Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk nebo láska? 13. kapitola

13.11.2018 (12:00) • Kecka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 872×

Bella:

„Doktor!?!“ vychrlil Cameron. „Vážně řekl doktor?“ ptal se už asi po páté za tu krátkou cestu k naší vesnici.

„Co pořád máš?“ zeptala jsem se. „Chtěl to dělat celý svůj život, a jestli je v tom dobrý, tak proč mu to nepřát? Když jsme u toho, vlkům by se sem tam ošetření od doktora, který se na jejich hojení nebude ptát, hodilo.“

„Ta krev a tak vůbec,“ pokrčil rameny Cameron. „Pořád je to upír Bello.“ Zakroutila jsem hlavou. Tohle byla opravdu nadbytečná informace.

„Camerone,“ vydechla jsem. „Jak už jsem řekla, oni jsou jiní, než ostatní upíři se kterými ses kdy setkal.“ Zajímalo by mě, po kolikáté už tuhle informaci sděluji, po sté nebo stopadesáté?

„To rozhodně jsou,“ přikývl s klidem. „Měla jsi pravdu, jako vždy.“

„Tak na to nezapomeň, až budeš mluvit s Jacobem,“ zasmála jsem se a rychle vběhla do našeho domu. Za jídelním stolem už seděl Jacob a živě diskutoval s Aronem a Lukem. „Ahoj,“ pozdravila jsem je zvesela a vlípla Jacobovi pusu na tvář.

„Jakeu, nebudeš tomu věřit,“ začal Cameron, „ale oni jsou vážně jiní, než všichni s kým jsme se kdy setkali.“

„Nepovídej?“ zasmál se a objal mě kolem ramen. „Nebo ne, povídej,“ pobídl ho a vyčkával.

„Takže Carlisle je doktor,“ vydechl nadšeně Cameron. „Věřil bys tomu? Doktor, jako krev a tohle všechno. Prej to byl jeho sen.“

„Doktor?“ podivil se Jacob a já jen doufala, že stejně jako Cameron to nebude opakovat ještě padesátkrát.

„Ano,“ zanaříkala jsem. Tuhle větu jsem slyšela dnes jen asi po desáté. „Mimochodem, mohl by pomáhat s ošetřením vlčí smečky, kdyby se náhodou někomu něco stalo.“

„To nevím,“ zakroutil hlavou Jacob. „Nikdo z nich by nebyl nadšený z upířích rukou.“

„Lepší než žádné,“ popřel jeho slova Cameron. „Až budeme krvácet a nebudeme si vědět rady, je to lepší než zemřít.“

„Na co narážíš?“ naštval se Jacob.

„Na nic, jen říkám, že je to lepší než smrt a tys tam nebyl!“ oplatil mu stejným hlasem Cameron. „Jsou opravdu jiní, než jsme si mysleli.“

„No, zatím se nic tak vážného neděje,“ vložil se do rozhovoru Luke. „Tedy kromě mého srdce, ale s tím asi žádný doktor nic nesvede.“

„S René mě to mrzí,“ řekla jsem. Nebyla jsem si jistá co říct, nebo jak se tvářit. Celá ta záležitost byla naprosto šílená.

„Asi jsem vadnej kus,“ povzdechl si Luke. Vypadal ztrápeně, ale já si nebyla jistá, jak mu pomoci.

„Nekecej blbosti,“ utnul ho Cameron. „Duchové to popletli, to je celý.“

„Jasně,“ posteskl si znovu Luke a svěsil hlavu.

„No, v každém případě musíme přeplánovat směny,“ vložil se do Lukových stesků Jacob. „Luke přišel, protože se nechce stýkat s Oliverem.“

„To chápu,“ znovu jsem políbila Jacoba a odešla do kuchyně. Jejich směny jsem neřešila, bylo mi jedno, kdo je kdy v lese. Zároveň bylo dost hodin a kluci měli jistě hlad. Bez dalšího zdržování jsem udělala několik obložených chlebů a položila je do středu stolu, než jsem se dvakrát otočila, byly všechny pryč. Jen jsem se zasmála a zase vše sklidila.

Kluci stále nevymysleli jak udělat směny v lese, když Alf nechtěl být součást smečky a Luke se odmítal bavit s Oliverem a tak jsem je nechala dumat a sama se vydala na verandu do svého křesílka. Dívala jsem se na vesnici, jak se pomalu halí do tmy a osvětlují ji jen světla z okenic domů. Bylo to tak romantické, jen se rozhlížet a nadechovat se svěžího nočního vzduchu.

Z ničeho nic mi na mysli vytanula Alice. Byla tak nadšená, když jsem se objevila u jejich domu. Musela být opravdu přesvědčená, že už jsme vlastně nejlepší kamarádky, i když mě před tím nikdy nepotkala. Ani nevěděla, jaká jsem nebo jestli si budeme rozumět, přesto mě vítala jako ztracenou sestru. Škoda jen, že ji Cameron tolik vyděsil. To jsem opravdu neočekávala.

Zítra bych to mohla napravit, přijít sama a třeba strávit celý den jen s Alice a možná i s Esme, pokud bude chtít. Ach Esme, objala mě tak krásně, když jsem se objevila za jejich domem. Takové přivítání bych nečekala ani v nejbláznivějším snu a ono…

Ach, Edward měl pravdu, všem na mě záleží a mají mě rádi. Možná by nebylo špatné strávit s nimi několik dní, když se to tady začne vymykat kontrole, ale opravdu jen v krajním případě, protože Jacob by to snášel hodně těžce. Už tak z toho byl celý nesvůj.

„Ahoj,“ vyrušil mě z rozjímání jemný hlas. „Jmenuji se Ewa. Jsem Alfova žena.“

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a pokynula na volné křesílko. Chvíli váhala, ale nakonec si přisedla a zkoumavě si mě prohlížela. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Alf s tím nesouhlasí,“ zamumlala a sklopila pohled. Vypadala strašně provinile a mě jí v tu chvíli bylo líto.

„To mě napadlo,“ usmála jsem se a snažila se o přívětivější tón.

„Říká, že mi nemůže nic říct, že to sám nechápe. Neví, co se s ním dělo ani proč vybouchl v obrovského psa,“ drmolila slova jedno za druhým a tak jsem ji přerušila.

„Vlka,“ opravila jsem ji. „A stalo se to, protože je to nejlepší způsob jak ochránit rodinu.“

„Děti se ho bojí,“ zanaříkala. „Milovali ho, a teď se ho bojí. Utíkají před ním a nechtějí s ním být v jedné místnosti.“ Z očí jí začaly samovolně téct slzy velké jako hrachy.

„To se srovná, musíš jim vysvětlit, že už se to nezopakuje,“ snažila jsem se. Neměla jsem tušení, kolik toho ví. „On vás miluje a trápí ho, co se stalo, ale věř mi, není to zlé.“

„Ne?“ podivila se a zahleděla se do mých očí. „Tak proč mi nechce říct, co se děje? Vidím, že se trápí, ale on mi nechce říct, co se děje.“

„Můžu ti jen říct,“ začala jsem diplomaticky, „že je všechno dobré, nic se neděje a on vás všechny miluje. Víc než vlastní život a kdyby jen trochu mohl, vzal by to zpět.“

„Děkuji,“ zamumlala téměř neslyšně Ewa. „Asi bych měla jít, než mě začnou hledat.“

„Zase se zastav,“ zamávala jsem za ní, když se pomalu vytrácela ke svému domovu. Snad se to s Alfím u jeho rodiny trochu uklidní. Bylo by škoda, kdyby se ho jeho vlastní rodina bála.

Muselo být děsivé, když se jim otec proměnil přímo před očima v obrovského vlka, který vlastně sám neví, co se děje. Nebo proč se to děje. A nedokáže jim to vysvětlit, protože když se vrátil do lidské podoby, byl zmatený a k tomu jistě i nahý.

„Ahoj, Bells,“ zamával mi Luke, Cameron i Aron, když odcházeli z porady s Jacobem.

„Ahoj,“ zavolala jsem za nimi a šla dovnitř. Jacob stále seděl u stolu, a i když se snažil tvářit povzbudivě, bylo vidět, jak v něm něco vře.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ostražitě.

„Cam je nadšený,“ odpověděl Jake. „Z té upíří rodinky. Básní o nich a trvá na tom, že se s nimi musím taky setkat.“

„Nechci být protivná, ale já jsem ti to říkala,“ usmívala jsem se jako měsíček na hnoji a laškovně po něm mrkala.

„Promiň, ale řeknu ti totéž co Camovi,“ usmál se nazpět. „Nechci se s nimi setkat, věřím ti, když říkáš, že jsi s nimi v bezpečí, ale my si dál budeme hlídat La Push a oni ať se starají o Forks.“

„Dobře,“ zvedla jsem ruce, jako že se vzdávám. „Ale stále si myslím, že je to chyba.“

„Třeba ti dám jednoho dne za pravdu,“ vrátil mi Jacob, ale bylo jasné, že si to nemyslí. No kdo ví, jak to celé dopadne, ale jsem ráda, že už nemá nic proti tomu, abych se s nimi stýkala.

„Zítra se chci stavit za Alice,“ řekla jsem mu. „Byla tak nadšená, že mě vidí a já na ni neměla vůbec čas.“

„Tím lépe,“ usmál se Jacob a já nevěřila, že to říká. „Zítra chci svolat velkou poradu a rozeslat hlídky do lesa. Štěňata se musí trochu potrénovat a tak by nebyl nikdo, kdo by tě hlídal ve vesnici, kdyby se někdo náhodou proměnil.“

„Výborně,“ zaradovala jsem se. „Takže zítra jdu za Alice ke spokojenosti celé smečky.“

„Nedělej si z toho legraci,“ pokáral mě naoko uraženě Jacob. „Opravdu se bojím, aby se ti něco nestalo. Neodpustil bych si to.“

„Já vím,“ přišla jsem k němu a objala ho. „A jsem každý den vděčná za tak skvělého přítele, který se o mě stará už padesát let.“

„Nedobírej si mě,“ uculil se a také mě objal. „Vždycky jsi pro mě měla zvláštní kouzlo, ještě před tím, než jsem se do tebe otisknul. Ještě před tím, než se ze mě stal vlk…“

„Já vím,“ zamumlala jsem a spokojeně oddechla. Po dlouhé době to vypadalo, že se můj život vrací do normálních kolejí i přes to, že nic kolem mě normální nebylo.

Autor: Kecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk nebo láska? 13. kapitola: