavu a prosil do skonání světa. Ona patří sem, k Jacobovi, ke smečce. Patří k nim a já se s tím musím smířit.

Všimla si nás a zářivě se usmála, zamávala nám a vyšla nám vstříc. „Ahoj, jsem tak ráda, že jste tady!“ zářila štěstím a oba nás popoháněla kupředu. „Pane doktore, váš pacient zlobí!“ postěžovala si, a přitom se dál usmívala od ucha k uchu.

„Jak to?“ podivil se Carlisle a následoval ji s pozdviženým obočím. V myšlenkách nechápal, jak to může Bella myslet. No na mě nekoukej! Chtělo se mi zakřičet, když se po mě nechápavě díval. Já přece Belliny myšlenky číst nedokázal.

„Stále se snaží vstát z postele a naprosto nerespektuje tvé pokyny ohledně léků,“ požalovala a vpustila nás do domu.

„Tak se na něj podíváme,“ zasmál se Carlisle. Byl rád, že se Luke tak krásně léčí a to, že nechce ležet v posteli pro něj bylo dobrým znamením.

„Konečně!“ vykřikl šťastně Luke, když nás viděl ve dveřích pokoje. „Řekněte jim, že můžu vstát, nebo se fakt neudržím!“

„Nejdřív tě prohlédnu a pak vytáhnu stehy,“ začal ho poučovat Carlisle, „a pak se možná rozhodnu, že můžeš vstát.“ Už teď bylo jasné, že mu to povolí, ale přece jen musel dělat trochu cavyky.

„Tak rychle,“ zatřásl se natěšeně, a i já poznal, že se cítí podstatně lépe. Carlisle příliš neváhal a začal s vyšetřením, zorničky byly ukázkové, břicho na omak měkké a rána zacelená.

„Ukázkové,“ zapřemýšlel nahlas Carlisle. „Odstraním stehy a pak se pokusíš pomalu projít po pokoji.“ Počkal, až Luke kývne a pak pokračoval. Šetrně odstranil stehy a tím způsobil menší výtok krve. Luke se napjal, jako by ho měl Carlisle vzápětí pokousat, ale rychle se zase uklidnil, když viděl, že Carlislea znervóznil spíš on svým napětím než pár kapek jeho krve.

Navíc jeho krev by žádný upír dobrovolně nepil, voněla jinak než lidská a ani ke zvířecí se nemohla přirovnat. Rozhodně nic, na co by měl upír chuť.

„Tak dobrá,“ usmál se Carlisle. „Zkus se projít opatrně po pokoji, kdyby na tebe šla slabost, hned mi to řekni.“

„Klid, doktore,“ máchl rukou Luke a vyskočil prudce na nohy. „Cítím se zatraceně skvěle, jako po generálce motoru.“

„Přirovnání k automechanikovi jsem ještě neslyšel,“ zasmál se Carlisle a dál pozoroval každý Lukeův pohyb. Hledal jakékoliv známky bolesti, nebo slabosti v nohou. Dle všeho se ale pacient zotavil na výbornou a další ležení v posteli by ho jen ubíjelo.

„Takže?“ zeptal se, když se asi po sté protáhl a obešel kolečko po pokoji. Významně se díval na Carlislea a čekal na verdikt. Ten se zamyšleně zadíval nejdřív na jeho tělo, nohy a nakonec hlavu, než promluvil.

„No,“ protáhl, „myslí, že můžeme říct, že jsi zdráv. Nicméně bych byl mnohem klidnější, kdybys dál bral léky proti infekci. Přeci jen ta operace se odehrála uprostřed lesa.“

„Když slíbím, že budu brát léky,“ začal s vyjednáváním Luke, „budu moct jít dnes na hlídku?“

„To ještě ne,“ odporoval okamžitě Carlisle. „Dovolím ti naprosto běžný pohyb, ale hlídku dnes vynech. Myslím, že zítra nebo spíš pozítří to bude vhodnější.“

„Víc toho, zdá se, neukecám,“ plácl rukama do stehen a zazubil se na nás.

„Ne,“ zakroutil hlavou Carlisle. „Víc neustoupím, i když ses krásně uzdravil, nerad bych riskoval.“

„Budu dbát rad svého lékaře,“ zasmál se šťastně. Bella přišla k němu a silně ho objala, bylo vidět, jak je šťastná, že nemusí na jeho pohřeb. Měla ho ráda, ačkoli vztahy se smečkou musely být mnohdy napjaté.

„Jsem tak ráda, že jsi zase v pořádku,“ uculovala se a stále ho mačkala ve svém objetí.

„Ne tak silně,“ zanaříkal Luke na oko. V myšlenkách jsem mu četl, že ji jen škádlí. I ona to určitě poznala, a tak se odtáhla a jemně ho praštila do ramene.

„Cíťo,“ vyhrkla a pak se otočila na Carlislea. „Ještě jednou ti mnohokrát děkuji. Nebýt tebe, byl by Luke určitě mrtvý.“

„Neděkuj,“ usmál se. „Jsem rád, když vidím tak rychle výsledky své práce.“

„Správně,“ popošel blíž k nám Luke. „To já bych měl poděkovat. Jsem vám vděčný, že jste přišli a pomohli mi. Vím, že to pro vás jistě nebylo snadné a jsem vám vděčný.“

„Rádi jsme pomohli,“ pokývl mu Carlisle. „A i když doufám, že to nebude nutné, budou vám mé služby kdykoli znovu k dispozici.“

„Děkuji,“ ozval se Jacob, který se vrátil do domu. „Nejen za Lukea, ale za celou smečku.“

„Není zač,“ řekl Carlisle, „doufám, že se naše vztahy posunou na další, řekněme spojeneckou, rovinu.“

„Nepochybně,“ přikývl souhlasně Jacob. „Jak řekla Bella, jste jiní. A musím přiznat, že se stydím, když jsem jí zprvu nevěřil.“

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 21. kapitola: