Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 16. kapitola

03.03.2010 (19:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5467×

16. kapitola

V tu chvíli mi to došlo. To co cítím, ten vztek, lítost, bolest, když vidím Edwarda a Mary, to všechno znamená jediné, miluju ho. Ano, miluju ho a hodně. Je možné, že by Edward byl má opravdová láska?

Hmm, tak to těžko říct. Nelze to zjistit jinak než to zkusit. Jenže jak to teď zkusit, když tady cukruje s Mary.

Pořád jsme si hleděli do očí a ani jeden nebyl schopen odtrhnout pohled od toho druhého.
„Bello!“ Dožadovala se Alice mé pozornosti a tahala mě za rukáv. Konečně jsem svůj pohled osvobodila z jeho zajetí a otočila se na ní s otázkou v očích.
„Film už skončil. Všichni už odešli,“ oznámila mi a dívala se na mě jako bych právě přistála společně s UFEM. Abych pravdu řekla, vůbec jsem si nevšimla, že v sále jsme poslední.

Alice s Angelou se zvedly a čekaly, že udělám to samé. Podívala jsem se po své levé ruce, kde měli být Edward s Mary, ale jejich místa byla prázdná. Kam zmizeli?

„No tak Bello, dělej trochu,“ ozvala se netrpělivě Alice. Zvedla jsem se a následovala je do vestibulu. Film byl dlouhý, takže venku už byla tma. Rozhlížela jsem se kolem a stále hledala Edwarda a jeho přívěšek, ale nebylo po nich ani stopy. Nedalo mi to, musela jsem se zeptat.
„Alice, kde je Edward?“ Snažila jsem se o co nejlhostejnější tón, ale nevím, nakolik se mi to podařilo.
„Šli s Mary do města na večeři. Pak se pro ně vrátím. Nebo se chcete jít taky někam najíst?“ zeptala se.

On s ní šel na večeři. V duchu jsem viděla stůl pro dva, ve stinném koutu restaurace, na kterém hoří svíčky. Nedaleko hraje houslista zamilovanou melodii. Edward sedí naproti Mary, drží ji za ruku a dívá se jí zamilovaně do očí, stejně, jako se díval na mě, když jsme se políbili v lese, tedy aspoň jsme myslela, že tenkrát to byl zamilovaný pohled.

Tak dost Bello, tyhle myšlenky ti zrovna nepomáhají.

„Ne, díky Alice. Ještě bych se měla podívat na literaturu, zítra píšeme test.“ Odmítla Angela Alicinu nabídku a já tomu byla ráda. Potřebovala jsem teď být sama a vše si v klidu promyslet. Moje uvažování se totiž otočilo o stoosmdesát stupňů a já teď nevím co dál.

Alice si s Angelou celou cestu domů něco štěbetaly, ale já jim nevěnovala pozornost. Koukala jsem se z okénka, pozorovala setmělou krajinu ubíhající kolem auta a snažila se na nic nemyslet. Pak na to bude času víc než dost.

Nejdřív jsme vysadily Angelu a pak odvezla Alice mě.
„Bello? Jsi v pohodě?“ zeptala se zvědavě.
„Jo,“ zahučela jsem.
„To určitě. Když chceš lhát, tak to dělej aspoň líp. Tak co se děje?“ otravovala mě dál. Normálně mám Alici moc ráda, ale občas, jako třeba právě teď, bych jí nejraději něco řekla.
„To je jedno Alice. Jsem unavená, jdu si lehnout. Bylo to fajn. Měj se a pozd…“ Chtěla jsem říct, ať pozdravuje Edwarda, ale stál by on vůbec o to? Kdo ví, radši to nechám být.
„Pozd…, co?“
„Ale nic. Dobrou. Uvidíme se zítra,“ rozloučila jsem se.

Doma se mě mamka vyptávala, jak se mi to líbilo, o čem to byl film, kdo v tom hrál, co na film ostatní, co jsme dělali po tom. Vyvolala ve mně stejné pocity jako Alice, když se mě ptala v autě, ale v tuhle chvíli byly ještě silnější, protože při otázce, co jste dělali potom, jsem si zase vzpomněla na Edwarda s Mary a nůž se mi sám otevíral v kapse.

Odbyla jsem jí stejně jako Alici, že jsem unavená a promluvíme se ráno a odešla do svého pokoje, kde snad budu mít soukromí.

Nejdřív jsem se postavila pod proud horké vody, abych trochu uvolnila ztuhlé svaly a pak se natáhla do postele. Bylo sice brzo, ale co na tom. Postel je nejlepší místo na přemýšlení a zahánění chmur.

Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu. Tak co dál Bello? Edwarda jsi tak dlouho „odháněla“, až se podle toho zařídil. Kdybys nebyla blbá, mohla jsi s ním na té večeři sedět sama a ne se tady užírat, protože tam vzal jinou.

Jak vážné to s Mary asi je? Ona to asi bere hodně vážně, vzhledem k jejímu chování. Ale každá holka, kterou by vzal Edward na rande, by byla v sedmém nebi a přiznejme si, že i já. Ač jsem si myslela, že stojím jen o přátelství s ním, ale teď vím, že jsem si to jen nalhávala.

Když si vzpomenu na náš polibek, vlastně na oba, rozbuší se mi srdce a motýli mi poletují v břiše. Vím, co to znamená, už jsem to jednou zažila, ale ne tak intenzivně. To co bylo s Jakem, byl slabý odvar, oproti tomu, co prožívám, když na Edwarda byť jen myslím.

Je to blázinec. Ale celé je to vlastně jen o tom, co kdyby tohle, co kdyby tamto. Teď mi nezbude nic jiného, než počkat na zítřek, abych mohla vykoumat, jak to mezi nimi vypadá a doufat, že je tu pořád ještě, alespoň malá šance na to, že to není tak zlý, teda pro mě zlý, myslím, že třeba Mary by to nevadilo.

Jo Bello, když jsi blbá, musíš za to platit.

Ani ráno nebyla moje nálada o moc lepší. Naštěstí jsem už byla doma sama, tak mě nikdo neotravoval nemožnými a dotěrnými otázkami.

Na snídani jsem moc chuť neměla, tak jsem si jen nalila sklenici džusu a dřív než obvykle vyrazila do školy. Nutně potřebuju vědět, co se děje a hlavně, co se dělo včera po kině. Je jasné, že ne u Angeli doma, že?

I když jsem si myslela, že u školy budu první, můj odhad opět nebyl správný. Stálo tam už docela dost aut, mezi nimi i stříbrné Volvo, o které se opíral jeho majitel s holkou a velký červený džíp. Moment… očima jsem zajela zpět na Volvo a málem nevěřila svým očím, to snad ne!

O Volvo se opíral Edward, kolem ramen držel Mary a ta se k němu tiskla, jako by byli siamská dvojčata. Chtělo se mi brčet. Zdá se, že to večer všechno dopadlo v můj neprospěch.

Edward s ní nebyl u aut sám, byla tam vlastně celá jeho rodina. První si mě všimla Alice.
„Bello, Bello, pojď k nám,“ křičela přes celé parkoviště a divoce gestikulovala rukama, kdybych ji i přes ten jekot náhodou přehlédla. A věřte nebo ne, strašně ráda bych to udělala. Poslední, na co jsem měla chuť, bylo jít si stoupnout vedle těch dvou hrdliček a dělat jako by nic. A ono to vlastně nic je, protože já na Edwarda nemám žádný nárok, sama jsem chtěla být jen jeho kamarádka, neustále jsem to opakovala, přece jen jsem nemohla čekat, že bude do smrti čekat, jestli se náhodou nerozhoupu jinak.

Ale na druhou stranu, do smrti čekat nemusel, to by po něm nikdo nemohl chtít, taky na to ale nemusel jít tak rychle, vždyť včera byla teprve středa, není to ani týden, co…
„Bello, tobě to trvá,“ rozčilovala se Alice, jako by někam pospíchala.
„Ahoj,“ zahuhlala jsem a považovala tak za odbyté veškeré zdravení. Edward se do mě zapíchl pohledem a ahoj mi s úsměvem vrátil, Mary udělala to samé. Jasper klasicky kývnul, Emmett mě čapnul do svých mohutných paží a zatočil se se mnou.
„Konečně se taky vidíme. Zase musíš brzy přijet k nám, minule byla docela sranda. Ne, že si tě Edward s Alice budou nechávat pro sebe. Jsme sourozenci a jako takoví se musíme o vše dělit rovným dílem. Takže já si zabírám hlavu. S tou je největší sranda, občas z tebe padají takový hlody. Haha.“ Tím mi náladu rozhodně nezlepšil. Přimhouřila jsem oči a pokoušela se ho zabít pohledem. Bohužel, marně.

Jako poslední mně k mému překvapení pozdravila Rosalie. Ano, ona mě vážně pozdravila a znělo to celkem mile.
„Ahoj Bello, jak se ti dneska vede?“ Chvíli jsem na ní koukala s otevřenou pusou, oči jako tenisáky. Co to má znamenat? Rosalie se mnou mluví? Už to tak bude, docela by mě zajímal důvod, ale tady to zkoumat nebudu, pak se na to zeptám Alice.
„Dobrý, díky za optání,“ odpověděla jsem. Usmála se na mě, další šok, jakoby věděla, že kecám. No já nestačím zírat.

„Bello, mám ti vyřídit, aby ses odpoledne zastavila za Carlislem v nemocnici,“ řekla Alice. V nemocnici a proč? Jsem snad nemocná a ani o tom nevím? Byla jsem kapku zmatená.
„V nemocnici?“
„Jo, v nemocnici. Měla jsi tam být už včera. Však víš, ortéza, ruka, kontrola.“ Napovídala mi. Aha, jasně. Úplně jsem na to zapomněla.
„Díky za upozornění, nějak mi to vypadlo z hlavy.“
„Vypadáš nějak mimo. Je ti dobře, Bello?“ ptala se starostlivě. Ne, není mi dobře, ale to s ní nebudu rozebírat tady na parkovišti, kde stojí celá její rodina a hlavně osoba, díky které se cítím všelijak a osoba, která za to sice tolik nemůže, ale jejíž přítomnost to ještě víc a víc zhoršuje.
„V pohodě,“ řekla jsem co nejveselejším tónem.

Edward mě pořád propaloval pohledem. O co mu jde? Chce mi snad udělat rentgen ruky sám nebo co? Ať se radši dívá na přísavku Mary. Ta na něm vysela pohledem a marně se dožadovala pozornosti. Když na mě stále civěl, položila mu ruku na tvář a natočila ho čelem k sobě. Omluvně se na ní usmál a POLÍBIL JI na špičku nosu. Mary se nemožně rozchichotala a já málem padala do mdlob a všechny moje naděje se mnou.

Čapla jsem Alici za ruku a táhla ke škole, na TO se nebudu dál dívat, něco vydržím, ale co je moc, to je moc.
„Kam tak ženeš? Máme ještě čas.“ Protestovala Alice, ale já jí neposlouchala a zastavila se až ve třídě, kde jsme měly literaturu.

Plácla jsem sebou na židli, hlavu položila na složené ruce a zhluboka dýchala. To chce klid. Jak to mohly stihnout tak rychle? Nevím, ale není to tvoje věc.
„Tak co se děje Bello, mě to můžeš říct.“ Vyptávala se Alice a já neměla sílu, abych jí lhala, že je to dobrý a hlavně jsem si potřebovala s někým promluvit, poprosit o radu, nebo prostě to jen dostat ze sebe ven.
„Edward,“ hlesla jsem.
„Nemyslíš spíš Mary?“
„Já nevím, asi oba,“ zahuhlala jsem do svých rukou. Nevěděla jsem, jestli mě slyšela, ale asi ano, protože reagovala.
„To nic není Bello, ono ho to přejde, je to jen takové hloupé poblouznění,“ uklidňovala mě, ale mělo to spíš opačný účinek.
„Hloupé poblouznění. Viděla jsi, jak se na ni dívá a jak se ona na něj lepí?“ Vyjela jsem na ni, jako by za moje trápení mohla ona a ne já. Na sebe mám křičet, Alice si to nezaslouží.
„Promiň. Vím, že ty za to nemůžeš. Ale připadá mi to mezi nimi vážnější, než si myslíš.“
„Věř mi Bello, není se čeho bát. Já to vím.“ Ukazováčkem pravé ruky si poklepala na spánek. Moc jsem tomu nerozuměla a ani jí příliš nevěřila. Mám totiž oči.

Na literatuře došlo na již zmiňovaný test, na který jsem zapomněla jako na ruku a ani se na to nekoukla. Naštěstí je to můj oblíbený předmět, ráda čtu, tak jsem to jakžtakž napsala.

Pak jsem jen bloumala z hodiny na hodinu a pořád byla zabrána do svých neveselých myšlenek. Na oběd jsem šla se staženým žaludkem. Trochu jsem si připadala, jako když jsem se rozešla s Jakem, jak jsem tehdy nevěděla jak se chovat, nebo po tom, co mě napadnul, taky jsem se bála, kde na něj narazím a tak podobně. To bylo teď neaktuální, Jake už třetí den chyběl a podle slov Bena, bude nemocný ještě pár dní.

Jakože normálně seděli Cullenovi u stolu sami, dneska tam bylo o jednu osobu víc. Ta osoba se ovíjela jako liána okolo Edwarda, takže je jasné, kdo to je.

Alice se na ni dívala shovívavým pohledem, Emmett s Jasperem to ignorovali, Emmett asi proto, že mě zuřivě zdravil a Rosalie ji propalovala nenávistným pohledem, podobným se předtím dívala na mě. Sakra, zapomněla jsem se Alice zeptat, proč je na mě Rosalie najednou tak milá.

Přisedla jsem si k Angele a mlčky polykala svůj oběd, zrádné oči mi občas zaletěly ke stolu Cullenových, tedy hlavně k Edwardovi. A on mě sem tam nachytal na švestkách. Bylo to k vzteku, nechtěla jsem před ním vypadat, jako žárlivka, obzvlášť když jsem prakticky neměla na co.

Na hodinu s Edwardem jsem šla jako na popravu. Byla jsem tam první, tak jsem si sedla a koukala z okna. Venku se spustil pořádný liják, to zas bude cesta, moje stěrače už nejsou tak pohotové, jako bývaly a já tak skoro nevidím na cestu.

„Ahoj,“ pozdravil mě nádherný hlas. Otočila jsem a stál tam Edward, kdo jiný. Srdce se mi rozbušilo rychleji a já s námahou polka. Něco ho asi pobavilo, protože se začal usmívat.
„Ahoj,“ oplatila jsem mu a lehce se zamračila, aby ho ten blbý úsměv přešel.
„Nechceš odpoledne hodit do nemocnice?“ Nabídl mi.
„Proč?“ zeptala jsem se nepříliš chytře.
„No, protože v tomhle počasí se s tvým autem nepojede moc dobře.“ Tak tohle jsem slyšet nechtěla.
„To je dobrý. Zvládnu to sama,“ odmítla jsem ho.
„Bello, neblbni,“ přemlouval mě.
„Já neblbnu. Ale Mary by to třeba mohlo vadit,“ nadhodila jsem kysele.
„Jí to určitě vadit nebude. Jela by s námi, máme pak nějaký program.“ Tím mě úplně dostal. Tak Mary by to nevadilo, jela by s námi, mají program…Hahaha.
„Ne, díky. Jsem naprosto samostatná.“

Pak jsem se věnovala výuce a jeho ignorovala.
„Jak se ti včera líbilo kino?“ ptal se nevinně. No jo, on pak odešel a na sdělování dojmů nebylo kdy.
„Bylo to dobrý a co na něj říkáš ty? A vůbec, jaká byla večeře?“ Když už jsme u těch dojmů, jaképak byly ty jeho. Nejvíc mě zajímalo, jak se mu zamlouvala druhá část jeho večera, ta soukromá.
„Film byl skvělý a večeře taky.“ Nic víc mi na to neřekl.
„No a nějaký podrobnosti bys neměl?“ Nevím, jestli jsem masochista, ale chtěla jsem to vědět, vědět, že se mu s ní líbilo.
„Hmm, byli jsme na pizze, pak jsem ji odvezl domů a to je vše.“ Docela to zkrátil.
„Máš ji rád co?“ zeptala jsem se už méně nadšeně.
„Je to kamarádka.“ Kamarádka, to já jsem taky. Ať mi nevykládá, že takhle se chová ke kamarádce. Ke mně se tak nikdy nechoval, teda když nepočítám ty dva úlety.
„Aha,“ řekla jsem s pozvednutým obočím.
„Co je?“
„Ale nic. Jen to moc jako kamarádství nevypadá,“ objasnila jsem mu to.
„Vadí ti to?“ zajímal se s úsměvem a zdálo se, že se na odpověď úplně třese.
„Ne, proč by mělo, jsme přátelé a já chci, aby byl můj kamarád šťastný.“ Co to tu plácám. Naštěstí mi na tu pitominu nestihl nic říct, protože zazvonilo.

Rozloučili jsme se, znovu jsem odmítla jeho nabídku na odvoz a sama jela do nemocnice. Doktor Cullen mi prohmatal ruku a dovolil mi ortézu odložit.

Pak jsem jela domů a tam se utápěla v sebelítosti, jsem prostě blbá, co se dá dělat.
_________________________________________________________________________

15. kapitola      SHRNUTÍ      17. kapitola

_________________________________________________________________________

Tak co vy na to? Slibuju, že v příštím díle se trochu posuneme dál. Dneska jsem se musela v tom musela Bellu trochu vykoupat, říkala si o to ;D
Předem děkuju za komentáře, které zde jistě zanecháte ;)))

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 16. kapitola: